Z pozoruhodných témat dnešních perikop vyberu jen dvě; chci s vámi nahlas přemýšlet, co že je to jednota církve. Církevní jednota totiž nemůže být prostě jednotou jakoukoli, třeba jako jednota stejnokrojů nebo jednotné lyžařské vybavení předepsané pro konkrétní kurs. V případě církve musí být podle vůle Krista Ježíše, žádná jiná v té souvislosti prostě nemá smysl;
Zdálo by se, že "zachovávat přikázání" je v příčinné souvislosti s láskou tak, že kdo zachovává přikázání, automaticky také miluje. Jenže celé to dnešní čtení z evangelia, ba dokonce obě čtení vypovídají právě opačně. Stručně řečeno: Přikázání dovede zachovávat jen ten, kdo miluje. Nikdo jiný to prostě neumí.
Připomenu nejprve ten staroindický mýtus ilustrující hranici mezi peklem a rájem. Jde o hostinu tak bohatou, že pro všechny účastníky je dost a pro všechny je i místo u stolu. Každý z pozvaných tedy konzumuje, co hrdlo ráčí. Ale je mezi nimi rozdíl, ovšem je patrný až při pozornějším pohledu: Někteří si stačí k blaženosti sami, protože sami sebe podle vlastní chuti obsluhují; jiní jsou oblažováni druhými, protože své ruce zaměstnávají službou sousedům.
Říká se, že v den konsekrace stál nově instalovaný pražský arcibiskup Beran se svým bratrem u okna paláce zadumaně, a bratr na něho dorážel: „Josefe, ty se z dnešní události za jásotu mnoha věřících neraduješ?!“ Odpověď´arcibiskupa se ukázala prorockou: „Přece víš, že ty zástupy, které vítaly Krista ratolestmi a zpěvem Hosana, uměly za pár dní neméně nahlas křičet: Ukřižuj“.
Všimli jste si: Ježíš tu naléhavě diskutuje; protivníkem mu není kdosi nevěřící, ale "židé, kteří mu uvěřili". Ne bezbožníci, ne jinověrci, ale ti, kteří už Ježíšovi uvěřili. Možná náš případ - i my už uvěřili. A tak i nám se stane, že fungujeme jako odpůrci boží nikoli selháním v mravní oblasti, ale tím, že necháme padnout Boží slovo pod stůl, zmarníme je, to slovo pak zní marně.