Jan Spousta
Církev se odjakživa právem považujeza baštu autority a poslušnosti, která váže své členy pouty nejenlásky, ale i povinnosti, morálky, bázně a dohledu. To samozřejměnení zdaleka tak špatné, jak se snad zdá našemu uchu navyklému nabuřičské fráze všemožných salonních revolucionářů. Například jižslavný sociolog první poloviny devatenáctého století Auguste Comte- poté, co opustil církev svých předků a prošel obdobím mladickéhobouřliváctví - dokonce považoval za nezbytné založit novénáboženství Humanity, založené na pozitivní vědě, aby jehoprostřednictvím lidstvo vyvedl z bouří a svárů a dal mu pevnouduchovní a morální autoritu v podobě moudrých a nezištnýchkněží-vědců. Třebaže jeho pokus rychle ztroskotal, jak se ostatnědalo snadno předvídat, svědčí to o tom, že důležitost náboženstvíjako záruky řádu si uvědomují nejen sami věřící.