(Kdo se dnes nechá vysvětit) "přijímá životní formu, spojující
v sobě dva rysy,
v nichž je normálně nutno vidět extrémní protiklady,
které však vcházejí
v podivný sňatek: pohodlný poklid úřednického stavu a
vysloveně protiměšťácký
způsob života tzv. evangelijních rad. . ."
Eugen Drewermann, "Klerikové"
Když jsem měl za sebou četbu poslední stránky
Drewermannových Kleriků, byla má první myšlenka: Proč se mě tento generální
útok na církevní úřad sice velmi dotkl, ale proč přesto nejsem zmaten, když se
přece tolik kněží vzruší nebo rozčílí či reaguje cynicky a sarkasticky, jakmile
se začne mluvit o této knize? (. . .)
Ano, ptal jsem se, jak to, že se mohu vlastně docela dobře
s touto knihou "snést"? A při přemýšlení o tom jsem narazil na téměř
zapomenutou událost:
Asi před 36 lety, na samém počátku mého studia teologie,
nám kdosi, ředitel nebo spirituál či profesor (. . .) řekl něco v tomto smyslu: "Pokud
byste někdy upadli do rukou psychoanalytika, pak vám budou přecházet oči, když
vám odhalí, jaké motivy stojí za vaším rozhodnutím pro kněžské povolání. Ale to
nevadí! Bůh vás může přesto použít!" "Takový jsem - ale Bůh mě přesto může
použít!" Tato maxima mne od té doby nikdy neopustila. Asi byla tehdy podpořena
i oním románem, s nímž moje generace vyrostla (jeden z prvních
poválečných románů, který tehdy vyšel jako ro-ro-ro
= Rowohltův rotačkový román), Moc a sláva Grahama Greena. V centru tohoto
románu stojí kněz-alkoholik, tělesně i duševně nemocný duchovní, lidský vrak,
na němž se přesto ukazuje Boží moc a sláva. (. . .) Tato maxima, která - někdy jen
nevědomě - nějak určovala můj život, se mi po přečtení Drewermannovy knihy opět
jasně vybavila:
Takoví nebo podobní (nebo třeba i jinak omezení) jsme, ale
Bůh nás přesto může použít!
Přesně to poslední však Drewermann neříká. A to je to, co
se ve mně ozývá jako nejsilnější kritika jeho výzkumu. Kniha nezprostředkovává
ani na tomto rozhodujícím místě ani na jiných krystalizačních bodech skutečně
mezi psychologií a teologií, mezi empirickými fakty a možností víry s nimi
naložit, ani v popisu, ani v terapii.
Z toho hned plyne druhá část mé kritiky: Drewermann
nechává analyzovaného klerika stát nahého a bez pomoci v dešti, a všechny
možné terapie přikládá změnám struktur církevního úřadu.
Nejprve však otázka: Stojí klerik na svém psychickém
pranýři skutečně tak sám? (. . .) Nesedí klerik a neklerik vposledu v jednom a témže
člunu lidských rozporů, porušitelnosti a propastnosti? (. . .)
Krátce poté, co jsem přečetl tuto knihu, mi řekl jeden
biskup zhruba toto:
Nemohu přijmout, že bychom všichni my kněží byli tak
.kaput". Odpověděl jsem mu: Především věřím, že všichni lidé jsou "kaput".
Nemíníme totéž učením o dědičném hříchu, které nás nechává relativně klidnými,
když se přednáší v abstraktně doktrinální formě, které však hned ukazuje
svou výbušnost, když je uvidíme v jeho rozmanitých konkrétních podobách? A
k těmto konkrétním podobám patří i psychologické konstelace, mechanismy,
pohyby, ale i všechny rozpory a převrácenosti, které jsou sice dány především
osobní vinou, vedou však k jejich osobnímu přivlastnění. Nemusíme vzít
vážně, že ve starém důležitém teologickém axiómu "Gratia supponit naturam" - "Milost předpokládá přirozenost" je natura míněna konkrétně, tzn. neoznačuje
integrální lidskou přirozenost, jak vyšla z dobrých rukou Božích, ale
přirozenost zraněnou, zkaženou hříchem? Tato a žádná jiná je zasahována Boží
uzdravující milostí, Boží láskou a příslibem života. Jsem hříšník, nezdravý až
do nejhlubších struktur své duše a svého chování - a Ty mne přesto přijímáš,
můžeš mě potřebovat, vedeš mne cestou k životu. To platí o každém člověku. A to pak ještě jednou
specificky platí o "specificky" zraněné klerikální "přirozenosti" a o milosti,
která uschopňuje k církevní službě.
Jeden regens protestoval: "Co ještě zbyde
z nadpřirozeného povolání ke kněžství, když volba tohoto povolání je jen
výsledkem určitých konstelací v raném dětství a psychických mechanismů?"
Má odpověď: "Boží povolání není prostě něco přidaného k jedinci stojícímu
o sobě, spíše mě Boží volání dostihuje v mé podstatě, formované
fyziologickou dědičností, dějinnou situovaností a psychologickou
determinovaností. V přísném smyslu - tak to formuluje Karl Rahner - nemám
Boží povolání, ale jsem Boží povolání.
V souhrnu mé určenosti - a k tomu patří také a dokonce
v první řadě všechny psychické rysy, jsem "vtěleným" Božím voláním, které
se mě ptá, zda s tím, čím jsem, se svými mezemi a propastmi, ale i se
svými dary a přednostmi chci vstoupit do jeho služby. Tedy i zde: Gratia
supponit naturam. Volání Boží milosti se
takříkajíc inkarnuje v mé zcela konkrétní, a to znamená i porušené
podstatě. "Takový jsem - ale Ty mě přesto můžeš použít!" Jeden kněz, před nímž
jsem tyto myšlenky vyslovil, namítl. . . že se tím dává zelená všemu klerikalismu. To z toho
neplyne! Píšu tento text na Velký pátek ráno a napadá mě první modlitba
odpolední liturgie: "Podle zákona přirozenosti neseme na sobě podobu prvního
Adama; pomoz nám svou milostí vštěpit v nás obraz nového Adama a stát se
podobnými Kristu." Takto je křesťanství cestou - stávat se křesťanem, tak je
kněžství cestou - stávat se knězem - pryč od klerikalisticky karikované
existence ke zralé (zrající) osobnosti, která se nechá postavit do prosté
samozřejmé služby v síťoví rodiny Boží. Předpokladem takového procesu
zrání je pravdivost, poctivý pohled na sebe sama, otevřenost ke kritice ze
strany druhých. A právě tomu může opravdu Drewermannova kniha napomoci. Ovšem Drewermann by zde asi namítl: .Právě
toto zrání nemůže a priori u klerika proběhnout, protože je veden, vychováván a
stimulován k tomu, aby obětoval svou osobnost úřadu, úřední instituci, a
ztratil svou osobní tvář." Přesně toto jsou přece základní otázky Drewermannovy
knihy: "Jaké vlivy dovedou člověka k tomu, aby své Já zcela podrobil
diktátu svého Nadjá, a zvnitřněnou formu tlaku a ovládání zvenčí prohlásil za
vlastní pravdu svého života?" Jak to, že lidé, "nucení osudem svých dětských
dnů stát se něčím mimořádným a hledat něco mimořádného,. . . jsou příliš slabí, než aby toto
neobyčejné ve svém určení žili ze síly své osobnosti a. . . místo toho se současně utíkají
k objektivitě úřadu?" (59n). Klerikální neštěstí spočívá podle Drewermanna
právě v hesle: úřad místo osoby, úřednost místo osobního zrání, instituce
místo lidskosti.
Instituce nebo osobnost - to je zcela falešná alternativa.
Téměř ve všech Drewermannových pracích jsem nacházel podcenění dimenze "ab
extra", niternosti, vnitřní obrazivosti, snů a pohnutek. Přitom však je to
právě .vnější" dimenze, co mě skutečně dovede dál, co mě osvobodí od kroužení
kolem sebe sama, od mých úzkoprsostí a křečovitostí do šíře vztahů světa. Je třeba si jednou položit otázku, co kdy můj
život změnilo, co mu dalo nové perspektivy, nový směr, učinilo jej lidštějším,
laskavějším, a narazíme na velmi konkrétní "vnější" zkušenosti - setkání
s jinými lidmi, vlivy společenství, na lásku, důvěru, odpuštění, na slova,
která zasáhla srdce, na přesvědčivě ukázané životní modely jiných, ano i na
imperativy, apely, pokyny, které šly pod kůži. (. . .)
V úřadu přeneseném svěcením se objektivují podstatné -
vůbec ne všechny - rysy Kristovy vůle spasit lidi. To, že se toto
prostředkování spásy děje instituční stránkou, má pro "příjemce" něco obrovsky
osvobodivého. V úřadu Pán právě neváže své spásné působení na subjektivní
schopnosti určitých osob, ale. . . na nadindividuální veličinu, která jako taková odkazuje nad
sebe k tomu, koho zde ztělesňuje, k Ježíši Kristu samému. Takto
viděno, nejde .o prioritu instituce před životem v ní žitém, ale mnohem
spíše o prioritu svobodného života umožněného milostí, který ze své plnosti
propouští instituční rámec svého následování". (v. Balthasar). . . Bezprostřednost
vztahu věřícího k Bohu není porušena ani vazbou na náboženskou velkolepost
a obdarovanost a subjektivně náboženský patos nějaké osoby, ani její omezeností
a bídou. Právě objektivita úřadu působí, že obec není vázána na osobu
duchovního, ale na Pána. Kde je institucionalita zpochybňována a místo toho se
jede pouze po subjektivní koleji, je blízko nebezpečí, že dotyční klerici
.kladou svou osobu na místo svého poslání a snaží se nafukováním vlastní
důležitosti dohnat velikost svého ztraceného poslání". (v. Balthasar) (. . .)
Drewermannovy analýzy lze při vší výhradě číst jako osvětlující kritiku
nezdařeného vztahu mezi osobou a institucí, osobní svobodou a institucí. Pak se
mi ovšem jeho návrhy terapie jeví jako to nejméně uspokojivé na jeho knize.
Chtěl bych načrtnout pozitivní návrhy terapie.
1. Pravdivost, důvěra, vzájemnost.
Není asi sporu o tom, že pravdivost je jednou
z nejslabších stránek církevního života. Tím není míněno, že by se zde
příliš mnoho vědomě lhalo, ale že se vědomě nebo nevědomě příliš mnoho
předstírá, zatlačuje se, ukrývá. Je
šťastnou výjimkou, když kněží a řeholníci otevřeně mluví o tom, jak to s nimi skutečně vypadá, jaké jsou jejich
potíže, zranění, propasti. A přesto - jak bychom si mohli vzájemně pomoci!. . . To ovšem
předpokládá nechráněnou pravdivost a bezvýhradnou důvěru. Obojí se vzájemně
podmiňuje. (. . .) Zde by mělo být jedno
z těžišť výchovy kněží a jejich pastorace: Zacvičování do vzájemné důvěry
(jejímž základem je asi jen společný hluboký vztah ke Kristu), společenství
života, zacvičování do pravdivého vnímání sebe sama (se svými mezemi a
propastmi, nadáními a šancemi).
2. Posílení vlastního Já.
Nemíní se zde "seberealizace" ani Drewermannovo fatální
.Vše, co žije v našem srdci, zaslouží být žito, je samo o sobě oprávněné."
(. . .) Ne,
za heslem "posílení vlastního Já" stojí poznání: To nejlepší a nejvyšší, co
mohu darovat Kristu, své službě a svým bližním, jsem já sám. A proto musím být
Někdo a stát se Někým. Právě to však nemohu, když se odevzdávám masochistickému
syndromu pomocníka nebo mentalitě obětující se matky (k tomu důležité poznámky
u Drewermanna), ani když "spontánně" uskutečňuji své JÁ nerozlišeně se všemi
jeho zlými, dobrými a ambivalentními pohnutkami a hranami, ale jedině a pouze
když je získám před Bohem. Zde je místo specificky ignaciánské spirituality
exercicií, jejíž cíl je objevit svou zcela osobní cestu před Bohem a své zcela
osobní poslání k jiným.
3. Vztah ke Kristu. Víra.
.Miluješ mne více než tito?" Této Kristově otázce se musí
neúprosně vystavit každý jednotlivec. Víra je osobní, jedinečný vztah mezi
osobami, mezi mnou a Kristem. Když jím nejsem fascinován a nenechám se stále
znovu fascinovat, pak se všechen instituční handicap stane "zákonem", neúnosným
břemenem, odcizujícím tlakem, jehož špatné důsledky Drewermann ukazuje na mnoha
případech. Tím více dnes, kdy to, co se do kněžského úřadu vkládá jako církví "vyžadovaný" vstup, není kompenzováno pastoračními úspěchy a velkolepým uznáním
jako výstupem. Ne, osobní vztah k Ježíši Kristu je jediná podmínka, která
je kladena Petrovi, aby přijal svou (úřední) službu, je to také jediný základ,
na němž mohu najít oporu v kolísáních svého života i velkých dějin světa.
Vrůstání do takového vztahu potřebuje čas, prostor a
vnímavost. Církevní tradice zde nabízí mnoho prostředků (modlitba, služba,
duchovní životní řád), které bohužel nemálo kněžím ve stresu všedního dne
unikají. Co je více nasnadě, když je člověk nárokován tisícem věcí, než aby
ušetřil čas a energii tam, kde to vypadá nejnevinněji, totiž v modlitbě,
naslouchání Božímu slovu, vnímavosti k výzvě přítomného okamžiku. Nejprve
se zdá, že se vůbec nic nemění, a to je na tom to nejnebezpečnější, že se
nejdříve zdá, že se nic nezměnilo. (. . .) Zde tedy lze nalézt vlastní terapii, kterou nelze nahradit
ani psychoterapeutickým ošetřením, ani reformami církevní struktury, jakkoli i
to je v konkrétním případě asi důležité.
Odtud se však nyní skutečně kladou neúprosné otázky po duchovním nebo
neduchovním životním stylu kněze, jakož i po seminární výchově. Ohledně této
výchovy považuji čas, kdy kandidát může vrůst do osobního vztahu ke Kristu
vzhledem k dnešní společenské situaci za příliš krátký. Už bych nesvětil
nikoho mladšího třiceti let a doby mezi studiem a svěcením bych využil pro
vzdělání v jiném povolání nebo pastorační zapojení, v němž by
kandidát v klidu a bez vnitřního spěchu mohl zakusit své místo a míru své
lidské a duchovní zralosti. Dále: Nevysvětil bych nikoho, kdo se nesnaží být
tmelem jednoty a smíření mezi lidmi, schopným spolupráce a zřeknutí se
kompetencí, zaměřeným na bratrský životní styl .uprostřed světa" mezi mnoha
bratřími a sestrami, které člověku připadnou. "Elitní" seminární výchova. . . v životní
atmosféře horní střední třídy a na základě vnitřních seminárních závazků
ztěžující normální lidské vztahy tomuto cíli neodpovídá. Potvrzuje pouze to, co Drewermann ukazuje na
tolika markantních příkladech.
Něco podobného by bylo třeba říci i o životním stylu mnoha kněží:
duchovně i materiálně odděleni tam, kde by byla zapotřebí solidarita se
svěřenou obcí, ale přizpůsobující se trendům tam, kde by bylo zapotřebí
svědectví odlišné existence. To, že se musíme vystavit takovýmto a jiným
výzvám, je asi v neposlední řadě neoddiskutovatelným důsledkem
Drewermannovy knihy.
(Zkrátil a přeložil jv)