Počátky přijímání nemluvňat jsou
nerozlučně spjaty s původem a vývojem praxe křtu nemluvňat. Obě
tyto praktické věci však zůstávají i nadále v teorii zahaleny
temnotou.
Od třetí čtvrtiny
14. století zaznamenávají po tři sta let Čechy velice
pozoruhodné sakramentální a liturgické hnutí. Vzniklo v
„jeruzalémské" komunitě reformátorsky orientovaného kněze
Jana Milíče, jakož i tamního kněžstva, laiků (svobodných
ženatých či vdaných) a značného počtu bývalých prostitutek,
kteří se shromažďovali k dennímu slavení eucharistie, při
kterém se kázání konalo v národním jazyce a přijímání bylo
podáváno všem, kdo si to přáli.
Problém narušeného
společenství je sotva problémem novým. Naše nejstarší
svědectví o církvích odloučených od společenství je možno
najít ve Skutcích apoštolů (kapitola 15), kde nacházíme členy
jeruzalémského křídla, kteří odmítají jíst s věřícími
pohanského původu, a tím vytvářejí vlastně dvě církve.
Ze všech církví,
které se odvozují od reformace v 16. století, zachovala hodinky
pouze Church of England, která je určila duchovním jako povinnost
zakotvenou v církevních zákonech.1
V dějinách anglikánských církví získala každodenní
bohoslužba větší význam pro zbožnost duchovních nežli laiků.
Anglikánské společenství si zachovalo z hodinek nejméně
ranní chvály (morning praise) a večerní modlitbu
(evensong).
Bohoslužba
hraje v anglikánství centrální roli a bylo tomu tak již od
reformace v 16. století. Právě převážně v kontextu
bohoslužby formovali anglikáni svoji identitu. A to snad více,
nežli jakákoli jiná církev, který vyšla z reformace.
Anglikáni se soustřeďovali na liturgické texty obsažené v Book
of Common Prayer, coby výraz jejich
víry, než na jakákoliv prohlášení či dohody, zvláště pak
teologického nebo konfesního rázu.
Kromě důvodů čistě
funkčních jako je ochrana před nepříznivým počasím a
zachovávání jistých pocitů studu hraje oblečení celou řadu
dalších sociálních rolí. Běžné oblečení (jako např.
uniformy) vyvolává pocit identity uprostřed jisté skupiny lidí
(např. armády) a může ukazovat zastávanou osobitou roli nebo
funkci či autoritu (policisté, zaměstnanci drah, poštovní
doručovatelé atd.). Oblečení jako „zvýraznění" těla
odhaluje něco o osobách a jejich vztazích k institucím nebo i k
celé společnosti.
V rané církvi byla eucharistická
slavnost sama o sobě prvotním prostředkem, kterým se společenství
pokřtěných smiřovalo, jak jeden s druhým, tak i všichni s
Bohem. Nedělní eucharistie se chápala jako týdenní obnova naší
křestní smlouvy s Bohem.
Myslím
si, že úvahy o kněžích vkládajících ruce při kněžských
ordinacích je nutno zařadit do historického kontextu. To, co je
nenormální v našem ordinačním ritu do presbyteriátu, není
zabezpečení, aby biskup vkládal ruce sám, ale spíše je to
pokračující separace vkládání rukou od světící modlitby.
Rád bych pohovořil o liturgické
obnově, nikoli pouze o reformě či revizi liturgie.
Jejich vzájemné odlišení je velmi důležité.
Zatímco reforma či revize se týká
zejména liturgických textů a rubrik, cílem
obnovy je proměna celého liturgického života