Doufal jsem, že
nejpozději v tomto čísle budeme moci uvítat nového pražského
arcibiskupa. Ne ze zvědavosti a touhy po změně, ale kvůli tomu,
že česká katolická církev nepotřebuje provizorium a nejistotu,
ale schopného pastýře.
Obyvatelé Západu
stále méně zpívají a hrají. Poslouchají více hudby, každý
další technický vynález na lince od mechanického piána po
internet jim umožnil snazší přístup k většímu kvantu hudby,
ale sami jsou přitom hudebně čím dál pasivnější.
Ekumenická zpráva
měsíce, která se dostala dokonce i do českých všeobecných
médií, zní: Papež Benedikt XVI. prý chce do řad katolické
církve přijmout asi 400 000
konzervativních anglikánů, kteří odmítají svěcení žen a
službu otevřených homosexuálů v církvi. Vytvoří jim osobní
prelaturu, v níž budou moci podržet své liturgické tradice, a
zřejmě se umožní jejich ženatým kněžím (a snad dokonce
i biskupům) zachování úřadu ve spojení s Římem.
Mediální scéna v
České republice žila návštěvou papeže.
Zabývám se
sociologií náboženství. Je to obskurní disciplína, která
normálně zajímá jen studenty, když potřebují zápočet. Tři
týdny před příletem Benedikta XVI. do Prahy se však najednou
vzedmula vlna zájmu: volali a psali mi novináři, ptali se na to či
ono, chtěli ode mne texty, dokonce i do televize bych se mohl jít
ukázat, kdybych měl čas a chuť. Média naší ateistické země
najednou skloňovala církev ve všech pádech.
Instituce,
v nichž se organizuje lidská společnost, byly a dosud jsou do
hloubky proniknuty náboženstvím. Svědkové Jehovovi, kteří
odmítají jakékoli propojení se státem, dokonce odmítají zpívat
hymnu a vzdávat úctu vlajce, jsou v tomto směru velkou výjimkou,
snad umožněnou tím, že doposud žádný národ se neodhodlal
předat Svědkům politickou moc. Ostatní víry a náboženství,
křesťanské nevyjímaje, však spíše usilují o to, aby se
na vlajce státu objevily právě jejich symboly, a letmý pohled do
atlasu světa nás ujišťuje, že se jim to často daří.