Historicko-společenské
kořeny fenoménu a několik vybraných aspektů
„Alespoň do Spolku přátel
žehu..."
Ve své autobiografii Cestou
necestou vzpomíná českobratrský evangelický farář Alfréd
Kocáb na své první duchovenské místo vikáře ve sboru
Českobratrské církve evangelické ve Zruči nad Sázavou, na
kterém začal působit v roce 1955. Zručský sbor nebyl sborem
tradičním: začal vznikat až po první světové válce, resp. po
vzniku československého státu, a to velmi postupně. Zručská
farnost údajně těžila z poválečného nadšení hesla „Pryč
od Říma", kdy po roce 1918 přešlo mnoho příslušníků
dřívější římskokatolické většiny kraje do nově založené
národní církve československé, později husitské, a menší
část k evangelíkům, a to převážně z
politicko-vlasteneckých důvodů specifického druhu. Kocáb ducha
části české poválečné generace ilustruje na „renesanční"
osobnosti zakladatele zručského farního evangelického sboru a
jeho prvního kurátora Antonína Smítky, horlivého misionáře,
jemuž se pro evangelickou církev podařilo získat mnoho bývalých
katolíků, v jeho vlastní interpretaci „vymanit lidi z objetí
římsko-katolické církve, která vydala Mistra Jana Husa na smrt."
Těm, kteří se vnitřně s katolictvím rozešli, doporučoval
údajně Smítka vstup do církve evangelické, odmítli-li, pak do
církve československé, a nepochodil-li ani s tímto, pak jim
alespoň nabídl vstup do Spolku přátel žehu, organizace pro
propagaci pohřbívání žehem, jež římští katolíci
zakazovali. Pro každou nabídnutou eventualitu měl připravenou
přihlášku1.
Tento fenomén tzv. přestupového,
případě i přístupového2
hnutí, ač se v zásadě omezil především na jedno
desetiletí po první světové válce, má hluboké historické
kořeny.
„Jak
může být uvědomělý Čech katolíkem?"
V průběhu tzv. českého
národního obrození, započatém někdy na konci 18. století3,
se později, v 19. století, nemalá části protagonistů
tohoto procesu došla k názoru, že českému člověku je římská
církev už svým původem bytostně cizí, zatímco husitství a
české bratrství vyrostlo z českého ducha, a je tedy pravým
českým náboženstvím. Připomeňme zde tehdejší interpretace
českých dějin jako Masarykovo pozitivní hodnocení českých
bratří v České otázce, „která je otázkou
náboženskou", význam, který historiograf Palacký přikládal
husitství, vyznění řady Jiráskových románů, výklad doby
pobělohorské jako „doby temna" a od 60. let 19. století
především oceňování postavy Jana Husa. Uvědomění si
vlastního svérázu českého národa a jeho osamostatňování
kulturní a politické mělo být spojeno s hlásáním
evangelia ve smyslu české reformace, kdy Čech se měl vrátit
k otcovské víře, v podstatě „ke svým kořenům".
Úloha římskokatolické církve v dějinách českého národa
byla nahlížena černobíle jako negativní. Řada vzdělanců po
vzoru Masarykově a jeho volání „Pryč od Říma!" sama do
evangelických církví, které navazovaly na českou předbělohorskou
reformaci, začala již před rokem 1918 přestupovat.4
Není rovněž bez významu fakt, že
v této době probíhá konstrukce české národní identity
vymezováním se vůči Němcům: v Palackého interpretaci jsou
české dějiny potýkáním se nedemokratického živlu germánského,
tedy německého, a demokratického živlu slovanského, tedy
českého. České země jsou v 19. století stále součástí
rakouské, později rakousko-uherské monarchie, kde je germánský
živel ztělesňován především habsburskými monarchy, pro něž
je „spojení trůnu a římskokatolického oltáře" něčím
naprosto přirozeným. Politické a do určité míry i kulturní
osamostatňování se českého národa nemůže ze své podstaty
probíhat bez kolizí s tehdejším mocenským vírou
římsko-katolickým habsburským establishmentem, což hraje
důležitou symbolickou hodnotu, i při reflexi role, kterou tato
monarchie v českých zemích hrála v době pobělohorské.
Protiklerikální hnutí je tak i hnutím proti Habsburkům a
římskokatolická církev je ztotožňována i se všemi špatnostmi
monarchie.5
Je třeba poukázat i na to, že proti
katolictví v této době nepůsobí jen toto spojení myšlenek
národních a znovu vzkříšené české reformace, nýbrž i
postupný sekularizující trend, „pokrokové smýšlení", které
má ještě základ v osvícenské víře ve stálý vzestup lidstva
k dobrému, a které je pro mnohé výzvou ke svobodnému
myšlení, rozchodu s autoritami včerejška a k úsilí o
zlepšení poměrů kulturních a sociálních. Moderním ideálem
není světec či kněz, nýbrž učenec, a duchovní ideál je
nahrazen obdivem k technice a vědě. Co dříve společnost
očekávala od církve, očekává nyní od vědy. Na vlnu tohoto
liberálního pokrokářství po roce 1848 nasedne mnoho
českých, ne možná tolik moravských intelektuálů.
Katolictví se jim jeví jako brzda pokroku, zvláště vinou
klerikalismu, zneužívání náboženství k hájení výsad
církve a k podpoře kulturní a politické reakce. Tento
pokrokářský postoj je sdílen i českými protestanty a dalšími
sympatizanty6.
Katolická moderna
Jak poukazuje Šebestová, hodnotící
přestupové hnutí z perspektivy římské katoličky, ani
samotná římskokatolická církev druhé poloviny 19. století,
potýkající se všude v Evropě se ztrátou tradičního
postavení učitelky a rádkyně, není monolitem nereagujícím na
hluboké společenské přeměny doby. I římskokatolický
klérus je rozdělen, rovněž na bázi svého sociálního
postavení: na jedné straně stojí
vlastenectví pokrokových řadových kněží, na straně
druhé episkopát z německé šlechty. Návrhy na reformu
církve jsou formulovány již v revolučním roce 1848, a
navazují na ně návrhy Katolické moderny a Jednoty
katolického duchovenstva z přelomu 19. a 20. století,
týkající se především stránky organizační, nikoliv dogmat či
věrouky. Vedení církve je převážně dezorientováno, neschopno
reagovat na podněty zdola. Již dříve došlo k prvním
štěpením: například již roku 1873 vzniká Starokatolická
církev v reakci na nesouhlas části římskokatolické církve
s dogmatem o papežské neomylnosti z roku 18707.
Činná je především zmíněná
Katolická moderna, generace kněží, literátů i filosofů
(K. Dostál-Lutinov, S. Bouška, H. Dvořák, F. Holeček, J. Š.
Baar), kteří se počátkem 20. století snaží o opravy uvnitř
římskokatolické církve, a usilují o překlenutí propasti
oddělující historické křesťanství od moderního člověka.
Přejí si vhodnými reformami smířit novou dobu s katolickou
vírou v duchu demokratizace církve a dalších právních úprav,
řešit právní a sociální zabezpečení kléru a upravit
(zdobrovolnit) celibát kněží. Typický je též zájem o obecnou
sociální otázku a o postavu Mistra Jana Husa. V roce 1907
jsou však všechny organizace usilující o modernizaci církví
zakázány a jejich protagonisté se stahují do jakési ilegality či
z katolické církve vystupují.8
Když dozněl Radeckého marš...
První světová válka přinese ještě
větší odcizení římskokatolické církve od české společnosti,
a to v důsledku jejích postojů v době světové války
a její nekritické loajality k Habsburkům, vnímaným mnoha Čechy
jako nepřátelé národa. Dne 28. října 1918 je dosaženo
politického osamostatnění českého národa, ustavení
samostatného československého státu. Staré nevraživosti ale
přetrvávají.
Nedlouho nato, ve dnech 17. a 18.
prosince 1918, se v Praze koná ustavující generální sněm
Českobratrské církve evangelické, nesený požadavkem
„znárodnění". Dosavadní konfese českých evangelíků,
luterská a reformovaná, jsou prohlášeny za původně
„naoktrojované" a nová církev, hlásící se nyní historicky
k Jednotě bratrské a církvi podobojí, resp. k tzv.
Českému vyznání, Majestátu a Bratrskému vyznání, má být jen
a jen česká, v níž Čech nalezne svůj duchovní přístav a
domov jakýmsi návratem k otcům, ke stavu předbělohorskému
a k minulosti husitské a bratrské. Sněm zve do nové církve
„...ty rodáky své, kteří se s církví římskou
rozpadli, ale náboženství a církve postrádati nemohou a
nechtějí..." Výzva tak jde zcela ruku v ruce
s načrtnutými dřívějšími trendy, včetně
antikatolicismu: poselství líčí hrůznou historii, jež začala
kostnickou hranicí a trvala až do posledních dnů trvání
Rakouska. „Vlastně všichni Češi jsou potomky církví
husitských a dědici české reformace... Česká víra není římská
víra, nýbrž husitská, českobratrská. A proto, kdo miluje
památku otců a vidí zkázu národa, způsobenou Římem... připoj
se k církvi husitské9
a tak se vrať k víře svých otců..." Splývání české
národnosti a evangelické víry je tu tak završeno - např. F.
Žilka ve svém projevu hlásá: „Kdyby se nás někdo zeptal:
Proč jsi evangelík? - myslím, že bychom jednoduše odpověděli:
Protože jsem Čech! Čím bych mohl být jiným...? Tak hluboce se
v naší duši splétá náš život náboženský s naším
cítěním národním."10
V rámci římskokatolické církve
je situace pro první světové válce charakterizována její
neschopností jako celku reagovat na politické, hospodářské,
společenské a kulturní změny. Je však obnovena Jednota
katolického duchovenstva, jež se sveze na vlně nadšení a
popularity při revolučním kvasu a vzniku samostatného státu:
přímo novou českou státnost reprezentuje. Dr. Karel Farský
(1880-1927), představitel jejího radikálního reformně
smýšlejícího křídla, se ocitá ve sporu s novým
arcibiskupem, u něhož neuspěje se svými návrhy na reformu, které
se odvíjejí v duchu bohoslužby v národním jazyce,
připuštění manželství kněží, demokratizace církevní
správy, ale též na širokém terénu náboženskoobrodných snah
v českém národě, počínaje cyrilometodějstvím,
navazujících na reformní představy a snahy v českém
katolictví 19. století, katolický modernismus a tradice husitské
a českobratrské. S hnutím jsou spojovány i další
nejrůznější představy a aspirace ve velmi širokém kontextu,
například i navázání na údajného slovanského ducha s cílovou
představou „církve národní" podle vzoru pravoslavného. Spor
vyvrcholí 8. ledna 1920 odštěpením a založením Církve
československé, čímž jsou všechny snahy o opravu
římskokatolické církve, rozhárané a následně v novém
Československu konsolidované tvrdou rukou, umlčeny. Akce, jež
vedla k založení nové církve, byla nesena skupinou asi
čtyřiceti katolických kněží, s nimiž sympatizovalo
přibližně 200 000 katolických věřících, zklamaných nebo
vnitřně zraněných těžkopádností a neobratností dřívějšího
provádění změn v římskokatolické církvi, kteří do nově
vzniklé církve přestoupili11.
Přestupy pokračují...
Říčan uvádí, že až do roku 1918
měl výstup z katolické církve nepříjemné následky
existenční: i veřejné mínění soudilo o člověku vysloveně
nevěřícím, že není mravný. Ve svobodné republice údajně
přestaly zevní zábrany a výstupy se množily; jak formuluje
pisatel, „Byli ujištěni, že pravé překonání římského,
po mnoha stránkách až pověrečného a mravně neplodného
náboženství je možné jen získáním pravého základu
v Kristově evangeliu, reformací očištěného od
poblouznění."12
Jen v prvních letech republiky ztratila římsko-katolická
církev přibližně 1 milion členů, což znamenalo téměř 18 %
českých občanů.13
Tento trend dokládá i první sčítání
lidu po vzniku samostatné Československé republiky v roce
1918, uskutečněné v únoru roku 1921. Při něm se do
sčítacích archů zapisovalo též náboženské vyznání.
Výsledkem je, že se přibližně 800 000 lidí prohlásí jako
bezkonfesijní, téhož počtu brzy dosáhne Církev československá
(z 200 000, viz výše), do níž přestupují četné skupiny, které
nechtějí zůstat bez veškeré církevní příslušnosti, a to
zvláště v regionech ne tradičně katolických (severní,
západní Čechy aj.). Vedle toho silně vzrostou i menší
protestantské církve, Jednota českobratrská (dnes Církev
bratrská), Jednota baptistů, Evangelická církev metodistická a
částečně i Starokatolická církev14.
Výstupy z římskokatolické
církve zřejmě měly živelný a spontánní charakter, byly
skutečnými výstupy, ne prvoplánovými přestupy, neboť, jak
uvádí Říčan, Českobratrská církev evangelická se snažila o
jejich podchycení ve svůj prospěch. Například kazatel
Karel Machotka tento proces chápal jako misii: ve svých
článcích a vzpomínkách z těch let se vyznává z víry,
že zejména v drobném českém člověku dříme dosud duch
Husův, že je třeba zachytit dobu milosti a začít veřejně
hlásat zvěst o Boží lásce v poslušnosti misijního rozkazu
Kristova.15
Specifika Českobratrské církve
evangelické: klady i zápory podle Říčana
U Českobratrské církve evangelické
se přestupové hnutí neomezovalo nijak regionálně: tisíce nových
členů vstupovalo do pražských, jihočeských a východočeských
především městských sborů, a hnutí se projevilo i na mnoha
místech Moravy. Církev v 20. letech zřídí přes 30 sborů
nových. Specifická situace vznikla na Plzeňsku, kde evangelická
tradice nebyla nikterak silná, a kde jako opora v široce
založené práci propagační a kazatelské a v postupném
tvoření kazatelských stanic a sborů v těchto letech
sloužili i jednotliví evangelíci, přistěhovalí na Plzeňsko.
V některých případech docházelo k misii i „mimo sbor a
chrám", především pod vedením kazatelů K. Machotky a E.
Ottera. Českobratrská církev evangelická ve 20. letech (15. října
1925) na Plzeňsku ustavila nový, třináctý seniorát.16
Statistické údaje o počtech nových
členů evangelické církve z této doby - byly každopádně
daleko menší než u Církve československé - se u různých
autorů mírně liší: Filipi uvádí 80 000 dřívějších
katolíků jako členů evangelické církve,17
Říčan operuje s počtem 90 000 a přibližně 100 000 do roku
1931,18
Otter a Veselý na jedné straně a Fialová na straně druhé
uvádějí shodně 100 000 nových členů přestoupivších od
římských katolíků během prvního desetiletí existence církve,
neshodují se ale zcela v počtu členů po přestupovém hnutí
(v roce 1930 podle Fialové 260 279 členů, podle Ottera a
Veselého po přestupovém hnutí 250 000) a sborů (podle Ottera a
Veselého 120 po přestupovém hnutí, podle Fialové v roce
1921 celkem 123 farních a 20 filiálních sborů, v roce 1930
pak 158 farních a 27 filiálních). Každopádně se tato církev
stala největší českou evangelickou církví.19
Příchod nových členů v počtu
více než poloviny z dosavadních si vyžádal zvýšenou
stavební činnost a značné finanční a organizační nároky,
přičemž se církev rovněž potýkala s nedostatkem farářů i
hmotných prostředků. Navíc muselo značné problémy přinášet
i přijetí tolika nových členů nevychovaných evangelicky a
s nevyhraněnou zbožností, i když se vyskytly i případy,
kdy mnozí přistouplí svou horlivostí rodilé evangelíky
předčili. V průběhu 20. let se skutečně ozývají
povzdechy i nad novým „materiálem lidským", jeho povrchností,
představami o církvi spíše jako spolku, jejich přestupu pouze ze
vzdoru k Římu a ve stržení dobovou náladou. Zprávy k 3.
synodu z roku 1925 vyznívají v tom smyslu, že pouhé
vyučování náboženství ve škole údajně nezaručí získání
dětí, zůstávají-li jejich rodiče prakticky mimo dosah církve.
Je dokonce prý potřeba zachovat vůči přestouplým rezervu,
zůstávají církvi cizí, církvi, pro kterou bylo údajně
štěstím, že se do ní nenahrnuly masy lidí. Z roku 1928
pochází následující komentář: „Těch asi 90 000 nových
členů našich je asi tak nejvyšší počet, který jsme v této
době mohli snésti bez osudného otřesu svých vlastních základů."
Církev tak ve vlastním sebechápání na sebe vzala práci velmi
nesnadnou, ba nevděčnou.20
Na
tomto místě lze uvést i zkušenosti v úvodu zmiňovaného
českobratrského faráře Kocába, který v 50. letech 20.
století působil ve sboru založeném hekticky až po roce 1918,
složeném z mála rodilých evangelíků, kde většinu jeho
členů tvořili „přestouplí". Zručskou pospolitost nebylo
možné zařadit pod konkrétní jednotný zbožnostní typ: vzhledem
k mládí sboru se nestačila dosud ustavit, neboť kazatelské
stanice, z nichž byl sbor na počátku své existence ustaven,
patřily původně do působnosti několika různých center. Svou
roli zajisté sehrála i obtížnost komunikace v prostorově
tak rozlehlém sboru. Kocáb si „posteskává", že zakladatelé
zručského sboru zřejmě netušili, že udržet jej v jeho
rozměrech a početní skladbě nebude lehké a bude tížit
především kazatele, kteří budou jeho správou pověřeni. Ne že
by se mu jeho práce nedařila, ale k očekávanému velikému
průlomu nedošlo: jako rybář lidí měl sítě poloprázdné.21
V této souvislosti však Říčan
zmiňuje i možnou kritiku dovnitř své církve za její malou
obětavost i duchovní chudobu tváří v tvář zvýšené
potřebě, práci bez náležité hloubky, kázání spíše
husitství a vynášení českého bratrství místo vyvýšení
Krista, nebezpečné podlomení výraznosti základní křesťanské
zvěsti liberální teologií a bohosloveckou nedbalostí, i
nedostatek pochopení pro přístup k lidem evangelicky
nevychovaným ze strany obhájců pravověrného křesťanství,
kazatelů a evangelizačních řečníků. Členové evangelických
sborů nemuseli být údajně na takové úrovni, aby ti, kdo hledali
v církvi opravdovou zbožnost a skutečný křesťanský život,
byli pro evangelium vnitřně získáváni osobním stykem a tak
připoutáváni ke skutečnému sborovému obecenství. I
sebespokojená uzavřenost tradičních sborů mohla vytvářela
ovzduší, které k přístupu nelákalo. V těchto
starších sborech se - údajně vedle radosti z návratu
mnohých lidí do církve otců i z jejího zevního vzrůstu -
projevovala také jistá domýšlivost starých evangelíků na
vlastní rodokmen. V myšlení protagonistů přestupového
hnutí docházelo i k jakémusi odkládání působení do
budoucna: jeho mnozí propagátoři se nepokládali za bohoslovecké
odborníky, a viděli svůj úkol v získávání předpokladů
pro další práci bohoslovecky a církevně prohloubenější ve
smyslu „snad později budeme moci konat svou evangelizační
práci intenzívněji". K této práci ale nebylo později
dost sil: s léty docházelo k zevšednění veřejného
života, zájem o základní životní otázky opadl a příležitost
k novému širokému záběru se nevrátila.22
Jak shrnuje Kocáb, heslo „Pryč od Říma" vyjadřovalo nejen
rozchod s římskokatolickou náboženskou tradicí, ale i
základní myšlenku etickou: dobré je to, co neslouží Římu. Na
nosný program pro další léta to ovšem bylo podle Kocába málo.23
Přestupové hnutí mělo podle Říčana
nesporné klady v tom, že církev si v něm více
uvědomila své poslání v národě a svou odpovědnost za něj
a odvážila se vystoupit na veřejnost s poselstvím, které
při všech nedostatcích přece jen ukazovalo k Ježíši
Kristu. Církev, která v roce 1918 vznikla spojením sborů
luterských a reformovaných, mohla být do jisté míry paradoxně
hned na počátku své existence stmelena v jeden celek silným
přílivem právě lidí, kterým předchozí konfesijní rozdíly
byly vzdálenou věcí, a na druhou stranu, přestupové hnutí zase
velmi osvědčilo příhodnost spojení obou konfesí hned v roce
1918, neboť rozdělenost by evangelizační práci velmi zatěžovala.
Noví členové navíc nemuseli být v Českobratrské církvi
evangelické složkou jen přijímající, neboť z jejich řad
vyrostlo mnoho významných kazatelů a sborových pracovníků.
Církev tak získala ve mnoha přistouplých skutečnou vnitřní
posilu i širší rozhled.24
Diskuse
V posledních desetiletích
zaznamenala obrovský zájem badatelská činnost o otázkách
národní identity, nacionalismu a jejich důsledků, přičemž
průkopnickou práci na tomto poli udělali E. Gellner, B. Anderson,
E. Hobsbawn a A. Smith. Z hlediska tématu přestupového hnutí
20. let je důležitý především poslední z uvedených
teoretiků, Anthony Smith, jenž přispěl do odborné debaty tím,
že rozlišil mezi různými pojetími národní identity a upozornil
na náboženskou dimenzi nacionalismu. Pojem nacionalismus tak
znamená legitimizování politických nároků národního
společenství vedle historických, kulturních aj. také pomocí
argumentů náboženských.25
V dobách přestupového hnutí tudíž probíhala ve veřejné
diskusi právě takováto legitimizace pomocí náboženských
argumentů a toto hnutí se stalo jejím výrazem.
I když hnutí svého cíle nedosáhlo,
neboť národ nábožensky - alespoň do doby, kdy se naplno
prosadily trendy sekularizační - zůstal převážně
římskokatolickým, respektive nestal se evangelickým, neznamená
to, že dozvuky fenoménu spojování národní identity a otázky
náboženské v duchu 20. let nelze registrovat dodnes. Dovolím
si jeden osobní postřeh - do jaké míry reprezentativní, je
otázka, ke které není možné v této práci zaujmout
stanovisko. Tento postřeh se týká momentu, kdy při prezidentské
volbě v roce 2003 obhajuje předseda poslaneckého klubu KSČM
Pavel Kováčik to, že Václav Klaus je pro komunisty menším zlem,
resp. „méně nepřijatelný" než jeho protikandidát Jan Sokol,
těmito slovy: „Václav Klaus, aniž ho chci nějak vynášet či
chválit, tak přece jenom je prezidentem, o kterém víme, co od něj
můžeme čekat, který je Čechem, a mně osobně je na něm
sympatické to, že je příslušníkem Církve československé
husitské. To znamená církve ryze české, která vychází i
z hlubokých tradic českého národa." 26
Pokud pomineme možnou účelovost
Kováčikova vyjádření, s Hallem by bylo možné tuto situaci
interpretovat jako jakousi „hru identit": autor studie uvádí,
že v moderním světě jsou identity protichůdné, a nefungují
jen vnějšně, ve společnosti, ale i uvnitř každého jednotlivce;
identita se mění podle toho, jak je subjekt oslovován, a tak se
v každodenní hře mohou strany stojící proti sobě velmi
účelově přeskupovat.27
V momentě, kdy má KSČM volit
mezi kandidátem s pro ni příliš vstřícným postojem
k sudetským Němcům, který by podle ní „oslaboval Českou
republiku navenek"28
a který je navíc vyznáním římský katolík, a kandidátem,
kterého si interpretuje jako „ryze českého" - a který jí
navíc slíbí, že bude jinak než jeho předchůdce vůči
parlamentním stranám neutrálem,29
zapomene na svou identitu politickou - upozorněme na to, že Jan
Sokol nominovaný ČSSD a dříve politicky činný s podporou
Občanského fóra, Občanského hnutí a KDU-ČSL, je v otázkách
hospodářských a sociálních krajní levici blíže než „démon
transformace" a kandidát ODS Václav Klaus, otevřeně deklarující
svou přímočarou pravicovost, ekonomický neoliberalismus a
konzervativní založení. Místo afinity politické převáží
v KSČM afinita k identitě vytvořené nábožensko-nacionálním
diskursem první republiky, který KSČM - do jisté míry
paradoxně, neboť tuto dobu nechápe jako zlaté období českých
dějin - vnímá vzhledem ke své přežívající národovecké
agendě, která je zase paradoxně v rozporu s jejím
deklarovaným proletářským internacionalismem, jako svůj vlastní.
Nehledě na další paradox spočívající
v tom, že instituce, s níž předseda poslaneckého klubu KSČM
operuje, Církev československá husitská, zcela vzniklá
z přestupového hnutí, byla ve své době církví
měšťanských, tedy buržoazních vrstev,30
jejichž politický program rozhodně nebyl programem komunistické
strany, došlo v roce 2003 k politickému unikátu, kdy KSČM,
politology často chápaná jako skanzen mezi bývalými
komunistickými stranami v dřívějších sovětských
satelitech, zvolila za prezidenta pravicovějšího kandidáta.
Fenomén legitimizace politických
nároků národního společenství náboženskými argumenty v duchu
doby přestupového hnutí tak i v současné době přežívá
jako jedna z identit, které vstupují do Hallovy hry, a může
dokonce pomoci převážit jednu misku vah při prezidentské volbě.
1
Kocáb 2007: 99, 104, 121-2
2
Srov. Filipi 2008: 9
3
Tj. v podstatě ve stejné době, kdy je už ve všech zemích
tehdejší rakouské monarchie znovu připuštěna náboženská
tolerance.
4
Srov. Říčan 1967, Šebestová 2008: 56
5
Srov. Šebestová 2008: 56
6
Srov. Říčan 1967, Šebestová 2008: 56
7
Srov. Šebestová 2008: 56 - 58
8
Srov. Šebestová 2008: 58 - 60
9
Míněno Českobratrské.
10
Filipi 2008: 7 - 11; Fialová 2008: 45
11
Šebestová 2008: 60; Filipi 1996: 175 - 176
12
Říčan 1967
13
Filipi 2008: 9; Otter, Veselý 1992: 52
14
Srov. Říčan 1967; Otter, Veselý 1992: 52, Filipi 1996: 176
15
Říčan 1967
16
Říčan 1967; Otter, Veselý 1992: 52; Fialová 2008: 82
17
Filipi 2008: 9
18
Říčan 1967
19
Otter, Veselý
1992: 52; Fialová 2008: 46, 82
20
Fialová 2008: 46, Říčan 1967
21
Kocáb 2007:
104, 119-120, 121
22
Říčan 1967
23
Kocáb 2007: 121-122
24
Říčan 1967
25
Morée 2008:
47
26
Pečinka 2003: 178
27
Hall 2002: 26 - 28; U podobných her protichůdných identit
(konzervativci/liberálové, Afroameričané/běloši, muži/ženy,
nižší/vyšší třída) Hall uvádí příklad z prostředí USA:
jejich prezident G. Bush v roce 1991 za účelem zachování
konzervativní většiny v Nejvyšším soudu jmenoval na
uvolněné místo konzervativního černošského soudce C. Thomase.
Očekával, že bílí volitelé - možná s předsudky
k jeho barvě pleti - ho budou podporovat kvůli jeho
konzervativním
názorům, a černošští voliči se sympatiemi k liberální
rasové politice ho vezmou za svého na bázi jeho etnika. Při
slyšení Thomase obvinila jeho bývalá podřízená, též tmavé
pleti, ze sexuálního obtěžování. Americká veřejnost se na
bázi této kauzy rozdělila na dva tábory: někteří černoši
Thomase podporovali kvůli barvě pleti či pohlaví, černošky
podle toho, zda se cítily být více ženami či černoškami.
Názory černochů byly roztříštěny na základě toho, zda byli
více sexisty či liberály, běloši se seskupili podle politických
názorů a postojů co do rasismu a sexismu. Konzervativní bělošky
podporovaly soudce politicky i proto, že deklarují
antifeministické postoje, bílé feministky, liberální co do
rasové politiky, byli proti soudci na bázi pohlaví. Rovněž
aspekty sociálního třídního postavení byly v diskusích
přítomné: Thomas byl členem právnické elity, jeho podřízená
nižšího postavení.
28
Pečinka 2003: 178
29
Pečinka
2003: 179
30
Spousta 82-83