Od
osobního obrácení k zakládání manufaktur
„Můj
úkol je milovat Boha a bližní." (Hans Nielsen Hauge)1
1. Úvod
Hnutí náboženského
probuzení v Norsku v 19. století silně ovlivnilo celou
norskou společnost. Ovlivnilo zbožnost věřících, ale také
jejich způsob života, a poznamenalo celou kulturu až do dnešní
doby. Haugiáni, lidové hnutí nazvané podle lidového kazatele
Haugeho, přinesli do norské společnosti nový duchovní potenciál.
S osobou Hanse Niels Haugeho jsou spojeny sociální a
náboženské změny, které podstatně ovlivnily další vývoj země
ve všech oblastech života, včetně etického, hospodářského a
politického.
Hans Nielsen Hauge,
nadaný selský syn z Ostfoldu, autodidakt, došel roku 1796
k poznání, že je povolán zvěstovat lidem evangelium.
Celoživotním úkolem, který si vytkl, bylo kázat evangelium a
pomáhat chudým, aby si sami dopomohli k lepším životním
podmínkám. Vnitřním motivem byla láska k Bohu a láska
k bližním. S tímto posláním prošel celou zemí a
získal mnoho následovníků; říkali si Haugeho přátelé.
Hauge cestoval po
celém Norsku a sepisoval náboženské traktáty, v nichž
formuloval své názory o zniternění člověka. Zdůrazňoval
důležitost toho být druhým bližním a milovat své bližní.
Starost o druhé má být základem lásky v lidských vztazích.
V dopisech a jiných textech nabádá své přátelé i všechny
ostatní k tomu, aby se zájmem pečovali jeden o druhého,
sloužili si dobrými věcmi, nesli břemena jeden druhého a byli
moudří ve svém jednání. Dobré bratrské vztahy takto mohou
vytlačit soběstředné a individualistické sklony lidí.
Ostře vystupoval
proti monopolu duchovenstva na výklad Písma, ale také proti
monopolu bohatých na moc ve světě, přitom ale v konkrétních
případech zůstával vrchnosti loajální. Jeho učení mělo silný
náboj sociální. Prostí lidé jsou podle něj utiskováni a mohou
se osvobodit jen vlastní podnikavostí a soudržností. Úspěchy
hnutí vyvolaly ostrou nepřátelskou reakci církevních struktur,
zejména farářů, ale i celého státního aparátu. Hauge byl
obviněn z nepovoleného shromažďování, z pobuřování,
z budování nelegálních soukromých pokladen a z podněcování
proti náboženství.
Haugeho evangelizační
působení mezi prostými a převážně venkovskými lidmi bylo
skutečně spojeno s materiální pomocí. Jeho přístup k lidem,
zohledňující celého člověka s jeho duchovními i tělesnými
potřebami, vnesl natrvalo změny do životních postojů Norů.
Hauge hlásal evangelium srozumitelně všem: Miluj Boha a své
bližní. Sloužit Bohu je podle Haugeho totéž, co žít s bližními
v lásce. Haugeho etické myšlení lze charakterizovat jako
spojení „ducha a ruky."2.
Je založeno na bratrství, službě druhým, správcovské
odpovědnosti a rovnosti všech. Zdrojem Haugeho myšlení byly
biblické principy. Sám je uplatňoval jako vůdce, jako podnikatel,
obchodník, kazatel i přítel.
K východiskům
Haugeho postojů patří představa, že lidé jsou správci stvoření
ve všem, co jim bylo jako jednotlivcům dáno. Pro tento úkol mají
použít všechny své schopnosti, talent a prostředky. Jejich
jednání má dalekosáhlý vliv a oni mají nést důsledky svých
činů. Také peníze i jiné materiální statky jsou hodnoty Bohem
dané člověku, aby je užil co nejlépe. Nemají ležet jako hřivny
zakopané na horší časy, mají být užity ve prospěch bližních.
Sám rozpoznal svůj
obchodní a manažerský talent a tuto, jak soudil, Bohem
darovanou hodnotu dal do služby bližním. Dokazoval tak, že
to, co káže, také žije. Své etické myšlenky formuloval v
knihách a dopisech. Abstraktní filozofování mu ovšem bylo cizí,
dopisy jsou koláží duchovních záležitostí a záležitostí
zcela světských, jako je zabezpečení hospodářství, získání
finanční pomoci, sjednávání sňatků.
Hauge a hnutí, které
po něm nese jméno, mělo vliv na další dějiny Norska. Jeho
působení není patrné jen na podobě církevního a náboženského
života 19. století, ale také na politických a hospodářských
změnách v zemi. Silné duchovní pouto mezi haugiány a vědomí
bratrství (často se oslovovali bratře) vedl společenství k tak
silnému vědomí sounáležitosti, že se jeho příslušníci
vzájemně podporovali nejen duchovně, ale také v praktických
věcech každodenního života. V dobách bídy si vzájemně
pomáhali a půjčovali si peníze. Z duchovního obecenství se
postupně vytvořila ekonomická komunita angažovaná v obchodu
a průmyslu a s rozsáhlým zázemím po celém Norsku.
Haugiánům ovšem nešlo jen o zlepšení vlastních podmínek.
Naopak, cílem jejich nápravných snah byla celá společnost, vše,
co trpí, a je voláno k lepšímu životu. V konkrétních
podmínkách nastupujícího kapitalismu v Norsku znamenalo
Haugeho „bratrské smýšlení" především: získat práci pro
„zahálející ruce."
O době norského
národní obrození v 19. století se mluví jako o zlatém věku
země. Došlo během něho k četným změnám podstatným pro
další vývoj společnosti: rozvoj je v této době patrný na
rovině ekonomické, kulturní a náboženské. Právě poslední
jmenovaná rovina souvisí s haugiánstvím. Jeho specifikum ale
spočívá v tom, že nikdy nebylo pouze hnutím náboženským.
Haugiánství je hnutím sociálně-náboženským. Svůj původ má
v norském pietismu a luterství; vzhledem k tomu, že šlo
o hnutí lidové a místní, zůstal jeho vliv omezen na Norsko.
Proto i literatura o životě a působení Haugeho je dostupná
převážně v norštině. V tomto jazyce je ovšem bohatě
zastoupena v četných odborných životopisných a církevních
pojednáních, článcích i beletristických knihách. Pro tuto
práci jsem využila zejména anglický text An examination of the
Haugian revival and its influence on Norwegian society in the 19th
century od Alv J. Magnuse3.
Dílo Haugeho jsem se snažila ukázat v celku
historicko-společenském, a proto také zmiňuji
historicko-kulturní podmínky za kterých Hauge působil.
Osobnost Hanse
Nielsena Haugeho a jeho dílo považuji za inspirativní právě
dnes, v prvé polovině roku 2009, v době výpadků ve
fungování kapitalismu bez přívlastků, v době, kterou
globální krize nově upozorňuje na důležitost občanské
solidariry a individuální vynalézavé přičinlivosti. Hauge je
ovšem, také velmi těsně spjat s dnešní podobou norské
luterské církve, v níž jsem byla v roce 1993 pokřtěna.
2. Norské
„Temno": církevní a společensko-kulturní kontext
Období od počátku
16. do počátku 19. století se tradičně považuje za „dobu
temna" norských dějin.4
Na jeho počátku stojí rozpad tzv. Kalmarské unie,5
více než stoletého (trval od r. 1397 do r. 1523) svazku Dánska,
Švédska a Norska. Následuje několik let bojů, z nichž
vychází jako vítěz dánský král Kristián III., který se
netají svými sympatiemi k reformaci. Roku 1536 vydal tzv.
norský paragraf, ve kterém oznámil, že Norsko přestává být
svébytným královstvím a stává se součástí dánské koruny.
Vedle mocenského zájmu byl Kristián veden snahou prosadit
v Norsku reformaci. Na rozdíl od většiny evropských zemí,
kde přijetí reformace znamenalo zavedení národního jazyka do
bohoslužeb, se v Norsku stala jazykem reformace dánština.
Zavedením reformace bylo Norsko odříznuto od světa. Jiná než
dánská a německá kultura neměla do země přístup. Biskupové,
pokud byli Norové6,
byli sesazeni a na jejich místo nastoupili dánští duchovní.
Podle historiků se Norové nepostavili na odpor novotám, které
přinášela cizí vláda, především proto, že ve středověkém
Norsku zůstalo křesťanství jen povrchním vnějším rituálem a
povinností. Sedláci navštěvovali bohoslužby zřídka7
a na venkově přežívaly pohanské zvyky.8
Roku 1661 vydal král
tzv. Pragmatickou sankci o dědičném právu v dánském
a norském státě. Podle ní náleží králi veškerá moc
ve státě a nesmí být při výkonu této moci nikým omezován.
Šlo o vyhlášení absolutistické vlády. Proměna státního
systému se odrazila i ve správě a postavení úředníků. Vhledem
k tomu, že luterská církev byla církví státní,
počítali se do kategorie státních úředníků také duchovní.
Nový typ farářů - vzdělaných úředníků, získával na
stavovské autoritě tím, že byli jmenováni králem. Od roku 1629
platil zákon, který povoloval výkon funkce duchovního pouze tomu,
kdo absolvoval úřední zkoušku z teologie. Luteránské
duchovenstvo se formovalo na univerzitě v Kodani, kde získávali
své vzdělání i norští faráři. Norsko vlastní univerzitu v té
době nemělo.
Na společenském
žebříčku měli úředníci v Norsku postavení srovnatelné
s tím, jaké měla na kontinentě postavení šlechta.
Vytvářeli uzavřený stav a udržovali si monopol na výkon světské
i duchovní moci9.
Jádro městské elity tvořili obchodníci a vysocí úředníci.
Postoje a jednání úřednických a obchodnických elit jen
výjimečně vybočovaly z naprosté loajality vůči dánskému
králi. Norská společnost se diferencovala do dvou kultur -
kultury selské a kultury úřednicko-měšťanské. Dánština byla
jazykem administrativy a vzdělanosti a stala se mateřštinou
měšťanů a úředníků. Venkovské obyvatelstvo se však od této
městské společnosti úředníků lišilo nejen tím, že hovořilo
norskými dialekty, ale také svým životním stylem a mentalitou.
Během první
poloviny 18. století nalezl v Norsku mezi některými vzdělanci
ohlas pietismus. Na venkově dosud silně působí staré
pohanské pověry, víra v trolly, strach z duchů
zemřelých apod. Za této situace má skandinávský, zejména za
krále Kristiána VI10
státně sponzorovaný pietismus silně vzdělavatelsky-osvětové
zabarvení. Náboženství se stává prostředkem boje proti
nevědomosti a nekulturnosti. S ústupem pověr ovšem tato
funkce mnohým přestávala stačit. Pietisté, nově probuzení
k individuální odpovědnosti, hledají hlubší rovinu víry.
Na kodaňském dvoře ovšem za nového krále Frederika V panuje
mentalita osvícenecká, nikoliv pietistická. Kodaňská univerzita,
tehdy jediná, kde se vzdělávali norští kněží, útočí na
starou víru. Ta je pro ně byla symbolem nevzdělanosti a
terčem posměchu. Osvícenecký trend z metropole se posouvá i
do odlehlého Norska a postupně převáží mezi vzdělanci,
úřednictvem i kněžími. V církvi je patrný odklon od
pietismu. Jak píše Max Weber, „pro byrokraty je příznačné, že
hluboce pohrdají veškerou iracionální religiozitou."11
Venkovské
obyvatelstvo12se
od městské společnosti lišilo jazykově i svou mentalitou.
Podstatný rozdíl byl ve vzdělanosti. Zatímco pro měšťanskou a
úřednickou kulturu byla gramotnost samozřejmostí, mezi sedláky
dovedla v polovině 18. století číst a psát (dánsky)
jen asi pětina13.
Venkov byl ve všech ohledech konzervativní a pevně se držel
„starých zvyků a způsobů" a stavěl se proti všem novotám.
Na venkově dále působí svérázná instituce norské
venkovské samosprávy - tzv. selský ting . Byla to
regionální shromáždění (sněmy), která měla úlohu správní
a poradní. Tyto sněmy vznikaly před polovinou prvního tisíciletí,
kdy severogermánské kmeny v Norsku začaly zakládat velká
množství kmenových států. Na sněmu byly projednávány
záležitosti týkající se celé obce a byl založen na principu
rovnosti14.
Sedláci se scházeli proto, aby vyjádřili svou společnou vůli,
ale stále víc prostě jen proto, aby si vyslechli rozhodnutí
úředníků.
Rozvoj obchodu a posilování peněžní
výměny znamenaly výhody pro měšťanstvo, které jejich postavení
jen dál posilovaly. Venkov se stával závislejší na obchodnících
ve městě. Velké sociální rozdíly a důsledné oddělení
společenských tříd bylo příznačné pro tuto dobu. Sociální
mobilita byla nemyslitelná. Tato polarita vyústila v několik
rolnických povstání, vždy nakonec krutě potlačených.15
3. Hans Nielsen Hauge
Hans Nielsen Hauge (1771-1824) se
narodil v Tune v Ostfoldu v rolnické rodině, jako
páté z deseti dětí svých zbožných rodičů. V mládí
hodně četl, seznámil se s texty pietistů, a ty ho ovlivnily.
Jako chlapec působil podivínsky, vrstevníky a hry s nimi
nevyhledával. Značný vliv na něj měl v této době místní
farář Bernard Seeberg. Není bez zajímavosti, že tento duchovní
byl Němec, konfesně příslušník Jednoty bratrské z Ochranova
(Herrnhutu). Právě Seeberg přispěl k onomu zvláštnímu
rysu Haugeho pojetí víry, ve kterém se snoubí probuzenecká
zbožnost s činorodostí a zájmem o praktické uspořádání
života. Ten si všiml neobvyklého chlapcova zájmu o Bibli
a duchovní věci16.
Sečtělý samouk Hauge došel roku 1796 k tomu, že je povolán
zprostředkovat lidem novou a hlubší zbožnost17.
Cestoval po celém Norsku a sepisoval náboženské traktáty,
v nichž formuloval své názory o potřebě zniternění
člověka. O Haugem se často mluví jako o proroku sedláků.
Max Weber definuje proroka jako nositele osobního charismatu, který
svou misií hlásá náboženské učení nebo tlumočí boží
příkaz.18
Prorok má blízko k etickému, obzvláště sociálně etickému
učiteli, který naplněn novou moudrostí anebo obnovený pochopení
moudrosti staré, shromažduje kolem sebe žáky, radí v otázkách
soukromých a snaží se mít rozhodné slovo při tvorbě etických
řádů.19
Dále Weber říká, že o proroku nelze mluvit nikde
tam, kde hlásání posvátné náboženské pravdy nevychází
z osobního zjevení. Osobní zjevení můžeme brát za
rozhodující znak proroka.20
3.1 Hauge a obrácení
Ústředním tématem, ke kterému se
Hauge stále vracel, bylo obrácení. Vybízel, aby se lidé
odvrátili od navyklých způsobů v křesťanství, přiklonili
se k živé víře a následovali Ježíše. Církev v Norsku
byla v této době organizátorkou pokroku. Hauge však vidí
svou zemi jako národ duchovně spící a umrtvený. Všichni jsou
pokřtěni, ale jen málokdo vyvozuje ze křtu nějaký individuální
závazek. Hauge byl přesvědčen, že víra potřebuje působení
Ducha svatého, aby se mohla stát pravou vírou a nést plody. Pouze
ti, kteří přijmou Slovo (Ježíše Krista) do svých srdcí mohou
uvědoměle žít křesťanský život.
Hauge sám prožil
takový duchovní zlom v roce 1796. Od té doby se datuje jeho
touha vyvést lidi z jejich náboženské lhostejnosti. O mnoho
let později, v roce 1821, píše svému příteli: „Je to právě
dvacet pět let, co mi Bůh ve svém velkém milosrdenství,
památného rána 5. dubna 1796 nezaslouženě daroval spatřit svou
nebeskou slávu, která ve mně vyvolala mocnou lásku k němu i
k mým bližním"21.
O svém obrácení píše podrobně:
Toho dne jsem pracoval pod širým nebem a v duchu si zpíval
žalmy... V duchu jsem byl náhle tak povznesen k Bohu, že
nemohu vyjádřit, co se uvnitř mne dálo... Když jsem opět přišel
k sobě, uvědomil jsem si, že jsem dobrotivému Bohu nebyl dosavad
ku prospěchu a užitku. Věděl jsem, že od této chvíle mi nebude
na světě nic vzácnější a dražší. Moje duše poznala slávu,
která se nedá slovy vyjádřit. Pamatuji si to dodnes, jako by se
to událo včera... kdy mne Boží láska navštívila a ohromila. To
si nenechám vyvrátit žádným argumentem ani sporem. Vím, že
je-li ve mně co dobrého, pochází z tohoto okamžiku: Vroucí a
spalující láska k Bohu a bližním, zármutek pro hřích,
zármutek, že druzí by neměli být zahrnuti stejnou milostí jako
já, nutkání číst svaté Písmo. Ale přišlo také nové světlo
porozumění Písmu a učení svatých, které se propojilo do
jediného smyslu: Ježíš Kristus přichází jako náš Spasitel.
Jeho Duchem se musíme znovu narodit, obrátit a otevřít se,
abychom mohli sloužit trojjedinému Bohu... Bylo to, jako bych
spatřil svět povalující se v bahně zla. Velmi jsem proto
truchlil a prosil Boha, aby posečkal s trestem, aby aspoň
někteří mohli dojít k pokání. Od té chvíle jsem chtěl
sloužit Bohu. Modlil jsem se, aby mi zjevil, co mám dělat. Tu se
uvnitř mě ozvalo: Budeš mé jméno dosvědčovat lidem, nabádat
je k pokání a vyzývat je, aby mě hledali, neboť mě je
možno nalézt, vždyť já slyším, když ke mně lidé volají.
Proměňuji jejich srdce, aby se z temnoty obrátili do světla.22
Uplynulo celých
dvacet let, než Hauge takto veřejně popsal svou zkušenost
obrácení. Nechtěl, aby si ostatní mysleli, že musí mít stejnou
zkušenost obrácení jako on. V prvních dnech po těchto
událostech prý necítil potřebu jíst ani spát. Jediné, čemu se
věnoval, bylo studium Písma a zvěstování spásy. Nejprve
nejbližším - rodině a přátelům. Později širší
veřejnosti. Mluví o tom, že obrácení je vědomý a rázný
přístup k víře, rozhodné přiklonění k Ježíši.
Následování ve stylu biblických učedníků je možné jen
v obnovené a živoucí víře. K tomu vede cesta pokání.
Skutečnost formálního křtu dětí neudělá z člověka
křesťana v biblickém významu tohoto slova. Hauge trvá na tom, že
je v hlubině srdce nutná zkušenost Boží milosti, moci a
lásky. Teprve pokáním zavládne soulad mezi vnější svátostí
křtu a vnitřní opravdovou zbožností: „Nejsme křtěni pouze
vnějším křtem a nenazýváme se křesťany... ale jsme také
pomazáni Duchem svatým a mocí víry v našich srdcích."23
Hauge vidí proto svůj úkol ve zvěstování pokání. Hříchu se
musí člověk vědomě vzdát a litovat ho. Zlo podle něj není
mimo člověka, ale v každém z nás, a proto se s ním
musí každý vypořádat sám, jen s pomocí Boha. Stát před
Bohem, který je svatý a spravedlivý, a zároveň milovat
nespravedlnost, se Bohu hnusí.24
Ospravedlnění a očištění představuje pro Haugeho jedno a to
samé. Na rozdíl od důrazu na milost, jak je typické pro luterskou
teologii, klade Hauge důraz na následování, na učednictví:
„Kdokoliv pečlivě uvažuje nad Kristovým učením a učením
jeho apoštolů, zjistí, že následování Krista a zbožné skutky
jsou zdůrazněny silněji než učení o smíření. Tomu musí být
podřízeno naše jednání".25
3.2 Křesťanovy správcovské povinnosti
K důležitým
Haugeho důrazům patří duchovní společenství s Bohem.
Partnerem v takovém společenství je na jedné straně Bůh,
na druhé straně pak celý člověk,26
resp. celý svět. Odtud plyne Haugeho důraz na celek života, jenž
má být Bohu dán do služby. Myšlenka celostného oddání se
službě prochází všemi Haugeho spisy. Člověk je „svým
vlastním správcem", je správcem svého majetku, času, peněz a
dovedností. Vše, čím člověk je, co má a spravuje, má být
dáno k dispozici Bohu a užíváno ve prospěch bližních.
"Nezáleží na tom, jak mnoho je nám svěřeno a jak mnoho jsme
obdařeni. Záleží na tom, jak věrní a přičinliví jsme,
abychom svěřené znásobili, a tak vzdali slávu Bohu..."27
Nepřekvapí proto, že Hauge chválí práci a střídmost spolu se
štědrostí a službou druhým. Naopak lakomství a lenost
považuje za lidské selhání. Dobré skutky jsou svědectvím o
světle, které přebývá ve světě: "Usilujme o to, abychom skrz
činy zářili světu...a osvítili je pravdou, že je možné být
Božími dětmi v každém potřebném jednání.28
Poslušnost Bohu a láska k bližním má být zdrojem
etického myšlení a jednání. Tyto Haugeho důrazy se promítly
v jeho životě a blíže se u nich zastavím ve 4. kapitole.
Max Weber píše, že
„cestou ke spáse mohou být skutky lásky k bližním. Ty
mohou být uváděny v systém etiky dobrých a špatných
skutků a to zpravidla funkcí proroků. Místo formální svatosti
vysloužené jednotlivými skutky padá na váhu hodnota celkového
habitu osobnosti. Skutky je třeba je usoustavnit, aby místo
jednotlivých skutků byla nastolena etika smýšlení".29
Myslím si, že toto Weberovo vyjádření je klíčové pro to, o co
se Hauge snažil. Haugemu šlo právě o tuto usoustavněnou,
habitualizovanou a v posledu institucionalizovanou (např.
vnitřní misie) formu milosrdenství. Tato snaha ho nakonec odlišuje
od pietistických kazatelů soustředících se pouze na spásu duše.
Pro Haugeho není úsilím spása jednotlivých lidí, ale celek
lidské společnosti. Důležitá je pro něj otázka tohoto světa.
3.4 Na
straně slabých a na straně práce
Z Haugeho dopisů
ovšem také silně dýchá jeho rozhořčení nad sociální
nespravedlností a ekonomickým útlakem. Stojí na straně slabých
a chce jim pomoci: „Dobrá vláda by měla zamýšlet uvalit daně
a jiné náklady na města a farnosti, které žijí v dostatku,
aby pomohla těm částem země, které jsou chudší."30
Chce podmínky vylepšovat nikoliv silově, ale využitím
hospodářských nástrojů, jaké do té doby náležely jen vyšším
vrstvám. Přichází s nápadem, který se stane pro jeho
působení charakteristický: zakládat takové formy podnikání,
které nezaměstnaným a potřebným poskytne práci a celé zemi
zajistí užitek: „...aby si půjčili peníze na založení
továrny, aby chudí mohli vydělávat na svůj chléb. Je to lepší
než jim dávat jídlo a pití a nechat je zahálet".31
Práci totiž považuje Hauge za základ pravdivého života:
Příroda nás učí, že práce je nezbytností, abychom uchovali
život. Zkušenost nás zase učí, že zahálčivost je největším
zdrojem zlého, zejména v nadaných lidech, kterým nikdo neukázal
a neporadil, jak mají své nadání přeměnit v prospěšnou
činnost. Ti pak zneužívají svou obdarovanost ke své vlastní
škodě, ale i ke škodě druhých. Je třeba jednat. Zabránit zlu a
povzbudit dobré.32
Na jiném místě pak
píše:
Musíme se proto spojit, založit továrny, začít obchodovat,
zorat pole, aby nezaměstnaní mohli pracovat a všichni, kdo chtějí
žít jako opravdoví křesťané se mohli navzájem podepřít a ne
nuceně zahálet.33
Je tedy třeba se
spojit, zakládat společně továrny, společně do nich investovat
a společně obchodovat. Je třeba podpořit všechny, kdo
nechtějí zahálet. Principy, na kterých Hauge zakládá všechny
své hospodářské činnosti, jsou svobodná vůle jednotlivce a
solidarita jednotlivců vytvářející společenství. Důraz na
svobodnou vůli a solidaritu je to, co Haugeho odlišuje od
většinového luterství a přibližuje ho kalvinismu. Podle Luthera
nemá člověk svobodnou vůli34
a nemůže vykonat nic dobrého bez Boží milosti. Zcela ztratil
původní schopnost k dobru. Dobro je možné konat jedině
z plné lásky k Bohu, ale člověk místo aby miloval
Boha, umí milovat jen sám sebe.35
Naproti tomu Kalvín zastává názor, že svět slouží jedině k
sebeoslavení Boha. Křesťan je především nástrojem, určeným
k tomuto účelu, aby přispěl ke slávě Boží.36
3.5 Sola
Scriptura
Hauge jako lidový
kazatel ostře vystupoval proti monopolu farářů na výklad Písma.37
Přestože se sám Hauge i jeho následovníci podle svého
přesvědčení věrně drželi luterského učení, budili mezi
oficiálními představiteli církve značnou nelibost. V duchu
kontinentálního pietismu trvali na luterském principu sola
Scriptura: Považovat Písmo za nejvyšší autoritu učení i
života bylo ovšem v této době mezi luterským duchovenstvem
spíše ojedinělé, Verbální inspirace Písma byla osvícenským
teologům bláznovstvím. Prostým lidem však byl Haugeho postoj
k Písmu blízký. Ve svých textech vyzýval posluchače, aby
jeho slova prověřovali „Božím Slovem," a to způsobem, který
připomíná našeho Jana Husa: „Mluvím-li proti pravdivému slovu
Božímu, prosím za odpuštění, a co jsem řekl, beru zpět."38
Byl přesvědčen, že Bible je Boží řečí k lidstvu, řeč
nezměnitelná a proto významná pro všechny časy. Člověk nesmí
odmítnout setkání nad Písmem, protože to by znamenalo odmítnout
Boha samého, který je ve Slově. Naslouchání tomu, co Písmo
říká, znamená naslouchat samému Bohu. Varuje před tím, aby se
rozum stal nejvyšším soudcem při zkoumání Písma, i když je
v něm mnoho nesrozumitelného: „Pokud srdce nebo pohnutka
mysli předchází Slovo, nebo převládnou nad ním, pak je čtení
nebo slyšení Slova k ničemu. Pokud je ale čtení závislé
na Slovu,...potom je oživeno"39.
Písmo tedy bylo
rozhodující autoritou pro Haugeho víru, život i myšlení. Z
korespondence a spisů, kde Hauge odkazuje na biblické verše,
plyne, že měl hluboké biblické znalosti40.
„Když jsem byl na počátků svého psaní, na mysl mi přicházely
biblické verše, snad z dětství, o kterých jsem ani netušil,
že je znám. Byly to hluboké myšlenky, o kterých jsem nevěděl,
odkud ke mně přicházejí."41
3.6
Kazatel, zakladatel a podnikatel
Své první texty
vydal Hauge tiskem hned v roce 1796, tedy v roce svého
obrácení. Rok na to se dostal do vyšetřovací vazby za proslov ke
shromáždění dělníků ve Frederikstadu a v Bergenu. V roce
1799 podnikl první cestu do Trondheimu. I zde byl zadržen kvůli
tuláctví42,
ačkoliv měl platný pas. Skutečným důvodem uvěznění bylo jeho
kazatelství. Církevním úřadům vadilo jeho působení a
podněcovaly úřady k jeho uvěznění. Byl to Haugeho již
šestý pobyt ve vazbě. Celkem byl uvězněn jedenáctkrát;
důvody zadržení na jiných místech země byly vždy totožné.
Svou nejdelší
kazatelskou pouť podnikl v roce 1803. Trvala 15 měsíců a
ušel při ní převážně pěšky šest a půl tisíce km.43
Jeho kázání má
pozitivní dopad. Sedm let od počátku působení nemá jen
nepřátele, ale také přívržence mezi venkovským obyvatelstvem,
ba i mezi politiky a bohatými obchodníky. Okolo Haugeho, na
místech, kterými prošel, ale i jinde, vzniká Kruh přátel,
společenství jeho následovníků, kteří se postupně stávali
vedoucími v nově vznikajícím hnutí. Byli to lidé osobně
s Haugem spojeni a ochotni se angažovat.
Hauge sám je také
velmi zdatným podnikatelem. V roce 1799 získal povolení
k pobytu v Bergenu. Dovedl rozpoznat podnikatelské šance.
Chápal je ovšem především jako možnosti pracovních
příležitostí. A o zaměstnanost chudých a o pozdvižení
bližních z bídy mu šlo. Při svých cestách na sever
například zakoupil jménem Přátel rybářskou osadu, která se
začala specializovat na lov tresek. Když si jinde všiml výskytu
kovů v přírodě, inicioval na místě založení hutního
průmyslu. Zámožného přítele přiměl k zakoupení
nemovitostí; přítel se stal úspěšným obchodníkem a lidovým
kazatelem. 44
Hauge několikrát navštívil průkopnické kolonie v neobydlených
částech země. Inicioval zde továrny na papír, jinde těžbu
mědi. Dobové líčení zachycuje Haugeho návštěvu v obci
Malselv:
Když se k nám donesla zpráva, že k nám má zavítat
sám Hauge, sešlo se u nás mnoho lidí ze sousedních statků.
Hauge se ale mezitím zdržel u nedalekého vodopádu, aby zjistil,
zda by se nedal využít pro výrobu. Když lidé viděli, že se
cizinec zabývá takovými světskými záležitostmi, jako je
prohlížení si vodních zdrojů, došli k závěru, že to
Hauge být nemůže. Pojali podezření, že to bude podvodník,
který se za proslulého kazatele jen vydává. V tom se ještě
více utvrdili, když mezi ně přišel a vyzval je, aby se
vrátili k práci na poli, protože je dobré počasí. Sám se
k nim přidal a pracoval až do večera. Teprve večer po práci,
když je vyzval, aby se shromáždili a mluvil k nim s velkou
duchovní silou, se přesvědčili o tom, že to je opravdu Hauge,
který je mezi nimi.45
Toto propojení
duchovního a světského působení je Haugemu vlastní a v dalších
kapitolách se na něj podíváme blíže. Kamkoliv Hauge zavítal,
byl pozorný pro jakoukoliv podnikatelsko-obchodní příležitost.
Lidi nabádal, aby se spojili, vzali si půjčku, stali se podílníky
a začali podnikat. Kazatelské působení však zůstávalo jeho
nejdůležitějším úkolem.
3.7 Kladné
ohlasy na Haugeho kazatelskou práci
U obyčejných lidí
z venkova dokázal vyvolal vlnu obrácení a změnu životních
postojů. Haugeho kázání byla pravděpodobně, stejně jako jeho
spisy, nedokonalá slohově i gramaticky. Přesto jeho improvizovaná
vystoupení byla strhující. Posluchači jeho kázání přirovnávali
k „dvousečnému meči, pronikajícímu až na rozhraní duše
a ducha" (Žd 4,12)46.
O tom, že lidé Haugeho vyhledávali a byli mu nakloněni není
pochyb. Sám píše:
Ať jsem se ubíral podél cest, mnozí se připojili, aby si
promluvili. Ať jsem byl uvnitř stavení, mnoho přicházelo kvůli
témuž...všude mě lidé vyhledávali, někteří se mnou ušli kus
cesty, ...tady v Jedderenu mají lidé tak velkou touhu slyšet
povzbuzení k bázni Boží, že bylo nesnadné najít tak
velkou místnost, aby se do ní mohli všichni vejít 47.
Takto a podobně
zaznamenává Hauge o svých cestách ve svých denících. Jiné
svědectví zachycuje zájem jednotlivce o setkání s kazatelem:
„Když Haugeho konečně po dlouhém hledání nalezl, rozmlouval
s ním o věcech spásy."48
Lze se dočíst o velkých shromáždění, která se sešla v domě,
kde měl Hauge kázat, nebo na obecních prostranstvích vesnic. Ve
Frederikstadu se jich podle dobového svědectví sešlo přes 400,
v Lomu 200, v Ål 300 49.
A to šlo o obce, které přes velká shromáždění, však
nepatřila k probuzeneckým centrům.
3.8
Negativní ohlasy
Reakce na Haugeho
působení byly rozdílné. V norsko-dánské, sociálně silně
rozvrstvené, společnosti jej většinou odmítali příslušníci
úřadnictva a farářstva. V roce 1800 bylo v zemi kolem 400
úředníků, pouze však jednotlivci mezi nimi byli přiznanými
haugiány. Ze 185 úředních zpráv podávaných duchovními a
výslovně Haugeho zmiňujících se pouhé tři o Haugem vyjadřovaly
kladně. 50
V ostatních případech faráři naléhají, aby se rychle a
energicky zabránilo šíření tohoto společensky škodlivého
hnutí. Na mnoha místech byli lidoví kazatelé zatýkáni pod
záminkou tuláctví, objevovaly se pomlouvačné články v novinách
a letáky proti horlivcům.51
Biskupský dopis z Kodaně určený diecézi v Kristiansandu na jihu
Norska varuje před škodlivým působením Haugeho a koluje mezi
kněžími po celé zemi. Z jednotlivých farností celého
Norska biskupu Hansenovi přicházely odpovědi, že hnutí se šíří
a sílí. Hansen reagoval takto: Musím, ze všech sil a kvůli svému
pověření v diecézi Kristiansand radit nejvyššímu kolegiu,
zastavit jakýmkoliv účinným způsobem toto zlo, které jinak
dovede dobré lidi k tělesnému i duševnímu úpadku.52
Vzhledem k tomu, že vlastními
příjemci Haugeho působení byli norští venkované - a ti si o
svých dojmech většinou písemné záznamy nevedli, je převažující
způsob přijetí spíš věcí dohadů. I mezi nimi měl Hauge své
nepřátele. Zvěsti, které Haugeho provázely a působily mu
nesnáze, nebyly podle písemných záznamů šířeny jen úředními
místy. Mezi venkovany působili donašeči. Veřejní činitelé
často nečekaně vpadli do haugiánských shromáždění.
V některých oblastech sami farníci potulné kazatele
vyháněli. Většinu případů pronásledování ale iniciovali
faráři a státní správa.
Také Haugeho výzvy k pokání mohlo i
mezi venkovany sotva vyvolat všeobecné nadšení. Vážnější
konflikt ale obnášela skupinová oddanost uvnitř nových
haugiánských společenství. Tato nová skupinová loajalita byla
často vnímána jako porušení věrnosti vůči tradičnímu svazku
rodiny a obce.53
Někteří následovníci byli náhle silněji připoutáni
k duchovnímu hnutí, než byli ke svým domovským obcím.
Hauge tak mimoděk způsobil do té doby neznámou sociální i
geografickou mobilitu rolnictva.
Negativní roli v recepci hnutí
hrála také závist, vyvolaná dary a odkazy ve prospěch haugiánů
a jejich záměrů.
K dalším proměnám ve vnímání
Haugeho stoupenců ze strany společnosti došlo postupem času. Už
dříve měl Hauge podporu v lidu, odmítavě k němu ale
přistupovali obchodníci a státní správa. Že se i pro ně
nakonec hnutí stalo přijatelným, ovšem nebylo jen ryzí vírou
ani patriotismem jeho stoupenců, ba ani ani prosperitou a růstem
haugiánských manufaktur (viz. kapitola 4. haugiánské podnikání).
Tato změna se udála mezi haugiány samotnými. Postupem času
slábne jejich zbožný způsob života a zápal. Přetrvává
angažovanost ve světských záležitostech. Haugiáni se přestali
výrazně odlišovat svým zbožným způsobem života. Trnem v oku
i nadále zůstávají jen obchodnické obci, její ekonomická
teritoria totiž ohrožují svou úspěšností.
V okresech ovšem došli širokého
uznání. V době chudoby a bídy dávali lidem zaměstnání a
to bylo významně pociťováno celospolečensky.
3.9 Haugeho přístup k vrchnosti
Jak jsem již uvedla a jak to odpovídá
počáteční situaci všech obrodných hnutí, nebyl postoj státní
i církevní vrchnosti k Haugemu zpočátku nijak přátelský.
Postupně ale sledujeme posun v přístupu vrchnosti směrem
k lepšímu. Církev i úřady jeho práci uznávají pro zjevný
vliv na mravní chování obyvatelstva (viz. kapitola 7.1 Zvýšení
mravnosti v zemi). Vztah Haugeho k vrchnosti objasňuje jedno
z mnoha obdobných líčení:
Jednoho nedělního rána, poté co byl celou noc na cestě do
Trondheimu, přišel na statek v Harangu. Jako obvykle před
cestou do kostela v Rivalu se lidé ze statku shromáždili.
Hauge byl mezi nimi. Když ho tu neděli lidé viděli, jak s nimi
přichází s Biblí v ruce, ptali se jeden druhého, kdo
je ten neznámý. Všichni se tlačili, aby viděli toho, o kterém
toho tolik slyšeli. Když je ale vybídl, aby se shromáždili, že
k nim promluví, tu mu kněz vzkázal, aby zde nevedl žádné
zbožné řeči. Hauge odpověděl: Když to farář zakazuje, musím
ho poslechnout.54
Tato ochota
k poslušnosti vůči vrchnosti nepramenila ze slabosti a
bojácnosti. Naopak Hauge se nechtěl za žádnou cenu vzdát
důsledků, které jeho reformní a duchovní cesta s sebou
nesla. Jeho poslušnost souvisela s jeho pietistickou výchovou
i přesvědčením, že takto je to podle Písma správné. Proto se
také bez obrany vydával do rukou úřadů - svých věznitelů, i
přes odpor ostatních, kteří ho bránili. I když se jim
dobrovolně vydával, úspěšně se s nimi přel a vyvracel jejich
obvinění. Ta namnoze nebyla nijak pevně podložená. Tyto pře
ovšem nezlepšily jeho postavení. Naopak, nepřátel díky svému
ostrému myšlení si nadělal u výslechů dost.
Hauge nebyl
revolucionář. Ani on, ani jeho následovníci mezi lidovými
kazateli se nevzpírali vrchnosti. Nikdo z haugiánů nekázal
proti vrchnosti jako takové. Nebyla to jen vrchnost úřední a
duchovní, ale také správci, statkáři, obchodníci a jiní
zaměstnavatelé. Opakovaně svým posluchačům připomíná
poslušnost a podřízenost vrchnosti. Odvolává se přitom na
apoštola Pavla a jeho pravidlo: Každý ať se podřizuje vládní
moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny
od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá
se Božímu řádu... (Římanům 13, 1 2). Haugiánští
kazatelé tedy byli lidmi slova a práce, kteří ovšem dbali zákonů
své země. Je nutné dodat, že obrácení, k němuž volali, s
sebou implicitně neslo zavržení třídní společnosti, která
ignorovala obyčejné lidi, kterými byla naprostá většina Norů.
3.10 Hauge
jako spisovatel a publicista
O Haugem je možné
říci, že je dodnes nejčtenějším spisovatelem Norska.55
Nevzdělaný venkovský samouk začal po svém duchovním obrácení
psát. Jeho sloh, rukopis a gramatické chyby ukazují na to, že
mu chybělo jakékoliv formální vzdělání. Toho si byl sám dobře
vědom a vyjadřoval to citátem z Pavla: „I když mi chybí
výmluvnost, poznání mi nechybí, to jsme vám pokaždé a v každém
ohledu ukázali (2 K 11,6). Pro své spisy usiloval o všeobecnou
srozumitelnost: „Budu mluvit tak, aby mi rozuměli všichni, kromě
těch, kteří jsou zaslepeni svou vlastní rozumností."56
O tom, že se jeho knihy četly, svědčí počty jejich vydání.
Hauge vydal 17 prací. Kniha Základy křesťanského učení
(Christendommens Lærdoms Grunde, Kristiansand,
1804) byla vydána celkem desetkrát v souhrnném nákladu
40 000 výtisků.57
Podle dobových výpovědí považovali lidé tyto knihy za planoucí,
srozumitelné a proniknuté živou křesťanskou vírou.58
O popularitě Haugeho
knih svědčí t aké zápisy z úředních konfiskací z roku
1805. Výnos byl vydán cíleně, proti distributorům a prodejcům
Haugeho knih. Úřady dobře rozpoznaly, že jeho populární texty
mají přímý vliv na šíření hnutí. Úřady výnosu proti
distributorům a prodejcům na mnohých místech využily k domovním
prohlídkám ve svých obcích. Přestože majitelé tyto knihy
považovali za cennost a před prohlídkami je pečlivě ukrývali,
záznamy z konfiskací ukazují na jejich velké rozšíření.
Příkladem může být konfiskace v obci Sunnlyven s přibližně
1000 obyvateli. U 84 obyvatel zde bylo zabaveno přes 200 Haugeho
publikací.59
Paradoxně ovšem zprávy o konfiskacích motivovaly převážně
negramotné obyvatelstvo k tomu, aby si také pořídilo Haugeho
spis. Zvědavost, ale i zájem o věci víry, roznesly Haugeho knihy
po celé zemi.
3.11 Vliv
Haugeho knih a dopisů
Rychlé rozšíření
Haugeho publikací posílilo norské národní obrození. Na mnoha
místech země lidé náhle četli stejné texty. Myšlenky, názory
a postoje, které v nich Hauge předkládal, se stávaly postoji
stále většího počtu lidí. Lidé s rozdílným zázemím a
z různých míst začali jednotně myslet. Postupem let se
původní kruh přátel rozrostl a jejich postoje se staly všeobecně
sdílenými postoji. Haugeho dopisy (zachovalo se jich 509 a je to
nejspíš pouhý zlomek toho, co napsal) kolovaly po venkovských
usedlostech v opisech a četly se při domácích
shromážděních.60
Dopisy měly ponejvíc charakter kázání, a byly často adresovány
„milým bratřím," tedy širokému kruhu žen i mužů po celé
zemi.
Jeho soukromé dopisy
měly často ráz poradenský. Rady se týkaly nejen duchovního
života, ale také věcí praktických. Hauge často dopisy řídil
obchodní operace, se společníky si vyměňoval informace, a nebo
v nich nabádal, aby adresát s podnikáním začal.61
Například Hanse Bacheruda, který se k Haugemu nově
přiklonil, přemluvil ke koupi tiskařského obchodu.
Zajímavou součástí
jeho poradenství bylo zprostředkování sňatků. Dochovala se jeho
korespondenční intervence, kdy nabádá mladou dívku z Trondheimu,
aby si navzdory tajnému snoubenci vzala - nám již známého
Hanse Bacheruda, stárnoucího a úspěšného majitele tiskárny
v Kristiansandu. Dívku přemlouvá: „Bacherud je starý, až
zemře, zdědíš tiskárnu a můžeš se pak provdat za svého
přítele Moeho". Tak se stalo. Přítel se po smrti Bacheruda
přestěhoval do Kristiansandu a vedle tiskárny dal vzniknout
továrně na tabák a obchodní společnosti. Továrna na tabák O.
P. Moe & Søn donedávna existovala pod stejným jménem jako
tehdy.62
Ve 20. století se spojila se společností Rose Tobakk A/S a v roce
1971 se sloučila s British American Tobacco Norway AS. Moe byl
jedním z nejvěrnějších stoupenců a podporovatelů Haugeho,
z tzv. haugiánských starších.
Je těžko
představitelné, kdy při všech svých dalších činnostech našel
čas pro psaní. Psal na svých cestách, v době odpočinku a
ve vazbě. Vše co napsal před rokem 1804 nese stopy toho, že to
bylo psáno ve velkém chvatu. Z velké části si své knihy
sám také vázal. V roce 1800 pro něj pracovalo pět tiskařů.
Jedna z tiskáren pro něj pracovala nepřetržitě pět
měsíců.63
Zajímavá je v této souvislosti Haugeho vzpomínka,
prozrazující, jak velmi mu šlo o otevřenost k vrchnosti: „Ze
všech vydání jsem posílal výtisk veliteli policejního okrsku
v Kodani a stejně tak každému veliteli norských diecézí,
aby věděli, o čem píši."64
4.
Haugiánské podnikání
Některé Haugeho
důrazy odpovídají luterským důrazům. Například důraz na
povinnost dennodenní práce a představa práce jako služby Bohu.65
Učení o stvořitelských řádech66,
ve kterých má člověk zůstat, protože jsou Bohem dané, však
odmítá. Jeho přáním je, aby křesťané začali podnikat a
zlomili tak moc chudoby a útlaku „světáků", kteří mají
ekonomickou moc. V tom tkví jedinečnost Haugeho přístupu. Ne
revolucí, ale vlastním přičiněním, je třeba si vydobýt
důstojné postavení.
Bohatí lidé této
doby drží lid množstvím zákonů v jejich bídě (např.
zákonem proti tuláctví). V Haugeho cestovních denících jsou
zachyceny informace o době a podmínkách, ve kterých museli
obyčejní lidé žít. Podrobně popisuje všechno, čeho si při
svém patnáctitisícovém kazatelském putování 67
zemí povšiml.
Přívrženci Haugeho
zřizovali vlastní spolkové pokladny, z nichž podporovali
potřebné. Vytvořili systém dávek, poskytovali si vzájemně
úvěry a všemožnou pomoc,68
začali podnikat na základě podílového majetnictví. Finanční
operace, které provádějí, znamenají významný společenský
předěl: svobodné nakládání s majetkem a dědictvím
přestává být výsadou pouze majetných a šlechty.
4.1
Obchodník a podnikatel Hauge, Valsengården
Hauge nebyl jen
lidovým kazatelem, přinášejícím novou zbožnost lidem v Norsku.
Byl také průkopníkem zakládání nových továren a živností.
V této souvislosti je třeba mít na paměti
sociálně-společenské a přírodní podmínky země. V součtu
tyto podmínky odrazovaly investory od podnikatelských aktivit.
Vyhlídky na zisk byly velmi malé. Hauge chtěl ale podnikat proto,
aby pomohl lidem. Zlepšení životních podmínek lidí chápal jako
křesťanskou povinnost správcovství 69
(viz kapitola 3.2. Křesťanovy správcovské povinnosti) a proto
vědomě vstoupil do ekonomické sféry.
Jeho nejdelší
podnikatelskou činností bylo obchodní působení v Bergenu
v letech 1801 až 1804. Z chudého vesnického chlapce se
vzmohl na obchodníka v Bergenu. Pomocí půjček od svých
přátel založil rozsáhlý a vysoce ziskový komerční komplex
Valsengården.
Ten svou úspěšností ohromil celý Bergen (v té době byly
mnohé obchodnické domy v ekonomické tísni a Hauge svého
úspěchu dosáhl během zhruba jednoho roku)70.
Získal také několik obchodních lodí, které objížděly pobřeží
Norska. V Bergenu také vstoupil do obchodní komory. Jedním
z důvodů tohoto vstupu mohla být praktická ochrana proti
dalším uvězněním, protože v Norsku stále platil zákon
proti tuláctví, zacílený na haugiánské kazatele. Obchodní
licencí získal Hauge právo svobodně cestovat. Takto mohl
pokračovat v evangelizačním působení kdekoliv v Norsku.
Proč si Hauge vybral Bergen jako místo obchodních činností mělo
zřejmě také praktické důvody. Vedle výhodnosti postavení města
na západním pobřeží země zde při předchozích pobytech neměl
žádné střety s místními autoritami.71
Hauge obchodoval
zejména s obilím. I zde se zřejmě řídil prostou, ale
jasnou selskou úvahou. V době hladu chtěl ulevit těm, kteří
byli v nedostatku, a to zejména na severu země. Doufal, že
obchodní aktivity mu přinesou takový zisk, ze kterého bude možné
financovat továrny a jiné průmyslové podniky. Prakticky se však
většina zisku okamžitě vracela do investic v jeho obchodním
komplexu a na finanční podporu jinam už prostředky nezbyly.
V obrovském rozmachu jeho obchodů se
ale brzy projevil nedostatek v obchodnickém vzdělání.
Zmatečné finanční záznamy i neznalost účetních pravidel celý
podnik vedly do platebních problémů. Rozsáhlé půjčky a úvěry,
které rozšiřující se podnik potřeboval pro nové investice,
často vůbec nebyly účetně zaznamenány. K těmto problémům
se v roce 1804 připojil ještě neuvážený nákup lodí72.
Pokud by musel dluhy v celé výši okamžitě splatit, podnik
by se během několika dní zhroutil. Přes tyto těžkosti, Hauge i
dál získával významné půjčky a investoval do obchodu.
Úspěch, kterého Hauge v Bergenu
dosáhl, mu nepřinesl jen obdiv, ale zejména nepřátelství mezi
obchodníky. Etablovaná společnost tak projevovala svůj odpor
k přivandrovalci do jejích vlastních privilegovaných řad.
Obchodnická komunita své obavy z úspěšného podnikatele,
jehož vysoký úspěch stál v ostrém protikladu k jeho
naprosté nevzdělanosti a nízkému původu, vyjádřila formou
stížnosti. 24 předních mužů města roku 1804 společně napsalo
městskému úřadu na Haugeho žalobu. V dopise mimo jiné
vyhrožovali občanskou a náboženskou válkou v případě, že
nebudou Haugeho aktivity úředně zastaveny:
Každému je jasné, že sféra vlivu této sekty a počet jejích
následovníků neustále zesiluje. Ačkoliv nelze považovat jejich
záměry motivovat obyčejné lidi k práci a zvýšit
průmyslovou výrobu v zemi za špatné, přesto se všichni zde
podepsaní domníváme, že zdravá politika žádá, aby vlivu této
sekty a jejím přívržencům byly položeny hranice. Nechat je, aby
se rozrůstali početně i svým vlivem, by bezpochyby mělo ničivé
důsledky pro obec obchodníků, stejně tak jako pro obyčejné
lidi. Všechny tyto okolnosti jsou varováním státu i celé
společnosti,... že občanská a náboženská válka je téměř
nevyhnutelná, pokud nebudou okamžitě uskutečněna náležitá
opatření, která zastaví sektu, která nestydatě šíří sobecké
způsoby v celé zemi...Očekáváme, že na naši žádost
budete reagovat pozorně, tak jak jí přísluší.73
Tyto a podobné
nálady zčásti opadly, když byl Hauge uvězněn. Když v roce
1804 odcestoval do Dánska, bylo to naposledy, kdy spatřil Bergen.
Úřady jeho veškerý majetek zabavily a budovy i sklady
zapečetily74.
4.2 Mlýn v
Ådalen
Hauge ještě před
svým obchodnickým působením v Bergenu promýšlel, že
skuteční bratři a sestry v Kristu by měli sdílet vše, co
se týká vlastnictví, po vzoru prvních křesťanů. Pozoruhodným
pokusem o takový prvokřesťanský komunismus byl mlýn v Ådalen.
Záměr se však nezdařil; podnik založený na principech
společného vlastnictví ztroskotal na odmítavém postoji úřadů.
Krátce po tomto zamítnutí Hauge opustil myšlenku komunit
společného vlastnictví. Namísto toho podporoval budování
křesťanských společenství založených na rozsáhlé vzájemné
pomoci s formou podílnictví. Továrna v Eiker (viz kapitola
Papírny v Eiker) a mnoho později založených podniků bylo
svým způsobem variantami družstevního podnikání.75
4.3 Papírny
v Eiker
Během návštěvy
Kodaně v létě 1800 si Hauge pečlivě prohlédl dvě nově
vybudované továrny na výrobu papíru. Chtěl stejnou papírnu
založit také v Norsku. Spolu s pěti přáteli začali
plánovat výstavbu. Peníze získali částečně prodejem Haugeho
knih a z části od různých podílníků budoucí továrny
z kruhu přátel. Hauge sám neměl na podílnictví papírny
zájem. Chtěl, aby se jiní, prostřednictvím podílů, angažovali
v podniku a snažili se o jeho prosperitu. Papír se zpracovával
ze zbytků textilu, které Hauge nechal shromažďovat mezi haugiány
po celé zemi. Tak získal podnikatelskou výhodu oproti jiným
papírnám v zemi, protože hadry jako surovina k výrobě
byla nedostatková.76
Produkce byla v roce 1802 již v plném proudu a ředitelem
se stal Haugeho bratr. Továrna, jako mnoho jiných Haugeho projektů,
se skládala z několika různých výrobních aktivit. Vedle
výrobny papíru, zde fungovala koželužna, byly zde stroje na
drcení kostí, stroje na prosev zrní nebo mlýn na mletí mouky.
Kvalitou papíru předčila továrna v Eiker ostatní výrobny
v celém Norsku. Přitom plně zajistila živobytí svým
zaměstnancům i všem, kteří s ní byly nějakým způsobem
spojeni. „Všech padesát zaměstnanců dostává každoročně
nový oblek, který zaměstnanci ve fabrice ručně a kvalitně
vyrábí,"77
píše se v úředních záznamech města. Mezi padesáti
zaměstnanci bylo také několik dětí a postižených. Všichni
bydleli v prostorách mlýna a vytvářeli společenství,
které je možné přirovnat k velké rodině. Žena Haugeho
bratra, nazývaná „matka Inger," jim byla hospodyní.
Společně jedli u jednoho stolu a ti, kteří by se o sebe neuměli
postarat, byli v této komunitě zabezpečeni. Kdokoliv
onemocněl nebo zestárl natolik, že nemohl dál pracovat, zůstával
ve společenství a bylo mu zabezpečeno bydlení, strava i
ostatní potřeby.
Tovární společenství Eiker se stalo
bezpečným základem žití lidí v něm angažovaných.
„Objevili svou důstojnost jako lidské bytosti v práci a účasti
na společenství."78
Toto pracovně-duchovní bratrstvo bylo význačné nejen svou
rozsáhlostí, ale také soudržností a stabilitou, ačkoliv na
jiných místech haugiáni zakládali podobná společenství. Celá
tato organizace práce a života společenství trvala až do roku
1855, kdy byla továrna prodána.
4.4 Další podnikatelské projekty
Továrna
na papír ve Fennefoss: Továrna
začala s provozem v roce 1804 z podnětu Haugeho a
podle vzoru již fungující továrny v Eiker. Podílníci zde
byly čtyři a podnik byl od samého počátku úspěšný. I zde
byla poskytována práce a bydlení těm, kteří nebyli sociálně
rovnoprávní. I zde se vytvořilo nejen pracovní, ale i duchovní
společenství pro celý kraj. Duchovní vůdce společenství79
se stal později zvoleným poslancem parlamentu za kraj. - Továrna
byla roku 1813 prodána a brzy po té zde skončil provoz z důvodu
nedostatku starého textilu potřebného jako materiál pro výrobu.
Cihelna
Eeg v Kristiansandu: Na Haugeho vyzvání prodal mladý Ole
Eyelsen statek svého otce a koupil chátrající cihelnu80.
Podařilo se mu, sice s velkým vypětím cihelnu později
proměnit v lukrativní podnik. Tuto proměnu odepsané ruiny ve
fungující a ziskový podnik není možné nechat bez zmínky
v souvislosti s charakteristickou haugiánskou pílí. Zde
si ale proměny uznale povšimnuly úřady. Nebylo možné nevidět
úsilí, které bylo neseno silnou vírou a náboženským
přesvědčením81.
Cihelna se stala důležitým
argumentem haugiánů proti nařčení, že Haugeho kazatelská práce
odvádí od pracovitosti. Do roku
1814 cihelna zaměstnávala 17 lidí, byla spojena s dalšími
zemědělsko-průmyslovými činnostmi a byla na vrcholu své
úspěšnosti. Eyelsen cihelnu i ostatní nemovitosti z důvodu
svého věku tehdy prodal.
Tiskárna
v Kristiansandu: S perspektivou snížit cenu svých knih
Hauge inicioval mezi svými přáteli zakoupení tiskáren na různých
místech země. V roce 1803 zakoupil jeho přítel Bacherud
tiskárnu v Kristiansandu (viz. kapitola 3.11 Vliv Haugeho knih
a dopisů). Tiskárna svému předchozímu majiteli nepřinášela
žádný zisk. I zde proto vyvolalo obdiv okolí, když Bacherud svým
úsilím proměnil neúspěšný podnik v jistý zdroj příjmů.
Také
další kraje, v nichž haugiáni působili, brzy poznaly ekonomický
přínos hnutí. Například úředník Kristiansandu psal vládní
radě doporučení propustit Haugeho z vězení, protože „v oblasti
mé správy charakterizuje stoupence této sekty loajalita a dobré
občanské chování."82
Neúspěšné
projekty: K Haugeho iniciativám patří také těžba uhlí
v Gravdalu a těžba mědi ve Vingelen v roce 1803.
Z důvodů majetkových nejasností ve vlastnictví dolů nebyl
ani jeden z projektů úspěšný a Hauge z nich po
dlouhých sporech ve věcech vlastnictví odstoupil, aniž by
s těžbou vůbec začal.
Svanoy
v Sunnfjordu: Jak jsem již uvedla v kapitole 4.1., usiloval
Hauge o to, aby mohl prodávat obilí v severní hladem sužované
části Norska levně, ale zároveň se ziskem. Aby mohl snížit
cenu prodávaného obilí, potřeboval vlastní mlýn v blízkosti
svého obchodního komplexu v Bergenu83.
Hauge zakoupil r. 1804 pozemek Svanoy v Sunnfjordu, příhodné
místo na lodním spojení mezi Bergenem a severem země. Pozemek na
podnět Haugeho zakoupil třiadvacetiletý Ole T. Helling, který
část peněz získal prodejem zděděné usedlosti a částečně mu
vypomohli půjčkou z kruhu přátel. Díky píli i
podnikatelskému duchu vedle prosperujícího statku a mlýna založil
i pilu, na kterou získal půjčku. K tomu přistavěl loděnici
a v době hladu továrnu na zpracování soli (viz. kapitola
4.3.7). V r. 1812 se stal Helling majitelem obchodu v Bergenu.
V letech 1814-1842 byl zvolen poslancem Parlamentu.84
Patří k těm z Haugeho přátel, kteří to dotáhli nejdál
ve svém světském poslání.
Každodenní práce byla pro haugiány tím, čemu rozuměli pod
slovem povolání.
Statek ve Strudshavn:
Při koupi rozsáhlých polností, ke kterým patřil také mlýn,
hostinec a 4 usedlosti, Haugeho kontaktoval sám prodávající.
Rozsah a cena majetku byla příliš velká, a proto
majitel nemohl v roce 1798 najít vhodného kupce. Proto se
obrátil na Haugeho, o jehož obchodech s pozemky věděl. Místo
na jih od Bergenu se stalo prosperujícím haugiánským střediskem.
Továrny
na zpracování soli v době hladu: Výrobnu na zpracování
soli založil a vedl Hauge v roce 1809 za zvláštních
okolností: z vězení. Dva roky předtím, r. 1807, vstoupilo
dánsko-norské království do války s Anglií a Švédskem.
Podmínky v zemi se stále zhoršovaly.85
Anglická blokáda vyostřila nedostatek obilí, ale to nebyl
v hladovějící zemi problém největší. Naléhavějším
problémem byl nedostatek soli, potřebné k nakládání ryb a
masa. Domácí produkce soli byla soustředěna ve Vallø s maximální
roční produkcí 30 000 tun soli. Odhad množství soli potřebné
pro zemi ovšem činil 189 650 tun.86
Byla to situace na pokraji hladomoru.
Hauge
v roce 1809 za této situace posílá z vězení ponížené
prohlášení norské vládě:
Vážená královská Rada si je
vědoma nedostatku soli v zemi. Jako vlastenec a člověk,
který zná skoro každé místo v Norsku, tímto nabízím své
služby pro založení výrobny soli v Lillesandu, v Ryge i
všude tam, kde jsou potřebné suroviny dostupné. Znalosti,
známosti a zájem být užitečný jsou důvody, pro které věřím,
že bych mohl posloužit svým spolubližním. Proto tato pokorná
žádost, aby mě královská
Rada laskavě nechala propustit z vězení a podpořila můj
návrh půjčkou 300 Rdl....87
Během čtyř dnů
Hauge obdržel potvrzení, že je jeho žádosti vyhověno.
Naléhavost situace byla podle všeho mimořádná. Hauge se okamžitě
vydal zkoumat vhodná místa pro založení továrny. Jedna vznikla
v Kidholmen u Lillesandu, další v blízkosti Stavangeru a
dále ve Svanøy. Ačkoliv přínos
těchto výroben byl nepopiratelný a potvrzovalo ho i úřední
šetření, Hauge byl povolán zpět do Kristiánie a na základě
soudního nařízení byl opět uvězněn.
5. Haugeho
poslední roky života
Roku
1804 byl Hauge uvězněn (viz odstavec 4.1 Obchodník a podnikatel
Hauge). Jak již bylo řečeno, skutečným důvodem jeho uvěznění
byla zloba a závist obchodnické elity. Tu Hauge svým
podnikatelským úspěchem a svým rolnickým původem vyděsil.
Porušil společenská pravidla a pronikl do jejich struktury.
Záminkou k uvěznění byla fáma o haugiánské pokladně, ze
které své podniky financují. Obchodníci vybídli dánskou správu,
aby Haugeho zatkla pro nekalou ekonomickou soutěž.
Hauge
byl držen ve vězení a dlouhé roky čekal na soudní verdikt. Ten
ovšem nepřicházel a soudní šetření se účelově protahovalo.
Šetření nabylo takových rozměrů, jakých v dějinách Norska
nebylo (k výslechům bylo povoláno na 600 lidí). Mezitím se
veřejný názor na působení haugiánů změnil a vrchnost v nich
začala spatřovat stabilizující sílu v jinak neklidné době.
V roce
1811 byl Hauge kvůli špatnému zdravotnímu stavu z vězení
propuštěn. Nastěhoval se na usedlost Bakke v Sagene, kterou
pro něj zakoupil jeho bratr. V tomto malém hospodářství se
Hauge věnoval zejména práci na zdokonalení zemědělských
a mlynářských aktivit. I v této usedlosti založil r. 1812
mlýn, který měl pomoci chudým v době hladu. V celém
hospodářství zaměstnával 23 lidí.
V roce
1817 zakoupil usedlost Bredtvet v Akeru, která byla pětkrát
větší než Bakke a i zde sám řídil její chod a 30
zaměstnanců. Lidé z okolí za ním chodili pro rady a
povzbuzení. Usedlost se stala střediskem křesťanského života
v Norsku. Na domácích pobožnostech se začali objevovat
příslušníci z vyšší třídy.
Krátce
před svou smrtí pracoval Hauge na uskutečnění plánu založit
hutě, které v zemi zcela chyběly. Důvody byly stejné jako
ve všech předchozích případech: „Jako křesťané a věřící
lidé, kteří milují Boha, máme povinnost milovat své bližní...
a pomáhat k práci chudým."88
I tento plán počítal s individuální účastí stoupenců.
K realizaci tohoto plánu už ovšem nedošlo. Hans Nielsen
Hauge zemřel roku 1824.
6.
Haugiánské hnutí
Max
Weber píše: Je-li mise proroka úspěšná, získá si prorok stálé
pomocníky, kteří se k němu druží čistě osobně. Kromě
těchto stálých pomocníků - aktivně spolupracujících
v prorokově misii - zde bývá širší okruh přívrženců,
kteří mu vypomáhají příbytkem, penězi, službou. Příležitostně
se spojují k jednání, anebo se trvale sdružují v obec.89
V norském
hnutí H. N. Haugeho je nutno odlišovat dvě etapy, mezi raným
hnutím (1797-1804) a pozdějším haugiánským. Existují zde
značné rozdíly.90
Předěl souvisí s Haugeho dlouhodobým uvězněním roku
180491.
Doba před uvězněním byla dobou Haugeho aktivního působení:
kazatelských a publicistických začátků, které přinesly prvotní
zapálení a první následovníky. Tehdy byli osloveni lidé,
z kterých se rekrutují pozdější vůdcové hnutí. Byly také
založeny první úspěšné podniky. Po roce 1804 v zemi
kazatelsky působí již mnoho dalších Haugeho následovníků,
zatímco Hauge je uvězněn. Hnutí se šíří po různých
místech Norska a sílí.
6.1
Sociální zázemí hnutí
Hauge
pocházel ze skromných poměrů, přestože jeho rodina patřila k
vrstvě rolníků, kteří vlastnili půdu. První Haugeho
spolupracovníci pocházeli ze stejných sociálních poměrů jako
on. Mezi jeho pozdější následovníky a také v kruhu přátel
byli ovšem již lidé různého společenského postavení celého
sociálního spektra: od chudých učitelů po bohaté sedláky a
obchodníky z měst. Mezi Haugeho nejbližšími přáteli bylo i
kolem dvaceti bohatých statkářů,92
kteří se stali v místě svých usedlostí vůdci hnutí.
Sociální rozdíly byly příliš veliké pro to, aby se k hnutí
přiklonili úředníci, i když několik jich mezi následovníky
Haugeho bylo také. Vliv hnutí byl zpočátku omezen na venkovské
obyvatelstvo a teprve později proniklo i do měst (zejména do
Stavangeru). Ačkoliv hnutí přitahovalo lidi napříč všemi
vrstvami, vlastní podpora Haugeho byla u lidí prostých a
ekonomicky slabých. Později, kdy haugiánské hnutí bylo
společensky přijatelné a množství jeho vůdčích osobností se
ekonomicky i společensky posunulo výš na společenském žebříčku,
získalo hnutí přívržence i mezi vyššími vrstvami.93
6.2 Hauge -
charismatický vzor hnutí
Hauge
měl představu, že venkovští chlapci jako byl dříve on sám
budou svou prací činorodě spoluvytvářet společnost. Silou své
víry měli být světlem světa. Tato představa mu pomáhala vidět
v každém člověku potenciál jeho schopností. Díky dobré
intuici i zkušenostem si uměl udělat rychlý obrázek o talentu a
schopnostech lidí a o možnostech jejich uplatnění.
Hauge
byl charismatický muž, který uměl zaujmout a předat svůj
vlastní zápal pro věci a úkoly. V jedné osobě v něm
lidé potkávali výborného taktika i strhujícího proroka. Jeho
vnitřní svoboda živená silnou vírou mu umožnila vymanit se ze
sociálního postavení společnosti té doby a promýšlet možnosti,
které by znamenaly vykročení z danosti třídního uspořádání
i pro druhé. Stal se v Norsku vůdcem rozsáhlého hnutí,
které následovalo jeho víru v lepší podmínky života. Ve
strnulé třídní společnosti byly možnosti zlepšení
sociálního postavení nemyslitelné.
Hauge však tyto možnosti objevil,
sám se jejich cestou vydal a ostatním k nim ukázal cestu. Mnoho
rolníků a nemajetných ho následovalo. Ti, kterým
Hauge pomohl touto cestou se vydat, v Norsku prakticky srovnali
třídní rozdíly.94
6.3 Haugiánské hnutí - statistika
Někteří
historici si všímají toho, že haugiáni netvořili houževnatě
organizované a početné hnutí.95
Tím více překvapuje vliv, kterého se domohlo.96
Jeho příslušníci, haugiáni, byli jen velmi volně organizováni
v místních skupinách. Hnutí stálo na bázi přátelství,
které členskou registraci nevyžaduje. Proto ani odhad jejich počtu
dnes není možný. K dispozici jsou pouze odhady o počtu stoupenců
na místech, kde haugiánské skupinky přátel existovaly. Podle
nich v roce 1804, kdy byl Hauge uvězněn, působily tyto
skupinky téměř po celé zemi.97
V některých místech to byly skupinky nenápadné, jinde silně
probuzenecké a aktivní.
Cenným
zdrojem informací jsou záznamy z farních archivů, často ve
formě stížností, které faráři na haugiány úřadům a ústředí
v Dánsku psali,98
dále pak archivy soudních procesů. Cenným zdrojem informací jsou
také vlastní zápisky Haugeho a také jeho dopisy přátelům.
Nejčastějšími obviněními ze strany farářů byla náboženská
horlivost haugiánů, tuláctví a shromažďování se po domech.
Jako v mnoha jiných případech, je to i zde právě farář,
jehož zpráva nám dnes dává představu o dění ve farnostech,
kde byly obrodné snahy.
6.4 Druhá generace haugiánů
V letech
1820 až 1830 se začala prosazovat druhá vlna. Z mnoha těch,
které Hauge kazatelsky oslovil před rokem 1804 a kteří tehdy byli
velmi mladí, vyrostli později Haugeho následovníci. Rozsah hnutí
se týkal celé norské země.99
Většina úředních zpráv a stížností na haugiány, jak již
bylo řečeno, byla psána ve velmi nepřátelském tónu a byla plná
emocí, což svědčí o tom, jakou hrozbou se pro úředníky
stávalo probuzení. Dosáhlo takových rozměrů a rozšíření, že
představovalo ohrožení státních úředníků (světských i
duchovních) a dotýkalo se základů samotné třídní společnosti.
Většina úředníků považovala za potřebné hnutí zastavit za
každou cenu - třeba i použitím násilných prostředků.
V hnutí nespatřovali marginální a neškodnou epizodu,
a proto jejich výbušný a přehánějící způsob psaní
stížností je pochopitelný. To ale znamená, že jsou zřejmě
počty haugiánů ve stížnostech jistě nadsazené a
přehánějící. Nevzít však tyto dopisy a údaje v nich v potaz,
by byla velká chyba. Podobnost těchto dopisů z různých míst
země je zarážející. Většina obyvatel byla neutrální a
pasivní, přesvědčených haugiánů byla menšina. Byli to ovšem
lidé zapálení a to jim umožňovalo chopit se nového programu a
druhé vést.
7. Sociální důsledky hnutí,
zhodnocení Haugeho vlivu
Hauge
působil mezi lidmi kazatelsky, publicisticky, založil průmyslové
a výrobní podniky. Jeho kazatelské působení vedlo k přímému
obrácení mnoha lidí. Křesťanská víra jako osobní přístup
k životu, který vyžaduje odpověď v podobě
odpovědnosti, se stala novou motivační silou.100
Pokud dříve rolníci odmítali cokoliv nového, i když to bylo
zjevně pro jejich dobro, nyní se situace obrátila. Hnutí začalo
Haugeho kázáním a skončilo změnou v chování lidí, které
následně vedlo i ke změnám společenským.
7.1 Zvýšení
etické zodpovědnosti v zemi
Ústředním
smyslem jeho kázání bylo obrácení v biblickém slova
smyslu. Pravé obrácení podle Haugeho má vést k živé víře.
Rozdíl mezi živou a mrtvou vírou spočívá v ovoci, které
nese. Toto ovoce je viditelným znamením obrácení. Skutečně,
prvním výsledkem Haugeho kazatelského působení byla často změna
životního stylu lidí, které oslovil. Podle svědectví to nebyly
jen jejich dobré mravy, ale „láska Kristova byla ve všech jejich
skutcích a vztazích"101.
Byli pověstní tím, jakou vážnost přikládali etickým závazkům
ve svých životech. O dobrém mravním chování haugiánů psali
i jejich zapřísáhlí nepřátelé z úředních míst a
pokládali ho za přínosný: „Haugeho následovníci se rozpoznají
podle mravnosti, pracovitosti a střídmosti."102
Jinde se píše o mírnosti a bohabojnosti.103
Haugiáni
působili ve svých obcích jako kvas, stávali se vzorem morálních
hodnot tím, jak sami žili. Svědectví četných obrácení a změn
života lidí jsou zachycena v dopisech a výpovědích. Jednou
z viditelných změn byl pokles alkoholismu.104
Haugiáni působili kazatelsky dokonce i mezi Laponci (Sámy) v
nejsevernějších oblastech země. Tam byl alkoholismus zničujícím
problémem.105
Náboženské probuzení se stalo jedním z faktorů povznesení
venkova. Podle statistických dat sebraných duchovními a školskými
úřady106
bylo např. ve vesnici v blízkosti Kristiánie (Nedre
Borgesyssels) dříve „ze 103 pracujících závislých na
alkoholu, nyní 20 abstinujících."107
Etické uvědomění bylo přímo úměrné celkové dynamice hnutí.
Sílilo a sláblo podle toho, jak prospívalo hnutí jako celek.108
O
etické uvědomění a křesťanskou životosprávu usilovali také
faráři církve. I oni kázali proti nemravnosti a snažili se
vštěpovat svým posluchačům křesťanskou etiku. Jejich snahy ale
troskotaly především na tom, že sami nebyli zdaleka bezúhonní.
Neuměli ukazovat na cestu křesťanského života a jeho základ:
společenství s Bohem. Hauge své působení jednoznačně a
výslovně opíral o tento moment. To je příčinou, že jeho
kritická a nabádavá slova nebyla odmítnuta, a to i tehdy,
kdy rolnictvo bylo ve všech ohledech konzervativní a důsledně se
drželo starých zvyků a způsobů a stavělo se proti všemu
novému. Rozpravě o tomto etickém východisku Haugeho komplexní
mise se věnuji v kapitole 8.
7.2 Zvýšení gramotnosti
V Dánsko-norském
státě byla sice zavedena všeobecná školní docházka již v roce
1739. Církevní struktury vzdělání lidu podporovaly, mezi sedláky
ale ustanovení narazilo na tak silný odpor, že vláda zákon r.
1741 stáhla.109
Teprve haugiánské probuzení, doprovázené šířením Haugeho
spisů, probudila mezi lidmi touhu číst. Pokud jistá gramotnost
mezi sedláky dříve byla, nebyla to věc jejich dennodenní
potřeby. Nyní se situace změnila. Čtení Haugeho knih se stalo
součástí všedního dne. Jeho knihy byly vnímány jako cennost,
jíž stojí za to věnovat pozornost. Vzbudily tak velký čtenářský
zápal, že se haugiánům začalo přezdívalo „čtenáři."110
Haugeho dopisy se ručně opisovaly a šířily. Ti, kteří na
dopisy chtěli odpovědět, se museli učit „psát". Rozsáhlá
korespondence mezi haugiány se označuje jako „haugiánské
dopisy".
Rozmach
gramotnosti, dopisy jako pouto přátel, písemné přípravy
lidových kazatelů, to vše mělo vliv na rozvoj spisovatelské
kreativity mezi prostými lidmi. V kruhu Přátel bylo zaznamenáno
přes 74 spisovatelů - zajímavý vedlejší úspěch lidového
hnutí.
7.3 Růst a reformy zemědělství
Haugiáni
se staly průkopníky v mnoha společenských oblastech.
Odvětví, ve kterém se prosadili nejvíce, bylo ovšem prostředí,
z něhož sami většinou vzešli, v zemědělství.
V obci Lom, obilnici země, to byl
haugián, který sestrojil první secí stroj. Lom se také stal
příkladem toho, jak hnutí spojovalo příslušníky různých
vrstev. Vůdci hnutí se zde stali dva muži: námezdní dělník a
sedlák z aristokratické rodiny. Historici se shodují, že
tato doba zaznamenala velký hospodářský růst země. Někteří
tuto dobu nazývají „znovuzrození norského zemědělství."
75% populace tvořilo venkovské obyvatelstvo. Z něj tvořilo 90%
námezdní hospodáře. Výrazný nárůst zemědělství je patrný
z hodnot produkce na hlavu:111
|
Rok
|
Produkce ječmene (100 litrů/os.)
|
|
1809
|
2,1
|
|
1835
|
3,6
|
|
1855
|
5,9
|
Hodnoty ukazují, že během 50 let
došlo k silnému nárůstu produkce zemědělství. Příčinou
růstu jsou v této době, zejména na začátku století,
rozsáhlé investice, změna pracovních postupů a využívání
technologií. Tyto změny umožnily růst pracovní produktivity.
Venkovská elita byla
první, která si nové metody v zemědělství osvojila.
Tato elita jako vzor novátorského a podnikatelského myšlení byla
otevřená změnám, které pro ni znamenaly výhody. Jinou skupinou
byli bohatí sedláci, vlastníci rozsáhlých statků a polností.
Byli mezi nimi sice někteří příznivci modernizace a nového
zemědělství, většinou však byli odmítaví ke všemu novému.112
Třetí skupinou byla příměstská hospodářství bohatých
obchodníků, kteří se z nacionalisticko-romantického důvodu
přiklonili ke krásám venkovského života. Zemědělství nebylo
jejich hlavním zdrojem příjmů, a proto měli možnosti novinky
vyzkoušet, aniž by se museli strachovat o zisk.
Čtvrtou skupinou byli prostí rolníci, kteří na nové stroje
neměli prostředky. Ti se přidržovali osvědčených způsobů.
Právě
z nich se rekrutuje nová elita - haugiánští zemědělci.
Uměli číst a psát a udržovali mezi sebou bohatou korespondenci.
V dopisech se vzájemně informují o nových technologiích a
jejich úspěšném zavádění. Tato nová složka agrární
společnosti postupně ovlivnila smýšlení konzervativních
rolníků.113
Historické studie považují haugiány za jednoznačný reformní
element v rolnictvu.114
Hauge sám byl nejdůležitějším šiřitelem reforem. Pracovitý a
praktický115
byl již svým původem předurčen k tomu, aby se s ním
rolníci mohli identifikovat. Byl jedním z nich, proto ho
následovali v jeho inovacích.
Hauge
při svých cestách navštívil snad každou osadu v Norsku. Jeho
geografické znalosti Norska a znalosti zdejších obchodních
podmínek byly mnohem lepší než kohokoliv z jeho současníků.
Měl vizi norského rolníka pozdviženého z duchovní
netečnosti. Chtěl ukázat, že křesťanství a ekonomické
podnikání se vzájemně nevylučují. Během svých cest do Dánska
se zajímal o pěstitelské metody, které by mohly být použitelné
v Norsku. Vyznal se obstojně v moderním zemědělství a
dovedl rolníkům v zemi poradit. Vydal pro zemědělce
informační příručku.116
Prozrazuje v ní porozumění skutečným problémům
zemědělství a dává realistické a konkrétní návrhy na
zlepšení. Tím předstihl dobu a odstartoval prosperitu
v zemědělství, která trvala celé devatenácté století.
7.4 Změny ve
struktuře obyvatelstva: z venkova do měst, od zemědělství
k obchodu a řemeslu
Dopad Haugeho
působení vystihuje přípis norského
úředníka: „Dříve bývalo naprostou výjimkou, aby někdo, kdo
se narodil jako rolník, nezůstal po celý svůj život rolníkem.
Nyní však jeden haugián za druhým přichází do města, vyhlédne
si vhodný obchod nebo začne s řemeslnou výrobu. Zakládají si a
pouštějí se do podnikání... byl zde podnícen zcela nový duch,
dříve neznámá síla."117
Mnoho haugiánů se
přestěhovalo do Bergenu, kde jim Hauge pomohl rozjet podnikání.
Během prvních deseti let bylo ve městě takto založeno nejméně
dvacet podniků a jejich majitelé se stali bohatými a váženými
občany. Sedm haugiánů společně založilo první textilní
továrnu v Bergenu (r.1832). Haugiánské tiskárny
vyprodukovaly v letech 1832 až 1837 88 tisíc výtisků, které
kolovaly po celé zemi. Další dva se stali význačnými
podnikateli v Oslo. Kromě toho zde bylo množství haugiánských
malopodnikatelů.118
Mezi význačné haugiánské podnikatele v Kristiansandu
patřili zejména tři, kteří později usedli v parlamentu.119
Haugiáni dále založili 8 podniků
v Drammen, mezi nimi druhou největší přádelnu v zemi120.
V Trondheimu žilo okolo padesáti haugiánských rodin, z nich
se některé zabývali řemeslem a obchodem. Mnoho z nich bylo
původně rolníky, ale Hauge je nasměroval do měst a k řemeslu.
Jiný haugián, který se z venkova přestěhoval do města, se
během času stal majitelem velkého koncernu: továrny na zpracování
ryb, továrny na solení ryb, barvírny, pekařství, dvou mlýnů a
oděvní továrny.121
On i jiní úspěšní haugiáni museli čelit nepřátelskému tlaku
ze strany etablované podnikatelské společnosti.
Zahraniční
obchod122
neměl na národní ekonomiku velký vliv. Do roku 1875 nepřesáhl
export čtvrtinu čistého národního produktu. Zvýšení životní
úrovně je proto třeba přičíst na vrub rozvoji domácí
produkce. Zdrojem tohoto rozvoje byla mimo jiné haugiánská
podnikatelská mentalita. Změny, které tato nová mentalita
způsobila, znamenají významný společenský předěl, kdy
svobodné nakládání s majetkem a dědictvím nepřísluší
pouze svobodným a šlechtě.
7.5 Na
cestě k modernímu národu
Zmínila
jsem okolnosti rozpadu kalmarské unie, které vedly k tomu, že
Norsko ztratilo samostatnost i svoji politickou reprezentaci. Norové
akceptovali, že jsou součástí dánského národa.123
V podmínkách pozdního absolutismu v Dánsku, kolem roku
1800, se mezi norskými patrioty124
začaly prosazovat ideály svobody a rovnosti jako pilíře norské
identity. Tyto ideály byly založeny na idealizované představě
svobodného sedláka, který tvoří základní kámen selské
pospolitosti, ve které jsou si všichni rovni.125
Identita norských elit se začala transformovat v identitu
národní.
Příznivě
působí také tolerantní postoje dánského dvora126
a měšťanstva k francouzské revoluci. Diskuse o francouzských
novinkách se u dvora stala módou. Roku 1790 byla pod dojmem
francouzských událostí v Dánsku zrušena cenzura a zavedena
svoboda tisku.
Po
bitvě u Trafalgaru usilují Británie a Francie o dánské
spojenectví. Dánové ujišťují obě strany svou neutralitou.
Britská agrese127
nakonec rozhodla o tom, že se Dánsko stalo spojencem Francie.
Spojenectvím s Francií se Británie, hlavní obchodní
partner, stala nepřítelem Norska. Kontinentální blokáda oddělila
Norsko od Dánska. Dopad byl katastrofální hlavně v oblasti
zásobování. Norská závislost na dovozu potravin a k tomu
rok velké neúrody v samotném Norsku měly za důsledek
hladomory, jimž v letech 1808 a 1809 padlo za oběť přes
60 tisíc lidí.128.
Protože Norsko nemělo vlastní banku, nemohli norští obchodníci
mobilizovat své finanční rezervy k překonání krize. Krize
nutila k hledání nových postupů, které by se neohlížely
na dánskou metropoli. K těmto těžkostem přibylo i to, že
Švédsko obratným diplomatickým jednáním s Ruskem a
Británií dosáhlo toho, že mu za pomoc proti Napoleonovi bylo
přislíbeno připojení Norska.129
Po porážce Napoleona u Lipska r. 1814 je dánský král donucen k
souhlasu s odstoupením Norska Švédsku. Proti nároku na
norský trůn se postavil Georg Sverdrup, norský filozof a patriot,
který prohlásil, že v duchu intence kalmarského spolku
okamžikem, kdy dánský král podepsal kielský mír a zřekl se tak
své vlády v Norsku, přestává být Norsko dědičnou
monarchií Dánska a suverenita přechází do rukou norského lidu.
Jeho zástupci mají rozhodnout o dalším osudu země. Švédský
princ tuto koncepci přijal. Na zámečku v Eidsvoll se porada
složená z předních norských obchodníků a úředníků
shodla na tom, že v jejich dalším konání nemá jít
a nepůjde jen o suverenitu, ale také o občanská práva a o
ústavní zřízení. Tento úkol mělo splnit shromáždění
zástupců všech stavů. Ti měli být zvoleni na farních
shromážděních a volit je měli všichni sedláci, úředníci a
měšťané starší 25 let.130
Na zámeček do Eidsvoll se dostavilo 112 zvolených parochiálních
zástupců. Mezi nimi zastupovalo selský stav 37 delegátů, ale jen
13 z nich bylo skutečnými sedláky. Na jednoho zástupce
připadalo 60 úřednických hlasů, 20 obchodnických a 2000
selských. Na svou dobu byl sám princip zastoupení sedláků velmi
progresivní.131
Delegáti byli v názoru na vztah k unii rozděleni: jedni
unii podporovali, druzí byli pro nezávislost132.
Nakonec byl králem zvolen švédský král, který musí respektovat
existenci norské ústavy a parlamentu.
Spíše
než o demokratizaci je tu možno mluvit o konzervaci moci
privilegovaných. Úředníci už nebyli jen administrativními
vykonavateli pokynů státní moci, ale sami se stali subjektem
politického rozhodování 133.
Mnozí z úřednických vlastenců považovali dál sedláka za
ztělesnění norskosti, nevyplýval však z toho pro ně
závazek dát tomuto sedlákovi rovný podíl na politickém
rozhodování.134
Až do počátku třicátých let zůstávali sedláci v norském
politickém životě především romantickou konstrukcí, nikoli
politickým subjektem.135.
Když vyslovovali nějaké požadavky, nešlo o požadavky politické,
ale sociální a ekonomické (obraceli se zejména proti zvyšování
daní). Právě sedláci nejednou volali po návratu do starých
dánských časů136.
I
kdyby sedláci byli schopni politických formulací, neměli vzhledem
k tomu, jak silné bylo zastoupení úředníků v parlamentu,
možnost své požadavky prosadit. Nevýhodou také byla jejich
nepřipravenost pro politický život. Většinou měli jen základní
znalosti psaní a čtení, neměli žádnou zkušenost s tím,
vyjadřovat své názory, či se postavit před větší publikum.
Kromě toho, jejich rozhled nesahal dál, než za hranice vlastní
obce. Vesnické obyvatelstvo bylo připoutáno k místu na celý
život a jen málokdo měl příležitost seznámit se s tím,
jaké jsou životní podmínky jinde. Rolníci takto stěží mohli
chápat svou národní a sociální identitu v rámci určité
skupiny lidí.
Výsledek
parlamentních voleb v r. 1833 přesto překvapil: bylo zvoleno
45 sedláků, ale jen 38 úředníků a 17 obchodníků.137
Sedláci byli legálně postaveni na roveň tradiční vládnoucí
elitě. Ta si růst vlivu rolníků uvědomovala dobře a mluvilo se
o nájezdu barbarů
do parlamentu a o konci
ústavního zřízení v zemi.138
Silné zastoupení sedláků ještě neznamenalo, že by již tehdy
bylo možné hovořit o nějaké politicky vyhraněné skupině.
Je
nasnadě ptát se, jak mohli mít právě haugiáni, kteří
svědomitě trvali na podřízenosti autoritám a tím podporovali
politický status quo,
sehrát důležitou roli ve formování demokratické země. Stejně
důležitá je otázka, jaké jsou důvody, že se během několika
desetiletí přeformovala politická síla rolníků z živelných
bouří v dobře organizované politické jednání.139
Politická
agitace mezi rolníky se často obracela na vůdčí osobnosti obcí.
Těmi se v krátké době stali právě haugiáni. Byli to oni,
kteří byli nejvíce politicky uvědomělí. Stávali se proto
nejvhodnějšími kandidáty do vedení a do parlamentu. Mnozí
z nich se stávali politickými vůdci rolníků. Byli ve vedení
nově vzniklé rolnické strany. Cílem strany byla spravedlivější
společnost pro všechny - samozřejmě v mezích ústavy.
Strana neoslovovala jen chudé, ale chudé a bohaté společně,
neboť obě skupiny dohromady mají „v duchovním bratrství
položit mravní základ světským reformám a světskému hnutí,
které bude směřovat k rovnosti."140
Vidíme zde, jak ideje (a slovník) haugiánů sehrává
klíčovou roli při demokratizaci Norska.
V případě
politických střetů zůstali haugiáni věrni zásadám etické
zodpovědnosti a křesťanské dobročinnosti. To je také
odlišovalo od nehaugiánských rolnických poslanců.
Hrdinou
mezi rolníky, jemuž se dostalo podpory mezi lidmi v celé
zemi, se stal poslanec a haugián Ole Gabriel Ueland.141
V novinách o něm v roce 1846 píší jeho současníci142:
Nikdo nemá větší vliv v našem parlamentu než Ueland. Má
zkušenosti a dostatek střízlivosti, není panovačný a povýšený.
Zůstává věrný svému životnímu stylu. Ueland je příkladem
výšin lidského ducha a lidských schopností, kterých dosáhl bez
pomoci vzdělání a jiných metod, které náleží privilegované
třídě.
Politický
boj haugiánů se dovolával principu rovnosti, známému z Bible.
Haugiáni odmítali k prosazování svých názorů revoluci.
Společenská zodpovědnost a zodpovědnost být dobrým správcem
byla jádrem haugiánské zvěsti. Hnutí proto nemohlo podporovat
povstání jako legitimní nástroj pro politický boj. Zdá se, že
tato skutečnost je jednou z falzifikací tvrzení Maxe Webera,
který píše, že v křesťanství byli rolníci jen výjimečně
nositeli náboženství, a tu pak ve formě komunisticko-revoluční.143
Historik
Arne Bergsgård zdůrazňuje spojitost hlásání spásy a
politického aktivismu haugiánů takto:
Jedním z rysů, které často
charakterizují silná duchovní hnutí, jsou následky, které
zasahují mnohem dál, než byla oblast, v níž hnutí začalo.
Aktivizované duchovní síly se jen tak nezastaví. To je případ
haugiánského hnutí... Stali se vůdci téměř ve všem, co se
v rolnické společnosti dalo do pohybu".144
Touha
po vzdělání, snaha o změnu poměrů, nadšení a podnikavost
v každodenních úkolech byly výrazné vlastnosti haugiánů,
které je odlišovaly od dobových konzervativních myšlenkových
vzorců, které ke změnám nemotivovaly. Významné je, že se tyto
změny netýkaly úzké skupinky lidí. Hnutí se rozrostlo tak, že
se stalo novou základnou společnosti.145
Dopisy,
putující kazatelé, Haugeho knihy i jeho cesty a působení, byly
prostředky, kterými se upevňovalo vědomí stoupenců, že jsou
součástí velkého celostátního společenství. Toto vědomí
bylo mezi haugiány vyjádřeno slovy „víme o sobě."146
Rozpoznali, že jako určitá skupina mají společné zájmy.
Duchovní spřízněnost a sociální zájmy vedly ke společnému
jednání a daly hnutí charakter sociálního systému147.
Jeho stoupenci postupně přesvědčili rolnické obyvatelstvo, že
ústava je nástrojem, který může podporovat také jejich zájmy a
to nenásilným způsobem. „Haugiánské hnutí vzdělalo rolníky
jako nikdo jiný až do dnešní doby. A to nejen ve věcech
náboženských, ale také politických.148
7.6
Církevní změny
Propast
mezi sociálním postavením orgánů správy (včetně církevní) a
sociálním postavením rolníků byla obrovská. V okamžiku,
kdy ale rolníci začali působit jako laičtí kazatelé, staví se
církevní struktury na odpor. Byla to jejich oblast, ve které
rozhodovali a kterou spravovali. Do té se nyní vlomili haugiánští
učitelé. Toto nepřátelství
nabylo církevně politického charakteru. Podle článku 14
Augsburského vyznání o církevní
správě (úřadu) učíme, že v církvi nikdo nemá veřejně učit,
kázat a vysluhovat svátosti, není-li k tomu řádně ordinovaný.
149
Haugiánské
hnutí tuto lutherskou tradici porušilo. Bylo součástí norské
církve a loajálně v ní zůstávalo, ač mnozí stoupenci
hnutí byli církví pronásledováni. Obrodné hnutí se neodtrhlo
z existující církevní struktury, ale dalo církvi novou
životaschopnost, kterou církevní autority potlačovaly. Haugiáni
pro to nacházeli vysvětlení v Bibli. Píše-li Pavel, že
„jako ten, který se narodil pouze z těla, pronásledoval toho,
který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní" (Ga 4,29),
odpovídá to i jejich zkušenosti.150
Hauge sám pronásledování ze strany církve vysvětluje takto:
„Svět vždy viděl v živém křesťanství posedlost...
Podle pravidel světa si každý může být čím chce, do té doby,
než se přizná k tomu, že je upřímný křesťan."151.
Živou víru a duchovní život haugiánů vnímali duchovní jako
projev sektářství. Jenomže pronásledovaná menšina v církvi
časem převládla a svou obrodu dokončila. Dnes je „haugianismus
považován za to nejlepší z norského církevního
dědictví."152
Haugiáni,
navzdory své loajalitě církvi, vytvářeli po celém Norsku síť
společenství . Měli svá vlastní staršovstva153
a svá vlastní shromáždění i formu vzdělávání. Církev,
která se ovšem překrývala s celou společností, byla místem
jejich misijního pole. Využívali teritoriální strukturu církve,
jíž byli členy, ale v rámci haugiánského společenství je
možné mluvit o struktuře založené na osobní víře. Vnitřní
solidarita a vnitřní struktura církve
v církvi (ecclesiolae
in ecclesia) udržovala haugiánskou identitu. Jako taková byla
vnímána ze strany církve konkurenčně.
Skupinky
haugiánů v jednotlivých farnostech vytvářely živá jádra
farností. Byli to písmáci, lidé zbožní a osobně angažovaní.
Představovali ve svém rovnostářském přístupu154
protiváhu nadřazenému přístupu farářů. Toto napětí ovšem
nebylo doménou církve, ale všech oblastí společnosti.
Členství
v norské luterské církvi a současně vědomí haugiánské
identity způsobilo, že hnutí mělo svůj vstup do církve a tudy
ji ovlivňovalo k většímu zájmu o Bibli a zbožnost.
„Prostřednictvím Haugeho
vlivu, norská luterská církev znovuobjevila své duchovní poslání
a biblickou teologii"155.
Roku 1842 bylo laické kazatelské působení legalizováno (byl
zrušen zákon, který takové působení zakazoval). Jedenáct let
poté byla založena první sdružení vnitřní misie, společnost
organizující laickou
„křesťanskou službu". Haugiánské hnutí spolu s vnitřní
misií postupně ovlivnilo vztah farářů k laické práci.
Haugianismus se stal populárním a masovým hnutím. Haugiáni byli
respektovanými osobnostmi jak na úrovních místních, tak národní.
Nebylo možné takovouto sílu ignorovat nebo se stavět proti ní.
V mnoha místních sborech většinu tvořili haugiáni. Hnutí,
jakkoliv silné, se od institucionalizované církve neoddělilo, ale
naopak, pomohlo církvi zvnitřku se proměnit.156
Laičtí kazatelé získávali samostatné pověření v rámci
farností a jejich práce začala být vnímána jako legální a pro
církev přínosná.157
8. Etické
aspekty Haugeho hnutí
Hauge
byl ovlivněn pietismem, hnutím zbožnosti uvnitř luterského
protestantismu. Ačkoliv všichni pokřtění jako nemluvňata
příslušeli k církvi a byli vzděláváni v luterském
učení, živou křesťanskou víru často postrádali. Tuto
nedostatečnost se Hauge snažil v duchu pietismu napravovat.
Pietistická myšlenka individuálního osobního obrácení byla
Haugemu vlastní. Zdůrazňoval potřebu živé, osobní víry
v Ježíše Krista a zkušenost obrácení. Jen tak je
možný nový život v Duchu svatém. Potřebujeme Ducha
svatého, aby mluvil k našim srdcím skrze Písmo a osobně je
nám vykládal. Písmo je třeba číst a kázat zbožně tak, aby
proměnilo náš život. „ ...jen znalost nestačí k pravému
křesťanství - neboť to spočívá spíše v jednání. Náš
drahý Spasitel příkladně často poukazoval na lásku jako na
pravou známku svých učedníků" 158
Hauge od počátku prosazoval potřebu viditelných důsledků
obrácení pro postoje křesťana ke společnosti. Častý předsudek,
který se týká obrázku pietisty je, že se zajímá
jen o svou spásu a tu nachází v ústraní mimo svět ve
vnitřním pokoji duše. Hauge ovšem není upjat na příští svět,
ale zajímají ho skutečnosti tohoto světa a celá společnost.
Hauge byl ovlivněn
Lutherovou myšlenkou všeobecného kněžství. Ubohou mravní
a duchovní úroveň společnosti vyčítal duchovenstvu. Se
zřetelnou narážkou na Mt 23,13159
píše: „Jste vzděláváni k tomu, abyste lidem otevírali dveře
božího království. Sami ale stojíte venku."160
Faráře obviňuje z toho, že v lidech neprobouzejí víru,
která by s sebou nesla lásku k Bohu a k bližním.
Svým postojem tak Hauge odrážel biblické proroky, kteří ostrými
slovy volají funkcionáře kultu k tomu, aby pečovali o
svěřené stádo (Ez 34,2nn)161
a usilovali o spravedlnost a péči o slabé (Iz 2,10nn)162.
V Haugeho
působení je rozpoznatelná myšlenka, že člověk je celek a
k duchovnímu patří vždy také tělesný aspekt. V průběhu
dějin křesťanské církve a její teologie probíhá diskuse o
tomto vztahu niternosti, změny života a uspořádání společnosti
již od samého začátku. Ještě v novozákonní době dochází
ke zkreslení Pavlova důrazu na Boží milost a jeho odmítnutí
skutků. Pavel zdůraznil, že lidská spravedlnost je vlastně vždy
spravedlností Boží, nezávislou na lidských skutcích (Ř 3,21 +
násl. )163.
Proti tomu zdůraznil Jakub, že „pravá a čistá zbožnost před
Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich
soužení a chránit se před poskvrnou světa." (Jk 1, 21nn).
Prorocký důraz na jsem již zmínila: „...Ať se modlíte
sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se,
očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte
páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti
násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře
vdovy." (Iz 1, 15-17)
Hauge
spatřuje v činění dobra svůj úkol. Chce svědomí všech
připomínat povinnost, aby konali dobro ve svém okruhu - v obci,
v domácnosti, mezi přáteli, obchodník ve svém povolání
stejně jako sedlák ve své usedlosti. Každý má konat dobro na
svém místě, na které je Bůh postavil. Proti bídě musí křesťan
postavit lásku k Bohu a k bližním. Láskou a pomocnou
rukou se pomůže ven ze sociální nouze lidí, kteří sami ovšem
nesmí zahálet a o lepší život se musí přičinit. Haugemu nejde
o dobročinnost vůči chudým. Chce, aby se vlastním přičiněním
z bídy pozvedli a mohli žít důstojný život. Důstojný
život v sobě zahrnuje jak duchovní tak tělesnou oblast.
Ukázal, jak se společenství založené na důvěře a přátelství
může vzájemně podporovat v duchovních i hmotných věcech.
Spojeni ve vzájemné solidaritě, pomoci, milosrdenství a lásce k
Bohu haugiáni uskutečňovali nejen Haugeho, ale i, jak věřili,
biblickou vizi. Společenství
přátel solidárně stálo s pronásledovanými a uvězněnými
potulnými kazateli - v modlitbách i sbírkách. Vzájemnost,
osobní zbožnost, modlitba, misie, studium Bible, role laiků a
poctivá práce, to byly důrazy na kterých haugiáni stavěli svůj
každodenní život. Cestující kazatelé, dopisy a nakonec i
migrace (do měst), to vše vyjadřovalo novou mobilitu, vyrůstající
z nově probuzeného vědomí společenství.
V norské
venkovské společnosti byly pevně zakotveny tradičně přísné
normy pro partnerské soužití, které pietismus dále vyostřil.
Křesťan musí veškerý svůj vnitřní i vnější život
vědomě podřídit křesťanským zásadám. Takto normy
partnerského soužití chápal i Hauge a jeho následovníci. Sondu
do rodinného života a etických rozhodování, skrývající se za
zbožným způsobem života, poskytl nedávno českým čtenářům
překlad románu
Příběh matky a otce, v němž současný spisovatel Edvard Hoem
beletrizuje osud vlastních rodičů.164
Autora přivedla ke psaní dávná vzpomínka na otázku, kterou
matce položil a jíž také kniha začíná: „Mami, miluješ
tátu?" Při
svém vyprávění vychází z toho, co na sebe rodiče spíše
mimoděčně prozradili, ze vzpomínek jejich známých, ze zápisků
otce - lidového kazatele haugiánského typu v prvé polovině
20. století. Otec se jako dítě ze statku a potulný kazatel, věčně
na cestách a současně poddán přísnému patriarchálnímu
uspořádání, nestihne oženit. Matka, povoláním kuchařka, se
během okupace zamiluje a otěhotní s německým vojákem. Po
válce platí za poběhlici a zrádkyni. Právě ji ale požádá
otec - vlastně pěstoun vypravěče, o ruku. Veden je k tomu
kombinací praktického realismu, křesťanského milosrdenství a
snad také stopového množství lásky. Matčin vztah k němu
není o nic vřelejší. Román vypráví, jak v tomto prostředí
náročné dřiny, statků rozesetých kilometry od sebe a jasně
formulovaného vědomí poslání haugiánských věřících nesměle
vykvete cosi, díky čemuž matka na synovu otázku popravdě odpoví:
ano.
9. Závěr
Hnutí
haugiánů bylo v Norsku silou, která v 19. století
způsobila změny v mnoha oblastech společnosti. Zatímco změny
do té doby určovala vládnoucí síla „shora", hnutí prolomilo
tento vzorec. Zasadilo se o změny „zdola", které vyšly od
obyčejných obyvatel a nikoliv vládnoucí elity.
Pro
pochopení vlivu hnutí v zemi bylo třeba přiblížit
historicko- kulturní okolnosti, ve kterých se tak mocně rozeznělo
Haugeho hlásané i psané evangelium. Nábožensky probuzení
jednotlivci i skupiny následující Haugeho se angažovali
ekonomicky i politicky. Jejich silou byla ale vnitřní duchovní
konverze. Důsledkem této konverze bylo vědomí zodpovědnosti za
své jednání a zodpovědnosti za druhé i celou společnost. Pro
svou zásadovost a hmatatelné ekonomické i politické úspěchy se
nejen haugiánské postoje víry, ale také jejich životní praxe
šířily mezi obyvatelstvem a vyústily do podoby celonárodního
hnutí. Toto lidové hnutí v mnoha ohledech ovlivnilo mentalitu
společnosti (zniternění víry, solidarita), výrazně zvýšilo
sociální mobilitu nejširších vrstev (odchod do měst, sedláci
v parlamentu apod.), vedlo ke vzniku nových společenských
struktur (kruhy přátel, vnitřní misie, lidové školy), a mělo
vliv na realizaci demokratických principů v zemi (angažovanost
v politickém životě, rovnost pro všechny). Způsobilo
reformní změny v církvi, mělo vliv na celkovou
sociální situaci v zemi a v dnešním Norsku zanechalo
hlubokou duchovní a mravní stopu. Šíře a síla vlivu hnutí je
těžko měřitelná, ale fakta dávají možnost dobrat se významu
jaký hnutí mělo. Toto tvrzení jsem se snažila podepřít
konkrétními úspěchy Haugeho, jeho následovníků i celého
hnutí.
Hauge
nebyl mluvčím vrchnosti, paradoxně ale ani nestál v opozici
proti ní. Proti vrchnosti se nevzbouřil, ač kritizoval sociální
nespravedlnost ve společnosti. Třídní rozdíly sám silně
pociťoval a hledal řešení, jak tyto nespravedlnosti odstranit.
Jeho východiskem byla Bible a luterská nauka zabarvená pietismem.
Na základě toho odmítal vzpouru jako nelegitimní prostředek
nápravy společnosti. Během osmi let svého působení Hauge osobně
oslovit tisíce spoluobyvatel Norska Vydal sedmnáct publikací,
z nichž většinu psal sám, a které vyšly nákladem přes
200 000 výtisků. Země zažívala zásadní změnu v postojích
a opouštěla „starý způsob života". Ti, kteří dříve
zažívali bídu a úpadek, se nyní stávali sloupy společnosti.
Byli politicky a ekonomicky aktivní a úspěšní. Skupiny přátel
vznikaly napříč zemí a vytvářely sociální síť, která byla
novým referenčním rámcem celých rodin i obcí. Odhaduje se, že
v roce 1860 bylo v 800 tisícovém165
Norsku přes 100 000 Haugeho přátel.166
V jednolité společnosti, jakou Norsko na začátku 19.
století představovalo, měla tato odlišná skupina velký
průkopnický vliv.167
Rolnická třída vzhlížela k haugiánům jako k autoritě,
od které přijímala náboženské a mravní vzorce. Haugiáni
stanovili normy duchovního i každodenního života. Tyto změny se
promítly do celé společnosti i její struktury. Hnutí dalo vyrůst
nové sociální skupině, která se vymykala tradičnímu způsobu
chování. Proto bylo hnutí vládnoucí třídou vnímáno jako
hrozba. Z obyčejných lidí, často neschopných vyslovit své
požadavky, se stali občané vědomí si své hodnoty. Tyto
osvobozující změny pod vlivem Haugeho působení se nejprve
uskutečnily na individuální rovině - na úrovni duchovní.
Pohyb, který následoval, měl efekt na celou společnost. Důrazy
na povinnost, práci a zodpovědnost jako Boží pověření (mandát)
spolu s důrazem na loajalitu církvi zamezily tomu, aby se
hnutí stáhlo ze společnosti a stalo se sektou. Haugeho hnutí mělo
široký dopad a významně přispělo k urychlení ekonomického
růstu a k demokratizačnímu procesu země. Postupem času se vývoj
v zemi naklonil k pozicím hnutí a to již nemuselo stát
proti proudu společnosti, jak tomu bylo v letech působení
Haugeho.
10. Použitá
literatura
Edvard
Hoem, Příběh matky a otce, Praha:
Kalich, 2006
Miroslav
Hroch a kol.: Dějiny Norska, Praha: Lidové noviny, 2005
Tony Lane:
Dějiny křesťanského myšlení, Praha: Návrat domů, 1995
Alv J.
Magnus: An examination of the Haugian revival and its influence on
Norwegian society in the 19th century, Oslo: Prokla Media, 1996
Nelly
Rasmussenová: Děti severských šamanů, Rudná u Prahy: Fleur,
1995
Sigbjørn
Ravnåsen: Ånd og hånd, Oslo: Luther Forlag, 2002
G.P.Ryland:
Peasant radicalism in Early Nineteenth Century Norway, Burnaby: Simon
Fraser University, 2005
Max
Weber: Sociologie náboženství, Praha: Vyšehrad, 1998
http://en.wikipedia.org/wiki/Hans_Nielsen_Hauge
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/502672-augsburske-vyznani
Aarflot:
Hans Nielsen Hauge.Liv og budskap, Oslo, 1971
H. G.
Heggtveit: Den Norske Kirke i det 19. århundre b. 1., Christiania,
1905-11
L.Selmer:
Haugianerne, i: Norsk kulturhistorie v. 4
Dagfinn
Breistein: Hans Nielsen Hauge Kjøpmann i Bergen, Bergen, 1955
Thorvald
Moe: Demographic Developements & Economic growth in Norway 1740 -
1940, Michigan, Ann Arbor, 1970
P. J.
Eikeland: Hans Nielsen Hauges betydning for Norges politisk og
nasjonale gjenreisning i løpet av det 19. århundrede, in: Mindebok
om Hans Nielsen Hauge, Minnesota, 1826
Magnus
Nodtvedt: Rebirth of Norway' s peasantry, Washington, Tacoma,
1965
Arne
Bergsgård: Frå 17. mai til 9. april, Norsk historie 1814-1940, Oslo
1958
Sigurd
Skirbekk: Sosiologiske makroteorier. Arbeidsnotater, Oslo, Institutt
for sosiologi, 1976
1
Alv J. Magnus, An examination of the Haugian revival and its
influence on Norwegian society in the19th century, Oslo: Prokla
Media, 1996, str. 28
2
Sigbjørn Ravnåsen, Ånd og hånd, Oslo: Luther Forlag, 2002, str.
3
3
Alv
J. Magnus, An examination of the Haugian revival and its influence
on Norwegian society in the19th century, Oslo: Prokla Media, 1996
4
Miroslav Hroch, Helena Kadečková, Elizabeth Bakke, Dějiny Norska,
Praha: LN, 2005
5
Kalmarská unie vznikla roku
1397 rozhodnutím šlechtického sněmu v Kalmaru (jižní
Švédsko), které podnítila královna Markéta I. Dánská.
Královna tak spojila ve svých rukách vládu ve všech
skandinávských zemích (součástí norského království byl
Island, švédského království Finsko). Mezi předpoklady pro
sjednocení skandinávských zemí patřila etnická a jazyková
blízkost obyvatel, příbuzenské a majetkové vztahy, kterými se
propojily šlechtické rody, ekonomické vazby, a v neposlední řadě
snaha čelit rostoucímu vlivu hanzy. Roku 1523 se Švédsko
osamostatnilo a Kalmarská unie se rozpadla
(http://cs.wikipedia.org)
6
Norsku chyběla vzdělaná elita a venkovský farář byl „muž
z lidu", kterému se dostalo základního vzdělání na
tuzemské latinské škole (Dějiny Norska, str. 80)
7
Docházeli stížnosti, že sedláci nedávají své děti pokřtít,
dokonce že se nenechávají ani sezdat, že ani nedbají o
udržování kostelů (Dějiny Norska, str. 75)
8
Rolnictvo zpravidla zůstává zaměřeno k magickému
působení a animistické magii nebo k ritualismu, na půdě
etického náboženství pak vůči Bohu a kněžím na etiku stroze
formalistickou: „dávám, abys dal". (Weber, str. 201)
9
Dějiny Norska, str. 84
10
Dějiny Norska, str. 105
11
Weber, str. 206
12
Na základě poměrně přesného berního soupisu z roku 1665
se odhaduje počet obyvatel Norska na 440 000 (městského
obyv. 200 000), v roce 1769 700 000 obyvatel
13
Dějiny Norska, str. 110
14
Sedláci se na nich učili formulovat názory, diskutovat, hledat
společná stanoviska, což bylo důležité pro udržení selských
práv (Dějiny Norska, str. 85)
15Povstání
na Lofotech v letech 1786-87 bylo největším povstáním proti
střední třídě a státním úředníkům. Četná povstání
byla proti novým daním, které kvůli opakované neúrodě nebylo
možné platit. Reakce na to bylo násilné vybírání daní.
(Magnus, str. 21)
16
Seeberg, Haugeův duchovní průvodce kvůli své příslušnosti
k Jednotě, později ztratil své postavení v norské
církvi. Kromě tohoto zklamání se Hauge také se Seebergem, se
kterým ho spojovaly nábožensko-radikální názory, rozešel ve
věcech zbožnosti. (G.P. Ryland, Peasant radicalism in Early
Nineteenth Century Norway, Burnaby, Simon Fraser University, 2005,
str.25 a 32)
17
Viz odstavec 3.1 Hauge a obrácení
18
Max Weber, Sociologie náboženství, Praha: Vyšehrad, 1998, str.
165 a str. 170
19
tamtéž
20
tamtéž
21
Brev
frå Hans Nielsen Hauge, Ingolf Kvamen, v. II, str. 339,6 , Magnus,
str. 25
22
Skrifter, v.I, p.127, 20 , Magnus, str. 26
23
Aarflot, Hans Nielsen Hauge.Liv og budskap, Oslo, 1971, str. 90,
Magnus str. 26
24
Magnus str. 27
25
Skrifter, str.201, Magnus str. 27
26
Tělesně, duševně i duchovně
27
Aarflot, str.186, Magnus str. 28
28
Aarflot ,str.187, Magnus, str. 27
29
Weber, str. 271
30
Brev v.III, str. 243, 13-15, Magnus str. 29
31
Brev v.I, p.273, 18-23, Magnus str.28
32
Skrifter v.V p.289, 1-10, Magnus str. 29
33
Brev v.I, p.227, 2-10 , Magnus str. 29
34
O svobodné vůli se učí tak, že člověk do jisté míry
svobodnou vůli má: může navenek žít spořádaným životem a
může se svobodně rozhodovat ve věcech přístupných rozumu. Ale
bez milosti, pomoci a působení Svatého Ducha se člověk nemůže
líbit Bohu, nemůže se ho upřímně bát, nebo v Něj věřit,
ani si nemůže ze srdce vytrhnout vrozenou zlou žádostivost; to
však se děje Svatým Duchem, kterého dostáváme v Božím Slově.
Neboť takto hovoří Pavel v I. listu Korintským 2, 14: "Přirozený
člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu
bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají
posoudit jen Duchem." (1.18 O svobodné vůli, Augsburské
vyznání, Čtyři vyznání, Praha, Komenského evangelická
bohoslovecká fakulta, 1951)
35
G. Stemberger, 2000 let křesťanství, Kostelní Vydří,
Karmelitánské nakladatelství, 1999, str. 838
36
Tamtéž, str. 949
37
Dějiny Norska, str. 105
38
A. Aarflot, str.103, Magnus str.23
39
A. Aarflot , str. 130, Magnus str. 23
40
Ve vydání Haugeho spisů je seznam biblických odkazů, kterých
je přes 1340, v jeho díle „Biblické odkazy" odkazuje na
2313 míst Písma a apokryfních spisů (Magnus str. 24)
41
Skrifter, v.I. p.72, Magnus str. 24
42
Zákon proti tuláctví nařizoval, že každý, kdo nevlastnil
půdu, se musel hlásit do služby obci. Ukládal bezzemkům při
cestování povinnost mít platný pas vydaný policejním úředníkem
a prokazovat se kamkoliv přišel. Získat platný pas mohl jen
ten, kdo prokázal důvod své cesty.
43
Skrifter, v.VI str.7,12, Magnus str. 37
44
Olsen Brateng se v roce 1818 stal členem Parlamentu (Magnus,
str. 37)
45
Magnus str. 38
46
Magnus, str. 39
47
Skrifter v.VI str .22, Magnus, str. 43
48
Magnus, str. 44
49
Magnus, str. 44
50
Některé z těchto dopisů byly plné nenávisti a falešných
pomluv
51
Magnus str. 41
52
Magnus str. 41
53
Dagfinn
Mannsåker, Hans Nielsen Hauges motstandarar, Historisk Tidsskrift,
v.XLI str.395, Magnus str. 43
54
Magnus, str. 45
55
Magnus, str. 47
56
Skrifter,
v.I str.26, Magnus str.47
57
Skrifter
v.VI, str.21, Magnus str.47
58
H.
G. Heggtveit: Den Norske Kirke i det 19. århundre b. 1. Christiania
1905-11, str. 295, Magnus str. 48
59
L.Selmer:
Haugianerne, i: Norsk kulturhistorie v. 4, str. 257, Magnus, str.47
60
Byla to shromáždění v soukromých domech, kde jeden
předčítal ostatním a jiný byl na stráži, aby varoval před
blížícími se úředníky
61
Magnus, str.49
62
Magnus, str. 49
63
Skrifter,
v. VI str. .21, Magnus, str. 49
64
Skrifter,
v.VI str.22, Magnus, str.49
65
Také se učí, že tato víra má přinášet dobré ovoce a dobré
skutky, a že mnoho dobrých skutku, které Bůh přikázal, musíme
činit proto, že On si tak přeje. Avšak nesmíme se spoléhat, že
jimi si zasloužíme milost před Bohem. Vždyť odpuštění hříchů
a spravedlnost přijímáme vírou v Krista - jak On sám říká:
„Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno,
řekněte: Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli
povinni učinit." (Luk. 17,10), (1.6 O nové poslušnosti,
Augsburské vyznání, Čtyři vyznání, Praha, Komenského
evangelická bohoslovecká fakulta, 1951)
66
O státní moci a světské správě učíme, že každá dobře
zřízená vrchnost ve světě, právní řád a zákony jsou
dobrým pořádkem, Bohem zřízeným a ustanoveným...Neboť
evangelium chce...aby toto vše bylo považováno za pravý Boží
pořádek, aby se v těchto oblastech života dokazovalo křesťanskou
láskou, a aby se konaly dobré skutky, každý v té oblasti své
zodpovědnosti, do které byl povolán. Proto jsou křesťané
povinni poslouchat ve všem vládu, její nařízení a zákony,
je-li možno je vykonávat bez hříchu. Ale není-li možno
nařízení vrchnosti vykonávat bez hříchu, je třeba spíše
poslouchat Boha než lidi. (1.16 O státní moci a světské správě,
Augsburské vyznání, Čtyři vyznání, Praha, Komenského
evangelická bohoslovecká fakulta, 1951)
67
Magnus, str. 20
68
Dějiny Norska, str. 105
69
Magnus, str.49
70
Magnus, str. 50
71
Magnus, str.51
72
Dagfinn Breistein: Hans Nielsen Hauge Kjøpmann i Bergen. Bergen
1955, str. 137, Magnus str. 52
73
Breistein,str.144, Magnus str.55
74
Viz odstavec 5. Haugeho poslední roky života
75
Magnus,str.53
76Breistein,
str. 130,
Magnus str.52
77
Pro Memoria 3.2.1809. Norvegia Sacra bind 3 1923, str. 117,
Magnus, str. 53
78
Magnus, str. 53
79
Ole
Torgrimsen Fennefoss
80
Cihelna
svým několika předchozím majitelům nepřinášela žádný zisk
a příjmy sotva pokryly náklady výroby. Eyelsen cihelnu koupil od
Johana L. Bulla, který získal prominentní funkci na magistrátu
v Kristiánii a neprosperující a téměř neprodejná cihelna
mu proto byla přítěží.
81
Magnus, str. 54
82
Norvegia Sacra, 1923, p.116, Magnus str. 54
83
V mlynářském odvětví v Bergenu ovšem fungoval
monopol rodiny Hagelsteen. Když se Haugemu podařilo zakoupit starý
mlýn v Gierding, renovoval ho a zprovoznil, původní majitel
odstoupil od smlouvy prodeje.
84
Breistein, str. 154, Magnus str.57
85
Většina Norska byla závislá na dovozu obilí z Dánska.
V té době anglická námořní flotila zablokovala norské
pobřeží a Norsko čelilo hladu jak se dalo. Lidé pozbývali
naději a mnozí umírali hladem.
86
Magnus str. 58
87
Norvegia Sacra, v.III, p.120, Magnus str.58
88
Magnus str. 60
89
Weber, str. 181
90
Magnus, str.74
91
zřejmé je nové rozhoření hnutí po Haugeho propuštění
z vězení (Magnus, str. 75)
92
Magnus, str. 73
93
Magnus, str. 74
94
Magnus, str.60
95
Magnus, str. 67
96
Magnus, str. 69
97
Magnus, str. 67
98
Zejména faráři byli v psaní stížností velmi aktivní a
sbírali podpisy proti haugiánům. Zajímavé srovnání je
v případě obviněného školského učitele (Ole Olsen
Bjotveita z Vikør i Hardange). Farář ve své petici proti učiteli
sesbíral 12 jmen, zatímco ve stejné obci protistrana sebrala
podpisů 50 (Magnus, str. 67)
99
Magnus, str.71
100
Magnus, str. 87
101
Magnus, str.78
102
Magnus, str. 78
103
Magnus, str. 78
104Viděl,
v jaké míře alkoholismus vede chudé do bídy, i že je to
alkohol, kam se lidé před bídou utíkají. Během svého
měsíčního působení v Leinstradu u Trondheimu v roce
1799 Hauge dosáhl tak velkého snížení opilectví a dalších
neřestí v diecési, že byl úřady vyzván, zda by
nechtěl působit proti opilství i v Strinda. (Magnus, Str.78)
105Protestantský
biskup Laestadisu byl znamenitý řečník, muž železné energie,
velké horlivosti a přísnosti. Jeho učení se začalo velmi
rychle šířit po celém Laponsku. Shromáždění, na kterých
kázal, navštěvovalo čím dál víc lidí, konala se častěji a
nabývala důležitosti. Laestadius promlouval hlavně o těžkých
sociálních podmínkách, ve kterých Laponci žijí. Byl proti
shromažďování pozemských statků a poukazoval na hodnoty
morální a duchovní. Jeho kázání byla velmi ostrá a tvrdá,
a to hlavně tehdy, když se zaměřovala proti nadměrnému
pití alkoholu a krádežím sobů. Stoupenců jeho učení
přibývalo, až získalo většinu laponské populace a staré
tradice téměř vymizely. (Nelly Rasmussenová, Děti severských
šamanů, nakladatelství Fleur, Rudná u Prahy, 1995,str. 68)
106
Magnus, str. 79
107
Magnus, str. 79
108
Magnus, str. 79
109
Magnus, str. 80
110
Steen: Det frie Norge, v.4, Oslo,p.103, Magnus str. 80
111Thorvald
Moe: Demographic Developements & Economic growth in Norway 1740
- 1940 Ann Arbor, Michigan, 1970 str. 40, převzato z Magnus,
str. 84
112
Na statkáře nebyl vyvíjen žádný tlak finanční ani ze strany
úřadů, aby se přizpůsobili. Nebyl ani nedostatek levné práce,
která by je motivovala nahrazovat lidskou práci strojem. Na druhou
stranu ovšem vznikala nová řemeslná zaměstnání a proporce
lidí zaměstnaných v zemědělství se zmenšovala. Podle
statistických dat tvořilo v roce 1801 městské obyvatelstvo
8,8 %, v roce 1835 10,8 % a v roce 1865 15,6 % obyvatelstva.
Tím také sedláci získávali větší odbytiště pro své
produkty. Je pravděpodobné, že právě to vedlo k investicím
do nových metod a strojů (Magnus, str. 86)
113
Magnus, str.86
114
Magnus, str. 86
115
P.J. Eikeland: Hans Nielsen Hauges betydning for Norges politisk og
nasjonale gjenreisning i løpet av det 19. århundrede, in:
Mindebok om Hans Nielsen Hauge, Minnesota, 1826, str. 51, Magnus
str. 86
116
Skrifter,
v.V. str. 289, Magnus, str. 87
117
Viggo Ullmann: Nordmænd i det nittende aarhundrede, Kristiania,
1914, Hans Nielsen Hauge str. 22, Magnus, str. 88
118
Jeden
z těchto dvou podnikatelů Christopher Grøndahl založil
tiskárnu a nakladatelství. Ve stejnou dobu, přívrženec Jednoty
bratrské, která v Norsku misijně působila, Jørgen Wright
Cappelen založil v Oslo také nakladatelství. Druhý
z haugiánských podnikatelů měl obchod a také vlastnil
hospodářství spolu s mlýnem. V roce 1830 požádal
parlament o převzetí stříbrných dolů. (Breistein, str. 341,
Magnus, str. 89)
119
Magnus Nodtvedt: Rebirth of Norway' s peasantry. Tacoma
Washington1965, str. 268, Magnus,str. 89)
120
Při zakládání byla úřady odmítnuta půjčka pro získání
potřebného kapitálu. Potřebné peníze byly získány výlučně
od haugiánů. (Magnus, str. 89)
121
Breistein, str. 336, Magnus, str. 90
122
Na
počátku padesátých let 17. století byl přijat anglický zákon,
který vyloučil ze zprostředkovatelského obchodu mezi norskými
přístavy a Anglií všechny lodi kromě anglických a norských.
Tím se otevřel prostor pro norské loďařské podnikání. Od
poloviny 17. století nastala v západním Norsku tzv.
holandská doba, kdy prudce vzrostla poptávka po norském dřevu
v Nizozemí. Export dřeva se po roce 1807 velmi snížil.
Anglie, která byla největším odběratelem se přeorientovala na
Kanadu. V roce 1814 došlo ke ztrátě trhu norským železem v
Dánsku. Jedině prosperujícím vývozním artiklem byli sušené a
nakládané ryby. Dřevo, ryby a loďařství společně tvořilo
přes 90 procent norského exportu až do roku 1875. (Dějiny
Norska, str. 134)
123
Dějiny Norska, str. 108
124
Norské vlastenecké aktivity byly záležitostí úzké vrstvy
dánsky mluvících a dánsky vzdělaných Norů.
125
Dějiny Norska, str. 120
126
Fakticky místo slabomyslného krále vládli v zemi osvícenci
127
Britům ujištění o neutralitě nestačilo - vyžadovali vydání
dánského válečného loďstva. Když to Dánsko odmítlo, britské
lodi zahájily roku 1808 útok na Kodaň. Princ Frederik se poddal
a dánské loďstvo vydal. (Dějiny Norska, str. 124)
128
Dějiny Norska, str. 124
129
Dějiny Norska, str. 126
130
Dějiny Norska, str. 128
131
Dějiny Norska, str. 129
132
Rozhodnutí
založit vlastní stát vyjadřovalo spíš názor menšinové
skupiny vzdělanců.
133
Nedostatečné
vědomí národní identity doprovázel silný dualismus
úřednicko-obchodnické vládnoucí elity na jedné straně a
norské lidové kultury na straně druhé. Pravidla pro funkci
volitele předem eliminovaly osoby bez jistého vzdělání -
proto se dávala velká část sedláků a měšťanů zastoupit
voliteli z řad místních úředníků, kteří pak vysílali
do parlamentu poslance z vlastních řad.
134
Dějiny
Norska, str. 138
135
Mentalita norských sedláků byla taková, že konzervativně
setrvávali u zaběhaných pořádků, lpěli na tradičních
hodnotách a dovolávali se starých práv. Chovali hlubokou
nedůvěru vůči všemu, s čím přicházela vrchnost,
v norském případě reprezentovaná úředníky (nikoliv
šlechtou). Zároveň však uchovávali naivní víru v dobrého
krále. Tradicionalismus, nedůvěra k úředníkům a víra
v krále ovlivňovaly postoje sedláků a jejich jednání
v 16.-18. století. Díky výkonné vesnické samosprávě
(selský ting), kde mohli sedláci hlasitě vyjádřit svoji
nespokojenost a skutečnosti, že mohli své stížnosti posílat
přímo panovníkovi (ideu spravedlivého panovníka sdíleli se
sedláky i sami panovníci) byla většina selských nespokojeností
vyřešena smírně.
136
Odtržení Norska od Dánska bylo doprovázeno dlouhotrvající
hospodářskou krizí, zároveň byl vysokými cly ztížen vývoz
na tradiční dánský trh (Dějiny Norska, str. 142)
137
Dějiny Norska, str. 151
138
Magnus, str. 96
139
Magnus, str. 99
140
Leonard Broom & Philip Selznick: Sociology, New York, 1969, str.
222-224, Magnus, str. 101
141
Ole Gabriel Ueland, drobný sedlák a učitel z Vestlandu,
sebevědomý a nedůvěřivý samouk, jenž si svou zásadovostí
získal respekt i u svých odpůrců. (Dějiny Norska: str. 152)
142
Morgenbladet
1846: citováno v: J. Løvland: Ueland og Jaabæk kpt. i Nordmænd i
det nittende aarhundrede. Kristiania 1914, str. 188, Magnus, str. 98
143
Weber, str. 200
144
Arne
Bergsgård: Frå 17. mai til 9. april, Norsk historie 1814-1940.
Oslo 1958, str. 109, Magnus str. 99
145
Magnus, str. 99
146
Sverre
Norborg: Hans Nielsen Hauge, biografi I og II, Oslo, 1967, 1970,
str. 245, Magnus, str. 100
147
Magnus, str. 100
148
M. O. Wee og O. E. Rølvaag: Mindebog om Hans Nielsen Hauge,
Minneapolis, 1926, str. 102, Magnus, str. 100
149
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/502672-augsburske-vyznani
150
Skrifter, v.VIII str.226, Magnus str. 105
151
Skrifter, v.VIII str. 227, Magnus,str. 105
152
V prohlášení norské církve během války se píše:
„...budeme se držet naší osvědčené reformní haugiánské
cesty" (Magnus, str. 105)
153Většinu
starších vybral Hauge sám, byli to přátelé, kterým obzvlášť
důvěřoval. Ti pomáhali druhým v duchovních a hmotných
otázkách. Mezi nimi byly také ženy. (Magnus, str. 105)
154
Nodtvedt, str.276, Magnus, str. 108
155
Magnus, str. 109
156
Magnus, str. 111
157
Magnus, str. 110
158
T. Lane, str. 151 (citát z Pia Desideria, spisu P. J. Spenera)
159
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem
království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo
chtějí vejít.
160
G.P.Ryland, str. 37
161
I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Lidský synu, prorokuj
proti pastýřům Izraele. Prorokuj a řekni těm pastýřům: Toto
praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pasou
sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk,
oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete.
Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou
jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené
jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou
rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní
zvěři a zůstávají rozptýleny. Mé ovce bloudí všude po
horách, po kdejakém vysokém pahorku, jsou rozptýleny po celé
zemi a není, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral. Slyšte
tedy, pastýři, slovo Hospodinovo: Jakože jsem živ, je výrok
Panovníka Hospodina, mé ovce jsou loupeny a stávají se potravou
veškeré polní zvěři, protože nemají pastýře a moji pastýři
mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou.
162
Zalez do skal, schovej se v prachu ze strachu před Hospodinem, před
jeho velebnou důstojností! Ponížen bude zpupný pohled člověka,
sehnuta bude lidská povýšenost; v onen den bude vyvýšen jedině
Hospodin. Neboť den Hospodina zástupů přijde na každou pýchu a
povýšenost, na všechno, co se povznáší - to bude sníženo.
163
Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná
zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše
Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni
zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni
zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši... Jsme totiž
přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez
skutků zákona.
164
Edvard Hoem, Příběh matky a otce, Praha: Kalich, 2006
165
G.P.Ryland, str. 39
166
Sigurd
Skirbekk: Sosiologiske makroteorier. Arbeidsnotater. Institutt for
sosiologi, Oslo 1976 str.128, Magnus str. 118
167
Magnus, str. 118