Předchůdci
SKD PIT a Dílo koncilové obnovy (1968-1969)
V závěru
druhé světové války začalo obnovené Československo pozvolna
směřovat do sovětské sféry vlivu. Tuto orientaci pak potvrdily i
parlamentní volby v květnu 1946, v nichž došlo
k poměrně výraznému vítězství KSČ v čele
s Klementem Gottwaldem, který následně stanul v čele
vlády. Bylo jen otázkou času, kdy zde dojde k nastolení
obdoby Stalinova režimu v SSSR. Leckteří už tehdy tušili, že
tento vývoj bude mít neblahé důsledky pro církev, a to zejména
katolickou, ale že dojde k natolik rozsáhlé perzekuci,
k pokusu vymazat církev z dějin národa, to očekával
zřejmě jen málokdo.
Sporné
otázky ve vztahu státu a církve se samozřejmě neobjevily až po
únorových událostech 1948, ale existovaly již v období
1945-1948, které je také označováno jakožto ,,omezená
demokracie". V této souvislosti je třeba zdůraznit, že
k zásadním konfliktům nedocházelo v českých zemích,
kde církev v průběhu války obstála, nýbrž na Slovensku.
Zde katolická církev doplácela na úzké sepětí s Hlinkovou
slovenskou ľudovou stranou, která hrála klíčovou roli v tzv.
Slovenském štátě, existujícím pod patronátem nacistického
Německa. Zákaz HSĽS a následná opatření proti jejím vedoucím
funkcionářům (Jozef Tiso ad.) dolehla i na katolickou církev,
jelikož dělící linie mezi ní a politickým katolicismem nebyla
pevně stanovena. Např. řada slovenských biskupů byla až příliš
spojena s režimem Slovenského štátu. Ve vzájemných
vztazích vlády a katolické církve to ,,zajiskřilo" vícekrát,
a to zvláště v souvislosti s květnovými volbami 1946
a procesem s J. Tisem, vrcholícím jeho popravou v r.
1947.1
Jak již bylo naznačeno, v českých zemích byla pozice
katolické církve výrazně odlišná. Biskupské stolce obsadili
duchovní s koncentráčnickou minulostí (Josef Beran, Štěpán
Trochta), došlo k obnově řady církevních škol, katolických
spolků a samozřejmě také tisku. Zde komunisté kolaborací církve
v průběhu války argumentovat nemohli.2
Navzdory výše zmíněným rozdílům čekal obě církve stejně
tragický osud.
Ovšem
i v katolické církvi se nacházeli lidé, a to včetně
duchovních, kteří se z rozličných důvodů rozhodli s
komunistickým režimem více či méně spolupracovat, jak
např. popisuje ve svém díle slovenský historik Róbert Letz:
,,Skupina katolických kněží a řeholníků otevřeně hlásala
soulad mezi marxismem-leninismem a křesťanstvím, přijali členství
v komunistické straně, propagovali ji a často podnikali
restriktivní kroky, namířené proti vlastní církvi
a jejím zájmům. Tyto postoje lze jen těžce zdůvodnit
racionálně. Jejich kořeny
je třeba hledat v období druhé světové války, kdy se
někteří kněží důvěrně sblížili s komunisty a strávili
s nimi delší dobu v koncentračních táborech (tato
skutečnost se týkala zvláště českých duchovních, pozn. aut.),
věznicích či partyzánských skupinách. Důležitou roli zde
nepochybně sehrály i osobní ambice a nesouhlas s postoji
církevních představených. Z těchto skupin, formujících se
ve všech církvích, se vytvořil zárodek budoucích mírových a
vlasteneckých organizací, známých již z meziválečného
období v Sovětském svazu."3
Jeho kolega Václav Vaško tyto skupiny nazývá pátou kolonou
v církvi. Jednou z dalších příčin kolaborace
s totalitním režimem bylo také to, že biskupové, ač byli
proti politické činnosti kněží, udělovali čas od času
duchovním výjimky, a to se posléze obrátilo proti nim.
Po
únoru 1948 církve jako jedny z mála institucí zatím
zůstávaly stranou, pokud jde o Národní frontu. Komunisté si však
přáli opak. Usilovali o zcela nové uspořádání vztahů mezi
státem a církvemi. A proto byla zřízena pod vedením ministra
spravedlnosti Alexeje Čepičky při Ústředním akčním výboru
Národní fronty komise pro náboženské a církevní otázky. Členy
se stali též jakožto ,,mluvčí církve" politicky činní kněží
Josef Plojhar4
a středoškolský učitel náboženství Josef Beneš. Po naléhání
biskupů byl posléze k jednání přizván rovněž biskup
litoměřický Štěpán Trochta.5
Jednání byla bouřlivá, ale vzhledem ke značným rozdílům ve
stanoviscích obou stran k dohodě nedošlo. Zástupci církve
totiž žádali, aby stát garantoval její vnitřní autonomii
a také zachoval církevní školství, představitelé státu,
Plojhara nevyjímaje, požadovali od církve uznání zákonnosti
nového režimu a zrušení suspenze politicky aktivních duchovních.
V březnu 1949 byla jednání přerušena.6
Historička Jaroslava Radouchová později poznamenala, že jejich
průběh (...) ,,byl ukázkou licitace, která nikdy nemohla být
dovedena k úspěšnému konci."7
Komunisté
pochopili, že nebude jednoduché vytvořit z církve služebnici
režimu, a proto se pokusili o vnitrocírkevní puč. Zrádná
hierarchie měla být odstraněna a nahrazena tzv. národními svazy
katolíků (Svaz českých a Svaz slovenských katolíků). Finální
fází mělo být odtržení církve od Říma. Zde měli spolu
s kolaborantskými kněžími hrát význačnou úlohu též
laici, avšak vzápětí se situace zcela změnila. Církevní komise
ÚV KSČ, tzv. ,,církevní šestka", další orgán mající
odpovědnost za realizaci náboženské politiky, vypracovala na jaře
1949 v Karlových Varech nový program, týkající se příštího
postupu vůči církvi. V dubnu t. r. se ,,církevní šestka"
rozhodla založit sdružení duchovních, jež by podléhalo státu.
Mělo přispět k rozbití církve zevnitř, k prohloubení
rozkolu mezi věřícími i duchovními a také mělo vést
antivatikánskou propagandu.8
Ideologickým základem budoucí organizace se měla stát
cyrilometodějská tradice, úzce propojená s dějinami Čechů
i Slováků, poněvadž dle předsedy ,,církevní šestky"
Alexeje Čepičky jsou dějiny cyrilometodějského kultu důkazem
zlovůle Říma vůči Slovanům, přičemž tento kult vychází
z původně čistého křesťanství, ztotožnitelného
s myšlenkami socialismu, pocházejícího též z východu.
Nadto jednota dávných franských biskupů s Římem proti
Slovanům má být dle Čepičky představována jakožto dějinný
předobraz spolupráce československých biskupů s Vatikánem
proti pokrokovým kněžím.9
V důsledku
zastrašování, vydírání i uplácení ze strany Státní
bezpečnosti a současně masivní propagandy státních orgánů se
do počátku června 1949 nakonec podařilo ,,přesvědčit" asi
320 kněží a dalších 200 bylo vzniku nové organizace nakloněno.
Po velmi důkladných přípravách vzniklo sdružení 10. června
1949 pod klamavým názvem Katolická akce.10
Tímto termínem totiž církev označovala účast laiků na jejím
apoštolátě. Tato Katolická akce vznikla na počátku 20. let na
základě encykliky papeže Pia XI. Ubi arcano Dei a působila
i v Československu pod vedením generálního tajemníka
Antonína Mandla. Svatému stolci věrná Katolická akce byla
státními orgány zlikvidována bezprostředně před vznikem
prorežimní akce. Program ustavujícího shromáždění státní
Katolické akce byl promyšlen do nejmenších podrobností. Aby se
předešlo hromadným exkomunikacím duchovních, bylo krátce před
shromážděním na poradě ,,církevní šestky" rozhodnuto, že
,,pro první fázi nepoužijeme jmen osmi pokrokových kněží a
výbor Katolické akce sestavíme vůbec bez kněží."11
Předsedou se stal dramaturg Národního divadla a manžel
spisovatelky Marie Pujmanové Ferdinand Pujman, generálním
tajemníkem byl zvolen poslanec národního shromáždění, Slovák
Vojtech Török. Tuto organizaci řídila KSČ prostřednictvím
orgánů Národní fronty a StB. Na podporu programového
dokumentu Katolické akce, Hlasu slovenských a českých
katolíků k věřícím v republice, se uskutečnila
celostátní podpisová akce. Kdo se zdráhal připojit svůj podpis,
mohl dostat výpověď ze zaměstnání pro ,,ztrátu důvěry".
15. 6. 1949 odpověděli českoslovenští biskupové pastýřským
listem Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké
zkoušky, v němž varovali věřící před podporou státní
,,Katolické akce", kterou označili za hnutí vedoucí k
církevnímu rozkolu. Reagoval také Svatý stolec, a to dvěma
exkomunikačními dekrety. Prvním byli vyobcováni z církve
členové státní ,,Katolické akce", druhým, a to s platností
pro celou církev, aktivní komunisté.12
Mezi tzv. ,,vlasteneckými kněžími" se však nenašel ani
jediný, jenž by souhlasil se vznikem národní církve a jejím
plánovaným odtržením od Říma. ,,Výsledkem této nakonec
neúspěšné akce bylo, že se převážná část duchovenstva a
věřícího lidu jen pevněji přimkla ke svým biskupům. Komunisté
pochopili, že laici nejsou použitelní k vnitrocírkevním intrikám
a vyřadili je ze hry."13
Přestože proběhlo mnoho pokusů Katolickou akci ,,resuscitovat",
do roka po založení Katolická akce zanikla, respektive byla tiše
rozpuštěna. Státní orgány totiž samozřejmě neměly zájem o
tomto neúspěchu veřejně hovořit...
Po
výše zmíněném nezdaru se státní církevní politika ubírala
jiným směrem, totiž vycházela z principu, že ,,otázka
církve není otázkou věřících, nýbrž spíše otázkou
duchovenstva." Na jaře 1950 tedy začal Státní úřad pro věci
církevní organizovat novou strukturu, sdružující katolické
duchovní ochotné realizovat politiku strany (hnutí
,,vlasteneckých" či také ,,mírových" kněží). Masivní
kampaň za účelem vzniku rozkolnického sdružení vyvrcholila na
počátku července 1950, kdy se na Velehradě konala velká mírová
manifestace (3. 7.), na kterou navazovala pracovní konference
českých a slovenských ,,vlasteneckých" kněží (4.-6. 7.).14
Proti vůli biskupů, ale pod tlakem státních orgánů, se jí
zúčastnilo kolem 400 kněží, kteří podpořili boj za mír,
vedený ,,pokrokovou částí lidstva". Přijatá rezoluce
odsuzovala pikle světových reakčních sil a Vatikánu,
ujišťovala, že československé duchovenstvo bude věrně stát
v táboře míru pod vedením Sovětského svazu. Konference
zřídila tzv. Velehradský výbor katolického duchovenstva jakožto
stálý orgán ,,pokrokových" kněží.15
V průběhu léta 1951 vznikaly s podporou státních
orgánů arcidiecézní, diecézní a vikariátní (na Moravě
děkanské) Mírové výbory katolického duchovenstva. Jimi
organizovaných schůzí se pod nátlakem zúčastňovali téměř
všichni kněží. Na základě červnového rozhodnutí
předsednictva ÚV KSČ se připravoval celostátní sjezd
,,mírových" kněží, zatímco z tří tisíc řeholníků byly
desítky ve vězení, ostatní pracovali v internačních
táborech jako dřevorubci na Českomoravské vysočině, stovky
bohoslovců byly v pomocných technických praporech (PTP).
Dvanáct tisíc řeholních sester bylo roztroušeno v továrnách
a na státních statcích. Olomoucký biskup Zela byl vězněn,
arcibiskup Beran byl v internaci mimo Prahu, stovky diecézních
kněží bylo ve vězení nebo v internačních táborech...16
27. 9. 1951 začal První celostátní sjezd katolického
duchovenstva. Zúčastnilo se ho 1700 kněží, z biskupů byli
přítomni Trochta, Eltschkner a Lazík, vládu zastupoval expremiér
Fierlinger, toho času ve funkci náměstka předsedy vlády
pověřeného řízením Státního úřadu pro věci církevní. V
čele sálu v paláci Lucerna, ,,na závěsu pod mírovou
holubicí a nad bustami Gottwalda a Stalina, visel transparent s
heslem sjezdu: Ex oriente lux, ex oriente pax, což podle řečníků
mělo znamenat: Z východu přišlo světlo Kristovo, z východu
přichází pod záštitou SSSR mír."17
Předsedou nově vzniklého Celostátního mírového výboru
katolického duchovenstva18
(nástupce Velehradského výboru katolického duchovenstva) byl
zvolen ministr Josef Plojhar (do čela slovenského výboru se
postavil Alexander Horák), jenž ve svém projevu řekl, že tak
jako je pro katolické kněze samozřejmé, že uznávají autoritu
Svatého otce v otázkách víry a mravů, měl by pro ně být
samozřejmý i rozchod s ,,dnešní vatikánskou politikou, která
plně přisluhuje světu kapitalismu a imperialismu, souhlasí s ním
a podporuje takzvané křižácké tažení proti Sovětskému svazu
a lidovým demokraciím." Dokazují to údajně i církevní
procesy s biskupy, řeholníky a kněžími. Jejich ,,odhalení
vedlo" podle Plojhara ,,k tvrdým, ale spravedlivým opatřením,
nejen ve prospěch státu, ale také církve samotné."19
Právě toto otřesné Plojharovo vystoupení se posléze stalo
vzorem pro všechny prorežimní duchovní až do pádu
komunistického režimu.
Jeden
z nich napsal v roce 1961 dopis ministru školství a
kultury, který se týkal biskupa Trochty. Toto psaní je skutečně
exemplárním projevem kolaborace kněze - člena CMVKD, jednou
z nejtemnějších kapitol z dějin této organizace.
,,Vážený
soudruhu ministře,
v sobotu
7. ledna t.r. jsem měl poradu s několika představiteli
Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva, při
kterém ministr Dr. J. Plojhar upozorňoval na silný vliv biskupa
Trochty u reakčních kněží.
Představitelé
mírového hnutí katolického duchovenstva byli propuštěním
Trochty překvapeni a někteří z nich, například ministr
Plojhar, kapitulní vikář Oliva, kanovník Beneš a jiní,
očekávali, že Trochta bude umístěn v některém zvláštním
objektu v rámci České katolické charity, obdobně jako je
tomu u biskupa Buzalky. Mezi těmito katolickými činiteli vznikají
obavy, že Trochta bude svým vlivem škodit mírovým snahám
katolického duchovenstva...
Dovoluji
si Tě, vážený soudruhu ministře, upozornit na tuto otázku
s tím, abys laskavě uvážil, zda by nebylo vhodné pozvat
biskupa Trochtu na ministerstvo školství a kultury k pohovoru
a nabídnout mu bezplatné ubytování v charitním sociálním
ústavu, a to buď v Táboře, nebo v Senohrabech, kde jsou
umístěni přestárlí kněží. Doporučuji, aby mu byl z podstaty
řeholního majetku spravovaného náboženskou maticí poskytnut
pravidelný měsíční finanční příspěvek na běžné osobní
výdaje (kapesné).
Se
soudružským pozdravem (podpis nečitelný)"20
Je
potřeba zdůraznit, že k propuštění Š. Trochty na začátku 60.
let vskutku nedošlo... Byl umístěn v objektu ČKCH v jižních
Čechách, zprvu v Táboře, od sklonku roku 1963 pak
v Radvanově.21
Výše
jsme se zmínili o značné perzekuci, kterou v 1. polovině 50.
let zakusila převážná část nekolaborujících biskupů, kněží
a řeholníků, přičemž prorežimně orientovaní duchovní
s tímto neopodstatněným pronásledováním vyjadřovali
souhlas. V rámci důsledné objektivity je však nezbytné se
zmínit o roce 1956, kdy se konal XX. sjezd KSSS. Byl zahájen proces
destalinizace. Po jistém zaváhání došlo k jistým změnám
i v Československu, a to včetně církevní politiky. Mocenský
tlak byl v této oblasti zmírněn. Stranické a státní orgány
formálně přiznávaly deformace a v určitých případech i
nezákonnosti při realizaci církevní politiky, což se v praxi
projevilo např. propuštěním některých biskupů (Buzalka a
Vojtaššák), kněží i řeholnic z vězení. Určitým
vyvrcholením aktivizace církevní hierarchie bylo předložení
petice všech čtyř slovenských biskupů vládě v říjnu
1956, v níž např. požadovali změnu tzv. církevních zákonů
z r. 1949. Státní správa měla v pozdějším hodnocení
r. 1956 také výhrady k některým významným představitelům
CMVKD (rožňavský kapitulní vikář Z. J. Belák, bratislavský
kanovník Š. Záreczky), kteří dle jejího názoru v tomto
období závažně zakolísali ve své prorežimní orientaci.
S organizací jako celkem však byly orgány církevněpolitického
dozoru spokojeny s tím, že je ji potřeba i nadále ,,využít
jednak jako protiváhu proti snahám vatikánské hierarchie a jednak
jako důležitý nástroj dalšího politického ovlivňování
řadového duchovenstva."22
Ovšem již v závěru roku 1956 se po tzv. maďarských
událostech začalo v oblasti církevní politiky opět výrazně
přitvrzovat.
V této
atmosféře se rovněž v prosinci 1959 konal i druhý
celostátní sjezd mírového výboru katolického duchovenstva, jenž
,,poctil" telegramem i sovětský vůdce Nikita Chruščov. Při
jeho čtení celý sál povstává a zcela spontánně provolává:
Ať žije Sovětský svaz! Ať žije mír! Na rozdíl od Sdružení
katolických duchovních Pacem in terris neměl Celostátní mírový
výbor katolického duchovenstva pevnou členskou základnu a
náleželi k němu, ať chtěli či nikoli, všichni kněží.
Je potřeba zdůraznit, že kolaborantská kněžská sdružení, ať
už se jmenovala jakkoli, udržovala od samého počátku při životě
jen státní moc. Aktivní roli v něm hráli nemnozí duchovní.
Převážná část kněží jen pasivně přihlížela. V
průběhu šedesátých let došlo všeobecně ke zmírnění
represí, a to se týkalo i římskokatolické církve. Projevilo se
to např. propuštěním některých ordinářů z vězení či
internace, a to včetně pražského arcibiskupa Berana.
,,Mírové
hnutí" více a více živořilo, a to zvláště po příchodu
tajně vysvěceného biskupa Františka Tomáška23
v r. 1965 do funkce apoštolského administrátora pražské
arcidiecéze. Ale přesto se v listopadu 1966 konal sjezd
Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva, na němž
opětovně došlo ke změně názvu na Mírové hnutí katolického
duchovenstva (MHKD). Předseda hnutí Plojhar znovu chválil na tomto
sjezdu církevní zákony a další čelný představitel Slovák
Jozef Lukačovič prohlásil, že ,,míroví kněží" předběhli
i koncil.24
V příštím
roce navštívili českoslovenští biskupové Vatikán a jeden
z nich, Ambróz Lazík, v této souvislosti zdůraznil
kritický postoj Svatého stolce k výše uvedenému sjezdu
MHKD, a to hlavně k Plojharovu referátu. Podle Lazíka ,,papež
(Pavel VI., pozn. aut.) vyjádřil názor, že je uvažováno o
případném zákazu této organizace."
Vatikánský
diplomat Agostino Casaroli v činnosti tohoto hnutí spatřoval
snahu o rozvrat církve a projev neposlušnosti vůči
Vatikánu.25
Ovšem kolaborantské hnutí nakonec brzy zanikne i bez papežského
zákazu, který by stejně vzhledem k opatrnické východní
politice Pavla VI. zřejmě nebyl realizován. Pravděpodobně
poslední akcí MHKD byla diecézní oslava 20. výročí
komunistického puče, konaná v únoru 1968 v Brně. Podle
hlášení referenta Sekretariátu pro věci církevní Ministerstva
kultury a informací ČSSR vyvolal Josef Beneš ,,několikerý
potlesk přítomných, když poté, co zkritizoval reakční
hierarchii, celkem demagogicky kladl požadavky na zvýšení rozsahu
náboženské literatury, zvýšení počtu bohoslovců na fakultě,
udělení souhlasu pro duchovní ve výrobě a větší prostor pro
vyučování náboženství a pastoraci. Kněží se pak Beneše
ptali, co za celá ta léta ve funkci generálního tajemníka
mírového hnutí udělal? Proč už dávno nebojoval za odstranění
těžkostí, s kterými církev zápasila. Řekli mu, že asi on byl
tou žábou na prameni."26
Poté
přišel rok 1968 a s ním spojené známé události. Církve
velmi rychle ožily a změny nejvíce otřásly strukturou
Plojharova MHKD. Již v únoru byla jeho činnost podrobována
tvrdé kritice (viz výše únorová oslava puče v Brně) a
v následujícím měsíci ještě výrazně zesílila. Kněží
pražské arcidiecéze vyzvali předsednictvo hnutí k rezignaci.
Bohoslovci z kněžského semináře v Litoměřicích ve
své rezoluci ostře kritizovali přímo předsedu Plojhara za jeho
dlouholeté politováníhodné aktivity a ,,navíc mu vytkli, že ve
svém referátu na únorovém sjezdu hnutí lživě uvedl, že
situace církve v Československu je dobrá."27
21. 3. 1968 se konalo rozšířené předsednictvo MHKD. Pod tlakem
většiny přítomných a na výslovnou žádost biskupa Tomáška
rezignovalo celé české vedení MHKD, včetně osoby, která se
stala symbolem zrady a kolaborace, exkomunikovaného kněze a ještě
stále ministra československé vlády Josefa Plojhara.28
Slovenští členové předsednictva MHKD prohlásili, že je
stanovisko pražského biskupa nezajímá a že v činnosti budou na
Slovensku pokračovat i nadále. Ale ani tam jim už téměř nikdo
nenaslouchal a již následujícího dne poslali dopis biskupu A.
Lazíkovi, v němž se zřekli všech funkcí. V květnu
1968 organizace de facto přestala existovat. Organizátorem kněžské
vzpoury proti ,,mírovým kněžím" byl jeden ze zakladatelů
pražské pastorační rady P. Vladimír Rudolf. A právě v této
radě byly zahájeny přípravy na založení nového hnutí - Díla
koncilové obnovy (DKO), které už nebylo sdružením výlučně
kněžským a poměrně významnou úlohu v něm hráli krom
řeholníků též laici. DKO mělo především přispět
k realizaci závěrů II. vatikánského koncilu a k návratu
právoplatných biskupů do čela jejich diecézí. Zakládající
shromáždění DKO za účasti více než šesti set delegátů se
konalo na Velehradě ve dnech 14. a 15. května 1968 (hnutí se
ustavilo s vědomím úřadů, ale bez jejich souhlasu).
Předsedou DKO byl zvolen biskup F. Tomášek,29
místopředsedou se stal biskup A. Lazík. Tajně vysvěcení
biskupové zde poprvé předstoupili před veřejnost.30
A krátce poté se skutečně začali vracet do svých diecézí
právoplatní ordináři. Karel Skoupý do Brna, Josef Hlouch do
Českých Budějovic, světící biskup Kajetán Matoušek směl
krátce působit v Praze. Jako poslední se ujal řízení
diecéze, a to litoměřické, Štěpán Trochta. Karel Otčenášek
si však musel počkat ještě více než 20 let.31
V červnu začala zcela veřejně působit též řeckokatolická
církev, která byla na počátku 50. let násilně spojena s církví
pravoslavnou. Došlo ke zrušení cenzury a tím bylo umožněno
nestranně publikovat o dříve zapovězených tématech,
samozřejmě také o působení MHKD. J. Radouchová např. v jedné
ze svých studií tuto organizaci charakterizovala jakožto nástroj
k rozvracení jednoty duchovenstva. Zároveň v této
souvislosti poznamenala, že hnutí bylo složeno z kněží, u
kterých hrál klíčovou roli ,,finanční zisk, kariérismus,
nevyřízené účty s církevními představenými, nedostatky
ve vlastním kněžském životě."32
Ale
vše trvalo jen velice krátce... 21. srpna vstoupila na území
Československa vojska Varšavské smlouvy. Česká i slovenská
společnost prožila strašný otřes. Prostřednictvím rozhlasu
byla ještě odvysílána deklarace katolických biskupů, vyzývající
věřící k podpoře legální vlády. O několik měsíců
poté mocenské orgány upustily od dosavadní náboženské
politiky. I DKO bylo zařazeno mezi kontrarevoluční organizace. Do
čela Sekretariátu pro věci církevní se vrátil, po krátkém
působení zastánkyně reformního kursu socioložky dr. Eriky
Kadlecové, obávaný stalinista Karel Hrůza. StB začala
mobilizovat svou agenturu za účelem oživení hnutí kněží
oddaných státní moci.33
Jeden z předních kněžských kolaborantů, kanovník Bohuslav
Černocký, později prohlásil, že v DKO ,,byli skuteční
synové hněvu a pomsty, kteří pod pláštěm liturgických schůzí
rozsévali nenávist a zášť proti všem duchovním, kteří měli
kladný postoj k lidosprávě."34
Vznik SKD PIT (1971)
Již
v roce 1969 vznikly iniciativní skupiny, jež měly za cíl
vytvořit kostru nové organizace katolických duchovních. První
myšlenky na vznik této organizace v normalizačním období
nepřišly, jak bychom čekali, od státu, nýbrž od těch, kteří
v průběhu roku 1968 museli ukončit činnost MHKD.35
V polovině roku 1969 navštívili duchovní z tohoto
zaniklého sdružení Sekretariát pro věci církevní s návrhem,
aby se obnovilo MHKD, později přišli s úvahou, jejímž
cílem byl vznik nového hnutí, které by pokračovalo ve šlépějích
MHKD,36
protože se s jeho rozpadem nesmířili a nyní, v podmínkách
nastupující normalizace, se opětovně mohli zaktivizovat. ,,Stará
garnitura ,mírových kněží‘ se domnívala, že
opět přišla její chvíle, a že bude jako hnutí politické
i nadále na svém úseku pomáhat realizovat politické zásady
vedoucí politické síly KSČ. Jejich doba však nenávratně
minula. O přízeň mocných usilovala už skupinka mladších
ctižádostivců."37
Straničtí a státní funkcionáři pochopitelně aktivitu lidí
z bývalého MHKD přivítali, ale velká část duchovních
včetně vedoucích představitelů církve vyjadřovala svůj
nesouhlas. Nejvýraznější odpor záměrům prorežimních
aktivistů kladli ti, kteří se v předcházejícím období
angažovali v DKO či s ním sympatizovali. Jako příklad
lze uvést působení tajného biskupa a posléze kardinála Jána
Chryzostoma Korce.38
V dokumentu
,,mírových kněží" z r. 1969 se uvádí, že MHKD
rezignací předsednictva, vynucenou nátlakovou skupinou dne 21. 3.
1968, nepřestalo existovat a jeho činnost nikdo nezakázal. DKO
nebylo a nemohlo ani být nástupcem MHKD, a to pro zcela odlišnou
strukturu. Uchvácení provozních prostředků MHKD bylo svévolné.
Dokument však dále připouští, že v případě obnovení
činnosti musí dojít k určitým změnám, aby si sdružení
získalo co nejširší okruh podpory mezi duchovenstvem, neboť řada
kněží v posledních letech trpěla deformacemi posledních
let. Právě tito duchovní spolu s biskupy si obnovení
nepřejí, ale na druhé straně jsou zde kněží, kterým MHKD
schází. Je to jeden z prvních dokumentů,de se uvažuje o
tom, že by to mohla být výběrová instituce, na rozdíl od
starého MHKD, kde bylo členství povinné pro každého kněze.
Dále je uvedeno, že MHKD je hnutí církevněpolitické, které se
hlásí k Akčnímu programu Národní fronty a ve své činnosti
na svém úseku podporuje rozvoje socialistické výstavby podle
programů vytýčených vedoucí silou naší společnosti, KSČ.39
Dne
12. 5. 1970 byli přijati režimu loajální kněží ministrem
kultury ČSR M. Brůžkem40
a v provolání k 25. výročí osvobození ČSSR veřejně
vyhlásili: ,,Distancujeme se od protisocialistických sil, které se
v letech 1968-1969 snažily narušit cestu našeho pokojného
budování a vytrhnout naši republiku ze společenství
socialistických zemí. Slibujeme, že učiníme vše, co je v našich
silách, abychom spolu s našimi věřícími přispěli ke
konsolidačnímu úsilí naší vlády."41
V budování organizace se postupovalo docela svižně, což
dokládá zpráva sekretariátu pro ÚV KSČ z 15. 5. 1970, kde
je uvedeno, že ,,ustavil se již z pokrokově orientovaných
katolických duchovních přípravný výbor, který má propracovány
jak politické, tak organizační zásady a ministerstvo kultury
předpokládá, že již v červnu bude moci tato organizace
vystoupit na veřejnost."42
Klíčové
pro další vývoj bylo zasedání předsednictva ÚV KSČ (22. 5.
1970), jež projednalo Informační zprávu o církevně politické
situaci v ČSSR, v níž byl zhodnocen ,,krizový vývoj"
v církvích i v řízení církevní politiky a současně
navržena opatření k dosažení normalizace situace
v církvích. V návrhu na opatření byl i pokyn pro
státní orgány ,,podporovat vznik nového hnutí katolického
duchovenstva (...) jako základnu pro činnost té části
duchovních, která stojí na platformě socialismu a jež bude
paralyzovat vliv Vatikánu, zahraniční katolické emigrace a
případných nepříznivých postojů Vatikánu oddané církevní
hierarchie."43
Na rozdíl od MHKD se zde vytvořila koncepce, jejímž základem
mělo být nikoli povinné, nýbrž dobrovolné členství, což od
začátku prosazovalo Ministerstvo kultury SSR. České ministerstvo
naopak původně navrhovalo budovat sdružení jakožto zájmovou
organizaci Národní fronty. Zvolená forma byla vhodná proto, že
hnutí by vyhovovalo státním zájmům a ve svém vývoji nestalo by
se politicky nežádoucím, bylo by v souladu se zákony
upravujícími vztah státu a církví a umožňovalo by státním
orgánům v nich uplatňovat politický vliv. Tato varianta byla pro
státní orgány pochopitelně mimořádně atraktivní, a proto se
vydali právě touto cestou. Nová kněžská organizace ve své
organizační struktuře kopírovala, opět na rozdíl od MHKD,
územní členění státu (od celostátní úrovně až po okresy),
to znamená, že nesledovala diecézní hranice.44
V průběhu jara docházelo k dalším setkáním mezi
iniciátory sdružení a představiteli státní správy, a to
zejména na krajské úrovni. Zároveň se přestalo počítat
s prostým obnovením MHKD a nově navrhovaná organizace měla
nést název Sdružení katolického duchovenstva - Pacem in terris
(podle encykliky Jana XXIII. - bylo to samozřejmě zneužití
tohoto názvu pro cíle zřetelně odlišné, než vyzdvihoval
papežův text). ,,Těm, kdo přišli na nápad takto nazvat
staronovou kněžskou organizaci, unikla podstatná myšlenka
encykliky, vyjádřená už jejími úvodními slovy: ,Okružní list
Svatého otce Jana XXIII. ctihodným bratřím, patriarchům,
primasům, arcibiskupům, biskupům a jiným arcipastýřům žijícím
v míru a společenství se Svatým stolcem, kléru a katolickým
věřícím celého světa, jakož i všem lidem dobré vůle o
míru mezi národy a o tom, jak ho nastolit v pravdě, lásce
a svobodě.‘ Je paradoxní, že titíž lidé, kteří
bojovali proti katolickému klerikalismu kdekoli na světě,
prosazovali ve vlastní zemi klerikální organizaci zneužívající
náboženství k politickým cílům."45
Nedůvěru
k připravovanému sdružení vyjadřovali biskupové jak při
jednáních s organizátory, tak s představiteli státní
moci.46
Uvědomovali si, že se vytváří organizace mimo církevní
struktury, podobná MHKD. Úsilí biskupů zabránit vzniku sdružení
vzbudilo okamžitý odpor státního aparátu. Biskupové byli
varováni, že každý pokus o zabránění vzniku organizace
bude posuzován ze strany státu negativně a stát bude na to
patřičně reagovat.47
Ač varováni, přesto se biskupové o určitý odpor pokusili, totiž
varovali duchovní, že je nebezpečné obcházet legální struktury
církve. Současně svůj postoj tlumočili prostřednictvím dopisu
ministerstvu kultury, kde označují snahu o ustavení sdružení za
znepokojující jev, poněvadž se jedná o organizaci bez jejich
účasti, přičemž pouze oni jsou odpovědni za stav církve48
Nakonec však čeští biskupové reagovali na ustanovování nového
kněžského hnutí umírněně: ,,Zachováme si otcovský vztah ke
každému knězi, kterého hodnotíme podle jeho života a práce
v oblasti kněžské i ostatních. Dle toho oceníme i nové
Sdružení, jak se osvědčí a jak přispěje ke konsolidaci
příznivých vztahů mezi státem a církví."49
Iniciátorem tohoto smířlivého postoje byl tehdy pravděpodobně
biskup F. Tomášek.
Velice
odvážně též formulovalo své stanovisko k vznikajícímu
sdružení na 50 kněží z děkanátů Olomouc-město a
Olomouc-venkov, a to skrze prohlášení z 23. září 1970,
adresované jejich ordináři, kapitulnímu vikáři olomouckému
Josefu Vranovi. V listopadu bylo prohlášení rozesláno také
všem ostatním ordinářům. Kněží protestují, že bývalí
funkcionáři MHKD vytvářejí nové sdružení, aniž k tomu
byli pověřeni ostatním kněžstvem. Jsou zcela proti tomu, aby
připravovaná organizace byla rehabilitací mírového hnutí,
poněvadž toto ,,hnutí vždy jen schvalovalo všechno, co se u nás
v padesátých letech dělo a děkovalo za to. Ani slovem se
nezastalo nevinně pronásledovaných kněží a řeholníků
(násilná deportace řeholníků a řeholnic, odvlečení kněží
do táborů v Želivě (...), žalářování a souzení
nevinných kněží a katol. laiků apod.). Rehabilitaci tohoto hnutí
bychom považovali za nové schválení všech těchto křivd a za
první krok k návratu k pronásledování padesátých
let."50
Z dokumentu je rovněž zřejmé, že církevní tajemníci
vybírají budoucí činovníky sdružení a vyhlédnuté přemlouvají
k přijetí funkcí. Organizace tedy dle olomouckých kněží
,,má být prodlouženou rukou církevních tajemníků, aby hájila
zájmy jejich a nikoli zájmy kněží. Odmítáme proto každé
nemístné zásahy do tvoření nové kněžské organizace...
Odmítáme samozvaneckou menšinovou organizaci kněží, která by
se chtěla učinit mluvčím kněží proti jejich vůli a proti
jejich zájmům."51
Na schůzi iniciativní skupiny ,,vlasteneckých duchovních", kde
se prohlášení olomouckých kněží projednávalo, se její
účastníci ,,shodli na tom, že když antisocialistické živly
nemohou bojovat v rovině politické, protože by to bylo
postižitelné, tak se tímto způsobem vybíjejí v oblasti
církevní, kde nemohou být postihnuti."52
Také kněží z uherskobrodského děkanátu se tehdy velmi
ostře postavili proti založení organizace. Prohlásili, že jedině
biskupové jsou oprávněni mluvit za kněžstvo a zprostředkovávat
styk mezi církví a státem a poslali v této souvislosti
prohlášení všem ordinářům a stranickým i vládním orgánům.
Biskup Trochta jim odpověděl takto: ,,Děkuji všem kněžím, kdo
z věrnosti ke Kristově církvi nevstupují do této
organizace. Jejich odmítavý postoj je důstojný katolického
kněze. Tím více mne rmoutí, že důstojný pán Mára píše svým
důvěrníkům, že mezi nimi došlo k přátelské dohodě a že
jsem přítomným zástupcům této organizace udělil apoštolské
požehnání. Není na tom zbla pravdy. Je to zřejmý pokus o
vnesení zmatku do kněžských řad."53
Nic
z toho však ,,mírové kněze" neoslovilo, v přípravách
se bez prodlev a dle plánu pokračovalo dále a již zmiňovaný
kapitulní vikář Vrana, pozdější biskup, se na přípravách
vzniku sdružení podílí velmi horlivě, za což bude brzy odměněn.
Stejně, ba horlivěji si počíná ordinář českotěšínský
Antonín Veselý a také on se brzy ocitne v nejvyšším vedení
sdružení.
Na
Ministerstvu kultury ČSR byla 15. září 1970 přijata skupina
českých a slovenských duchovních. V oznámení o setkání v
tisku se poprvé veřejně objevil už i název budoucího
inovovaného MHKD. Programové prohlášení nového hnutí přinesly
Katolické noviny v polovině října 1970. Rozběhla se
činnost Přípravného výboru Pacem in terris v čele s košickým
kapitulním vikářem Štefanem Onderkem. Tito aktivisté jménem
všech katolických duchovních vyhlašovali (na poradě Přípravného
výboru Pacem in terris ČSSR v Brně 21. 10. 1970), že mají
zájem se angažovat v oblasti mírovo-budovatelské práce, jež je
projevem toho, že na úseku své působnosti se chce aktivně
podílet na konsolidačním procesu naší společnosti.54
Na konci r. 1970 rozhodla obě ministerstva kultury, že ustanovující
zasedání budou 19. 1. 1971 v Praze a o den poté v Bratislavě.
Avšak 15. 1. zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a nečekaně odložilo
oficiální zahájení činnosti sdružení. Podnětem k tomuto
kroku byl ústní referát Gustáva Husáka. Stát totiž nechtěl
narušit právě začínající jednání se Svatou stolicí.
Sdružení mohl koneckonců založit i po těchto jednáních.
Vatikán při rozhovorech zdůrazňoval, že z jeho pohledu jsou
zástupci církve biskupové a jiné církevní organizace nemohou
zasahovat do jejich pravomoci. Dalším důvodem pro odklad mohly být
i nevyjasněné vztahy v iniciativní kněžské skupině, a to
vzájemné spory mezi jednotlivými ambiciózními iniciátory o
budoucí post předsedy sdružení.55
Paradoxní
však bylo, že státní správou zrežírované divadlo se už
nepodařilo tak snadno zastavit. Členové přípravného výboru
totiž odmítli pokyn, aby ustavující konference byly odloženy.
Kromě praktických důvodů, např. krátké termíny vzhledem
k účasti zahraničních hostů, vyslovovali obavy, že jde o
,,ústupek Vatikánu" a vzniká tak dojem, jakoby kněží,
chtějící se v hnutí angažovat, ,,neměli podporu
stranických a státních orgánů."56
Federální ministerstvo vnitra mělo podobné poznatky jako SPVC MK
ČSR a ve své analýze varovalo, že v církevní oblasti
,,dochází nyní k vzestupu aktivity nepřátelských sil,"
že neustavení SKD PIT je hodnoceno jako vítězství a výsledek
tlaku Vatikánu a že sami aktivisté polevují a nevědí, zda mají
pokračovat.57
Původní ustavující konference se tedy nakonec na základě
rozhodnutí obou ministerstev kultury v plánovaných termínech
sešly, ale šlo jen o pracovní porady. V Praze se tak za
účasti zahraničních hostů sešlo zhruba 200 a v Bratislavě
220 duchovních. Dle zpráv obou národních sekretariátů
shromáždění prokázala značné možnosti sdružení, jež by
mohlo získat i většinu duchovních a takto se stát nástrojem
k prosazování státních zájmů v církevně politické
oblasti.58
Rozhovory, které se konaly v březnu v Praze, však
nepřinesly žádné konkrétní výsledky. Československá delegace
zdůvodňovala vznik sdružení neochotou dosavadních biskupů ,,k
rozvíjení mírové iniciativy Vatikánu." A proto prý na tuto
skutečnost duchovní živelně reagovali ustavením vlastní
organizace. Zástupci Vatikánu rozhodně odporovali, podle
československých účastníků ,,podrážděně". V organizaci
spatřovali snahu obnovit v nové podobě MHKD, poslušnou
instituci, se kterou by stát projednával církevní otázky. Na
závěr rozhovorů se k této záležitosti vraceli, opakovali,
že činnost Pacem in terris se stane překážkou dobrých vztahů
státu a církve. Zdůrazňovali, že partnerem státu jsou
biskupové, kteří budou ,,otevření k jakékoliv spolupráci
se státem," nebude-li v rozporu s vírou.59
Vatikán se tedy proti vzniku sdružení jednoznačně postavil a ve
zprávě o jednáních mezi delegacemi ČSSR a Svaté stolice se
doslovně píše: ,,Vatikán by byl velmi nerad, aby toto hnutí
vyvíjelo v ČSSR činnost."60
Státní
orgány již přestaly brát ohled na další jednání či na
námitky vatikánských představitelů. Bylo jen otázkou času, kdy
se sejdou ustavující konference sdružení obou republik. Posléze
bylo na návrh místopředsedy federální vlády, do jehož
kompetence spadala církevní politika, Mateje Lúčana, též
rozhodnuto o vzniku federálního SKD PIT, čímž se organizační
struktura sdružení dovršila. Na základě vyhlášené podpory
státních a stranických orgánů61
podal tedy přípravný výbor 30. 7. 1971 žádost o povolení
činnosti Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, jež
mu bylo ministerstvem kultury uděleno s platností od 31. 8.62
A právě v tomto dni bylo v paláci pražského Charitasu
oficiálně ustaveno SKD PIT ČSR, a to za účasti přibližně 270
duchovních.63
Ve
stejném sále totiž došlo v období Pražského jara k rozpuštění
MHKD. František Hochmann,64
jenž se o SKD PIT snad nejvíce ,,zasloužil" a je tudíž
považován za hlavního ideologa sdružení, rovněž připomenul,
že se scházejí tam, kde ,,nátlaková skupina donutila k rezignaci
vedoucí činitele MHKD." Pak ve snaze získat sympatie kněží, v
jejichž očích bylo dřívější kněžské mírové hnutí
zdiskreditováno (těch byla většina), zdůraznil, že duchovní
nastupující ,,k nové pozitivní práci" se budou opírat
,,o dobré", nikoli tedy o všechny, ,,zkušenosti MHKD". Snad
tím myslel jiný způsob práce, než v bývalém hnutí zavedli
Plojhar a Beneš.65
,,Handicapem
Hochmannovým, jeho spolupracovníků a nástupců bylo, že na
rozdíl od dřívější garnitury silných mužů, těšících se
koncentráčnické slávě a určité, byť problematické, autoritě,
neměli za sebou, kromě státní moci, nikoho. Byli bezvýznamní,
trapní svými neuskutečnitelnými ambicemi, svými nezkrotnými
touhami po funkcích, proboštských a biskupských mitrách. Přitom
si počínali stejně autoritativně jako jejich předchůdci, které
dříve kritizovali."66
Předsedou českého SKD se stal olomoucký kapitulní vikář Josef
Vrana, místopředsedy byli zvoleni probošt pražské metropolitní
kapituly Antonín Stehlík, písecký děkan František Kajtman a
docent Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích
Václav Medek. Na Slovensku proběhla ustavující konference
sdružení také 31. 8., a to za účasti asi dvou set delegátů.
Hlavním ideologem zde byl kněz Štefan Záreczky. Jeden z kandidátů
na předsedu sdružení, košický kapitulní vikář Štefan
Onderko, na konferenci mj. prohlásil, že ,,svou statečnou prací
chceme dokázat, že omyly let 1968-1969 i v kněžských
řadách byly jen osobními omyly jednotlivců a není možno je
připisovat celé církvi."67
Návaznost na MHKD také zdůrazňoval ministr kultury SSR M. Válek,
který doufal, že církev bude vnímavá k socialistické
skutečnosti a že právě vznik sdružení bude pomáhat klestit
cesty dorozumění mezi ní a státem. Předsedou SKD PIT SSR se
nakonec stal děkan Římskokatolické cyrilometodějské
bohoslovecké fakulty v Bratislavě Mikuláš Višňovský,
místopředsedy byli zvoleni profesor ŘKCMBF v Bratislavě
Jozef Vrablec a košický kanovník Jozef Šesták. Oba
předsedové i jejich zástupci samozřejmě museli prokázat, že
mají pozitivní vztah k socialistickému zřízení. Nejen toto
kritérium se pak uplatňovalo u všech vedoucích funkcionářů
sdružení, a to až do jeho zániku. Prvořadým cílem obou
národních sdružení bylo zapojit se do šťastného budování
socialismu a současně ,,napomáhat vytváření dobrých vztahů
mezi církví a státem."68
O necelý měsíc později povolilo
předsednictvo ÚV KSČ, aby bylo ustaveno federální sdružení.
Tato událost podle oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ dovrší
vynaložené úsilí a současně ,,dobře zapadne i do předvolební
kampaně." Ustavený výbor měl totiž vydat prohlášení, ve
kterém kladně zhodnotí budovatelské výsledky, vyzve věřící
k aktivní podpoře cílů socialistického státu a rovněž
k účasti ve volbách.69
Federální SKD PIT bylo konstituováno za účasti přibližně 400
duchovních 17. 11. 1971 v Praze. Na ,,slavnostní zasedání"
se dostavili také ,,vlastenečtí ordináři" Josef Vrana
z Olomouce, Karel Jonáš z Hradce Králové, Antonín
Veselý z Českého Těšína a ze Slovenska dorazili Zoltán
Jozef Belák a Štefan Onderko. V čele představitelů státní
správy byl na sjezdu přítomen federální vicepremiér Matej
Lúčan. Předsedou SKD PIT ČSSR byl zvolen místopředseda českého
sdružení Václav Medek, místopředsedou se stal předseda sdružení
na Slovensku Mikuláš Višňovský.70
V pozdravném dopisu generálnímu tajemníku ÚV KSČ Husákovi
delegáti shromáždění mj. napsali: ,,Uspořádání národnostních
vztahů (...), úprava narušených vztahů k našim
socialistickým přátelům, zvláště k Sovětskému svazu a
reálný program budování lepších zítřků - toto všecko nás
nabádá k tomu, abychom se též účastnili realizace těch
úkolů, které si vytyčila politika Národní fronty. K tomu
cíli povedeme i své věřící, aby naše vlast byla silná,
šťastná (...) a takto se stala pevnou baštou tábora socialismu a
míru.71
Krátce po sjezdu bylo federální předsednictvo přijato
prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou, kterého ujistili, že
sdružení chce v nejbližší době pomoci s řádným průběhem
voleb a současně jej seznámili se svým programovým
prohlášením.72
1 a 2. kapitola rigorózní práce „Sdružení katolických
duchovních Pacem in terris" obhájené v Ústavu historických věd
Slezské univerzity v Opavě v r. 2009
1BARNOVSKÝ,
Michal; PEŠEK, Jan. Pod kuratelou moci. Cirkvi na Slovensku
v rokoch 1953-1970. Bratislava: Veda 1999, s. 13-14.
2,,Samotný
Zdeněk Nejedlý dokonce veřejně prohlásil, že v těžkých
letech okupace obstálo katolické kněžstvo z hlediska
národního opravdu skvěle." BALÍK, Stanislav; HANUŠ, Jiří.
Katolická církev v Československu 1945-1989. Brno:
Centrum pro studium demokracie a kultury 2007, s. 332, pozn. 4.
3LETZ,
Róbert. Prenasledovanie kresťanov na Slovensku v rokoch
1948-1989. In: Zločiny komunizmu na Slovensku 1948-1989 I.
Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška 2001, s. 71-72. Zárodkem
budoucího Celostátního mírového výboru katolického
duchovenstva se na Slovensku již v roce 1945 stal Slovenský
výbor vlasteneckých kněží v čele s knězem spišské
diecéze Jozefem Fialou-Udavským. Již v roce 1946 se zcela
otevřeně přidal na stranu komunistů a v květnu téhož
roku dokonce sloužil na jejich předvolebním mítinku polní mši.
Nejsmutnější kapitolou z období jeho prorežimní orientace
byla jeho role poradce při likvidaci biskupského sboru (např.
doporučoval internaci arcibiskupa Josefa Berana). Na rozdíl od
převážné většiny ,,mírových kněží" se však již v roce
1949 náhle odvrátil od prokomunistické orientace a odešel do
exilu. Cf. VAŠKO, Václav. Dům na skále 2. Církev bojující:
1950 - květen 1960. Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství 2007, s. 355.
4Narozen
2. 3. 1902 v Českých Budějovicích. Po studiích působil
tamtéž jako kaplan. Za německé okupace vězněn v koncentračních
táborech Buchenwald a Dachau. Po válce členem předsednictva
Československé strany lidové (ČSL). V únoru 1948 se
postavil na stranu komunistů a stal se členem Ústředního
akčního výboru Národní fronty. Byl tajným členem KSČ.
Dlouholetý předseda (1951-1968) a poté čestný předseda ČSL.
V letech 1948-1969 řídil resort zdravotnictví
(nejdéle sloužící ministr v dějinách Československa).
1951-1968 předsedou CMVKD a MHKD. Od r. 1952 místopředseda
Svazu československo-sovětského přátelství. V počátcích
okupace v r. 1968 hledal útočiště na sovětském
velvyslanectví v Praze. Na začátku normalizace přednesl ve
Federálním shromáždění návrh, aby soudní rehabilitace,
uskutečněné zásluhou Pražského jara, byly prohlášeny za
neplatné. Pražská cyrilometodějská bohoslovecká fakulta mu
udělila čestný doktorát teologie. Dvojnásobný nositel Řádu
Klementa Gottwalda. Zemřel náhle 5. 11. 1981 po srdečním
záchvatu, k němuž došlo v průběhu recepce na
sovětském velvyslanectví v Praze.
5Narozen
26. 3. 1905 ve Francově Lhotě (okres Vsetín). Studoval v Itálii
teologii, kterou završil doktorátem. Krátce nato (1932) tamtéž
vysvěcen na kněze. V meziválečném období vybudoval v ČSR
několik salesiánských center. V průběhu německé okupace
vězněn v koncentračních táborech Mauthausen a Dachau.
V roce 1947 jmenován litoměřickým biskupem. Zpočátku
zastánce smířlivého přístupu vůči komunistickému režimu
(1948-49 mluvčím československých biskupů při jednáních se
státními představiteli). 1951-1953 nezákonně internován
ve své litoměřické rezidenci. R. 1953 zatčen a o rok poté ve
vykonstruovaném procesu odsouzen k 25 letům těžkého
žaláře. V r. 1960 amnestován. Posléze pracoval jako
stavební dělník a instalatér. Rehabilitován v r. 1968, kdy
se opět ujal svého biskupského úřadu. R. 1969 jmenován papežem
Pavlem VI. kardinálem in pectore (jmenování zveřejněno 1973).
Vytrvalý odpůrce všech kolaborantských kněžských organizací.
Mj. vynaložil mnoho úsilí, aby zabránil vzniku SKD PIT. Zemřel
6. 5. 1974 na následky mozkové mrtvice. Den před svou smrtí, po
návratu z nemocnice, nucen absolvovat mnohahodinové jednání
s opilým krajským církevním tajemníkem. Navzdory zákazu
ze strany státních orgánů promluvil nad jeho hrobem tehdejší
krakovský kardinál Karol Józef Wojtyła, který Trochtu nazval
mučedníkem.
6Cf.
VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty
pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha:
Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském,
2000 [cit. 2005-02-08].
7RADOUCHOVÁ,
Jaroslava. Československý stát a katolická církev po únoru
1948. Revue dějin socialismu, 1969, roč. 9, č. 1, s. 41.
8Cf.
GRAJEWSKI, Andrzej. Jidášův komplex. Praha: Prostor 2002,
s. 44.
9HAĽKO,
Jozef. Rozbiť Cirkev: Rozkolnícka Katolícka akcia.
Bratislava: LÚČ 2004, s. 76.
10Cf.
GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 46.
11HAĽKO,
Jozef, op. cit., s. 136.
12Cf.
VAŠKO, Václav. Církevněpolitický vývoj Československa
(1938-1989). In: Pražské arcibiskupství 1344-1994: sborník
statí o jeho působení a významu v české zemi. Praha:
Zvon 1994, s. 281-282.
13Cf.
VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty
pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha:
Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském,
2000 [cit. 2005-02-08].
14Cf.
GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 46-48.
15KAPLAN,
Karel. Stát a církev v Československu v letech
1948-1953. Brno: Doplněk 1993, s. 77-78.
16Cf.
ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN
TERRIS. Výber zo samizdatových dokumentov 1969-1989.
Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška 2002, s. 137.
17Cf.
VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty
pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha:
Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském,
2000 [cit. 2005-02-08].
18Pro
svou činnost si tato i nástupnické organizace vybraly zvláště
cyrilometodějskou (viz též s. 12) a svatováclavskou
tradici. Často zde působili kněží, kteří se angažovali jako
národní buditelé. V projevech a článcích jejich
představitelé prohlašovali, že právě tito duchovní nebyli
mnohdy v důsledku svých vlasteneckých aktivit správně
pochopeni. Tyto argumenty pak předkládali věřícím, aby
zdůvodnili odmítavé stanovisko církevních představitelů
k jejich aktivitám.
19Cf.
ibid.
20BALÍK,
Stanislav; HANUŠ, Jiří, op. cit., s. 148-149.
21Ibid.,
s. 149.
22BARNOVSKÝ,
Michal; PEŠEK, Jan, op. cit., s. 44, 45, 48, 50. Ve sledovaném
roce byl také zrušen Státní úřad pro věci církevní i jemu
podřízený Slovenský úřad pro věci církevní, což mělo
určitým způsobem demonstrovat, zejména pro zahraničí, že už
není zapotřebí speciální úřad pro církevní záležitosti.
Ovšem tato agenda byla převedena na Sekretariát pro věci
církevní Ministerstva školství a kultury ČSR, respektive Odbor
pre veci cirkevné Povereníctva školstva a kultury v Bratislavě.
Je tedy možno konstatovat, že k zásadním změnám v této
oblasti nedošlo. Ibid., s. 45.
23Narozen
30. 6. 1899 ve Studénce. V roce 1922 vysvěcen na kněze. Od
r. 1949 světící biskup olomoucký (1951-1954 internován
v pracovním táboře v Želivu), v letech 1962-1965
účastník II. vatikánského koncilu, 1965-1977
biskup-apoštolský administrátor pražské arcidiecéze. V dubnu
1976 papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem a v prosinci
následujícího roku se stává arcibiskupem pražským a primasem
českým, kterým zůstal až do r. 1991. Od konce 70. let aktivně
vystupoval na obranu občanských práv a udržoval kontakty
s politickou opozicí. Po vydání dekretu Quidam episcopi
požadoval zrušení SKD PIT, které již dříve kritizoval.
Zasloužil se o kanonizaci Anežky Přemyslovny. Autor řady
náboženských spisů a článků. Zemřel 4. 8. 1992 v Praze.
24Cf.
ŠIMULČÍK, Ján, op. cit., s. 151.
25KAPLAN,
Karel. Těžká cesta. Spor Československa s Vatikánem
1963-1973. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury
2001, s. 44.
26Cf.
VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty
pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha:
Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském,
2000 [cit. 2005-02-10].
27GRAJEWSKI,
Andrzej, op. cit., s. 54.
28Asistentka
biskupa Karla Otčenáška Marcela Němečková popisuje zjevnou
neochotu Plojhara vzdát se funkce: ,,Nakonec se všichni vzdali,
jenom Plojhar prý pořád odolával. Pak prý za ním přišel
tehdejší litoměřický ordinář Oliva a prosil ho: ,Pepíčku,
pojď od toho, vždyť vidíš, že jsme to prohráli.‘ Ale trvalo
dlouho, než povolil." SVOBODA, Bohumil. Víra je můj pevný
hrad. Praha: Vyšehrad 2004, s. 143.
29Ve
svém projevu na shromáždění věnoval značnou pozornost
zaniklému mírovému hnutí: ,,Právě zde na Velehradě byl před
devatenácti léty položen základ Mírovému hnutí katolického
duchovenstva, které tak bolestně zasáhlo do dějin našeho
církevního života. To byl důvod ke včerejší pouti, k setkání
u hrobu služebníka Božího Antonína Cyrila Stojana, důvod
smírné pobožnosti. Všichni se cítíme na tomto místě
poutníky, a to poutníky kajícími." Projev otce biskupa dr.
Františka Tomáška. Katolické noviny, roč. 20, č. 21, s.
1.
30Cf.
VAŠKO, Václav. Církevněpolitický vývoj Československa
(1938-1989), s. 286.
31Cf.
GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 57.
32RADOUCHOVÁ,
Jaroslava, op. cit., s. 47.
33Cf.
GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 57-58.
34Národní
archiv, Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, Zpráva
z jednání přípravného výboru, 17. 11. 1970.
35Tuto
skutečnost rovněž potvrdil zakládající člen SKD PIT a jeho
pozdější federální předseda F. Vymětal: ,,Když byl Dubček
odstraněn, vznikla ze strany kněží iniciativa znovu pokračovat
v dřívějších setkáních..." OBR, Kamil. Proměna
pastorační situace české církve v letech 1948-1989 očima
ThDr. Františka Vymětala. Olomouc: Univerzita Palackého.
Cyrilometodějská teologická fakulta. Katedra spirituality,
mezináboženského dialogu a studií křesťanského východu,
2000. Vedoucí diplomové práce Doc. Pavel Ambros, Th.D., s. 47.
36Cf.
ŠIMULČÍK, Ján. Zápas o svedomie. Prešov: Vydavateľstvo
Michala Vaška 2001, s. 14.
37Cf.
VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty
pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha:
Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském,
2000 [cit. 2005-02-10]. Státní orgány tento fakt uvítaly,
protože měly v úmyslu nahradit vedoucí představitele MHKD,
které považovaly za značně zkompromitované a do budoucna
nepoužitelné, mladší generací ,,pokrokových kněží", o
čemž např. svědčí zpráva bratislavské krajské správy SNB
z roku 1967, adresovaná prvnímu náměstkovi ministra vnitra
J. Zárubovi: Přední funkcionáři MHKD (...) ,,se politicky
nevyvíjejí, zaostávají, jejich názory jsou zastaralé a
nevhodné pro současnou dobu. V minulosti za organizování
vlasteneckého hnutí a zejména za omezování nepřátelské
činnosti vysoké církevní hierarchie mají značné zásluhy,
získali značnou popularitu, ale na druhou stranu rovněž získali
velké finanční příjmy spojené s politickými funkcemi.
Jejich osobní život se vyznačoval určitými extrémy, na jedné
straně vystupovali jako velmi pokrokoví a oddaní socialistickému
zřízení (přestože je známa jejich politická minulost), přitom
vedli i vedou soukromý život neuspořádaně, zejména po stránce
mravní, střídání milenek, vlastní děti, pijatiky,
rozmařilost, hraní hazardních karetních her, homosexualita a na
druhé straně zase druhý extrém - kání se z hříchů,
soukromé zpovědi u kněží, účast na soukromých duchovních
cvičeních a rozjímáních, prosby u biskupů za odpuštění
viny, snaha aktivizovat náboženský život, prosazování zájmů
církve až do krajnosti nakonec vedlo k značnému rozpolcení
jejich povah. Přitom jsou zde již známky značné senility... Je
též známa jejich vzájemná rivalita mezi sebou, jsou značně
urážliví a okamžitě reagují, pokud některý z nich
dostane vyznamenání, pochvalu..." LETZ, Róbert, op. cit., s.
265-266.
38Narozen
22. 1. 1924 v Bošanech. Studoval filosofii a teologii. Po
likvidaci klášterů byl v roce 1950 internován a tajně
vysvěcen na kněze a v následujícím roce na biskupa. Do r.
1960 pracoval jako dělník a v témže roce byl za vlastizradu
odsouzen ke dvanáctiletému žaláři. V letech 1968-1969
může veřejně působit, ale vzápětí pracuje opět jako dělník
(naposledy jako opravář výtahů). Zaujímal jednoznačně
negativní postoj ke všem postupně u nás působícím
kolaborantským kněžským hnutím a sdružením, což r. 1989
vyvrcholilo jeho čtyřicetistránkovým dopisem (samizdatový
,,bestseller"), adresovaným Katolickým novinám, kde
popsal úděl pronásledované církve a pasivitu a loajalitu výše
zmíněných organizací. V roce 1990 je jmenován sídelním
biskupem nitranským. V této funkci působil do r. 2005. 1991
jmenován papežem Janem Pavlem II. kardinálem.
39Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - přípravný
výbor, Návrh na obnovení MHKD, 1969.
40Podobné
setkání zorganizovalo dne 22. 6. 1970 i slovenské ministerstvo
kultury, a to u příležitosti 20. výročí porady ,,vlasteneckých
kněží" v Trenčianských Teplicích. V následném
prohlášení duchovní mj. uvedli: ,,Bohužel, krátkozrakost těch,
kteří v roce 1968 ve spojení s antisocialistickými
silami zneužívali polednový vývoj v naší vlasti, narušila
mírovou činnost našeho katolického duchovenstva... Ale touha po
životu a míru je silnější než úklady těch, kteří se
snažili a ještě stále snaží narušit pokojnou konstruktivní
práci." Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan, op. cit., s. 234;
HLINKA, Anton. Sila slabých a slabosť silných. Cirkev na
Slovensku v rokoch 1945-1989. Bratislava: Tatran 1990, s.
84.
41Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
rezoluce z 12. 5. 1970.
42Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
zpráva pro ÚV KSČ z 15. 5. 1970.
43Národní
archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, sv. 126, a. j. 203.
44Cf.
BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie.
Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989. Bratislava: Veda
2004, s. 31.
45HARTMANN,
Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO, Václav (eds.). Normalizace. In:
Kardinál Tomášek.
Praha: Vyšehrad 2003, s. 55.
46Litoměřický
biskup Štěpán Trochta v této věci jednal s předsedou
ÚV Národní fronty Evženem Erbanem, jak dokládá příslušná
zpráva StB, podle níž Trochta Erbanovi říká: „Organizace
Mírové hnutí by vrazila klín mezi vládu a biskupy. Naše vláda
se musí rozhodnout důvěřovat biskupům více než všelijakým
institucím státem zřízeným. A když nebude mít důvěru
k biskupům, u nich si ji nezíská." Erban poté řekl,
že by nebylo vhodné obnovovat Mírové hnutí. Trochta pak
pokračoval: „Pane předsedo, jsem ochoten pokleknout před vámi
na kolena, abyste to nepřipustil, a řekněte soudruhu tajemníku
Husákovi, ať si mne nechá zavolat, že já půjdu k němu po
kolenou, abych zhatil tento úmysl obnovit Mírové hnutí. Nejenže
bychom se dostali tam, kde jsme už byli, ale do ještě horší
situace. Přišel jsem k vám důvěrně, aby to nebudilo žádné
senzace, varovat vás včas a říci si to mezi čtyřma očima.
Nemám zájem dělat vám zbytečné starosti, ale jestli k tomu
dojde, obávám se, že nás donutíte postavit se na odpor tomuto
klínu..." K žádanému výsledku to ale nevedlo... KUČERA,
Jiří (ed.). Vyznavač a mučedník Štěpán Trochta.
Praha: Portál 2006, s. 44-45. S členy přípravného výboru
se setkal brněnský biskup Karel Skoupý, který připravovanou
organizaci ostře odsoudil a údajně poznamenal: ,,Doufám, že tam
nikdo nevstoupí." V této souvislosti poté ještě dodal,
že MHKD bylo ,,skutečným dílem ďáblovým." Národní archiv,
Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, karton 42,
1970. Biskup Ján Chryzostom Korec se ke vznikajícímu sdružení
vyjádřil takto: ,,Od první chvíle, kdy se začalo hovořit o
obnově bývalého MHKD pod názvem Sdružení Pacem in terris,
mnozí kněží i laici pokládali tento plán za největší
neštěstí, které může Církev u nás opět postihnout. Plně
jsem s tím souhlasil... Prosil jsem Dr. Ligoše, ordináře na
Spišské Kapitule, aby uskutečnění tohoto plánu nepřipustil.
Už koncem roku 1969 jsem o totéž prosil profesora J. V. (Jozefa
Vrablece, pozn. aut.) s odůvodněním, abychom znovu
neopakovali chyby... Prosil jsem i jiné, aby v žádném
případě nebyli ochotni platit za svou profesuru či jiné místo
tak otřesnou cenou.... Dostal jsem ujištění, že nic takového
nikdy neudělají a že žádnou organizaci nepotřebujeme... Žel,
opět se ukázala naše slabost..." KOREC, Ján Chryzostom. Od
barbarskej noci. Na slobode. Bratislava: LÚČ 2005, s. 60-61.
47Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
nezařazeno. Informace pro krajské církevní tajemníky, 22. 7.
1970.
48Archiv
Ministerstva vnitra České republiky, X. správa Sboru národní
bezpečnosti, Zpráva o situaci v římskokatolické
církvi, 8. 12. 1970.
49SVOBODA,
Bohumil. Na straně národa. Kardinál František Tomášek
v zápase s komunistickým režimem (1965-1989). Praha:
Vyšehrad 2006, s. 88.
50Archiv
Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - přípravný
výbor, Prohlášení olomouckých kněží, 23. 9. 1970.
51Ibid.
52Národní
archiv,
Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, Zpráva
z informační besedy iniciativní kněžské skupiny, 12. 10.
1970.
53Národní
archiv, Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, karton
42, 1970.
54Cf.
BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie.
Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 31-32.
55Cf.
VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty
pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha:
Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském,
2000 [cit. 2007-02-01].
56Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
nezařazeno. Informace Františka Cinoldra, 18. 1. 1971.
57Cf.
CUHRA, Jaroslav. Československo-vatikánská jednání
1968-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2001, s.
67.
58Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
nezařazeno. Zpráva o situaci a cílech hnutí katolických
duchovních v ČSSR, 1971.
59KAPLAN,
Karel. Těžká cesta. Spor Československa s Vatikánem
1963-1973, s. 67.
60ŠIMULČÍK,
Ján. Zápas o svedomie, s. 16.
61Předsednictvo
ÚV KSČ se 16. 6. 1971 rozhodlo prostřednictvím ministerstev
kultury a národních výborů (...) ,,poskytnout pro činnost
Sdružení politickou, morální a hmotnou podporu." O tři dny
později vydal sekretariát ÚV KSČ pokyn k založení SKD PIT
ČSR a SKD PIT SSR. Národní archiv, Sekretariát pro věci
církevní Ministerstva kultury ČSR, Materiál pro zasedání
předsednictva ÚV KSČ k definitivnímu ustavení SKD PIT,
červen 1971.
62Národní
archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,
nezařazeno, č. j. 11531/1971-III.
63Krátce
před národními konferencemi proběhly konference krajské. Ačkoli
jejich průběh byl připraven jako ,,bezproblémový", skutečnost
byla nakonec jiná a zazněly zde i nežádoucí názory, které se
už objevily dříve. Někteří duchovní vyjadřovali svůj
nesouhlas s působením bývalých představitelů MHKD
v zakládajících výborech, navrhovali posečkat se založením
sdružení do té doby, než tento krok schválí Vatikán etc.
Bezpečnostní orgány tuto rebelii hodnotily jako ,,důsledek
působení reakčního katolického duchovenstva s cílem
znemožnit či oddálit založení sdružení." Cf. BARNOVSKÝ,
Michal; PEŠEK, Jan. Pod kuratelou moci. Cirkvi na Slovensku
v rokoch 1953-1970, s. 237. Avšak i na krajských
konferencích samozřejmě zazněly režimu poplatné projevy. Např.
v Bratislavě vysvětloval budoucí místopředseda SKD PIT SSR
Jozef Vrablec zaměření organizace: ,,Ono chce usměrňovat
politické myšlení a jednání duchovenstva, aby správně vnímalo
naše domácí dění, bez předsudků hodnotilo výdobytky
socialistického zřízení..." Ako verní synovia Cirkvi a
vlasti. Duchovný pastier, 1971, roč. 46, č. 8, s. 341.
64Tento
duchovní poprvé vyslovil ideu nazvat nově vznikající sdružení
Pacem in terris a rovněž byl autorem stanov této organizace.
65Cf.
VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty
pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha:
Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském,
2000 [cit. 2005-02-10].
66Ibid.
67Cf.
ŠIMULČÍK, Ján. Zápas o svedomie, s. 17.
68Cf.
VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty
pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha:
Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském,
2000 [cit. 2005-02-15].
69Národní
archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, sv. 13, a. j. 13.
70Cf.
K službě a pomoci lidu a vlasti. Katolické
noviny, 28. 11. 1971, roč. 23, č. 48, s.
1-2.
71Ibid.,
s. 1.
72Národní
archiv, Sdružení katolických duchovních
Pacem in terris, Přijetí u prezidenta republiky, 1971.