Cílem
článku je předložit jakýsi komentář k II. dokumentu Universa
Laus „Hudba v křesťanských
liturgiích", z jehož třetí kapitoly jsem si
„zapůjčila" nadpis. Liturgie má svůj slovní základ
v řeckých slovech λαος (lid) a ἔργον
(dílo, práce), doslovný překlad slova leitourgia by tedy
zněl: „veřejné dílo". Právě tak bych chtěla liturgii - a
tedy i hudbu, jako její nedílnou součást - dále nahlížet.
Jako událost, na níž má podíl celé společenství, jež se
k jejímu slavení
shromáždí, a kde každý smí
doufat, že jeho hlas nejen promluví,
ale bude vyslyšen.
Jazyk
liturgie je nesmírně pestrý, zasahuje celého člověka, všechny
jeho smysly. Středem liturgie je Slovo, ale k jeho vyslyšení
ani k odpovědi na jeho výzvu nepostačují prostředky, jež
nabízí řeč. Slovo Písma totiž není pouhým textem, je to
dabar, slovo, jež působí,
které je zprávou, zkušeností, voláním i setkáním s kýmsi,
kdo nás převyšuje1
a především v liturgii je patrné, že jeho hlas promlouvá a
volá k odpovědi všechny přítomné.
Jedním
ze způsobů, jimiž liturgie promlouvá, je hudba. V tradicích
židovské i křesťanské náboženské praxe však bývaly
hranice mezi „řečeným" a „zpívaným" zastřeny, řeč se
zpěvu velmi přibližovala a jak uvidíme dále, hudba může nabýt
v souvislosti s liturgií rozličných, nečekaných podob.
Propojení
hudby a liturgie se věnují i dokumenty Universa Laus.
Použiji-li hudební terminologii, pak samotný dokument bude na
následujících stránkách cantem firmem a kontrapunktem
k němu vybrané pasáže z několika jiných
dokumentů o liturgické hudbě.
Jedním
z prvních hlasů, jež zazní vedle II. dokumentu bude jeho
předchůdce, I. dokument Universa Laus „O hudbě při
bohoslužbě". Oba dokumenty jsou ovlivněny myšlenkami II.
vatikánského koncilu, neopomenu je porovnat především
s Konstitucí o posvátné liturgii „Sacrosanctum
concilium" (1963), či s dokumentem „Musicam
sacram" (1967), jenž se na ni přímo odvolává. Abychom
mohli nahlédnout II. dokument i v širších souvislostech, budu ho
konfrontovat s dokumentem „předkoncilním" - „Motu
Proprio Pia X." (1903), ale i s několika dokumenty
novějšími, již poznamenanými koncilními reformami - těmi
budou: „Music in Catholic Worship" (1972), dokument
určený pro římskokatolickou církev ve Spojených státech, a
„Liturgical Music Today" (1982), jenž na předchozí
přímo navazuje a aplikuje jeho principy na konkrétní podoby
liturgie; „The Milwaukee Symposia for Church Composers"
(1992), jenž vzešel z desetiletého studia, pozorování a
dialogů o liturgické hudbě především římskokatolické tradice
ve Spojených státech; „The Snowbird Statement on Catholic
Liturgical Music" (1995), dokument inspirovaný
katolickými liturgisty a hudebníky anglicky mluvícího světa
(USA, Velká Británie, Kanada, Irsko).
Neboť
cantus firmus nemusí být nutně vrchním hlasem, může se
někdy zdát, že komentovaný dokument není vždy výchozím
textem, a proto je nutno mít na paměti, že jen jeho „pevný
zpěv" je vždy tím, který určuje harmonii.
1. Stručná
historie Universa Laus a vznik I. dokumentu
V roce
1962 se ve Švýcarsku sešla skupina liturgistů a hudebníků, aby
se společně věnovali studiu teorie a praxe hudby v křesťanské
liturgii. Tato skupina se rychle rozšířila, roku 1965 byla
iniciátorem mezinárodního kongresu liturgické hudby ve švýcarském
Freiburgu a v dubnu roku 1966 se z ní v Luganu
zformovalo sdružení Universa Laus.
Ačkoliv
je v současnosti pevně zakořeněno v Evropě, jeho
členská základna je velmi široká, otevřena kléru i laikům -
od znalců liturgie přes muzikology a pastory až po profesionální
hudebníky, a ač zde nalezneme převážně členy římsko-katolické
církve, i ostatní denominace jsou tu zastoupeny a vítány.
Nejedná se tedy o oficiální instituci, ale o fórum pro výzkum,
informace a rozhovory v oblasti církevní hudby.
Je
nutno si uvědomit, že Universa Laus bylo založeno necelé
tři roky po publikování konstituce Sacrosanctum concilium,
a protože se jeho zakládající členové pohybovali uprostřed
právě probíhajících reforem, přirozeně se snažili výsledky
svých studií o zpěvu a instrumentální hudbě v liturgii
uvést v soulad s duchem II. vatikánského koncilu. Tím
bylo ovlivněno celé první období činnosti Universa Laus
v letech 1962-1968.
Další
období, které bychom mohli ohraničit lety 1969-1976, bylo pak
poznamenáno uváděním těchto reforem v život -
v různorodých jazykových oblastech se setkávala liturgie
s kulturními odlišnostmi, kde byly přicházející změny též
odlišně přijímány. Druhým přínosem, jímž bylo toto období
ovlivněno, byl nový přístup ke studiu liturgické hudby,
tentokrát ve světle disciplín, jako jsou semiotika, lingvistika,
sociální psychologie či antropologie.
Jak
již bylo zmíněno, stále více se projevovaly rostoucí divergence
v kulturní a církevní oblasti ve „světě po II.
vatikánském koncilu". Proto se v dubnu roku 1977 v belgickém
Gentinnes, po jedenácti letech pravidelného setkávání Universa
Laus, zrodila představa dokumentu, jenž by interpretoval
některé základní myšlenkové linie vlastní celé skupině,
vyrůstající ze zkušeností nabytých během uplynulých patnácti
let.
Navzdory
všeobecné shodě nad většinou bodů diskutovaného tématu
převládaly u některých obavy, zda se podaří zkomponovat
takový dokument, který by v jeho finální podobě mohli
schválit všichni zúčastnění. Obavy vyplývaly především
z odlišností církevně-hudebních tradic a hudebních kultur,
z nichž tvůrci budoucího dokumentu vycházeli. Problémy, jež
často stojí v popředí zájmu - jako např. úloha
varhaníka, nový význam kantorské služby či způsob užití
hudebních nástrojů - se ukázaly být spíše problémy
regionálními. Universa Laus se tedy více soustředilo na
otázky hudební mentality, terminologie a zvyklostí. Jeho
práce zahrnuje aspekty historické, teologické, technické i
pastorální a je charakteristická jak svou pevnou vazbou k tradici,
tak svou otevřeností kulturním odlišnostem.
Nejprve
diskuse směřovaly k vytvoření objemného dokumentu,
založeného na všeobecně přijímaných názorech. K podílu
na tvorbě tohoto dokumentu, z kterého měl být posléze
„extrahován" krátký text, jakási charta, bylo přizváno
mnoho členů Universa Laus.
Avšak
v březnu 1978, po prostudování všech příspěvků, byl
projekt náhle změněn: onen krátký text by měl vzniknout jako
první a být určen primárně členům Universa Laus a těm,
kteří se přímo zabývají liturgií. Neměl by mít charakter
doktrinální deklarace, ale měl by reagovat na napětí mezi
kreativitou a současnými tendencemi, navrhnout cestu výzkumu,
zdůraznit naléhavost formace těch, kdo jsou přímo zodpovědni za
průběh liturgie, a osvětlit budoucí úlohu Universa Laus.
Vytvořením
souboru „tezí" s komentářem byl pověřen Claude
Duchesneau. Jeho práce byla představena v dubnu 1978 v Londýně
a předána k dalšímu rozpracování Josephu Galineau.
Dokument „O
hudbě při bohoslužbě",
vytvořený na tomto základě, byl vydán roku 1980 v angličtině,
francouzštině, italštině a španělštině.2
2. Druhý
dokument Universa Laus
Svůj
druhý dokument, „Hudba
v křesťanských liturgiích",
představilo Universa Laus
o dvacet dva let později, v květnu 2002. Je souborem tezí o
společenství v duchu a
pravdě, o „slavení jedním
srdcem, jedním hlasem"(UL
II. 3).
Zatímco první dokument
se otevírá široké
problematice liturgické hudby ve světě, dokument druhý se obrací
„zpět" k jednomu každému společenství, k intimnímu
prožitku samotných účastníků liturgie. Přesto je nutno mít na
paměti, že druhý dokument vychází z prvního, a proto
mu bez jeho znalosti nelze porozumět.
Pro
práci Universa Laus
v desetiletí, jež předcházelo vydání druhého dokumentu,
je charakteristické jisté odklonění skupiny od „vyšlapaných
cestiček", jež byly doposud výhradně užívány (což však ani
v nejmenším neznamenalo jakékoliv shazování či pohrdání
první generací Universa
Laus), za druhé pak úzké
propojení reflexe skupiny se současnými poznatky vědy a výzkumu
(z tohoto pohledu pak může být zřetelnější i přínos
starověké filosofie, semiotiky, patristiky, muzikologie a
antropologie). Tento dvojí přístup dovoluje propojení konkrétních
otázek týkajících se vztahu liturgie a hudby - můžeme se
tedy například ptát: co vlastně znamená slavení, jak „vtahuje
liturgie do hry" (srov. UL II. 2.2) tělo jednotlivých věřících
i „tělo" společenství, spojené s celou církví i se
současným světem? Stejně se pak nabízí množství dalších
otázek na zpěv a krásu, kterou má přinášet, na liturgii jako
umělecké dílo, na vzájemné ovlivňování různých kultur,
ticho, „posvátno", přirozenost zvuku, účast společenství,
přijetí druhých...3
Na tyto i další otázky se pokusím, z pohledu dokumentů
Universa Laus,
v dalších kapitolách odpovědět.
3.
Terminologie
Nejprve
však bude nezbytné ozřejmit terminologii, s níž se
v souvislosti s hudbou v liturgii setkáváme, a to
nejen v dokumentech Universa Laus.
V římských
dokumentech se objevuje termín musica
sacra -
doslova „posvátná
hudba"; v českém
překladu Sacrosanctum
concilium nalezneme pojem
„liturgická
hudba" - obecně
označující hudbu vokální i instrumentální (v českých
překladech znamená totéž co „církevní
hudba")4
Tyto
pojmy považuje Universa Laus za „méně jednoznačné",
neboť „nemusí nutně souviset s liturgií." (UL
I. 1.3) Oproti nim užívá výrazů „hudba
křesťanské bohoslužby" či „hudba
křesťanských liturgií" (srov. UL I. 1.3),
označujících všechny formy hudebního projevu při
bohoslužbě, „počínaje již mluveným
slovem a obvyklými ruchy", tedy v mnohem
širším významu, než je „běžné
chápání hudby a zpěvu v určitých kulturních oblastech"
(srov. UL I. 1.4).
Dokumenty Universa Laus se tedy snaží o dostatečnou
konkretizaci terminologie.
Protože
u některých běžně užívaných pojmů ztrácíme cit pro jasné
pochopení smyslu, jenž mají interpretovat (často například
významově splývají termíny „liturgická" a „církevní"
hudba), předložím nyní stručnou charakteristiku několika
z nich:
1.
„duchovní hudba"
je pojem mnohoznačný, poukazující na jakoukoliv hudbu
komponovanou z duchovních, náboženských pohnutek, či
inspirovanou duchovním textem.
2.
„církevní hudba"
není „duchovní" nijak vzdálena, ale odkazuje již
konkrétněji na hudbu určenou obecně pro potřeby církve.
3.
„posvátná hudba"
je opět pojem velice blízký předchozímu, ale spíše než
účel označuje charakter hudby, tedy její jasné vymezení vůči
hudbě profánní.
4.
„liturgická hudba"
se již jasně odvolává k liturgii, při níž má
zaznívat, zdůrazňuje jasný vztah mezi hudbou a liturgií a
zároveň se distancuje od výhradně estetické koncepce hudby.
5.
„hudba bohoslužby"
podtrhuje hluboký vztah mezi určitým druhem hudby a bohoslužbou,
pro níž byla zkomponována, vybrána, či provedena. Odlišení
„liturgické hudby" a „hudby bohoslužby" nenaznačuje rozdíl
mezi liturgií a bohoslužbou, pouze si „vypůjčuje" tyto
termíny pro obecné označení hudby, jež při liturgii zaznívá
(„liturgická hudba") a pro označení určité hudby
zkomponované, či provedené při konkrétní příležitosti
(„hudba bohoslužby").
6.
„pastorální
hudba", toto
označení, užívané v USA, odkazuje spíše k hudbě
vhodné pro potřeby jednotlivých farností - nevyjímaje
liturgii, náboženskou výchovu či evangelizaci.5
Výše
uvedený přehled budiž chápán jen jako obecné uvedení do tématu
hudby v liturgii, neboť ne všechny tyto formy dokumenty
Universa Laus zmiňují - ale na všechny mohou být
aplikovány.
4.
Liturgie zve k účasti celého člověka
Jak
již bylo řečeno, I. dokument se dotýká ponejvíce praktických
otázek hudby v liturgii, její formy, postavení v bohoslužbě
či stylu interpretace, zatímco II. dokument se více obrací
k jejímu příjemci a ke způsobu, jakým na ní jako konkrétní
bytost i celé společenství odpovídá. Témata I. dokumentu nejsou
druhému nikterak vzdálena, a tak nemohou být dále opomenuta.
Přesto se však dřív, než se budu zabývat hudbou jako takovou,
obrátím (stejně jako II. dokument Univeras Laus) ke
skutečnostem, jež nejpodstatnějším způsobem podmiňují způsob
vnímání a přijetí slyšeného.
4.1.
Naslouchání
„Naslouchání
je prvotním způsobem sdílení... Právě naslouchání nás vede
k odpovědi skrze modlitbu, píseň a konání tak, abychom
mohli být společně účastni Kristovu mystériu.." (UL
II. 1.5)
Slovo,
zpěv a hudba neexistují pro sebe samé, ale proto, aby byly
slyšeny. Proto první skutečností, jíž se zabývá II. dokument,
je „naslouchání". Ačkoliv bychom při vědomí, že
čteme text o liturgické hudbě, měli snahu chápat tento pojem
pouze v souvislosti s hudbou, dokument nás hned prvními
slovy přesvědčí, že jej pojímá v souvislostech mnohem
širších.
„Naslouchat"
neznamená v první řadě obrátit svou pozornost k slovu
či k hudbě, ale je předpokladem pro vlastní vyjádření.
Proto, abychom byli schopni mluvit či zpívat, je nezbytné nejprve
se naučit naslouchat, neb naslouchání znamená zpívat, resonovat,
žít... Žít pro sebe i pro ostatní, žít v jednotě se
světem, který bez ustání „pěje" svou přítomnost6
, neboť „...Lidské bytosti
existují, neb celé jejich bytí je povoláváno skrze akt
naslouchání." (UL II. 1.1).
Naslouchání zde není pasivním přijímáním slyšeného, ale již
samo v sobě zahrnuje odpověď, jež si žádá „celého
člověka". Nenechává jej sobě samému, naopak, dovoluje a
pomáhá mu otevřít se světu, vnímat hlas společenství a spolu
s ním pak i Toho, jenž je „mezi nimi přítomen" (srov. Mt
18, 20).
„...Náš
způsob bytí a kvalita našeho naslouchání závisí na způsobu,
jakým jsme byli přijati a jak nám bylo nasloucháno." (UL II.
1.2)
...
„Způsob, jakým
nasloucháme, je schopen nabídnout přijetí druhým, bez ohledu na
to, kým jsou. V naslouchání tomu, co lidé vyjadřují,
můžeme být pozorní k tomu, co říkají, k jejich
tichu, vztahu s Bohem, k šepotu světa v nich a kolem
nich. Naslouchání nás „naladí na druhé" a s nimi na
„Toho Neslyšeného", jenž se odkrývá v jejich slovech i
v jejich tichu."
(UL II. 1.3)
K tomu,
abychom byli schopni mluvit či zpívat, je tedy nutné nejprve se
naučit naslouchat. Víme-li jak naslouchat, již to nejsme my, kdo
naslouchá, nejsme ani tím, kdo zpívá, ponoříme-li se do zpěvu,
ba ani tím, kdo hovoří, necháme-li se pohltit slovem.7
Správné, soustředěné a aktivní naslouchání tedy není cílem,
ale nezbytným počátkem plného vnímání liturgického dění,
abychom byli schopni vnímat Kristovu přítomnost a, slovy Jana
Pavla II., „naslouchat jeho hlasu a téměř slyšet bušení jeho
srdce."8
„Správné
naslouchání převyšuje všechny lidské schopnosti. Vpravdě
jediným člověkem, jenž skrze své naslouchání mohl zakusit
každý den novou zkušenost, svým slovem dodat sílu ostatním; a
neodpovídat na násilí násilím, byl Ježíš Kristus... Kristus
je věčné Slovo a Syn Otce, neboť byl jediným, kdo naslouchal
dokonale"9
4.2. Tělo
„Píseň
společenství v křesťanské liturgii vyžaduje tělo každého
jednotlivce, odevzdané a propojené se všemi ostatními, aby mohlo
býti vytvořeno tělo jediné. ..." (UL II.
2.12)
II.
dokument Universa Laus se oproti I. dokumentu vzdaluje
otázkám rituální, či symbolické hudby, zato se v něm
objevují docela nová témata, která v I. dokumentu chybí: „tělo"
je prvním z nich ...
Naslouchání
nás při liturgii otevírá slyšenému a vyzývá k odpovědi
všechny smysly, celou osobnost. Neboť se však nejedná jen o
odpověď slovem či písní, nabízí pro plné a aktivní prožití
liturgie II. dokument velice silný a výmluvný symbol
„naslouchajícího a
zpívajícího těla".10
„The
act of singing in an anthropological perspektive"
připomíná, v souvislosti s II. dokumentem Universa
Laus, vztah těla a asketické
tradice křesťanství (zmíněné např. v řeholi sv.
Benedikta). Jednak ve smyslu nenahraditelnosti utrpení těla při
cestě k získání ctností, v rozpoznávání moci
myšlení, jeho původu, kvalit, nebezpečí i sklonům ke klamu.
Těla jako základního znaku lidské identity, neb čin je
neodlučitelný od myšlenky („pokornými se stáváme nikoliv
přemítáním o pokoře, ale až když omyjeme bližním nohy,
osušíme jejich slzy, a především neodvrátíme-li se nikdy od
těch, kdož potřebují naši lásku"11).
Tělo je také výsostným prostorem, kde se v dějinách Boží
přítomnost a síla neustále zjevuje.12
Symbol
„těla" však není v řeči křesťanství nikterak novým
výrazem. „Skutečným tělem" (corpus
reale)
byla, až do doby raného středověku, označována církev.
„Mystické tělo" (corpus
mysticum,
sacramentale)
pak znamenalo eucharistii. Ve středověku se význam těchto výrazů
obrací - církev je mystickým tělem a tělem skutečným jsou
eucharistické způsoby.13
O
církvi jako o tajemném těle Kristově se dočteme i v Lumen
gentium: „Když totiž udělil
svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil
z nich tajemným způsobem své tělo." (LG 7) V tomto
duchu se vyjadřuje i Sacrosanctum
concilium, když
říká, že „liturgie je také
veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a
to hlava i údy" (SC 7), tedy církev, přímo spojená s Kristovou
přítomností.
Liturgie
po II. vatikánském koncilu dovoluje mnohem větší spontánnost
jak v projevu předsedajících, tak i ostatních členů
shromážděné obce. Právě tento posun dovolil Universa
Laus nahlížet toto téma poněkud
nezvyklým, svébytným způsobem.
Sacrosanctum
concilium
hovoří o liturgických úkonech jako o úkonech nikoliv soukromých,
ale náležejících celé církvi coby „svátosti jednoty";
které „...přísluší celému tělu církve, jsou projevem celého
těla a na celé tělo působí"
(SC
26). Úkon jednoho každého těla jakoby tedy nabýval smyslu až
tehdy, je-li činěn se záměrem „splynout" s „tělem církve".
V II.
dokumentu Universa Laus
najdeme podobný text, ale s poněkud posunutým významem.:
„Naslouchání vyžaduje
spoluúčast celého těla. Způsob naslouchání, jakým lidé
„otevírají své uši" burcuje všechny jejich smysly v takovém
rozsahu, že je celé jejich tělo uvedeno v stav naslouchání.
Ucho ovládá tělo, jež je zaujato nasloucháním. ..."
(UL II. 1.1)
„Tělem" tu již není
míněno v první řadě mystické „tělo církve", ale tělo
skutečné.
II. dokument jakoby hleděl opačným směrem - nepopírá význam
„svátostné jednoty církve", ale nestaví do jejího stínu
prožitek jednotlivých věřících. Neupírá mu jeho vlastní,
soukromou, intimní rovinu a shledává jej výchozím bodem v cestě
ke společenství.
Je-li
řeč o těle, není míněn pouhý „předepsaný" postoj při
určitém liturgickém úkonu, ale uvědomění si každého gesta,
prožívání přítomnosti a účasti vlastního těla při slavení.
II. dokument přistupuje k tělu s nebývalou úctou a nemá
ho za pouhý nástroj, který by se měl slepě podvolit liturgii.
Naopak, ve snaze pojímat bytost věřících jako nedělitelný
celek, stává se pro něj tělo důstojnou a nenahraditelnou
skutečností. V dokumentu nejsou rozebírána jednotlivá
gesta, nevede polemiky o smyslu a vhodnosti konkrétních
postojů. K předmětu zájmu přistupuje ze zcela opačné
strany - přiznává tělu jeho vlastní „životnost" a tudíž
schopnost originálním a neuvěřitelně přínosným způsobem
obohatit prožitek liturgie. Tělo již není němým prostředkem,
jenž je nutno ovládnout, ale
„...svatyní, v níž on či ona stane v Boží
přítomnosti. ..." (UL II. 2.12)
Tělo
jednotlivých věřících je však jen počátkem, není ještě
(jak bylo výše naznačeno) úplným významem tohoto pojmu, jak ho
v II. dokumentu potkáváme, neboť i on se k obrazu
těla církve navrací. Dalším, avšak neméně podstatným, je
zpívající a naslouchající tělo jako základ společenství,
tělo „každého jednotlivce,
odevzdané a propojené se všemi ostatními, aby mohlo býti
vytvořeno tělo jediné." (UL
II. 2.12) a stalo
se tak, sjednoceno Duchem, Tělem Kristovým, aby mohlo mít účast
na Vzkříšení. (srov. UL II. 2.12)
5. Několik
podob hudby v liturgii
Mějme
stále na paměti, že II. dokument Universa Laus se přímo
dotýká hudby v liturgii, ač by se mohlo dle předchozích
kapitol zdát, že se právě tomuto tématu vzdaluje. Není tomu
tak, naopak, učí nás pohlížet na liturgickou hudbu v mnohem
širších souvislostech, než bývá obvyklé. Proto i následující
kapitola, zabývající se dalším z témat, která jsou v II.
dokumentu Universa Laus oproti prvnímu nová, bude mnohdy
v zdánlivém rozporu s jakýmkoliv hudebním počinem...
5.1. Ticho
...avšak,
jak každý hudebník i laik po krátkém rozmyšlení sezná, právě
„ticho" je jednou z nejvýznačnějších součástí hudby.
Neznamená pouhou pomlku, kterou je nutno odpočítat a pokusit se
nastoupit po ní včas, ale má co do činění s celkovou
atmosférou a mírou napětí. Stejně jako v hudbě, i v
liturgii má ticho své nezastupitelné místo. Není hluchým
prostorem, který je nutno přečkat, ale má neobyčejnou moc
zprostředkovat náladu i nechat zaznít vnitřní hlasy, jež
přestáváme pro zvuky okolního světa slyšet. Je nezbytným
prostředkem i pomocníkem v modlitbě a kontemplaci, prohlubuje
důstojný prožitek liturgie i zklidnění ducha slavících.
„...Ticho nemůže být definováno
jako absence hluku. Ticho může být postřehnuto, je-li tělo
v klidu a my se dostaneme do stavu bystřejšího naslouchání."
(UL.II. 1.6)
„Ticho"
neodmyslitelně patří jak k hudbě, tak k liturgii a je
tedy více než pochopitelné, proč jej II. dokument zmiňuje. „Zpěv
i instrumentální hudba mohou" totiž samy „vést k tichu,
skrze které Pán také promlouvá do našich srdcí - srdcí, jež
jsou často stravována slovy a hlukem".14
I.
dokument se přímo tichem v liturgii nezabývá - spíše je
zaměřen na „společné muzicírování" („Liturgie je
především konání a vykonávání. Tak je i hudba křesťanské
bohoslužby především společné ‚muzicírování‘ ..." UL
I. 8.1). II. dokument namísto toho vyzdvihuje, v poněkud
poklidnějším duchu, „ztišení" , vycházející
z naslouchání:
„Abychom
slyšeli, říkáme, že „mlčíme", ale, lépe řečeno, ticho
se rodí naším nasloucháním." (UL
II, 1.6)
Sacrosanstum
Concilium hovoří o
zachovávání „posvátného mlčení" ve „vhodných chvílích".
(srov. SC 30) Ticho
je zde zařazeno do stejné kategorie se zpěvem, ale i se správným
chováním, gestem a držením těla. (srov. SC 30) Avšak II.
dokument Universa Laus
jde opět dál k podstatě pojmu a chápe „ticho" a
„ztišení" nikoliv jako prostředek, jenž má podbarvit
liturgii, ale jako stav mysli a ducha, jehož podstatou není vnější
umlknutí, nýbrž vnitřní ztišení - ve svém důsledku
nezávislé na „hlučnosti" viditelného
chování: „Ticho
je postoj srdce a mysli těch, kdož se odvracejí od vší zbytečné
mnohomluvnosti, aby se mohli obrátit k Slovu. Vnitřní ztišení
je základní vlastností každého liturgického úkonu. V tomto
smyslu můžeme říci, že je v podstatě možné pouze
modulovat ticho, ať už v řeči, ve zpěvu, hraní, chůzi,
prostraci
atd.."
(UL II. 1.8)
„Ticho"
v II. dokumentu je tedy skutečností, jež nestojí vedle slova,
hudby a zpěvu, ale právě ono se stává prostředím, z něhož
tyto vycházejí: „Vnitřní ticho
je pramenem a podmínkou pro slovo i zpěv. Slovo i píseň jsou
s ním úzce spojeny. Zhodnocují se v tichu,
z něhož se zrodily, v tichu, jež je oživuje, v tichu,
ke kterému směřují, či které sami přinášejí." (UL II.
1.7)
5.2. Slovo
„Bůh
tvoří skrze Slovo. Každá lidská bytost je povolána, aby se sama
připojila k tomuto dílu. Slovo povzbuzuje ty, kteří hovoří
i ty, kdož bez ustání naslouchají. Všichni křesťané jsou
vyzýváni, aby se přichystali a očekávali, že dají Bohu svou
odpověď."
To jsou
úvodní slova II. dokumentu Universa
Laus. „Slovo" je právem
zmíněno hned zpočátku textu, neb právě ono je středem
liturgie15
a jen skrze ně je možné přijímat a předávat evangelijní
poselství. Je v liturgii neustále přítomno ať už v čtení
a naslouchání Písmu,
v modlitbách, textech písní či v tichu, jež není ničím
jiným, než svébytným „vyslovením" modlitby...
„Liturgie
nemůže existovat bez společného naslouchání
Božímu Slovu a ani tehdy, aniž by toto slovo vytvářelo prostor
pro vzájemné naslouchání si členů společenství. Pokud se
všichni společně oddávají naslouchání Slovu Božímu, je to
pro všechny i výzvou k vzájemnému naslouchání..." (UL
II. 1.4) a bude tak otevřen prostor další, v němž
se může uskutečnit setkání „mezi Slovem a slovem naším,
lidským." (UL II. 2.11)
Písmo
je zdrojem inspirace i předmětem výkladu; pro liturgii je tedy
přirozené, že věřící odpovídají svědectví Slova patřičnými
znameními a symboly. 16
Slovo, které zazní v liturgii je však jen těžko bezezbytku
uchopitelné, a ač volá k dialogu, naše odpověď nemůže
být nikdy rovna jeho výzvě. Aspekty, které předkládá II.
dokument - naslouchání, ticho a v neposlední řadě hudba a
zpěv - mohou výjimečným způsobem tuto „odpověď"
obohatit.
5.3. Zpěv
„...svatá
slova, pokud jsou zpívána, mocněji a vroucněji rozpalují
zbožností mé srdce, než když se nezpívají.
"
17
Ano,
zpěv je do značné míry vnímán ve spojitosti se slovem, kterému
melodie dodává novou kvalitu. Slovy II. dokumentu: „Zpívající
hlas osvětluje slovo i celou lidskou bytost." (UL
II. 2.2)
Avšak
zpěv není pouhým „přidáním hudby k textu", ale novou
realitou, jíž je nutno chápat jako nedělitelné spojení těchto
dvou elementů, které můžeme nahlížet odděleně pouze na poli
analytickém, nikoliv však v jejich žité skutečnosti. Text a
hudba se vzájemně oživují, obohacují a oddělíme-li je od sebe,
již je není možno označovat slovem „zpěv". 18
Zpěv je „nezaměnitelným výrazem víry: křesťané vyjadřují,
že věří a jak věří (hudba), komu věří a co věří
(text)."19
Nejen tedy hudba dodává nové vyznění slovu, ale naopak i slovo
vdechuje hudbě nový význam, činí ji konkrétnější, a nejen
to, slova, jež se stala písní, pozbyla svého všedního vyznění
a byla povýšena k vyjádření mnohem hlubšího svědectví,
než v běžné řeči mohou vydat.
O
vztahu hudby
a slova svědčí již I. dokument. Hovoří o řeči jako o prvotním
komunikačním prostředku církve
„ve
smyslu poselství obracejícím se na rozum" (UL I. 5.4),
který
„však
nevylučuje jiné
funkce řeči v bohoslužbě: mezilidské vztahy, vzbuzení
nálady, poskytování poetických elementů." (UL
I. 5.4) Mezi
tyto „funkce řeči" řadí i hudbu a zpěv a připisuje jim
„zvláštní význam a
zvláštní možnosti". (UL
I. 5.4)
Zpěv pak
„není ani připojení hudby k textu, ani prostředek mezi
hudbou a řečí. Je to prastarý způsob projevu člověka, v kterém
se slovo a tón spojují. Díky slovu může hudba vyslovit jméno
Boha Ježíše Krista; skrze zpěv se pokouší lidský hlas překonat
hranice slova".20
Tuto
myšlenku II. dokument rozvíjí a představuje ono „překonávání
hranic slova" jako „cestu" od řeči k písni,
vypovídající o vývoji našeho lidství a schopnosti poznávání
„loga, jež se s lidmi setkávalo" (srov. UL II.
2.1): „Akt zpěvu značí stupeň vyspělosti ve vývoji
lidského jazyka: vzpřímená pozice dovolila rezonovat páteři a
tak celému tělu; rty, jazyk a čelisti, původně určené
k uchopení potravy, se staly způsobilými artikulovat řeč;
primitivní tělesný projev byl nejprve transformován v křik,
pak ve zpěv a řeč. V tomto pozvolném procesu polidšťování
se lidské bytosti postupně ztotožňovaly a ztotožňují s logem,
jež se s nimi setkává; nabyli schopnosti vyjadřovat se skrze
slovo a zpěv." (UL II. 2.1)
Toto
„setkávání" nabývá v souvislosti s liturgií
zvláštního významu, neb ve veškerém svátostném dění
spatřujeme samého Krista, který je přítomen v „liturgických
úkonech..., mešní oběti..., i tehdy..., když se církev modlí a
zpívá..." (SC 7)
Zatímco
se však I. dokument dále věnuje zpěvu v souvislosti s jeho
formou a funkcí v bohoslužbě (srov. UL I. 5.3), II. dokument
se opět obrací přímo k těm, kdo se „chystají zpívat".
Odpovídá na otázky, jakým způsobem jsou slovo a zpěv
artikulovány těmi, kdož jsou zaujati liturgií, zajímá se o
evoluci zpěvu a tedy i o práci s hlasem i celým „zpívajícím
tělem". Vrátím-li se k motivu těla - to zde již není
tím, co je bez vlastního přičinění ozvučováno, ale samo se
stává znějícím nástrojem, z něhož jeho vlastní mocí
zpěv vychází. Jeho kvalita je přímo ovlivněna schopností
naslouchat, neb „...Lidské
bytosti, jež celým tělem naslouchají a zpívají, si samy sebe
plně uvědomují jak svými smysly, tak svým konáním. ..." (UL
II. 2.3)
II.
dokument říká, že „Akt
zpěvu vtahuje do hry celého člověka..." (UL II. 2.2) Tomu
je třeba rozumět tak, že liturgie „zaměstnává" celého
člověka, vyžaduje aktivní odpověď celé jeho bytosti.
Nahlédneme-li však do francouzského či anglického textu, abychom
je porovnali s českou verzí, najdeme zde výrazy „bring
into play"21
a „met
en jeu".22
Podobnost slovního vyjádření těchto frází nám
nabízí ještě další možný náhled na onu „hru" („play",
„jeu") v nich. Je
snad možné přistupovat ke zpěvu při liturgii jako k čemusi
zábavnému, laškovnému, hravému, co nenudí, co provokuje
představivost, inspiruje, ale co zároveň „...vyžaduje
připravenost těla a ostražitost rozumu a paměti..."?
(UL II. 2.2)
Budeme-li
chápat hudbu a zpěv při liturgii jako hru (neboť čím
jiným by hudba, zpěv a „hraní" na jakýkoliv instrument měly
být), neubráníme se tomu, abychom překročili hranice
individuální a přibrali do ní i další „spoluhráče". Je
však zřejmé, že tato „liturgická hra" nepředpokládá žádné
soupeření. Spíše se blíží hře divadelní, v níž by ale
všichni zúčastnění měli účinkovat na pódiu a zároveň být
sobě navzájem diváky a posluchači. Právě zpěv poskytuje
výjimečnou příležitost, aby se něco takového mohlo uskutečnit.
Jak
bylo výše zmíněno, zpěv v liturgii dopomáhá k tomu,
aby si zpívající sami sebe plně uvědomili skrze naslouchání
zpěvu druhých. Slovy II. dokumentu: „Křesťanská
praxe je cosi bytostně společenského: zahrnuje společný zpěv,
který rovněž předpokládá, že musíme naslouchat jeden druhému
..." (UL
II. 2.4) Ani
„naslouchání" však nemusí - a při společném zpěvu by
nemělo - být aktem jednotlivce, neboť „...Člověk
samotný neposlouchá stejným způsobem jako když tak činí
společně s ostatními...." (UL
II. 2.4) Hovořili
jsme o „aktivním naslouchání", které tedy v praxi
znamená „ponořit se do hlasu ostatních" (srov. UL II. 2.4) a
pokusit se jim porozumět - nikoliv pouze v rovině
intelektuální, ale celou svou bytostí s nimi soucítit a
přijmout věrně to, čemu oni naslouchají.
„Tento
proces přizpůsobování chrání každého od obrácení se do sebe
sama, zkoumá, co se děje v „ohni" společenství a otvírá
individuální naslouchání okolnímu světu." (UL II.
2.4) Již
z I. dokumentu se dozvídáme, že zpěv jednoho je při slavení
záležitostí celého společenství. II. dokument tuto myšlenku
rozvíjí, jednotlivé hlasy v něm neznamenají pouhé doplnění
sborového zpěvu, ale ve společném zpěvu jsou příležitostí ke
sjednocení, k plnějšímu vnímání druhých, ba dokonce
„zdůrazněním aktu služby" (srov. UL II. 2.5).
A
proto, jak jinak bychom mohli přistupovat k Božímu oltáři,
než s písní na rtech? Spojení zpěvu a liturgie není pouhým
oživením, ale výrazem bytostné potřeby být součástí
společenství, touhy po vzájemné sounáležitosti. Zpěv nám
otvírá nové skutečnosti nikoliv svou líbivostí a schopností
okouzlit, ale v propojení s liturgickou modlitbou, kdy je
nám prostředkem dialogu mezi Bohem a člověkem, jenž se
v liturgii uskutečňuje.
Hlasový
projev (řeč či zpěv), jako základní prostředek komunikace,
tedy vychází a jeho kvalita je závislá na naslouchání
druhým, ovlivňuje a je nedílnou součástí těla jednoho každého
i celého společenství. 23
6. Hudba v
liturgii
Připomeňme,
že dokumenty Universa Laus označují liturgickou hudbou
všechny formy hudebního projevu při bohoslužbě, „počínaje
již mluveným slovem a obvyklými ruchy". (UL
I. 1.4) Zpěv je sice primárním hudebním prostředkem
bohoslužby, ale nikoliv jediným. „Bohoslužba je celek,
v němž všechny součásti - hudební i mimohudební -
spolu souvisí. Hudba křesťanské bohoslužby se tedy nedá
odloučit od místa shromáždění, architektury, výtvarného
umění, řeči a poezie, gestikulace a tance."
(UL I. 2.8) Proto bych v následující kapitole
chtěla přiblížit pohled II. dokumentu na hudbu v liturgii
(bez ohledu na její formu) ve srovnání s proměnami
liturgické hudby v dějinách a se stanovisky několika
současných dokumentů.
II.
dokument často hovoří o „hudbě v liturgii", „společné",
„ve společenství" atd... V tomto smyslu navazuje na I.
dokument., ale nikde nemluví o bohoslužbě, ani o bohoslužebné
hudbě. C. Duchesneau a M. Veuthey představují ve svém komentáři
k I. dokumentu hudbu jako cosi bytostně lidského, co
k naší osobnosti neodmyslitelně patří jako vyjádření
nejhlubších emocí, bez ohledu na naši národnost či věk. Když
zpíváme nebo hrajeme instrumentální skladbu, vždy se odehrává
něco neopakovatelného. Dokumenty Universa Laus se snaží
zodpovědět otázku „proč a jak hudebně doprovázet liturgii"
(nejedná se však o doprovázení v pravém slova smyslu, neboť
hudba není nikterak podřadnou součástí liturgie). Duchesneau a
Veuthey shledávají v liturgické hudbě tři základní
funkce:
1)
Vyjádření toho, co žijeme, jinými slovy, vyjádření víry
obsažené v textech a pocitů, které tyto vyvolávají.
2)
Posílení pocitu sounáležitosti shromážděných (tato úloha
liturgické hudby je vyhledávána již od nejstarších dob
křesťanství) - jednohlas jako znamení jednomyslnosti srdcí.
3)
Radost a slavnostní ráz zprostředkovaný písní či
instrumentální skladbou, korespondující s atmosférou
liturgie.
Hudební
praxe však může zastávat i další úlohy, jež jsou od ní
očekávány: podpořit charakter průvodu, vytvořit atmosféru
napomáhající soustředění při meditaci, či usnadnit
zapamatování textů... 24
6.1. Hudba
v liturgii před II. vatikánským koncilem
„Jako
židovská liturgie zvěstuje velké činy Boží a vzdává za ně
díky, tak je i křesťanská liturgie od prvopočátku
velebením. Její vlastní formou výrazu je zpěv jako prostředek
radostného poselství a chvalozpěvu spasených. Zvláštní význam
se připisuje v hudbě zpěvu, jenž je spojen s biblickým
a sakrálním textem." (UL I.
5.1)
Prvotní
křesťanská obec vzešla z židovství, a tak i hudební praxe
byla tímto od počátku ovlivněna. Zatímco v praktikách okolních
náboženství sloužil hudební projev především jako způsob jak
ovlivnit a naklonit si příslušné božstvo, Izrael tuto tradici
odmítá. Jeho zpěvy mají vždy charakter odpovědi chvály a díků
za Boží čin. Důkazem toho je obzvláště zpěv žalmů, jenž
vždy zaujímal podstatné místo v liturgii jakožto chvála a
oslava Božích skutků, ale i coby vyjádření úzkosti a nářku v
naději a odevzdanosti Boží vůli. Pavlovské dopisy vyzývají
obce, aby dávaly zaznít „žalmům, hymnům, písním" a aby
z celého srdce zpívaly a chválily Pána (Ef 5,19; Ko 3,16).
Jinde v Novém Zákoně pak nalezneme četné, především
christologické hymny, či zpěvy k chvále Boží (např. J 1,
1-18; Ef 1, 4-14, Ko 1, 15-20). Můžeme tedy s jistotou tvrdit,
že „prvotní křesťanské obce znají a provozují zpěv jako
součást svého bohoslužebného života... vedle spontánních
inspirovaných zpěvů jednotlivých charismatiků se v církevních
obcích užívalo ustálených liturgických skladeb. Poměr obou
forem bohoslužebné hudby se pak v průběhu vývoje stále
více přesouval ve prospěch zpěvu celé obce."25
Instrumentální hudba v tomto období nebyla běžnou součástí
liturgie, neboť instrumentální doprovod působil jako připomínka
praxe pohanských kultů.
Nyní
pominu několik staletí hudebního vývoje a připomenu až
významnou hudební formu, k níž se křesťanská tradice
podnes odvolává - gregoriánský chorál. Jeho název, užívaný
od 9. století, poukazuje na papeže Řehoře Velikého (590-604),
který nově uspořádal a sjednotil mešní zpěvy. Řehoř sám
tedy není autorem gregoriánského chorálu - tento zahrnuje mnoho
zpěvů, jež vznikaly před Řehořovým pontifikátem i po
něm.
Poté
se mocně rozvíjel vícehlas - zde stojí za připomenutí 14.
stol., ars nova i konstituce Jana XXII. „Docta
Sanctorum Patrum",
odsuzující všechny „polyfonické experimenty" a volající po
návratu k původní bohoslužebné hudbě, tedy ke
gregoriánskému chorálu.26
V dalších
staletích čelila církev především invazím „operního"
stylu do liturgických skladeb, počínaje Benediktem XIV. (Annus qui
hunc, 1749) a konče Piem X. (Tra le sollecitudini, 1903)
Za
časů Pia XII. bylo znatelné jisté uvolnění, ale až II.
vatikánský koncil přinesl zcela nový, citlivý zásah do vývoje
liturgické hudby - na jedné straně v oblasti vztahu hudby a
bohoslužby, na straně druhé ve vztahu hudby a kulturního
prostředí.27
6.2. Hudba
v liturgii po II. vatikánském koncilu
Jak
již bylo řečeno, přímo z reforem, jež přinesl II.
vatikánský koncil, vyrůstaly i dokumenty Universa
Laus.
Motu
Proprio Pia X.
označuje posvátnou hudbu jako „nedílnou část slavné
liturgie", jež s ní má „společný všeobecný cíl,
totiž slávu Boží a posvěcení i vzdělání věřících,.
Přispívá k zvětšení krásy a lesku církevních obřadů,
a jako její hlavní úkol je přiodívat vhodnou melodií liturgický
text,..."28
II. vatikánský koncil na tento dokument navazuje a charakterizuje
v konstituci Sacrosanctum
concilium
bohoslužebnou hudbu29
jakožto „nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie".
Tento výrok znamená, že hudba není považována za pouhé
zkrášlení liturgie, ale sama je liturgií.30
Aspekt
„krásna" je od hudby i ostatního umění v liturgii nadále
očekáván, ne už ale jako doplnění lesku církevních obřadů,
nýbrž má být zaměřen „k nekonečné
Boží kráse, která má nalézt aspoň nějaký výraz v lidských
výtvorech." (SC 122) Církev má
na kvalitu tohoto snažení „dohlížet" a určovat, „která
umělecká díla lze považovat za vhodná k posvátné službě,
protože jsou v souladu s vírou, se zbožností a se
zákony s úctou převzatými z tradice." (SC 122) Jedná
se tedy nejen o hodnoty estetické, ale o předpoklady
„vhodnosti" užití konkrétního uměleckého díla v liturgii.
I. dokument připomíná, že církevní autority očekávaly od
užitých hudebních forem důstojnost, krásu, vkus a umělecké
vyznění i sakrální charakter: „V historii
církve jak církevní autority, tak i věřící vždy mnoho
očekávali od bohoslužebných a neméně od hudebních forem. Na
jedné straně se očekává, aby byla hudba bohoslužby důstojná,
hezká, slušná, vkusná a umělecká. Na straně druhé jde o
‚svátost‘ liturgického konání, církevní hudba má být
zbožná, sakrální." (UL I.
9.1)
Od
liturgických forem se tedy „očekává ‚krása‘ a
‚svatost‘" (UL I. 9.2),
které ale nejsou posuzovány dle „relativních" estetických a
morálních norem, jako spíše dle „ ‚hodnot‘, o které se
tato nebo jiná skupina při bohoslužbě snaží, či dle
‚nehodnot‘, které se považují za neslučitelné s liturgií."
(UL I. 9.2) Posuzování těchto „hodnot" a „nehodnot"
otvírá teologické a nábožensko-psychologické otázky, ale i
problémy sociální psychologie a společenského hodnocení umění
a náboženství. (srov. UL I. 9.2)
Tyto
otázky připouští i II. dokument a zasazuje ony „hodnoty" do
širšího rámce. Nezůstává již pouze u podoby zvoleného žánru
či formy, ale hledí blíže na souvislosti, z nichž vychází -
účel, k němuž má daná hudba sloužit, samo společenství,
jeho vlastní prostředí a především způsob, jakým k hudbě
a liturgii přistupuje. Nalezneme zde i ekvivalent již
zmíněného citátu Sacrosanctum concilium o „zaměření"
umění „k nekonečné Boží kráse", avšak obohacený o
vyslovení naděje v očekávání jejího příchodu:
„To,
co v liturgii činí určitý zpěv či hudbu krásnými,
neexistuje samo o sobě, nezávisle na slavení, místu, ritu či
společenství, jež s sebou takový druh zpěvu a hudby nese.
Dozajista může zpěv i instrumentální hudba vyjadřovat a velebit
pravdu, kterou se společenství snaží žít: ale primárním
zůstává způsob, jakým toto společenství naslouchá a zpívá.
Právě ten zdobí společenství a otvírá je kráse, jež má
přijít." (UL II. 2.8)
Ještě
větší významový posun nalezneme mezi předkoncilním chápáním
„posvátnosti" hudby a „posvátnosti", o níž mluví II.
dokument Universa Laus.
Motu
Proprio Pia X.
spatřuje „posvátnost" hudby ve „správnosti forem",
v očištění „od všeliké světskosti netoliko sama v sobě,
nýbrž i ve způsobu, jakým bývá podávána od účinkujících"31.
Hudba má být „pravým uměním" a zároveň „všeobecnou".
Připouští užití svébytných hudebních forem vlastních
rozličným kulturním oblastem32,
ale za nejpodstatnější, „vlastní zpěv" církve, označuje
gregoriánský chorál.33
Sacrosanctum
concilium určuje „míru
posvátnosti" liturgické hudby v závislosti na vazbě
k liturgickému dění - v podpoření modlitby a
v dodání slavnostnějšího rázu posvátným obřadům.
Přijímá do liturgie všechny formy „pravého umění", mají-li
náležité vlastnosti, ale opět
připisuje čelné místo gregoriánskému chorálu. (srov. SC
112-116)
O
hudbě křesťanské bohoslužby jako o „posvátné události"
hovoří i dokument vzešlý ze
symposia v Milwaukee z roku 1992, jehož myšlenky jsou
dokumentům Universa
Laus velmi blízké. Dočítáme
se zde, že bohoslužebná hudba vyjadřuje a spoluutváří obraz
Boha svými expresivními a kreativními vlastnostmi. Všechny
skutečnosti, podílející se na jejím utváření - text, forma,
způsob vedení a interpretace - mají vliv přímo na způsob
vyjádření a formování víry a stávají se tak základními
prvky liturgie.34
Svátostná povaha hudby je zakořeněna v samotné její
zvukové podstatě, základním hudebním materiálu, jenž je
schopen sloužit Božímu sebe-zpřítomnění. V křesťanství
se hudba sjednocuje s liturgií, jakožto hlavní teologií a
vyjádřením víry církve.35
Hudba bohoslužby promlouvá přímo k našim duším a probouzí
zájem o nové perspektivy, jež s hudbou přímo nesouvisí.
„Hudba odívá víru", dodává novou podobu vztahu věřících
k sobě navzájem a k Bohu - právě tak se sama stává
„svátostí".36
I.
dokument se výrazu „posvátná hudba" vyhýbá. Pouze
specifikuje možné způsoby užití hudby v liturgii -
vokální i instrumentální, hudbu jako liturgický úkon, doprovod
či podbarvení - a nejdůležitější podmínkou k posouzení
její „vhodnosti" pro liturgii shledává, zda ji sama církevní
obec chápe jako přínos bohoslužbě. (srov. UL I. 4.3)
II.
dokument je zde stručný, avšak nanejvýše výstižný. Nedává
žádná konkrétní doporučení o vhodné formě hudby. Tato
nenabývá na posvátném charakteru sama v sobě, či svým
určením k liturgickým potřebám, ale až její živá
interpretace může naplnit její účel:
„Žádný
druh zpěvu či instrumentální hudby v liturgii není sám o
sobě posvátný. Ne hudba, ale živé hlasy pokřtěných, zpívající
v Kristu a s Kristem, jsou v křesťanské bohoslužbě
posvátnými." (UL II. 2.7)
Hudba
v liturgii má tedy sloužit jako „most k víře, stejně
jako k jejímu vyjádření".37
Sama o sobě nemá než estetickou hodnotu, ale ve spojitosti
s liturgií naplňuje nezastupitelné poslání. Nemusí se
obávat přihlédnout ke kulturnímu pozadí, v němž je
liturgie slavena či zohlednit věková specifika společenství,
naopak, právě jejich využitím se může stát výjimečným
pomocníkem vyjádření víry - modlitbě.
Povšimněme
si, že dokumenty Universa Laus
hovoří o „křesťanských liturgiích" v plurálu. (srov.
UL I. 1,3; UL II. 2,11) V souvislosti s učením II.
vatikánského koncilu, ale i s výše uvedenou poznámkou
z dokumentu Music in Catholic
Worship či s ohledem na hojná
svědectví I. dokumentu o nutnosti přijetí a plného využití
potenciálu, jenž nabízejí kulturní odlišnosti křesťanstva, je
zřejmé, že ani II. dokument se tomuto vlivu nikterak nebrání a
považuje odlišné přístupy k liturgii (a tedy i k liturgické
hudbě) za nesmírné
obohacení:
„Žalmy,
hymny, antifony a aklamace užívané v křesťanských
liturgiích vytvářejí specifický soubor."
(UL II. 2.11) „...Je-li ve společnosti ještě živá
tradice hudební kultury, je vhodné ji využít pro hudbu
bohoslužby. Konečně je dnes žádoucí určitý pluralismus, aby
nedošlo k upřednostňování jednotlivé sociální,
vzdělanostní skupiny nebo osoby na úkor jiných."
(UL
I. 4.4)
Tento
přístup umožňuje každému ve společenství plně
vyjádřit svou víru v modlitbě, ba co víc, pocítit setkání
s Tím, kterého v liturgii oslavujeme. (srov. UL II. 2.11)
(dokončení
příště)
1
srov. The Milwaukee Symposia For Church Composers: A Ten-Year Report
45-46
2
srov. DUCHESNEAU, Claude; VEUTHEY, Michel. Music
and Liturgy: The Universa Laus Document and Comentary,
1992, s. 1-7; Universa-Laus-Dokument 80: O
hudbe při bohoslužbe. Adoramus Te: časopis
o duchovnej hudbe. (2) 2000, s. 12-13
3
srov. CRIVELLI, J.-C., The act of singing in an antropological
perspektive, 2002, s. 1
4
srov. Adam, A., Liturgika, 2001, s. 112
5
srov. DUCHESNEAU; VEUTHEY, 1992, s. 38-39
6
srov. CRIVELLI, J.-C., 2002, s. 5
7
srov. CRIVELLI, J.-C., 2002, s. 5
8
Apoštolský list svatého otce Jana Pavla II. biskupům, kněžím
a věřícím laikům k roku eucharistie (říjen 2004-říjen
2005): Mane nobiscum Domine 18
9
CRIVELLI, J.-C., 2002, s.5
10
DECLEIRE, V., Universa Laus Documents I and II: some comparative
readings, 2003. s. 4
11
CRIVELLI, J.-C., 2002, s.5
12
srov. CRIVELLI, J.-C., 2002, s.5
13
srov. JANDEJSEK, P. O církvi a liturgii. Getsemany (6) 2000,
s. 139
14
srov. DUCHESNEAU; VEUTHEY, 1992, s. 37
15
Srov. The Milwaukee Symposia For Church Composers: A Ten-Year
Report, 1992,9
16
Srov. MCW 11
17
Kunetka, F., Stručné dějiny hudby a zpěvu v liturgii, Olomouc,
1999, s. 12
18
srov. DUCHESNEAU; VEUTHEY, 1992, s.73
19
Kunetka, F., Stručné dějiny hudby a zpěvu v liturgii, Olomouc,
1999, s. 8
20
D I. 5.5
21
The act of singing brings the whole human being into play (UL
II. 2.2)
22
L'acte de chant met en jeu l'homme tout entier. (UL II. 2.2)
23
srov. CRIVELLI, J.-C., 2002, s2-6
24
srov. DUCHESNEAU; VEUTHEY, 1992, s. 85-7
25
Adam, A., 2001, s 113
26
srov. Adam, A., 2001, s
115, srov. DUCHESNEAU; VEUTHEY, 1992, s.
121
27
srov. DUCHESNEAU; VEUTHEY, 1992, s. 121
28
srov. MP 1
29
„bohoslužebný zpěv, vázaný na slova
liturgie" - SC 112
30
srov. Adam, A. , 2001, s.
119
31
MP 2
32
MP 2
33
MP 3
34
Srov. The Milwaukee Symposia For Church Composers: A Ten-Year Report
17
35
srov.The Milwaukee Symposia For Church Composers: A Ten-Year Report
13-14
36
Srov. Presentation of the Milwakee Document in: srov. CRIVELLI,
J.-C., 2002, s. 4
37
srov. MCW 16