Od chvíle,
kdy se před více než pětadvaceti lety poprvé objevil
virus HIV a onemocnění AIDS, nutí tato pandemie
odborníky z oboru etiky uvažovat o tom, jak by měla
veřejnost - ať už jde o zaměstnance nemocnic, úředníky
ve zdravotnictví, představitele teologické etiky,
postižené vrstvy voličstva či prostě daňové
poplatníky - na tuto krizi kriticky reagovat. Zde tedy
chceme zkoumat, kdy a kde se teologičtí etikové
chopili kritické iniciativy, z jakého důvodu tak
učinili a kterým směrem by měli dále postupovat.
Kritická úvaha o
kulturním kontextu a současné praxi zdravotní
péče
Jednou
z nejdůležitějších oblastí zkoumání
je to, jak se na krizi reaguje využíváním
industrializované medicíny a technologie, a to jak při
ochraně před infekcí, tak při péči o nakažené
osoby. I když jsou tyto iniciativy naléhavě nutné,
teologičtí etikové si přesto kladli další
otázky týkající se kontextu místní
kultury a lidsky přiměřeného způsobu nabízené
péče.
Občas se pokus
reagovat na krizi způsobenou infekcí HIV/AIDS podobá
vojenské operaci průmyslového Západu, jejímž
cílem je zjednat nápravu ve všem, co se na určitých
místních situacích jeví špatné.
K této podobnosti přispívá i to, že se
mluví o „cílových skupinách
obyvatelstva" a „zničení potenciálu viru". Ještě
problematičtější je ovšem, když tyto operace ignorují
existující infrastruktury místního
zdravotnictví. V takových případech jsou
tyto aktivity pozoruhodně neúčinné, vyvolávají
falešné naděje a podkopávají existující
místní programy. Problémy vznikají často
kvůli ignorování skutečnosti, že léčba a
zdravotní péče probíhají v rámci
místní kultury, která určuje jejich úspěšnost.
Čtyři příklady
mohou ilustrovat, jak západní technologie přehlíží
při zacházení s infekcí HIV/AIDS místní
kontext: Laurenti Magesa píše o vyloučení tradičních
léčitelů (dříve zvaných šamani) a jiných
významných osob afrických náboženství
z místních preventivních a léčebných
programů v jeho rodné Tanzánii. Mark Miller
popisuje, jak úspěšnost či neúspěšnost
preventivních strategií v západní Kanadě
závisí na bezprostřední účasti či
neúčasti tamních praobyvatel. James Good vypráví
o nepředvídaných problémech, před nimiž
stanuli ti, kdo se pokoušeli léčit nomády v Keni.
A konečně Paul Farmer a David Walton popisují naivitu
pracovníků, kteří na Haiti rozdávali kondomy.
Různých jiných příkladů by byla ještě celá
řada.1
Při pohledu na
místní kulturu vyvstává nevyhnutelně
otázka kvality a lidskosti zdravotní péče:
zvyšuje, nebo snižuje použití technologie lidskost
zdravotní péče?2
Tak např. nadšení provázející
farmakologické objevy budí často víc okouzlené
pozornosti než situace, v níž se ocitají sami
pacienti nakažení virem HIV. Zvlášť Emmanuel
Katongole kritizoval nelidskost jistých politických
opatření, která sázejí především
na léky a způsobují, že africké zdravotnictví
jako celek chudne.3
Tato kritická
stanoviska ilustrují, jak velice musejí mít
morální teologové na mysli skutečnost, že
nasazení nutných léků může nejen ohrozit
platnost místních hodnot a mravů, nýbrž i
dělat z příjemců zdravotní péče a
z jejich ošetřovatelů objekty a lidsky je znehodnocovat.
Vzhledem ke stigmatizaci, se kterou je infekce HIV/AIDS dosud
nerozlučně spojena, je otázka lidskosti a respektování
kontextu zdravotní péče rozhodující.4
Nadto musejí
mít teologičtí etikové na zřeteli i výzkum,
který v rozvojových zemích provádí
stále více farmaceutů. Např. v r. 1997 začala
mimořádná diskuse o pokusech s léky,
které měly zabránit infekci HIV z matky na plod.5
V této diskusi šlo o otázku, zda by bylo možno
za jistých podmínek relativizovat výsledky
výzkumu, které se jinak považují za univerzálně
platné. Může být pro nás vážná
nouze důvodem, abychom se vzdali obvyklých norem? A když
ano, kdo bude doplácet na jejich zpochybnění? Bdělost
je naléhavě nutná, zejména od chvíle,
kdy byl zahájen výzkum v oboru mikrobicidů.
Pojmy, jazyk a aktivní úsilí
o prevenci a přístup k léčení
„Právě
tak důležité jako věda je i to, jak se o AIDS [...] veřejně
mluví", napsal kasuista Albert Jonsen.6
V r. 1997 o tomto požadavku přemýšlel Jonathan Mann
a dospěl k názoru, že je naléhavě nutné
vytvořit pojmový rámec pro etickou a politickou
analýzu HIV/AIDS. Aby to znázornil, konfrontoval Mann
zástupce veřejného zdravotnictví s dávno
uznávaným, ale zřídka vyslovovaným
názorem: „Je jasné, že v průběhu celých
dějin a ve všech společnostech žijí bohatí obecně
déle a zdravěji než chudí."7
Proč se ale potom
téma chudoby objevuje v jazyce veřejné etiky
zdravotnictví tak zřídka? Jako odůvodnění
přeložil Mann následující analýzu:
- Veřejnému zdravotnictví chybí pojmový
rámec pro identifikaci a analýzu podstatných
společenských rysů oněch podmínek, za nichž by lidé
mohli být zdrávi.
- Veřejnému zdravotnictví chybí slovník,
aby bylo možno vyslovovat zjištění o společných
rysech zdravotních problémů, jimž jsou vystaveny
různé skupiny obyvatelstva.
- Chybí konsensus o charakteru či směru společenských
změn, které by byly nutné k tematizaci
souvisejících společenských východisek.
V jazyce
lidských práv odhalil Mann jejich komplexní
nárok a morální naléhavost. Tak by mohl
jazyk lidských práv např. spojovat globální
kampaně za právo na přístup k lékařskému
ošetření s účinnými, místních
strategií užívajícími hnutími za
větší rovnost v oblasti politické, hospodářské
a sociální. Proto Mann trval na tom, že veřejné
zdravotnictví naléhavě potřebuje pojmový rámec
určený lidskými právy, aby bylo možné
bezprecedentní problematiku pandemie HIV/AIDS analyzovat a
také na ni reagovat.
Jeho práce
vedla ke dvěma dalším požadavkům. Nejprve Paul Farmer
zaměřil svůj pohled na nespravedlnost veřejných institucí
a na to, že jsou ztělesněním virulentní patologie
moci. Když uvažoval o hluboké spojitosti mezi chatrným
zdravím a chudobou, poznal, že příčiny nemocí
souvisejí více s hospodářskými
poměry než s biologií. Uvědomil si především
strukturální problémy, které umožňují
násilí na ženách a dívkách.8
Z jiného
zorného úhlu zkoumal Jeffrey Sachs, odborník na
globální ekonomii, jak působí nemoc na sociální
struktury, tj. jak nemoc lidi ožebračuje. Zatímco na jedné
straně chudoba samozřejmě vytváří podmínky,
v nichž jsou lidé vystaveni zdravotním nebezpečím,
na druhé straně nemoc ničí schopnost lidí
uniknout právě z onoho kontextu, který je předtím
učinil zdravotně málo odolnými. „Nemoc není
pouze tragédií lidského života, nemoc je právě
tak katastrofou pro hospodářský rozvoj."9
Ač pocházejí
z opačných směrů, Farmer a Sachs si nijak neprotiřečí.
Spíše nás nutí vidět hlubokou vzájemnou
souvislost mezi chudobou a nemocí.
Teologičtí
etikové se na tomto vývoji podíleli tím,
že začali mluvit o obecném blahu, sociální
spravedlnosti, solidaritě a angažovanosti ve prospěch chudých.
V mnoha směrech průkopnicky přispěla k této
změně Lisa Sowle Cahillová, která používala
tradiční katolické výroky o sociální
spravedlnosti, aby zvýšila naši pozornost vůči tématům
moci a rozdělování zdrojů.10
Prostě: Náš pojmový rámec nám pomáhá
překonávat propast mezi pojmovou analýzou a proměnou
společnosti: snažíme se o to, protože etika musí být
společensky účinná. Každá etika - to nám
připomínají Aristoteles i Tomáš Akvinský
- musí vést k jednání.11
Tak si uvědomujeme my i představitelé veřejného
zdravotnictví, že požadavek sociální
spravedlnosti lze klást jen tehdy, máme-li k dispozici
jazykové nástroje, které nám umožňují
pochopit, proč existují nespravedlnosti a jak je lze
odstranit.
Tak jsou etikové
schopni podrobit kritickému zkoumání téma
patentování antiretrovirálních léků
a přístupu k nim. Co se dříve vztahovalo výlučně
na duševní vlastnictví, je teď konfrontováno
s nároky plynoucími z lidského práva
na základní, naléhavě nutné prostředky
k záchraně života.12
Tato pozornost vůči
sociální spravedlnosti a lidským právům
nám dává analytické prostředky, abychom
se mohli věnovat hlubším příčinám
šířící se nákazy HIV. Vedou nás
k účinnějším a komplexnějším
strategiím prevence. Zde můžeme především lépe
zkoumat, proč jsou dnes tak ohroženy ženy a proč rovnost pohlaví
(gender equity) je tak důležitou součástí
prevence HIV/AIDS. Je třeba si např. uvědomit, že více než
třetina všech, kdo žijí s HIV/AIDS, jsou mladí
lidé ve věku mezi 15 a 24 lety, a z nich jsou téměř
dvě třetiny dívky. Proč jsou to dívky a mladé
ženy, kdo nesou hlavní břemeno pandemie HIV/AIDS?13
Mluvíme-li o lidských právech a sociální
spravedlnosti, objevujeme nejen to, že příčinou přenášení
HIV je sexismus a třídní myšlení; získáváme
také pojmový rámec pro hledání
přiměřených prostředků, jejichž pomocí můžeme
tyto nespravedlnosti podmíněné mocenskými
poměry překonávat.
Jak překonat hlubokou
propast:
responsorní antropologie a etika zranitelnosti
Jistě je na první
pohled zřejmé, jak hluboká propast dělí ty,
kdo už jsou virem nakaženi, od těch, kdo nejsou. Domnívám
se spolu s Johnem Fulleren, že viru se daří zvláště
tam, kde panuje nestabilita. Nestabilita je pojem, který
je mnohem důležitější než často citovaný koncept
„marginalizace". Nestabilita, a nikoli marginalizace, nahání
zbytku světa strach; a HIV/AIDS vzniká především
tam, kde vládne společenská nestabilita, bez ohledu na
to, zda postihuje ty, kdo jsou např. v Ugandě, Súdánu,
Kongu nebo na Haiti ohroženi vnitropolitickými rozepřemi,
vojenskou invazí či osvobozeneckým bojem; ty, kdo žijí
v různých koutech světa jako uprchlíci, ty, kdo
jsou v Rusku uvězněni; ty, které jsou provdány
za jihoafrické nebo indické řidiče dálkových
kamionů, kteří sami žijí v nestabilních
poměrech; ty, kdo žijí v předlužených zemích
na pokraji hospodářského zhroucení; ty, kdo
jako hlavy rodin musejí emigrovat, aby našli práci, či
ty, kdo zůstávají doma a čekají na jejich
návrat; zda postihuje narkomany, kteří jsou nestabilní
už ve způsobu, jak vnímají sami sebe; ženy nucené
„sexuálně pracovat", aby živily své děti a
rodiny nebo platily školné; ty, kdo pracují v zámoří
nebo jako rybáři; ty, kdo se v homofobních
společnostech tajně oddávají homosexuálním
praktikám; nebo ty dívky a mladé ženy, které
v manželství nebo jiném pevném sexuálním
vztahu zachovávají věrnost, avšak jsou ohrožovány
svými manželi nebo partnery, kteří udržují
další sexuální kontakty. Zkrátka: Osoby
nakažené nebo virem ohrožené najdeme nejen mezi
„marginalizovanými"; spíše jsou to lidé,
kteří jsou zranitelní, protože jejich životu a
jejich společenské situaci chybí ona stabilita, která
je v době HIV/AIDS zdrojem jistoty.
Proti nebezpečí
nestability postavily stabilnější společnosti a instituce
(včetně církví) ochranné valy. Mnozí
jejich představitelé však nepodporují preventivní
strategie zdravotnictví, zaměřené na ochranu
jednotlivých osob ohrožených virem HIV, nýbrž
jsou přesvědčeni, že lepší a důležitější jsou
ochranná opatření, jejichž cílem je držet
ohrožené lidi dál od „normálního
obyvatelstva". Udržovat distanci mezi těmito lidmi a stabilnější
společností je považováno za prostředek, jak chránit
společenskou morálku a pravověrnost obyvatelstva před
nákazou.14
Tento
izolacionismus je často zesilován hluboce zakořeněným
sklonem vynášet odsudky, ať výslovně, či nikoli. Ve
své knize Breaking the Conspiracy of Silence: Christian
Churches and the Global AIDS Crisis zastávají
Donald Messer a další názor, že církve vedou
členy svých obcí k tomu, aby jako počestní
lidé pohlíželi na ohrožené s pohrdáním.
Dokládá to několika průzkumy veřejného
mínění, mezi jinými neformální
anketou, jejíž výsledky byly prezentovány v r.
1998 na plenárním zasedání Ekumenické
rady církví v Harare (Zimbabwe), podle nichž 68 %
dotázaných řeklo, že tato pandemie je trest Boží.15
Zkrátka: AIDS je jen zřídka považováno za
něco, co lidé nezavinili.
Tento sklon
odsuzovat druhé kvůli AIDS nebyl nikdy zpochybňován.
Poněvadž ti, kdo postižené odsuzují, trvají
na tom, že ohrožené osoby se do této situace dostaly
vlastní volbou, hledí na jejich nouzi s pramalým
soucitem. Při prostém srovnání s jinou
lidskou tragédií, poslední katastrofou
způsobenou vlnami tsunami v Indickém oceáně, se
ukazuje, jak velký vliv má sklon k morálnímu
odsuzování na prohlubování propasti mezi
stabilní a nestabilní společností. Počet
lidských životů, jež si vyžádaly tsunami, dosáhl
téměř 300 tisíc. V reakci na tuto tragédii
byly během několika týdnů shromážděny peněžní
i věcné dary v hodnotě několika miliard dolarů.
I když AIDS způsobuje každých 37 dní smrt
stejného počtu lidí, nedostává se prostě
vůle k nasazení odpovídajících
prostředků, aby se takovým ztrátám na životě
zabránilo. A nejen to: Kdyby každých 37 dní
docházelo k dalším tsunami, vyvolalo by to na
celém světě aktivity usilující o to, aby byla
postavena zeď chránící celé lidstvo před
takovým ohrožením. Tváří v tvář
skutečnosti, že pandemie AIDS znamená každých 37 dní
ztrátu 300 tisíc lidských životů, nemáme
zájem vybudovat hráz proti „zuřícímu
oceánu" tohoto viru. Protože bychom rádi ochránili
sami sebe před těmi, kdo jsou ohroženi, stavíme ochrannou
zeď proti lidem, kteří žijí v nestabilních
poměrech.
Reakce teologických
etiků na tuto realitu jsou jednoznačné. Messerova práce
je obsáhlou, přístupnou odpovědí na
izolacionistické tendence, které jsou našimi církvemi
podporovány. Vyzývá církve, aby si
uvědomily, že se stávají spoluviníky
izolacionistických strategií, které ponechávají
nestabilní společnosti na pospas oné hrozbě. Podobně
se i Maria Cimpermanová pokouší přimět církve,
aby reagovaly na krizi tím, že si budou klást otázku,
jakou konkrétní a o změny usilující
nauku o člověku potřebují naše náboženská
společenství, chovají-li se tak nepřiměřeně a
izolacionisticky.16
Tyto snahy pohnout
lid Boží, aby konečně reagoval na tuto pandemii a chopil se
iniciativy, jsou podkladem pro jiné etiky, aby dále
burcovali svá společenství z apatické
dřímoty, která trvá dodnes, i když od
vypuknutí celosvětové epidemie uplynulo již 25 let.
Zatímco
Maria Cimpermanová a Donald Messer pracují na své
straně propasti, Enda McDonagh se pohybuje mezi těmi, kdo žijí
na okraji nestabilních společností, a přichází
s etikou zranitelnosti. Na straně stigmatizovaných, kteří
jsou podobně jako ukřižovaný Kristus vystaveni tvrdému
a bezohlednému odsudku mas, navrhuje McDonagh vyvinout
teologii zranitelnosti, aby bylo možno poskytnout oporu ohroženým,
infikovaným a jejich ošetřovatelům, kteří žijí
v nejistém, nestabilním a izolovaném
světě.17
Právě tam, kde se šíří HIV/AIDS, odhaluje
však McDonagh i příchod království Božího
a uvažuje o něm.18
Tak jako jeho kolegové na druhé straně propasti nabízí
McDonagh slibné podklady pro další teologickou práci
tím, že nabízí směrnice těm členům
náboženských společenství, kteří se
již vrhli do chaosu HIV/AIDS.
Prevence: kondom
Protože počet
nakažených daleko přesahuje počet léčených,
je dnes otázka vhodných preventivních strategií
naléhavější než kdy jindy. A z nich všech se
za nejúčinnější považuje „strategie ABC":
Především A: „Abstain"
- znamená zdrženlivost, tj. oddálení prvního
pohlavního styku až po uzavření manželství.
Nemůžeš-li zachovávat zdrženlivost nebo žiješ-li už
v nějakém sexuálním vztahu, pak platí
B: „Be faithful to that partner" - buď věrný tomuto
partnerovi. Vyhledáváš-li sexuální
vztahy (nebo nemáš-li svobodu je odmítat), pak platí
C: „use a Condom" - používej kondom.
Jak spolehlivý
je kondom? Měli bychom připustit, že kondomy nejsou stoprocentně
spolehlivé a že se mohou protrhnout, že se mohou poškodit
chybným skladováním nebo použitím
nevhodných (mastných) prostředků zvyšujících
kluzkost, že se nedá vyloučit jejich neodborná výroba
nebo používání. Přesto bylo tvrzení, že
kondomy neposkytují vůbec žádnou spolehlivou ochranu,
vyvráceno studiemi, které zahrnovaly i jejich skutečné
používání.
Nejrozsáhlejší
analýzu zveřejněných a odborně přezkoumaných
studií na téma účinnost kondomů vydal v r.
2001 National Institute of Allergy and Infectious Diseases, jeden
z národních zdravotních institutů USA. V ní
se uvádí, že nebezpečí nákazy virem HIV
je ve srovnání s jinými onemocněními
přenášenými pohlavním stykem menší.
Tak např. pravděpodobnost, že se žena při jednorázovém
styku s přenašečem bakterie kapavky nakazí, je
60-80 %. Naproti tomu se při jednorázovém styku
s přenašečem HIV nakazí jen 0, 1 až 0, 2 % žen.
Ze studie vysvítá, že tuto nízkou
pravděpodobnost nákazy snižuje používání
kondomů o dalších 85 %. Budeme-li tyto údaje
aplikovat na 10 tisíc osob vystavených v průběhu
jednoho roku nebezpečí nákazy HIV, pak by se bez
použití kondomu nakazilo 670 osob, zatímco při
trvalém a správném používání
kondomu by se tento počet snížil na 90. Závěr je
jasný: Kondomy nejsou dokonalé, ale pro lidi, kteří
se rozhodnou pro sexuální kontakty (nebo jsou k nim
nuceni), znamená tato metoda významnou ochranu.19
V jednom
interview Radia Vatikán byl monsignore Georges Cottier OP,
papežský teolog a předseda Mezinárodní
teologické komise, konfrontován s fakty o
účinnosti kondomů a tázán, zda lze rozdávání
kondomů označit za „menší zlo". Odpověděl: „To je
otázka, kterou si morální teologové
kladou; a kladou si ji oprávněně."20
Jen několik málo
morálních teologů, jmenovitě Kevin Kelly, zastává
názor, že používání kondomů se nutně
musí dostat do konfliktu s církevním učením
o ochraně před početím. Kelly se domnívá, že
samo učení o ochraně před početím je pro katolické
křesťany zdrojem dilemat a že téma prevence nákazy
HIV by mohlo ozřejmit, jak nutné je vyvinout zodpovědnější
učení týkající se kontroly porodnosti.21
Jiní
argumentují jinak: s použitím kasuistických
principů morální teologie (učení o menším
zlu, dvojím efektu a spolupůsobení) ukazují, že
výroky učitelského
úřadu ke kontrole početí jsou slučitelné
s účinnými metodami prevence nákazy HIV.22
Poukazují na to, že v případě infekce HIV není
kondom prostředkem k zabránění početí,
nýbrž k zabránění nákazy smrtelnou
nemocí. Ukazují, jak tradiční
principy umožňují považovat
takové rozlišování za legitimní, a
obhajují používání kondomů při
prevenci HIV/AIDS; zároveň však trvají na církevním
učení o ochraně před početím - nebo je
přinejmenším nezpochybňují.23
Toto rozlišení mezi terapeutickým opatřením
a bránění početí nalezneme i v encyklice
Humanae vitae: „Církev nepovažuje použití
terapeutických prostředků nutných k léčení
tělesných onemocnění za nedovolené, i když
je jejich předpokládaným následkem zabránění
početí, pokud zabránění početí - ať
už z jakýchkoli motivů - není přímo
zamýšleno." (Č. 19)
Tito
teologové zaujali kasuistickou pozici, protože prostě
poznali, že by pak biskupové mohli používání
kondomů podpořit, aniž by se tím dostali do rozporu
s Humanae vitae. Přesto jsou po uplynutí dvaceti
let morální teologové a mnozí jiní
katoličtí křesťané otřeseni, když se jejich
hierarchie stále ještě vyslovuje proti používání
kondomů a odvolává se přitom na nezměnitelnost učení
o kontrole porodnosti. Katolické křesťany to udivuje nejen
proto, že jsou přesvědčeni o účinnosti kondomů, nýbrž
proto, že jejich biskupové cení své vlastní
učení výše než ohrožený život. Současná
krize je konec konců ohrožením života samého, a ne
ohrožením sexuální morálky. Jak se zdá,
ochrana života, jádro strategií k prevenci nákazy
HIV/AIDS, nepatří k prioritám biskupů. Pocity
mnoha katolických křesťanů tak vyjádřila zjevně
správně Melinda Gatesová, když na XVI. Mezinárodní
konferenci o AIDS řekla: „V boji proti AIDS zachraňují
kondomy život. Obracíte-li se proti rozdávání
kondomů, pak je pro vás důležitější něco jiného
než záchrana života."24
I
tito biskupové si nevyhnutelně jednou uvědomí - pod
tlakem, který na ně vykonávají etikové,
představitelé veřejného zdravotnictví, vedoucí
politikové na celém světě i jejich lépe
poučení kolegové biskupové - mravní
hodnotu používání kondomů jako součásti
prevence. A až se tak stane, budou muset zaujmout stanovisko
k otázce, zda chtějí odmítnout učení
o kontrole porodnosti se vším všudy, nebo zda se vydají
cestou kasuistiky a budou rozlišovat mezi kondomem jako
terapeutickým prostředkem a kondomem jako prostředkem
k zabránění početí. Ať už se rozhodnou
jakkoli, dokud tak neučiní, podkopávají svoji
vlastní autoritu a vystavují život mnoha miliónů
lidí většímu nebezpečí, než by bylo nutné.25
Závěrečné poznámky
Na první Mezinárodní
konferenci pro teologickou etiku, která se konala v červenci
2006 v Padově, se 400 katolických odborníků z
oblasti teologické etiky zabývalo celou řadou témat
aplikované etiky, přičemž jedno téma zatlačilo
všechna ostatní do pozadí: HIV/AIDS a přístup
ke zdravotní péči. Svět teologické etiky se
dramaticky rozšiřuje. Děje se tak od okamžiku, kdy etikové
začali nahlížet otázky bioetiky ze zorného
úhlu sociální spravedlnosti. K tomuto
závěru docházejí zejména ti, kdo pracují
v oblasti HIV/AIDS.26
V záležitostech,
kterými se zabývá teologická etika, se
země, v nichž spolu sousedsky žijeme, jeví jako
opevněné enklávy, obehnané (často
neviditelnými) zdmi. Věnujeme-li se intenzivně problematice
HIV/AIDS, zjišťujeme, že když vstupujeme do onoho nestabilního
světa, kde se HIV/AIDS šíří, překonáváme
skutečnou propast. Zkoumáme-li AIDS, setkáváme
se s homosexuály, emigranty hledajícími
práci, dálkovými řidiči, prostitutkami,
narkomany, zranitelnými mladými ženami, uprchlíky
a spoustou jiných. Tam se setkáváme
s lidstvím v jeho nejzranitelnější formě.
Jsem přesvědčen, že tam nacházíme své
vlastní poslání.
James F. Keenan SJ je
kněz a profesor teologické etiky na Boston College, USA.
Promoval v oboru morální teologie na papežské
universitě Gregoriana v Římě. V poslední
době uveřejnil: The Works of Mercy: The Heart of Catholicism (New
York 2005); Church Ethics and its Organizational Context: Learning
from the Sex Abuse Scandal in the Catholic Church (vyd. Keenan, Jean
Bartunek, Mary Ann Hinsdale, Lanham 2006). Adresa: Boston College,
Chestnut Hill, Massachusetts, USA. E-mail: james.keenan.2@bc.edu.
Z Concilia 3/2007 přeložila Helena
Medková.
1 Srov.
James Keenan a další (eds.), Catholic Ethicists on
HIV/AIDS Prevention, New York 2000, zde především
následující příspěvky: Laurenti
Magesa, Recognizing the Reality of African Religion in Tanzania,
76-83; Mark Miller, Unmaking a Hidden Epidemic among First
Nations Communities in Canada, 84--91; James Good, HIV/AIDS
among Nomads in Kenya, 91-96; Paul Farmer/David Walton,
Condoms, Coups and the Ideology of Prevention: Facing Failure in
Rural Haiti, 108-119.
2 Sharon
R. Kaufman, And a Time to Die: How American Hospitals Shape the
End of Life, New York 2005; Bertrand Lebouché/Anne Lécu,
Où es-tu uand j'ai mal? Paris 2005.
3 Emmanuel
Katongole, AIDS, Africa, and the „Age of Miraculous Medicine",
Padua o.J.
4 K tématu
stigmatizace viz příspěvky autorů: Linda Hogan, John Mary
Waliggo a Nicholas Harvey v: Keenan, Catholic Ethistics, viz
pozn. 1.
5 Ronald
Bayer, The Debate Over Maternal-fetal HIV Transmission Prevention
Trials in Africa, Asia, and the Caribbian: Racist Exploitation or
Exploitation of Racism? v: Američan Journal of Public Health 88
(1988), 567-570.
6 Albert
Jonsen, Foreword, v: E. Juengst, B. Koenig (eds.), The
Meaning of AIDS, New York 1989.
7 Jonathan
Mann, Medicine and Public Health, Ethics and Human Rights, v:
The Hastings Report 27 (1997), 6-13.
8 Paul
Farmer/Margaret Connors, Janie Simmons (eds.), Women, Poverty,
and AIDS: Sex, Drugs and Structural Violence, Monroe 1996; Paul
Farmer, Pathology of Power: Health, Human Rights and New War on
the Poor, Berkley 1998; týž, Infections a
Inequalities: The Modern Plagues, Berkley 2002
9 Jeffrey
D. Sachs, Winning the Figur against Disease: A New Global
Strategy, Keynote Address to the 2003 Fullbright Scholar
Conference, 2. 4. 2003
10 Lisa
Sowle Cahill, Theological Bioethics: Participation, Justice,
Change, Washington D.C. 2005; Jon Fuller/James Keenan, The
Language od Human Rights and Social Justice in the Face of HIV/AIDS,
v: Budhi: A journal of Ideas and Culture 8 (2004), 211-233.
11 Židovští
bioetikové argumentují podobně při pohledu na
spravedlnost a „komunální solidaritu". Viz Aaron
Mackler, Introduction to Jewish and Catholic Bioethics,
Washington D.C. 2003
12 Lisa
Sowle Cahill, AIDS, Justice, and the Common Good, v: Keenan,
Catholic Ethistics (viz pozn. 1), 282-293; Erwin Vasquez,
AIDS Treatment in Brazil: Applying a Catholic Understanding of
Human Rights and the Common Good to Pharmaceutical Patents Regarding
the Urgent Need of Access to Antiretroviral Drugs, Weston Jesuit
School of Theology, Diss., květen 2006
13 Mary
Drese, A Pep-Talk Too Far: Reflections on the Power of AIDS
Education, http://www.csa.za.org/filemanager/list/6/
14Tyto
požadavky jsou rozvedeny v příspěvku: Jon
Fuller/James F. Keenan, Education in a Time of HIV/AIDS, v:
Julian Filochowski, Peter Stanford (eds.), Opening Up: Speaking
Out in the Church, London 2005, 95-113.
15 Donald
Messer, Breaking the Conspiracy of Silence: Christian Churches
and the Global AIDS Crisis, Minneapolis 2004, 5-7.
16 Maria
Cimperman, When God's People Have HIV/AIDS, Maryknoll,
2005.
17 Enda
McDonagh, Vulnerable to the Holy, Dublin 2004.
18 Enda
McDonagh, The Reign of God, v: Keenan, Catholic Ethicists
(viz pozn. 1), 317-323.
19 National
Institute of Allergy and Infectious Diseases/National Institute of
Health/Department of Health and Human Services, Scientific
Evidence on Condom Effectiveness for Sexually Transmitted Disease
(STD) Prevention, 20. 7. 2001,
http://www.niaid.nih.gov/dmid/stds/condomreport.pdf
20 Catholic
News Service, Papal Theologian: AIDS-condoms Issue Legitimace to
Debate, 15. 2. 1996.
21 Kevin
Kelly, New Direction in Sexual Ethics: Moral Theology and the
Challenge of AIDS, London 1998.
22 Oba
principy jsou aplikovány v: Jon Fuller, James F. Keenan,
Condoms, Catholics and HIV/AIDS Prevention, v: The Furrow 52
(2001), 459-467.
23 Přehled
těchto teologických prací viz Keenan, Catholic
Ethicists (viz pozn. 1), 21-29.
24 Melinda
Gates, Address to the XVI International AIDS Conference, Toronto,
August 13, 2006
25 Jon
Fuller, James F. Keenan, Church Politics and HIV Prevention: Why
is the Condom Question So Significant and So Neuralgic? v: Linda
Hogan, Barbara FitzGerald (eds.), Between Poetry and Politics,
Essays in Honour of Enda McDonagh, Dublin 2003, 158-181.
26 James
F. Keenan, Developments in Bioethics from the Perspective of
HIV/AIDS, v: Cambridge Quarterly of Health Care Ethics 14
(2005/4), 416-423.