Ekumenický
úkol Utrechtské unie
Co je ekumenickou snahou církví
Utrechtské unie v současné době?
Jaká
jsou konkrétní cílová zadání,
na čem se může orientovat jejich ekumenické angažování?
Je bezpodmínečně nutné takové cíle
vůbec formulovat? „Na tom se musí podílet
Mezinárodní starokatolická teologická
konference, jakož i Mezinárodní starokatolická
biskupská konference (IBK)..." říká Urs von
Arx a ještě dodává: „V každém případě
se mi zdá být takové určení momentálního
stanoviště i cíle, které přihlíží k
dřívějším směrovkám (třeba těch od IBK),
jakož i k dnešním ekumenickým kontextům, nezbytně
žádoucí pro udržení Utrechtské unie v
budoucnosti".1
Profesor
von Arx zmiňuje o tom, o čem se IBK již dříve unesla. Od
roku 2003 pracuje na tzv. Ekumenickém direktáři, a
pokouší se tak připravovat nové kroky na cestě
starokatolické ekumenické tradice.
Před
vámi leží výzva „předložit prolegomena k
budoucí ekleziologii, která by mohla vystupovat
ekumenicky"2,
řekl profesor Houtepen na adresu IBK. To, že jsme i dnes ekumenicky
velice aktivní, je vidět na různých bilaterálních
dialozích a pracovních skupinách sloužících
k výměně názorů, na kterých se IBK podílí,
a na ekumenických aktivitách, které podnikají
naše místní obce. Při tom všem se klade otázka,
čím by starokatolické hnutí mohlo nebo vlastně
mělo být. Situace je komplikovaná, protože se celá
ekumena octla v krizi.
1. Krize ekumeny
Krize
v ekumeně je krizí eklesiologickou. Jádrem
této krize je zaměňování tradice s nositeli
tradice. Sledujeme při tom názor profesora Houtepena,
jak ho předložil na naší biskupské
konferenci v roce 2005. Domnívá
se, že eklesiologická krize se zakládá na
falešně chápaném pojmu tradice, který zaměňuje
nositele tradice s jejím obsahem a též obsah s jistými
formulacemi a formami3.
Příklad pro tuto problematiku podávají opět
některá vyjádření Vatikánu o
ekleziologickém postavení především
protestantských církví. I když takové
výroky, stejně jako ony v Dominus Iesus z roku 2000,
jsou některými stranami relativizovány a podávány
nuancovaněji než ve většině tisku, vnucuje se dojem, že
římskokatolická církev zde rozhoduje zcela sama
o kritériích pro bytí církví
a konstatuje u jiných konfesí nedostatky. Nasnadě je
určitá identifikace římské církve s
matkou všech církví, i když je římská
církev jenom jedna z mnoha jednotlivých církví
a nemůže být identifikována s celkovou církví,
ke které se musí vztahovat všechny denominace.4
To,
že ekumenické hnutí prožívá těžkou
krizi, neznamená, že by nebylo úspěšné.
Naopak: Dosáhlo velmi mnohého a podle jistého
názoru lze říci, že právě tato krize je
důsledkem jeho úspěchů.
Skutečnost,
že shromáždilo mnoho pokřtěných z nejrůznějších
tradic a dalo vzniknout jistému konsensu (např. Limské
dokumenty BME), zahrnuje to, že se na světlo dostala radikální
pluralita. Učíme se nyní, že jednota se neřídí
jenom podle nějaké teoreticky vypracované ideální
představy, nýbrž že k ní musí docházet
smiřováním partikulárních kontextů.
Snad proto je komunikace a její umožnění snad
nejdůležitějším ekumenickým úkolem dneška5.
I kardinál Kasper vidí pluralitu církve jako
přednostní úkol ekumenického hnutí6.
Pokud se ekumenické
hnutí takové kontextualitě neotevře, bude to
zvětšovat jeho odcizení. Stane se potom byrokratickým
systémem, slibujícím jenom málo nadějí,
protože se zabývá problémy, které jsou
lidem cizí. Ekumena by se pak stala jen kratochvílí
„ekumeniků z povolání". I denominace mají
strach před takovou kontextualitou a hledají spíše
svou tzv. objektivní identitu, namísto toho, aby
chápaly samy sebe jako hermeneutické společenství,
které členům církve nabízí možnost
společně hledat smysl života7.
Může to být tato společná reflexe, která
církve a denominace povede k jednotě, jakou hledají.
Např. v Dohodě z Porvoo je zajímavé, že jedna strana
neposuzuje druhou podle formulací víry, nýbrž
že se partneři hovoru společně otevírají kulturním
a společenským výzvám a v jejich světle chtějí
reflektovat Písmo svaté a staré společné
tradice, a to s cílem v určitém kontextu
realizovat své poslání jako boží lid8.
Kontextualita neodcizuje od povolání být
křesťanem, spíše naopak. Je zajímavou otázkou,
co se stane, když ekumenické hnutí bude vycházet
ze vztahu mezi evangeliem a kulturou. Do toho patří i hrozící
rozštěpení ekumeny. Zabránit tomu bude velmi velkou
výzvou.9
Krize
ekumeny je především šancí, protože nás
konfrontuje s konečným cílem, že jednota mezi
křesťany posune dopředu konec konců jednotu mezi lidmi a i
jednotu uvnitř celého světa. Prostředkem řešení
pro tuto krizi - a přínos křesťanů ke spolužití
v míru - je „nový kvalitativní náhled
na jednotu a svatost božího lidu, nové ocenění
apoštolské tradice jako živého a přítomného
daru od Boha, daru který směřuje ke katolicitě jako
naplnění koinonie spásy..."10.
S těmito „prostředky spásy" umožníme „novou
katolicitu", o jaké mluví Robert Schreiter11.
Tato „nová katolicita" umožní proražení a
potřebné zrušení konfesní uzavřenosti
denominací, aby křesťané mohli světu podávat
svědectví své naděje. Co by mohlo být přínosem
Utrechtské unie k této nové katolicitě a co by
potom následně mohlo být ekumenickým posláním
Utrechtské unie, to je nyní třeba dále zkoumat.
S konceptem „starocírkevní ekumeny"12,
jak byl vylíčen Ursem Kürym, byl tehdy přinesen jistý
příspěvek. Otázkou je, jak něco takového
můžeme učinit i dnes. Jde o to, abychom zkoumali své
tradice s cílem najít eklesiologické elementy,
se kterými bychom mohli na této nové katolicitě
spolupracovat. Je to úkol, který se k nám
hodí, protože jako starokatolíci sami sebe chápeme
jako eklesiologický pokus sloužit jednotě křesťanů. Podle
tohoto názoru nejsme žádnou denominací v
striktním slova smyslu13.
Právě to nám skýtá jisté
možnosti, jaké mají jiní méně nebo -
řečeno teologicky a spirituálně - vede nás to k
svému vlastnímu a zvláštnímu povolání14.
2. Eklesiologické elementy
Chceme zde krátce uvést
některé podstatné elementy své eklesiologické
vize a současně poukázat na jejich odezvu v jistých
důležitých ekumenických dokumentech, abychom poznali,
jak se projevují v dalších teologických
oblastech.
2.1 Církev je společenství
Církev
je společenství všech, kteří jsou Bohem povoláni
k účasti na jeho božství. Trinitární
Bůh obdarovává lidi silou a milostí žít
a jednat s cílem zakládat spásu. Proto je církev
společenstvím svatých (tj. všech těch, kteří
byli povoláni). Církev je společenstvím spásy
(tzn. společenstvím, ve kterém je spása
realizována) a společenstvím konajícím
spásu uzdravování (společenstvím s
posláním navenek, které se koná ve
světě).
Jako
společenství svatých je církev prostor, kde je
jejím členům s osobní náklonností
sdělován nový život v Kristu. V Kristu jsou lidé
znovu rozeni a Duchem svatým uchováváni v pravdě
a nádheře. Otcem jsme přijímáni za adoptivní
děti15.
Zásadně se na tom podílí všichni a jsou si
rovni.
Prozkoumejme
jak je tento pohled na církev reflektován v textu
Komise pro víru a řád s názvem The Nature
and the Mission of the Church16.
Zde je církev chápána jako stvoření
božího slova a božího ducha a vnitrocírkevní
vztahy jsou popisovány analogicky k trinitárním
vztahům. Tzv. notae ecclesiae jsou spojovány rovněž
přímo s podstatou Boha.
Historická církev je
podle tohoto dokumentu charakterizována ambivalencí,
protože je to církev hříšníků. To však
sakramentálnímu charakteru církve neškodí.
Církev stojí v kontinuitě s učedníky a
pokračuje v Ježíšově misii a poslání.
I idea koinōnie má v
dokumentu důležité místo. Koinonia, kterou smíme
prožívat s Bohem, umožňuje naši koinonii navzájem
mezi sebou. Jsme přijímáni do koinonie, která
existuje sama v Bohu a která je výrazem díla
Otce, Syna i Ducha svatého v dynamice vzkříšení.
Uvnitř této koinonie je každý člověk rovnocenný,
i když tato koinonie implikuje jistou rozdílnost, která
je považována za legitimní.
2.2 Konciliární
společenství místních církví
Spása je konkrétní,
jinak to není žádná spása. Proto také
má spása vždy co do činění s konkrétními
životními okolnostmi člověka a s konkrétní
formou spásy v různých životních situacích,
kulturách, společnostech a individuálních
okolnostech.
Jde o to, aby křesťané
přejímali konkrétní zodpovědnost za zvěstování
evangelia v jejich vlastních kulturách a
společnostech. Je to právě tento misijní zájem,
který je schopný relativizovat konfesní formy
církví.
Povolání
spočívá přece v tom, že vzájemně spojuje
radostnou zvěst a aktualitu vlastní situace. To je způsob,
jakým se plní tento úkol. V této
souvislosti se mluví o církvi jako o
interpretačním společenství17
nebo jako „hermeneutickém společenství", jak říká
Houtepen18.
To znamená, že je třeba poselství evangelia stále
znovu aktualizovat, aby nedošlo ke ztrátě spojení s
původním dějstvím. Cílem musí být
„zůstat ve stejném duchu". Tím je dána
veliká výzva hermeneutiky. Tzn. že se církve
musí pokoušet spolu vyvíjet společné chápání
tradice. Na jedné straně musí být poselství
interpretováno v konkrétním kontextu, na
druhé straně musí zůstat možné spojení
mezi církvemi, protože jinak jim hrozí izolace. Proto
je mezikulturní sdílení
víry tak důležité. To se realizuje
„katolickou vztažeností" jedné církve ke
druhé, která nachází svoji formu v
konciliární spolupráci19.
Takové zdůrazňování
místní církve nacházíme již ve
staré církvi. Místní církev je
misionářská přítomnost křesťanů u jejich
kulturních příslušníků jako znamení
lásky Boha. Při pohledu zevnitř je tato místní
církev jednotkou. Místní církev je ale
současně navenek ve vztahu k jiným místním
církvím, protože se věřící cítí
být spojeni se stejným pramenem společenství
Boha. Tato vztaženost pečuje o to, že nejsou solidární
jenom s vlastní kulturou, nýbrž zachovávají
vůči této kultuře i jistou kritickou distanci, aby zájem
ve smyslu evangelia nebyl ideologizován. Jinak si jsou vždy
vědomi potřeby pěstovat svou identitu uvnitř i navenek. Právě
to je důvodem toho, že církev nezanikla ve velikém
filozofickém a náboženském pluralismu antiky20.
2.3 Eucharistie jako pramen a střed
církve
Církev
je tělo Kristovo, které je konstituováno kolem
eucharistického stolu. Společenství, které je
dáno již ve křtu, nachází pak v eucharistii
svůj konkrétní výraz21.
Ve slavnosti eucharistie je konstituováno společenství
s Kristem i mezi sebou navzájem22.
Eucharistie
je pramenem a výrazem společenství takto chápané
církve, její víry a jejího povolání,
dělit se o dary Boha se všemi lidmi23.
Je středem církve, protože obdarovává pokřtěné
stále znovu jednotou24.
Pavel zdůrazňuje spojení mezi eucharistií a podstatou
církve25.
Proto nemohou být eucharistie a liturgie uvnitř církve
od sebe navzájem izolovány. Eucharistie není
žádným „sakrálním děním",
které je prožíváno jednotlivci a často dostává
klerikální rysy. Eucharistie je celebrována
biskupem (nebo knězem), aby bylo zřejmé, že ji církev
nepřijímá sama od sebe, nýbrž od živoucího
Pána. Eucharistie jakož i biskup jsou znameními
jednoty místní církve a spojení se všemi
jinými místními církvemi26.
Eucharistie je současně slavností jednoty uvnitř místní
církve a jednoty mezi církvemi. Eucharistie poskytuje
místní církvi její „katolickou
identitu" a spojuje ji s jinými církvemi přes
hranice místa i času.
2.4 Úřad jako spojení
s původem a jako znamení jednoty
V
úřadu se stává zřetelným, že církev
není nijaká vlastní iniciativa lidí,
nýbrž že lidé jsou k „církvi" povoláváni.
Úřad reprezentuje toto povolání a nemůže
proto nikdy fungovat izolovaně od obce. Úřadem je místní
církev spojena s jinými církvemi - přijímá
úřad od jiných církví - a to s
tradicí, protože úřad se vztahuje na příkaz,
který byl Ježíšovými učedníky předáván
dále. Všichni pokřtění navzájem sdílejí
zodpovědnost za tento příkaz zachovávat víru a
zvěstovat, úřad to umožňuje, když vytváří
cesty pro spoluúčast všech, aniž by tím byla
ohrožována jednota.
Je
zřejmé, že společná zodpovědnost všech pokřtěných
a tím i údů církve je a zůstane výchozím
bodem. Jenom v kontextu s takovou zodpovědností, která
je nesena společně, může biskup správně fungovat a může
být řeč o reprezentování autority evangelia ve
formě lidské osoby, která je navíc skrze obec
povolána Pánem. Navíc je episkopé
také kolegiálním úkolem, do kterého
je zapojováno kolegium spolupracovníků, které
má za úkol reprezentovat zájmy společenství.
Tím jsou udržovány pospolu osobní, komunální
a kolegiální aspekty vedení úřadu, jak
je to mimo jiného popsáno i v Limských
dokumentech27.
K
tomu je třeba ještě zvážit, že biskup se nachází
na styčném bodu lokálních a nadlokálních
záležitostí a nese velkou zodpovědnost za rozvoj
konciliární spolupráce místních
církví. Uvnitř této konciliarity je potřeba
recepce ze strany místních církví
mimořádně důležitá.
Biskupský
úřad (nebo osobní episkopé) stále
ještě zapříčiňuje mnoho nejednotnosti mezi církvemi28.
I když těžkosti, které církve vyhlašují
ohledně chápání úřadu, jsou silně
zapříčiněny západním kulturním
vývojem, věříme v to, že vedení úřadu
věrné tradici by mohlo mít veliký význam
i v naší kultuře. Tak jako církev sama, může
i církevní úřad hrát roli při
osvobození lidí z jejich omezené
perspektivy a ovlivnit je, aby se věnovali jiným
perspektivám29.
2.5 Usmíření
Usmíření
nestojí, jak již bylo řečeno na počátku církve,
nýbrž konstituuje a charakterizuje také poslání
církve, protože toto poslání šíří
dále misii Boha. Bůh chce zakládat společenství
mezi lidmi a s celým stvořením. Chce usmířit
lidi se sebou samým i lidi navzájem skrze Ježíše
Krista30.
Pán Ježíš nás smířil s Bohem a razil
nám cestu smíření nejen mezi námi
navzájem, ale se sebou samotnými jedinci. To bylo
možné, protože na sebe vzal naši zranitelnost. Proto tu
existuje jisté „společenství osudů" mezi Pánem
a námi lidmi. Církev je prostor, ve kterém toto
společenství osudů prožíváme a ve kterém
je možno cítit boží pozvání ke vstupu.
To je možné pouze, když je vážně vnímána
lidská zranitelnost. Z této pozice bude také
možno hovořit o „smířeni" jako vedoucím
motivu církve. V církvi jsou lidé smiřováni
se sebou samými, navzájem a s Bohem. Pořadí
může být různé, avšak tak i tak jde vždy o souhru
těchto tří komponentů téhož smíření.
„Tím je církev ‚svátostí spásy‘,
‚užitečné a působivé znamení lidské
solidarity a lidského uzdravení‘"31.
2.6 „Stará církev"
Stará
církev je charakterizována silným vnímáním
vztahu Boha k lidem, a to ji činilo tak misionářsky aktivní.
Osobní pociťování spásy a prožívání
společenství s jinými jdou zřetelně za misionářské
snahy na vlastní kultuře a společnosti. Zajisté při
tom jde o solidaritu s chudými, ale také o setkávání
křesťanské víry s danou konkrétní
kulturou. Cílem misijní práce není
ignorovat buď víru nebo kulturu, nýbrž umožňovat
setkávání mezi oběma. Výsledkem tohoto
procesu může být jak inkulturace víry, tak i
pokřesťanštění kultury. Vztah ke kultuře nebyl vždy
snadný, ale křesťané se nikdy neuzavírali do
sebe. Naopak chtěli být kvasem v těstě vlastní
společnosti32.
Tento
misionářský záměr s sebou přináší
rozdíly v církevním zformování
víry, protože jednotlivé církve jsou
charakterizovány svou vlastní kulturou. Tato rozdílnost
je přijímána jako centrální význam,
který místní církev v této oblasti
má. Nikdo nemůže misionářský záměr
realizovat lépe nežli místní církev.
2.7 Naše starokatolická
identita
Tento
příliš krátký přehled zásadních
orientačních bodů starokatolické eklesiologie nám
ukazuje, jak vycházejíce z naší vlastní
tradice podporujeme a sdílíme vývoj v myšlení
o církvi uvnitř ekumeny. Ukazuje nám možná, i
jak jsme sami ovlivněni tímto myšlením.
Kromě toho nám to podle mého mínění
ukazuje, jak „katoličtí" - v kvalitativním
(starocírkevním) - smyslu jsme. Dalo by se o tom říci
mnohem více, ale doufáme, že jsme vcelku ukázali,
že starokatolická ekleziologie chápe (místní)
církve jako „společenství pokřtěných
věřících, ve kterém je kázáno
boží slovo, vyznává se apoštolská víra,
slaveny jsou svátosti, podáváno je svědectví
o světu určeném spásném díle Kristově
a o biskupy a jinými nositeli úřadů vykonávaném
úřadě sloužícím společenství"33.
Nyní
chceme přemýšlet o tom, co tyto eklesiologické důrazy
mohou znamenat na pozadí problematiky globalizovaného
světa.
3. Nová katolicita
3.1 Pojem katolicity
Pokud
má církev ve světě poslání na svět
orientované, a to znamená přinášet smíření
nebo jednotu, pak musí být církev také
schopna - nebo je třeba ji učinit schopnou, aby se ke světu
nechovala jenom v reakcích, „nýbrž v interakcích
- za vycházení ze svých dějin a ze svých
možností"34.
Koncept „katolicity" by mohl být konceptem teologickým,
který by mohl otevřít perspektivu na smíření
a jednotu uvnitř konflikty poznamenávaného světa,
kterému hrozí rozvrat.
Jak
je známo, objevuje se pojem „katolický" poprvé
u Ignáce z Antiochie na počátku druhého
století. Ignác jej vztahuje vždy na oba póly,
tj. na univerzalitu a pravověrnost. Jeho spíše
geografický, právní a konfesní význam
se objevil teprve později. Ve skutečnosti odpovídají
oba póly důležitým otázkám: (a) jak
vidí církev svůj poměr ke světu; (b) jak se chápe
svého úkolu zvěstování evangelia.
Pojem
katolicity se nachází na styčném bodu
globálního a lokálního a slouží
„uchování jednoty a integrity církve na celém
světě"35.
Peter Schineller definuje katolicitu jako „pokus podnikat toto
všechno"36
a Siegfried Wiedenhofer zdůrazňuje, že tato
„celistvost a plnost" je možná jen výměnou a
komunikací37.
Tato
celistvost však není žádnou abstraktní
realitou, nýbrž realitou, která má vznikat
výměnou a komunikací z konkrétních
rozdílů, aby tak na jedné straně partikulární
poznávalo a akceptovalo svoje hranice, a na druhé
straně celistvost umožňovala zkušenost smířené
různosti. Celé dějiny koncilů jsou dějinami více či
méně - a někdy zcela vůbec - uskutečňovaných
výměnných a komunikačních procesů.
3.2 Všeobecnost a plnost: šest
podmínek
3.2.1 Všeobecnost
Položme
si otázku, jak se církvím podařilo dosáhnou
mezi sebou jisté obecnosti. Se Schreiterem vidím tři
podmínky, které byly více méně splněny.
První
pomínka je důsledkem univerzality křesťanské zvěsti.
Vycházíme z toho, že je pro všechny kultury možné
otevřít se vůči křesťanské zvěsti. Víra v
univerzalitu této zvěsti znamená, že církve
považují kultury za úrodnou půdu pro slovo boží,
i když jsou přirozeně poznamenány hříchem, a
proto omezené. Univerzalita této zvěsti nutí
církev, aby rozdílnosti kultur brala vážně a
zaujala jednoznačně velkorysý postoj k inkulturaci. „Náš
postoj vůči kulturám musí být takový,
jako bychom hledali skryté poklady."38
Protože
se přínosná vzájemná osmóza39
mezi kulturami a křesťanskou zvěstí mohla konat, byla
církev schopna přivádět i kultury do vzájemného
kontaktu a jejich nejhlubší snahy vidět v jejich vzájemném
zrcadlení. Křesťanská zvěst umožňovala, že i mimo
ni docházelo ke komunikaci.
Lidé
se vyznačují hledáním bezpečí.
Globalizovaný svět však vždy bezpečí nepřibližuje,
naopak je zkušenost konfliktů a katastrof spíše větší.
Kdo chce hlásat smíření, musí s těmito
zkušenostmi zcela vážně počítat a především
mít solidaritu s těmi, kdo jsou obětmi těchto konfliktů: s
chudými a utlačovanými. Druhou podmínkou na
cestě k celistvosti je proto solidarita.
Třetí
podmínka spočívá v péči o schopnost se
scházet a přijímat reálné a legitimní
různosti. Jde o akceptování „být jiným"
u druhého a o schopnost naslouchat. Naopak to znamená
zavázat se vystupovat proti odstředivým silám,
které kultury utlačují. Naše teologické
myšlení o kultuře smí vycházet z toho, že
všechny kultury, alespoň do jisté míry, svědčí
o kreativitě Stvořitele. U této třetí podmínky
jde o respekt vůči různosti jako obohacení celistvosti nebo
jednoty.
3.2.2 Plnost víry
Položíme-li
si otázku, jak se církvím podařilo zůstat v
plnosti víry, pak k tomu můžeme uvést též tři
podmínky.
První
podmínka má co do činění s tím, co
Schreiter nazývá charakteristickou neurčitostí
křesťanské zvěsti.
„To
znamená, že tato zvěst může být komunikována
ve velkém počtu kódů a označení. Tato
neurčitost je spíše důležitým aspektem této
plnosti než nějakou chybou, neboť bez této neurčitosti by
zvěst v některých kulturách vůbec nemohla být
vyjádřena... středem křesťanské zvěsti není
žádné tvrzení, nýbrž vypravování
příběhu utrpení, smrti a vzkříšení
Krista."40
A já k tomu dodávám: Úkolem je proto
následovat Krista, ono imitatio Christi, v různých
kulturních a společenských kontextech.
Je
to následování, které spojuje věřící
různých kultur navzájem. Nejenom následování
Krista (orthopraxis), nýbrž i to, co znamená
následování ve víře (orthodoxia), je
společnou zodpovědností všech křesťanů.
Proto
jsou oboje také objektem stálých výměnných
a komunikačních procesů. V průběhu těchto procesů
se vytvářejí i jisté formulace víry,
které musejí být přijímány
křesťany rozdílných kultur. Zdařilé přijetí
obohacuje víru, nezdařilé přijetí je znamením,
že toto poselství nebylo pochopeno, případně být
pochopeno nemohlo. Je proto třeba přesně zkoumat, zda byly splněny
podmínky čestné a jasné komunikace. Pokud se
přijetí neprosadí, nezbude nic jiného, než
toto poselství reflektovat a formulovat znovu. Zdařilé
přijetí je tedy garancí - i když ne jedinou - pro
plnost víry.
Víra
bude pak skutečně „fungovat" jen tehdy, když je schopna dávat
společnosti směr. Křesťanská zvěst nemá jenom
zájem o osobní obrácení jednotlivců, má
poslání měnit svět ve směru, jak to zamýšlel
Stvořitel. Témata smíření, celistvosti a
jednoty jsou schopny nabízet celosvětové společnosti
cíle, které mohou být respektovány
každým. Církev, která se stará o
zvěstování boží spásy mezi lidmi, se
bude muset snažit být schopnou ovlivňovat společnosti a
kultury takovým způsobem, aby se pro to otevřely.
3.2 Eklesiologické
vyhodnocení
Schreiter
se pokouší ozřejmit, že „nová katolicita... je
charakterizována inklusivní celistvostí a
plností víry podél mezikulturní výměny
a mezikulturní komunikace"41
a že by tím církev mohla přispívat k
výstavbě mírového světa. Kromě toho je
komunikace též základní podmínkou pro
víru samou, protože víra je dar, který je
přijímán v dialogu. Bez dialogu není žádná
svoboda pro hledání pravdy a k vyznávání
poznané pravdy, říká kardinál Kasper42.
Jinými slovy: Bez dialogu s kulturou a s jinými
hledajícími lidmi může být víra
nanejvýše ideologií, srovnatelnou s nějakou
předpotopní vykopávkou.
Otázkou
je nyní, jak můžeme svou eklesiologií přispět
k uskutečnění šesti zmíněných podmínek
a jak to prakticky činíme.
Můžeme
konstatovat, že jsme v každém případě schopni, se
svými eklesiologickými názory a svou církevní
praxí, přinést příspěvek k této
nové katolicitě. Okolnost, že místní církev
je vnímána jako konkrétní kontext pro
inkulturaci Kristova evangelia a pro snahu po konciliárním
společenství církví, ve kterém je možno
praktikovat solidaritu založenou na akceptování
legitimní různosti, slouží očividně ideji
celistvosti, jak byla popsána Schreiterem.
Co
se týče uskutečňování plnosti víry, je
možno říci následující. Zaprvé
má naše chápání místní
církve jako interpretujícího společenství
velký význam, aby mohla být zvěst hlásána
v konkrétním kontextu.
Za
druhé lze říci, že naše myšlenky o spolupráci
mezi místními církvemi odpovídají
potřebám komunikace i přijetí formulací víry,
i když musíme ještě usilovně pracovat až k úplnému
uskutečnění v praxi.
Za
třetí je tu ještě otázka společenské
relevance naší eklesiologie. Pravděpodobně je třeba
v tomto bodě konstatovat nedostatky. To že by způsob, jak
uvažujeme o církvi a jak ji uskutečňujeme, by mohl mít
nějaký význam pro společnost, bylo jistě málo
bráno na vědomí.
Avšak
je to zásadně důležitá věc, protože zde jde o
„humanizování" světa. Proto také nemůže u
církve a její teologie jít o nic jiného.
Církev, která nepovažuje svoji přítomnost ve
světě na pozadí tohoto poslání, se uzavírá
do sebeúčelnosti a ego-centrismu.
K
Schreierovu náhledu připojujeme ještě něco důležitého.
Za prvé zkušenost, že celistvost a plnost, které
hledáme a kterou pro svůj svět chceme získávat
a uskutečňovat, je vždy darem, který přijímáme
ve slavení u oltáře Páně. V eucharistii
se jako anamnéze a vzdávání chvály
uskutečňuje, čím se navzájem obdarováváme
a co společně dáváme světu. Při eucharistii jsou
pokřtění povoláváni do církve a
„činěni" darem božím světu. Nejenom pouhé
„vyprávění události" stojí ve
středu, nýbrž také sakramentální
zpřítomňování tohoto vyprávění,
a právě to je bodem, kde církev nachází
stále nový začátek.
Úzce
je s tím spojen - a to je můj druhý dodatek -
význam apoštolského úřadu jako živoucího
spojení s původem a s jinými místními
církvemi. Biskupský úřad je garancí, že
církev své spojení s původem neztratí.
Proto je úřad také pramenem jednoty. Katolicita bez
úřadu je neúplná katolicita43.
Souhrnem
by bylo možno říci, že Utrechtská unie se svou
eklesiologií je skutečně schopna, alespoň v zásadě,
podílet se na výstavbě tzv. nové katolicity, a
že můžeme současně podávat svědectví o tom, že
je tato unie darem božím, který od něj přijímáme
ve slovu a svátostech. Tímto způsobem vycházíme
vstříc Houtepenovým podmínkám, které
jsme uvedli v úvodu. Jde nám o kvalitativní
chápání jednoty a svatosti božího lidu a
o hodnocení apoštolské tradice jako živoucího
božího daru spásy, který cílí ke
katolicitě jako plnosti koinonie spásy.
4. Stěžejní body našich
současných ekumenických snah
Jak již bylo řečeno, před nedávnem
se na biskupské konferenci začaly nově zvažovat naše
ekumenické snahy. IBK si znovu uvědomila, že je to jejím
vlastním úkolem. Proto byly např. zamítnuty
úvahy o připojení se k anglikánskému
světovému společenství. Posláním
Utrechtské unie není stát se jakýmsi
neanglicky mluvícím anglikánským
církevním svazem, nýbrž má prohlubovat a
šířit svou starocírkevní synodálně-katolickou
identitu coby přínos nové katolicitě, jak jsme ji zde
načrtli. Jak to může činit konkrétně?
4.1 Výstavba místní
církve
Konkrétním
úkolem ekumeny na daném místě je výstavba
místní církve. Jedná se potom o
biskupství, které je zpravidla rozděleno do farností,
avšak je přitom zaintegrováno do daného kulturního,
společenského a regionálního kontextu.
Výchozím
bodem je otázka, kdo chce konkrétně spolupracovat na
výstavbě této místní církve. K
úkolům starokatolického biskupství patří
stimulovat vytváření a případně zastávat
v tomto rámci vedoucí úlohu.
Platí
hledat a nacházet co nejvíce zainteresovaných
skupin. Možná nabízí Ekumenická rada
církví díky dotazníku ve svém
dokumentu Povoláni být církví
nejenom dobrou příležitost, nýbrž i dobrý
instrument, jak se mohou církevní společenství
na jednom místě nebo v jedné zemi navzájem lépe
poznávat. Především jde o to, zjistit, nakolik
existují možnosti a ochota se vzdát skutečně
politiky izolace44.
Zajímavé
by bylo rovněž poté zjistit, nakolik zainteresovaná
uskupení odpovídají právě načrtnutým
eklesiologickým výchozím bodům. Pak
by se ukázalo, kdo skutečně odpovídá katolické
identitě a kdo chce spolupracovat na tom, aby byla katolicita jak na
místě, tak i celosvětově posilována. Kde je tomu
vskutku tak, bylo by to pro starokatolíky znamením, že
by bylo třeba hledat spolupráci. Avšak zásadním
pro místní církev je povolání
uskutečňovat boží záměr konkrétně na daném
místě a hledat společenství s kulturou a společností,
aby se tyto otvíraly pro smíření. Stará
církev nás učí, že je to toto poslání,
které sjednocuje, protože je účastí na
povolání k „sjednocování", které
je umožňováno Duchem svatým. Ekleziologie musí
být charakterizována nějakým konkrétním
posláním, aby mohla být efektivní.
Právě
při konkrétní spolupráci s anglikány zde
leží naše šance. Štěstím je, že na místní
bázi již často dochází ke spolupráci s
anglikánskými obcemi. Ale podle mého názoru
se to musí dít též strukturálně.
Překonání problematiky „překrývajících
se jurisdikcí" je třeba podle mého mínění
hledat ve společném angažování se pro ideu
místní církve45.
Nelze vyloučit, že bude možné nadchnout pro tuto ideu i
pravoslavné nebo luterány.
Z
pastoračních hledisek nabízí místní
církev prostor, kde může být realizován vztah
k náboženství a otevřenost pro různé dimenze
náboženství. Podle mnohých teologů jsou tím
osloveny dva body, bez nichž nemá ekumena žádnou
budoucnost. Jde o otvřenost pro emocionální stránku
víry, úctu pro posvátno a spojení
s individuální biografií. To by zahrnovalo
vzájemnou výměnu postojů k víře a společné
formy mystagogie46
(jako biblické kroužky apod.). To by se nemělo dít
jen na úrovni místní církve, v ní
to ovšem v každém případě začíná 47.
4.2 „Ekumenické vnitřní
trhy"48
Houtepen
zdůrazňuje, že by Utrechtská unie mohla poskytnout zajímavý
ekumenický přínos jak pro britské a irské
anglikánské církve, tak i pro různé
evangelické církve v severských a baltských
zemích i v Německu a Francii. Ty je možno všechny zahrnout
pod hesla „Porvoo, Míšeň, Reuilly". Podle Houtepena
„chápou se všechny tyto církve jako katolické
církve... ve smyslu kvalitativního vztahu k apoštolské
tradici a misii, zachovaly si rovněž formy episkopē, které
v mnoha případech zahrnují i historický
episkopát nebo se snaží o obnovení successio
apostolica spojováním se s biskupskými
církvemi"49.
To znamená, že musíme začít hledat takovou
katolickou orientaci jiných církví, aby všude
tam, kde ji najdeme, mohly být navázány zvláštní
vztahy. Cílem je přece vždy překonávat rozkoly. Tak
tomu bylo již na počátku starokatolického hnutí
a to zůstává stále zásadním
aspektem naší identity50.
Vztah k apoštolské tradici je nám důležitý,
protože je pevnou půdou, na které stojí celkové
křesťanstvo, a proto přestavuje cestu k jednotě. Jako
starokatolíci cítíme povinnost jít touto
cestou51.
Je
možné říci, že tato cesta, kterou jsme šli společně
s anglikány, byla úrodná a přínosná,
i když v roce 1931 uzavřené církevní
společenství např. ještě nedospělo k vyřešení
vylíčené problematiky „překrývajících
se jurisdikcí" na evropské pevnině. Snad jsme
učinili nízkoprahový začátek zřízením
Evropského setkávání biskupů.
Anglikánští a starokatoličtí biskupové
se každoročně setkávají, aby spolu hovořili
o společných otázkách církve a
misie. Doposud to však nevedlo ke společným strategiím.
I
když se již hodně komunikovalo, stále to ještě stejně
jako dříve nedostačuje k odvaze rušit konfesní
hranice. Není to problém jenom anglikánský,
neboť i my si klademe otázku, jak postupovat, abychom jako
malé církevní společenství vůči
anglikánskému společenství neztratili svoji
specifičnost. Kromě toho je „evangelikální ráz"
mnohých anglikánských obcí v této
souvislosti dodatečným problémem. Musíme ještě
dále pracovat na prohlubování naší
komunikace a pospolu stavět na společném chápání
víry a církve. To, že jsme se na této cestě
dostali již značně dopředu, nám ukazují výsledky
společné teologické konference, která byly v
roce 2005 organizována v městě Leeds. I shoda mezi
oběma arcibiskupy v jejich proslovech na starokatolickém
kongresu v roce 2006 ve Freiburgu/Breisgau je znamením, že by
v zásadě byla možná úzká
spolupráce.
Spolupráce
s Episcopal Church je v této souvislosti zajímavá,
protože se jedná o církev, která o svou
zásadní „katolickou identitu" pečuje. To
neznamená, že by zde nebyly žádné otázky
a problémy; jsou tu jisté otázky týkající
se jejich vztahu k luteránům a chápání
úřadu. To však nesnižuje to, že jejich snahy vyvíjet
se stále více „katolicky" bereme vážně a
že je chceme konkrétně podporovat. V tomto světle
vidím i jmenování jejich primase (Prime-Bishop)
stálým
reprezentantem při IBK.
I
spolupráci s IFI (Iglesia Filippina Indepediente /
Filipínská nezávislá církev)
je možné částečně vidět v tomto světle. Tato
filipínská církev si je postupně stále
více vědoma své potřeby prohlubovat svou katolickou
identitu a je velmi ráda, že jí při tom chceme
pomáhat. Proto má teologická výměna mezi
IFI a Utrechtskou unií velký význam. Totéž
platí i pro pracovní skupinu, kterou jsme vytvořili
společně s americkou Episkopální církví
a IFI, která má za úkol rozvíjet
teologické myšlení, abychom mohli svou společnou
„katolickou identitu" prohlubovat způsobem, do kterého je
zapojována sociální a politická situace.
Dialog
s Církví Švédska je v této souvislosti
rovněž důležitý. Církev Švédska má
stále apoštolskou sukcesi a zachovala si, i když se v 16.
století připojila k reformaci, jistou „katolickou
identitu". Má synodálně-episkopální
strukturu a v roce 2000 se vzdala statusu státní
církve. Proto je důležité zkoumat, zda existují
důvody, proč mezi sebou nenavázat interkomunio. K tomu
je třeba poznamenat, že Církev Švédska má
s anglikánským církevním
společenství podobné vztahy jako Utrechtská
unie. Pro jejich dohodu byla vzorem Bonnská dohoda. Kromě
toho má Církev Švédska plné církevní
společenství s IFI, na jehož základě se
rozvinula značná konkrétní spolupráce.
Započetím tohoto dialogu následuje, podle mého
názoru, Utrechtská unie své povolání,
aby uvnitř ekumeny posilovala „katolický element".
4.3 Vztahy k pravoslavným
církvím
I
s pravoslavnými jsou starokatolíci již déle
nežli století zcela zvláštně spojeni. Utrechtská
unie vedla s pravoslavnými církvemi ty nejintenzivnější
dialogy vůbec. Oficiální dialog 1975-1987 byl úspěšně
zakončen 26 texty vzájemného konsensu. Tyto výsledky
byly také v jednotlivých starokatolických
církvích přijaty. Vytvářejí základ
pro již dlouho usilované církevní společenství.
Avšak na pravoslavné straně jsou dva problémy
považovány za jaksi nepřekonatelné překážky:
ordinace žen a církevní společenství s
anglikány.
Mnozí
říkají, že vlastní závadou pro církevní
společenství nejsou žádné důvody teologické,
nýbrž kulturně a společensky podmíněné
problémy v komunikaci. To nám ukazuje, že inkulturace
byla i ve staré církvi vždy legitimní aspekt
procesu přijetí teologických konsensů a že tomu tak
zůstalo i dnes. Někdy lze ostatně získat dojem, že
pravoslavné církve ohledně společenství s
jinými církvemi kladou více podmínek, než
je dodržují mezi sebou52.
Avšak situace je prozatím taková, jak ji shrnuje
Kallis:
„Formulováno
zjednodušeně to znamená: Starokatolická církev
je pravoslavnou církví západní tradice,
stejně jako je pravoslavná církev starokatolickou
církví východního ražení.
Dimenze, které by mohly být určující pro
bilaterální teologické dialogy pravoslavných
církví s jinými církvemi Západu,
nejsou bohužel u pravoslavných známy. Nemohu
se ubránit dojmu, že důvod této krátkozrakosti
spočívá v aritmetické slabosti
starokatolické církve... Zde nejenom pravoslavná
církev podléhá pokušení mocenského
zvažování, nýbrž i starokatolická
církev se ve svém hledání nějakého
‚silného‘ partnera vystavuje nebezpečí zakalení
své identity."53
Ta
tomto pozadí se musí vyplatit pěstovat spolupráci
na místě. Jsem přesvědčen o tom, že pravoslavní
ve svých srdcích mohou pracovat na výstavbě
některé konkrétní místní církve,
ale pak se musí osvobodit rovněž od svých konfesních
a nacionalistických omezení. Z perspektivy výše
zmíněného poslání církve by to
mohlo být docela úrodné.
4.4 Vztahy k římskokatolické
církvi
S
římskokatolickou církví máme opět nový
dialog. Již vícekrát došlo k pokusům dosáhnout
pastorační dohody jak na rovině mezinárodní,
tak i na rovinách místních církví.
Tyto pokusy otevřely jistě cestu k novému dialogu, který
je jimi také inspirován. Již dlouho jsou teologové
zajedno, že starokatolické církve by v zásadě
mohly přijmout status s Římem spojených uniatských
církví. To, že tato myšlenka byla vyslovena i v rámci
nového dialogu, dává naději, avšak také
objasňuje, že jisté těžkosti nemohou být vyřešeny
tak jednoduše. Připomeňme si mariánská dogmata,
která byla starokatolickými církvemi odmítnuta,
a přestupy duchovních z římskokatolické církve
do starokatolické církve. Otázka papežského
primátu je poněkud jednodušší, protože papež sám
požádal o novou společnou reflexi na toto téma54.
4.5 Fórum biskupů církví
chápajících se jako katolické
Povoláním
Utrechtské unie je prohlubovat a šířit synodálně
katolickou identitu. Pokud se unie vskutku nechá tímto
povoláním vést, pak asi nestačí, aby
hledala bilaterální vztahy s jinými církvemi,
nýbrž je třeba vytvářet i příležitost, aby
se mohli setkávat biskupové, aby se tato katolicita
stávala efektivní.
Proto
biskupská konference promýšlí vytvoření
fóra biskupů místních církví,
kteří chtějí být naprosto katoličtí,
ale ze zásadních důvodů nepatří nebo patřit
nemohou do římských, pravoslavných nebo
anglikánských církví. Toto fórum
by časem mohlo vést k církevnímu společenství
mezi těmito místnímí církvemi, pokud tak
tomu není již nyní, a tím by došlo k nové
aktualizaci starší programatiky Utrechtské unie55.
Jde o fórum biskupů těch církví, které
se chápou jako katolické církve a tuto
katolicitu chtějí dále rozvíjet, protože je
kvalitativním znamením církve a bytí
křesťanem56.
Toto fórum je třeba vidět jako pokus všeobecně posilovat a
obohatit katolický element. Z toho nejsou vylučováni
římští katolíci, pravoslavní i
anglikáni, nýbrž přijímáni a
vyhledáváni jako partneři rozhovoru, abychom společně
dále rozvíjeli katolickou identitu v kontextu
postmoderní společnosti.
Církevní
společenství a z něj vyplývající
spolupráce s Filipínskou nezávislou církví
lze v tomto rámci považovat za začátek, který
nám skýtá šanci společně s touto církví
dosáhnout nové identity. Snad by bylo možno zapojit i
Církev Švédska.
Vlastně
je i církevní společenství se Španělskou
reformovanou biskupskou církví a Lusitánskou
církví Portugalska, které vzniklo současně s
dohodou s Filipínskou nezávislou církví
v roce 1965, pokusem pěstovat kontakty se synodálně
katolickými církvemi. Obě církve mohly být
pozvány k vytvoření takového fóra, aniž
by se musely vzdát svých vztahů k anglikánskému
společenství.
5. Závěrem
Doufám,
že jsem mohl objasnit, že jsme vskutku schopni přinést
příspěvek k „nové katolicitě". K tomu
existují jistě možnosti a my se pokoušíme tyto
možnosti také využít. Je to otázka věrnosti
vůči našemu povolání jako starokatolíci.
Všechno, co jsem popsal, je důležité, avšak zřejmě je
třeba některé otázky řešit s určitou prioritou.
Řekl bych, že práce na výstavbě místní
církve, jakož i rozřešení překrývajících
se jurisdikcí na evropské pevnině mají první
prioritu. Poslední bod považuji dokonce za nejdůležitější
a nejvýznamnější přínos, kterým bychom
mohli obdarovat evropské ekumenické hnutí. Kromě
toho si myslím, že práce pro popsané fórum
by dlouhodobě mohla být také skutečně přínosná
pro jednotu církví.
Mnozí
si jistě řeknou, že starokatolická biskupská
konference není realistická, když sní o takové
své roli a iniciativě. Očividný nedostatek
personálních a finančních prostředků nám
přece musí být zřejmý! Nepopírám,
že jsou naše možnosti omezené, ale chtěl bych k tomu
poznamenat, že „povolání" není nikdy zcela
realistické. Vždyť přece jde o to zasvětit se tomuto
povolání a svobodě povolání. Preambule
Statutu IBK mluví v této souvislosti přece o
„ekumenickém dobrovolném závazku Utrechtské
unie"57.
Joris Vercammen (narozený 1952 in Lier/B), arcibiskup Dr.
theol., 1971-1975 studium pedagogiky v Lovani, 1975-1981 studium
teologie v Antverpách a Bruselu (Louvain-la-Neuve). 1979
kněžské svěcení. 1981-1988 činný jako
duchovní správce mládeže. Od roku 1988 knězem
starokatolického biskupství Utrecht, 1991-2000 farář
starokatolické obce Eindhoven. 1996 promoce na Katolické
universitě v Utrechtu. Od roku 2000 arcibiskupem z Utrechtu. Od roku
2006 zástupce starokatolických církví
Utrechtské unie v ústředním výboru
Světové rady církví. Překlad z němčiny:
Josef König
1Urs
von Arx, Ein Nachwort, in: IKZ 96 (2006) 44 (tento dovětek se
vztahoval na oba v poznámce 2 a 51 zmíněné
texty od
A. Houtepena a A. Kallise).
2Anton
Houtepen, Oikumenē
oder der Weg zu einer neuen Katholizität, in: IKZ 96 (2006)
9-42, zde 13.
3Tamtéž,
12.
4Srv.
Walter Kasper, Wege der
Einheit. Perspektiven für die Ökumene, Freiburg i. Br.
(Herder) 2005, 115n.
5Srv.
Bert Hoedmaker a další., Oecumene
als leerproces. Inleiding in de Oecumenica, Zoetermeer (Meinema),
2005, 42-45.
6Kasper,
Wege (poznámka
4), 247.
7Srv.
Houtepen, Oikumenē (poznámka
2), 15.
8Srv.
John Hind, Anmerkungen zu „Porvoo" aus anglikanischer Sicht im
Hinblick auf die Gemeinschaft mit den altkatholischen Kirchen, in:
IKZ (90) 2000, 23-29, zde 27; Hoedemaker a další,
Oecumene (poznámka 5), 267.
9Leo
J. Koffeman, De oecumensiche beweging, Kampen (Kok) 2005, 124n.
10Houtepen,
Oikumenē (viz poznámka 2), 12.
11Robert
J. Schreiter, Die neue Katholizität. Globalisierung und die
Theologie (Theologie Interkulturell 9), Frankfurt (IKO)
1997; Globalisierung, Postmoderne und die neue Katholizität,
in: ÖR 53 (2004), 139-159.
12Urs
Küry, Die altkatholische Kirche. Ihre Geschichte, ihre Lehre,
ihr Anliegen. Stuttgart (EVW), 1966,
361n.; česky: Starokatolická církev. Její
dějiny, její učení, její cíle. Praha
(Studijní texty Starokatolické církve) 1998 -
poznámka překladatele.
13Urs
von Arx, Identity, Plurality, Unity- What's the right Blend? Some
Reflections from an Old Catholic Perpspective, in: Jeremy
Morris/Nicholas Sagovsky (vyd.), The Unity We Have and the Unity We
Seek.
Ecumenical prospects for the third Millenium, London (T&T Clark)
2003, 3-26, zde 5n.
14Srv.
Joachim Vobbe, Einheit in der Vielfalt oder Einigkeit im Dissens?
Ökumenische Erfahrungen und Perspektiven
aus alt-katholischer Sicht. (KNA-Dokumentation 10), Bonn,
27.9.2005.
15Küry,
Kirche (poznámka 12), 258.
16The
Nature and the Mission of the Church. A Stage on the Way to a Common
Statement (FOP 198), Geneva (WCC) 2005.
17Hans
Zirker, Ekklesiologie (Leitfaden Theologie 12), Düsseldorf
(Patmos) 1984. Srv. také Dagmar Heller (vyd.), Ein Schatz in
zerbrechlichen Gefäßen. Eine Anleitung zu ökumenischem
Nachdenken über Hermeneutik. Studiendokument von Glauben und
Kirchenverfassung, Frankfurt a.M. (Lembeck), č. 49-53.
18Houtepen,
Oikumenē (poznámka 2), 16.
19Srv.
Heller (vyd.), Gefäß (poznámka 18), č. 43-48.
Preambule Statutu IBK mluví také o Utrechtské
unii jako „společenství církví" (čl. 1),
nazývá každou církev katolickou, protože je
spojena s jiný-mi místními církvemi
(čl. 3.2) a mluví o tom, že je „ve společenství s
jinými místními církvemi lid boží"
(čl. 3.3); srv. Statut (poznámka 15), 12-14.
20Pierre
Trouillez, Van Petrus tot Constantijn. De
eerste christenen, Leuven (Davidsfonds)
2002, 364nn.
21Nature
(poznámka 17), č. 78.
22Taufe,
Eucharistie, Amt. Konvergenzerklärungen der Kommission für
Glauben und Kirchenverfassung des Ökumenischen Rates der
Kirchen („Lima-Dokument") 1982, in: DWÜ I, 21991, 545-585.
23Mattijs
Ploeger, Catholicity, Apostolicity, the Trinity and the Eucharistic
Old Catholic Ecclesiology, in: Urs von Arx a jiní (vyd.),
Towards Further Convergence: Anglican and Old Catholic
Ecclesiologies, příloha k IKZ 96 (2006), 7-27, zde 20-25.
srv. Lima-Dokument (poznámka. 23), Eucharistie, č. II. 2.
24Statut
(poznámka 15), čl.. 3.1 a 3.3.
25Nature
(poznámka 17), č. 80; srv. 1K 11,28.
26Lima-Dokument
(poznámka 23), Eucharistie, č. II. 29
27Tamtéž
č. III.26. Rovněž Nature (poznámka 17), č. 90-97. Srv.
též von Arx, Identity (poznámka 13), 9 a 11.
28Srv.
Peter C. Bouteneff /Alan D. Falconer (vyd.) Episkopé and
Episcopacy and the Quest for Visible Unity. Two Consultations (FOP
183), Geneva (WCC) 1999; Heller, Schatz (poznámka 18), č.
54-62; dále také Jan Aalbers/Peter Nissen, De
bisschop, kerkscheidend of kerkverenigend? Bijdragen over het
bisschopsambt in de oecumene, Delft (Eburon) 2002.
29Joris
Vercammen, Kirche für eine unruhige Welt. Überlegungen für
eine alt-katholische Ekklesiologie der Praxis, in: Angela
Berlis/Matthias Ring (vyd.) Im Himmel Anker werfen. Vermutungen über
die Kirche in der Zukunft. FS Bischof Joachim Vobbe. Bonn
(Alt-Katholischer Bistumsverlag) 2007, 200-211, zde 206-208.
30Nature
(poznámka 17) č. 34, 36 a 47; srv. též č. 111: „The
church is the community of people called by God who, through the
Holy Spirit, are united with Jesus Christ and set as disciples to
bear witness to God's reconciliation, healing and transformation
of creation."
31Vercammen,
Kirche (poznámka 30), 209, s citátem z: Anton
Houtepen, Uit Aarde, naar Gods' beeld. Theologische Antropologie,
Zoetermeer (Meinema) 2006, 203.
32Gerd
Theissen, Die Religion der ersten Christen, Gütersloh
(Kaiser/GVH) 2000; Trouillez Petrus (poznámka 21); Joël
Delobel a jiní. (vyd.) Vroegchristelijke gemeenten tussen
ideaal en werkelijkheid, Kampen, (Kok) 2001.
33Die
Kirche: lokal und universal. Ein von der Gemeinsamen Arbeitsgruppe
der Römisch-Katholischen Kirche und des Ökumenischen Rates
der Kirchen in Auftrag gegebenes und entgegengenommenes
Studiendokument, 1990, č. 15, in: DWÜ II, 1992, 732- 750, zde
739; srv. Houtepen, Oikumenē (poznámka 2) 26, poznámka
25 a 35, poznámka 37.
34Schreiter,
Katholizität (poznámka 11), 206.
35Tamtéž,
218.
36Peter
Schineller, citováno Schreiterem, tamtéž, 219.
37Siegfried
Wiedenhofer, citováno Schreiterem, tamtéž.
38Schineller,
citováno Schreiterem, tamtéž, 220.
39Osmózou
označují přírodní vědy směřovaný
proud molekul skrz polopropustnou membránu (pozn.
překladatele).
40Schreiter,
Katholizität (poznámka 11), 222n.
41Tamtéž,
225
42Kasper,
Wege (poznámka 4), 243.
43Ke
komunikativní episkopē srv. Hoedemaker, Oekumene (poznámka
5), 299; Heller, Schatz (poznámka 18), č. 45.
44Devátým
generálním shromážděním SRC v roce
2006 přijatý dokument „Povoláni být církví"
(anglicky "Called to be One Church"), který byl
vypracován Komisí pro víru a řád, je
pozvání církvím, aby obnovily svůj
závazek hledat jednotu a prohloubily své ekumenické
dialogy. Pod číslem 14 se nachází deset
otázek, které by si měla každá církev
v perspektivě tohoto cíle neustále klást; srv.
Klaus Wilkens (vyd.), Ve své milosti, Bože, proměň svět.
Oficiální zpráva generálního
shromáždění SRC, Porto Alegre 2006, Frankfurt a. M.
(Lembeck) 2007, 234-241.
45Srv.
Joris Vercammen, Die Hoffnung unserer Berufung, in: IKZ 96 (2006)
194-206.
46uvádění
do tajemství víry (pozn. překladatele).
47Hoedemaker,
Oikumenē (poznámka 5), 305nn.
48Houtepen,
Oikumenē (poznámka 2), 34.
49Tamtéž
34n.
50Úmyslem
nizozemské církve nebylo nikdy hledat rozkol, naopak;
srv. Jan Visser a jiní. Onafhankelijk van Rome en toch
katholiek, Hilversum (Gooi en Sticht), 1974.
51Srv.
Statut (poznámka 15), Preambule, č. 2 a 5.
52Anastasios
Kallis, Erfolgreicher
Dialog ohne Folgen. Zur Rezeptionsproblematik im Hinblick auf die
altkatholisch-orthodoxe Gemeinschaft, in: IKZ 96 (2006) 1-8, zde 3
a6.
53Tamtéž,
7.
54Jan
Paul II., Ut Unum sint, 1996.
55Srv.
příspěvek Urse von Arxe
56Houtepen,
Oikoumenē (poznámka 2), 35: „Všechny tyto církve
sebe chápou jako katolické církve ve výše
uvedeném smyslu kvalitativního vztahu k apoštolské
tradici a misii a zachovaly si formu episkopé, která
v mnohým případech zahrnuje i historický
episkopát nebo se usilují o obnovení
successio apostolica, a to svazky s biskupskými
církvemi."
57Statut
(poznámka 15), Preambule, čl. 5.