Přednáška pronesená na mezinárodní konferenci jáhnů 11. 10. 1997 v
Brixenu
I. Jáhenský úřad
Již jen zjištění, že jáhenský úřad je základní, ano
dnes nutný úřad v naší církvi, může vést k emocionálně vzrušeným debatám.
Diakonát dodnes není ani zdaleka ve všech místních církevních obcích samozřejmě
zakotven. To ukazují také terminologické nejistoty. U kněze se naprosto
samozřejmě mluví o svěcení, u jáhna se ještě tu a tam hovoří o pouhém přijetí
do služby. Na druhé straně slavnosti, při nichž jsou laici pověřováni ke službě
v církvi, mají z pohledu vnějšího provedení někdy téměř charakter svěcení.
Konečně je i dnes - víc než třicet let po II. vatikánském koncilu - pokud se
teologické chápání jáhenského úřadu týká, mnohé ještě nejasné a sporné. Ještě stále
stojí proti sobě různé teologické koncepce, z nichž pak vyplývá, že jsou jáhnům
vymezovány úkoly s různým pastoračním zaměřením. Když koncilní otcové přijali
myšlenku obnovení stálého jáhenství, jak víme, byli k tomu vedeni různými
pohnutkami. 1. Některým se jevil na obzoru postupující nedostatek kněží a
slibovali si od stálého jáhna pomoc a ulehčení vzhledem k přibývajícímu
diasporálnímu způsobu života ve starých církevních obcích a misijní situaci v
mladých církevních společenstvích. 2. Jiní se chopili myšlenky už před koncilem
vznikajících jáhenských kroužků a usilovali o posílení diakonie v církvi. 3. A
opět pro jiné byla otázka celibátu stálého jáhna a otázka celibátu vůbec
základní otázkou při zavedení stálého jáhenství. Otázka celibátu hrála roli
především u odpůrců stálého jáhenství. Obávali se, že vyvstanou debaty o
kněžském celibátu. Tuto otázku v této souvislosti nechám nedotknutou, právě tak
jako otázku diakonátu ženy. Jsou to problémy, které je nutno vzpomenout zvlášť
při jiné příležitosti. Dále vycházím navíc z toho, že jáhen, který byl
prostřednictvím koncilu koncipován jako samostatný stupeň svěcení, nemůže být
chápán z hlediska nedostatku kněží, tedy ne jako náhrada za chybějící kněze.
Proto se budu v následujícím zabývat především motivem, který jsem uvedl na
druhém místě. Jsem totiž toho mínění, že ze stanoviska diakonie mohou být
jáhenství vytyčeny cesty, které mu mohou otevřít dalekosáhlé vyhlídky do
budoucnosti. V mnoha diecézích světové církve bylo zavedení stálého jáhenství
připraveno pod vlivem pastoračních požadavků a zkušeností, vznikalo z hnutí
zdola, zejména v tzv. jáhenských kroužcích. Tyto podněty „zdola" byly podpořeny
už papežem Piem XII. a později mnohými biskupy světové církve byly přeneseny na
II. vatikánský koncil. Rozpravy k této záležitosti měly více ráz pastoračně
pragmatický než ráz teologický. Připojili se k tomu záhy zásadní teologické
úvahy, zejména Karla Rahnera, Yvese Congara aj., a ty vedly rychle k objasnění
skutečnosti, že v záležitosti znovuzavedení jáhenství nejde o vybudování laického apoštolátu, nýbrž o vytvoření ordinovaného úřadu v církvi. Toto
pojetí bylo II. vatikánským koncilem potvrzeno a zatím se upevnilo. II.
vatikánský koncil vidí v diakonátě .pro
církev v nejvyšší míře životně důležitý úřad". Je
výslovně řečeno, že umožnil znovuzavedení stálého jáhenství proto, že k
teologické podstatě jáhenství přísluší v rozsáhlých oblastech takové úkoly,
které mohou být jinak stěží vykonávány (Lumen gentium 29). Základy teologie
církevního úřadu jsou obsaženy a závazně časově formulovány v církevní
konstituci „Lumen gentium", dále jen LG. Zde stojí základní výpověď, že
diakonát, tak jako presbyterát, patří k jednomu a témuž svátostnému úřadu,
který je propůjčen vkládáním rukou a modlitbou, jehož plnost přísluší biskupům
(LG 28f,
par. 41, OE 17, AG 16). Kdo jen trochu zná dějiny teologie, ví, jak málo
samozřejmá byla tato výpověď v době koncilu. Tato výpověď totiž sahá až za
středověký vývoj k liturgii a teologii prvních století. Koncil tak prolomil středověké
zúžení církevního úřadu na úřad kněžský, který byl plně posuzován z hlediska
moci kněze přijaté konsekrací. Z tohoto na konsekrační moc zúženého středověkého pohledu nebylo ani biskupské ani jáhenské
svěcení možno chápat jako svátost. Obnovení
bylo umožněno návratem k liturgii svěcení původní církve a k teologii církevních
Otců. Ve světle této starší tradice mohl koncil z pozice učitelského úřadu
objasnit náležitost presbyterátu a episkopátu k jednomu a témuž svátostnému
úřadu církve. Obnovení jáhenství ve smyslu svátostného úřadu v církvi vzniklo
tedy jak pastoračním rozpomenutím na problémy současnosti, tak i teologickým
rozpomenutím na rozhodující pramen víry
církve. Jen z tohoto obojího pohybu mohlo obnovení
jáhenství získat v církvi svátostnou podobu. Také v určení poměru mezi
episkopátem, presbyterátem a diakonátem došlo II. vatikánským koncilem k
důležitému přehodnocení. Až do II. vatikánského koncilu byly různé stupně
svěcení chápány jako vzestupná dráha. Koncil naproti tomu provedl obrat v posuzování
stupňů svěcení. Ve smyslu prvotní církve vychází koncil od biskupa a
potvrzuje mu plnost svátosti svěcení
(LG 21). Jáhni a kněží mají na jednom a témž svátostném
úřadu, kterého se biskupovi dostává v plnosti, podíl, a sice každý svým způsobem, specificky odstupňovaný.
Oba jsou spolupracovníky biskupa a s ohledem na svoji závislost na biskupovi a
jejich přiřazení k biskupovi jsou takto posuzováni. Tomu odpovídá, že
vykonávají oba - jáhen i kněz - svoji službu v zastoupení biskupa, který vzhledem k rozsahu svého úkolu potřebuje spolupracovníky a pomocníky. Svým přiřazením k biskupovi se ale jáhni nestávají
pouhou prodlouženou rukou biskupa. Původní dárce svátostného svěcení je přece
sám Ježíš Kristus, svěcením je každému svěcenému uděleno svátostné znamení
(character indelebilis), které ho uschopňuje být zvláštním způsobem podobný
Kristu, Nejvyššímu knězi, Pastýři a Biskupovi. Tím se svátost svěcení, ale i
vysvěcený, vymykají absolutní podřízenosti biskupovi. Svěcenému se dostává
svátostí svěcení, dané mu bezprostředně Kristem, jisté samostatnosti a vlastní zodpovědnosti,
která má být biskupem respektována. Biskup,
kněží a jáhni mají tedy každý rozdílným způsobem účast na jednom a témž poslání
Ježíše Krista, a jsou tak odkázáni na bratrskou a kolegiální spolupráci. S ohledem na různou účast na jednom a témž úřadu
Ježíše Krista vyplývají i další důsledky pro bližší určení vztahu služeb kněze
a jáhna. Pokud by diakonát byl jen průchodním stupněm ke kněžství, jevil by se
jáhen v hierarchickém podřízení pod knězem. Toto hierarchické podřízení nebo
nadřízení by se na první pohled dalo vyčíst i z LG 29. Tam totiž stojí: .V
hierarchii jeden stupeň níže stojí diakoni. .
." Při přesnějším posouzení však zjistíme, že se zde
nejedná o podřízení jáhna pod kněze, nýbrž o menší účast jáhna na úřadu
biskupském. To vysvítá z LG 28, kde se praví: „Kristus, kterého Otec posvětil a
poslal do světa (J 10,36) prostřednictvím svých apoštolů učinil biskupy -
nástupce apoštolů - účastnými svého vlastního posvěcení a poslání. Tito opět
úkoly svého služebného úřadu po právu spravedlivě předali v několikerém
odstupňování různým nositelům v církvi. Tak je z Božího ustanovení určený
služebný úřad vykonáván v různém pořádku těmi, kteří se od dob prvotní církve
jmenují biskupové, kněží a jáhni. Různým stupňům účasti na úřadu biskupa
odpovídá tedy různý řád." Tímto je v podstatě cesta starého myšlení překonána.
Tradiční teologie svěcení, tj. vzestupného žebříčku svěcení, a chápání biskupského svěcení jako nepodstatného přídavku
ke svěcení kněžskému, jsou tímto překonány. Nyní je
třeba mluvit o „teologii
svěcení s různým stupněm účasti na biskupském úřadu", a proto o přiřazení jáhna bezprostředně k biskupovi, což ovšem zahrnuje
spolupráci s kněžími, kteří se rovněž podílejí na biskupském úřadu. Tato koncepce odpovídá způsobu pohledu prvních
století. Už sv. Pavel jmenuje jáhny v bezprostřední souvislosti s biskupy -
episkopoi (Fp 1,1). Sv. Ignác z Antiochie označuje spolupracovníky (syndouloi)
(Fil. 4, Smyrn. 4,1, Ef. 2,1, Magn. 2,1). Podle apoštolské tradice sv.
Hippolyta jsou jáhni určeni „ne ke kněžství, nýbrž ke službě biskupa a k
vyplnění jeho příkazů" (Trad. apost. 8). Didascalia Apostolorum upomíná: .Buďte jednoho smýšlení, biskupové a jáhni, neboť
tvoříte jedno jediné tělo." Diakon je
dokonce představován jako .ucho, ústa, srdce a duše biskupa" (Didasc. II,44).
Občas se zdá, že jáhni na straně biskupa měli dokonce mocné postavení, a jak píše
sv. Jeroným a sv. Ambrož, „že kněží proti tomu energicky protestují". Potom, co
jsme objasnili, že diakonát má podíl na jednom svátostném úřadu, musíme se nyní
přesněji ptát po konkrétním obsahu jáhenského
úřadu. LG 29 k tomu ve zkrácené citaci apoštolské tradice
sv. Hippolyta říká to rozhodující. II. vatikánský koncil zdůrazňuje, že .Diakon není svěcen ke kněžství, nýbrž ke službě."
Kněžský úřad a jáhenský úřad jsou tedy zřetelně odlišeny. Jáhen není .minikněz",
náhradník z nouze pro chybějící kněze. Tím také není úřad jáhna jen průchozí
stupeň na cestě ke kněžskému úřadu, nýbrž samostatný úřad. Tento úřad představuje vlastní zvýraznění úřadu služby,
který v církvi zřídil sám Ježíš Kristus. Posvěcení „ke službě" znamená, že
jáhnovi je křesťanská diakonie přikázána zvláštním způsobem. Už Skutky
apoštolské říkají: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a
sloužili při stolu. Proto bratři, vyberte ze svého středu 7 mužů, kteří mají
dobrou pověst a jsou plni Ducha a moudrosti a my je ustanovíme pro tento úkol."
Potřebovali pomocníky. A tak říká již sv. Ignác z Antiochie, že jáhni jsou se
službou Ježíše Krista obeznámeni (Ef. 2,1). A církevní řád sv. Hippolyta mluví
o tom, že: „Jáhni se mají starat o nemocné a informovat o nich biskupa." (Trad.
apost. 8, porovnej Didasc. II,44) Tak byli jáhni v prvotní církvi pověřeni
biskupem, aby se starali především o chudé. II. vatikánský koncil výslovně
cituje z dopisu sv. Polykarpa: „Jáhni mají být pamětliví upomínky - být
milosrdní, horliví, žít pro pravdu Páně, který se stal sluhou všech." (LG 29). Blíženecká
láska a bratrská služba jako následování Krista jsou samozřejmě uloženy každému
křesťanovi, a to přijetím svátosti křtu a svátost biřmování. Jak II. vatikánský
koncil neustále zdůrazňuje, má samozřejmě zrovna tak církevní úřad v celku, tedy i úřad biskupský a kněžský, charakter služby. Zvláště zřetelně říká LG 24, že biskupský úřad je „opravdová služba", proto i v Písmu svatém označován slovem diakonia, to
znamená služba (porovnej Sk 1,17
a 25, Ř 11,13, 1 Tm 1,12). Biskupům, kněžím a jáhnům je tedy
společně uloženo ve jménu Kristově v církvi vykonávat a rozvíjet diakonii Ježíše
Krista vůči chudým a trpícím všeho druhu. Biskupovi je to při jeho svěcení
dokonce výslovně a závazně kladeno na srdce. Jáhen má zvláštním způsobem účast
na vlastní diakonální dimenzi, tzn. služebné
roli Ježíše Krista, kterou má v církvi
reprezentovat. Dekret o misiích říká zřetelně, že při této službě, diakonii, se
však nejedná o jednostrannou sociálně charitativní úlohu. Jáhen není jakýmsi
vysvěceným sociálním pracovníkem. Ve smyslu 1 Kor 4,1 říká o jáhnech sv. Ignác Antiochijský:
„Jáhni, správci tajemství Ježíše Krista". „Neboť oni nejsou diákony pro pokrmy
a nápoje, nýbrž služebníci církve Boží." (Trall. 3,3, cit. LG 41). Oni jsou „úzce
svázáni s oltářem" (AG 16) a mimo to mají účast na hlásání Božího slova (SC
345,4, DV 25). Tuto ve jménu Ježíše Krista jáhnem vykonávanou diakonii musíme v
obsáhlém teologickém a eklesiologickém smyslu chápat tak, že jáhenská služba v sobě zahrnuje také službu hlásání a službu u
oltáře a také některé úkoly vedení (AG
16, porovnej CIC can. 1008n). Mezi chudé nepatří jen nemajetní. Existují také
duševně a duchovně chudí, zbídačení, strádající, hledající a často ponechaní o
samotě. Tak je tedy i hlásání radostné zvěsti službou člověku. Učit nevědomé
bylo už ve starověku skutkem duchovního milosrdenství a v dnešní době bez
orientace nabývá tento skutek velkého významu. Podobným způsobem platilo i o
úkolu přinášet nemocným a umírajícím od oltáře eucharistii, což od počátku
patřilo k základním povinnostem jáhna - rovněž jako skutek křesťanské diakonie.
Konečně je skutkem lásky a milosrdenství navštěvovat lidi v jejich opuštěnosti,
vést je k pospolitosti, a tak budovat křesťanské obce. Služba jáhna z pohledu diakonie
v úzkém smyslu toho slova musí obsahovat a
musí se v ní prolínat všechny
tři základní dimenze církevní služby: martyria, leiturgia a diakonia. Prof. H. Hoping, sám jáhen, to formuluje takto: „Kněží
zastupují biskupa v místě, to znamená v církevních obcích, když tam zodpovídají
za vedení místní
církve (farnosti), která jim byla svěřena. Proto také předsedají eucharistickým
slavnostem. V tomto smyslu se také kněží ve velké míře podílejí na apoštolském
poslání biskupa. Oni (jáhni) ale zastupují
biskupa v místní církvi (ve farnosti), vykonáváním diakonie, která - jak vyplývá z řečeného -
patří k biskupově zodpovědnosti za řízení
církevní obce. Jako úloha církevního řídícího úřadu je diakonie rozdílná
od skutků lásky každého věřícího, vyrůstajících z víry, tak jak je rozdílná od
organizované diakonické práce v Diakonickém díle a v Charitě. Protože kněží
zastupují biskupa v místě, vyplývá z toho i jejich přiřazení ke kněžskému
řídícímu úřadu. Proto LG 29 o jáhnech říká, že svoji službu vykonávají ve
společnosti biskupa a jeho kněží. Jestliže tedy k základnímu poslání církevního
úřadu náleží reprezentovat službu Ježíše Krista, jako hlavy a
Pána církve, pak to platí též pro diakonát, patřící k církevnímu
ordo (řádu/úřadu).
V katolickém smyslu z toho plyne, že jáhni proto mají podíl na plné moci vedení
církve." Shrnuto to znamená: jáhen
reprezentuje zvláštním způsobem Ježíše Krista, který
přišel, aby sloužil (Mt 10,45), sám sebe se zřekl a vzal na sebe přirozenost
služebníka (Fp 2,7). V
zastoupení biskupa v místě (ve
farnosti) a ve spolupráci s kněžími vede, tzn. inspiruje a
motivuje, diakonii církevní
obce. Tímto způsobem ve vztahu k diakonii mají jáhni na
základě svého úřadu podíl na plné moci vedení církve. Jáhenství jako ordinovaný
úřad zřetelně ukazuje, že diakonie je podstatná dimenze odpovědného vedení církve.
Na tomto pozadí je nutné dát si otázku. Potřebuje dnes naše církev takového diakona?
Jaký má tento úřad vztah ke koncilní eklesiologii
communia (communio = společenství, eklesiologie = učení o
církvi), která vzala v úvahu jednu z nejnaléhavějších otázek našeho času, totiž
touhu po společenství, jež vstoupila a roste v podvědomí mnoha věřících, že
totiž všichni patříme
k církvi.
Přeložil Jan Kaplan; dokončení v příštím čísle