(8. kapitola z knihy Velké smíření - Nové perspektivy svátosti
pokání, kterou připravuje nakladatelství SÍŤ)
Svátostí pokání se otevírá církev spasitelné a usmiřující činnosti Krista ve
všech jejích údech, a tak může podle míry jejich ochoty k pokání vytvářet
věrohodně ve světě božské prostředí. Církev je v pravém smyslu božským
prostředím jako společenství modlící se a sloužící lásky. Podle míry její
hodnoty a pokory činí viditelným království Boží a je znamením naděje na
jeho plné zjevení se.
Církev není sama o sobě celým královstvím Božím, ale je jen cestou k němu
a jeho služebnicí, a sice podle míry, v jaké se uznává za církev hříšníků.
Je podobná rybářské síťi s dobrými i špatnými rybkami: je podobná poli,
na němž s osením roste i plevel. Církev II. vatikán. sněmu doznává, že
potřebuje stálé reformy.
Mnozí jsou pohoršeni ne tak chybami a nedokonalou strukturou církve, jako
spíše řečí a jednáním představitelů a církevních skupin, které prozrazují
nedostatek ochoty k obnově a pokání. Jen když se církev sama svou stálou
ochotou k obnově a opravdovým doznáním slabosti zjeví jako prostředek
k pokání, jen když se takto stane cestou k "božskému prostředí lásky", jen
tak dostane svátost pokání u jednotlivce a u jednotlivých společenství své
opravdové místo v životě.
Křesťanský pohled na prostředí
Církev Slova věčného, jež se stalo tělem, musí pokračovat v poslání Emmanuela,
tzn. Bůh je s námi. Je "církví ve světě" a také "světlem pro svět".
Žije ve světě, v němž tvůrčí krása stále ještě prozařuje. Musí zapojit do
oslavy Boha a do své vlastní služby všechno dobré, co Bůh vykonal před
jejím založením a co se dále děje tam, kde dosud není přítomna. Není církví
spravedlivých, jež by na svět pohlížela shůry. Je však také ohnisky nákazy
zranitelná. Bohu nepřátelským světem, před nímž se musí absolutně chránit,
jsou sebeospravedlnění, samolibost, panovačnost a honba za úřady. Církev
vykonává svůj vliv nejen svým slovem a liturgií, ale také svým bytím jako
společenství lásky, které má místo i pro hříšníky a které ve svém vnějším
zjevu není vyloučeno z hříchu.
Abychom porozuměli církvi jako božskému prostředí ochoty k proměně a
ke světlu, je důležité mít před očima všeobecnou teologii lidského životního
prostředí.
Příručky morálky právnického typu mluvily o lidském prostředí zcela výlučně
jen jako o příležitosti ke hříchu. Tento negativní pohled byl autoritativně
překonán II.vat. koncilem. Byl také z lidského a pastoračního hlediska velmi
škodlivý. Neodpovídá také plně ctnosti bohopocty, která musí nejdříve
chválit dílo Boží, než začne mluvit o vítězství satana. Křesťana neochrání
jen varovné tabulky před hříchem ve světě. Daleko důležitější je bdělost vůči
dobru, které Bůh svěřil člověku k věrnému spravování. Ohledně možnosti
dobra, které podněcuje milost, i ohledně prostředí platí varování apoštola:
Dobře využívejte času, protože žijeme v dobách zlých (Ef 5,15). Ti, kteří
nevidí a neumějí zužitkovat dobro ve svém prostředí, budou se muset
přesvědčit, že prostředí je pro ně pramenem neštěstí.
Máme vidět v životním prostředí nejprve dědictví dobra, které se ztělesnilo
do lidské kultury, do mravů, dědičných vloh a do společenského složení.
Základní ctností je pak vděčnost. Z toho již sám od sebe vyroste duch
vděčné spoluzodpovědnosti. Kdo vidí ve svém prostředí jen zlo, nebude
schopen dobro do něho dosadit. Osvětlím příkladem: Prosil jsem jednoho
zámožného praktického katolíka za několik rodin, které byly ve velké nouzi.
Jeho odpověď zněla: þNevím opravdu, proč bych se měl o ně zajímat. Nikdo
z nich pro mne nic neudělal.\ Přes všechno své bohatství je tento muž
vlastně žebrákem. Vždyť nevidí, za co všechno má druhým děkovat. Je
slepý pro přijímanou lásku. Neuznává Boží dar, a proto nechápe šance, jak
udělat druhým radost.
Také v pohledu na dědičný hřích a na nauku o vykoupení platí zásada:
Jen ti, kdo vděčně vidí ve svém okolí dobro a berou zodpovědnost za jeho
zlidštění a umravnění, se mohou co nejúčinněji osvobodit od nepříznivých
vlivů.
Tím se dostáváme ke druhé zásadě: Křesťan se musí imunizovat proti zlu
svého okolí. Křesťanský optimismus nedovoluje pštrosí politiku. Musíme mít
odvahu vidět i negativní jevy. Z toho přirozeně plyne, že tento dualismus
proniká i naším vlastním bytím, pokud jsme se zcela výlučně nepostavili
na stranu Krista a solidarity spásy. Pavel popisuje tuto dvojakost v nitru
člověka v 7. kapitole listu k Římanům. Objasňuje výzvu ke svobodě vykoupených,
která vychází z toužení a vzdychání celého stvoření po vykoupení.
Tato imunizace vůči společnosti se uskutečňuje ve spojení s Kristem, ve
společenství spásy církve, která jako "božské prostředí" má být solí země
a světlem světa. - Jenom ta církev, která se pokládá za "církev ve světě"
a "církev pro lidi" a která právě vzhledem na toto své poslání pracuje na
svém vlastním očistění a imunizaci, může být skutečně pro svět božským
prostředím.
Každý jednotlivý člen a každé církevní společenství se musí vlastní snahou
po ryzosti vyzbrojit pro tento úkol. "Nakonec hledejte svou sílu v Pánu,
v jeho všemohoucnosti. Oblečte se do plné výzbroje Boží, abyste mohli čelit
nástrahám ďáblovým. Vedeme zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci,
nýbrž proti knížatům a mocnostem, které mají svou říši tmy v tomto světě,
proti zloduchům v ovzduší. Proto vezměte na sebe plnou zbroj Boží, jen
tak budete moci odolat, až bude zle, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy
pevně, a za ochranný pás ať vám slouží život podle pravdy, za krunýř bezúhonnost,
za obuv na nohy odhodlanost, jakou dává evangelium pokoje."
(Ef 6, 10-16). - Jen ten, kdo ukáže ochotu být poslem a nástrojem pokoje
a smíření, může účinně odporovat jedovatým šípům prostředí. Křesťan se
musí cítit doma ve společenství víry a naděje. Musí se naučit všechno vidět
ve světle víry a oslavy Boha, aby tak prosvítil klam svého okolí.
Proto musí veškerá křesťanská výchova, zvláště slavení kajících slavností,
být upravena tak, aby uváděla křesťana k aktivní ochotě přijmout zodpovědnost
k jasnému osobnímu přesvědčení a k rozlišování duchů: tady nejde
o pevné recepty a slepou poslušnost.
Hlavní smysl můžeme dát soudcovské úloze pokání tehdy, když si je celá
církev vědoma slov: Přišel čas, aby se začal soudit nejdříve dům Boží
(1 Pt 4,17). Církev se musí naučit v přítomném okamžiku předně ctnosti
pokorné kritiky. Když se církev ve svých úřadech a strukturách vystavuje
kritice a když uznává své selhání, vede tím všechny své členy, aby začali
s kritikou sami u sebe a vůči jiným vedli jen konstruktivní kritiku. - Již
rodina má v této věci důležitou funkci. Když se otec nebo matka po nespravedlivém
potrestání dítěte omluví: "Odpusť, stalo se to v netrpělivosti",
získají novou autoritu. Ta je pak důvodem a podnětem k novému rozlišování.
Když celá církev uzná, že zaostává za ideálem, pak má svátost pokání
plnou plodnost pro jednotlivce, pro církevní společenství a pro společnost.
Musíme dát mladým lidem dostatečný prostor pro rozvoj jejich schopností
a pro jejich vlastní iniciativu. To znamená také, že musíme připustit, aby
se dopustili i chyby. Hlavní věcí je, aby je celkové prostředí rodiny a církve,
a především prostředí svátosti pokání povzbuzovalo vidět chyby, uznat je a
napravit.
Až budeme později hovořit o utváření svědomí, vrátím se podrobně k tomuto
tématu výchovy k dospělosti a budeme přitom myslet samozřejmě na
objasnění životního prostředí. Je nemyslitelné, aby křesťan, který je v samotné
církvi odsouzen hrát pasivní roli, hrál ve společnosti roli aktivní
pozitivní silou ducha víry. Kající kázání především o exerciciích, lidových
misiích a obnovách mají jen tehdy průraznou sílu a úspěch, když vychovávají
aktivní apoštoly. To znamená, že je křesťanům dovoleno být kritickými
v dobrém slova smyslu.
Svátost pokání je ve své podstatě svátostí světla: prozářené svědomí je velmi
úzce spojeno s prozářeným prostředím. Tomu pak slouží jednak aktivní
zpytování svědomí, jednak lítost a předsevzetí. Křesťan vidí své vlastní
selhání a svou hříšnost ve srovnání se svým okolím. Nelituje pak svých
hříchů jen proto, že si uškodil, ale že stál v cestě Božímu království v oblasti
církevní a světské. Opravdové předsevzetí je pak obnovením poslání "být
solí země".
Teprve na posledním místě lze vidět prostředí v daném případě jako nejbližší
příležitost ke hříchu. Mnohdy je to právě proto nebezpečné, že křesťan
nebyl ještě vychován k opravdové spoluzodpovědnosti a ke schopnosti rozlišovat
a že mu chybí ještě nutná imunizace získaná zakotvením v živoucím
společenství víry. Stane-li se však, že jistý životní prostor, z něhož se bez
velké škody pro sebe a pro druhé může vzdálit, představuje nebezpečí větší,
než jsou vlastní síly, pak útěk není zbabělostí. Neboť pak nejde jednoduše
o únik, ale o hledání nového místa, kde by se mohl rozvíjet a lépe pro věc
Božího království pracovat. Evangelium ovšem klade jednoznačně důraz na
poslání "být nositelem světla a pokoje" pro své okolí. Ale také nás učí rozhodně
se odloučit od toho, co je nám milé jako pravé oko nebo pravá ruka,
je-li to nutné pro věrnost vůči Kristu.
Svátost pokání - zvěst o příležitosti ke spáse
Zpovědník zvěstuje slovem rozhřešení - KAIROS - konkrétní příležitost ke
spáse. Přiznání znamená obnovenou bdělost vzhledem k možnostem konání
dobra pro bližního a pro lidské společenství. Kdo se ve svátosti pokání staví
pokorně a kajícně do světla Kristova, přijímá tím poslání pro své okolí,
pro život rodinný, hospodářský, kulturní a společenský, ve kterém žije, a
v neposlední řadě pro celé církevní společenství, v němž se s jeho pomocí
sám kajícník obnovuje. Úřad zpovědníka má tedy funkci spásonosnou a
sociální. Musí, pokud je to možné, znát prostředí a světskou minulost svého
klienta, a sice nejen v negativním pohledu jako nebezpečí spásy, ale také,
a to zcela zvlášť, v pozitivním pohledu jako prostředek milosti a volání
hodiny.
Jen tak bude svátost pokání sloužit církvi jako božskému prostředí. Zpovědník
se tedy bude tázat, jak se rozvíjí rodinný život ve vzájemném působení
s pracovním prostředím, se světským povoláním, s dobou volna, s masovými
prostředky a veřejným míněním. Měl by něco vědět o vzájemných
vztazích mezi životními projevy společenství věřících a mezi celkovým okolím
kajícníka. Tak bude nápomocen především v katechezi, v konkrétním
zpytování svědomí, při společných kajících pobožnostech, v soukromé rozmluvě
ke konkrétnímu předsevzetí a k hledání vhodného pokání, jímž se
kajícník účinněji začleňuje do božského prostředí církve a pozitivně může
působit na ně a na světský prostor.
Modlitby a napomenutí při slavení kající liturgie v Pontificale Romanum
o Popeleční středě a o Zeleném čtvrtku jsou skvělým přínosem k tomuto
duchu kajícnosti, který chce být osobní a spásonosný. Jenom se vše musí
promyslet vzhledem k současnému světu, v němž je církev jako celek a
v každém svém členu současně povolána, aby zde byla božským prostředím
a svým kajícím smýšlením a bdělostí se jím stávala stále více.
Hřích jako zamoření ovzduší
Každý hřích zmenšuje vyzařovací sílu křesťana a znamená ochuzení prostředí.
Jsou také hříchy, jež zvláštním způsobem a bezprostředně působí
zamoření ovzduší. Kde jsou shromážděni dva nebo tři ve jménu Kristově,
tam se vytváří prostředí porozumění, dobrotivosti, pravdomluvnosti. Zdá
se, jako by byl Kristus vyhnán z tohoto prostředí, když se tam rozbují pletichářství,
nečestnost, závist a jim podobné věci. O takovém prostředí již
nelze říci: Hle, jak se milují! - Jednotlivec nebo několik jednotlivců mohou
otrávit celé klima, takže tam ani ostatní nemohou vyzařovat radost a pokoj.
Pavel mluví o hříších "těla". Jsou tím míněny hříchy sobeckého zaměření.
Je zajímavé si povšimnout, že nejvíce hříchů, které jsou zde jmenovány,
jsou právě hříchy zamořující prostředí a ovzduší. "K jakým skutkům vede
tělo, je všeobecně známo: jsou to necudnost, nečistota, chlípnost, modloslužebnictví,
čarodějství, nenávist, sváry, žárlení, hněv, ctižádost, nesvornost,
stranictví, závist, opilství i hýření a jiné takové věci. . . Lidé, co takové věci
dělají, nemohou mít podíl na království Božím." (Ga 5, 19-21) Mezi jmenovanými
hříchy jsou takové, jež všeobecně vypadají špinavě a ošklivě: devět
hříchů, jež tvoří střed celého výpočtu, nejsou ani hříchy těla, ani nebývají
obyčejně považovány za ošklivé. A přece právě ony otravují zvláštním
způsobem prostředí jak církevní, tak i světské. Jsou v přímém protikladu
k poslání křesťana, který má odrážet království Boží lásky. Pavel by dnes
k tomuto svému katalogu připočetl ještě: trpká kritičnost, tupá nekritičnost,
násilnost i při pouhém zdání oprávněné kritiky. Všichni dobře víme,
jak se může otrávit křesťanské prostředí netolerancí jak ze strany liberálů,
tak ze strany tradicionalistů. Myslím na teologii minulých staletí, jež byla
často ostrým mečem k potření jiných směrů, a zvlášť jiných křesťanských
obcí. Pavel myslí na podobné hříchy, když praví: ". . .je ovšem pravda, že někteří
z nich hlásají Krista ze závisti a hádavosti, . . .oni druzí však z hádavé
ctižádosti, ne z čistého úmyslu." (Fp 1, 15-17)
Přímou otravou církve je nepochybně ctižádost, stranictví a honba za poctami
mezi klérem. Tyto hříchy zmenšují její věrohodnost před světem. Přinejmenším
však skrývají očím mnoha lidí milostiplnou tvář a milostiplnou
přítomnost Kristovu.
Popíjení, velikášský styl života a pohodlnost těch, kteří se zavázali k zvláštnímu
svědectví evangelních rad, jsou nejen protismyslné, ale je to také osudné
zatemnění svědectví církve před světem.
V mnoha farnostech a diecézích je apoštolská práce ochromena právě sobectvím
a honbou po čestných úřadech. Křesťané pak nepředstavují žádným
způsobem božské prostředí na pracovišti, v sousedských vztazích, v dílnách
a v politickém životě, ba právě kazí vzduch, tím zesměšňují náboženství a
směšují je s egoismem jednotlivců nebo celé skupiny.
Nejnebezpečnějším zamořením je otrava veřejného mínění šířením nacionalistických
názorů, třídního boje a rasových předsudků. Celý svět je dnes
velkou jednotou. Kdo kupř. šíří v národě třídní nebo rasovou zášť nebo se
proti ní nestaví, i když by mohl, je spoluvinen na hrozných mezinárodních
napětích. Hříchy ze slabosti, hlavně když jsou poznány a litovány, daleko
méně otravují strukturu, než bezmyšlenkovité obhajování bludných názorů
v nejrůznějších otázkách spravedlnosti, lásky a poslušnosti. Pavel mluví o
chamtivcích, podvodnících, nadutcích, pomlouvačích, věrolomnících, bezcitných
a nemilosrdných lidech, "kteří sice znají Boží ustanovení. . ., přece však
nejenže to dělají sami, nýbrž schvalují, když druzí dělají totéž." (Ř 1,32)
Rozličné sociologické průzkumy ukázaly, že i praktikující katolíci, to znamená
ti, kteří pravidelně navštěvují kostel, zastávají v mnoha mravních
otázkách takové zásady, že to přímo odporuje učení církve a zčásti přímo i
božskému zjevení. Hlásají např. potrat aspoň v jistých hranicích, lehkomyslně
se usmívají na cizoložství, vysvětlují je jako potřebu moderního člověka
získat před manželstvím více sexuálních zkušeností. I několik snad málo výřečných
lidí může svou řečí otrávit dosud zdravé okolí. - Před několika lety
konaly laické organizace na mnoha místech seriál přednášek o manželství,
rodině a veřejné mravnosti.
Jeden laik mluvil na jistém místě asi před 300 mladými lidmi jemným způsobem
o správné přípravě na manželství. Tu mu vpadl do řeči jistý mladý
muž a křičel: To je nesmysl. Nebudeme přece kupovat kočku v pytli. - Nikdo
se neozval na protest, ačkoliv většina mladých nesdílela jeho názory. A pět měsíců na to slavil svou svatbu s celou církevní parádou. Nikdo po
něm nežádal odčinění za ono pohoršení. Teprve když ho ve svatební noci
přistihli na posteli s jinou, cizí ženou, propuklo veřejné pohoršení.
Když už mluvíme o zamoření prostředí, platí to především o církevní a
hlavně o liturgické oblasti. Existuje jak lajdácké odbývání, tak pohoršlivé
odříkávání liturgických textů, že se tím ničí prostředí víry, naděje a lásky a
úcty k Bohu. Tradicionalisté, kteří s vyceněnými zuby trvají na staré praxi - vyžívají se ve svých individualistických choutkách - dávají církvi tvářnost
zaprášeného muzea nebo beznadějného zadního voje lidstva. Jiní zase ničí
atmosféru nejapnou svévolí. Individualistické znetvořování církevního prostředí
má z velké části spoluvinu na podobně vyhraněném individualismu a
jemu podobnému skupinovému egoismu v hospodářských, sociálních a kulturních
oblastech. Církevní prostředí, jež je neschopno uplatnit pluralismus
mínění a iniciativy, se místo toho stává dějištěm skupinového fanatismu
a nesnášenlivosti a nalézá nutně svou protiváhu v pluralistické společnosti,
v níž rozdílnost vede buď k povrchní lhostejnosti, nebo k hněvivému napětí.
Výzva k sjednocení a trvalé odloučení
Církev žije ze sjednocujícího volání Kristova. Svým vyvolením být "snoubenkou
Kristovou" je také povolána podle jeho vzoru nést i břímě slabostí.
Svátost pokání musí tedy v celém slavení poukazovat na zákon Kristův:
Neste břemena jeden druhého, a tak naplníte zákon Kristův. (Ga 6,2) Pavel
mluví v této souvislosti mimo jiné také o bratrském pokárání. Je zcela
zřetelně navázáno na svátost pokání. Neboť zde jde o pokorné doznání
vlastních vin nejen ze strany pokáraného, ale ze strany toho, kdo přejímá
službu bratrského povzbuzení. Při společné kající slavnosti - podobně
jako při úředním uvalení exkomunikace - praví biskup podle obřadu
v Pontificale Romanum: þJá ubohý hříšník, který nejdříve potřebuji Božího
milosrdenství. . ." Zpověď v temnu zpovědnice se nikdy nestane životně
důležitou, opravdovou, nemá-li vztah k vyznání slabosti před bratrem nebo
před sestrou, kteří nám prokazují tuto službu bratrského napomenutí.
Rovněž platí, že zpovědník nebude moci účinně a pokorně napomínat, když
on sám ani ve své osobní zpovědi, ani v denním životě své hříchy nepřizná.
Svátost pokání dává také poslání být pro své okolí nositelem světla,
a to není možné, nejsme-li v každém okamžiku připraveni uznat své viny.
Nemůžeme myslet církev jako prostředí božské bez zákona Kristova, bez
mnohotvárného bratrského napomínání. "Vy bratři, když byl někdo stržen
k nějakému chybnému kroku, uveďte ho zase na správnou cestu a užijte při
tom mírnosti. Jste přece lidé duchovní. Jen si dávej každý pozor na sebe,
aby ses nedostal do pokušení ty." (Ga 1,6) V této souvislosti pak mluví
Pavel o solidaritě spásy jako zákonu Kristově a varuje ty, kteří se cítí povoláni
ke službě bratrského napomenutí a povzbuzení: "Když si někdo o sobě
myslí, že je něco, a zatím nic není, klame sebe sama. Každý ať se zkoumá
ve vlastním díle, a pak si nechá to vychloubání jen pro sebe a nebude se
vynášet na úkor druhého. Vždyť každý má na nesení dosti svých vlastních
nedostatků!" (Ga 6, 3-5)
Jak církevní, tak i světské prostředí má své slabé členy podporovat. Bude
vždy pokušením silných duchů honosit se jednostranně svým názorem a
svou svobodou. Právě ti, kteří obdrželi pět talentů, kteří mají větší přehled
a svým příkladem a slovem mají na druhé velký vliv, se musí ve svém
jednání snažit vytvářet takové veřejné mínění a posilovat takové mravy,
aby byli i slabým oporou. Pode této zásady posuzoval i Pavel jak v listě
k Římanům, tak i v listě ke Korintským rozličné sporné otázky, v nichž sám
o sobě rozumný pluralismus hrozil přivést k rozdvojení, ale i k pohoršení
slabých: "Ano, ale musíme být opatrní, aby se tato vaše volnost nestala
kamenem úrazu pro slabé. . . jestliže tedy takovým způsobem hřešíte proti
bratřím a působíte tím rány jejich slabému svědomí, hřešíte tím i proti
Kristu." (1 K 8, 9.12)
Moderní sociologie nám ukazuje, že prostředí i v době masového vzdělání
je vytvářeno více méně dvěma až pěti procenty lidstva. Tento pohled
nás nemusí přirozeně vést k nějakému fatalismu. Ukazuje nám však zcela
konkrétně na křesťanskou spoluzodpovědnost. Rozumí-li se celá církev jako
božské prostředí a slavíme-li svátost pokání s ohledem na očistu veřejnosti,
pak si bude křesťanská elita vždy více vědoma svých sociálních úkolů a stále
více křesťanů se bude počítat ke společenské elitě.
Vidět, soudit, jednat
Správně slavená svátost pokání může mnoha lidem otevřít oči ve věci jejich
vztahu k okolnímu světu. Tak z lepšího posouzení situace naleznou konkrétní
způsob jako přinášet "ovoce obrácení". Schopnost vidět své správné
zařazení do životního prostoru závisí především na lítosti a ochotě k proměně.
Krásně ukázal Irenej Haushern, jak se na lítost a ducha zkroušenosti
klade v nejlepší křesťanské tradici prvních staletí zvlášť silný spásonosný
důraz. Duchovní otcové východní církve oplakávají své hříchy v neposlední
řadě jako opomenutí dobra, protože tím umenšili plodnost života a plnost
spásy na světě. Tak brali účast na utrpení Olivové hory a úzkosti Krista
na kříži. Ve svých slzách nemají soustrast se sebou samými, ale otevírají se
volání společenské spásy a obnovují se, aby byli "solí země".
Zvlášť společné kající slavnosti a revize života celého společenství jsou nejvlastnějšími
prostředky, jak uvést dimenzi církve a svátosti pokání do plného
vědomí. Umožňují vidět konkrétní možnosti, jež v minulosti chyběly
a nyní se nabízejí jako příležitosti k vykoupení celého životního prostředí.
Řečené objasním několika příklady, jež však není možné brát schematicky:
Jedna paní se zpovídala, že dávala najevo své nenávistné myšlenky vůči
svému manželovi a snad mu dala i tento odklon pocítit. Při rozhovoru vyšlo
najevo, že důvod tkví v tom, že otěhotněla proti své vůli, a přikládala to za
vinu manželovi. Samozřejmě, že nemá žádný důvod, aby se obávala dalšího
přírůstku do rodiny. Ale její matka, tchyně a mnoho jejich přítelkyň, jež byly
nakaženy strachem z dětí vlivem novin, jí daly najevo pohrdání. Zpovědník
odpověděl asi takto: "Ačkoliv jste v podstatě věřící žena, vnášíte nerozumný
předsudek a prázdné hloupé žvanění vašeho okolí do svého myšlenkového
světa. Pohleďte, jak veliké je nebezpečí těch, kteří nemají tak uvědomělou
víru. Nezvětšujte tedy nedorozumění stížnostmi na vaše otěhotnění. Mluvte
o tom se svým mužem a řekněte mu, že má v podstatě právo přát si tolik
dětí, kolik vám dovoluje vaše zdraví a poměry vaší rodiny. A když vám
budou něco říkat vaše sousedky, ukažte jim jasně, že pro vás dítě neznamená
neštěstí." Zpovědník může uložit jako pokání, aby se zvlášť v tomto bodě
zpytovala a při příští zpovědi řekla, jak se v té věci zachovala.
Jedna paní činná v katolickém spolku žen si všude stěžovala na velké výdaje,
které byly spojeny s posledním porodem. Reakce několika zbožných
sousedek byla: "Hloupá husa! Proč chtěla mít opět dítě?" - Rozhovor ve
zpovědnici by jí měl pomoci, jak má vést řeč, aby byla lepším svědectvím
víry. Mohla se tomu naučit od svého manžela: když si ho několik přátel
dobíralo pro jeho děti, odpověděl s úsměvem: "Přátelé, to není vše; hledám
kmotra pro své šesté dítě, které je na cestě. Kdo se hlásíte?"
Je naší povinností otevřít oči všem ohledně spoluzodpovědnosti v oblasti
využití volného času, veřejného mínění a zdravého hospodářského života.
Společné kající slavnosti, jaké se v mnoha případech mohou rozvinout v dialog
mezi knězem a věřícími, by mohly např. vést k tomu, aby se všichni
účastnili na vylepšení tisku, rozhlasu, televize a filmové produkce třeba kritickým
pohovorem s těmi, kteří mají zvláštní vliv, nebo prostřednictvím
dopisů od čtenářů a posluchačů. - Tak by bylo možné vypracovat společné
kající předsevzetí anebo konkrétní výraz díků.
Ke konci kající pobožnosti by se mohla objevit myšlenka na poslání křesťana
ve světě a na všeobecnou povinnost posvěcovat své prostředí: "Jděte
v pokoji! Vaše víra vás spasila." Přineste světlo víry i svému okolí.
Budou-li kněz a věřící spolu hovořit o tomto aspektu stálého obrácení, najde
se lépe cesta ke konkrétnímu pokání.
Již dříve jsem poukázal na to, že nejde o to, předepsat každému jistý tarif
modliteb. Zde bych naopak několika příklady poukázal na to, že modlitba
může pomoci k prosvětlení kajícníkova prostředí.
Jeden mladý muž se zpovídal, že skoro vždy zapomene na večerní modlitbu.
Zpovědník mu nabídne jako pokání modlit se v příštím týdnu na kolenou
nějakou krátkou modlitbu. Mladý muž na to reaguje s úsměvem. To by bylo
něco pro bratra, se kterým spí v jednom pokoji. To by bylo řečí o novém
světci. Jako výsledek rozhovoru pak vyšlo toto pokání: - Mladý muž řekne
svému bratrovi: "Možná, že jsi už zapomněl na večerní modlitbu jako já.
Což, kdybychom si to vzájemně připomenuli a pomodlili se společně krátkou
večerní modlitbu?" Tím se uzavřelo mezi bratry nové pouto přátelství a
solidarity spásy.
Nezřídka je možné pohnout muže, který dlouhý čas zanedbával své náboženské
povinnosti, aby navázal se svou ženou a dětmi rozhovor, zda by
nebylo možné modlit se v rodině společně.
Jeden mladý muž, který často své ženě spílal, přijal jako pokání se své
paní čestně přiznat, že ji často nespravedlivě urazil. A také že při příští sv.
zpovědi bude zvlášť skládat účty z toho, zda se při výbuchu netrpělivosti
nebo nespravedlivých projevech hněvu své paní omluvil.
Jeden mladý muž, který sváděl své děvče stálým veršováním: Láska přece
není hřích - a tak ji svedl před manželstvím ke styku, se své snoubence
omluvil a doznal, že si byl dobře vědom, že je to hřích. Předpokládám, že
zde zpovědník nemá co činit s případem nepřekonatelné nevědomosti.
V některých krajích Bavorska panuje špatný zvyk, že o nedělích musí práce
ve chlévě konat žena. Zpovědník nabídl mnoha zemědělským synkům i
mladým mužům jako pokání nestrpět až do příští sv. zpovědi, aby jejich
žena nebo matka konala v neděli práce ve chlévě. Bylo také součástí pokání
neprozradit, že se zde jedná o povinnost uloženou ve zpovědi. Ženy dávaly
hlavy dohromady nad touto nádhernou změnou, která se stala s jejich muži
a syny. A pro dobré klima, které v rodinách vytvořilo toto pokání, bylo
mužům pak již nemožné vrátit se i po příští zpovědi ke starému zlozvyku.
Protože svátost pokání znamená účast na mesiánském pokoji, vyplývá z toho
naléhavý příkaz být stále nástrojem pokoje v rodinném, sousedském,
hospodářském, kulturním i společenském prostředí. Hlavně těm, kteří rozsévali
neklid, je třeba dát za pokání snahu o smír se svým okolím, a kde je
to možné, ochotu k dobrým a podobným službám.