Zahajovací přednáška 14. vědecké
konzultace Societas Oecumenica, Praha, 17. červenec 2006.
Časopis Ökumenische Akzente
1/2006 přináší pod názvem Die Zukunft der
Ökumene und des Protestantismus (Budoucnost ekumeny a
protestantismu) bilanci ekumenického vývoje uplynulých
měsíců z pera Wolfganga Grieveho: „V ,papežském
roce 2005‘ stála
v popředí zájmu spíše než tzv. domácí
problémy vztahu mezi katolíky a evangelíky
(večeře Páně, úřad a chápaní funkce
papeže) samotná otázka budoucnosti ekumeny: Co s ní
bude? Co chtějí církve?"1
Tyto otázky se kladou v souvislosti s novými
debatami o konfesním profilu jednotlivých církví.
Podle volby ekumenického hlediska je diskuse hodnocena různě:
Co jedni považují za konec vzájemného
ekumenického přibližování, to je pro druhé
nutnou fází ekumenického procesu. Zdá se,
že pravoslavné církve a církev římskokatolická
se tohoto vývoje účastní s větším
klidem. Jistě to souvisí s jejich chápáním
sebe samých, ale také s jejich přinejmenším
částečně odlišným společenským kontextem.
Na evangelické straně se klade otázka, jak lze
v ekumeně a ve společnosti prosadit myšlenku, že reformace
byla nutná a že protestantismus je
nepostradatelný.2
My jako vědecká societas
stojíme v rámci této konzultace především
před jinou otázkou, jíž se Grieve zabývá:
Je „oficiální" ekumena v koncích, což
je názor stále rozšířenější, dnes už
vžitý pod heslem „konec ekumeny konsensu"? Stane se potom
duchovní ekumena alternativou, nebo spíš vytáčkou?
A abychom se dostali k tématu naší konzultace -
je „žitá" ekumena formou duchovního ekumenismu a
podobně jako on alternativou k ekumeně teologie a církevního
vedení?
Kdo se už po desetiletí
angažuje v ekumenické teologii anebo - je-li mladší
- pročítá texty novějšího ekumenického
hnutí z posledních téměř sta let, musí
se skutečně ptát, k čemu je to všecko dobré.
Přitom se nebezpečně snadno přehlíží skutečný
pokrok ve vzájemném dorozumění. Na druhé
straně je očividné, že chybí komplexní
recepce, především na římskokatolické straně.
Kongregace pro nauku víry na četné důležité
dokumenty nereagovala. To ovšem zpochybňuje, ne-li rovnou popírá
stále opakované zdůrazňování, že
k ekumeně neexistuje alternativa, a ujišťování,
že Druhý vatikánský koncil zrušil exkluzivní
identifikaci jedné církve Kristovy s římskokatolickou
církví. Pak není divu, že nastupuje
hermeneutika podezírání, vstupují-li
zástupci římskokatolické církve do
debaty s heslem „žitá ekumena".
Jak čtete v našem programu,
kolegyně Johanna Rahnerová bude analyzovat rozličné
možnosti interpretace tohoto pojmu z katolické strany.
Já se chci ve svém úvodním referátu
věnovat pouze několika bodům z příspěvku kardinála
Waltra Kaspera na toto téma. Nemám v úmyslu
Kasperovo stanovisko po všech stránkách hodnotit a
vyčerpávajícím způsobem analyzovat. Spíše
chci vyzvednout ty aspekty, které - jako jakýsi
prolog - předznamenávají přednášky a
diskuse této konzultace. Kasperův referát tedy není
odpovědí na všechny naše otázky, spíše
naopak: nastoluje otázky, na něž hledáme odpovědi.
V první hlavní části svého referátu
se tedy ptám, co by to mohlo být - ta žitá
ekumena. V druhé části se pak pokusím
nastínit obrysy žité ekumeny jako komunikativní
teologie. Tím se zaměřím na jednu z forem
teologie, na níž se svými týmy pracují
Matthias Scharer (Innsbruck), Brad Hinze (dříve Milwaukee,
dnes Fordham) a já v Tübingen. Tento teologický
koncept se teprve buduje, takže co lze zde očekávat, nejsou
hotové odpovědi, nýbrž v každém případě
důležité otázky či naznačení směru. Můj
referát má tedy dva hlavní díly; každý
z nich je rozdělen do čtyř bodů.
Žitá ekumena - co to je?
První podezření:
vytáčka. Prospekt k naší konzultaci hned uvádí
kritické doplňující otázky: „Musíme
se ptát: Proč se v poslední době tak často
mluví o ‚žité ekumeně‘? Jedná se zde pouze
o hermeneutiku, ke které se uchylujeme jako k druhé
možnosti poté, co se ekumena konsensu jako první
možnost neosvědčila? Nebo jde o hermeneutickou metodu, která
má své vlastní přednosti?"
Pod názvem Žitá
ekumena a společenství eucharistie - perspektivy pro
budoucnost pronesl kardinál Walter Kasper na Sněmu
katolíků v Ulmu v roce 2004 přednášku
týkající se naší problematiky a snad ji
osvětlující. V předmluvě ke sborníku
Sakrament der Einheit (Svátost jednoty), ve kterém
je tato přednáška otištěna,3
Kasper píše, že na otázku ekumenických aspektů
eucharistie pohlíží „v širších
souvislostech žité ekumeny".4
A kardinál vysvětluje aktuální situaci ekumeny
takto: „Ekumenicky se nacházíme v přechodném
období. Na své cestě jsme šťastně dospěli
k několika milníkům, ale cíle ještě nebylo
dosaženo. Ekumena je živý proces růstu. Na této
cestě růstu a zrání je zapotřebí mnoha
dílčích kroků, které mají vyústit
ve společenství eucharistie, která je svátostí
jednoty."5
Na první pohled jako by tento popis potvrzoval dojem, že
koncept žité ekumeny se vynořuje právě v tu
chvíli, kdy je jasné, že mnohé milníky
byly spíše kameny úrazu, jak se to např. z mnoha
stran tvrdilo o Společném prohlášení k nauce
o ospravedlnění. A teď se sází na čas, růst
a zrání, na dílčí kroky. Takto lze z
katolického - a chceme-li, i z pravoslavného
- pohledu ospravedlňovat dosavadní odpírání
společenství večeře Páně kvůli nedostatečnému
společenství církve, takto lze žádat o
trpělivost. Tato „ekumenická ctnost" se ale prodává
jako výzva, aby všechno, co je už teď možné, bylo
také učiněno. A to přechodné období lze -
kritikové řeknou: eufemisticky - vychvalovat jako „žitou
ekumenu".
Duchovní proces, nikoli
produkt lidského úsilí
Ptáme se, teď už bez
posuzování či dokonce odsuzování, co
Walter Kasper spojuje s oním heslem „žitá
ekumena", a pak se tomuto konceptu budeme věnovat znovu z pohledu
hermeneutiky podezírání. Své vývody
uvádí Kasper příslušným textem z listu
Efezským, v němž jde o to, že Kristus sjednotil obě
části, Židy i pohany.6
Říká, že tento výrok lze aplikovat „i na
rozštěpení křesťanstva na církve různých
vyznání".7
A Kasper dále vysvětluje svoje aktuální čtení
tohoto místa z listu Efezským: „I v tomto
směru nám text říká: Zeď nepřátelství
je stržena; je nastolen mír; všichni - ortodoxní,
evangelíci, svobodné církve, katolíci -
jsou spolubydlící v jednom domě Božím."8
Ovšem Kasper pokračuje: „Musíme arci číst přesně.
Nikoli my jsme nastolili mír; Ježíš Kristus je náš
mír ... A tak ani jednota není výsledkem
lidského úsilí; růst v jednotě je
letničním darem."9
Už na tomto místě ovšem
nemůže ekumenická teologie potlačit otázku, zda tuto
jednotu, darovanou jedině Kristem v Duchu, máme teprve
očekávat, nebo zda už je dána. V naší
bezprostřední souvislosti vyvstane hned další otázka:
Je-li je onen proces růstu probíhající
v ekumenickém mezidobí, tedy onen proces žité
ekumeny, výhradně dílem Ducha svatého, čím
potom k němu má přispět ještě lidské snažení?
Jde snad jenom (skutečně „jenom"?) o to, všímat si
toho, co dnes Duch říká obcím,10
resp. co v jejich životě působí a zjevuje? V každém
případě bych chtěl už teď položit tomuto konceptu žité
ekumeny zásadní otázku: Jde-li o proces, co to
pak znamená pro proces vznikání společenství
církví resp. jednoty církví? Je to pak
také proces sjednocení? A co to znamená pro
stupně společenství církví a společenství
večeře Páně?
Základem žité ekumeny je
podle Waltra Kaspera - a v tom mu nebudeme odporovat -
rozhodně křesťanská víra, jak je vyjádřena v
trojičním krédu s jeho christologickým
jádrem. S tím plně souhlasí základní
formule Ekumenické rady církví i začátek
Dekretu o ekumenismu. Kasper upřesňuje, jak rozumí pojmu
žitá ekumena: „Mluvíme-li o žité ekumeně a
o dialogu života,11
máme na mysli nový život, který nám byl
darován při křtu ve jménu trojjediného Boha:
život v Ježíši Kristu a Duchu svatém."12
Ekumenicky to potom znamená, že skrze společný křest
„už teď existuje základní, byť ještě nikoli plná
jednota. Uvědomit si společný křest a vyznání
při křtu ... to je výchozí a orientační bod
každé žité ekumeny."13
A z toho pak vzhledem ke konceptu žité ekumeny plyne: „V
ekumeně se dostaneme dále jedině tehdy, když nový
život, darovaný nám ve křtu, budeme rozvíjet,
necháme ho růst a zrát. To nazýváme
duchovní ekumenou. Ona je také jádrem žité
ekumeny."14
Žitá ekumena je tedy také
duchovní ekumenou, ale není s ní totožná.
Ovšem je-li jejím jádrem duchovní ekumena,
ukazuje se znovu zřetelně, že nejde především o aktivity,
nýbrž o postoje. Dokázat zaujmout tyto postoje, to je
podle křesťanského chápání rovněž
darem milosti, jde takříkajíc o „vlité,
božské ctnosti" (vyjádřeno obrazným
teologickým jazykem, který může ovšem ekumenicky
zase působit nedorozumění). V každém případě
je jasné, že se o postoje a stanoviska můžeme snažit jen
s pomocí boží milosti. Postoje a stanoviska
nemohou být vyučována ani nařizována, je třeba
se v nich v denním životě cvičit. Co to znamená
pro teologii jako vědu a co to znamená pro učení
církví, to jsou rozhodující otázky,
které koncept žité ekumeny vyvolává; to
jsou otázky, jimiž se v příštích dnech
chceme zabývat.
„Základní, byť ještě
nikoli plná jednota" existuje, opakuje Kasper
římskokatolickou pozici, platnou od Druhého
vatikánského koncilu. Co už by bylo z perspektivy
jiných konfesí k vyhlášení
společenství církví postačující,
z římskokatolického ani pravoslavného
hlediska ještě nepostačuje; anglikánská pozice
diferencuje ještě více.15
Zajisté nemůžeme mít našim současníkům za
zlé, ptají-li se, proč v ekumenickém hnutí
nepokračuje vzájemné přibližování,
platí-li, jak se tvrdí v každém nedělní
promluvě, že to, co je nám společné, je mnohem větší
než to, co nás dělí.
Žitá ekumena jako proces
růstu
Vraťme se ke kardinálu
Kasperovi! Je zjevné, že se v ekumenickém hnutí
dostaneme dále jen tehdy, necháme-li život darovaný
ve křtu růst a zrát. To je správné a nemusíme
mít hned podezření, že je to pouhá útěcha
v ekumenickém přechodném období. K tomu
„přechodnému období" píše Kasper (opět se
to týká otázky hermeneutiky žité
ekumeny): „Vznikly důležité texty, které svědčí
o značném přiblížení. Mnohem důležitější
je to, co se stalo v životě."16
Povšimněme si: nikoli „co se děje, resp. ještě bude dít",
nýbrž „co se stalo"! To je nejen čekání
na realizaci všeho toho, co se už dnes může dít, to je
uznání toho, co v žité ekumeně vyrostlo!
Kasper sám se vymezuje napravo i nalevo, tj. vymezuje se vůči
„ekumenickým snílkům" i vůči
„klerikalisticko-integralistické utopii".17
Podívejme se dále na
popis ekumeny jako procesu růstu! Není nutno dokazovat, že
ani kardinál a teolog Walter Kasper by neobhajoval takovou
ekumenu, která by otázku pravdy chtěla ošvindlovat.
Právě tak ekumenicky konsensuální je jeho
zdůrazňování, že je to Duch svatý, kdo nás
uvádí do pravdy a dává nám „v
jednou poznané pravdě růst a zrát".18
Jako vědec z Tübingen pak obhajuje takový koncept
tradice, který ji chápe jako „živou tradici, [jako]
životní proces". A navazuje na Johanna Adama Millera, Johna
Henryho Newmana a Yvese Congara, když mluví o misiích
a ekumeně jako o dvou cestách, na nichž církev
„překračujíc sama sebe vstupuje do své vlastní
budoucnosti".19
K ekumeně pak říká, že to „není
ztrátový podnik ani proces zchudnutí, v němž
bychom se vzdávali vlastní identity a lehkomyslně
házeli přes palubu to, co bylo dřívějším
generacím svaté. Ekumena je živý proces růstu.
Papež [Jan Pavel II.] popisuje ekumenu jako ‚výměnu darů
a pozorností‘.20
Jsme dávajícími a zároveň hojně
obdarovávanými."21
Jako cantus firmus pak
následuje, že „na této cestě růstu a zrání
je třeba ... mnohých dílčích kroků", a ve
zvláštním odstavci vysvětluje Kasper „praktické
možnosti žité ekumeny".22
Přitom se orientuje na tři základní výkony,
resp. úřady církve: martyria, leiturgia, diakonia.
Tato pasáž končí větou: „Kdybychom skutečně
konali všechno, co je už dnes možné, byli bychom o hodný
kus dál." 23
My, tj. ekumenické
instituty Bensheim, Štrasburk a Tübingen, jsme přesně
zde navázali a položili otázku, co s těmi, kteří
to všechno, co je už dnes možné, skutečně konají.
Musejí čekat, až nějaká kompletní církev
nebo dokonce všichni křesťané všech konfesí budou
konat, co je dnes možné? Je pro takové lidi
eucharistické společenství subjektivistickou
opovážlivostí, anebo je to pozvání od
Pána a vzájemné sdílení „v bázni
a chvění", totiž v bázní před Bohem a
ve chvění samým štěstím z toho, co nás
spojuje? Zdá se ovšem, že i kardinál Kasper se
v tomto příspěvku blíží postojům našich
institutů, např. když píše, že amen, které
musí následovat po eucharistické modlitbě, musí
znamenat ano,
„které musíme dávat svým životem
a které musí být plně kryto křesťanským
životem." A pokračuje: „Proto pro nás nemůže platit
otevřené pozvání k přijímání,
ani pro katolíky."24
Poukazuje na to, že jsme se sice především s luterány
„dostali o pořádný kus dál", že však
„ještě i dnes [existují] vážné rozdíly."25
Kardinál se však odvolává také na druhé
základní pravidlo koncilu k této věci
(dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 8), které
počítá s tím, že se „v určitých
mimořádných situacích" ze základního
pravidla 1 mohou udělat i výjimky. To opakoval papež
ve své encyklice Ut unum sint (46) i v encyklice
o eucharistii Ecclesia de Eucharistia (46).26
Co se týká zacházení s těmito dvěma
základními pravidly, spoléhá tedy Kasper
na praxi duchovní péče. Je i toto jedna z forem
žité ekumeny, snad forma typicky římskokatolická?
Ekumena přátelských
vztahů
V dalším úseku své
přednášky se Kasper znovu vrací k „duchovní
ekumeně jako jádru ekumenického hnutí".27
Věnuje se přitom charismatické dimenzi církve.
Podobně jako v listu Efezským nejsou termínem
„proroci" míněni proroci staré smlouvy, nýbrž
„novozákonní proroci, tj. prorocky nadaní muži
a ženy, kteří obdařeni fantazií Ducha svatého
nově vyjadřují radostnou zvěst a činí ji
‚současnou‘, kteří tam, kde církev umdlévá
a příliš se přizpůsobuje, znovu připomínají
prorocko-kritický impuls evangelia, kteří objevují
a společně praktikují nové, konstruktivní,
v dobrém slova smyslu radikální křesťanské
a ekumenické životní formy, a tak tváří
v tvář novým výzvám otevírají
církvi budoucnost".28
A uprostřed tohoto úseku narážíme na tezi,
která je provokací pro nás teology: „Srdcem
ekumeny totiž nejsou papíry a dokumenty. Jistě jsou také
důležité ... O co jde především, je duchovní
ekumena. Před koncilem začala ekumena v kroužcích
přátel; především v kroužcích přátel,
ve společenstvích, v živých skupinách se
může dnes znovu rozvinout."29
To mohou klidně říct i
nekatoličtí teologové a církevní
představitelé; připomínám jen kolegu
Hanse-Martina Bartha, který ve svém příspěvku
pro číslo Teologicko-praktického čtvrtletníku
(Theologisch-Praktische Quartalschrift), věnované této
problematice, vyslovuje tezi: „Přátelství je podle
všech dosavadních zkušeností alfa a omega
ekumeny."30
Ale protože to má, říká Barth, „jak
pozitivní, tak problematickou stránku", neznamená
to, že bychom tím už našli univerzální klíč
k ekumenické hermeneutice.
Nakonec se Kasper zabývá
otázkou, k jakému cíli má tento
proces růstu dospět. Přitom rozlišuje evangelické a
katolické představy cíle: rozdíl mezi nimi vidí
především v míře či stupni viditelnosti
jednoty. Konstatuje ovšem i za katolickou stranu: „Co se týká
konkrétní podoby této viditelné jednoty,
je rozmanitost možná, ba žádoucí; není
nedostatkem, nýbrž výrazem bohatství. V tomto
smyslu nejde ani katolicky o jednotnou církev, nýbrž o
jednotu v rozmanitosti. Jak by měla taková ekumenická
jednota v rozmanitosti v budoucnu konkrétně
vypadat, na to nelze předem vypracovat přesný plán ...
V žité ekumeně musí stačit, když neztratíme
z očí zásadní cíl a budeme dělat
to, co je dnes a tady možné."31
Teď se ještě jednou vrátím
ke Kasperově předmluvě, kde ve shodě s koncilem mluví o
církvi jako znamení a nástroji jednoty a o
eucharistii jako svátosti této jednoty. Tedy církev
je „takříkajíc v Kristu" (Lumen Gentium 1)
svátostí ve smyslu znamení a nástroje (a
nikoli jako „prodloužení inkarnace"!); v ní
je však ještě jednou eucharistie „svátostí
jednoty"! To přece znamená, že eucharistie působí
jednotu církve, aby zase církev mohla být
znamením a nástrojem jednoty. Je-li to pravda, pak se
teď musíme znovu ptát: Že by se teprve „na konci"
směla slavit eucharistie? Co to tedy znamená slavit
eucharistii? Znamená to slavit něco dokonalého? Anebo
to znamená, že budeme jako lid Boží, tj. jako
nedokonalé uskutečnění království
Božího i jako nedokonalé znamení a nástroj
přesto slavit Boží milost?
Pro naši konzultaci je jistě
rozhodující otázkou, co to znamená pro
teologickou reflexi, označuje-li žitá ekumena aktuální
ekumenickou situaci jako přechodné období, jako proces
růstu.
Výzva: komunikativní
teologie
Tím se dostávám
k druhé části svého výkladu; je
kratší - má přece naši konzultaci zahájit,
a ne uzavřít.
Zkušenosti se studijním
projektem Humanum Ekumenické rady církví
Když se ERC na svém 4.
plenárním shromáždění usnesla vyvolat
v život studijní projekt Humanum, zahájil jeho
vedoucí David Jenkins svoji první zprávu
centrálnímu výboru těmito slovy: „Poté,
co jsem převzal svoji novou funkci u ERC, měl jsem stále
častěji zlý sen: Televizní moderátor se mě
ptá: Pane Jenkinsi, o co jde vlastně v tom novém
velkém projektu?... Co je to, pro všechno na světě, to
Humanum? - Asi bych mu byl odpověděl takto: Vlastně je to
nejnovější heslo, s jehož pomocí angažovaní
lidé v ERC obcházejí otázku, na
kterou neumějí odpovědět a ze které se vykrucují
tím, že položí novou otázku."32
Znovu by se bylo možno ptát
z perspektivy hermeneutiky podezírání, zda
se ekumenikové uchylují k hermeneutice žité
ekumeny proto, že na jiné otázky nemají
odpověď? Úplně vyloučit se to nedá a nikdy nedalo;
už jsem zvědav na příspěvky, které uslyšíme
v následujících dnech. Ale přesto bych v
tomto svém „prologu" chtěl poukázat na pozitivní
možnosti tohoto konceptu. Dobře jsem si všiml, že Konrad Raiser
ve své zprávě o projektu Humanum na ně upozorňuje:
„Je to překvapivý výsledek, je-li v průběhu
takového studijního procesu výchozí
otázka ‚Co je člověk?‘ nejprve přeformulována na
otázku ‚Jak dnes praktikujeme teologii?‘"33
A ještě něco mi na onom studijním projektu připadalo
relevantní: že obsahové úsilí zásadní
povahy se obrací na teologii jako vědu. Existuje totiž ještě
jeden zásadní požadavek na zaměření teologie,
jestliže se i v projektu Humanum ukázalo, že teologie
se musí ve srovnání s dosavadní
praxí přeorientovat. Raiser s poukazem na rozhovor Dr.
Johna H. Bryanta a Davida Jenkinse říká: „Teologie
nevychází z apriorních předpokladů, nýbrž
žije z odpovědí na situace ... Teologie se týká
‚projevů transcedence uprostřed světa‘."34
Přitom rozhodně nemá být teologie redukována
na antropologii. Právem se také v kontextu
studijního projektu Humanum poukazuje na to, že jde o „víc",
totiž o Boží „víc", tradičně řečeno o milost
Boží v tomto lidském životě a v těchto
lidských otázkách. Ale právě „v",
uprostřed tohoto lidského žití a tázání,
a nikoli jako aplikování nějaké nauky na tento
život!
Komunikativní kultura
To, co se zde začíná
v náznacích objevovat jako metodologie žité
ekumeny, se podobá přístupu, který my
(Innsbruck, Tübingen, Universita Fordham) sledujeme naší
komunikativní teologií. Jako přechod k následující
úvaze mi znovu poslouží Konrad Raiser. U příležitosti
40. výročí existence našeho tübingenského
Institutu pro ekumenický výzkum v roce 2004
přednesl slavnostní řeč s názvem „Církve
a náboženství v dialogu. Prvky a kritéria
komunikativní kultury."35
Tato formulace reflektuje snahy Ekumenického institutu, který
se od svého založení Hansem Küngem angažoval
nejprve v ekumenickém a pak mezináboženském
dialogu, dříve než jeho zakládající
ředitel jako emeritus a president nadace Weltethos znovu rozšířil
perspektivu pohledu. V našem institutu dosud cítíme
povinnost usilovat o ekumenický i mezináboženský
dialog. Ve spojení s konceptem komunikativní
teologie se stává i otázka komunikativní
kultury jedním z rozhodujících úkolů
v naší činnosti.
Než uvedu několik hesel k tomuto
konceptu komunikativní teologie, chci ještě jednou
pohlédnout na naše dosavadní snahy očima Konrada
Raisera. Ten poukazuje na různé zkušenosti ERC a její
snahy o dialog, a rovněž na snahy o dialog mezi ERC a vatikánskou
Radou pro jednotu, kromě jiného na Směrnice pro dialog
a vztahy s lidmi jiných náboženství,
uveřejněné v roce 2002. Tím sám zároveň
rozšiřuje obzor dialogu uvnitř křesťanstva. Především
ve jmenovaném dokumentu36
nalézá Raiser „základní prvky a
kritéria vznikající ‚kultury dialogu‘".37
Základní postoj je týž, který vyzvedává
Walter Kasper ve své přednášce o žité
ekumeně, totiž trojiční základní formule.
Z takto označeného základního postoje
vyplývá „řada hlavních zásad
vycházejících ze zkušenosti".38
Za důležité přitom považuji také vzhledem ke
konceptu komunikativní teologie toto: „Východiskem je
chápání dialogu jako ‚procesu vzájemného
uschopňování, nikoli jako vyjednávání
mezi stranami zastupujícími protikladné zájmy
a nároky‘. To zahrnuje i ochotu vystavit se i kritickým
otázkám. ‚Dialog přináší novou, jinou
zkušenost s vírou a pomáhá lidem, aby svou
víru prohlubovali a aby v ní neočekávaným
způsobem dále rostli.‘"39
Raiserem citovaný dokument
přináší po základním postoji a
zásadách, vycházejících ze
zkušenosti, závěrečné „praktické úvahy".
Můj kolega z nich vybírá jednu, která se
týká také nás: „Často se čeká,
že prostřednictvím dialogu budou nalezena řešení
politických konfliktů nebo konfliktů mezi společenstvími,
v nichž zjevně náboženství hraje roli. Když se
tohoto cíle v dialogu nedosáhne, pochybuje se
principiálně o jeho mírotvorném významu.
Přitom si však musíme uvědomit, že mezináboženský
dialog svou podstatou není nástrojem k řešení
akutních problematických situací. Samozřejmě,
že kontakty a vztahy mezi lidmi různých náboženství,
spočívající na cenné důvěře a
přátelství, jež bylo vybudováno trpělivým
dialogem v době míru, brání v dobách
konfliktu tomu, aby bylo náboženství používáno
jako zbraň."40
Dále se mi zdá zajímavé,
že Konrad Raiser tento „dialog života" lokalizuje
v „konkrétních, většinou místních
společenstvích". To, co se zde děje jak v „malé",
tak ve „velké" ekumeně, popisuje takto: „Většina snah
o dialog se soustřeďuje především na odbourávání
předsudků, překonávání strachu před druhými,
vytváření důvěry a předpokladů pro sousedskou
koexistenci."41
Ani zde se nezapomíná na onu „nadhodnotu", na
transcedenci v imanenci: Konrad Raiser uzavírá
svůj příspěvek slovy: „Čím mohou křesťané
a církve přispět k prohloubení této
kultury, nejsou ani tak osvědčené zkušenosti a modely, jako
spíše spirituální pohled, který chápe
dialog jako symbol života ve společenství, života, který
je zároveň darem i povoláním."42
TCI jako inspirace pro komunikativní
teologii
Odbourávat předsudky, vytvářet
bázi pro důvěru, neusilovat o totální
pochopení, nýbrž snášet rozdíly, a
přesto zůstat spolu, tedy vzájemně se respektovat -
přesně toto odpovídá i základním
postojům, které se my v naší praxi komunikativní
teologie pokoušíme si osvojit a pak teologicky reflektovat.
Naše koncepce vděčí za významnou inspiraci konceptu
tzv. theme-centered interaction (TCI), jehož autorkou je Ruth
C. Cohnová. Tato žena židovského původu chtěla po
zkušenostech 2. světové války a šoa
přispět ke komunikaci a kooperaci bez násilí,
při níž se zaujímají nebo nacvičují
základní postoje, které mají přispět k
tomu, aby se ‚něco takového už nikdy nestalo‘. To zní
jako ‚světový projekt‘, ale začíná to
úplně konkrétně konceptem ‚pracovní
skupiny‘, který spojuje prvky sebezakoušení a
skupinové dynamiky s prací na nějaké věci
tak, že je ona ‚věc‘ postavena do centra (proto
theme-centered), resp. je tam pro účastníky
ne sice nově vynalezena, avšak vždy aktuálně generována.
TCI byla často špatně chápána
a uplatňována jako (pouhá) metoda; stávalo se,
že požadavek centrálního postavení tématu
ustupoval do pozadí, resp. sebezakoušení nebo
skupinová dynamika se stávaly samy - mimo nutný
pracovní proces - trvalým tématem. Primárním
a principiálním úmyslem Ruth Cohnové však
bylo rozvíjet zásadní postoje, ba lidské
perspektivy („axiomy"), z nichž pak vyplývají
konkrétní způsoby jednání („principy")
a metodologické kroky („pravidla"). V souvislosti
s naším tématem mohou snad posloužit jako
podněty a ukazatele směru následující
poznámky:
Byl jsem spolu s Matthiasem
Scharerem vybídnut, abychom uplatnili nové formy
dalšího vzdělávání s cílem
„zprostředkovat" klasické obsahy teologie. To vycházelo
z onoho právě zmíněného nedorozumění,
že TCI je především metoda. Úmyslem tedy bylo, že
na jedné straně dogmatik přinese teologické obsahy
(při řečeném pilotním projektu nešlo konkrétně
o nic menšího než o trojiční teologii), zatímco
na druhé straně se bude praktický teolog snažit
metodicky šikovně je zprostředkovat účastníkům
projektu. Tento záměr nebylo možno uvést v soulad
ani s naším chápáním naší
vlastní role, ani s životní a studijní
kulturou lidí, s nimiž jsme pracovali. Vyvinuli jsme
tedy formu teologické práce, při níž jsme my
jako „participující vedoucí" všechny
účastníky brali vážně jako subjekty víry
a teologické reflexe a uváděli jsme je do vzájemného
vztahu, umožňovali jsme proces komunikace, udržovali v něm
rovnováhu mezi ‚já‘, ‚my‘ a ‚ono‘
(= věc), resp. jsme do něho sami jako účastníci
vstupovali. V širším rámci římskokatolického
communio - to je přece náš bezprostřední
kontext - to znamená především, že nejsme fixováni
na učitelský úřad, ani na ústřední
učitelský úřad, ale na druhé straně také
naše teologická reflexe neprobíhá v protikladu
k učitelskému úřadu, a především ne bez
kontaktu se zkušenostmi a reflexemi v oblasti víry, jak
ji prožívá lid boží. Přitom sensus fidei,
projevující se v sensus fidelium, nemusí
být ve všech směrech také sensus fidelium,
úplně stačí magnus consensus!
Teologické vedení a
prohlubování
Axiomy, principy a pravidla, jež Ruth
Cohnová postulovala, mají skutečně na zřeteli
vyučování a učení jako životní proces,
a tak se dobře hodí k tomu, co kardinál Kasper
popisuje jako žitou ekumenu v této přechodné
době procesu růstu. K základním postojům patří
podle axiomů TCI vybalancovaný poměr autonomie a vzájemné
závislosti, úcta před vším živým a
ochota ke změně uvnitř realisticky odhadnutelných možností.
V našem základním reflektujícím
textu,43
vydaném letos, jsme tyto opce rozšířili a obohatili o
další, podle našeho mínění autenticky
teologické postoje: rozhodnutí pro umírněnou
trpělivost jako dar milosti, a to navzdory všem fanatikům
proveditelnosti; rozhodnutí postavit se na stranu chudých;
rozhodnutí „zůstat" i tehdy, když se vůbec nic nedaří;
rozhodnutí pro contemplatio, mystično a mystagogično.
Obecně jsou známy postuláty komunikace, vycházející
z TCI, především chairperson a porucha.
K tomu naše hesla pro teologické vedení
a prohlubování: theme-centering jako
teologické jazykové školení; participující
vedení jako ekkleziologická výzva;
chairpersonship jako teologická schopnost úsudku;
porucha jako teologická výzva a přerušení;
otevřenost a neuzavřenost vycházející z jádra
teologie.
Co opisujeme výrazem
komunikativní teologie, shrnul svým způsobem Edmund
Arens, již po desetiletí se intenzivně zabývající
habermasovským konceptem komunikativního jednání
a jeho významem pro teologii, jako „charakteristické
znaky dobré teologie".44
Podle Arense lze dobrou teologii charakterizovat takto: je veřejná,
církevní, kritická, praktická a
komunikativní. K posledně jmenovanému píše:
„Slouží zprostředkování jak své věci,
tak svých subjektů. Především slouží
biblickému božímu poselství a rozvíjení
jeho kreativně osvobozující, prorocky kritické
a anamnesticky solidární síly. Slouží
zároveň komunikaci a dorozumění uvnitř komunikačního
společenství církve. Dále se zaměřuje na
komunikaci uvnitř vědeckých vzdělávacích a
výzkumných společenství. Vyhledává
dialog s jinými vědními obory a vede ho v duchu
vzájemného respektu a kritiky. Vstupuje do vědeckých,
společenských a církevních rozepří
a dorozumívacích procesů. Snaží se přitom
uplatňovat perspektivy, dané biblickým příběhem
Boha a lidí, jak jí to ukládá zaslíbení
a naděje v tomto příběhu zjevená a
dosvědčená."45
Domnívám se, že před
námi teology stojí dnes rozhodující
otázka, komu či čemu máme věnovat svou pozornost.
Při supervizi a terapii jsem se setkal s konceptem
hypnoterapie. Nejde o nějaké jarmareční
hypnotizování, nýbrž o řízení
pozornosti, praktikované zásadně jako sebeřízení.
Je moje pozornost - mluvím teď jako příslušník
římskokatolické církve - fixována na
biskupsko-papežský úřad, je fixována na naše
vlastní vědecké koncepty, anebo je zaměřena na to,
co se děje, resp. neděje v životě věřících,
lépe řečeno lidí? Rozhodně bych rád ukončil
s přáním, aby Duch svatý řídil
naši pozornost, abychom se nechali Duchem vést a také
svést ke komunikaci v jazyce, jemuž budou všichni
rozumět.
Přeložila
Helena Medková
1 Wolfgang
Grieve, Die Zukunft der Ökumene und des Protestantismus,
v: Ökumenische Akzente 1/2006, 2.
2 Příklad
za
všechny: Friedrich Wilhelm Graf, Der
Protestantismus, Geschichte und Gegenwart, München 2006
3 Walter
kardinál Kasper, Ökumene des Lebens und
Eucharistiegemeinschaft - Perspektiven für die Zukunft, v:
týž, Sakrament der Einheit. Eucharistie und Kirche, Freiburg
i. B. 2004, 55-79.
4 Tamtéž
6.
5 Tamtéž
6 Srov.
disertaci mé spolupracovnice Annemarie Mayer, Sprache der
Einheit im Epheserbrief und in der Ökumene (WUNT 2, 150),
Tübingen 2002.
7 Kasper,
Ökumene des Lebens 57.
8 Tamtéž
9 Tamtéž
57 ad.
10 Srov.
Zj. 2, 7.11.17.29; 3, 6.13.22.
11 Zde
se Kasper odvolává na encykliku Jana Pavla II
Redemptoris missio 57.
12 Kasper,
Ökumene des Lebens 59.
13 Tamtéž
14 Tamtéž
60.
15 Skepticky
se k její charakterizaci jako „církve přemosťující"
vyjadřuje Wolfgang Thönissen, Positionen in der
inneranglikanischen Debatte über Bischofsamt und apostolische
Sukzession, v: Th. Schneider/G. Wenz (vyd.), Das kirchliche Amt in
apostolischer Nachfolge I: Grundlagen und Grundfragen, Freiburg i.
Br./Göttingen 2004, 68-90.
16 Kasper,
Ökumene des Lebens. Z textů zmiňuje Kasper Limský
dokument, prohlášení k večeři Páně a
Společné prohlášení k nauce
o ospravedlnění.
17 Příklad
z praxe v tomto kontextu uvedený (str. 62) vyžaduje
ovšem jisté vysvětlení, aby jako argument ukazoval
kupředu, a nevyvolával jen nedůvěru. Jistě je pravda, že
konkrétní formy zbožnosti hrají důležitou
roli při vnímání konfesních specifik a
rozdílů. Nicméně je nutno si položit otázku,
co je fakticita a co normativita a jak lze s tímto
fenoménem zacházet.
18 Tamtéž
63.
19 Tamtéž
64.
20 Encyklika
Ut unum sint 28.57.
21 Kasper,
Ökumene des Lebens.
22 Tamtéž
66 ad.
23 Tamtéž
66
24 Tamtéž
67
25 Tamtéž
26 Srov.
tamtéž
69.
27 Srov.
tamtéž
70-74.
28 Tamtéž
70 ad.
29 Tamtéž
72
30 Hans-Martin
Barth, Der Ökumene neue Ziele setzen, v: ThPQ 154 (2006) 7-13,
zde: 11.
31 Kasper,
Ökumene des Lebens 75.
32 Cit.
podle: Konrad Raiser, Prozess für den Menschen. Das
Humanum-Studienprojekt des ÖRK, v: EK 1973, 324-328, zde: 324.
33 Tamtéž
34 Tamtéž
327.
35 Konrad
Raiser, Kirchen und Religionen im Dialog. Elemente und Kriterien
einer kommunikativen Kultur, v: týž, Schritte auf dem Weg
der Ökumene, Frankfurt/M. 2005, 272-290.
36 Raiser
cit. podle ÖR 52 (2003) 345-356.
37 Tamtéž
288.
38 Tamtéž.
39 Tamtéž
288 ad.
40 Tamtéž
289 podle ÖR 52 (2003) 351 ad.
41 Tamtéž
289.
42 Tamtéž
290.
43 Forschungskreis
Kommunikative Theologie, Kommunikative Theologie.
Selbstvergewisserung unserer Kultur des Theologietreibens
(Kommunikative Theologie - interdisziplinär, vyd. B. J.
Hilberath/B. Hinze/M.Scharer), Wien/Berlin 2006. V této
edici vyšlo už několik vědeckých studií. Kromě
toho vydáváme (Matthias Scharer a já)
v nakladatelství Grünewald-Verlag edici
Kommunikative Theologie, kde vyšlo dosud (červenec 2006) 7 svazků.
44 Edmund
Arens, Geerdete Gottesrede. Beispiele guter und bedenklicher
Theologie, v: C. Sedmak (vyd.), Was ist gute Theologie,
Innsbruck 2003, 25-40; zde: 38-40.
45 Tamtéž
40.