V letních
měsících 1984 došlo k velkým sporům mezi československými
a zahraničními sdělovacími prostředky v důsledku zprávy o
tzv. ,,národní církvi československé". Podle ní se ve
Vysokých Tatrách setkalo několik vysokých funkcionářů Pacem in
terris s tajemníkem a členem předsednictva ÚV KSČ Vasilem
Biľakem a jeho nejbližšími spolupracovníky, kteří přítomným
duchovním předložili návrh pozvat v příštím roce na
velehradskou slavnost moskevského patriarchu Pimena a přičlenit
československou katolickou církev pod jurisdikci ruské pravoslavné
církve. V oficiálním prohlášení, jež bylo v červenci
publikováno v Katolických novinách, předsednictvo SKD PIT
dementovalo, že by kněžská organizace měla tyto záměry. Návrh
státních představitelů však dementován nebyl. K věci
zaujali stanovisko i kardinál Tomášek a biskup Feranec, a to
jmény českého, respektive slovenského sboru ordinářů. V srpnu
ujistili ve stejném periodiku věřící, že přátelské styky
s pravoslavnou církví neznamenají záměr včlenit katolickou
církev do moskevského patriarchátu.1
V duchu úsilí
využít sdružení jako klíčový nástroj k pacifikaci církve
v republice i k nátlaku na Svatý stolec,
zorganizovaly státní orgány novou akci. Oba sbory ordinářů byly
zkresleně informovány o stanovisku Vatikánu, že jejich případné
prohlášení o církevní ,,věrohodnosti" SKD PIT může
názor Svatého stolce revidovat, tedy i bezvýchodnou situaci ve
vzájemných vztazích. Ačkoli byla tato interpretace překroucená,
podepsala většina ordinářů na konci září 1984 prohlášení,
kde bylo uvedeno, že sdružení je skutečně církevně věrohodné,
věrné církvi, papeži, vlasti a národu. Slovenští ordináři,
z nichž nepodepsal biskup Gábriš, ho poslali do Vatikánu,
čeští svěřili dopis arcibiskupu pražskému (rovněž odmítl
podpis), který jej měl začátkem října předat ve Vatikánu.2
Výsledek se zdál být pro státní správu na první pohled
kontraproduktivní. Český primas totiž po svém návratu z Říma
rozeslal všem ordinářům dopis, v němž zopakoval slova o
platnosti dekretu i všech dosavadních prohlášení, týkajících
se SKD PIT. Zároveň potvrdil, že dekret zavazuje ordináře od
biskupů po generální vikáře a také neopomněl připomenout,
že k podání stanoviska ke sdružení je oprávněna jen
biskupská konference, nikoli sbor ordinářů.3
Tato akce však přece jen měla pro státní orgány určitý
význam, jelikož jedním z dílčích záměrů byla snaha
minimalizovat obavy účastníků nadcházejících sjezdů.
Interpretace státní správy byla zcela jasná. O tomto
problému se usilovně jedná a Svatý stolec zvažuje své postoje.4
V roce 1984 se
tedy konaly v Brně a Bratislavě národní sjezdy sdružení.
Na postech předsedů nyní došlo k personálním změnám.
V čele SKD PIT ČSR stanul kapitulní děkan královéhradecký
Václav Javůrek, místopředsedy byli zvoleni liberecký vikář
Josef Dobiáš a brněnský arcikněz Karel Votoupal. Předsedou
slovenského sdružení se stal trnavský děkan Ján Zabák, posty
místopředsedů obsadili ředitel Spolku svatého Vojtěcha Milan
Medek a lučenecký děkan Valentín Smuda. Po národních sjezdech
se uskutečnil v únoru 1985 v Praze III. celostátní sjezd SKD
PIT ČSSR, a to za účasti více než 400 delegátů. Sjezdu se jako
obvykle zúčastnili ,,vlastenečtí" biskupové Vrana a Feranec i
drtivá většina ostatních ordinářů.5
Státní orgány zastupovali federální vicepremiér Lúčan,
ministři kultury Klusák a Válek a další. V závěru sjezdu
přijal na Pražském hradě jeho nejvýznamnější delegáty
prezident Husák. Již z toho vyplývá, že státní správa
projevila o tento sjezd mimořádný zájem a v podstatě
všechny sdělovací prostředky o něm obsáhle referovaly.6
Komunisté věděli, že sdružení skomírá, a proto se pokusili
udělat vše, co by jej opět zaktivizovalo. Pod nátlakem
příslušných orgánů se sjezdu např. účastnili i ti ordináři,
kteří v r. 1982 nalezli dostatek odvahy k distancování
se od této organizace.7
Státní představitelé i duchovní, kteří se sjezdu účastnili,
zdůrazňovali nezbytnost existence podobné organizace a přinášeli
ujištění o tom, že tvoří důležitou součást státní
náboženské politiky. Také na federální úrovni došlo k výměně
vedení. Předsedou se po smrti Antonína Veselého stal olomoucký
generální vikář František Vymětal, místopředsedy byli zvoleni
předsedové národních sdružení Václav Javůrek a Ján Zabák.8
Kromě mnoha státních a stranických funkcionářů účastníci
sjezdu poslali pozdravný telegram také papeži, v němž mu
vyjadřují věrnost. Svatý stolec na telegram odpověděl a státní
orgány tuto skutečnost samozřejmě náležitě využily. Řada
kněží i laiků byla nepříjemně překvapena, poněvadž výše
zmíněná odpověď se mohla interpretovat jako nepřímá
legalizace SKD PIT, přestože kromě poděkování těm, kdož
telegram podepsali, ,,za slova věrnosti Svatému stolci v něm
vyjádřená," se v dopise současně zdůrazňuje, že ,,všeobecně
známé normy, jimž podléhají sdružení katolických kněží,
zůstávají ovšem v platnosti."
Přesto ještě o rok
později prohlásil nově zvolený federální předseda sdružení,
že ,,Svatý otec na náš telegram odpověděl - podotýkám, že
se to stalo poprvé a že to byla kladná odpověď. Kromě určitého
ocenění naší mírové práce nabádá ve svém dopise všechny
členy sdružení, aby napomohli dalšímu rozvoji dobrých vztahů
mezi katolickou církví a čs. státem."
Kardinál, který
telegram uchoval coby soukromou záležitost, tlumočil toto
poselství v dopise sekretariátu sdružení z března
1985, v němž vyzdvihl vlastním komentářem určité jeho
části, zejména odkazující narážkou na dekret Quidam episcopi.
Vzhledem k důležitosti, kterou státní orgány přičítaly
propagandisticky využitelné skutečnosti, že papež vůbec na
telegram reagoval, byl Tomášek obviněn, že úmyslně překroutil
jeho obsah. Státní bezpečnost si vlastní text údajně opatřila
,,z kruhů kolem pana Zvěřiny, které požívají ve Vatikánu
minimálně stejné důvěry jako on... (Tomášek)." StB se tak
snažila ustavičně vyvolávat falešnou představu neustávajícího
váhání Svatého stolce o postupu vůči Pacem in terris. Aby ani
v západních zemích nevznikly pochybnosti s výše
zmíněnou odpovědí Vatikánu na telegram PIT, poskytl Tomášek
současně v tomto období rozhovor italskému týdeníku Il Sabato,
v němž zdůraznil, že Svatý stolec i nadále odsuzuje účast
kněží v zakázané organizaci PIT a reakce z Říma na
pozdrav ze sjezdu neznamená v této záležitosti žádnou změnu.9
Katoličtí laici
byli nejen s konáním federálního sjezdu sdružení nespokojeni a
svůj kritický postoj vyjádřili mj. v jednom z letáků,
kde je uvedeno: SKD PIT ,,je pákou ateistické vlády vedené
bezbožnou silou KSČ, tak jako je ROH, podle slov tajemníka Fojtíka
v Ostravě, pákou komunistické strany mezi nestraníky. Jen
proto mohl místopředseda vlády Lúčan prohlásit: ,Kdo je proti
Pacem in terris, je proti vládě.‘ Pacem in terris maskuje
diktaturu ateismu zamlčováním útlaku svobody náboženství
neprávem omezené na minimum, jen na bohoslužby. Pacem in terris
zneužívá slova mír ke kolaboraci s ateistickou diktaturou...
Pacem in terris promrhalo mnoho času a peněz církve na jalové
kolaborantské schůzování. Pacem in terris vyvolává roztržku
nejen mezi kněžími, ale i mezi administrátory některých
diecézí, ba dokonce, což vyvolává mezi věřícími velké
pohoršení, i mezi některými biskupy, což je mimořádně
bolestné..."10
Téhož roku, kdy se konal federální
sjezd, obdrželi významní představitelé PIT vysoká státní
vyznamenání za příkladnou činnost ve sdružení. Mezi oceněnými
byli biskupové Vrana a Feranec a také Josef Hendrich, kapitulní
vikář litoměřický.
S nástupem
perestrojky rostl postupně odpor proti komunistickému režimu,
ovšem všechny vážnější aktivity ve prospěch
demokratických svobod úřady i nadále efektivně pacifikovaly. O
to důležitější roli proto hrály velké katolické poutě a
oslavy. V dubnu 1985 se na Velehradě konala kněžská pouť.
Přítomni byli všichni českoslovenští biskupové a
koncelebrovalo přes tisíc kněží. Bohoslužbě předsedal
arcibiskup Tomášek, který měl také promluvit nad hrobem A. C.
Stojana. Státní orgány si však vynutily, že řečníkem bude
člen Pacem in terris, biskup Jozef Feranec. Při odchodu z tamější
baziliky však tisíce poutníků pozdravovaly kardinála Tomáška
a skandovaly: ,,Pryč s Pacem in terris! Pryč
s kolaboranty! Pryč se státním dozorem nad církvemi!"
Kardinál to slyšel a poznamenal: ,,To jsou správná slova!"11
Skutečně historický
význam ale měla velehradská pouť, konaná dne 7. července téhož
roku u příležitosti jedenáctistého výročí smrti arcibiskupa
sv. Metoděje. Účast papeže na pouti sice komunisté odmítli,
avšak akci samotnou dost dobře zakázat nemohli, a tak se mělo
jednat o ,,mírovou slavnost".12
Státní orgány postupovaly ve spolupráci se SKD PIT a vydaly
dokument, v němž bylo mj. nařízeno: ,,K oslabení
předpokládané aktivity katolické církve využít vhodnou formou
angažované ordináře a duchovní...Minimálně první polovinu
příštího roku je třeba vyvinout všechno úsilí k eliminaci
nežádoucích vlivů a dopadů plynoucích z oslav výročí
úmrtí Metoděje."13
Ovšem akce i přes důkladnou přípravu neproběhla dle
komunistických představ. Ani funkcionáři sdružení nebyli
spokojeni. Přes veškeré překážky se na Velehradě nacházelo až
200 000 věřících,14
mezi nimiž dominovali mladí lidé (zejména slovenské národnosti).
Nadšeně tleskali kardinálu Tomáškovi15
a vatikánskému státnímu sekretáři Agostino Casarolimu, jenž
v předchozích rozhovorech s vysokými státními
představiteli včetně prezidenta Husáka plně podpořil platnost
dekretu Quidam episcopi. Ministr kultury ČSR Klusák ve svém
projevu přirovnal misii sv. Cyrila a Metoděje k ,,osvobozeneckému
poslání" Rudé armády. Byl vypískán a lidé hlasitě
skandovali: ,,Chceme papeže!"16
Klusákovi v určité fázi vystoupení nezbylo nic jiného než
přikročit k improvizaci. Dav shromážděných poutníků se
snažil mj. uklidnit výrokem: ,,Nebojte se, všechno bude."17
Za této situace se žádný představitel SKD PIT neodvážil na
Velehradě promluvit18
a kromě komunistů byly velehradské události varovným znamením i
pro jejich katolické spřežence. Biskup Vrana, expředseda SKD PIT,
si to uvědomoval a o akci se vyjádřil vskutku negativně:
,,Velehrad nepomohl církvi, naopak pro ni bude mít neblahé
následky. Je to ostuda církve."19
Vrana se tímto výrokem natolik přiblížil názorům představitelů
komunistického režimu, že toto hodnocení posléze přejali do své
zprávy o pobytu vatikánské delegace v ČSSR. Domnívám se
tedy, že by se měl spíše stydět sám Vrana, jenž s ostatními
,,mírovými kněžími" systematicky vytvářel z české
církve ,,otrockou vykonavatelku komunistických příkazů."20
Vrana spolu se svým generálním vikářem Františkem Vymětalem si
neodpustili ani kritický komentář adresovaný Slovákům, kteří
se svou četnou účastí zasloužili o zdar poutě: ,,To jste se
zase vycajchnovali." ,,V každém případě byl Velehrad předělem,
předzvěstí nové doby."21
Po velehradské
pouti zkrátka státní správa ani její SKD PIT nemohly být
spokojeny. Důvod je evidentní. Církevní sekretariáty už delší
dobu upozorňovaly, že ačkoli Vatikán de facto v posledním
období nikterak výrazně na sdružení neútočí, organizace je
v absolutní krizi22
a bez jakéhokoli zájmu ze strany mladších duchovních a
seminaristů. Roma locuta, causa finita tedy působilo, aniž
by bylo nutno o dekretu Quidam episcopi hovořit. I ambiciózní
kněží, kteří byli ochotni získat vyšší post prostřednictvím
spolupráce se státní správou, museli zřetelně vidět, že SKD
PIT není pro jejich kariéru reálnou platformou. Jedině jmenování
biskupa z jeho řad by dle příslušných státních orgánů
ještě mohlo leccos změnit.23
To se však již naštěstí nestalo, Svatý stolec si totiž
v případě biskupů Ferance a Vrany dávno uvědomil, jakou
daň v souvislosti s jejich jmenováním zaplatil.
K nelibosti státních orgánů se však přece jen na sklonku
,,problémového" roku 1985 ozval v souvislosti s dekretem
Svatý stolec. Kardinál Tomášek totiž v prosinci přivezl
z Říma nový dopis kardinála Silvia Oddiho, kde se jasnými
slovy připomíná dekret: ,,...s velikým potěšením v srdci
jsme zaznamenali spasitelné účinky, kterých bylo dosaženo u
kněžstva v této krajině, když naše posvátná kongregace vydala
8. 2. 1982 vyhlášení Quidam episcopi." Dopis opětovně kladl
důraz na ,,úplnou neslučitelnost mezi vlastními kněžskými
povinnostmi a jinou činností, která ať přímo či nepřímo se
zaměřuje na světské cíle" a ve zjevné narážce na
československou praxi varoval: ,,Ať se nikdo neodvažuje pokládat
za zákonité nastoupit na místo biskupů, když se jedná o
vykonávání úkonů, jež jsou svěřeny jen jim samým."
Arcibiskup pražský neotálel a ihned po příjezdu do republiky
psaní rozeslal po diecézích. Ačkoli stát později dosáhl
stažení dopisu a skrze velvyslanectví ČSSR v Římě získal
od arcibiskupa Poggiho ujištění, že se jednalo o ,,soukromou
iniciativu Tomáška a Oddiho", ,,škoda" už byla způsobena.24
Ještě v roce 1987
pravděpodobně StB v Borovcích u Piešťan brutálně
zavraždila místního faráře Štefana Poláka. Ze způsobu
provedení vraždy vyplývá, že byla předem důkladně naplánovaná
a chladnokrevně uskutečněna tak, aby k usmrcení nedošlo
náhle, nýbrž postupně.25
Několik dní před vraždou byla fara pod neustálým dohledem
policie či StB, v anonymních telefonátech mu vyhrožovali, že
jej zabijí. Kněz se stal nepohodlným, protože po návratu z Říma
v r. 1986, kde hovořil také s papežem, přestal
spolupracovat se Státní bezpečností a vzdal se členství v SKD
PIT. Bylo třeba zastrašit duchovní i laiky v časech
ideologické dezorientace a nejistoty. Oficiálně nebylo nic
vyšetřeno a v tisku se psalo o ,,loupežné vraždě", ač
pachatelé nic neodcizili.26
Pro pátera Poláka se vžil název „Popiełuszko na slovenský
způsob".
V témže roce
se sdružení za masivní pomoci státních orgánů dočkalo
dvou menších úspěchů. Nejprve se československá diplomacie,
jež využila špatné informovanosti Organizace spojených národů,
přičinila o to, že její generální tajemník Javier Peréz de
Cuellar udělil SKD PIT titul ,,Posel míru" za aktivní přínos
k Mezinárodnímu roku míru. Předseda českého sdružení
Václav Javůrek v rozhovoru pro Katolické noviny však samozřejmě
prohlašoval, že ,,myšlenka udělení titulu vyšla přímo od
generálního tajemníka."27
Diplom s čestným titulem převzal v Ženevě z rukou
generálního ředitele tamějšího centra OSN Jana Martensona
federální předseda F. Vymětal, který posléze zdůraznil, že
pocta udělená generálním tajemníkem OSN potvrzuje správnost
cesty, na níž se českoslovenští katoličtí kněží, zapojení
do mírového hnutí před více než 30 lety, vydali. Zároveň je
velkým oceněním jejich mírové práce jako součásti
celosvětového mírového úsilí a v neposlední řadě
přispívá i ke zvýšení všeobecné prestiže tohoto sdružení.28
O udělení titulu informovala nejen většina domácích sdělovacích
prostředků, ale i řada zahraničních médií. Řada katolíků
v naší zemi přijala zprávu o vyznamenání sdružení
s bolestným překvapením, jak např. dokládá dopis 50
věřících generálnímu tajemníkovi OSN, kde je mj. uvedeno:
,,PIT nedělá nic pro své souvěrce ani pro své spoluobčany
v nouzi, naopak jejich těžkosti ignoruje a zakrývá. Žije
v nepřátelství s vlastní církví, protože je
nástrojem k rozštěpení katolické církve u nás. Žije
v nepřátelství s vlastním národem, protože je
součástí ,fasády souhlasu‘, jež má zakrýt neblahý stav
československé společnosti, jež má zakrýt projevy naší
hluboké krize morální, politické, hospodářské i ekologické."29
Jeden z kněží také napsal nejvyššímu představiteli OSN a
jeho kritika byla ostřejší: ,,musím konstatovat, že Váš krok
byl mylný a škodlivý... Diplom dostalo sdružení za svou
činnost v roce 1987, a právě v tomto roce se
pronásledování katolíků zintenzivnilo. Bylo odsouzeno několik
laiků... Několik kněží stanulo před soudem za své svědomité
plnění povinností... Proto je ironií a zároveň velkou chybou,
že jste mu udělil výsostný a zavazující titul Posel míru..."30
V listopadu pak
zemřeli oba apoštolští administrátoři vakantních arcidiecézí,
totiž Július Gábriš a Josef Vrana. Vzhledem k naprosto kritické
situaci, kdy po smrti Vrany zůstal v ČSR jediný legálně
působící biskup (František Tomášek)31
a kdy československá strana po předchozím odmítání nakonec
souhlasila s volbou Jána Sokola do funkce administrátora
trnavské arcidiecéze, Svatý stolec vzal na vědomí skutečnost,
že v Olomouci byla pozice dočasného správce svěřena
dosavadnímu generálnímu vikáři Františku Vymětalovi,
předsedovi federálního SKD PIT. Ten byl do funkce zvolen
metropolitní kapitulou32
po zásahu náměstka ministra a ředitele SPVC ÚPV ČSSR Vladimíra
Janků. Ale kanonické pověření k výkonu této funkce mu
uděleno nebylo33
a požadavek československých představitelů, aby byl
František Vymětal jmenován také biskupem či dokonce
arcibiskupem, byl Svatým stolcem rozhodně odmítnut. Biskup
,,paxteriér" Feranec opět ,,nezklamal" a při slavnostním
uvedení Sokola do funkce prohlásil, že jmenování obou
arcidiecézních administrátorů se vyřešilo ke všeobecné
spokojenosti. Tento výrok vyvolal vlnu nesouhlasu v řadách
nekolaborujících duchovních i laiků.
Avšak ani dva výše
zmíněné relativní úspěchy již nemohly nic vylepšit na velmi
pošramocené pověsti sdružení, jež se nezadržitelně blížilo
k svému konci. Přestože ještě v roce 1987 bylo v SKD
okolo sedmi set členů, ,,to podstatné však již organizaci
chybělo - aktivita, schopnost ,pozitivního‘ zviditelnění,
odvaha k sebeprosazování."34
Biskup Korec se v témže roce vyjádřil, že SKD PIT je již
prakticky bez jakéhokoli vlivu a na Slovensku v organizaci
aktivně působí jen okolo dvaceti duchovních.35
V ČSR byl počet aktivních funkcionářů vyšší, avšak
nikoli výrazně.
Důkazem výše
zmíněné charakteristiky je následující rok, kdy byli na základě
československo-vatikánské dohody po 15 letech opět jmenováni
biskupové.36
Sdružení zůstalo zcela stranou a nikdo z jeho členů
neobdržel biskupskou funkci. V průběhu svěcení v pražské
katedrále dokonce ,,představitelé Pacem in terris nedostali
prostor k vystoupení." Tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík k tomu
trpce poznamenal: ,,Obě svěcení (druhé se uskutečnilo v Trnavě,
pozn. aut.) proběhla v atmosféře vypjatého katolického
triumfalismu a prezentace požadavků římskokatolické církve vůči
ČSSR."37
Takto se jistě shromáždění charakterizovat nedají, ale pro
státní orgány byl šok, když namísto posluhovačů z řad
PIT např. na počátku obřadu vystoupil státem stále neuznávaný
a již téměř 40 let systematicky perzekvovaný biskup Karel
Otčenášek.
V březnu 1988
byla v Bratislavě tvrdě potlačena Svíčková manifestace za
dodržování náboženských a občanských práv.
Zadrženo bylo 141 osob, včetně 13 zahraničních novinářů. SKD
PIT zde opět sehrálo tragickou úlohu. V předvečer akce
totiž v televizi vystoupil tajemník tiskové komise
federálního sdružení Štefan Záreczky, který se od manifestace
distancoval a prohlásil ji za ,,nekatolickou". Záreczky své
vystoupení hájil i po r. 1989 a uvedl, že ,,to udělal podle svého
nejlepšího svědomí a vědomí a na základě těch
informací, které tehdy dostal."38
,,Neodůvodněné násilí zůstane před dějinami hanbou těch,
kteří zneužili svoji moc na těchto bezbranných," reagoval na
Bratislavský Velký pátek, jak se manifestaci začalo říkat,
kardinál Tomášek ve své katedrále.39
V dubnu se v Bratislavě konalo u příležitosti 25. výročí
vydání encykliky Pacem in terris jubilejní zasedání sdružení.
Slovenský ministr kultury M. Válek obhajoval zásah bezpečnostních
orgánů a přítomní duchovní mu zatleskali. Projevy představitelů
SKD PIT odezněly v obvyklém duchu. Ani jeden z řečníků
nepoukázal na neoprávněnost tvrzení ministra, ani jeden
nepodpořil spravedlivé požadavky věřících a ani slovem
nenaznačil, že stát si v průběhu této akce počínal
protizákonně a nedemokraticky.40
V polovině
dubna 1989 zorganizovalo SKD PIT v nejdražším bratislavském
hotelu Fórum41
svou poslední významnější akci, oslavu tzv. mírových iniciativ
u příležitosti 40. výročí jejich založení. Nejednalo se o nic
jiného než o oslavu „Katolické akce", zakázané Římem.
Českoslovenští věřící v tomto období již očekávali,
že snad i ti nejskalnější ,,paxteriéři" budou oslavu
ignorovat. Přesto se akce zúčastnilo 150 duchovních
z celého Slovenska v čele s biskupem Ferancem a
diecézními administrátory. V projevech představitelů
sdružení nepadla ani zmínka o církevní situaci, v níž se
katolická církev po čtyřicet let nacházela. Jen se pozitivně
hodnotilo a tleskalo...42
,,Jako kdyby
neexistovalo," okomentoval sdružení v polovině roku 1989
kardinál Tomášek. Biskup a později rovněž kardinál Ján
Chryzostom Korec se ve stejné době vyjádřil o SKD takto:
,,Katolické noviny z 23. 4. 1989 napsaly, že před 40 lety 10.
2. 1950 se skupina jedenácti kněží rozhodla udávat v církvi
v ČSR tón a směr. Mnozí z těchto jedenácti zemřeli,
dokonce s odepřením církevního pohřbu, někteří ještě
žijí. Výrazně aktivních kněží hnutí PIT není však ani dnes
o mnoho více než jedenáct, jako jich bylo na začátku."43
Slova obou kardinálů předznamenávala velmi brzký zánik
sdružení, což si uvědomovala i StB, která v témže roce
konstatovala, že ,,jsou s využitím vlivové agentury a
v součinnosti se státní správou hledány optimální cesty,
jak SKD PIT zachránit před rozpadem, popřípadě postupným
zánikem..."44
V zájmu
záchrany odumírajícího sdružení byly tedy státní orgány
ochotny obětovat i jeho nejvlastnější atributy. Začaly
zdůrazňovat jeho věrnost papeži, mladým kandidátům členství
měly dokonce v úmyslu umožnit studium v západních
zemích. Za vrchol těchto snah je možno považovat výrok tajemníka
Sekretariátu pro věci církevní Ministerstva kultury SSR Pavla
Jurkovského ze září 1989, v němž je uvedeno, že stát SKD
PIT ,,nepotřebuje jako nástroj k rozbíjení jednoty církve."45
SKD PIT nezklamalo
své chlebodárce ani v revolučních dnech. 21. listopadu 1989
převzalo 17 jeho duchovních čestné uznání z rukou ministra
kultury SSR ,,za dlouholetou občanskou a mírovou angažovanost."
Následujícího dne se v Bratislavě konalo plenární zasedání
slovenského sdružení. Nitranský ordinář Štefan Janega, člen
federálního výboru, vystoupil i v televizi, kde se ostře
vyslovil proti studentskému společenskému pohybu. Studenti ať se
učí, prohlásil, a když se něco naučí, potom ať žádají, co
chtějí.46
4. prosince napsali čeští ordináři federálnímu předsedovi
sdružení mj. toto: ,,Vzhledem k tomu, že odpadají zábrany
svobodného církevního života, bylo by absurdní pokračovat ve
vaší činnosti. Proto vás důrazně vyzýváme, abyste ukončili
kanonicky protiprávní existenci SKD PIT."47
O tři dny později padla poslední komunistická vláda a společně
s ní padlo téhož dne i SKD PIT ČSSR a rozpuštěny byly také
všechny jeho nižší organizační jednotky. Likvidační komise
sdružení ukončila činnost... Místnosti a inventář sdružení,
které sídlilo na bývalé faře v Praze 2, Spálená 8,
převzali na Štědrý den téhož roku představitelé katolického
disentu, aby tam položili základy příštích katolických
nakladatelství Zvon a Portál a časopisů Teologické texty a Anno
Domini.48
Prostory a zařízení národního sekretariátu v Bratislavě
byly dány k dispozici Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě.
Na Štědrý den nová redakce Katolíckych novin ve svém prvním
úvodníku konstatovala: ,,SKD PIT navždy zůstane temnou skvrnou
novodobých dějin Slovenska."49
Závěrem je
zapotřebí uvést, že sdružení Pacem in terris zaujímalo
zvláštní místo v činnosti zaměřené proti jednotě
církve, jehož nejaktivnější část, nepříliš početná,
systematicky spolupracovala se Státní bezpečností. V materiálech
této organizace z r. 1989 se uvádí, že v SKD působila
,,agentura vysoké kvality" v počtu cca 90 osob, jež byly
klíčový zdroj informací o církvi (např. ,,aktivní
rozpracovávání" „reakčního" kléru a nelegálních
církevních struktur).50
Jejich pomocí mohla StB pronikat ,,do prostředí nepřítele"
socialistického zřízení.51
Po rozpadu sdružení byli jeho funkcionáři odvoláni z drtivé
většiny významnějších funkcí v církvi52
a biskupská jmenování, která poté následovala, ,,konečně
vyřešila problém řízení diecézí, jež zůstaly v nejednom
případě i desítky let pod kontrolou kněží paxteriérů,"53
jak byli občas nazýváni. Organizaci stihlo tvrdé odsouzení, a to
oprávněně. Stala se součástí komunistického systému a
nástrojem k rozbíjení církevní jednoty. Její kroky
soustavně kontrolovala StB, jež rozhodovala nejen o veškerých
kádrových přesunech v organizaci i církevních strukturách,
nýbrž dokonce připravovala i texty vystoupení představitelů
SKD, rozhodovala o programu schůzí a určovala, kdo se smí
přihlásit o slovo.54
Představitel ,,podzemní církve" Tomáš Halík o PIT mj. řekl:
,,Snaha získat prostřednictvím církve privilegia za cenu
politického přizpůsobení a kolaborace - nejnápadněji
viditelná v činnosti Pacem in terris - byla pokusem o
odstranění kříže z církve, o odmítnutí Kristova kříže
jako znaku odporu, a tudíž pokusem v podstatě
protikřesťanským."55
O mnoho složitější
je hodnocení členství ve sdružení. Zde není možno v žádném
případě zobecňovat. Skutečných kolaborantů nebylo mnoho.
Pasivní členové SKD PIT byli spíše obětí než součástí
systému, proti kterému nenalezli odvahu se vzepřít. Někteří
byli vedeni snahou ,,zachránit, co se dá" a umožnit církvi
přežít v dusné atmosféře normalizace, další se domnívali, že
se jim podaří režim přechytračit, a ještě jiní nedokázali
odolat výhodám, jimiž je režim korumpoval. Do které z těchto
kategorií kdo patří, není v lidských schopnostech stanovit.
Věděli to oni sami? Co bylo primární a co sekundární při
rozhodování o vstupu do sdružení a poté při setrvání v něm?
Na tyto i jiné související otázky se bude odpověď nalézat jen
velmi obtížně.56
Čeští biskupové
v čele s pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem se
v pastýřském listu z dubna 1992 veřejně omluvili celé
církvi v českých zemích za kolaboraci některých kněží,
zvláště z řad aktivních členů SKD PIT, a současně
všechny vyzvali k odpuštění a smíření.57
Poté se vedení církve podobným způsobem omluvilo i na stránkách
Mladé fronty. Ale všem tyto omluvy biskupů za hříšníky
v kněžských řadách nestačily.58
Oto Mádr, jedna z největších morálních autorit české
církve, napsal, že zrada každého duchovního uštědřuje církvi
bolestnou ránu, neboť právě na nich spočívá zvláštní
závazek vydávat svědectví pravdě.59
Mádr proto navrhoval, stejně jako kdysi kardinál Tomášek či P.
Zvěřina,60
aby duchovní, kteří náleželi k SKD PIT, veřejně odprosili
své věřící a všechny lidi dobré vůle za škody, které
způsobili církvi, poněvadž, jak dále uvedl, církev je povinna
dát jasné znamení celé společnosti. Toto však učinil jen jeden
z nich a poměrně značná část nejen věřících si dodnes
myslí, že česká církev se dostatečně nevyrovnala se
svou minulostí, přestože se po listopadu 1989 pro tento
nesnadný, ale velmi důležitý krok, naskytly optimální podmínky.
Brněnský historik Petr Fiala v této souvislosti poznamenal:
,,V církvi se na vše tak trochu zapomnělo. Dnes se zdá, že
trpěla vlastně celá církev a že v ní nikdo nedělal nic
nesprávného. To není dobré. Srovnejme polistopadové osudy řady
kněží činných v Pacem in terris s představiteli
skryté církve, kteří museli namáhavě bojovat nikoli o ocenění,
ale aby dokázali, že nepochybili..."61
Na Slovensku se
církev s minulostí vyrovnala podstatně méně. Episkopát
v čele s biskupy Sokolem a Tondrou opakovaně odmítá
hovořit o sdružení Pacem in terris. Známý kněz Anton Srholec,
který byl v období komunismu dlouhodobě vězněn a pracoval v
uranových dolech, ostře kritizoval současnou situaci, kdy celou
řadu postů v církevní správě zastávají bývalí členové
této organizace. Jeho mladší kolega, františkánský duchovní
Ján Krstiteľ Balázs, se vyjádřil takto: ,,Vyrovnání se
s minulostí nás činí svobodnými... Žádný způsob
vyrovnání však nenastal. A nikdo se ani neomluvil, že toto
sdružení navzdory papežovu zákazu fungovalo i nadále."62
Nová generace kněží
však chce a bude chtít poznat pravdu o svých předchůdcích,
žijících v komunistických časech. A zdaleka ne vždy to
bude hodnocení příjemné, jak např. dokládají slova Václava
Malého, jehož výrok, ač se to v něm přímo nenachází, se
s jistotou do značné míry týká rovněž představitelů SKD
PIT: ,,Je třeba říci, že vedení církve se až na určité
výjimky po celých čtyřicet let nacházelo v rukou osob
ovládaných StB. Byli to lidé, kteří nejspíš v osobním
životě trpěli jistými slabostmi, a díky tomu se z nich stali
vhodné nástroje tehdejší moci. Ne ze všech a ne vždy stejnou
měrou, přesto ale zdůrazňuji, že jich byla většina, jen
s několika čestnými výjimkami. Pokud jde o vedení církve,
je třeba podívat se pravdě do očí. Je to smutná kapitola.
Dokonce i když mám pochopení pro složitost situace, v jaké
se církevní úřady nacházely, musím prohlásit, že bylo jejich
povinností do jistých věcí se nepouštět. Ve svých kompromisech
nejenže dosáhly určité hranice, ony ji i překračovaly."63
1 Cf.
HLINKA, Anton, op. cit., s. 156. Vzhledem k dosavadní nedostupnosti
příslušných pramenů a útržkovitých informací k této
problematice můžeme prozatím stanovit pouze hypotézu. V první
polovině 80. let byly československo-vatikánské rozhovory velmi
konfrontační, což bylo způsobeno zejména vydáním dekretu
Quidam episcopi a jmenováním exilových duchovních Dominika
Hrušovského a Jaroslava Škarvady biskupy. Svatý stolec byl
v této souvislosti obviněn z podpory nepřátelské emigrace.
Konfrontační charakter výše zmíněných rozhovorů kulminoval
v r. 1984, kdy došlo k naprostému nezdaru jednání.
Československá strana totiž vznesla klíčový požadavek, a to
odvolání opatření proti SKD Pacem in terris. Ten však nebyl
Vatikánem přijat. Vzhledem k těmto závažným rozporům
tedy mohli někteří straničtí představitelé v roce 1984
obnovit myšlenku ,,pravoslavizace" církve, která zde byla
nastolena již na konci 40. let a využít v této souvislosti
velehradskou pouť, která se měla konat v následujícím
roce. Ovšem tento návrh byl odmítnut jak vedením SKD PIT, tak i
oběma sbory ordinářů, a proto byl velmi rychle zapomenut.
Závěrem je možno podotknout, že ,,pravoslavizovat"
se komunistům podařilo v roce 1950 pouze řeckokatolickou
církev, která byla násilně spojena s pravoslavnou církví
do r. 1968, kdy opět došlo k jejímu obnovení.
2 Archiv
Ministerstva vnitra České republiky, X. správa Sboru národní
bezpečnosti, Informace ve 3. čtvrtletí 1984.
3 Dopis
kardinála Tomáška ordinářům v ČSSR. Studie, 1985, č.
97, s. 74-75.
4 ,,Pozitivní
stanovisko ordinářů ovlivnilo nejen průběh krajských volebních
konferencí Sdružení, ale i celkovou přípravu a dobré výsledky
národních i celostátního III. sjezdu Sdružení katolických
duchovních Pacem in terris..." CUHRA, Jaroslav.
Československo-vatikánská jednání 1968-1989, s. 163.
5 Cf.
Resumé. In: Ve službě míru a záchrany života. Sborník z III.
celostátního sjezdu Sdružení katolických duchovních Pacem in
terris ČSSR. Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1986, s.
60.
6 O
sjezdu informovalo i mnoho zahraničních médií a české vysílání
Rádia Svobodná Evropa v této souvislosti o SKD PIT
prohlásilo, že ,,patří už po dlouhá léta k jedné
z nejkřiklavějších kamufláží, které mají zakrýt
skutečnou podstatu totalitní diktatury." Národní archiv,
Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, III.
celostátní sjezd Pacem in terris, 1985.
7 Cf.
CUHRA, Jaroslav. Dekret Quidam episcopi a zánik Sdružení
katolického duchovenstva Pacem in terris, s. 177.
8 Cf.
Resumé, s. 52.
9 SVOBODA,
Bohumil. Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase
s komunistickým režimem (1965-1989), s. 151, 155.
10
Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní
Ministerstva kultury ČSR, Anton Hlinka o letáku adresovanému
Pacem in terris, karton č. 173, únor 1985.
11 Vzpomínka
účastníka poutě Dr. Pavla Bambase, 1. 2. 2004.
12 Cf.
HALAS, František Xaver, op. cit., s. 625.
13 ŠIMULČÍK,
Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo
samizdatových dokumentov 1969-1989, s. 155; Soubor opatření ÚV
KSČ. Studie, 1985, č. 98-99, s. 221. Navíc došlo k úniku
tohoto dokumentu na veřejnost, a proto se mu na začátku roku 1985
dostalo značné ,,nežádoucí" publicity v domácím
samizdatu i v zahraničních sdělovacích prostředcích.
14 Nejnižší
údaj, a to 100 tisíc, pochází z obvykle podsazovaných
materiálů státních orgánů. Církevní zdroje a současná
literatura odhaduje počet účastníků na 150-200 tisíc.
Jednalo se tedy o největší náboženské shromáždění od konce
II. světové války.
15 ,,To
není ,skutečnost‘, to je sen," řekl v závěru slavnosti
kardinál skupině mladých lidí. HARTMANN, Jan; SVOBODA, Bohumil;
VAŠKO, Václav (eds.). Velehrad. In: Kardinál Tomášek, s. 108.
16 Cf.
GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 67.
17 LETZ,
Róbert, op. cit., s. 326.
18 Funkcionáři
sdružení se však přesto snažili ministra Klusáka ujišťovat
výrokem: ,,To jsou jen roby ze Slovenska." Jak je uvedeno výše,
realita byla výrazně odlišná. Sviečková manifestácia - 25.
marec 1988 [online]. Dostupné z:
http://www.svieckovamanifestacia.sk/index.php?page=oslavy-prihovory-duka
[cit. 20.06.2008].
19 Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
karton č. 143, Zpráva o pobytu delegace Vatikánu v ČSSR,
1985.
20 HALAS,
František Xaver, op. cit., s. 626.
21 BALÍK,
Stanislav; HANUŠ, Jiří, op. cit., s. 58.
22 Hodonínský
okresní církevní tajemník ve své zprávě o sdružení uvádí,
že ,,reakční duchovní a laici, kteří se netají tím, že
očekávají ,vymření‘ SKD, ,odměňují‘ členy sprostými
urážkami v dopisech, anonymních telefonátech nebo i
balíčky, v nichž jsou výstřižky a fotografie
z katolického tisku - to všechno doplněno urážlivými
poznámkami." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní
MK ČSR, Sdružení katolických duchovních Pacem in terris -
stav k 1. 3. 1986.
23 Národní
archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, P 136/9, 9194/24, Informace o
návštěvě státního tajemníka Vatikánu kardinála Agostino
Casaroliho v ČSSR, 21. 8. 1985.
24 Cf.
CUHRA, Jaroslav. Československo-vatikánská jednání 1968-1989,
s. 187.
25 Mrtvolu
našel na faře kostelník. Tenkým drátem byl rukama připoután
k horkému radiátoru, tvář měl zohavenou k nepoznání,
ústa plná papíru a přelepená páskou na koberec, oči zavázané
a celé tělo poraněné. Dle pitvy nebyly rány smrtelné. Polák
měl přelepená ústa a udusil se vlastními zvratky. HLINKA,
Anton, op. cit., s. 177.
26 Cf.
HLINKA, Anton, op. cit., s. 177-178.
27 ŠIMEČEK,
Vendelín. Velký Závazek. Katolické noviny, 27. 9. 1987, roč.
39, č. 39, s. 5.
28 Ocenění
SKD Pacem in terris ČSSR. Katolické noviny, 27. 9. 1987, roč. 39,
č. 39, s. 1.
29 SKD
Pacem in terris - tři dopisy. In: Perspektivy, 1990, č. 1, s.
29.
30 Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
Dopis čs. kněze J. Pérezu de Cuellar, karton č. 173, září
1987.
31 Jan
Pavel II. v této souvislosti toho roku prohlásil, že
mimořádně vážná náboženská situace v Československu
nemá v zemích s křesťanskou tradicí obdobu.
32 Národní
archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, P 54/88, 02/01, Informace o
jednání s Vatikánem, 6. 1. 1988.
33 F.
Vymětal byl totiž zvolen, na rozdíl od Jána Sokola, v rozporu
s kanonickým právem, poněvadž dle nového kodexu
kanonického práva, vydaného v roce 1983, volí
administrátora nikoli kapitula, nýbrž sbor konzultorů. Tento
orgán však tehdy v Olomouci neexistoval.
34 CUHRA,
Jaroslav. Dekret Quidam episcopi a zánik Sdružení katolického
duchovenstva Pacem in terris, s. 178. Zpráva církevního
sekretariátu o činnosti sdružení konstatuje, že ,,dalším
faktorem, který negativně ovlivňuje účast duchovních v SKD,
je Vatikánem schválený nový kodex církevního práva, který
požaduje, aby stanovy podobné organizace schválila příslušná
církevní autorita. V posledním období někteří duchovní
vyslovují názor, aby SKD pracovalo pod vedením ordinářů a
požadují vytvoření diecézní struktury SKD... SKD se ve své
činnosti opírá o určitý počet dlouhodobě osvědčených
členů, který ale není v potřebné míře omlazován. Svůj
vliv mají i rezervované postoje k SKD ze strany některých
ordinářů. Určité potíže vyplývají i z toho, že
jednotliví členové SKD jsou napadnutelní z hlediska chování
a plnění kněžských povinností. Jiní mají tendence klást
z titulu svých funkcí v SKD vůči státu
neakceptovatelné požadavky, mnohdy s falešnou argumentací,
s nerespektováním platných zákonných směrnic apod."
Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva
kultury ČSR, K činnosti Sdružení katolických
duchovních Pacem in terris s ohledem na působení na mladé
duchovní a bohoslovce, 1987.
35 Cf.
TIBENSKÝ, Peter (ed.). Kríž vo svetle pravdy. Z korešpondencie
biskupa J. Ch. Korca. Bratislava: LÚČ 1991, s. 83.
36 Jan
Lebeda, Antonín Liška a Ján Sokol.
37 Národní
archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, P 74/88, Informace o svěcení
nových biskupů římskokato- lické církve v ČSSR, 17. 6. 1988.
38 Cf.
ŠIMULČÍK, Ján. Čas svitania. Prešov: Vydavateľstvo Michala
Vaška 1998, s. 63, 244.
39 HARTMANN,
Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO, Václav (eds.). Obhájce lidských
práv. In: Kardinál Tomášek, s. 130.
40 Ministr
kultury na akademii PIT hodnotí Bratislavu. Informace o církvi
(samizdat), 1988, č. 5, s. 15.
41 Jedna
noc zde stála 700 tehdejších korun a celá akce se údajně
financovala ze sbírky, kterou předcházející měsíc
organizovala charita.
42 Cf.
Neslavná oslava ostudného výročí. Informace o církvi
(samizdat), 1989, č. 5, s. 10-11.
43
KOREC, Ján Chryzostom. Slová pre život. Svedectvá doby
1969-1989 2. Bratislava: LÚČ 2005, s. 297; ŠIMULČÍK, Ján.
Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo
samizdatových dokumentov 1969-1989, s. 158.
44
ŽÁČEK, Pavel. Boj proti církvím a sektám: Pohled
z centrály StB. In: Katolická církev a totalitarismus
v českých zemích. Brno: Centrum pro studium demokracie a
kultury 2001, s. 142. Velmi vážnou krizi a praktický rozklad SKD
PIT zachycuje i analýza XII. správy StB ze 14. 7. 1989: ,,Z obavy
před neúčastí duchovních odvolali letošní sjezd SKD PIT na
Slovensku, jelikož většina duchovních na nátlak Vatikánu a
části oficiální církve, nelegální církve a laického
apoštolátu odmítla účast na akcích SKD PIT." LETZ, Róbert,
op. cit., s. 324, pozn. 862.
45
Cf. HAĽKO, Jozef. Komunizmus a Cirkev. Radosť a nádej,
2005, roč. 15, č. 1, s. 7.
46
Cf. ŠIMULČÍK, Ján. Katolícka cirkev a nežná revolúcia
1989. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška 1999, s. 29, 31.
47
SKD Pacem in terris - tři dopisy. In: Perspektivy, 1990, č. 1,
s. 29.
48
Cf. HARTMANN, Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO, Václav (eds.).
Zákaz sdružení Pacem in terris. In: Kardinál Tomášek, s. 103.
49
Konec smutne známeho združenia. Katolícke noviny, 24. 12.
1989, roč. 104, č. 52-53, s. 3.
50
Ve své ,,ochranitelské" roli vůči SKD PIT si však StB
počínala do značné míry neúspěšně. Přes veškeré úsilí
nedokázala patřičně zabezpečit funkčnost sdružení, po vydání
dekretu pak již vůbec ne. Po biskupských svěceních (1973) už
nebyla schopna přesvědčit angažované duchovní, že tato
organizace je cestou ke kariéře, a nic na tom nezměnilo státními
orgány prosazované obsazování dostupných míst střední
hierarchie jejími exponenty. Tuto motivaci již od poloviny 70. let
podrýval jak postoj Svatého stolce k SKD PIT, tak postupné
odchody některých biskupů a dalších ordinářů ze sdružení.
StB pak naprosto selhala po zveřejnění dekretu Quidam episcopi.
V okamžiku, kdy nebyla schopna zamezit jeho přenesení do
domácího církevního prostředí, význam organizace výrazně
poklesl. Po léta se táhnoucí zápas o SKD PIT už byl de facto
jen bojem o zachování tváře, ,,odvolání" dekretu dokázal
Vatikán podmínit natolik jednoznačnými podmínkami, že jejich
přijetí by znamenalo klíčovou změnu v pojetí státní
církevní politiky. Vlivná StB nebyla sama o sobě schopna
sdružení oživit, a proto zbývaly už jen občasné pokusy o
dezinformace. Cf. CUHRA, Jaroslav. Československo-vatikánská
jednání 1968-1989, s. 240. Historik Pavel Žáček v této
souvislosti dodává: ,,Nedávno se mi dostal do ruky materiál, kde
StB hodnotí svou síť v Pacem in terris. V hodnocení se
píše, že jde o politicky naprosto zbytečnou instituci, ale na
druhou stranu je v ní několik desítek agentů, k nimž
má StB závazky a kvůli nimž nemůže organizaci zrušit. Tady je
vidět, že vztah StB - agent byl oboustranný. Bezpečnost
nechtěla ,své kněze‘ poslat do důchodu!" MENSCHIK, Tomáš.
Příště dojde na expremiéra Čalfu. Týden, 2007, roč. 14, č.
12, s. 41.
51
Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 73-74.
52
Čeští ordináři v prosinci 1989 v této
souvislosti napsali: ,,Musíte dát k dispozici významná
místa získaná spoluprací s dřívější politikou státu
vůči církvi. Ztracenou důvěru a úctu můžete znovu získat
obětavou a nenáročnou duchovní službou." SKD Pacem in terris
- tři dopisy. In: Perspektivy, 1990, č. 1, s. 29.
53
Ibid., s. 74.
54
Cf. HLINKA, Anton, op. cit., s. 252.
55
GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 75.
56
Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty
pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační
stř. sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit.
2005-03-12].
57
Této omluvě předcházela již v září 1990 třídenní kajícná
pouť biskupů a kněží na Velehrad. Cf. Archiv autora, Čiň
pokání, církvi! Pastýřský list biskupů Čech a Moravy, duben
1992. Viz příloha č. 12.
58
Trutnovský kaplan P. Jan Bystrý v této souvislosti
uvedl: ,,Nesdílím názor, že se církev vyrovnala se svou
minulostí dostatečně a současně si nemyslím, že jedna kající
pouť na Velehrad dokáže vyrovnat toto pohoršení." Vzpomínka
P. Mgr. Jana Bystrého na SKD PIT, 1. 3. 2007.
59
Cf. MÁDR, Oto. O lustracích zásadně i aktuálně. In:
Perspektivy, únor 1995, s. 5.
60
,,Podivuji se, že když mnozí vedoucí veřejného života
přiznávají své chyby a omyly, jenom vedoucí býv. PIT mlčí...
Bratři, bylo by velmi dobré..., kdybyste nějak veřejně, zvláště
vedoucí býv. PIT, uznali, co je vám vytýkáno: neposlušnost Sv.
otci..., kolaborace s ateistickým režimem, pohoršlivý život
za nečisté peníze... I nevěřící, ale čestní lidé, odsuzují
kolaboraci a dokonce mluví o ,rudých farách‘. Naplnil se čas -
změňte smýšlení srdcí svých. Uznejte své chyby, omyly,
neposlušnost a malověrnost..." SKD Pacem in terris - tři
dopisy. In: Perspektivy, 1990, č. 1, s. 29. ,,Josef Zvěřina
prožíval fakt kolaborace a zrady kněžského poslání
duchovenstva velmi bolestně. Jeho postoj však neovládá
povýšenost, pohrdání či odsouzení. Kolaboraci chápe jako
jednoznačnou zradu, ale v jeho slovech nacházíme také obavu o
osud těchto duchovních" (viz příloha č. 4, pozn. aut.).
MIZIA, Cezary Andrzej. Význam Agapé pro pronásledovanou církev
podle Josefa Zvěřiny. Karviná: Slezská univerzita v Opavě
2007, s. 52. O mnoho let později podrobil kritice bývalé
funkcionáře SKD PIT i světící biskup pražský Václav Malý:
,,Exponenti tohoto hnutí se stále scházejí, utvrzují se v tom,
že nešlo nic jiného dělat a že zachraňovali církev. Pro mě
je nepochopitelné, že člověk dokáže celá ta léta překrývat
svůj pocit viny a obracet jej v hrdinství, i když fakta mluví
jasně proti. Víceméně nikdo z těchto lidí neřekl: Chybil
jsem, mýlil jsem se, udělal jsem to ze strachu..."
Římskokatolická farnost Most [online]. Dostupné z:
http://www.farnost-most.cz/cirkev-za-normalizace-rozhovor-s-biskupem-malym
[cit. 22.08.2008].
61
MIKULÁŠEK, Ondřej. Rozhovor s politologem a historikem
Petrem Fialou [online],c.1999. Dostupné z:
http://www.geocities.com/athens/thebes/8910/texty/skryta.html [cit.
11.01.2007].
62
Vzpomínka P. Jána Krstiteľe Balázse na SKD PIT, 1. 3. 2005.
63
JANDOUREK, Jan; MALÝ, Václav. Cesta za pravdou. Praha:
Portál 1997, s. 56.