Alberta Schweitzera jistě není
nutné představovat. Shrňme tedy jen nejdůležitější
životopisná fakta. Narodil se roku 1875 v Alsasku v rodině
evangelického faráře. Po gymnáziu se zapsal ke
studiu filosofie a teologie na univerzitě ve Štrasburku, kde
později vystudoval také medicínu. Od mládí
hrál na klavír a varhany, byl známým
interpretem Bachovy hudby. Roku 1913 odjel do Lambaréné,
aby tam založil nemocnici. Odtud ještě několikrát, ať už
dobrovolně nebo vynuceně, odjíždí, ale vždy se
vrací a roku 1965 zde umírá. Celý život
se věnoval psaní, ať už prací věnovaných
teologii, kulturní filosofii nebo J. S. Bachovi. Byl ženatý
a měl jednu dceru. Roku 1952 mu byla udělena Nobelova cena za mír.
1. Pozadí vzniku nauky úcty
k životu
„Nacházíme se ve
znamení úpadku kultury." Touto větou začíná
Schweitzerova filosofie kultury. Je v ní vyjádřen
jeden ze základních Schweitzerových postojů.
Když se jako student filosofie a teologie setkal s filozofií
Nietzscheho a jeho kritikou evropské kultury a otrocké
morálky, byl těmito myšlenkami rozčarován a
předpokládal, že filosofie a teologie proti nim vystoupí.
Nestalo se tak. To zřejmě podnítilo jeho záměr
zabývat se otázkami etiky a kultury. Chtěl zjistit,
zda jeho kultura může být nazvána etickou či by se
jí mohla stát, a ptá se, zda v sobě nese síly
(energie), které ji takovou činí. A proto na přelomu
století začíná studovat soudobá
filosofická díla a zjišťuje, že jeho otázkou
se autoři nezabývají, že etika je brána jako
něco konečného, co podle něj na lidi ani společnost
neklade žádné požadavky. Všímá si
jakési duchovní unavenosti, má pocit, že žije
v době duchovního úpadku, což jej postupně vede
k rozhodnutí kriticky zhodnotit kulturní situaci, v níž
žije. Roku 1913 odjíždí do Lambaréné,
kde zakládá nemocnici, a s sebou si veze hromady
filosofických knih, aby mohl dále ve chvilkách
volného času pracovat na svých „Epigonech".1
O rok později jej tam zastihne 1. světová válka,
která se mu jeví jako projev jím konstatovaného
úpadku kultury. Začíná se více zabývat
otázkou, jak by mohla nastat trvalá, životná a
hluboká etická kultura, na čem by bylo možné
tuto kulturu založit. Ale stále nemůže na nic přijít.
Po mnoha dnech se služebně dostává na řeku Ogooue,
po níž se plaví ploužícím se parníkem,
a protože nechce zahálet, stále píše navzájem
nesouvisející věty o problému etiky a kultury.
Po třech dnech psaní se cítí totálně
unavený a bezradný. A v tu chvíli vidí
čtyři hrochy s mláďaty, kteří pomalu kráčí
ve směru jejich plavby. Náhle mu vyvstává
slovní spojení „úcta k životu". O tomto
okamžiku A. Schweitzer píše:
„Okamžitě jsem pochopil, že toto v
sobě nese řešení problému, se kterým se
mořím. Došlo mi, že etika, která se zabývá
pouze naším vztahem k jiným lidem, je neúplná,
a proto nemůže mít absolutní energii. To dokáže
pouze etika úcty k životu. Díky ní dospíváme
k tomu, abychom byli ve vztahu nejen s lidmi, ale se všemi tvory,
kteří jsou v našem okolí, a zabývali se jejich
osudem; abychom se vyvarovali je poškozovat a abychom byli
rozhodnuti stát při nich v jejich nouzi do té míry,
co zvládneme." (Schweitzer, 1966, s. 20).
Tento nárys vzniku nauky úcty
k životu by byl neúplný, kdybych pominula
Schweitzerovu náklonnost k tvorstvu a jeho citlivost vůči
ostatním živým tvorům. Tyto se projevily už v jeho
raném věku. Schweitzer vzpomíná, jak se jako
dítě před spaním tajně modlil: „Milý Bože,
chraň a žehnej vše, co má dech, uchraň je před každým
zlem a nech je pokojně spát." (ibid. s. 13).
Hluboce na něj také zapůsobil
zážitek střelby na ptáky z praku, k níž se
uvolil, i když mu připadala šílená, proto, aby se mu
nikdo neposmíval. Ve chvíli, kdy založil kámen,
rozhodnut, že bude střílet vedle, se ozvaly kostelní
zvony, které interpretoval jako hlas z nebe. Přiměly ho
rozplašit ptáky a utéct. Pokaždé, když pak
slyšel zvony, zaznívalo mu v jeho srdci přikázání
Nezabiješ. Ozvuk tohoto zážitku lze najít mnohokrát
ve Schweitzerových textech, kde tvrdí, že lidé
by se neměli bát chránit život, i když budou nařčeni
ze sentimentality.
Jako světlo v temnotách se mu
jevilo hnutí za ochranu zvířat, které vzniklo a
bouřlivě se rozvíjelo za jeho mládí. Když se
věnoval otázkám etiky a kultury, sledoval také
texty, které se věnovaly vztahu k tvorstvu.
2. Etika vycházející
z úcty k životu
Základním principem etiky
A. Schweitzera je „úcta k životu". Abych mohla vysvětlit,
co tímto termínem míní, učiním
nejdříve krok zpět k vůli k životu, na jejímž
základě úcta k životu vzniká.
Vůle k životu
Podle A. Schweitzera (1986) existuje
všudypřítomná a všeprostupující vůle
k životu, která je dána všem živým
organismům, tedy i lidem, zároveň s jejich existencí.2
Nikdo neví, jak tato vůle vzniká a jak se rozvíjí.
Její podstatou je snaha životně se uplatnit a dosáhnout
dokonalosti. Působí jako účelně orientovaná
síla předurčená nějakým ideálem. U
lidí se tato podstata vůle k životu projevuje tím, že
„chceme dopomoci sami sobě, jakož i veškerému námi
ovlivnitelnému jsoucnu k nejvyšší materiální
a duchovní hodnotě" (ibid. s. 321).
Podle Schweitzera tato vůle k životu,
která je v nás, nám na počátku našeho
života umožňuje spontánně přijímat svět a život
a instinktivně projevovat úctu k životu. Ale ve chvíli,
kdy se začne uplatňovat myšlení, kdy se začnou objevovat
otázky po smyslu, kdy člověk zakusí neštěstí,
bolest, bezesmyslnost a zklamání, je toto samozřejmé
přitakání světu zpochybněno. Schweitzer je
přesvědčen, že „poznatky, na které naráží
vůle k životu, jakmile začne přemýšlet, jsou tedy veskrze
pesimistické" (1986, s. 317). Myšlení takto může
zbavit životní vůli její spontánnosti, utrpení
její životnosti, pesimistický náhled na svět
může vést k rezignaci nebo k honbě za trochou štěstí.
A v tuto chvíli, kdy se vůle k životu a její
přitakání světu dostává do krize, jí
má na pomoc přispěchat myšlení,3
které jí umožní reflektovat její
spontánní přitakání světu a životu a
donutí ji uvědomit si všechny ideje, které v sobě
nese, a podřídit se jim. Vůle k životu tak dospívá
k tomu, že může být odkázána pouze na sebe
samu, že její přitakání světu a životu má
smysl samo o sobě, že vychází z vnitřní
nutnosti a je nezávislé na světě. Štěstí a
úspěch ve světě je jí milou posilou, ale není
na nich závislá.
Takovýmto prohloubeným,
reflexivním přitakáním světu a životu dáváme
najevo úctu k životu.4
Tu Schweitzer (1986) vymezuje takto: „Úcta k životu
znamená, že jsme uchváceni nekonečnou,
nevyzpytatelnou, vpřed pohánějící vůlí,
v níž má základ všechno jsoucí.
Povznáší nás nad všechno věcné poznání
a činí z nás neusychající strom,
zasazený u proudící vody" (s. 322).
Základní výpovědi
Úcta k životu tedy vychází
z reflexe vůle k životu, a to jak své vlastní, tak i
všech ostatních vůlí. V každém okamžiku je
tak možno si uvědomovat, že: „Jsem život chtějící
žít, uprostřed života chtějícího žít."
(Schweitzer, 1986, s. 352).
K této reflexi vůle k životu
(tedy k úctě k životu) může podle Schweitzera dospět
pouze člověk. A to proto, že příroda nezná úctu
k životu. Zachází se životem zcela svévolně.
Denně zabíjí tisíce tvorů. Tito musí
žít na úkor jiných tvorů, čímž se
vůle k životu ve světě nesmírně tříští.
Příroda je krutá, učí hrůznému
egoismu, nezná soucit, pomoc nebo lásku (ty existují
jenom jako projev pudu). Všechno musí žít v této
temnotě, pouze „ten nejvyšší, člověk" může spatřit
světlo, a to tím, že dospěje k poznání úcty
k životu, k spoluprožívání a soucitu s jinými
životy, tím že vystoupí z nevědomosti, která
ubíjí ostatní tvory. „A toto poznání
je nejvyšší událostí ve vývoji Bytí.
Zde se ukazuje pravda a dobro ve světě." (Schweitzer, 1966, s.
34). Vůle k životu se tak v člověku může sjednotit sama se
sebou, stát se vůlí univerzální. Člověk
je vykoupen z hrůzného světa, je jiný než svět,
žije s jinými životy a pro jiné životy, učí
se jim rozumět a jim odpouštět.5
Reflexí životní vůle se
člověk stále hlouběji noří do tajemství
jejího působení, poznává ji. Podle
Schweitzera:
„Všechno pravdivé poznání
přechází v prožívání....[Které]
mi nedovoluje setrvávat vůči světu v roli pouze
poznávajícího subjektu, ale nutí mne
zaujmout vůči němu vnitřní postoj. Naplňuje mne úctou
k tajemné životní vůli, která je ve všem. ...
Etika tedy spočívá v tom, že prožívám
naléhavou potřebu mít ke každé životní
vůli stejnou úctu jako ke své vlastní. Tím
je dán i myšlenkově nutný základní
princip mravnosti. Dobré je život uchovávat a
podporovat; zlé je život ničit a omezovat." (1986, s.
351-353).
Schweitzerův postup od vůle k etice
lze velmi zhruba shrnout - pravdivé poznání
vůle vede k prožívání a to ústí
do aktivity ve světě, nicméně na světě nezávislé,
vyvěrající z vůle samotné.6
Podle Schweitzera (1986) vše, co kdy
bylo považováno za eticky dobré, lze převést
na podporu či uchovávání života a naopak vše,
co kdy platilo za zlé, lze v konečném důsledku
zahrnout pod ničení a poškozování života či
zabraňování snahy dovést jej k nejvyšší
hodnotě. To platí i pro etický příkaz lásky.
Schweitzer (1993) se domnívá, že úcta k životu
v podstatě obsahuje totéž, co tento příkaz, ale k
tomu v sobě nese i opodstatnění tohoto příkazu a
požadavek soucitu se vším stvořením. Na rozdíl
od etiky lásky, která nám říká,
jak se chovat vůči druhým, úcta k životu
opodstatňuje také způsob chování vůči sobě,
konkrétně požadavek pravdivosti. Úcta k životu,
kterou jsme povinni prokazovat sami sobě, nás totiž vede k
věrnosti sobě, k zřeknutí se každé přetvářky
a k vytrvalosti ve snaze zůstat pravdivými, neboť ve chvíli,
kdy se zpronevěřujeme sami sobě, zraňujeme vlastní vůli
k životu. Ctíme-li život, a tedy i vlastní,
vycházející z reflexe vůle k životu, nemůžeme
dopustit zraňování vůle k životu, což nás
vede k pravdivosti vůči sobě. Schweitzer (1986) dále tvrdí,
že pravdivost k sobě samému přechází v
oddanost vůči druhým, kterou vymezuje jako shovívavost
a odpuštění. „Musím bezmezně odpouštět, protože
kdybych to nečinil, byl bych nepravdivý sám k sobě a
počínal bych si tak, jako kdybych nebyl sám právě
tak vinen, jako se ten druhý provinil vůči mně." (ibid.,
s. 359). Je-li člověk pravdivý sám k sobě, ví,
kolikrát se vůči životu provinil, kolikrát byl
nevraživý, necitelný, nepravdivý atd., proto
musí prominout všechno to, čím se sám
proviňuje. „Boj proti zlu, které je v člověku, nemáme
vést tak, že bychom soudili druhé, ale máme
soudit sami sebe. Zápas se sebou samým a pravdivost
vůči sobě samému jsou prostředky, kterými působíme
na druhé." (ibid.) Tento zápas proti zlu i odpouštění
druhým všeho toho, čím se vlastně proviňujeme sami,
se má dít nenápadně a beze slov. Má
působit jako tichá, ale účinná stále
přítomná síla vyrůstající z úcty
k životu a k ní vedoucí a ji prohlubující,
neboť, jak je Schweitzer přesvědčen, „pravá etika začíná
tam, kde končí slova" (1993, s. 31).
Vymezuje-li Schweitzer základní
princip své etiky jako podporu života, dochází
nutně k tomu, že rozšiřuje okruh etického zájmu na
život jako takový, ne jen na lidský život. Domnívá
se, že toto odpovídá lidskému cítění,
lidské přirozenosti i postupnému vývoji etiky.
Pouze etika zabývající se i naším
vztahem ke tvorům může být úplná. „Etika je
odpovědnost vůči všemu živému
rozšířená tak, že
nikde nekončí." (Schweitzer, 1986, s. 354). Zároveň
si však uvědomuje, že požadavek ohledu na vše živé je v
jeho době považován za přemrštěný, a to i proto,
že zabývání se osudem všech živoucích
tvorů přináší ještě mnohostrannější a
více matoucí konflikty, než když svůj zájem
omezíme pouze na člověka.
Život
Termín život hraje ve
Schweitzerově teorii klíčovou roli. S jeho vymezením
však autor zachází velmi specificky. Tvrdí, že
každý člověk ví, co to život je, ale přitom „co
je život, to nedokáže říci žádná
věda" (Schweitzer, 1986, s. 351). Ta totiž dokáže právě
jen stále přesněji popisovat fenomény, v nichž
život probíhá, umožní nalézt život i
tam, kde jsme jej nepředpokládali, umožňuje dané
poznatky využít. Nemluví ale o životě jako takovém.
Pro etického člověka, tedy toho, který poslouchá
na základě úcty k životu příkaz pomáhat
všemu živému, je život „svatý sám o sobě"
( ibid. s. 353).
Podle Schweitzera (1993) v etice úcty
k životu není činěn rozdíl mezi vyšším a
nižším, cennějším a méně cenným
životem, a to proto, že vytváření obecně platných
rozdílů mezi tvory se řídí tím, zda se
nám ten či onen život z našeho hlediska jeví jako
nám bližší či vzdálenější,
prospěšnější či méně prospěšný, což je
hledisko zcela subjektivní. Takto totiž nemůžeme určit
hodnotu toho či onoho života v rámci celého dění
ve světě. Existuje zde také reálné nebezpečí,
že některé životy budeme považovat za méně
důležité či zcela bezcenné, což dle Schweitzera
podle situace mohou podle okolností být druhy hmyzu
nebo primitivní národy.
Avšak budeme-li Schweitzera číst
pozorně, zjistíme, že přece jenom lidský život
staví nejvýše a že jej považuje za nejcennější.7
Což lze brát jako nedůslednost či možná popření
jeho nauky úcty k životu jako takovému. Na druhou
stranu tento krok stranou Schweitzerovi umožňuje vyvozovat z jeho
teorie praktické důsledky pro jednání ve světě.
Hodnota lidského života se mu tak stává
vodítkem v rozhodování o nutnosti život ničit.
Zde je také možné nalézt důvod, proč
Schweitzer dával přednost životu svých pacientů, než
životu kupř. Trypanosomy spavičné.
Nevinně vinný
Je-li základním principem
mravnosti podpora a uchování života, přičemž
etickému člověku je každý život posvátný,
dostáváme se dennodenně do etických konfliktů
tím, že náš život může být uchováván
pouze na úkor jiného života. Schweitzer (1966)
působivě popisuje, jak každý náš krok, ať chceme
nebo ne, přináší smrt:
„Jdeš po lesní pěšině,
slunce svítí přes koruny stromů vytvářejíc
světlá místa, ptáci zpívají,
tisíce mušek bzučí vesele ve vzduchu. Ale tvá
cesta, aniž bys cokoliv proti tomu mohl dělat, je smrt. Tam se
trápí mravenec, kterého jsi rozšlápl,
tam brouček, kterého jsi rozdrtil, tam se v bolestech svíjí
červ, přes nějž přešla tvá noha. V nádherné
písni života zaznívá melodie bolesti a smrti,
jejíž jsi ty, nevinně vinný, původcem." (s. 35).
Podle Schweitzera každý člověk
se stále vůči životu proviňuje, nikdy nemůže mít
čisté svědomí, „dobré svědomí se pro
nás stává mýtem" (Schweitzer, 1993, s.
23).
Jak se v takovéto
nevyhnutelnosti uplatňuje etika? Schweitzer (1986) tvrdí, že
„obyčejná" etika hledá kompromisy. Chce závazně
stanovit, kolik dobra a štěstí si smím ponechat pro
sebe na úkor jiných a kolik jim musím obětovat.
Takto dle něj vzniká aplikovaná relativní
etika, kterou považuje ve skutečnosti za neetickou, protože mísí
etiku s neetickou nevyhnutelností. Oproti tomu etika úcty
k životu neuznává relativní etiku. Řídí
se svým absolutním principem - dobré je život
podporovat, zlé je jej ničit. Nepředkládá
žádné hotové kompromisy mezi etikou a
nevyhnutelností. Člověk se musí stále vždy
novým a originálním způsobem vypořádávat
se skutečností. Etika za něj konflikty nevyřeší.
Člověk se musí rozhodovat sám, „jak dalece může
zůstat etickým a nakolik se musí podřídit
nutnosti ničit a poškozovat život a tím se proviňovat. ...
V etických konfliktech může člověk dojít jen k
subjektivním rozhodnutím. Nikdo za něho nemůže
určit, kde v tom či onom případě leží nejzazší
hranice možnosti setrvat na stanovisku život uchovat a podpořit.
Musí to posoudit jedině on sám, když se při tom dá
vést krajní zodpovědností za druhý
život." (ibid. s. 362).
Nutnost
Nutnost je základním
kritériem při rozhodování v etických
konfliktech. Co to vlastně však je, Schweitzer nerozebírá.
Jistě to souvisí i s jeho pojetím subjektivní
etiky, kdy tvrdí, že každý člověk se o nutnosti
život omezovat či ničit musí rozhodnout sám. Nutnost
stanovuje každý sám za sebe.8
Objevíme u něj ale několik vodítek, co tímto
míní, kupř.:
„Venkovan, který na louce
pokosil tisíce květů jako krmivo pro krávy, se má
střežit, aby cestou domů bezmyšlenkovitě neuškubl nějaký
kvítek u cesty ... kolikrát je zvíře vystaveno
útrapám jen proto, aby se studentům demonstrovaly
všeobecně známé jevy ... stávám se
pronásledovatelem myšky, která žije v mém
domě, vrahem hmyzu, který se tu chce usídlit, masovým
vrahem baktérií, které by mohly ohrozit můj
život ... podle etiky úcty k životu mi nepatří
ani to, nač mám právo. Nedovoluje mi, abych se
spokojil s tím, že já jakožto zdatnější
postupuji dovolenými prostředky výš na úkor
těch méně schopných." (Schweitzer, 1989, s.
361-366).
Etickému člověku musí
být zřejmé, zda je opravdu nutné tento život
poškodit, zda se tomu nedá nějak vyhnout, a pokud ne, tak se
toto poškozování života má dít s
hlubokým smutkem.
Krajní zodpovědnost
Krok od úcty k životu k
zodpovědnosti za život Schweitzer explicite neřeší, ale je
možné jej z jeho myšlenek vyčíst. Spojovacím
mostem mezi nimi je existence nevyhnutelnosti život poškozovat.
Není-li možné mít život v úctě a stále
jej podporovat, musíme-li se rozhodnout život omezovat či
ničit (řešením není ani odchod ze světa, protože
toto znamená popření vůle k životu, zničení
vlastního života a zároveň vzdání se
zodpovědnosti za životy ostatní), pak nás úcta
k životu vede k tomu, abychom za tyto nutné činy převzali
zodpovědnost, abychom si byli vědomi vlastního rozhodnutí,
že tento život zničíme, a mohli obhájit, že to bylo
nutné i s následky, které to přináší.
A vzhledem k tomu, že se jedná o přestupování
základního principu dobra, měla by tato zodpovědnost
být dovedena až do krajnosti.
Činná etika
Etika vycházející
z úcty k životu je ze své podstaty etika činná.
Čerpá ze zdrojů všudypřítomné vůle k
životu, čímž je nezávislá na světě, a snaží
se každý život dovést k dokonalosti a naplnění.
Za každý život a činy vztahující se k tomuto
životu přijímá zodpovědnost (ne jen za životy
v bezprostředním okolí daného člověka a
k nim se vztahující jednání) a angažuje
se v jeho prospěch, čímž se snaží splácet
dluh životu, vznikající kvůli nevyhnutelnosti jej
nutně také poškozovat.
Za největší protivníky
etiky úcty k životu považuje Schweitzer bezmyšlenkovitost,
egoistickou sebezáchovu a společnost. Tvrdí, že
mnohdy jsme životu málo oddáni a sobě málo
věrni jen proto, že tomu věnujeme málo pozornosti. Že si
nevšímáme poškozování života, zvláště
když k nám bezprostředně nedoléhá.
„Zanedbáváme z něho [života] tolik proto, že se k
němu nedokážeme přimět. Nejsme dost pod tlakem vnitřního
imperativu být etičtí." (Schweitzer, 1986, s. 360)
Etika úcty k životu s tímto protivníkem ale
dokáže bojovat, protože je stále přítomna v
každém vnímání, uvažování
i rozhodování člověka, překonává
bezmyšlenkovitost stálým připomínáním
života. Dennodenně musíme řešit konflikty mezi vnitřním
imperativem sebeodevzdání a nevyhnutelným
sebezachováním. Kvůli svému životu se musíme
rozhodnout nebýt etičtí a život ničit. Nikdy ale
nesmíme otupět nebo se nechat ukolébat a přestat se
ptát po nevyhnutelnosti zničení toho kterého
života. „Přebýváme v pravdě, jen když konflikty
prožíváme stále hlouběji. Dobré svědomí
je vynález ďáblův." (ibid., s. 362). Vzhledem k
druhým lidem by se eticky smýšlející
člověk nikdy neměl bát dát najevo, jak jej dojímá
utrpení jiných, i když možná za to bude
vysmíván. Další ohrožení pro etiku se
skrývá v možných konfliktech mezi osobní
a nadosobní odpovědností ve společnosti. Mnohdy
člověk nerozhoduje a nejedná pouze za sebe, ale musí
se rozhodovat a jednat i za druhé, ocitá se v situaci,
kdy musí kvůli své nadosobní odpovědnosti
obětovat něco ze své lidskosti. Pokušením pro etiku
je prohlásit ono nadosobní, vedené účelností,
na úkor jednotlivého života za etické, přičemž
soud těchto věcí je ještě komplikován tím,
že lidé jednající na základě nadosobní
odpovědnosti jednají nesobecky. Daná rozhodnutí
nevolí kvůli svému prospěchu, ale kvůli prospěchu
celku. Etika úcty k životu tuto možnost odmítá.
Nechává se vést principem zachování
a podpory každého života a nesměšuje etiku, účelnost
a nevyhnutelnost. Pokaždé se snaží podpořit život,
a když se jí to vzhledem k nadosobní odpovědnosti
nedaří, ví, že se proviňuje proti životu.
Neumožňuje člověku, aby se schovával za svou nadosobní
zodpovědnost a jí omlouval své konkrétní
činy. Člověk se vždy musí rozhodovat sám za sebe,
jak dalece může zůstat lidským a kdy již z nutnosti
musí ustoupit své nadosobní zodpovědnosti a
provinit se vůči životu. V tom případě ale nese
zodpovědnost za své činy.
3. Námitky vůči nauce úcty
k životu
V následující
části bych chtěla zmínit několik kritik, které
byly vzneseny vůči Schweitzerově nauce úcty k životu a
etice na ní založené. V knize Christliche Umweltethik
(1992) vytýká B. Irrgang A. Schweitzerovi, že do
centra své etiky staví základní nastavení
lidí vůči životu, aniž by sledoval, jaké následky
z tohoto principu úcty k životu vycházejí.
Tvrdí, že „závazek zachránit každého
živého tvora je úctyhodný princip, ale nedá
se dodržet" (s. 59). Představuje si, že zachrání
mušku, která ale pak na někoho přenese malárii. V
tom případě by podle něj bylo lepší mušku
nezachraňovat, čímž by se ale provinil vůči jejímu
životu. Naráží tak na otázku viny vyplývající
z takového provinění. Domnívá se, že
„forma étosu, která stále vyvolává
pocity viny, není vhodným základem jednání"
(ibid.).
Zároveň tvrdí, že
požadovaný příklon k životu člověku nepomůže
rozhodovat se o způsobu jednání v konfliktních
situacích. V centru Schweitzerovy pozornosti opravdu nestojí
důsledky jednání vyplývajícího z
úcty k životu. Člověk by měl jednat z vnitřní
nutnosti, z přesvědčení a měl by být připraven, že
toto jeho jednání ve světě nemusí mnoho
způsobit. Irrgang ve své kritice principu úcty k
životu užívá slova závazek, popř. povinnost
(Verplichtung), v čemž se odlišuje od Schweitzerova „Dobré
je život uchovávat a podporovat..." (Schweitzer, 1986, s.
353). Schweitzer musí řešit konflikt dvou vůlí k
životu, protože jinak by se opravdu nemohl v tomto konfliktu
rozhodnout. Odvolává se na nutnost pro zachování
života život ničit. V případě mušky přenášející
malárii (a přenáší ji tato muška?) by se
Schweitzer ještě mohl opřít o své přesvědčení,
že lidský život je nejcennější, takže nakonec by
se asi rozhodl stejně jako Irrgang (jehož argumentace muškou tedy
není příliš šťastná). Ale je pravda, že
tento princip neposkytuje žádné jednoznačné
vodítko (a už vůbec ne pravidlo) v případě
konfliktu vůlí „na stejné úrovni". Člověk
se musí vždy rozhodnout sám. V případě dvou
nemocných dětí, pro něž mám pouze jeden lék,
neposkytuje princip úcty k životu žádné řešení
otázky, které dítě má lék dostat
a které nikoli. Mohla bych spekulovat, že jeden lék je
nutnost, tedy že by bylo nutné jeden život zmařit, ale v
tom případě zcela mizí individualita oněch dětí.
Irrgang má pravdu v tom, že Schweitzerova nauka nepodává
kritéria dobře použitelná v „běžných"
životních situacích.
Dotknu se ještě otázky
proviňování se vůči životu. Schweitzer uvádí,
že člověk se stále proviňuje. Irrgang v této
souvislosti hovoří o stálých pocitech viny.
Vědomí provinění a pocity viny mohou být dvě
různé věci. To, že se proviňuji, ještě neznamená,
že musím mít pocit viny. Znamená to ale, že si
nemohu být jista čistým svědomím. Musím
volit a ptát se po nutnosti svého konání.
V křesťanství můžeme nalézt paralelu v tom, že
člověk o sobě prohlašuje, že je hříšník - tedy
se stále proviňuje, což ale neznamená, že trpí
stálým pocitem viny.
Peter Singer (1993) kritizuje teorii A.
Schweitzera velmi tvrdě. Vytýká mu používání
metaforické řeči, jako kdyby se jednalo o doslovnou pravdu.
Tvrdí, že ta vychází z našeho způsobu
myšlení, kdy často říkáme, že kupř.
rostliny hledají vodu. Ono „hledají" je metafora,
přičemž rostliny hledat, tedy něco vědomě činit, podle Singera
nemohou. Používáme-li ale tento řečový úzus,
můžeme pak lehčeji mluvit o vůli k životu a jejím
sledování vlastních cílů, v našem
případě u rostlin. Zamyslíme-li se ale nad faktickou
nepřítomností vědomí a záměrného
jednání u rostlin, vyjde najevo, že takováto
řeč je metaforická. Singer dále pokračuje, že
stejným právem by bylo možné tvrdit, že i řeka
sleduje svůj cíl, když utíká do moře, nebo že
účelem dálkově řízené rakety je setkat
se se svým terčem. Navíc rostliny, řeky, rakety a jim
podobné je prý možné vysvětlit čistě
fyzikálně a vzhledem k nepřítomnosti vědomí u
nich (myslí hlavně na rostliny) není důvod, abychom
více respektovali živé věci než neživé,
protože je řídí stejné fyzikální
zákony. Zůstává tedy nejasné, proč
bychom měli mít více úcty před stromem než
před stalaktitem, proč mít větší úctu k
jednomu jedinému organismu než k celé hoře. Singer
konstatuje: „Schweitzerův pokus pohnout nás k etice
všímající si všeho živého, vede do té
míry k omylu, nakolik se odvolává na touhu,
nadšení, chuť a strach." (1993, s. 279).
Singerova námitka je velmi
důležitá. Vlastně se dotýká základní
Schweitzerovy koncepce všudypřítomné vůle k životu,
díky níž se každá jednotlivá vůle
snaží o svou dokonalost a sebenaplnění. V onom
„snaží" by Singer viděl problematickou metaforu. U
Schweitzera však „vůle k životu", z níž toto
„snaží" vychází, dle mého názoru
není metafora, ale možná jakýsi filosofický
koncept nebo, jak tvrdí Schweitzer (1986), cosi zcela
evidentního. A právě existenci a působení vůle
k životu Schweitzer automaticky předpokládá. Singer
možná ne zcela přesně útokem na Schweitzerovu
metaforickou řeč kritizuje tento základní předpoklad.
Argumentuje nepřítomností vědomí a možností
podat vysvětlení pomocí fyzikálních
zákonů. Z toho vyvozuje bezpředmětnost většího
respektu vůči živým věcem než vůči neživým,
čímž vlastně kritizuje Schweitzerovo rozšíření
etiky „pouze" na živé organismy. Tato argumentace je
zajímavá, protože se v ní Singer uchyluje k
tomu, co vlastně kritizuje u Schweitzera. Tedy k postulátům
o neexistenci vědomí a o možnosti čistého
fyzikálního vysvětlení dění, což jsou
také pouze (minimálně v dané kritice)
nediskutované předpoklady.
Singer také podobně jako
Irrgang kritizuje malou praktickou využitelnost nauky úcty k
životu. S další námitkou přichází Ch.
Frey (1998), který tvrdí, že „existence člověka
[jako osoby] je ve Schweitzerově pojetí životního
smyslu záhadou." (s. 99). Reaguje zde na Schweitzerovo
tvrzení, že názor na život by se měl zakládat
na všudypřítomné vůli k životu a jejím
přitakání životu. Frey se ptá, co „kdyby
příroda zavedla tuto vůli jako evoluční trik k tomu,
aby nakonec zničila individua a ponechala pouze druhy, kdyby ji tedy
zajímal pouze nadindividuální život?"
(ibid.). Tuto možnost Schweitzer neřeší, i když je možné
ji hypoteticky z jeho pojetí vůle k životu odvodit.
Schweitzer se často zmiňuje o jednotlivých vůlích k
životu, na jiném místě ale najdeme výroky o
tom, že vůle je sama v sobě rozdělená, nebo že vůle
směřují k jednotné vůli.
Ačkoliv Schweitzer běžně mluví
o etickém člověku a zcela zjevně tím míní
konkrétní bytost, jeho přechody mezi touto bytostí
reprezentující vůli k životu a vůlí k
životu jako všudypřítomnou silou jsou nejasné. V tom
je tedy Freyova námitka dobře opodstatněná.
Nepřesné vymezení
termínu život kritizuje Ch. Türcke (in Körtner,
2006), která tvrdí, že dokud tento termín není
definován, může přitakání životu znamenat
cokoliv. „Holdování vínu, ženám a
zpěvu pod ně spadá stejně jako obětavá služba v
nemocnici. Avšak obojí je také odmítáním
života. Alkohol škodí játrům, noční bdění
krevnímu oběhu." (ibid. s. 3). Problematický je dle
ní také náboženský obsah, který
je tomuto termínu připisován, a to i pro křesťanskou
etiku, protože pokud má každý život být
svatý,9
tak v konečném důsledku není svatý žádný.
Tyto námitky jsou velmi trefné.
Schweitzer se vědomě vyhýbá definování
života, když tvrdí, že každý ví, co je
život, ale že žádná věda to nedokáže říct.
Na druhou stranu má Schweitzer pravdu v tom, že definování
života bývá vždy nějak omezené (lze jej
definovat v určitém výkladovém rámci,
v určitém kontextu etc.), čemuž se Schweitzer asi
chtěl vyhnout. Pravdou také je, že se v jeho nauce objevují
náboženské obsahy, a to nejen považování
života za svatý, ale i úvahy nad tím, že živá
zbožnost vyvěrá z úcty k životu (Schweitzer, 1986).
4. Výzvy nauky úcty k
životu
Schweitzerova nauka úcty k
životu v sobě nese mnoho problematických slabých
míst. Na prvním místě to je postulát
existence vůle k životu. Nejsem si ale jistá, zda je vůbec
možné ukotvit etiku bez takovýchto předpokladů (viz
Singer výše). Ale přinejmenším lze tyto předpoklady
diskutovat. Předpoklad vůle je silně europocentrický,
protože ta se jako termín objevuje převážně
v evropském myšlení (přiřadíme-li k
Evropě Rusko).10
Velmi problematické je vágní vymezování
života, nutnosti, malá možnost na základě této
teorie vytvářet praktická pravidla atd. To všechno
jsem již zmínila výše. Přes všechny tyto nedostatky
se domnívám, že tato teorie přinesla a přináší
mnohé výzvy do etické debaty.
Především se jedná o
rozšíření etiky od člověka k ostatním tvorům
(nositelem etického jednání je člověk), což
se dnes může zdát málo, protože v současnosti jde
etika dál, promýšlí otázky vztahu k
stvoření (kosmu) jako celku, ale u Schweitzera můžeme vidět
jeden z prvních kroků. Proto je také Schweitzer
považován za předchůdce ekologické etiky a bioetiky.
Velmi důležitá je výzva k podpoře života, k
vlastnímu subjektivnímu rozhodování a k
přijetí zodpovědnosti za vlastní činy a viny z
těchto činů vyplývajících, přičemž člověk
si nemůže být jist svou nevinou, svým správným
jednáním podle předem daných pravidel. V těchto
myšlenkách vidím nesmírnou aktuálnost
Schweitzerovy teorie.
1
Tento titul - napodobitelé - si volí, neboť je
přesvědčen, že nejlépe vyjadřuje situaci duchovního
úpadku jeho kultury.
2
Toto
přesvědčení je s největší pravděpodobností
ovlivněno filosofií A. Schopenhauera, který tvrdí,
že za všemi jevy stojí vůle a vše, co se ve světě děje,
je jejím výrazem. My sami ji na sobě můžeme přímo
a intuitivně poznat. Podle Schopenhauera je však tato vůle slepá,
nezkrotná, bezcílná, rozumem neuchopitelná.
3
Tedy
právě to myšlení, které je za tuto krizi
odpovědné. Může to znít jako protiklad, ale
Schweitzer si je přinejmenším tohoto protikladu vědom,
když tvrdí „rezignace je předsíň, kterou
vstupujeme do etiky" (Schweitzer, 1986, s. 358). Což vlastně
znamená, že bez tohoto zpochybnění vůle k životu,
které nás v důsledku může přivést k vědomé
reflexi vůle k životu, by nebylo možné dospět k úctě
k životu, tedy k etickému postoji ke světu.
4
Schweitzer
volně přechází mezi vůlí k životu a
člověkem nebo lidmi. Umožňuje mu to chápání
každého člověka jako jednotlivé vůle k životu. V
tomto smyslu by u něj člověk a vůle k životu byla synonyma, ale
vůle k životu je stále i cosi univerzálního,
vše prostupujícího, něco, co sjednocuje všechny
vůle v jednu vlastní vůli. Přechody mezi vůlí jako
jedinou bytostí a vůlí jako obecným jsoucnem
jsou u Schweitzera velmi setřené.
5
V
těchto myšlenkách je založen Schweitzerův dualismus.
Hluboký rozpor mezi světem, přírodou, světovým
názorem (Weltanschauung) a v člověku sjednocenou vůlí,
vyzdviženou nad tento svět, na tomto světě nezávislou,
svou energii čerpající ze sebe sama, projevující
se v úctě k životu a v názoru na život
(Lebensanschauung), v nichž Schweitzer kotví svoji etiku.
Tato je vlastně vystavěna v příkrém rozporu ke
světu. Z tohoto důvodu (podle Günzlera) také
zkrachovala Schweitzerova snaha vypracovat z etiky úcty
k životu světový názor úcty k životu, v
němž by tedy mělo dojít ke smíření etického
člověka s neetickou přírodou a světem. Schweitzer se
čtyřikrát pokusil vypracovat tento světový názor
(měl být jeho kulturní filosofií III), ale
nakonec se tohoto záměru, ač nerad, vzdal.
6
Přechod
od reflexe a poznání životní vůle k úctě
k životu se mi nezdá jasný, nevidím důvod,
proč by poznání a později i prožívání
toho, že všechny živé organismy chtějí žít,
mělo vést k úctě k životu. Zde do hry jistě
vstupuje Schweitzerův předpoklad, že každý život je
svatý. Svaté je hodno úcty. O tomto „hodno"
však Schweitzer explicite nehovoří, ale mohlo by být
spojovacím článkem mezi poznáním,
prožíváním a úctou.
7
„Příroda
je tak krásná a velkolepá, když ji posuzujeme
zvenčí, ale čtení v její knize je hrůzné.
A její brutalita je tak bezesmyslná. Ten nejcennější
život je obětován nejnižšímu. Jednou vdechne dítě
bacil tuberkulózy." (Schweitzer, 1966, s. 33).
8
V
„nevyřešení" tohoto základního bodu vidím
značný problém Schweitzerovy teorie. Autor
předpokládá velmi vyspělého etického
člověka, který se dokáže dobře orientovat ve svých
záležitostech, je dobře informován, je s to se
rozhodnout, dokáže řešit otázku nutnosti, dokáže
přijmout zodpovědnost za své činy a chce toto všechno
činit. Možná, že popisuje nějaký ideál, ke
kterému by člověk měl směřovat (čemuž by mohla
napovídat Schweitzerova víra v pokrok, jeho záměr
vybudovat z etiky úcty k životu politickou teorii -
filosofie kultury IV, ale nepodařilo se mu napsat už filosofii
kultury III, viz výše - velké nadšení a
patos, kterým končí své práce atd.), na
druhou stranu úctu k životu považoval pro etického
člověka za okamžitě platnou. Nutnost také způsobuje
značnou neuchopitelnost, její malou použitelnost v „běžné"
etické praxi a obtížnost vyvozovat z ní obecně
platná pravidla, neboť pro každého člověka je
nutností něco jiného. To ovšem Schweitzer považuje
za správné - nikdo za druhého nemůže určit,
kde leží jeho hranice možnosti život uchovat.
9
Schweitzer
tvrdí, že „skutečně etickému člověku je všechen
život posvátný" (1993, s. 38). Otázkou
zůstává zda život může být sám o
sobě svatý, zda jeho svatost není dána vztahem
k něčemu/někomu, co mu svatost dává a k někomu,
kdo tuto svatost uznává.
10
Kdybychom
jen pro zajímavost nahlédli do jiného než
teologické oboru, a to konkrétně psychologie a
otevřeli učebnice obecné psychologie pocházející
z Ameriky, zjistíme, že na rozdíl od evropských
učebnic zde kapitoly o vůli nenalezneme. Podobné jevy jsou
pojednány pod řídícími, plánovacími
atd. procesy.