Jak cítím ze sdělovacích prostředků i vlastní korespondence,
drží se v české církvi houževnatě různé předsudky a iluze. To samo o sobě
nepřekvapí, pověry provázejí víru vždy. Reflexi podobných rozšířených předsudků
by neměly opominout sněmovní kroužky, jež se nyní v římskokatolické církvi scházejí.
Protože takové pověry nutí i bezesporu upřímně věřící katolíky ideologicky
přemalovat dějiny anebo odsuzovat své bližní, o kterých vlastně nevědí vůbec
nic. Jde třeba o následující názory, které jsem se pokusil ilustrovat
doslovnými citáty:·nepotřebujeme český
liberalismus, ale tradiční cyrilometodějskou moravskou zbožnost[1]
· sebeobhajoba těch, kdo byli obviněni
církevní autoritou, ruší jednotu církve[2]
· uznávat autoritu vlastního svědomí je
podezřelé[3]
· říci, že se některé ze známých
katolických postav zapletly s komunistickou vládnoucí mocí, je nactiutrhání[4]
·celibát je pro svátost svěcení podstatný[5]
Pokusme se na tyto teze vrhnout jiné světlo z dostupných pramenů,
aby lidé dobré vůle mohli sami v dialogu s ostatními hledat dynamickou
rovnováhu lepší, než jakou nabízejí příliš zjednodušené ideologie.
Zbožnost obecná, cyrilometodějská a moravská
Pojem zbožnosti vyžaduje reflexi. Mnoho lidí směšuje pojmy
víra - zbožnost - náboženství. Kdo je zaměňuje, dřív nebo později .staví
babylonskou věž" se všemi trapnými důsledky, o kterých mluví už bible. Co je a
co není zbožností, to nezáleží na subjektivním vkusu nebo na módě. Směrodatně i
pro katolíky[6] vymezují obecnou
zbožnost především biblické texty.
„Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před
Bohem na výšinách? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky?
Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje?
Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod
svého lůna? Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá:
jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým
Bohem."[7]
.
Mladík mu řekl: To jsem všechno dodržoval! Co mi ještě
schází? Ježíš mu odpověděl: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří,
rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne. Když mladík
uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš řekl svým
učedníkům: Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského. Znovu
vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.
Když to učedníci slyšeli, velice se zhrozili a řekli: Kdo potom může být
spasen? Ježíš na ně pohleděl a řekl: U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné
všecko."[8]
Zbožnost cyrilometodějskou
lze dnes už jen rekonstruovat z historických pramenů, protože tradice
byla úspěšným násilím přervána už před osmi stoletími a víckrát poté
převálcována vítěznými ideologiemi. Valná většina dnešních ctitelů soluňských
bratří se místo drsné historie spokojí s iluzivní verzí misie, jak ji vysnily
doby romantického hejslovanství. Ve skutečnosti nutila Metoděje jeho živá víra
postupovat na Velké Moravě hodně nekonvenčně. To by měl vědět a rozumět každý,
kdo nechce lhát písní „dědictví otců zachovej nám Pane".[9]
Metoděj vlastně začínal na Moravě v cizí kultuře a zcela
atypicky. Musel si na místě a na svou odpovědnost vychovat své nezávislé
duchovenstvo. Vychovával nejen celibátní mnichy, ale ke svěcení připravoval i
ženaté muže, jak bylo tehdy stále ještě všeobecným zvykem pro klérus všude, na
Východě i na Západě (ostatně i na papežském trůně seděl tehdy legálně ženatý papež).
Metoděj musel celá léta intenzivně bojovat s církevní hierarchií, byl totiž na
území, které patřilo ne-li do jurisdikce, tedy přinejmenším do sféry zájmů
západního (římského) patriarchátu, a bratři tedy patřili k nežádoucí konkurenci,
ne-li k pytlákům. Strana protivná ovšem byla přesvědčena, že je v právu a že
Bůh stojí na její straně. Proto byl Metoděj jak známo zajat svými kolegy
katolickými biskupy, týrán, na léta drsně uvězněn, a bránil se jen ostrým jazykem.
Bratři jako misionáři s východní jurisdikcí, ovšem bez východní mocenské
ochrany, museli čelit zákazům ze západního patriarchátu právě jen svým
svědomím.
Zbožnost lidovou učí rozlišovat od zbožnosti v běžném smyslu
slova i Katechismus[10]
. Jistě je užitečné angažovat se také v divadelním kroužku nebo v
knihovně (farní nebo lidovecké), chodit do chrámového sboru nebo ministrovat. Tím
ovšem o zbožnosti nebyla ještě řeč. Zbožnost je něco jiného než hrdost nad
společností, ke které zrovna patřím. A nedá se prostě měřit počtem kandidátů
svěcení, počtem svazků knihovny nebo počtem pěveckých sborů v regionu, ale ani
počtem zpovědníků.[11]
Obětování jednoty církve a poslušnost
Nepochybných hodnot jednoty a poslušnosti se demagogicky
dovolávají obvykle ti, kdo mají příliš vyvinutý pud po moci a hledají pro tu
hypertrofii nějaký fíkový list. Také se zneužívá hesla .jednota" jako klacku,
kterým se pacifikují všichni, kdo nějak nezapadají do sevřeného šiku
skandujícího nacvičená hesla. Rozdíl mezi .být zajedno" (jednota) a .vypadat
stejně" (uniformita) bije do očí už v Písmu. Ježíš neváhá modlit se za jednotu budoucí
.církve", a nepochybně bude naplno vyslyšen. Jen naivka z toho vyvodí, že i
kdokoli z lidí bude ve všem stejný jako Bůh Otec nebo Bůh Syn. Ty rozdíly jsou
a mají zůstat ohromné i v rámci jednoty eschatologické. Proto jednota je a musí
být cosi jiného než povinnost nosit uniformu, která shodou okolností tolik
padne zrovna panu podplukovníkovi. Jednota církve má smysl právě díky upřímnému
respektu k různosti a subsidiaritě prvků tvořících činorodý celek. Podobně
jednota manželů vyžaduje, aby muž zůstal mužem a žena ženou nejen v
povinnostech, ale i v touhách a potřebách. Písmo dosvědčuje různost názorů i
kázně v církvi od samého začátku jako něco legitimního, různost proudů
pokračuje přes všechny celocírkevní koncily až podnes a naštěstí najdeme
rozumnou ochotu k toleranci různosti i u některých členů České biskupské
konference.[12]
Kdo přesto staví svou lásku k uniformám a právě jen k tomu svému
vůdci jako kriterium katolické dokonalosti, ten se staví mimo tradici církve a
ideál jednoty vyhandloval za ideál totality. Jak známo, masové spartakiády,
vojenské přehlídky, uniformní tisk, uniformní mítinky, kulturu jediného střihu
milovala totalita, a nikoli náhodou. Katolík postkomunistické zóny by už měl
umět přirozeně rozpoznat běžnou náboženskou xenofobii stáda od postoje, který
ukládá poslední koncil.
„Lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda
záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak se strany
jednotlivců, tak se strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže
nikdo nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani
mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám
nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na
náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám
ji dává poznat i zjevené boží slovo i sám rozum."[13]
Také poslušnost rádi zaměňují ti mocichtiví nebo aspoň chtiví
úspěšné kariéry buď za jakési svaté právo silnějšího vnutit poddaným jakoukoli
svoji vůli, anebo za dětinsky nekritickou důvěru, že nejlépe je nechat
rozhodovat všechno „nahoře". Nový zákon ovšem považuje poslušnost za postoj
dospěle odpovědný a statečně kritický, tedy postoj, který vlastní vůli
angažuje, dává ji do služby, ale je ochoten za to i platit.
Matoušův Josef čelí strachu z nenaplnění božího zákona a
vezme na svoji odpovědnost, že Maria nebude kamenována. Lukášův dvanáctiletý
Ježíš se zřetelně rozchází s názorem svých legitimních autorit (rodičů).
Nejedná ovšem svévolně, ale v poslušnosti svého svědomí, tedy právě tak, jako
jeho stresovaní rodiče.[14]
Ježíš poslušný až k smrti pracuje i v sobotu, protože
usoudil, že okamžitá pomoc člověku nebo dokonce trpícímu zvířeti by odpovídala
boží vůli o stvoření víc než sobotní klid vyžadovaný týmž Stvořitelem. „A byl
tam člověk s odumřelou rukou. Otázali se Ježíše: „Je dovoleno v sobotu
uzdravovat?` Chtěli ho totiž obžalovat. On jim řekl: ,Kdyby někdo z vás měl
jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a
nevytáhl? A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit
dobře.`"[15]
Postavit se někdy i proti proudu není jakýmsi právem Mesiáše,
Ježíš učí tak jednat i své učedníky. Ti to také tak pochopili.[16]
Všichni znají situaci, kdy Petr s Janem musí čelit také tlaku
své řádné, nesporné a nejvyšší náboženské autority, a Lukáš neváhá tvrdit, že
tak činí z Ducha svatého. „Tu Petr, naplněn Duchem svatým, k nim promluvil: Vůdcové
lidu a starší, když nás dnes vyšetřujete pro dobrodiní, které jsme prokázali
nemocnému člověku . . „ Ježíš je ten
kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným.
. . A přikázali jim, aby jméno Ježíšovo vůbec nerozhlašovali a o
něm neučili. Ale Petr a Jan jim odpověděli: Posuďte sami, zda je před Bohem
správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a
slyšeli, nemůžeme mlčet."[17]
Chce-li někdo v období Nové smlouvy poslouchat, musí o
příkazech a zákazech důkladně přemýšlet, musí tu reakci správnou zde a teď
hledat, a to i tehdy, kdy je mu předkládána vůle skutečné autority jako cosi
hotového. Pravým protikladem biblické poslušnosti (neposlušností) je tedy buď
svévole, anebo pokus uhnout kritické osobní odpovědnosti výměnou za alibi.
Nactiutrhání
Jak jsme svědky ve veřejném politickém životě, kdekdo se
snaží své chyby nebo chyby své strany utajovat. Kdyby se místo toho kál a
pokoušel se o nápravu, mohl by vyrůst on sám osobně a jeho věc by profitovala. I
v náboženské oblasti se při zveřejnění skandálu šermuje frázemi, že idea, instituce,
významná osoba či kdo by prý vyjevením pravdy utrpěla na cti. Právě víra v
evangelium by měla dát katolíkovi odvahu vnášet do světa světlo a pravdu, vždyť
vyznáváme, že pravda osvobozuje, že pokání je cestou ke spáse. Místo toho se
kdekdo před pokáním zaštiťuje, nejednou i pověrou, že o chybách se mluvit ani
nesmí, prý je to hřích.
Něco významně jiného tvrdí platný církevní zákoník CIC i
obšírnější vysvětlení v Katechismu. .Nikomu není dovoleno nezákonně poškodit
dobrou pověst, kterou někdo má."[18]
.. . .každé chování a každé slovo, jež může způsobit
nespravedlivou škodu. . . Nactiutrháním se
stává vinným ten, kdo bez objektivně platného důvodu odhalí chyby a prohřešky
druhým osobám, které je neznají."[19]
Nepředpojatý katolík totiž uznává, že zmíněné postoje
kolaborace s militantním ateizmem vážně poškodily katolickou veřejnost vcelku a
že jako každý nesmířený hřích rozkládají nadále i nitro církve.[20]
Proto není pravda, že by zde chyběl vážný důvod usilovat o
nápravu, vždyť nárok celku poškozeného jedincem je zákonný. Přesto pokusy
maskovat vinu vlivných osobností legendami dodnes poškozují českou i moravskou
církev.
Sousední Rakousko má jistě dost podobnou mentalitu jako
obyvatelstvo v ČR. V Rakousku opouští církev ročně mezi 35 až 45 000 katolíků
(snad 5000 ročně jich naopak přibude). Zatímco kvůli nesouhlasu s oficiální
sexuální morálkou odchází 27 % a kvůli postoji církve k celibátu 21 %, celých 52
procent uvádí pohoršení nad postoji některého z konkrétně jmenovaných tří
hierarchů. (Přímo ohromující průlom v dosavadních trendech znamenaly nešťastné
kuriální manévry kolem případu kardinála Groera v r. 1995.)[21]
V každém totalitním režimu je běžné, že pro jistotu se utajuje
vše a publikují se jen legendy příslušné instituce. To ovšem neznamená, že
selhání v dobách totality jsou neznámá. Kolaborace konkrétních katolických
představitelů nebyly tajemstvím dávno za minulého režimu a konkrétní selhání už
byla opakovaně publikována, jen pštros to .vidí" jinak. Pokud však katolictví stále
ještě věří v osvobozující moc lítosti, vyznání a pokání, mělo by tu víru
demonstrovat a nevěřící veřejnost získat pro jinou taktiku aspoň po návratu
občanské svobody v postkomunismu. Dosud jsou všechny .tlusté čáry" za
nesmířenou církevní minulostí nejen tragikomické, ale v posledku stále ještě
destruktivní: usvědčují naše kazatele i učitele náboženství, že to s léčivou
schopností povinných prvků svátosti smíření anebo řekněme s naléhavostí výzvy k
manželské věrností, nemyslí tak úplně doslova. Pokud se o čest připravil někdo
svým skutkem sám, nelze už jeho čest ohrozit; není přece nactiutrháním podat
žalobu na někoho, kdo mne tajně v noci okradl nebo zbil.
Pokud je něco opakovaně přetřásáno v novinách, nelze už
předstírat, že věc je stále ještě utajená. Důvod k pokání právě tak vážný,
jakou váhu ve skutečnosti přiznáváme třeba omluvě papeže za pohoršení roztržky
s pravoslavím, za přehmaty inkvizice anebo za staletý antisemitismus. Anebo se
tím papež také provinil? Pošpinil snad tím církev, anebo ji špiní ti, kdo hrají
špatné divadlo?
Shrnuto: O utrhání na cti se může jednat jen tam, kde (1)
spravedlivá čest ještě existuje, kde (2) zároveň chybí spravedlivé důvody k
veřejnému řešení a kde (3) pochybení je opravdu pořád ještě spravedlivě tajné.
Ač je kolaborace s nepřítelem kvůli nějakému osobnímu
prospěchu vždy vinou, změní se konečné hodnocení zásadně, pokud se provinilec
odhodlá chybu veřejně napravit. Příklady takových požehnaných změn smýšlení najde
v hagiografii každý dost. Kdo jako Tomášek hleděl svoji chybu veřejně odčinit,
tomu v posledku slouží i ta odčiněná vina ke cti podobně jako Augustinovi a
jiným velkým kajícníkům. Dalekosáhle jinak se ke změně smýšlení bohužel
postavilo mnoho jiných osobností.
Autorita svědomí
Je přímo skandální, jakou roli přisuzuje současné české
katolictví v lidu i mezi vrchností osobnímu svědomí jednotlivce. Svědomí se
stalo něčím přinejmenším podezřelým, svévolným, revoltujícím proti zákonným
autoritám, ač magisterium vyžaduje něco jiného.
„Bůh povolává lidi, aby mu sloužili v duchu a pravdě, takže
jsou vázáni ve svědomí, ale nejsou nuceni. Má totiž ohled na důstojnost lidské
osoby, která jím byla stvořena a má se nechat vést vlastním rozhodnutím a
používat svobody. To se v nejvyšší míře ukázalo na Ježíši Kristu, v němž Bůh dokonalo
zjevil sám sebe a své záměry."[22]
Právě funkce svědomí rozhodne o tom, zda étos konkrétní osoby
je nebo není křesťanský, ideologie ani fasáda pseudohistorického folklóru to
nespraví. Zakrnělé nebo infantilní svědomí neumožní dospělému křesťanu převzít
jeho díl odpovědnosti za svět, za církev, za tradici. Zralost svědomí také
hraje nezastupitelnou roli v dospělé poslušnosti a při výkonu samotné autority.
Snižovat jeho význam je medvědí službou církvi i spáse jedince.
„Tento vatikánský sněm vyzývá všechny, především však ty.
kteří mají na starosti výchovu druhých, aby se snažili vychovávat lidi oddané
mravnímu řádu, poslušné zákonité autority a milující pravou svobodu; lidi,
kteří posuzují věci vlastním úsudkem ve světle pravdy, jednají se smyslem pro odpovědnost,
snaží se konat všechno pravdivé a spravedlivé a ochotně spolupracovat s
ostatními."[23]
Pověry o roli celibátu
Celibát je v katolictví nesporně disciplinární záležitostí.
Bylo by jistě naivní nepřiznat svébytné instituci právo svobodně volit
disciplinu svých členů a funkcionářů. Otázkou vždy zůstává, zda podle
přesvědčení samotných katolíků konkrétní disciplinární ustanovení v konkrétním
historickém a společenském kontextu spíše napomáhá nebo spíše komplikuje akt
každodenní víry křesťana. Tady nemůže ani nejmoudřejší a naprosto legitimní
autorita suplovat reflexi těch, kterých se to týká. A docela jinou otázkou je,
zda se určitá specifická disciplina zdůvodňuje veřejnosti opravdu korektně,
anebo se při tom (možná nevědomky) blufuje.
Povinnost celibátu svěcenců podléhajících kázni západního
patriarchátu se obvykle podepírá historicky („vždy to tak v církvi bylo") a
právně („jiná praxe není platná ani přípustná, příčí se platnému církevnímu
právu") a konečně pastoračním efektem („kdo má rodinu, hledí si především
potřeb své rodiny, kdo ji nemá, buduje boží království").[24]
Je proto důležité, aby aspoň teologické vzdělání v historii, v
církevním právu a v pastorálce už konečně překonalo orwellovské manýry
přepisovat fakta podle momentální oportunity a poskytlo reálnou půdu pod nohy
těm, kdo se chtějí rozhodovat odpovědně. Je jistě zbytečnou devalvací, jestli
se charismatický ráz celibátu překryje pouhou povinností typu „něco za něco"[25]
, anebo naopak zahalí do mysteriózního hávu tabu.
K houževnatým pověrám patří třeba teze, že ženatý muž se
nemůže stát řádným katolickým knězem případně biskupem, anebo teze, která
obviňuje duchovní opouštějící celibát z prolomení přísahy. Pověru prvou může hýčkat
jen ten, kdo ještě nepřečetl Nový zákon, a navíc nemá ani tušení o
disciplinárním řádu starověké a ranně středověké církve. Skutečná katolická
tradice vede člověka jinudy než apriorní ideologické krajnosti.
„Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem,.
. . Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý,
rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný,
smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné;
nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?"[26]
„Biskup nebo kněz nebo jáhen nesmí odvrhnout od sebe svoji
manželku pod záminkou zbožnosti. Zavrhne-li ji však, budiž zbaven úřadu, a
bude-li nepovolný, budiž zbaven duchovenské hodnosti."[27]
„Odřekne-li se některý biskup nebo kněz nebo jáhen nebo jiná
duchovní osoba manželství nebo masa či vína nikoli ze zdrženlivosti, ale z
pohrdání zapomenuv, že všechno, co bylo stvořeno, je dobré a že Bůh stvořil
člověka mužem a ženou, a hanobí-li takto stvoření, musí se buď polepšit, nebo
bude zbaven duchovenské hodnosti a vyobcován z církve. Stejně tak i laik."[28]
„K tomu, aby byl někdo vhodný stát se biskupem, se vyžaduje,
aby: (1) vynikal pevnou vírou, dobrými mravy, zbožností, horlivostí o duše,
moudrostí, obezřetností a lidskými ctnostmi, aby měl ostatní vlohy, které jej
činí vhodným k zastávání úřadu, o nějž se jedná; (2) měl dobrou pověst; (3) byl
aspoň třicet pět roků starý; (4) byl aspoň pět roků knězem; (5) byl doktorem, nebo
aspoň licenciátem biblických věd, teologie nebo kanonického práva, promovaným
na vysoké škole, uznané Apoštolským stolcem, anebo byl opravdu zběhlý v těchto
oborech."29[29]
V celém prvém tisíciletí nebyl celibát v duchovním stavu
nikterak povinným, patřil k doporučeným kvalitám typu „dobrá pověst" nebo .přiměřené
fyzické a psychické schopnosti". To zřetelně dokazují i formulace, které v té souvislosti
uvádí platné kodexy východního i západního církevního práva: Případná ženatost
kandidáta biskupského svěcení je podle platného CIC[30]
i CCOE[31]
překážkou v zásadě stejného řádu jako méně než vynikající zbožnost
nebo učenost, případně věk nižší než 35 let.
Ostatně řada současných ordinářů ČBK např. nestudovala na
škole akreditované Apoštolským stolcem ve smyslu CIC, mnozí dokonce ani na
škole se statutem vysokoškolské fakulty ve smyslu světském. Bylo by absurdní vyvozovat
z toho, že platnost jejich ustanovení do biskupského úřadu je nebo byla
ohrožena.
Zjištěné překážky může dispensovat i vyšší představený. I na
Západě smí prostou překážku dispenzovat místní ordinář.
Prostou překážku existujícího řádného manželského svazku u
duchovních západního ritu si však výslovně vyhradil Svatý stolec; v případě
konvertitů-duchovních ji také jak známo běžně bez obtíží dispenzuje, u svazků
nikoli řádných netřeba ani dispenze.[32]
Podobně se stále ještě v obecném povědomí živí i představa,
že kandidát svěcení přísahal bezženství.[33]
Takovou přísahu nezná ani CIC, ani sám obřad svátosti svěcení. Ve
skutečnosti předepisuje rituál kandidátovi svátosti svěcení vyjádřit
předsevzetí žít v celibátu. To ovšem už rituál zřetelně odlišuje třeba od slibu
poslušnosti ordinářovi i samotnou formou.
„Preto sa vás pred Bohom a pred cirkvou pýtam: Chcete svoju
oddanosť Kristovi spečatiť celibátom pre nebeské kráľovstvo v ustavičnej službe
Bohu i ľuďom?" odpovedia: „Chcem". Biskup dodá: "Nech vám Pán pomáha, aby ste
vytrvali vo svojom svätom predsavzatí" .. . „Sľubuješ
svojmu ordinárovi úctu a poslušnosť?" „Sľubujem."[34]
Každý věřící má mnoho předsevzetí a jen některé dokážeme
splnit. Je věcí svědomí, která předsevzetí a jak radikálně realizujeme. Jiná
situace nastane slibem. A docela jiná přísahou. Nechci předstírat, že ustoupit
od takového předsevzetí lze bagatelizovat. Není však bez viny, kdo druhým
sugeruje, že v případě opuštění celibátu prolomí přísahu, kterou neskládali.
[1] ..
. .díváte se s jistým přezíráním, z pozice člověka, který ji zná
jen zvenčí, a to
zase jen na základě některých jejích zevních projevů.
. . Je to tradiční zbožnost, ale pravá, cyrilometodějská."
[2] Na
jedné straně má pro Vás jednota vysokou hodnotu, . . .na
druhé straně se přete o různé výklady, abyste sami sebe omluvili - pan
Zahradník, Palosek a pod. Čemu slouží ,Církev jsme my` na Západě?" .Chybí vám
pokora a poslušnost"
[3] na
jedné straně obhajujete autoritu svědomí, na druhé straně připouštíte (rozuměj:
omluváte se), že ke . . .svěcení.
. . jste byl jaksi ,přinucen` respektováním autority vnější"
[4] .Myslím,
že zveřejňování chyb bližních bez náležité potřeby bylo vždy nazýváno
nactiutrháním. . . .I nám bylo známo,
že kněz Tomášek může být snadno manipulovatelný. . . v
den cinkání klíčů na Letné, to mluvil v síle Ducha svatého.
. . Zbytečně vyjevujete jeho slabosti. Cui bono?!"
[5] .jsem
magistr teologie, a proto vím, že podle kodexu není možno, aby ženatý muž byl
biskupem ani v římskokatolické, ani v řeckokatolické církvi" (telefonát do
živého vysílání v rozhlase)
[6] Bible
je magisteriem uznávána jako Norma normans, srov. k tomu Dei Verbum 9 a 10,
právě tak ji musí respektovat všechny legitimní katolické interpretace
křesťanské ortopraxe.
[7] Mi
6, 6-8
[8] Mt 19, 20-26
[9] V
současné době se tříčlenná duchovní správa stará nejméně o 14 obcí s 3 dalšími
kostely, v předvánoční době při kající pobožnosti zpovídalo 10 kněží, je zde
velká a malá schola, kolem 20 ministrantů, farní knihovna kolem 4000 svazků,
půjčuje 3x týdně, farní časopis, 2 skupiny náboženského vzdělávání .
. .za totality a za poslední roky vyrostlo 7 kněží, jeden jáhen,
jeden bohoslovec ve 3. ročníku. . . živá
společenství rodin a mládeže, dokonce i divadelní soubor.
. . (Zpívat na Velehradě 1995 píseň ,Bože, cos ráčil`) bylo
vyznáním víry tváří v tvář totalitě, zastoupené ministrem Klusákem, který z 200
000 účastníků velehradské pouti k cyrilometodějskému výročí chtěl udělat účastníky
mírových slavností. . .Ti Moraváci se
svým tradičním náboženstvím, obklopeni fízly mezi sebou.
. . ti měli odvahu opravovat Klusáka v jeho projevu a nakonec ho
vypískat. . . a podpisová akce iniciovaná panem
Navrátilem. . ."
[10] Katechismus katolické církve, Zvon Praha 1995, čl.
1975
[11] Snad
nemusím do omrzení opakovat, že naštěstí i na dnešní Moravě znám opravdu biblicky
zbožné a vpravdě cyrilometodějsky věřící lidi. Těm vysvětlovat zbožnost netřeba.
[12] V
Mladé frontě dnes snad v říjnu 1998
odpovídá brněnský ordinář Msgre. V. Cikrle brněnské čtenářce A. Hoškové: ..
. .různá hnutí do církve patří a mají v ní důležité místo i
přesto, že se ve svých vývojových obdobích potýkají s mnoha úskalími, třeba s
nekritickým pohledem na svého vedoucího. . ."
[13] Dignitatis
Humanae, 2
[14] L
2, 43-51
[15] Mt 12, 10-13
[16] Kdyby
služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla
dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova,
a nezůstat při kněžství podle řádu Árónova?" (Žd 7, 11)
[17] Sk 4, 1-20
[18] Kodex kanonického práva, úřední znění, Zvon
Praha, 1995, kán. 220
[19] KKC čl. 2477
[20] Není
to jen moje mínění, podobně se vyjádřily v tisku i osobnosti zasedající
v ČBK Msgre. J. Duka myslím v KT, Msgre. V. Malý v AD někdy v r. 1997.
Msgre. Lobkowicz ovšem publikoval v Respektu 44/1997 názor
opačný; nepřesvědčil mne ani jiné.
[21] Anlässe zur
Kirchenflucht, Kurier ze dne 3.3.1997.
[22] DH 11
[23] DH 8
[24] Někdy
se v té souvislosti zmiňuje také Mt 19, 10-12: .Učedníci mu řekli: Jestliže je
to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit. On jim odpověděl: Ne všichni
pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno. Někteří nežijí v manželství,
protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože
je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho
zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop." Z textu samého je
zřejmé, že tohoto logia nelze používat jako argumentu pro výlučnou praxi Východu
nebo Západu, jen pro legitimitu různosti chápání
problému
[25]
Představitelé v té souvislosti rádi připomínají, že instituce má právo
sama si vymezit vnitřní pravidla a okolnosti, ze kterých svěřuje kandidátům své
úřady
[26] 1Tm
3, 1-5.
[27] Pravidla svatých apoštolů, pravidlo 5. Sbírka
církevně právních předpisů schválená ekumenickým koncilem. Předcházela dnešnímu
Kodexu, snad z r. 691 nebo ještě pozdější.
[28] Tamtéž,
pravidlo 51
[29] CIC
kán. 378. Codex canonum ecclesiarum orientalium z
r. 1990 v kán.180 zní téměř doslova stejně, jen má navíc pod bodem vsunut (3)
požadavek: .aby nebyl vázán manželským poutem".
[30] CIC
kán. 1042
[31] CCEO kán.180
[32] CIC kán. 87
[33] V
Respektu 44/1997 srovnává Msgre.
Lobkowicz závazek celibátu s manželskou přísahou věrnosti, ovšem jde o jeho soukromé
mínění bez právního pokladu. Msgre. Cikrle naštěstí volil svá slova pro Mladá fronta dnes odpovědněji.
[34] Rímsky pontifikál. Spolok sv. Vojtecha, Trnava 1981, 34
str. 132