„Jak už jsme se
zmínili, organizační struktura SKD PIT kopíruje správní členění
ČSSR, nikoli strukturu diecézní. Na rozdíl od Slovenska však
v českých zemích nebyly zřízeny okresní organizace.
Sdružení je dobrovolným zájmovým hnutím katolických
duchovních, kteří se angažují v občanské činnosti při
budování a rozvoji socialistické společnosti podporou programu
Národní fronty. Dále usilují o upevnění míru a přátelství
mezi národy jako jednoho z hlavních předpokladů pro
vytvoření sociální spravedlnosti na celém světě. Také chtějí
vytvářet předpoklady k zajišťování oprávněných zájmů
a potřeb duchovních v oblasti sociální a zájmové. Pokud
jde o úkoly sdružení, v oblasti občanské povede duchovní
k tomu, aby (...) spolupracovali při upevňování hodnot
socialistického společenského řádu. Organizace bude napomáhat
k vytváření příznivých vztahů mezi církví a státem.
V oblasti mírové činnosti bude postupovat v duchu
encykliky Pacem in terris papeže Jana XXIII., a proto vyvine úsilí
k podpoře mírových snah SSSR a ostatních socialistických
zemí v boji za světový mír, u vědomí toho, že jen toto
společenství a pevné spojenecké svazky v něm jsou zárukou
světového míru..."1
Teologické
zdůvodnění své existence dokazovalo sdružení citáty z Písma,
církevních otců, dokumentů II. vatikánského koncilu, encyklik a
projevů papežů, avšak vytržených z kontextu. ,,Teologové"
sdružení zdůrazňovali svou věrnost církvi a Svatému otci v
otázkách víry a mravů. Kladli důraz na svou pravověrnost a
dávali ji do protikladu s ,,neortodoxními" vybočeními západních
teologů. Vychloubali se, že v otázkách míru, aggiornamenta,
občanské angažovanosti, kněžské solidarity apod. anticipovali
koncil. Nicméně oni nehlásali pax Christi, ale pax sovietica.
Aggiornamento Jana XXIII. chápali jako jednostranné přizpůsobení
se socialistickému režimu sovětské provenience.2
Tuto skutečnost mj. dokládají slova federálního předsedy
sdružení a generálního vikáře olomoucké arcidiecéze Antonína
Veselého na II. celostátním sjezdu SKD PIT ČSSR v roce 1980:
,,Evangelium není vázáno na určitý společenský řád. To nás
vedlo k tomu, že přijímáme novou společenskou skutečnost jako
příležitost ke zvěstování evangelia a k službě člověku. Na
ruinách staré společnosti neseme také na sobě břímě omylů
minulých generací. Ale před sebou vidíme Krista, který kráčí
před námi, a proto jsme se nerozpakovali být tam, kde se vede
zápas. Vidíme svět ve světle inkarnace, ve světle neustálého
Božího sestupu do tohoto světa. Proto nechceme utíkat ze světa
do závětří ghetta, ale klidně a s důvěrou v Boha vyrovnávat
se s revolučními změnami."3
Pokud jde o
legitimitu sdružení, odvolávali se představitelé na koncilní
dekret Presbyterorum ordinis, kde se doporučuje zakládat kněžská
sdružení po schválení příslušné církevní autority. Ovšem
toto sdružení nikdy žádnou církevní autoritou schváleno nebylo
a jeho činnost se vyvíjela zcela odlišně od ustanovení výše
zmíněného dekretu. Dekret totiž vyzývá duchovní k vzájemnému
bratrství a solidaritě, leč SKD PIT naprosto vědomě rozbíjelo
kněžskou jednotu a ti, kteří se ke sdružení nepřidali, byli
často stavěni do pozic nepřátel režimu.
Členství ve
sdružení na rozdíl od předcházejících organizací je
dobrovolné a všechny orgány jsou voleny. Orgány federálního
sdružení jsou federální výbor a předsednictvo federálního
výboru. Orgány národních sdružení tvoří: sjezd, ústřední
výbor a jeho předsednictvo, na úrovni krajů jsou to krajské
konference, krajský výbor a jeho předsednictvo. Názvy okresních
orgánů na Slovensku jsou totožné s krajskými. Ústřední
výbor k zajištění své činnosti vytváří sekretariát a
také pracovní komise, a to komisi pro občanskou angažovanost, pro
mírovou činnost, pro tiskové záležitosti, pro sociálně
zájmovou činnost a konečně komisi pro organizační činnost.
Funkční období všech orgánů je obvykle pětileté.4
V ČSR se stala
členy sdružení přibližně třetina kněží (726), na Slovensku
to byla cca jedna čtvrtina duchovních (350). Počty členů se
v jednotlivých krajích lišily. V obou moravských
krajích či Praze v organizaci působilo až 50 % duchovních,
naopak nejméně členů bylo v Západočeském a Středočeském
kraji (cca 30 %) a také ve všech třech slovenských krajích, kde
bylo pro členství v SKD získáno jen kolem 20 % z celkového
počtu kněží.5
Zde je nutno zdůraznit, že kněží řeckokatolické církve se
nikdy členy SKD PIT nestali.
Církev
v Československu byla v důsledku aktivity ,,mírových
kněží" vnitřně rozdělena, rozbitá dlouhými léty
pronásledování, fungující bez možnosti obvyklého kontaktu se
Svatým stolcem. Prožívala drama opuštěnosti a samoty. Po smrti
biskupů státní orgány dlouho odmítaly dát souhlas s novým
jmenováním a dožadovaly se, aby Apoštolský stolec přistoupil na
kandidaturu funkcionářů SKD PIT. Organizace tedy měla přes 1000
členů, kteří v 70. letech dosáhli svých pozic
prostřednictvím přidělování úřadů a peněz a také díky
zákulisní činnosti Státní bezpečnosti. Právě příslušnost
k Pacem in terris často rozhodovala o tom, zda mladý kněz
nakonec získal státní souhlas k výkonu duchovenské
činnosti.6
Mnozí se proto zúčastňovali sjezdů a dalších akcí
organizovaných SKD PIT pouze proto, aby měli ,,svatý pokoj",
aniž by se s ideologií sdružení jakkoli ztotožnili nebo
participovali na indoktrinaci společnosti. Jiní byli vydíráni
hrozbou, že budou zveřejněna jejich případná selhání
v minulosti, a proto se také stali členy.7
Ovšem existovala dosti početná skupina kněží, kteří byli
aktivními vykonavateli úkolů pečlivě připravených státními
sekretariáty pro věci církevní a orgány StB.8
Státní orgány poskytovaly SKD PIT od začátku jeho existence
soustavnou podporu tak, aby svou činností pozitivně ovlivňovalo
občansko-politické postoje co největší části duchovenstva.
Ovšem výsledky jeho činnosti nebyly nikterak valné. Kromě
nevelkého okruhu aktivistů ve vedení a některých starších
duchovních, poznamenaných minulostí, o SKD PIT větší zájem
nebyl a i řada těch, kteří se zúčastňovali jeho akcí, vnímali
jeho působení jakožto formální záležitost. Státní orgány si
stěžovaly na pasivitu sdružení. Důvodem byl mj. odmítavý
postoj Svatého stolce a zahraniční církevní emigrace vůči němu
i aktivity bývalých členů Díla koncilové obnovy (DKO).9
Václav Vaško
nazývá aktivity sdružení pseudočinností, s čímž musíme
souhlasit.10
SKD svou činnost pečlivě plánovalo a po schválení každé své
akce sekretariátem pro věci církevní, metodicky řízeným
ideologickým oddělením ÚV KSČ, realizovalo pod kontrolou dalších
státních orgánů. Roční zprávy o činnosti sdružení se od
sebe příliš nelišily. Stereotypně se připomínala výročí
,,Vítězného února", květnového osvobození republiky
,,slavnou Rudou armádou", Slovenského národního povstání,
Velké říjnové socialistické revoluce atd.11
To nechť dokládají některé úryvky z pramenů.
Ve Zprávě o
činnosti sdružení za rok 1972, kterou zpracoval ústřední
tajemník František Hochmann, je mj. uvedeno, že počátkem roku
bylo vzpomenuto na všech schůzích významu únorových událostí
pro celou naši společnost. Posléze početná delegace vedení
sdružení projevila na Vítkově úctu památce dělnických
prezidentů a vděčnost sovětským hrdinům. Z přátelského
setkání federálního výboru sdružení s představiteli
Sekretariátu pro věci církevní při Úřadu předsednictva vlády
ČSSR byl zaslán dopis předsedovi ÚV NF ČSSR Gustávu Husákovi.
Kněží v něm podali ujištění o své angažovanosti při
uskutečňování volebních programů NF ČSSR. Při návštěvě
výstavy ,,50 let SSSR" duchovní projevili nadšení a hluboký
dojem před grandiózními výsledky tvořivého úsilí sovětského
lidu, kterých dosáhl za půl století při budování i obraně
socialismu. S pocitem uspokojení přijalo sdružení kladné
hodnocení své práce od místopředsedy federální vlády Mateje
Lúčana, který prohlásil, že je zvláště pozitivní aktivizace
té části duchovních, jež projevuje upřímnou loajalitu ke
společenským poměrům naší republiky a snaží se přispět
k budování socialistického společenského zřízení.
Prestiž sdružení se údajně zvýšila, když na místa zemřelých
biskupů v Brně a Českých Budějovicích nastoupili coby
kapitulní vikáři členové sdružení Ludvík Horký a Miloslav
Trdla.12
Ani po podrobném prostudování nelze nalézt byť jen zmínku o
tom, proč došlo k výměně, proč zemřel např.
českobudějovický biskup Josef Hlouch, který musel absolvovat
naprosto nelidský čtyřhodinový výslech v sídle StB za
přítomnosti církevního tajemníka Drozdka (strhl mu kolárek a
křičel na něj, že Římu sloužit nebude), s nímž a jeho
kolegy udržovalo SKD PIT vskutku vřelé vztahy. Ani zmínka
o podlitinách v tváři biskupa, který ještě téhož
dne navečer skonal. Legitimní biskupové odcházeli za podivných
okolností za světa a sdružení jásalo, že stolce jsou obsazovány
jeho členy.
Rok 1973 byl, pokud
jde o aktivity sdružení, jeden z nejbohatších. Činnost
v tomto roce byla zahájena návštěvou vedení sdružení u
generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka, jemuž
poblahopřáli k 60. narozeninám. SKD PIT pokládá přijetí
soudruhem Husákem jako uznání a ohodnocení své činnosti
v oblasti občanské angažovanosti a v mírové práci.
Ústřední tajemník SKD PIT ČSSR František Hochmann Husákovi
sdělil, že jeho projevy ,,dávají v mnohých otázkách
podnět i Sdružení a usměrňují jeho činnost, aby se
rozvíjela v souladu s politikou a podporou Národní
fronty."13
Sdružení ještě blahopřálo k narozeninám federálnímu
vicepremiérovi Mateji Lúčanovi. Milanu Klusákovi gratulovalo ke
jmenování ministrem kultury, Ludvíku Svobodovi k opětovné
volbě prezidentem republiky a nevynechalo ani generálního
tajemníka ÚV KSSS Leonida Brežněva, kterému blahopřálo k
udělení Leninovy ceny za upevnění míru mezi národy. U
příležitosti 25. výročí ,,Vítězného února" byl na
zasedání ústředního výboru SKD vyzvednut dalekosáhlý
politický, společenský a ekonomický význam vítězství dělnické
třídy v r. 1948, i dosah spojenectví se SSSR a
socialistickými zeměmi. Účastníci navštívili výstavu
dokumentů z únorových dní r. 1948. Se stejným programem
k únorovému vítězství se konala shromáždění sdružení
ve všech českých i slovenských krajích.14
Sdružení v tomto roce uspořádalo též sympozium k 10.
výročí encykliky Pacem in terris, projevilo solidaritu s bojujícím
lidem v Mosambiku, odsoudilo vojenský puč v Chile a poděkovalo
československým zemědělcům za úspěšné žně. Na pomoc válkou
postiženému Vietnamu členové SKD darovali částku 30 000
Kčs.15
Avšak nejdůležitější událostí tohoto léta bylo pro sdružení
jmenování svých představitelů Josefa Vrany (biskup-apoštolský
administrátor olomoucký), Jozefa Ferance16
(sídelní biskup banskobystrický) a bývalých funkcionářů
Mírového hnutí katolického duchovenstva (MHKD) Jána Pásztora
(sídelní biskup nitranský) a Júliuse Gábriše (biskup-apoštolský
administrátor trnavský) novými biskupy. Tomuto jmenování
předcházela tři kola československo-vatikánských jednání na
přelomu let 1972-1973. Biskupové umírali jeden za druhým a na
Slovensku po smrti Róberta Pobožného v r. 1972 už nepůsobil
ani jediný římskokatolický ordinář s biskupským svěcením.
Svatý stolec měl tudíž eminentní zájem posunout uvázlá
jednání o biskupských nominacích dopředu, zatímco
československá strana se ocitala ve výhodě.17
S nástupem normalizace navíc režim projevoval mnohem menší
vstřícnost k vatikánským návrhům než při dřívějších
jednáních. ,,A právě tato situace zřejmě způsobila, že
výsledkem jednání (...) byl jeden z nejkontroverznějších
aktů vatikánské Ostpolitik18
vůči Československu."19
Velkou prohrou pro Svatý stolec byl zejména výběr osob. Není
pochyb o tom, že komunisté dosáhli velkého vítězství.
Z vatikánských nadějí na obsazení aspoň některých
biskupských stolců církvi oddanými kandidáty nezbylo nyní nic.
I po nových nominacích stáli v čele většiny diecézí
režimu loajální kapitulní vikáři, většinou funkcionáři SKD
PIT. Navíc bez nových biskupů záměrně zůstaly obě
východoslovenské diecéze s nejvyšší mírou religiozity,
košická a spišská. Bez řádného ordináře se musela obejít i
prešovská řeckokatolická eparchie. Československé komunistické
vedení začalo považovat další jednání se Svatým stolcem za
bezpředmětné.20
Předsednictvo ÚV
KSČ konstatovalo dosažení politického úspěchu, neboť Vatikán
akceptoval osoby, jež původně odmítal, a dokonce tři z nových
biskupů vzešli z řad kapitulních vikářů - tedy
Vatikánem vždy odmítaný postup. Ministr kultury ČSR Brůžek
shrnul v tajném referátě, který přednesl v budově svého úřadu,
výsledek ještě otevřeněji: ,,Obsazeny byly jen ty diecéze,
které jsme my chtěli, a navíc těmi duchovními, kteří vyhovují
nám a ne Vatikánu."21
Spolu s komunisty se z vítězství radovalo samozřejmě
také SKD. Dle mínění jeho představitelů sehrálo pozitivní
úlohu při jednání o jmenování nových biskupů. Sdružení
současně vyjádřilo radost nad tím, že právě předseda českého
sdružení (Josef Vrana) se stal biskupem. Tímto aktem se dostalo i
sdružení významné pozornosti z nejvyšších míst církve.
Biskup Vrana prohlásil, že PIT plněním svého poslání má
tvořit most mezi církví a naší společností.22
Podle svého vyjádření bude ve své nové funkci ušlechtilé
poslání sdružení podporovat, bude se o něj ve své pastýřské
službě opírat a jako biskup mu žehná.23
Na 1. sjezdu SKD PIT ČSR v Praze v r. 1975 J. Vrana mj.
řekl: ,,Obětavá a poctivá práce v duchu ideových zásad
sdružení je tou nejlepší prací pro církev v tomto státě.
A znovu Vám zdůrazňuji, že v jednotě je ta síla. Ta
jednota duchovenstva bude také silou a oporou nás, ordinářů,
kteří máme opravdu rádi Sdružení katolických duchovních a
plně podporujeme všechny jeho cíle a snahy."24
Biskup Vrana velmi rychle zapomněl, co slíbil před svým
jmenováním Svatému stolci, totiž že se vzdá funkce předsedy
českého SKD PIT a jakékoliv činnosti ve sdružení. Slib do
značné míry dodržen nebyl. Vzdal se sice předsednictví, avšak
členem předsednictva SKD, a to velmi aktivním, na svou výslovnou
žádost zůstal. ,,To jen prohloubilo v očích katolické
veřejnosti nedůvěru k už dříve kritizované ,východní
politice‘ Vatikánu. ,Radši žádné biskupy, než biskupy
kolaboranty‘, vzkazovalo se do Říma."25
Církevní historik Radomír Malý v této souvislosti uvedl, že
tento krok Svatého stolce přispěl ,,k falešnému, ale
psychologicky pochopitelnému přesvědčení, že sám papež
souhlasí s touto kolaborantskou linií a podporuje ji. V tom
nastal jistý přelomový moment v našich církevních dějinách."26
Jak je už zmíněno výše, se zásadními pochybnostmi posléze
mnozí hleděli na důvěřivost vatikánských diplomatů vůči
slibům komunistické vlády. Jeden z duchovních, osobní
tajemník F. Tomáška P. Josef Mixa, to v rozhovoru
s vatikánským diplomatem Giovanni Chelim shrnul: ,,Vy
jste udělali chybu, protože věříte systému, který je naprosto
prolhaný."27
Na obranu vyjednavačů Svatého stolce lze dodat, že tato jmenování
vyřešila některé problémy právního rázu, které
z neobsazených biskupských stolců vyplývaly a současně
také odpovídala pastoračním potřebám.
Novým předsedou
SKD PIT ČSR se stal českotěšínský ordinář a dosavadní
severomoravský krajský předseda sdružení Antonín Veselý.
V r. 1974
u příležitosti výročí Vítězného února předsednictvo SKD
PIT ČSSR věnovalo na svém zasedání pozornost politickému,
ekonomickému a společenskému významu vítězství dělnické
třídy v r. 1948. V dopise předsedy ÚV NF ČSSR Gustáva
Husáka předsednictvu SKD se kladně hodnotí činnost PIT v oblasti
mírové, při napomáhání budování socialismu v naší
vlasti a vytváření předpokladů pro dobré vztahy mezi
římskokatolickou církví a státem. V září vydalo sdružení
k 30. výročí Slovenského národního povstání prohlášení,
kde konstatuje, že (...) ,,došlo k zvýšení životní úrovně
a vytvoření podmínek pro všeobecný rozvoj lidské osobnosti...
Věřící lid má zabezpečeny podmínky pro uspokojení svých
potřeb..." V tomto roce se člen sdružení, kapitulní vikář
brněnský, Ludvík Horký stal členem Světové rady míru.28
Řada laiků i
duchovních byla se směřováním prokomunistického sdružení
nespokojena a v některých případech to dávala najevo i
veřejně. Dokonce se ozvali i někteří členové SKD. V říjnu
1974 vystoupil v Košicích na výroční schůzi sdružení
Alojz Tkáč, v současné době arcibiskup košický, který
pojmenoval neutěšenou společenskou situaci, v níž se
nacházeli věřící.29
Mj. řekl: ,,Nemohu nevidět nepříjemné skutečnosti, které se
nás, kněží a věřících, bolestně dotýkají, cítíme se
ukřivděni... Směrnice Ministerstva kultury SSR o přihlašování
dětí na náboženskou výchovu se často v mnoha městech
porušují... Věřící občané jsou zastrašováni, pokud jde o
vykonávání náboženských potřeb... Kněžím jsou odebírány
souhlasy za velmi obecná obvinění, dokonce i falešná...
Vytvořila se atmosféra strachu a stísněnosti..."30
Toto byl jediný známý projev čestné, otevřené a neohrožené
loajálnosti vůči církvi na schůzích této organizace.
Perzekuční mašinérie komunistického státu na sebe nenechala
dlouho čekat. Alojz Tkáč byl opakovaně vyslýchán příslušníky
Státní bezpečnosti a v Košicích jej po večerní
bohoslužbě fyzicky napadlo několik najatých mužů. Posléze byl
za svůj pravdivý a odvážný projev potrestán odebráním
státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. SKD PIT se
jako obvykle tvářilo, že nic neslyší a vše je v pořádku.
Nepostavilo se ani za svého člena. Dále zdůrazňovalo, jak je
důležitá kněžská solidarita... Nelze na závěr v této
souvislosti nezmínit výrok ústředního tajemníka SKD PIT ČSSR
Františka Hochmanna, který leccos z výše uvedeného
osvětluje: ,,Sdružení je dobrovolné myšlenkové hnutí. Kdo však
bude aktivně pracovat proti Sdružení, to si nenecháme líbit,
takové duchovní budeme odhalovat a očerníme je z
protikomunistického postoje. Konsekventně to může hraničit i
s protistátní činností, maskované církevní oblastí."31
Rok 1975 byl, pokud jde o činnost sdružení, ve znamení sjezdů a
konferencí. Po volebních konferencích a krajských sjezdech se
v lednu v Praze konal I. sjezd SKD PIT ČSR za účasti 210
delegátů a pod heslem ,,Spolupracovat v míru na budování
světa". Na sjezdu byli přítomni všichni ordináři, státní
správu zastupoval ministr kultury Milan Klusák. Předseda SKD ČSR
Antonín Veselý na sjezdu prohlásil, že k aktivitě v trojím
oboru činnosti SKD (občanská angažovanost, mírové úsilí,
sociální a zájmová oblast) vedou zjevené pravdy Boží. Předseda
Veselý odmítl zkreslené zprávy o našich náboženských poměrech
v zahraničí a zdůrazňuje: ,,Postaráme se sami o sebe,
nepotřebujeme rádce a svůj lid nikdy nezradíme."32
Ministr kultury Klusák ve svém významném projevu (dle mínění
SKD) zdůraznil, že sdružení dospělo k přesvědčení, že
socialismus zajišťuje lidem lepší život než kapitalismus.
Delegáti jej odměnili bouřlivým potleskem. Předsedou se stal
opět A. Veselý. Tento sjezd měl v západoevropském tisku
značný ohlas. Jednomu z francouzských deníků neušel
,,absurdní protiklad. Mezitím, co se v přítomnosti ministra
kultury s požehnáním strany sdružení scházelo, vláda bila
všemi prostředky, jaké má k dispozici totalitní stát, do
té instituce, kterou si duchovní z Pacem in terris nárokují
představovat..."33
V únoru 1975
se konal také v Bratislavě I. sjezd SKD PIT SSR, a to za
účasti 230 delegátů. Na sjezd se dostavili mnozí ordináři
v čele s ,,vlasteneckými biskupy" Jozefem Ferancem a Josefem
Vranou. Státní orgány zastupoval slovenský ministr kultury
Miroslav Válek.34
Na rozdíl od českého sdružení však zde došlo k výměně
na postu předsedy. Slovenské úřady si totiž stěžovaly na
pasivitu sdružení. Jednu z příčin této pasivity státní
orgány viděly i v osobě dosavadního předsedy Mikuláše
Višňovského. R. 1973 se vyjádřily, že v posledním
období je často nemocen, ale přitom neposkytuje dostatek možností
pro aktivitu ostatním, a proto bude v příhodné době
potřebné i personální řešení. Výměna tedy proběhla
nenásilně na sjezdu a novým předsedou se stal kanovník Gejza
Navrátil. Patřil k těm, kteří se ,,osvědčili" v letech
1968-1969 a státní správa ho vnímala jako perspektivního.
Komunisté také v následujícím roce zařídili jeho zvolení
poslancem SNR. Tuto funkci pochopitelně vykonával, podobně jako
např. Josef Plojhar, v rozporu s kanonickým právem.35
Po obou národních
sjezdech se v červnu t. r. v Brně konal za účasti téměř
500 delegátů I. sjezd SKD PIT ČSSR, a to pod heslem
,,Spolupracovat za upevnění míru a přispívat k rozvoji
naší společnosti." Na sjezdu nemohli chybět biskupové Vrana
a Feranec a prorežimní kapitulní vikáři. Za státní správu
byl přítomen místopředseda federální vlády Matej Lúčan.
Dosavadní federální předseda sdružení Václav Medek ve svém
projevu vyzvedl snahu o nové formy uplatnění duchovních
v podmínkách socialistické společnosti. Poté připomenul
kněze, kteří trpěli a zahynuli v období nacismu. O
přinejmenším stejném řádění bolševiků v 50. letech,
jež mělo za následek mnoho a mnoho obětí, nepadla v projevu
ani zmínka. V závěru sjezdu biskup Vrana konstatoval, že
,,práce" sdružení byla kladně hodnocena místopředsedou vlády
Lúčanem36
a ostatními představiteli státu. Podle biskupa právě tato
skutečnost přinese v budoucnu bohaté ovoce.37
V usnesení sjezdu se mj. nachází: Všechen náš lid a s ním
i my katoličtí kněží vidíme v Sovětském svazu nejlepšího
přítele našich národů. (...) Abychom vyjádřili Sovětskému
svazu vděk, doporučujeme do konce r. 1975 provést ve všech
krajských organizacích nábor členů do Svazu
československo-sovětského přátelství.38
Také na federální úrovni došlo k personálním změnám.
Novým předsedou byl zvolen ordinář českotěšínský Antonín
Veselý, předseda SKD PIT ČSR, místopředsedou se stal předseda
slovenského SKD Gejza Navrátil.
Dne 28. října 1975
se v Olomouci konalo zasedání rozšířeného federálního
výboru SKD PIT ČSSR. Hlavní projev zde měl úřadující
předseda ÚV NF Tomáš Trávníček. Ve svém vystoupení
ohraničil, respektive pojmenoval postavení církví
v socialistickém Československu: ,,Církve mají (...)
zákonnou povinnost dbát, aby se náboženské přesvědčení
věřících nezneužívalo k ideologickému a politickému
nepřátelství vůči socialistickému zřízení. Proto tedy mohou
církve konat jen takové akce, které jsou přímou součástí
náboženského kultu, a to především v církevních
objektech, které církve mají k tomuto účelu k dispozici.
A kněžská a duchovní povolání mohou vykonávat jen
kvalifikovaní občané, kteří mají k této činnosti udělen
příslušný státní souhlas... Sdružení PIT si tyto zásady
osvojilo... Jsme přesvědčeni, že proces výchovy se musí završit
zformováním marxisticko-leninského světového názoru... Tento
zápas povedeme na všech úsecích společnosti."39
Pokud bychom to shrnuli, církev mohla existovat jen v kostelech
a na vše potřebovala povolení - socialistická náboženská
svoboda. Jako výsměch Trávníček dále dodal: ,,Svoboda
náboženského vyznání je zaručena ústavou..."40
Zapomněl říci, že je to svoboda kontrolovaná, tedy komunistická.
Tento projev byl v souladu se státní církevní politikou a
postoj SKD PIT, totiž potlesk, byl odpovědí na ni.41
Několik dní před projevem Trávníčka dostávají ,,vlastenečtí
ordináři" Vrana a Veselý čestné doktoráty Cyrilometodějské
bohoslovecké fakulty v Litoměřicích ,,jako vyjádření
vysoké pocty za zvláštní zásluhy o církev a národ a za
příkladnou výchovu věřících k lidskému pokroku."42
Stanovisko kněžské organizace k projevu pobouřilo mnohé věřící.
Leták ,,Likvidujeme vás, tleskejte",43
který byl mezi občany značně rozšířen, se stal symbolem
odmítavého postoje ke sdružení. Mj. se v něm píše: (...)
,,Organizátoři Pacem in terris - co ještě chcete? Stali jste se
tribunou, skrze níž ateisté veřejně oznamují, že likvidují
Boha. A vy jste mlčeli: Ne, vy jste tleskali! Vy oznamujete dále
tuto zvěst! Vaše tzv. Katolické noviny se staly hlásnou tribunou
těchto nehorázností! Čekáte odpuštění? Opravdu nevíte, co
činíte? Celý národ to ví... Celá církev a celý svět to ví!
(...) Věřící stonají a pláčou, ale Pacem in terris se tváří,
že to nevidí. Tleská Trávníčkovi. Odsuzuje emigranty a
kardinály, kteří o nás povědí v cizině pravdu - že nás
okrádají o Boha, v srdci křesťanské Evropy, před tváří
celého světa. Pacem in terris hanebně zakrývá křivdy, páchané
na věřících..."44
Zachovaly se i jiné
dokumenty, jež kritizovaly činnost hnutí. Július Homola ze Žiaru
nad Hronom napsal funkcionářům: (...) ,,Velmi mě mrzí a
rozhořčuje jednání představitelů sdružení. My všichni, kteří
čteme Katolické noviny, jsme se za celých 25 let existence
mírového hnutí nemohli dočíst, že by se představitelé
sdružení zastali náboženství, církve, věřících. (...)
Jejich projevy vyznívaly vždy tak, jako by bylo mezi státem a
církví vše v nejlepším pořádku... Nač byly dobré tyto
pštrosí způsoby?"45
V anonymním dopise katolických věřících se píše: ,,Vy,
účastníci rozšířeného federálního pléna SKD PIT, kteří
jste se sešli za účasti svých biskupů a ordinářů v Bratislavě
dne 11. 3. 1976, neměli jste ani trochu odvahy a hrdosti postavit
se tváří v tvář proti nepřátelům Kristova
evangelia, za svobodu církve..., náboženské výchovy atd. A říci
svým chlebodárcům, že do sféry míru patří i svoboda
náboženská a že bez ní nemůže být ani trvalého míru, jenž
tak horlivě propagujete v Katolických novinách...
Vy jste si vaši organizaci, SKD Pacem in terris‘ založili proto,
abyste si chránili svou kůži, náboženskou svobodu a výchovu
zcela zanedbali, a tak volně připravujete cestu k ateismu...
Toto je ta vaše ,práce‘ pro mír."46
V roce 1977
došlo nejen v římskokatolické církvi v Československu
k řadě změn. Na protest proti praktickému nerespektování
závěrů Helsinské konference vydala skupina opozičních aktivistů
dne 1. 1. 1977 Prohlášení Charty 77, v němž se hovořilo i
o náboženské svobodě a o jejím neustálém porušování
komunistickým režimem. Představitelé režimu okamžitě
zorganizovali její odmítnutí představiteli církve. Čeští i
slovenští katoličtí biskupové vydali v lednu 1977
prohlášení (podepsal jej i biskup-apoštolský administrátor
František Tomášek, za což byl kritizován opozičními kruhy),
jímž se od výzvy Charty 77 distancovali,47
přestože mezi jejími signatáři byli také katoličtí duchovní
(např. P. Václav Malý, dnes světící biskup pražský, či P.
Josef Zvěřina). Toto stanovisko představitelů církve k Chartě
77 také pramenilo ze zastrašování mnohých duchovních Státní
bezpečností a z nedůvěry k některým signatářům,
kteří se ve svých dřívějších vysokých funkcích podíleli na
proticírkevní politice komunistů.48
Nejagilněji se samozřejmě proti Chartě 77 postavili představitelé
SKD PIT. V prohlášení spolu s dalšími organizacemi
zdůrazňují, že (...) ,,Je pro ně zarážející postoj
osnovatelů ,charty 77‘, kteří nechtějí brát na vědomí žádná
pozitiva socialistického zřízení. Jejich činy a způsoby nijak
nepomáhají řešit vzniklé problémy, a proto se s nimi
neztotožňujeme."49
Funkcionáři sdružení naopak vnímali jen kladné stránky
socialistického zřízení, jak mimo jiné dokládá prohlášení
ze zasedání rozšířeného federálního výboru SKD PIT
v Košicích: ,,Tak jako se celá naše vlast s velkou
úctou sklání a oslavuje 60. výročí Velké říjnové
socialistické revoluce, i my, římskokatoličtí kněží
v Československé socialistické republice a s námi
věřící lid, vzdáváme hold této události světových dějin,
která otevřela pro celou zeměkouli novou etapu dějin... V těchto
dnech jsme se hluboce zamýšleli nad tím, zda VŘSR - Sovětský
svaz mají v sobě takové vysoké morální hodnoty, za něž
se může postavit i katolický kněz a věřící člověk. Jsme
přesvědčeni, že ano..."50
Na základě československo-vatikánských jednání bylo koncem r.
1977 dohodnuto sladění státních hranic s hranicemi diecézí
a s tím související zřízení slovenské církevní
provincie se sídlem v Trnavě, které byly podřízeny všechny
slovenské diecéze. V ČSR došlo k vyjmutí apoštolské
administratury českotěšínské z vratislavské arcidiecéze
a jejímu včlenění do arcidiecéze olomoucké. Tyto změny pak
byly stvrzeny dvěma papežskými bulami (Praescriptionum sacrosancti
a Qui divino). Třebaže komunistický režim měl na realizaci
těchto rozsáhlých změn nanejvýš tu zásluhu, že nečinil
překážky jejich provedení, představitelé SKD Pacem in terris to
označovali za velké vítězství socialistického státu, na němž
se také nemalou měrou podíleli.51
A proto se např. federální předseda Antonín Veselý na
zasedání rozšířeného federálního výboru SKD PIT v březnu
1978 vyjádřil takto: ,,A tak jsme v uplynulých týdnech byli
svědky, že otázky, které nedovedla vyřešit buržoazní
republika ani slovenský štát, byly vyřešeny socialistickým
státem."52
Součástí
československo-vatikánských dohod z r. 1977 bylo jmenování
kardinála Tomáška53
arcibiskupem pražským, jež bylo realizováno v prosinci
1977.54
Ovšem to bylo jediné, co se v personální oblasti podařilo
vyjednat. K obsazení olomoucké a trnavské arcidiecéze jakož
i dalších vakantních diecézí na dlouho dobu nedošlo, a to
především kvůli tomu, že státní orgány prosazovaly do funkce
olomouckého arcibiskupa dosavadního apoštolského administrátora
Josefa Vranu, který však coby člen předsednictva SKD PIT nebyl
pro Vatikán přijatelný.55
O zamítnutí jmenování se také zasloužil kardinál Tomášek,
který v roce 1979 sdělil papeži Janu Pavlovi II., že jeho
postoj se v poslední době ,,značně zhoršil, takže by jeho
jmenování arcibiskupem vyvolalo mezi kněžstvem velké
rozhořčení."56
Pokud jde o personální změny v rámci sdružení, byl v r.
1977 po rezignaci Antonína Veselého zvolen předsedou SKD PIT ČSR
Josef Hendrich, kapitulní vikář litoměřický, mající velice
důvěrné styky se Státní bezpečností.
V roce 1979 se
konaly krajské volební schůze a národní sjezdy SKD (ve funkcích
byli potvrzeni stávající předsedové Josef Hendrich a Gejza
Navrátil57),
které byly završeny II. celostátním sjezdem SKD PIT ČSSR, jenž
se v únoru 1980 uskutečnil v Praze (pod heslem ,,Cestou
míru k prospěchu církve a naší vlasti"). Sjezdu se
zúčastnilo okolo 400 delegátů a hostů. Přítomni byli biskupové
Vrana, Feranec, Pásztor, Gábriš a všichni čeští a slovenští
kapitulní vikáři. Státní orgány na sjezdu zastupoval federální
místopředseda vlády Matej Lúčan.58
Federální předseda sdružení Veselý v hlavním projevu
připomenul 30. výročí existence kněžského mírového hnutí.
Zdůraznil, že sdružení podporuje mírový program Národní
fronty ČSSR. Pacem in terris dle něj oceňuje a podporuje mírové
iniciativy Sovětského svazu a dalších socialistických zemí.
Jednoznačně odmítl veškeré domácí59
i zahraniční kritiky sdružení. Vicepremiér Lúčan byl potěšen,
že SKD se chce i nadále aktivně podílet na socialistickém
budování naší vlasti. Sjezd poslal pozdravné dopisy prezidentu
Husákovi a papeži Janu Pavlovi II. Post předsedy obhájil
Antonín Veselý, místopředsedou zůstal také Gejza Navrátil
a nově byl do této funkce zvolen předseda českého sdružení
Josef Hendrich.60
Státní správa poté ve svém hodnocení konstatovala, že ,,přes
všechny útoky se nepodařilo provatikánsky orientovaným duchovním
oslabit činnost Pacem in terris. Sjezdy splnily své politické
poslání a potvrdily, že Pacem in terris je důležitým nástrojem
naší církevní politiky."61
A nyní několik vět
o kontaktech sdružení s ostatními mírovými organizacemi. Je
vskutku zvláštní, že SKD PIT přes všechno své okázalé
hlášení se k II. vatikánskému koncilu a mírovým projevům
papežů Jana XXIII., Pavla VI. i Jana Pavla II. neudržovalo
kontakty s církevními mírovými organizacemi, jako je např.
Justitia et pax. Kupodivu nemělo ani styky s jihoamerickými
organizacemi teologie osvobození. Orientovalo se výlučně na
organizace a podniky prosazující pax sovietica. Zejména to byl
Československý mírový výbor a protestantská obdoba Pacem in
terris, Křesťanská mírová konference. Ze zahraničních
organizací to byla v Německé demokratické republice sídlící
Berlínská konference evropských katolíků (Berliner Konferenz
europäischer Katholiken). Měla být obdobou československého SKD
PIT, ale východoněmečtí kněží ji ignorovali. Jejich zasedání
se proto zúčastňovali duchovní z jiných socialistických zemí a
dezorientovaní kněží z celé Evropy. Berlínskou konferenci se
však komunistům nepodařilo tak zmanipulovat jako SKD PIT.
Například na Mezinárodním sympoziu Berlínské konference,
konaném v září 1976 v Berlíně, protestoval Ital dr. Zappulli
proti stereotypním frázím o vedoucí úloze socialistických států
v čele s SSSR v boji za mír. Řekl, že takové fráze jsou
pro katolíky v západních zemích nepřijatelné. Delegáti SKD PIT
si pak stěžovali na českém ministerstvu kultury, že se na
sympoziu ocitli v izolaci, že někteří účastníci Berlínské
konference, a to i ze socialistických zemí, označovali sdružení
PIT za státem řízenou organizaci. (V Maďarsku bylo mírové hnutí
Opus pacis pod kontrolou biskupského sboru, v Polsku se podobné
hnutí nepodařilo založit vůbec.)62
Na konci 70. let
kritiků sdružení přibývalo. V říjnu 1978 byl zvolen
papežem první Slovan v historii, krakovský arcibiskup Karol
Józef kardinál Wojtyła, jenž přijal jméno Jan Pavel II. Nový
papež na rozdíl od svých italských předchůdců znal dobře
poměry v komunistickém Československu a už nehodlal tomuto
ani jiným podobným režimům ustupovat. Cílem papežových snah se
stala jejich likvidace. Sdružení katolických duchovních se tato
likvidace týkala rovněž. Jeho funkcionáři poslali papeži
blahopřání ke zvolení a už si povídali, jak se budou chválit
odpovědí. Z Říma posílají tisíce poděkování,
požehnání... Pro sdružení však nedorazilo nic... Časy se mění.
Jan Pavel II. zaujal jasné a rázné stanovisko ke kolaborantskému
sdružení.63
V osobních rozhovorech s biskupy dal papež zřetelně najevo,
že jejich členství v SKD PIT není přípustné a dle jejich
vlastní interpretace pohrozil přímo i celé organizaci: ,,PIT nemá
opodstatnění na existenci a Vatikán bude muset přijmout taková
opatření, aby tato kněžská organizace v ČSSR přestala
existovat, protože přijímá stanoviska, která jsou v rozporu
se stanovisky Vatikánu."64
Nepřesvědčily jej ani fotografie z biřmování a opravených
kostelů, které měly dokazovat, že členům sdružení je
poskytován větší prostor pro pastorační aktivity. Jeho
pontifikát znamenal konec opatrnické (,,Jen je nedráždit!")
,,Ostpolitik" Vatikánu.
I církev v Čechách
jako by se probudila z těžkého snu. Žádala dodržování
lidských práv nejen pro sebe, nýbrž pro celou společnost.
Kardinál Tomášek, jenž byl předtím poněkud opatrnický a
komunisté jej pokládali víceméně za svého člověka, se
obklopil lidmi (P. Josef Zvěřina, P. Oto Mádr, později např. P.
Tomáš Halík), kteří mu pomáhali čelit ustrašené atmosféře
pražského arcibiskupství i samozvancům z SKD PIT.65
Zvláště proti nim, kteří po léta diskreditovali církev a
křesťanství vůbec, začal vystupovat kardinál Tomášek s velkou
rozhodností. Odmítá se účastnit oslav komunistů a jejich
přisluhovačů. Když jej funkcionáři sdružení pozývají na
oslavy ,,Února", odpovídá jim: ,,Nemohu, pochopte, nemohu se
účastnit oslav Února, jsem pražský primas a kardinál Svaté
římské církve."66
Postoj nového slovanského papeže k československému režimu stal
se pro něj příkladem. Sebevědomější ve svém vystupování
začali být i někteří ostatní ordináři,67
kteří mj. dokonce požadovali zrušení SKD a změnu obsahového
zaměření Katolických novin, jež byly v rukou tohoto
sdružení. Někteří kněží, proslulí svým bezvýhradně
loajálním postojem ke státu i SKD, se v té době pokoušeli
revidovat svá dosavadní stanoviska a způsob kněžského života.
Ne všem se to ale vydařilo. Jeden z nich, čtyřicetiletý
farář v Bratislavě-Trnávce Jaroslav Rusnák, někdejší
člen federálního výboru PIT a agent StB, jenž se veřejně
vyznal ze svých pochybení a začal vést příkladný kněžský
život, vzápětí zemřel za záhadných okolností. Jednoho rána
jej našli mrtvého. Nikdo nesměl vstoupit do jeho bytu a
prohlédnout si jeho tělo. Příbuzným a ,,zvědavcům" se
opakovala oficiální verze, že se udusil, protože došlo k ucpání
komínu. Dodnes se má za to, že ho zavraždila StB, která tímto
způsobem chtěla zastrašit celý okruh duchovních, v řadě
případů členů SKD, spolupracujících s tajnou policií.68
Jeden z vysoce postavených představitelů slovenského
ministerstva kultury v souvislosti s Rusnákovou smrtí
poznamenal: ,,Neměl hrát dvojí hru."69
Odpor proti sdružení
měl i jiné formy a jednou z nich se stala protestní hladovka
bohoslovců na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké
fakultě v Bratislavě koncem října 1980. Byla bezprostřední
reakcí bohoslovců, ale současně také projevem šířeji
koncipovaného a organizovaného nesouhlasu s SKD PIT, které se
neustále snažilo získat v semináři pevnou pozici.70
Bohoslovci ji realizovali na základě vlastního rozhodnutí, leč
nebyla jen jejich záležitostí. Dostalo se jim totiž podpory i od
aktivistů tajné církve.71
Dle oficiálních údajů se hladovky zúčastnilo 94 z celkového
počtu 147 bohoslovců. Posléze se objevil leták, který byl
adresován všem ordinářům a duchovním, v němž
se mj. píše: ,,Vy, kteří přežíváte a vidíte věci stejně
jako my, distancujte se od této organizace. Přestaňte navštěvovat
její shromáždění."72
Vedení fakulty i Sbor ordinářů Slovenska (ZOS) usilovali o
odvrácení hrozby sankcí ze strany státních orgánů, které byly
postupem bohoslovců velmi rozhořčeny. A tak ZOS ve svém
prohlášení uvedl, že nesouhlasí s počínáním bohoslovců
a že současně z toho vyvodí patřičné důsledky. Ovšem
tlak orgánů státní správy byl značný, a proto byli někteří
posluchači vyloučeni ze studia. Po tomto incidentu se řada
ordinářů bohoslovců zastala a dokonce i jinak vždy k režimu
loajální biskup Feranec prohlásil, že pokud to tak půjde dále
a bohoslovci budou stále vylučováni z fakulty a státní
správa nebude mít ohled na současnou situaci, nenajde si ani on
čas na jednání se státními orgány pro svou ,,zaneprázdněnost".73
Tato hladovka vzbudila nemalý mezinárodní ohlas a nacházela
odezvu také v řadách domácího duchovenstva. Na slovenské
ministerstvo kultury dorazily protestní dopisy z mnoha
západoevropských seminářů s podpisy pedagogů a studentů a
jménem německých katolíků se na československou vládu stejným
způsobem obrátil bavorský ministr školství. Výše zmíněný
protest naprosto zřetelně odhalil fakt, že SKD PIT nemá podporu
v mladém kněžském dorostu.
Odpor proti sdružení
se neustále stupňoval a komunisté si to plně uvědomovali.
,,V hlášení hlavnímu ideologovi KSČ Janu Fojtíkovi si
ministerstvo kultury stěžovalo na nejhrubší a nejnenávistnější
útoky z řad oficiálních představitelů církve, zejména Jana
Pavla II., jehož názory na církevní nepřípustnost Sdružení u
nás nezastřeně tlumočí kardinál Tomášek a na Slovensku biskup
Gábriš. Většinu ordinářů do různé míry ovlivnily negativní
názory papežského legáta Poggiho,74
jež projevil při osobních setkáních s nimi v prosinci 1980 v
Praze, kdy jim výslovně řekl, že se mají od Sdružení
distancovat. To má nepochybný význam pro tajnou církev, reakční
duchovní a část mladých duchovních, kteří v tom cítí
bezprostřední podporu pro svou snahu izolovat a osobně
diskreditovat členy Sdružení a tak vytlačit tuto organizaci mimo
rámec pravé římskokatolické církve."75
Ředitel Sekretariátu pro věci církevní při Úřadu
předsednictva vlády ČSSR Karel Hrůza prohlásil: ,,Polský papež
ovládá jazyky, je schopný. Je to pro nás výhodné, že je
z Polské lidové republiky? Nikoliv. Své schopnosti nepoužívá
ve prospěch socialismu, ale ve prospěch církve. Rozumí dobře
socialismu a používá toho proti němu."76
Stranické a státní orgány byly situací velmi znepokojeny a
rozhodly se pro ráznou ofenzivu. Československo-vatikánská
jednání byla v prosinci 1980 na čtyři roky přerušena.
Československá delegace zkrátka odmítala jednat o takových
tématech, jako je úplná náboženská svoboda, obnova činnosti
řádů či jmenování nezkompromitovaných biskupů. A s mnohem
větší razancí postupovali komunisté i vůči církvi
v Československu. Karel Hrůza v této souvislosti prohlásil,
že ,,církev se opět musí naučit bát se."77
V září 1979
se tedy uskutečnila akce StB, nazvaná Lekce, jež byla o dva roky
poté dovršena procesem s šesti obviněnými kněžími i
laiky, angažovanými v přípravě samizdatu. Tříletý trest
odnětí svobody pro jednoho z nich byl varující, ale ve
všeobecném utužování existovala výjimka, totiž ,,katolická"
organizace, jež měla být všestranně podpořena.78
SKD slavilo na podzim r. 1981 desáté výročí vzniku a
představitelé režimu byli, jak vyplývá z některých
vyjádření, s jeho dosavadní činností maximálně
spokojeni. Federální místopředseda vlády Lúčan v únoru
1979 řekl: ,,Praxe prověřila politickou správnost vzniku SKD PIT
v roce 1971" a ,,na úrovni všech stupňů státní správy
je třeba SKD podporovat a využívat ji k ovlivňování
situace v celé církvi."79
Tajemník ÚV KSČ Fojtík posléze na stejném setkání doplnil:
,,My se o ně musíme opírat, a oni zas musí vědět, že se na nás
mohou spolehnout... Reakční duchovní musí vědět, že si SKD
ceníme."80
K organizaci se též v říjnu 1981 vyjádřil i federální
ministr vnitra Jaromír Obzina: ,,V těchto dnech bude 10. výročí
založení tohoto sdružení. Je dobré, že se prosadilo.
V celostátním měřítku bude tato skutečnost patřičně
politicky využita."81
Využita vskutku byla a státní správa připravila řadu akcí,
které jasně demonstrovaly principiální postoj státních orgánů
ke sdružení a měly zbavit jeho vedení obav z případného
zákroku papeže a Svatého stolce. Vedení SKD žádné obavy
skutečně nemělo a federální předseda Veselý ve dnech jeho
výročí prohlásil: ,,Naše jednání nemůže být předmětem
úvah a pochybností o jeho správnosti. Naopak aktivní
přispívání k tomuto společnému dílu nás naplňuje a bude
naplňovat hřejivým pocitem plné a odpovědné služby. Velmi si
vážíme toho, že naše sdružení se setkává se stále větší
podporou našich spolubratří a že je plně oceňováno našimi
věřícími."82
Nejen poslední Veselého věta již dávno nebyla aktuální, a to
ještě téměř nikdo netušil, co se odehraje za pár měsíců...
Vždyť ještě na konci rolu 1981 zpráva ministerstva vnitra,
určená předsednictvu ÚV KSČ, konstatovala: ,,V součinnosti se
státní správou bylo zabráněno snahám Vatikánu a církevní
emigrace o likvidaci pokrokového kněžského sdružení Pacem
in terris (PIT). Současně se podařilo oslabit vliv negativních
postojů kardinála Tomáška k této organizaci."83
3. kapitola rigorózní práce „Sdružení katolických
duchovních Pacem in terris" obhájené v Ústavu historických věd
Slezské univerzity v Opavě v r. 2009
1 Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a
činnost, Organizační a jednací řád Sdružení katolických
duchovních ČSR ,,Pacem in terris", 1971.
2 Cf.
VAŠKO,
Václav. Pátá kolona v církvi. Texty
pastoračního střediska sv. Vojtěcha
[CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při
Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-15].
3 Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - projevy,
Hlavní projev Antonína Veselého na II. celostátním sjezdu SKD
PIT ČSSR, 1980.
4 Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a
činnost, Organizační a jednací řád Sdružení
katolických duchovních ČSR ,,Pacem in terris", 1971.
5 Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
Charakteristika krajských organizací SKD Pacem in terris, 1973.
6 Cf.
GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 59.
7 Již
krátce po únoru 1948 si Státní bezpečnost vedla přesnou
kartotéku o prohřešcích kněží ve vztahu k ženám,
alkoholu nebo penězům, aby je posléze mohla snadno vydírat.
Totéž samozřejmě platilo i po nástupu normalizace.
8 Ibid.,
s. 59-60. Problematika ,,Federální Sdružení katolického
duchovenstva" byla 22. 5. 1973 1. oddělením 3. odboru II.
správy FMV administrativně podchycena v OBS ,,FSKD" (dle
EZO ,,DUCHOVNI"), r. č. 5468: 21. 5. 1979 byly části 2-6
hlavního svazku převedeny k objektovému svazku 17821 (tj.
k OBS ,,CMBF", jenž byl veden na Cyrilometodějskou
bohosloveckou fakultu). 22. 10. 1985 byly části 1, 3 a 4 hlavního
svazku převedeny na r. č. 31160, 31161 a 31162. Při reorganizaci
v roce 1988 byl celý OBS předán z 1. oddělení 5.
odboru X. správy SNB na 1. oddělení 9. odboru II. správy SNB,
zničen 7. 12. 1989. BENDA, Patrik (ed.). Denní situační zprávy
StB z listopadu a prosince 1989. In: Securitas imperii 6/I.
Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu P ČR
2000, s. 111-112.
9 Cf.
BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie.
Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 75.
10 Jednou
z mála smysluplných činností byla edice Teologické studie,
kterou v 80. letech vydávalo SKD PIT ČSR. Za zmínku
nepochybně stojí např. série děl apoštolských a církevních
otců (Tertullianus - Obrana křesťanů, Eusebius Pamphili -
Církevní dějiny, Socrates Scholasticus - Církevní dějiny
etc.), jež přeložil ThDr. Josef J. Novák. Seznam všech vydaných
svazků viz příloha č. 13.
11 Cf.
VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi.
Texty
pastoračního střediska sv. Vojtěcha
[CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při
Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-15].
12 Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a
činnost, Zpráva o činnosti SKD PIT ČSR za rok 1972.
13 Delegace
Sdružení blahopřála dr. G. Husákovi. Duchovní pastýř, 1973,
roč. 22, č. 2, s. 32.
14 Z projevu
člena federálního výboru SKD PIT Msgre. Jozefa Vrablece na
zasedání bratislavského krajského výboru (březen 1973):
,,Charakterizoval výsledky naší pětadvacetileté cesty od února
1948 jako práci pro socialismus, pro dobro všech. Stalo se skutkem
,bonum commune‘, společné dobro, onen starý sen filosofů,
etiků a teologů. Poté řečník prostřednictvím čísel
ilustroval vzrůst životní úrovně, rozmach zemědělství a
průmyslu, sociální vymoženosti a vše, co se u nás dělá pro
dobro člověka. Ten, kdo by to nechtěl vidět, musel by velmi
obtížně zavírat oči. Řečník poté načrtl směrnice církve
pro dialog (...) a ukončil: Žít v duchu pokoncilní církve
u nás znamená být loajální k našemu zřízení. Nic
nám nebrání, abychom spolu s našimi arcipastýři upřímně
na svou čest a svědomí nabídli věrnost našemu lidu a státnímu
zřízení, které neklade dělící čáru mezi věřícími a
nevěřícími... Loajálnost k našemu zřízení je dnes
jediný možný a jediný správný postoj katolického kněze a
věřícího." ŠIMULČÍK, Ján. Združenie
katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdatových
dokumentov 1969-1989,
s. 74-75. Další z bratislavských funkcionářů SKD
PIT, Štefan Záreczky, zhodnotil události roku 1948 takto:
,,Únorové dny pro nás zůstaly nejen zaznamenanou historickou
událostí, nýbrž i živým pramenem, studnicí nových
ponaučení, dalších povzbuzení, nástupem zcela nové cesty
společenské přeměny, ale i vzpomínkou na ty, kteří byli
jejich aktéry." ZÁRECZKY, Štefan. 25 rokov. Duchovný
pastier,
1973, roč. 48, č. 2, s. 52.
15 Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a
činnost, Zpráva o činnosti SKD PIT ČSSR za rok 1973.
16 Původně
měl být jmenován z pohledu Vatikánu méně kontroverzní
duchovní Štefan Sámel, který však funkci odmítl přijmout.
17 Cf.
HALAS, František Xaver. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro
studium demokracie a kultury 2004, s. 621.
18 Termín,
který se užívá k označení souboru kroků, jež Svatý
stolec podnikal ve snaze nahradit konfrontaci s komunismem
dialogem, a to zvláště v období pontifikátu Pavla VI.
(1963-1978). Ostpolitik je úzce spjata s vatikánským
státním sekretářem (hodnost odpovídá funkci předsedy vlády)
Agostinem kardinálem Casarolim.
19 Ibid.
Směle je možno tento akt přiřadit k vatikánskému nátlaku
na uherského primase Józsefa kardinála Mindszentyho, jenž vedl
k jeho rezignaci a opuštění rodné země či ke jmenování
mnoha maďarských biskupů z řad prorežimních duchovních
v roce 1976. BALÍK, Stanislav; HANUŠ, Jiří, op. cit., s.
94.
20 Cf.
LETZ, Róbert, op. cit., s. 294-295.
21 CUHRA,
Jaroslav. Československo-vatikánská
jednání a vztahy 1948-1989. Resumé výzkumného projektu RB
16/18/02 [online]. Dostupné z:
http://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=6988
[cit. 29. 05. 2007].
22 Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a
činnost, Zpráva o činnosti SKD PIT ČSSR za rok 1973.
23 Ibid.
24 Projev
apoštolského administrátora olomouckého biskupa mons. Josefa
Vrany. Spektrum. Oběžník Sdružení katolických duchovních
Pacem in terris, 1975, č. 1, s. 18.
25 VAŠKO,
Václav. Církevněpolitický vývoj Československa (1938-1989),
s. 287.
26 HANUŠ,
Jiří. Mezi tradicí a reformou. Rozhovory o moravském katolicismu
ve 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury
2002, s. 136.
27 CUHRA,
Jaroslav. Československo-vatikánská jednání 1968-1989, s. 88.
28 Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a
činnost, Stručná zpráva o činnosti SKD PIT ČSSR za léta
1971-1974.
29 Cf.
ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN
TERRIS. Výber zo samizdatových dokumentov 1969-1989, s. 9.
30 75.
A. Tkáč k zmíněnému vystoupení později
dodal: ,,Příspěvek se dostal do zahraničí a tam jej odvysílaly
i některé rozhlasové stanice. Vyvolal jsem reakci jako bomba."
TKÁČ, Alojz. Všetko je Boží dar. In: Zločiny komunizmu na
Slovensku 1948-1989 II. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška
2001, s. 360.
31 Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
Oběžník SPVC MK ČSR určený krajským církevním tajemníkům,
22. 7. 1970. F. Hochmann však byl natolik levicově orientován, že
začal jakožto přední představitel SKD PIT vadit i státním
orgánům. V roce 1976 proto na jejich pokyn rezignoval na post
ústředního tajemníka. Bez funkce ale coby zasloužilý
,,vlastenecký duchovní" nezůstal a krátce nato byl jmenován
šéfredaktorem Katolických
novin. PAULAS, Jan. Katolické noviny v době nesvobody.
Katolický týdeník [online].
2008,
roč. 19, č. 1. Dostupné z http://www.katyd.cz/index.php?cm
d=page&type=11&
article=5673
[cit. 29.06.2008].
32 Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a
činnost, Zpráva o činnosti SKD PIT ČSR za léta 1975-1979.
33 Slovenské
vysílání Rádia Svobodná Evropa pak poznamenalo, že předseda
PIT ,,Veselý a jeho kolegové se podobají osazenstvu lodě, která
dostala již mnoho nebezpečných zásahů, takže se sotva udrží
nad hladinou. Ale vedení místo toho, aby se postavilo na obranu
lodě proti útočníkům, se na ně obrací s ubezpečením,
že si velmi vysoce váží jejich přátelství a že i nadále
bude rozhlašovat, jak jsou laskaví." Národní archiv,
Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, karton
173, leden 1975.
34 KRAJČI,
Jozef. Tri významné zjazdy ZKD Pacem in terris v Bratislave.
Bulletin Združenia katolíckeho duchovenstva Pacem in terris
hlavného mesta SSR Bratislavy, 1978, s. 37.
35
Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie.
Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 75-76.
36
Lúčan a jeho kolegové z federálního církevního
sekretariátu vnímali sjezd ,,jako politickou odpověď určenou
Vatikánu, při které by se demonstrovalo, že katolické
duchovenstvo v ČSSR má vlastenecký poměr k výsledkům
práce našich národů a že rozpor mezi čs. státem a katolickou
církví, o kterém stále hovoří zahraniční sdělovací
prostředky, není pravdou..." Národní archiv, Sekretariát pro
věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Zpráva o činnosti
Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris a návrh na
konání sjezdů hnutí v ČSR a SSR, karton 170, 1974.
37
První sjezd katolického duchovenstva Pacem in terris v Brně.
Rozhledy Severomoravského krajského výboru Sdružení katolických
duchovních Pacem in terris v Ostravě, 1975, č. 3, s. 41 44.
38
Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris -
koncepce a činnost, Usnesení federálního sjezdu SKD PIT, 1975.
39
ŠIMULČÍK,
Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo
samizdatových
dokumentov 1969-1989, s. 9-10, 76.
40
Ibid., s. 10.
41 V Katolických
novinách uveřejnili celý Trávníčkův projev a v Duchovním
pastýři se bylo možno dočíst o ,,významném projevu vzácného
hosta" v olomouckém arcibiskupském paláci.
42 Uznání
za nejušlechtilejší úsilí. Rozhledy Severomoravského krajského
výboru Sdružení katolických duchovních Pacem in terris
v Ostravě, 1975, č. 4, s. 16.
43 Dle
dobového svědectví měl tento samizdat napsat biskup Ján
Chryzostom Korec. ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych
duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdatových dokumentov
1969-1989, s. 10.
44 ŠIMULČÍK,
Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo
samizdatových dokumentov 1969-1989, s. 33-34.
45 Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris -
korespondence, Dopis otcům biskupům, vikářům a funkcionářům
sdružení Pacem in terris ze dne 20. 2. 1975.
46 Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris -
korespondence, Dopis váženým církevním představitelům -
pánům biskupům, ordinářům, vikářům a pokrokovým katolickým
kněžím v SKD Pacem in terris ze dne 22. 3. 1976.
47 Biskupové
a ordináři se však vyhnuli přímému odsouzení v duchu
jiných antichartistických prohlášení.
48 VAŠKO,
Václav. Církevněpolitický vývoj Československa (1938-1989),
s. 288.
49 BARNOVSKÝ,
Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na
Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 86.
50 Národní
archiv, Sdružení katolických duchovních Pacem in terris,
Prohlášení ze zasedání PIT v Košicích, 10. 11. 1977.
51 Cf.
HALAS, František Xaver, op. cit., s. 622.
52 Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - projevy,
Hlavní projev Antonína Veselého na zasedání rozšířeného
federálního výboru SKD Pacem in terris v Praze, 1978.
53 Kardinálem
in pectore jmenován v dubnu 1976, jmenování zveřejněno
v červnu 1977.
54 Státní
správě se v této souvislosti nepodařilo ,,podsunout
Tomáškovi dr. Vymětala" jakožto pomocného biskupa, jak
doporučoval ředitel SPVC ÚPV ČSSR Karel Hrůza. Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
ŘKC, karton č. 1, Kardinál Tomášek, září 1977. V této
souvislosti napsal papeži Pavlu VI. dopis i biskup skryté církve
Felix Maria Davídek, který se opakovaně snažil zabránit tomu,
aby se biskupy stali prorežimní duchovní. Kromě F. Vymětala
Davídek také nedoporučoval jmenování L. Horkého a K. Jonáše.
Cf. FIALA, Petr; HANUŠ, Jiří. Skrytá církev. Felix M. Davídek
a společenství Koinótés. Brno: Centrum pro studium demokracie a
kultury 1999, s. 137.
55 V návrhu
dalšího postupu jednání s Vatikánem, schváleném
předsednictvem ÚV KSČ, se v této souvislosti uvádělo:
,,Jmenování Vrany arcibiskupem religiozitu nezvýší, ale naopak
posilní vztah duchovních a věřících k socialistickému
státu, zvýší prestiž Pacem in terris, jehož je předním
představitelem a umožní vyvrátit pochybnosti části duchovních
o labilitě Vranova postavení v církvi." Národní archiv,
ÚV KSČ - předsednictvo, sv. 49, a. j. 53, 9. 9. 1977.
56 Cf.
HALAS, František Xaver, op. cit., s. 623; CASAROLI, Agostino.
Trýzeň trpělivosti. Svatý stolec a komunistické země
(1963-1989). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství
2001, s. 172.
57 Na
sjezdu mj. prohlásil: ,,Nenechali jsme se ovlivňovat nátlaky,
nenechali jsme se zmást tzv. Chartou 77, jejíž signatáři se
dali do služeb západních imperialistických ideologií."
HLINKA, Anton, op. cit., s. 125.
58 Cf.
Cestou služby církvi, lidu, míru. In:
Ve službách dobra a pokoje. Sborník Druhého celostátního
sjezdu Sdružení katolických duchovních Pacem in terris ČSSR r.
1980.
Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1981, s. 25.
59 Pražští
věřící krátce po sjezdu zaslali sdružení dopis, v němž
je mj. uvedeno: ,,Dočetli jsme se (...) o II. sjezdu tzv. sdružení
Pacem in terris, kde jsme se měli možnost seznámit se s celou
,plejádou‘ kněží (kněží?), kteří pod rouškou
angažovanosti se za věc míru prakticky jenom zrazují podstatu
křesťanského učení... Když o tom my ,prostí‘ věřící
hovoříváme, máme pro Vás pouze útrpný úsměv a pohrdání,
protože zastupujete pouze sebe a svoje zištné zájmy, tj. kariéru
a ekonomické výhody, kterými Vás tento systém uplácí za Vaši
,spolupráci‘ na rozbíjení církve!" Národní archiv,
Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, karton
171, 5. 3. 1980.
60 Cf.
Cestou služby církvi, lidu, míru, s. 25-27, 81.
61 Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
Informace o průběhu a výsledcích sjezdů Sdružení katolických
duchovních Pacem in terris, 1980.
62 VAŠKO,
Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního
střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko
sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit.
2005-02-22].
63 Podle
kardinála Tomáška, který v únoru 1979 pobýval ve
Vatikánu, papež ,,nedovedl pochopit, že schůzí sdružení se
zúčastňují všichni biskupové." Národní archiv, fond Gustáv
Husák, Informace o rozhovoru s kard. Dr. Františkem Tomáškem,
který se uskutečnil na MK, 28. 2. 1979.
64 Národní
archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, P 112/22, 6. 7. 1979.
65 Cf.
VAŠKO, Václav. Církevněpolitický vývoj Československa
(1938-1989), s. 288.
66 ŠIMULČÍK,
Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo
samizdatových dokumentov 1969-1989, s. 78.
67 Např.
biskup-apoštolský administrátor trnavský Július Gábriš. Za
zmínku rozhodně stojí jeho neohrožené vystoupení na biskupské
synodě ve Vatikánu z října 1977, kde ,,otevřeně jako
dosud žádný český ani slovenský biskup pranýřoval vládní
represe proti aktivním křesťanům a naprosté potlačování
katechetické a evangelizační činnosti církve... Koncem
listopadu se Gábriš po dlouhém agresivním výslechu, který vedl
Karol Homola, zhroutil a se srdečním záchvatem jej převezli do
nemocnice." LETZ, Róbert, op. cit., s. 312, pozn. 817.
68 Cf.
GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 62.
69 Cf.
Samizdat o vraždách kňazov, listopad 1987.
70 Cf.
BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie.
Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 110. K realizaci
hladovky bezprostředně přispěly dvě aktivity SKD PIT. Nejprve
se fakultní rada CMBF v Bratislavě rozhodla na počátku
akademického roku 1980/1981 zavést pro studenty všech ročníků
společný předmět s teologickým a politicko-společenským
zaměřením. Bohoslovci ihned pochopili, že jej organizovalo SKD
PIT. K eskalaci napětí pak přispělo konání třídenního
teologického semináře, uspořádaného bratislavským městským
výborem SKD PIT na půdě CMBF, jenž byl zahájen 20. 10. 1980.
LETZ, Róbert, op. cit., s. 323.
71 Cf.
BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie.
Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 110.
72 ŠIMULČÍK,
Ján. Zápas o svedomie, s. 47.
73 Cf.
BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie.
Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 111-113.
74 V rámci
československo-vatikánských rozhovorů zdůraznil, že ,,Vatikán
je ze zásadních důvodů proti každému kněžskému hnutí
uvnitř církve, protože církev rozděluje," a současně
požadoval, ,,aby stát nenutil kněze k aktivní politické
činnosti." Národní archiv, fond Gustáv Husák, Předběžná
informace o jednání mezi delegacemi ČSSR a Vatikánu, 22. 12.
1980.
75 VAŠKO,
Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního
střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko
sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit.
2005-02-23].
76 HALAS,
František Xaver, op. cit., s. 624.
77 HLINKA,
Anton, op. cit., s. 122.
78 Cf.
CUHRA, Jaroslav. Dekret Quidam episcopi a zánik Sdružení
katolického duchovenstva Pacem in terris. In: Pocta docentu
Vladimíru Nálevkovi: Acta Universitatis Carolinae - Philosophica
et Historica, 1998, č. 2, Studia Historica II. Praha: Karolinum
2001, s. 168.
79 Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
Zápis o aktivu k církevně politickým otázkám, jenž se
konal dne 6. 2. 1979 v budově Úřadu předsednictva vlády
ČSSR.
80 Ibid.
81 Archiv
Ministerstva vnitra České republiky, X. správa Sboru národní
bezpečnosti, K aktuálním otázkám boje StB proti
nepřátelské činnosti církví a náboženských sekt, 1981.
82 Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - projevy,
K postavení a činnosti SKD, 1981.
83 Národní
archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, Zpráva o plnění hlavních
úkolů SNB, PS a Vojsk MV v roce 1981 a návrh základního
zaměření služební činnosti SNB, PS a vojsk MV v roce
1982, 1981.