Pravý
žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je
působena Duchem, nikoli literou zákona. (Římanům 2,29)
Tato
práce se zabývá srovnáním dvou výpovědí o události, která
bývá označována jako „apoštolský koncil": setkání
zástupců antiochijské církve v čele s Pavlem a
zástupců jeruzalémské církve v čele s Jakubem,
bratrem Páně, které proběhlo zřejmě kolem roku 50 a zabývalo
se vztahem křesťanů z pohanů a křesťanů z židů.
Výpověď o tomto setkání je obsažena v textu Skutků
apoštolů (kap. 15) a podle většiny interpretací také v listu
Galatským (kap. 2). Cílem práce není odhalit „jak to bylo
doopravdy", ale spíše podrobněji prozkoumat odlišnosti obou
textů, pokusit se je pochopit pomocí kontextu, v němž byly
psány, a konečně také uvést některé současné interpretace
zjištěných rozdílů a podobností.
Vztah
raného křesťanství k židovství je téma komplexní - proto
tento text vzhledem ke svému omezenému rozsahu neusiluje o jeho
vyčerpávající popis a analýzu. Omezuje se tak pouze na analýzu
dvou výše uvedených textů a v nich zachycené události a
pouze nezbytně nutného historického kontextu.
1.
Srovnání textů Sk 15 a Ga 2
Následující
tabulka shrnuje údaje, které lze získat přímo z textu Sk 15
a Gal 2.
|
|
Sk 15
|
Ga 2
|
|
Předmět sporu
|
nutnost přijetí
obřízky křesťany z pohanů (v. 1)
|
vztah
zákona (dosl. „otroctví zákona") a křesťanů z pohanů
(obřízka jen jako příklad) (v. 3-4)
|
|
Bezprostřední impuls
setkání
|
znepokojení
křesťanů z pohanů kázáním „některých lidí"
z Judska (v. 1), ovšem bez přímého pokynu jeruzalémských
(v. 24)
|
požadavky těch,
„kteří předstírali, že jsou bratří" (v. 4)
|
|
Účastníci
z Antiochie
|
Pavel, Barnabáš a
„někteří další" (v. 2)
|
Pavel,
Barnabáš a Titus (v. 1)
|
|
Účastníci
z Jeruzaléma
|
apoštolové a starší;
mluví Petr a Jakub (v. 6-21)
|
ti, „kteří
jsou ve zvláštní vážnosti" (v. 2), jmenováni Jakub, Petr a
Jan, „sloupy církve" (v. 9)
|
|
Závěr
jednání
|
odstoupení
od povinnosti obřezání, místo toho 4 jiná pravidla: „aby se
vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou bohoslužbou,
aby nežili ve smilstvu, aby nejedli maso zvířat, která nebyla
zbavena krve, a aby nepožívali krev" (v. 20)
|
„ti
tedy, kteří se těšili zvláštní vážnosti, mi [tj. Pavlovi]
nic dalšího neuložili" (v. 6), rozdělení kompetencí
v evangelizaci - jeruzalémští (Petr) židům, Pavel
pohanům (v. 9), zmíněna též žádost jeruzalémských, aby
Pavel a spol. „pamatovali na chudé" (v. 10)
|
|
Vyslanci
jeruzalémských se závěry jednání do Antiochie
|
Juda (zv.
Barsabáš) a Silas (v. 22)
|
nejsou,
později přichází Petr a po něm „někteří lidé z okolí
Jakubova" (v. 12)
|
|
Pokračování
|
Juda se po
nějaké době vrací zpět do Jeruzaléma, Silas zůstává,
následuje spor Pavla s Barnabášem o účast Jana Marka na
návštěvě míst předchozího kázání Pavla a spol.
|
konflikt
po příchodu Petra a zástupců jeruzalémských do Antiochie
kvůli společnému jídlu s pohany (v. 11-12), spor s Petrem
a Barnabášem, kteří se přiklonili k jeruzalémským
|
Při
pouhém srovnání obou textů je zřejmé, že základní struktura
událostí, které jsou v nich popisovány, je velmi podobná -
počáteční spor skupin křesťanů z pohanů v Antiochii
s přišedšími odjinud, předložení tohoto sporu Pavlem a
spol. k řešení autoritám (Jakubovi a spol.) v Jeruzalémě
a následná aplikace tohoto řešení v Antiochii. Tato
podobnost vede většinu biblistů k tomu, že pokládají obě
líčení za popis jedné události (tohoto názoru se přidrží i
tato práce).
Zároveň
je však zjevné, že mezi oběma líčeními jsou i významné
rozdíly - liší se v tom, co bylo zdrojem sporu (pouze
obřízka podle Sk; nebo obecněji vztah křesťanů z pohanů
k židovskému zákonu podle Ga?), kdo tento spor vyvolal
(skupiny spojené s jeruzalémskými, ač nejednající na
jejich pokyn, podle Sk; nebo blíže neurčená skupina kazatelů?),
a především nejpodstatnější rozdíl: bylo výsledkem jednání
odstoupení od požadavku obřízky, přesto však zachování
platnosti určitých ustanovení zákona pro křesťany z pohanů
(Sk), nebo naopak úplné vyjmutí křesťanů z pohanů
z působnosti zákona a rozdělení „evangelizační
působnosti" jak to popisuje Pavel (Ga)? Jinými slovy: platí-li
Pavlovo podání, pak lze jeruzalémské setkání označit za
zásadní krok ve vývoji křesťanství, které se osvobozením z
„otroctví zákona" stává samostatným, na židovství
relativně nezávislým náboženstvím, jemuž se otvírá prostor
jak pro expanzi i mezi osoby nespojené s židovstvím, tak i
pro možnost reinterpretace jeho teologických základů (pozdější
Pavlovo ospravedlnění ze zákona vs. ospravedlnění z víry).
Platí-li naopak podání Skutků, pak je jeruzalémský „koncil"
nepříliš významnou epizodou v dějinách raného
křesťanství, která sice zjednodušila pohanům možnost stát se
křesťany (odstoupení od obřízky a její nahrazení jídelními
předpisy), ale jejíž teologické důsledky jsou spíše
marginální. A konečně: Oba texty si odporují také z hlediska
trvanlivosti řešení: podle Skutků se další spor Pavla
s Barnabášem týkal zcela jiné záležitosti (a kompromis
domluvený v Jeruzalémě by tedy platil i nadále), podle listu
Galatským bylo rozhodnutí „apoštolského koncilu" velmi záhy
porušeno Petrem (jedním z účastníků koncilu), který
přišel hlásat svoji verzi evangelia mezi pohany do „Pavlovy"
Antiochie.
O
mnoho více přímo z těchto dvou textů vyčíst nelze.
Protože o událostech, které jsou v nich popisovány,
neexistuje žádný další písemný záznam, je možné
interpretovat průběh „apoštolského koncilu" pouze na základě
kritického pohledu na oba texty, vzetí v úvahu historického
kontextu a v každém případě pouze s určitou mírou
pravděpodobnosti.
2.
Historická kritika textů
Pavlovo
autorství listu Galatským podle Pokorného „nelze zpochybnit"1
a konsenzuální datace doby jeho vzniku je rok 52 nebo 53, příp.
podle některých interpretací i o rok později (tj. 54).2
Přesná datace konání „koncilu" před tímto rokem ovšem není
jistá - Pavlova zmínka, že se „po čtrnácti letech opět
vypravil do Jeruzaléma" (Ga 2,1) není příliš nápomocna,
protože není jasné, co je začátkem počítání: zda Pavlova
první cesta do Jeruzaléma, nebo jeho konverze. Trocmé se přiklání
k druhé možnosti a datuje tak jeruzalémské setkání
přibližně do roku 48.3
Vougova datace apoštolského koncilu, rekonstruovaná na základě
Pavlových listů, je obdobná a klade ho do let 48-49.4
Skutky
apoštolů byly podle Pokorného sepsány „brzy po vzniku Lukášova
evangelia",5
tedy v 80. či 90. letech prvního století,6
tj. dvacet až třicet let po konání koncilu. Chronologie, z níž
vychází Skutky, je podle Vougy závislá na Pavlových listech a
upravuje líčení Pavlových cest tam, kde Pavlovy listy mlčí či
způsobují interpretační potíže. Proto Skutky „nelze při
sestavování Pavlovské chronologie používat jako pramen, ba ani
jako dodatečný zdroj informací".7
Přesto však myslím není na místě odsouzení Lukáše, autora
Skutků, jako špatného historika. Cílem Skutků není „objektivní"
popis historie v pozitivistickém duchu, ale vychází z tradic
antické historiografie, v níž je běžné podřizovat běh
událostí účelu, s nímž autor text píše;8
v Lukášově případě tedy jeho specifické teologické
výpovědi.
Na
základě tohoto srovnání dochází Barrett k závěru, že
„Pavlův příběh můžeme více méně vzít tak, jak je",9
zatímco v případě Skutků je současná podoba textu
ovlivněna především Lukášovým spisovatelským záměrem a
dobou, v níž psal: v 80. letech již zřejmě byla misie
mezi pohany akceptovanou praxí, křesťané z pohanů byli v té
době již početnější než křesťané z židů a
pravděpodobná mučednická smrt Pavla, Petra i Jakuba je mohla
v Lukášových očích postavit do vzájemné blízkosti,
větší, než by odpovídala vyhrocené situaci, v níž svou
zprávu sepsal Pavel.10
Přesto je nutné mít na paměti, že ani Pavel není nezaujatým
účastníkem sporu a i jeho popis tím může být ovlivněn -
v sázce bylo veškeré jeho předchozí snažení a budoucnost
jím založených křesťanských obcí (navíc je jeho zpráva o
dění v Jeruzalémě a v Antiochii popsána v dopise,
tedy je nutné předpokládat, že musela být relevantní pro jeho
příjemce - podle Barretta proto, že i Pavlova misie v Galatii
byla v ohrožení).11
Trocmé také klade větší váhu popisu v listu Galatským,
zároveň však připouští, že i „Pavel prezentuje skutečnosti
apologetickým způsobem".12
I v tomto kontextu je tedy nutné oba texty interpretovat.
3.
Interpretace
Oba
srovnávané texty se shodují, že počátečním zdrojem krize,
která vyústila v cestu Pavla a jeho druhů do Jeruzaléma,
bylo kázání či jiná forma působení skupiny osob vnášejících
rozpory do antiochijských komunit, v nichž Pavel působil a
které pravděpodobně i sám založil. Menší shoda panuje v tom,
odkud se tyto osoby vzaly - text listu Galatským jejich původ
blíže nespecifikuje. Lze předpokládat, že kdyby pocházely přímo
z Jeruzaléma, Pavel by si to vzhledem k dalšímu vývoji
konfliktu neodpustil zmínit. Je otázkou, nakolik lze tyto Pavlovy
nepřátele ztotožnit s těmi, proti nimž vystupuje ve svých
jiných listech. Vouga se domnívá, že jde o odlišné skupiny.
Zatímco např. ve 2. listu Korintským jde podle Vougy o
„helénisty", kteří ovšem „patří k jiné misijní
organizaci než Pavel"13
a Pavel proti nim neargumentuje teologicky, v listu Galatským
jde o židokřesťany, stoupence obřízky (proto Pavel na tento
problém naráží u Tita v Ga 2,3 a ve verši 4 mluví o
„otroctví zákona).14
Skutky uvádí, že jejich původem bylo Judsko, což je možné
vysvětlení - v každém případě šlo tedy o židokřesťany,
jejich vztah k Jeruzalému však již nelze jasně doložit (Sk
15,24 mluví o tom, že narušitelé jednali bez pokynu z Jeruzaléma;
na druhou stranu o tom, že mezi Judskem a Jeruzalémem existoval
určitý vztah a nešlo o oddělené komunity, svědčí např. i to,
že sbírka určená pro „bratry v Judsku" byla podle Sk
15,30 předána „jeruzalémským starším", pokud je ovšem toto
líčení Skutků historicky spolehlivé;15
a nakonec i skutečnost, že spor s nimi chtěl Pavel řešit
v Jeruzalémě a též označení „někteří od nás"
použité Jakubem ve Sk 15,24). To naznačuje, že mezi těmito
narušiteli a jeruzalémskými existovala shoda v základních
principech - Vouga zastává názor, že tehdejší židokřesťané
se „kvůli Ježíšovi ‚obrátili‘ vlastně k nové formě
židovství, [...] nadále uctívají chrám, [...] a setrvávají u
dodržování židovských předpisů o oddělenosti, obřízce a
sabatu. Zachovávají rituální čistotu při stolování, což je
další novum
v dějinách ježíšovských hnutí."16
Jejich křesťanství označuje za „křesťanský farizeismus",
který sám sebe „pokládá za reformní hnutí uvnitř
židovství".17
Staví se proti šíření evangelia mezi pohany a na tyto misie
reagují vysíláním spojenců, aby zabránili „ztrátě židovské
identity křesťanství".18
Oba
texty se též shodují v tom, co bylo příčinou sporu. Jak
podle Skutků, tak podle Pavla se jí stala obřízka křesťanů
z pohanů. Pavel na ní netrval,19
zatímco židokřesťané, kteří do jeho komunity přišli, ano.
V dalším líčení však již nastává rozpor. Skutky u této
prvotní příčiny zůstávají, jako kdyby si jejich autor
neuvědomoval, že problém je hlubší a nejde jen o akt obřízky
samotný. Tomuto „povrchnímu" pohledu následně odpovídá i
řešení: jeruzalémští ukáží dobrou vůli tím, že ustoupí
od obřízky a nahradí ji (přijatelnějšími) požadavky v oblasti
jídla. Pavel naopak hloubku problému chápe - nejde o obřízku
samotnou, ta je jen zástupným problémem. Tím skutečným je vztah
křesťanů z pohanů a židovského zákona, tedy problém,
v jehož řešení je dnes spatřován vůbec největší Pavlův
přínos pro křesťanství.20
Pavel v Kristu spatřuje „konec zákona" (Ř 10,4) a díky
tomu podle něj není dodržování formálních pravidel židovství
pro křesťany z pohanů nutné. Proto lze jen stěží uvažovat
o tom, že by přistoupil na řešení problému, které uvádí
Lukáš ve Skutcích. Pro Pavla by byl „kompromis" Skutků
nepřijatelný. Šlo by pouze o nahrazení jedné povinnosti zákona
povinností jinou.21
Změnila by se sice forma příkazu, ale nikoli fundamentální
příčina sporu. V tomto smyslu tedy nelze líčení Skutků
pokládat za věrohodné, protože je v rozporu s Pavlovou
teologií.
Řešení
sporu, které prezentuje Pavel, ovšem také není bez problémů.
Podle jeho zprávy mu jeruzalémští „nic dalšího neuložili"
(Ga 2,6). Jinými slovy, zcela souhlasili s jeho aktivitami mezi
pohany, rozdělili kompetence mezi Pavla a Petra a dali ruce pryč od
činnosti židokřesťanů v Antiochii, kvůli které spor
vzniknul. Lepší výsledek jednání si Pavel mohl jen těžko přát.
Toto „ideální řešení" samo o sobě vyvolává pochybnosti,
které jsou jen posíleny tím, jak se spor odvíjel dále. Z ničeho
nic se totiž v Antiochii objevuje Petr, který sám byl jedním
z těch, kdo Pavlovu autoritu v Jeruzalémě potvrdili a
který tím toto rozhodnutí porušuje; jeruzalémská dohoda je
zapomenuta a sváry vznikají znovu a v postatě kvůli stejnému
základnímu problému. V tomto sporu však již nejde o
obřízku, ale o dodržování předpisů týkajících se společného
jídla (podle židovského zákona nesmí židé stolovat s
„nečistými" pohany).22
Možná vysvětlení tohoto paradoxního vývoje jsou dvě: (1) buď
si Pavel špatně vyložil, k čemu jednání v Jeruzalémě
došlo (případně tento závěr v textu svého listu úmyslně
pozměnil); nebo (2) jeruzalémští toto své rozhodnutí po čase
vzali zpět a vyslali zástupce, aby pavlovské obce přivedl zpět
na cestu „židokřesťanské ortodoxie".
Na
základě dostupných písemných dokladů ovšem není snadné
rozhodnout, která z uvedených verzí je pravděpodobnější.
O první z nich lze říci, že Pavlem popsaný výsledek
jednání v listu Galatským na jednu stranu působí příliš
ideálně, na druhou stranu si lze obtížně představit, že by
vědomě uváděl nepravdy, i když by tím prospěl své vlastní
aktivitě (kterou by tak mohl pokládat za výsledek rozhodnutí
jeruzalémských autorit), zejména proto, že v době psaní
listu Galatským zřejmě Jakub i Petr ještě žili (oba umírají
s největší pravděpodobností až po roce 60) a mohl tím
vyvolat jejich protireakci, pokud by se o tomto listu dozvěděli.
Pro
druhou variantu mluví to, že jeruzalémská křesťanská komunita
byla podle všeho vnitřně heterogenní, přičemž Jakub je
pokládán za jejího spíše liberálního představitele.23
Zároveň je zajímavý postřeh, že Jakub, bratr Páně, a Petr
představují každý odlišný typ autority - zatímco Jakub
zakládal svou autoritu mezi prvními křesťany na své příbuznosti
s Ježíšem (tj. na dynastickém principu), Petr naopak na
tradici přímého pověření Ježíšem, která později vstoupila
i do textu evangelia (Mt 16,18). Je tedy možné, že v průběhu
času došlo ke změně jejich vlivu (možná i vlivem rostoucího
napětí vzhledem k politické situaci v Jeruzalémě) a
liberálnější představitelé museli ustoupit do pozadí (pokud
platí, že na formulaci závěrů setkání měl větší podíl
Jakub, jak uvádí Skutky).24
Petr pak mohl mít zájem později původní rozhodnutí revidovat,
ať z vlastní vůle (získat větší podíl na misii), či pod
tlakem konzervativních jeruzalémských kruhů, které vnímaly
dodržování zákona jako hlavní jednotící prvek různých proudů
uvnitř židovství, kam podle jejich názoru patřili i Ježíšovi
stoupenci.25
V tomto smyslu argumentuje i Barrett, který uvádí, že právě
Petr byl Pavlovým oponentem i v jiných městech (např.
v Korintu) a že sám Petr mohl jednat pod tlakem jiných osob,
protože měl poněkud „nestabilní charakter"26
(o čemž ostatně vypovídá jak text Gal 2,12, tak i evangelia ve
scéně trojího zapření Ježíše).
Podle
Barretta se však nemusíme omezovat pouze na tyto dvě „buď-anebo"
verze, ale je možná i kombinace obou variant: původní dohoda
z Jeruzaléma totiž mohla souhlasit s Pavlovou misií mezi
pohany, ale vyjadřovat se výslovně pouze k problému obřízky,
resp. k tomu, že pro křesťany z pohanů není nutná.27
Pavel pak mohl tento závěr pochopit tak, že ruší i ostatní
požadavky zákona, např. ty na oddělení židů a pohanů při
stolování. Když se později jeruzalémští dozvěděli, že Pavel
překročil (jimi zamýšlený) rámec této dohody, mohli trvat na
tom, že podmínky odděleného stolování je nutné zachovat. A
proto vyslali své zástupce, kteří o správném významu jejich
rozhodnutí přesvědčili Petra, jak to líčí Pavel v listu
Galatským.28
Pavel
se (jak plyne z dalšího textu listu Galatským) se s touto
interpretací a polovičatým řešením nikdy nesmířil, protože
pro něj bylo vzhledem k jeho chápání Ježíšova poselství
nepřijatelné. Takto reinterpretovaná dohoda z Jeruzaléma
poté mohla vstoupit i do Lukášova líčení ve Skutcích, ačkoli
tam je celý proces podstatně zjednodušen a Lukáš díky svému
retrospektivnímu a časově vzdálenému pohledu může
předpokládat, že o jídelních předpisech mluvila dohoda od
počátku, což se ovšem (vzhledem k Pavlovu souhlasném
postoji k původnímu rozhodnutí jeruzalémských v Gal2)
nezdá pravděpodobné.
Pavel
o konci svého sporu s Petrem (a jeho prostřednictvím
s jeruzalémskými) ve zbytku listu mlčí. Protože však i
v tomto listě varuje Galatské před těmi, kdo „nutí vás,
abyste se dávali obřezat" (Ga 6,12), lze předpokládat, že jeho
spory s židokřesťany neustaly ani později a naopak ho
donutily zformulovat ještě důsledněji své teologické argumenty
proti jejich postoji o obecné závaznosti (alespoň některých)
ustanovení zákona i pro křesťany z pohanů.
Lze
těžko předvídat, jak by dopadl tento spor nebýt politických
událostí 70. let, zničení chrámu v roce 70 a následnému
rozptýlení jeruzalémské židovské i židokřesťanské komunity.
Ztráta jejich výsadního postavení v rámci raného
křesťanství a úspěch Pavlovy misie mezi pohany vedl k tomu,
že Pavlův postoj mezi křesťany nakonec převážil. Když se
židovství po zničení chrámu opět stabilizovalo na „koncilu"
v Jamnii a za židovskou ortodoxii začal být nově pokládán
jen přístup farizejů, křesťanství, v němž samotném
došlo k posunům, se již do těchto zúžených mezí nevešlo29
a vydalo se dějinami vlastní cestou.
Závěr
Spor
mezi Pavlem a jeruzalémskými by se mohl zdát být uzavřenou
kapitolou z raných dějin křesťanství. Ovšem variace na
totéž téma, tedy sporu o ospravedlnění z víry vs.
ospravedlnění ze zákona (či ze skutků), se objevují i
v pozdější době. Nejznámějším případem, který ve své
argumentaci hojně využívá Pavlovy myšlenky, je bezpochyby
Lutherovo vystoupení zahajující reformaci. Ač je původní verze
tohoto sporu dnes pokládána na teologické rovině za překonanou,30
na úrovni praktické dál trvá. Ironií osudu, stejně jako
v Pavlově době, se mimo jiné projevuje i faktickou nemožností
společného slavení Večeře Páně pro členy některých
křesťanských denominací. Pohlédneme-li tedy na dnešní dělení
křesťanů na „řádné" a „neřádné" ze strany některých
(Vougovými slovy) „křesťanských farizeů", nelze se nezeptat,
jak velký pokrok vlastně křesťanství za poslední dvě
tisíciletí učinilo.
Použitá
literatura
BARRETT,
C. K. In Hagner, D. A. (ed.). Conflicts and Challenges in Early
Christianity. Harrisburg, PA : Trinity Press International, 1999.
Paul: Councils and Controversies, s. 42-97.
POKORNÝ,
Petr. Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha :
Vyšehrad, 1993. 333 s.
RYŠKOVÁ,
Mireia. Doba Ježíše Nazaretského. Praha : Karolinum, 2010. 495 s.
TROCMÉ,
Étienne. The Childhood of Christianity. London : SCM Press, 1997.
145 s.
VOUGA,
Francois. Dějiny raného křesťanství. Brno-Praha : CDK a
Vyšehrad, 1997. 267 s.
WEDDERBURN,
Alexander J. M. A History of the First Christians. London : T and T
Clark, 2004. 296 s.
PESCH,
Otto H. Cesty k Lutherovi. Brno : CDK, 1999. 292 s.
1
Pokorný, Teologický a literární úvod do
Nového zákona, str. 176.
2
Tamtéž.
3
Trocmé, The Childhood of Christianity, str. 48.
4
Vouga, Dějiny raného křesťanství, str. 82.
5
Pokorný, Teologický a literární úvod do
Nového zákona, str. 124.
6
Tamtéž, str. 122.
7
Vouga, Dějiny raného křesťanství, str. 81.
8
Pokorný, Teologický a literární úvod do
Nového zákona, str. 109.
9
Barrett, Paul: Councils and Controversies, str.
57.
10
Tamtéž.
11
Barrett, Paul: Councils and Controversies, str.
54.
12
Trocmé, The Childhood of Christianity, str. 49.
13
Vouga, Dějiny raného křesťanství, str. 100
14
Tamtéž.
15
Trocmé, The Childhood of Christianity, str. 25.
16
Vouga, Dějiny raného křesťanství, str. 42.
17
Tamtéž.
18
Tamtéž.
19
Viz též jeho argumentaci v Řím 2,29: „Pravý žid je ten,
kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem,
nikoli literou zákona."
20
Viz např. Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského, str. 339.
21
Možná dokonce i povinností významnější - společné
stolování, tedy slavení Večeře Páně, mělo pro rané
křesťanství ústřední sociální i teologický význam (srv.
např. Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského, str. 381).
22
Je možné, že tato zmínka o konfliktu ohledně společného jídla
inspirovala Lukáše k popisu závěrů jeruzalémského
jednání ve Skutcích. Paradoxně však lze toto jeho líčení
vnímat i jako obvinění antiochijských, že tyto (Lukášem
předkládané) závěry porušili: pokud s nimi Petr odmítal
stolovat, mohlo to být (v lukášovské interpretaci) i proto, že
nedodrželi předchozí společnou dohodu o 4 pravidlech týkajících
se jídla.
23
Podle Ryškové (Doba Ježíše Nazaretského, str. 350) Jakub na
svůj liberální přístup dokonce doplatil životem a byl
radikálnějšími židokřesťany, kterým vadilo vynětí křesťanů
z pohanů z působnosti zákona, vydán k popravě.
Otázkou pak ale je, jak vnímat Pavlovu poznámku, že Petr začal
ustupovat ze své „liberální pozice" až poté, co „přišli
někteří lidé z okolí Jakubova" (Gal 2,12) - buď je „okolí
Jakubovo" generickým označením pro všechny z Jeruzaléma,
nebo Jakub byl liberálem pouze ve věci obřízky, nikoli však
dalších požadavků zákona.
24
Srv. Wedderburn, A History of the First
Christians, str. 109.
25
Trocmé, The Childhood of Christianity, str. 26.
26
Barrett, Paul: Council and Controversies, str.
53.
27
Podle Wedderburna dokonce Pavlova formulace závěru setkání v Gal
2 naznačuje, že ji cituje, protože dělení sfér evangelizace
mezi Petra a Pavla naznačuje, že existuje jakési dvojí
evangelium, jedno pro židy a druhé pro pohany, což je myšlenka,
se kterou by Pavel jen obtížně souhlasil (Wedderburn, A History
of the First Christians, str. 107). Pokud tomu tak je a jde opravdu
o původní text rozhodnutí „koncilu", závěr „neuložili mi
nic dalšího" je přinejmenším „neurčitý" (tamtéž), což
mohlo napomoci odlišné interpretaci Pavlem a jeruzalémskými.
28
Tamtéž, str. 54.
29
Trocmé, The Childhood of Christianity, str. 83.
30
Pro současný římsko-katolický pohled na Lutherovu teologii viz
např. Pesch, Cesty k Lutherovi.