Každá událost, každý fakt či konkrétní
situace má svou historii, své pozadí, svou minulost, vývoj a
průběh. Mluvit dnes o reformních hnutích v Rakousku bez onoho
dějinného kontextu by bylo příliš jednoduché a laciné. Než se
tedy dostanu k těm již snad všude známým čtyřem reformním
hnutím, dovolte mi vrátit se nejdříve několik desítek let zpět
a připomenout si tu dlouhou cestu časem, než to ovoce ze stromu,
na kterém teď dozrálo, vezmeme do svých rukou.
Rakousko je tradičně katolická země. Více než
600 let zde vládl rod Habsburků, který bedlivě dbal na
zachovávání katolické víry. A když i tu hrozilo šíření
protestantských myšlenek, jak se to stalo v Německu, Švýcarsku,
v Čechách nebo jinde, Habsburkové udělali všechno pro to, aby
převládl katolicismus. A Habsburkové se s protestanty nijak
nepárali. Ještě Marie Terezie (1717-1780) vysídlovala Horní
Rakousko a protestanty nemilosrdně „přesázela" do oblasti
dnešního Rumunska i jinam. Už jen tyto akce, vládní propagace a
šíření jedině správného náboženství, by samy o sobě mohly
stačit - a historikové se k nim stále vracejí - k vysvětlení
dnešní náboženské situace, především fenoménu odchodu z
katolické církve. Protože když budete někomu servírovat k obědu
a k večeři pořád to samé jídlo a vykládat o tom, jak je
zdravé, jednou se vám to jídlo zprotiví, začnete ho odmítat a
budete se domáhat něčeho jiného. Podobný jev, vyvolaný zpětnou
reakcí, v Rakousku nastal.
Rakousko je zemí lidí dbajících na kulturu a
určité tradice, jejichž součástí, jakýmsi druhem náboženského
folklóru, se stal i tradiční katolicismus. Snad nikde jinde v
Evropě nebylo kdysi tolik klášterů jako právě zde, nikde
nestojí tolik kostelů, převážně barokních, a nikde se
nekomponovala duchovní hudba za takové podpory panovnického dvora.
Dnes je Rakousko vzorem země, která dokáže perfektně prodat svou
kulturu i tradice umocněné nádhernou přírodou. „Žít z
cestovního ruchu" - to charakterizuje dnešní Rakousko. A tak
vydává stát nemalé částky na opravy kostelů, klášterů i
jiných církevních budov. Ano, je to i turistická atrakce.
V zemích západní Evropy nastal již v
šedesátých letech 20. století velice čilý náboženský ruch.
Nový duch začal vát dávno před začátkem II. vatikánského
koncilu. Ve Francii se objevili dělničtí kněží, pracující
jako dělníci a úředníci; v německy mluvících oblastech se k
diskusím o reformě scházeli teologové - vzpomeňme např.
Memorandum německých teologů z 9. února 1970, které podepsal i
Josef Ratzinger, tehdy mladý profesor teologie. Dnes už zřejmě
zapomněl, za jaké reformy byl ochoten bojovat. Jen o pár měsíců
později, 7. listopadu 1970, se teologové sešli znovu, aby
Memorandum doplnili a upřesnili - připomeňme si stručně šest
nejzajímavějších požadavků:
1. Knězem je možno být
i při jiném, hlavním zaměstnání. Kněžská služba nemusí být
nevyhnutelně hlavním pracovním poměrem.
2. Knězem je možno být
jen na určitou dobu. Kněžská služba se nemusí nezbytně
vykonávat do konce života.
3. I světský člověk
může být duchovním. Kněžská služba se nemusí nutně spojovat
se sociálním stavem.
4. Člověk může být
knězem i bez akademického titulu. Kněžská služba nemusí být
nevyhnutelně orientována vědeckým směrem.
5. Kněz nemusí žít v
celibátu, může být i ženatý.
6. Knězem může být
nejenom muž. Kněžská služba nemusí být nezbytně rezervována
jenom mužům. (Hans Küng: Zradené proroctvo, str. 44-47)
Ale vraťme se do
Rakouska. Jak nedávno vzpomenul prof. Walter Kirchschläger v
rozhovoru pro rakouskou televizi, hlavní hybnou silou byla na
začátku II. vatikánského koncilu čtveřice osob: kardinál Franz
König z Rakouska (1905-2004), kardinál Julius Döpfner z Bavorska
(1913-1976), kardinál Josef Frings z Kolína nad Rýnem
(1887-1978) a teolog Karl Rahner (1904-1984), kterého si Franz
König vzal s sebou jako poradce, přestože v té době již měl
Rahner zákaz publikovat a sám se divil tomu, že ho König chce mít
u sebe. Této čtveřici se podařilo hned na úplném začátku
koncilu změnit jeho tok. Aggiornamento Jana XXIII. nejen podpořili,
ale přímo vyprovokovali celé koncilové shromáždění k tomu,
aby začalo otevřeně diskutovat o skutečných problémech církve
a o tom, kde a v čem je potřebné, aby se církev změnila.
Kardinál König byl po návratu do Vídně
oslavován téměř jako hrdina a Rahner opět dostal povolení
publikovat. Rakouská církev byla nadšená. Začaly se konat
místní, diecézní synody, diskutovalo se, a začala se realizovat
koncilová usnesení. Lidé byli opravdu zapálení; v té době se
stali známými a populárními mnozí kněží - faráři, kteří
prosazovali reformy radikálním způsobem. Jedním z nich byl např.
dodnes žijící Helmut Blasche ze Schwechatu u Vídně. V plánu
bylo zřízení tzv. živých komunit, Basisgemeinden, ve kterých by
se lidé navzájem znali, věděli jeden o druhém, takže pokud by
měl někdo problémy, církevní společenství by mu pomáhalo.
Kněží měli aktivity zastřešovat, úkoly však měly být
rozděleny mezi členy společenství. V té době euforie dostali
zelenou všichni, kdo se cítili být povoláni v církvi něco dělat
či říkat. Tak se začaly aktivovat nejen dynamické, otevřené
skupiny věřících, ale i takové, které se dnes označují jako
„konzervativní", např. Hnutí Legio Mariae anebo společenství
Opus Dei, které začalo působit na území Rakouska právě v době
kardinála Königa. Když mu tehdy někdo vyčítal neschopnost
udržet si přehled a to, že dal dovolení působit takovým hnutím,
dostal odpověď, kterou kardinál vyslovil už dříve: „To, co
nechal Bůh růst ve své zahradě, já nemám právo zničit."
Byla v tom jeho tolerance a velkorysost, se kterou přijímal vše
nové.
Euforická situace se vyvíjela dál a v roce 1977
se již otevřeně mluvilo o Basisgemeinden v Rakousku - o
základních společenstvích. Takové společenství se zásadně
odlišovalo od farnosti. Zatímco farnosti se rozkládaly na velké
ploše a zahrnovaly možná stovky lidí, v základních komunitách
šlo o společenství s omezeným počtem členů. Nemělo jich být
více než 70, tak aby každý z nich měl přehled o druhých, znali
se jménem; když někdo onemocněl, ostatní ho navštěvovali, když
ztratil práci, pomáhali mu najít novou. Kněz byl ve společenství
katalyzátorem, přinášel eucharistii, avšak nebyl nad ostatní
vyvýšen. Rozdíly mezi klerikem a laikem byly zredukovány na
minimum, hlavními tahouny komunity byli aktivní laici. V roce 1977
působilo ve Vídni takových fungujících základních společenství
deset, dnes existují snad ještě dvě. Jiné jsou ve městech
Dornbirn, Landeck, Innsbruck a na jiných místech.
V roce 1983 se uskutečnil rakouský národní
katolický sjezd - Katholikentag. Bylo definováno nejenom to, co
tvoří podstatu křesťanského společenství, ale také kladen
důraz na šíření Basisgemeinden:
- respektovat tradici,
ale zároveň ochota přizpůsobit se moderní době;
- rozdělení pracovních
úkonů mezi více lidí, aby již nebyl za všechno zodpovědný jen
kněz;
- hledání nových
forem existence - základních společenství.
Rok 1983 byl důležitý
ještě z jiného důvodu: poprvé přijel do Rakouska papež.
Kardinálu Königovi bylo již 78 let, a protože již dříve
požádal papeže o možnost odstoupení z úřadu pro vysoký věk a
papež jeho žádosti zatím nevyhověl, očekával, že se tak stane
alespoň nyní, při papežově návštěvě Vídně. Jako vzdělaný,
dialogu otevřený člověk předpokládal, že si o tom ve vhodném
okamžiku s papežem promluví, a že řeč přijde i na jeho možného
nástupce. Papež však rozhovor s kardinálem odkládal na pozdější
dobu. Když pak takový moment nastal a kardinál měl dojem, že by
mohl s papežem mluvit, ten jej odbyl slovy: „Netrapte se tím,
všechno bude brzy vyřešeno." Kardinál již dále nenaléhal a
čekal, až se papež nebo někdo z vatikánské kurie sám ozve. (Je
veřejným tajemstvím, že to byl právě kardinál König, kdo
navrhl a prosazoval volbu kardinála Wojtyly za papeže.)
Uběhly další dva roky, nic se nedělo, a tak v
roce 1985 znovu požádal papeže o možnost odstoupení z funkce.
Mezitím odjel na přednáškovou cestu do USA. Při návratu, ještě
během cesty z Ameriky, se z rádia dověděl, že papež jmenoval
nového vídeňského biskupa, Hermanna Groera. Pro Königa to byl
dvojnásobný šok. On, člověk usilující celý život o
komunikaci a transparentnost v církvi, se musí z druhé ruky
dovědět o jmenování svého nástupce, aniž by byl sám požádán
o rozhovor a možnost vyjádření. Zadruhé, Groer byl zcela neznámý
člověk, a to málo, co se o něm vědělo, bylo, že z každé
dosavadní funkce utekl a vzdal se jí. Kdysi působil jako světský
kněz, této funkce byl na vlastní žádost zproštěn a stal se
vychovatelem v přípravném semináři pro budoucí adepty kněžství
v Hollabrunnu. Tam také došlo ke zneužívaní studentů, což ale
na veřejnost proniklo až později. Ostatně odtamtud Groer také
odešel a vstoupil, již v pokročilém věku, k benediktinům do
Götweigu. A zde si jej papež sám vybral jako nástupce na
arcibiskupský stolec do Vídně. Přitom z toho, co proniklo na
veřejnost, je známo, že Groer na žádném seznamu možných
kandidátů pro jmenování biskupem nefiguroval. (V 80. letech se ve
věcech církevních angažovala rakouská Lidová strana ÖVP,
bohužel někdy až moc, a kriticky se vyjadřovala na adresu kard.
Königa a jiných reformních kněží. Prý toto její stanovisko
nepřímo vyvolalo potřebu světit za biskupy Římu oddané kněze.)
Teprve nyní, po tolika letech, se veřejnost
dozvídá nové informace o tom, jak volba Groera proběhla. V
nedávno vydané knize Helmuta Krätzla, Königova bývalého
pomocného biskupa, Mein Leben für eine Kirche, die den Menschen
dient (Můj život pro církev, která slouží lidem) je poprvé
uveřejněn list, který Krätzl napsal papeži a v němž líčí
situaci v Rakousku a také zklamání věřících z jmenování
Groera vídeňským biskupem a Krenna jeho pomocným biskupem (str.
71-76). O existenci tohoto listu se prakticky nevědělo, a jak sám
biskup Krätzl řekl, dlouze zvažoval, jestli ho má nyní vůbec
uveřejnit. Nakonec se rozhodl pro publikaci, aby na sklonku svého
života ukázal, že tehdy nemlčel, že byli i jiní, kteří
nemlčeli, ale jejich hlasy byly z Říma umlčeny. Na list, který
byl napsán v přátelském duchu, mu papež stručně odpověděl
prostřednictvím státního sekretáře kardinála Casaroliho až za
čtyři měsíce, ubezpečil ho, že Svatý otec bere jeho list v
úvahu a modlí se za něho.
Kardinál König byl touto novou situací a hlavně
způsobem, jak se o jmenování Groera dověděl, hluboce zasažen. Z
jeho nejbližších kruhů proniklo na veřejnost, jak trpěl. Přesto
si až do smrti zachoval velikost a charakter. Nikdy na veřejnosti
nekritizoval ani papeže, ani nově jmenovaného biskupa. Za zmínku
stojí jedna zdánlivá maličkost. Když slavil v kruhu přátel,
kněží i laiků, své 90. narozeniny, jedním z hostů, kteří
pronesli slavnostní přípitek, byl i jeho bývalý spolužák ze
semináře, kněz Jantsch. Všechny šokoval, když řekl: „Franzi,
přeji ti brzkou a hlavně dobrou smrt." Mohli bychom říci, jaká
je to nehoráznost, a pochybovat, jestli je ten člověk při zdravém
rozumu, když při oslavě narozenin pronáší takovou větu. Každý
však tehdy věděl, co tím myslí. Jak těžce kardinál König
trpí tím, co všechno musel ve svém pokročilém věku zažít.
Nikdo v Rakousku s takovou nominací nepočítal a bylo evidentní,
že Groer se ani svým způsobem jednání, ani promluvami, ani ničím
jiným Königovi nevyrovná. Věřící začali dávat stále více
najevo svou nespokojenost s tím, co se stalo. Podotýkám, že se to
událo ještě před propuknutím aféry se sexuálním zneužíváním
studentů Groerem. Když pak v roce 1987 došlo k dalšímu jmenování
nového pomocného biskupa pro Groera, jímž se měl stát Kurt
Krenn ze St. Pöltenu, všechna v té době aktivní hnutí v
rakouské církvi - mládežnická skupina Jungschar, Cursilio,
Aktion 365, kněží, Männerbewegung, Basisgemeinden i všech 23
děkanů z Vídně - se pokoušelo Krenna přemluvit, aby svěcení
na biskupa nepřijal. Proti jeho jmenování se psaly petice. Nic
nepomohlo, papež jej jmenoval proti vůli lidu.
To, co se přihodilo v den svěcení ve vídeňském
Stephansdomu, již vešlo do dějin, ale málo lidí o tom ví,
protože se o tom nemluví. Toho dne se konal „Schweigemarsch" -
od Heldenplatzu před Stephansdom šel tichý protestní průvod asi
dvou tisíc katolíků proti svěcení Krenna. Pak se stalo něco, co
nemá obdoby. Lidé si lehli před vchod do katedrály, aby do ní
Krenn nemohl vstoupit. Když policisté viděli, že vchod je
zatarasen ležícími těly, zvedli Krenna nad hlavu a přenesli ho
opatrně nad těly protestujících dovnitř.
Policie - proti vůli věřících, nad jejich
těly - přenesla budoucího biskupa do katedrály. Kdysi, na
počátku křesťanství, se stávali biskupy adepti per exclamation
- aklamací, svobodnou volbou lidu - a zde byl někdo vysvěcen
na biskupa proti vůli lidu. Jistě si dovedete představit,
co tato skutečnost v Rakousku a v celém světě způsobila. Od
tohoto okamžiku začala být vůči hierarchii vnímavá a kritická
i ta část rakouských věřících a občanů, které až doposud
bylo jedno, co se děje. Při každé další nominaci na úřad se
již děly podobné protestní akce běžně: při jmenování
biskupa Klause Künga ve Vorarlbergu křičeli lidé: I my jsme
církev, i my máme právo, aby bylo slyšet náš hlas, nebo při
jmenování Georga Edera v Salzburgu, kdy se šířily hlasy za
„otevřenou církev", ve které je možno říci svou věc
nahlas, nebo touha po „cestě naděje", jak skandovali lidé v
St. Pöltenu.
Tyto biskupské nominace lidi podráždily
natolik, že se začali v různých zemích Rakouska spojovat a
vytvářet kritické skupiny. Sice počtem malé, neměly žádnou
společnou platformu, ale existovaly. K vzniklo Forum - sdružení
různých seskupení: Kirche ist Gemeinschaft (Církev je
společenství), 9. Mai (v Holandsku vzniklo hnutí 8. květen, tak
aby se ta čísla nepletla), Regenswurm (Dešťovka) - alespoň
smysl tohoto hnutí vysvětlím: „My jsme ti, co žijí v hovně
(doslovný překlad slova Dreck) a v odpadcích, my tvoříme humus,
ze kterého vyroste nová církev." Všechna tato hnutí se pak
sjednotila a nazvala se Offene Kirche Österreich - Otevřená
rakouská církev. Od osmdesátých let se hnutí začalo šířit za
rakouské hranice do Německa, Belgie, Holandska, Francie, Španělska,
Portugalska, dokonce i do komunistického Maďarska - zde byl
hnacím motorem piaristický kněz Györgi Bulanyi v katolické akci
Bokor - hořící keř a Československa, kde tuto novou, otevřenou
církev šířil dosud žijící tajně svěcený biskup Fridolín
Zahradník. Nové hnutí sílilo a rozšiřovalo se nejenom co do
počtu členů, ale i zemí.
Wir sind Kirche!
Pak přišel rok 1995, kdy jako bomba zapůsobila
zpráva, jež se objevila v týdeníku Profil (26. 3. 1995), kde
jakýsi Josef Hartmann prohlásil, že byl před lety zneužíván
nynějším arcibiskupem Groerem, který v té době působil v
semináři jako duchovní. Reakce církve byly samozřejmě radikálně
odmítavé, avšak bomba již byla hozena a zkázu, kterou šířila,
nebylo možné zastavit. Kardinál Groer (1919-2003) mlčel, a i
když odstoupil, nikdy se k ničemu nepřiznal a své tajemství si
odnesl do hrobu.
Z té doby si pamatuji jednu veřejnou diskusi v
televizi, které se zúčastnil pomocný biskup Kurt Krenn a tehdejší
generální vikář Helmut Schüller, který veřejně, před kamerou
a před celým rakouským národem Kurta Krenna vyzval, aby také
odstoupil. Něco takového se v Rakousku ještě nestalo. Jenže
důsledkem tohoto vysílání nebylo to, že by odstoupil Krenn, ale
že Helmut Schüller byl zbaven funkce generálního vikáře.
Situace uvnitř církve se tím vyhrocovala stále víc. Na tuto dobu
mají snad nejhorší vzpomínky bývalí učitelé náboženství na
školách (jak známo, v Rakousku se náboženství vyučuje i na
středních školách). Tři z nich - Thomas Plankensteiner (dnes
krajský školní inspektor v Tyrolsku), Marta Heizerová (dnes
penzistka a zástupkyně představeného WSK, bývalá asistentka na
teologické fakultě ve Vídni) a Bernadette Wagnleitnerová (dnes
žije v ústraní, již není aktivistkou), kteří se znali z
různých protestních akcí, tlak již nevydrželi a o neúnosném
stavu katolické církve začali mluvit i s jinými lidmi. Podnětem
k tomu byla celkem banální reakce manželky Thomase
Plankensteinera, když po vypuknutí skandálů se zneužíváním
mládeže přicházel domů znechucený a frustrovaný, že nemůže
ve výuce náboženství pokračovat, protože mu třída neustále
klade otázky, jak je možné, že kněz zneužíval mladé studenty:
„Nenaříkej pořád, začni něco dělat!" A on opravdu začal.
Při setkání s Martou Heizerovou a Bernadettou Wagnleitnerovou si
připomněli, jak v roce 1989 při pádu komunismu ve Východním
Berlíně lidé křičeli: „My jsme národ!" Inspirováni touto
akcí, rozhodli se založit podobné hnutí uvnitř církve, právně
fungující společenství, a dali mu název My jsme církev, Wir
sind Kirche. Prvním krokem v historii tohoto nového právního
seskupení bylo vyvolání církevního referenda -
Kirchenvolksbegehren. Výraz „begehren" má kromě „referenda"
ještě dvojí význam: muž, kterému se líbí určitá žena a on
by ji rád získal - er begehrt die Frau - po ní touží, ale
zároveň ji také žádá o ruku. Kirchenvolksbegehren tedy znamená,
že církevní neboli Boží lid po něčem touží a zároveň žádá
- po svobodě božích dětí, po větší svobodě, která je
stejná pro všechny, nejenom pro biskupy a hierarchii.
Referendum proběhlo ve dnech 3. až 25. června
1995 a podepsalo jej více než 500 tisíc katolíků, téměř 10
procent všech rakouských věřících. I když v té době již
existovaly počítače, začínali členové hnutí z ničeho -
rozesílali programy protestních akcí poštou, používali obyčejný
papír, lepili známky. Ze strachu před možnými represemi ze
strany církevní hierarchie - referendum podepsalo také mnoho
kněží, řeholníků i řeholnic - byly všechny vyplněné
formuláře uloženy v sejfu jistého notáře v Innsbrucku. Šlo
tehdy o pět požadavků:
-
právo spolurozhodovat při volbě biskupa,
-
zrovnoprávnění žen v církvi
-
zrušení povinného celibátu
-
pozitivní hodnocení sexuality
-
radostná zvěst (Frohbotschaft, evangelium),
nikoliv hrozby (Drohbotschaft)
Velice stručně shrnuto
- k založení hnutí My jsme církev přispěly tři fenomény:
-
celkový vývoj v církvi po II. vatikánském
koncilu
-
propuknutí aféry kardinála Groera
-
svěcení biskupa Krenna, od něhož
nejpozději dochází již k aktivní revoltě
Církevní reformy nelze
delegovat. Touha po reformě vzniká na konkrétním místě jako
reakce na stagnující nebo zpátečnickou situaci. Hnutí jde o
vytvoření celkově nového obrazu církve jako společenství
plnoletých, svéprávných, nezávislých osob. Slovy Hanse Petra
Hurky: „Potřebujeme najít nový výraz pro naši víru - vrátit
se k tomu, co je pro církev podstatné: být živým a funkčním
společenstvím (...), naučit se přijímat mínění jiných, ať
jsou konzervativní nebo progresivní, nedělat žádné rozdíly
mezi muži a ženami, všem dát možnost zastávat funkce, pokud se
na ně cítí a jsou schopni je zastávat."
Někdo může namítnout: ale vždyť o toto jde i
nynější církvi.
Hans Peter Hurka však říká: „Když jí o to
jde, tak ať to dělá, my jí v tom nebudeme bránit, právě
naopak, budeme se z toho těšit, protože to je i náš cíl."
My jsme církev (Wir sind Kirche, WSK) má v
Rakousku asi 1500 členů, z toho je asi stovka kněží. Prvním
představeným byl novinář Hubert Feichtelbauer (1998-2004),
druhým je Hans Peter Hurka. WSK vydává vlastní časopis, je
řízeno grémiem. Za každou rakouskou diecézi je jeden člen +
kronikář a představený.
Nyní pár slov k
ostatním reformním hnutím, které WSK zastřešuje, i když podle
Hanse Petra Hurky tomu tak přesně není. Je dokonce trochu
skeptický. Z množství reformních hnutí velkou radost nemá a
spíše si myslí, že by se všechna tato hnutí měla spojit v
jedno jediné, protože čím více jich bude, tím více bude
narůstat tlak ze strany hierarchie rozdělit je, rozbít...
Povšimněme si těchto hnutí:
-
Priester ohne Amt (POA) - Kněží bez
úřadu (70. léta)
-
Laien-Initiative - Laická iniciativa (Dr.
Peter Pawlowsky, 2009)
-
Pfarrer Initiative (PI) - Farářská
iniciativa Helmuta Schüllera (2006)
Kněží bez úřadu
V Rakousku žije kolem 700 kněží suspendovaných
kvůli rozhodnutí oženit se. Celkově zde působí kolem 3200
kněží. Ne všichni ze suspendovaných jsou členy tohoto
dobrovolného sdružení. Je mnoho takových, kteří po odchodu z
kněžství nechtějí mít s církví a biskupy nic společného.
Ti, kteří členy jsou, se na různých místech Rakouska občas
setkávají, ve Vídni pravidelně každé druhé úterý večer.
Setkání začíná společným sloužením mše, pokaždé jiný
kněz připraví texty ke čtení, zpěvy, homilii a navrhne nebo
vede liturgii. Po mši následuje dlouhé, někdy až do půlnoci
trvající agapé. Ve skupině, do níž chodím já, je mnoho
vzdělaných kněží, kteří kdysi působili jako profesoři
teologie, později vystudovali jiný obor, většinou psychologii, a
dnes pracují jako psychoterapeuti. Tito kněží, toužící po
oficiální kněžské službě, se vyjadřují k různým otázkám
v církvi, jejich hlavní cíl je však prostý: poukázat na
nesmyslnost povinného celibátu.
Laická iniciativa
Laickou iniciativu tvoří neklerikální členové
církve - ať již muži nebo ženy. Jejich hlavní touhou je
„deklerikalizace" církve a podstatně širší zapojení laiků
do liturgicko-eucharistické činnosti: příprava bohoslužeb slova,
kázání, vedení liturgie tam, kde nejsou kněží, rozdávání
svátostí. Když 19. června minulého roku vyhlásili „Neposlušnost
papeži", provedli to tímto prohlášením:
-
V každé
bohoslužbě vyslovíme ve společných modlitbách prosbu za
uskutečnění církevní reformy. Bereme vážně slova Písma:
Proste a bude vám dáno. Před Bohem platí právo svobody slova.
-
Lidem dobré vůle
nebudeme bránit v tom, aby přijali eucharistii. To platí
především pro rozvedené a znovu vdané či znovu ženaté,
rovněž pro členy jiných křesťanských církví, a v některých
případech i pro ty, kteří z církve vystoupili.
-
V neděli a ve
svátky nebudeme celebrovat více mší a nebudeme povolovat
sloužení mší kněžím na cestách nebo kněžím, kteří jsou
pro místní shromáždění cizí. Je lepší samostatně
zorganizovaná a slavená bohoslužba slova než liturgické
divadelní hry.
-
V budoucnu budeme
označovat slavení liturgie božího slova s rozdáváním hostií
jako „nekněžskou eucharistickou slavnost". Takovým způsobem
naplníme neděli v této době nedostatku kněží.
-
Zákaz kázání
pro kompetentně vzdělané laiky a učitele či učitelky
náboženství budeme ignorovat. Právě v těžkých dobách je
potřebné ohlašovat slovo boží.
-
Budeme se zasazovat
za to, aby každá farnost měla svého vůdce: muže nebo ženu,
ženatého nebo svobodného, ve funkci úřední - na plný
úvazek, nebo jako dobrovolníka. Nebudeme podporovat slučování
farností, ale zasazovat se za nový kněžský obraz.
-
Budeme využívat
každou možnost k tomu, abychom se veřejně zasazovali za
připuštění žen ke svěcení, stejně jako za povolení, aby
ženatí kněží mohli sloužit mši. Považujeme je totiž za dar
- za kolegyně a kolegy v duchovní službě lidem.
Nevím, co bych ještě
k těmto bodům dodal. Nedávno jsem napsal text, který byl také
uveřejněn v časopise Getsemany: Rakousko píše církevní dějiny.
To malé Rakousko je opravdu zdrojem naděje pro mnohé. Když jsem
se na Štědrý den potkal na jedné vídeňské ulici s dr.
Richardem Pickerem, ženatým knězem, kdysi profesorem teologie,
nyní dosud činným psychoterapeutem, i když je mu již 80 let,
řekl mi: „Petře, jsem tak rád, že jsem se na stará kolena
dožil toho všeho, co se teď v Rakousku děje. Kdyby mi někdo řekl
- podívejte, církev umírá, tak mu odpovím, že neumírá.
Právě všechna ta hnutí dobrovolníků, laiků, lidí bez
privilegií usilujících o reformy jsou pro mne znamením, že
církev žije..."
Farářská iniciativa
Proč existuje farářskou
iniciativa? Helmut Schüller z několika teologických důvodů uvádí
tyto tři. (Je to doslovný záznam z jeho vystoupení v
bratislavském teologickém fóru 16. ledna tohoto roku, který jsem
tlumočil a zároveň si nahrával):
Ve
farnostech cítíme stále větší rozkol mezi tím, co prožívají
věřící, a tím, co po nás žádá hierarchie. Ve farnostech
potkáváme upřímné, hledající lidi, nevybíráme si je -
všichni mají své vlastní problémy a otázky na adresu církve.
Ty chceme s nimi řešit. Pokud vůbec ještě někde žije duch II.
vatikánského koncilu, tak je to, myslím, právě ve farnostech.
Dokument II. vatikánského
koncilu Gaudium et spes (Radost a naděje) hovoří o třech bodech:
Impuls comunia - církev je společenství všech věřících bez
rozdílu. Toto společenství má být charakterizováno
kolegiálností - nejen mezi biskupy a papežem, ale hlavně
kolegiálností laiků s biskupy, laiků s hierarchií.
Impuls
pastorační blízkosti. Jedná se o pastorační přiblížení se
člověku dnešních doby. Už na samém začátku Gaudium et spes se
píše: Radost a naděje, ale i utrpení lidí by měly být radostí,
nadějí, ale i utrpením církve.
Impuls
pokřtěných - povolání pokřtěných. Je to jakoby
znovuobjevení II. vatikánského koncilu, který dlouhá léta
připravovali pionýři laického apoštolátu - tisíce a tisíce
neznámých, avšak aktivních laiků. II. vatikánský koncil jasně
řekl, že pokřtění mají samostatné, vlastní, plnohodnotné
postavení. Na laicích stojí celá církev. Avšak všechny tyto
tři impulsy jsou dnes ve velkém nebezpečí.
Za prvé. Pokud comunio má
být správně pochopeno jako společenství shromažďující se
kolem eucharistie - centrem společenství je eucharistie -,
právě tento střed je v nebezpečí, protože máme nedostatek
kněží. Nejedná se pouze o communio jednotlivce, tak jak říkají
biskupové, že lidé mají nasednout do auta a jít tam, kde je mše
či kněz. Jaká to jen je strašně ubohá představa o eucharistii.
Pro náš je eucharistie duchovním modelem společenství - vztahu
společenství s Kristem, společenství mezi námi, dělení se mezi
sebou a hlavně rozdělování se s chudými. Eucharistie není jen
slavnost společenství, Eucharistie je zároveň i program
společenství.
Za druhé. Pastorační
blízkost je také v nebezpečí, protože kněží je málo a mají
stále větší území na starosti. Jen jednou za čas se tam slouží
mše - jak může kněz či farář poznat problémy lidí, jejich
radosti, jejich naděje, ale také jejich starosti a trápení, když
tam nežije a pokaždé slouží mši někde jinde? Z faráře se
stal řidič z povolání. Já jsem se nestal knězem proto, abych
byl aktivním členem rakouského autoklubu, ale abych byl co
nejblíže k lidem. Říkám to jako humorný příklad, ale věc je
velmi vážná. Pastorace blízkosti, pastorace solidarity, pastorace
spolu-žijícího života s jinými je ve velkém nebezpečí. A
takto se vzdalujeme stále více od obrazu Krista, který chtěl byt
s lidmi a chtěl jim pomáhat řešit jejich situační problémy.
Za třetí. Činnost
pokřtěných je v nebezpečí - moc v církvi mají jen
konsekrovaní, jako kdyby hierarchie měla z pokřtěných strach a
viděla v nich jen nepřátele. Nevidí v nich nositele božího
ducha, ale jen nositele ducha doby a světa. Pokud by se měli
pokřtěni laici více spolupodílet, spolurozhodovat s klérem,
viděla by v tom hierarchie nebezpečí proniknutí ducha světa do
toho, co je podle ní, hierarchie, světem božím. Příklad: farní
rady. I když se scházejí s farářem, nikdy nemohou převálcovat
faráře, farář má prostě stále pravdu, i když je v absolutní
menšině.
Vedení církve se bojí dát
pokřtěným laikům větší moc, protože se bojí, že by mohli na
zasedáních farních rad přehlasovat faráře. Když jsem ještě
spolupracoval s kardinálem Schönbornem, chtěli jsme tyto praktiky
změnit a pokoušeli se vytvořit koncept nové spolupráce farářů
s farním radami na principu rovnocennosti, aby farář už neměl
tak velké kompetence, jako dosud. Jenže informace o tomto našem
úmyslu se dostala do papežské nunciatury ve Vídni. Náš koncept
nebyl ještě ani sepsaný a papežský nuncius už považoval za
nutné reagovat. Dva a půl řádky dlouhým pokynem zakázali tento
náš ještě ani nenapsaný koncept publikovat. Jednou z dodnes
nezodpovězených otázek zůstalo, jak se vůbec tato informace
dostala k uším papežského nuncia. Na tomto příkladu však
vidět, že ti, kteří mají odpovědnost a moc v církvi, mají
obrovský strach už i jen z malých možných změn. Z hlediska do
sebe uzavřeného systému je však logické a důsledné takto
jednat - udusit na samém začátku jakýkoliv pokus, který by
mohl zpochybňovat existenci tohoto systému. Jak víme, tyto systémy
mají staleté zkušenosti. Jakékoliv snahy nahradit faráře laikům
ztroskotávají na paragrafu č.. 517 kodexu církevního práva,
podle kterého ten, kdo řídí, moderuje a slaví svátosti, může
být jen a jen konsekrovaný kněz. A právě v takové situaci
potřebujeme nutně charisma pokřtěných, kteří se jako takoví
osvědčili ve světě a mohli by být nejen skvělými vůdci
společenství, ale i vysluhovateli svátostí. Velmi nutně je
potřebujeme! To je teologické pozadí existence naší farářské
iniciativy.