Úvaha nad Gn 17, 1-23: víra jako „čin řečený amen“, víra semitské tradice
Pojem víry
Pojem víry je pojem klíčový. Víra otevírá nebo uzamyká cestu k dialogu mezi člověkem a Bohem, pokud člověk Boha hledá. Ten pojem se ovšem během kulturní doby hodně mění; je proto třeba při každém odvolávání se na něj vždy dbát jeho historického kontextu. A nesměšovat jej s jinými podobnými postoji, například s náboženským citem.
Každý, kdo se opravdově modlívá, musel už zakusit, že někdy mluví do prázdna. Zná tísnivý pocit, že „všudypřítomný“ Bůh jej neslyší – snad o mne ztratil zájem… A každý, kdo aspoň trochu poctivěji hledal, jak se dostat do Kristovy blízkosti, zná okamžiky, že „Kristus Ježíš je kdesi strašlivě daleko a já tady – pochopitelně docela sám“. Někdy se ptáme „A co je pravda?“, ačkoli nejsme vůbec zajedno s Pilátovým cynismem.
Jak už o mně leckdo z vás ví, mluvím-li o duchovním životě, míním tím nikoli zbožnost, ale celou oblast lidských vztahů mezi já a ne-já, dokonce i mezi já a já. Vztah k Bohu do toho také patří, ale není tu jedinou veličinou.
Autorita je stále zřetelněji kamenem úrazu moderního a postmoderního člověka. Vyžaduje ji – a vehementně se jí brání. Není divu: Autorita může znamenat právě tak překážku jako podporu osobní víry křesťana. Může totiž být chápána jako výkon moci, anebo jako služba těm, kdo si sami nemohou momentálně pomoci. Ale statisticky vzato: Málokdo v pozici autority dokáže odolat pokušení vládnout. Lukášův Ježíš důrazně napomíná své blízké přátele, kterým by se to mohlo přihodit.
Svět je v současnosti neklidný a nejistý. Jistě i proto, že duchovní svět lidí je mnohonásobně rozdělený. Řídí se různými etickými a morálními systémy i tradicemi těch kultur. Vzájemně se lišíme např. tím, co od nás křesťanů, ale také židů a muslimů žádá týž Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův. A také tím, co očekáváme od svobody, od práva, od demokracie. Anebo od tradic našich otců.
V současné době běží různě po světě hned několik náboženských nebo pseudonáboženských válek.
Vyznávám, že budu hovořit jako římský katolík. Snad to prospěje i těm, kdo mají své vážné a ctihodné důvody realizovat svoji víru, naději a lásku podle jiné tradice než je ta moje.
Pokud hovořím o církvi bez přívlastků, rozumím tím tedy jednu, svatou, obecnou a apoštolskou církev – shromáždění pokřtěných, kteří věří v Krista a jeho evangelium.
Jsem tu pozván mezi lidi, kteří vědí, proč a komu uvěřili; věří v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou církev a stojí o ni; mají rádi svoji konkrétní církev, která jim kdysi zprostředkovala dar víry a v níž ta „jedna církev“ tajemně existuje na mnoho různých způsobů, a chtějí pomáhat s fungováním církve i ve prospěch svých dětí.
Písemná předloha přednášky ve sboru CČSH 27. 3. 2002
Nemíním dělat přednášku ze systematické teologie, míním se vyznat ze své víry a naděje pro případ, že by to vyznání mohlo někomu z vás ulehčit orientaci.
1. Moje víra a církev
Loajalita a identifikace
Čas od času si musí každý dospělý věřící položit vážnou otázku, co vlastně jej osobně s církví spojuje a co působí právě opačně. Jakého druhu je to pouto, jestli je to pouto loajálního zaměstnance firmy, anebo jde o propojenost ještě hlubší.