Úvod
Věc veřejná?
Doufám patříte i vy k těm, kteří chtějí uzavřít manželství především
proto, že se jim dnes zdá, že tak budou šťastni. Dobře děláte, třebaže i vy
patrně za čas zjistíte, že to s tím štěstím je trochu jinak, než dnes cítíte. A
je dobře, že jste ochotni o svém velkém a dalekosáhlém rozhodnutí vůbec s někým
třetím hovořit. A také s církví, protože vaše budoucí štěstí, případně vaše
pozdější zklamání je i štěstím nebo zklamáním církve jako takové: církev se
raduje nebo lituje tehdy, kdy se radujete nebo litujete vy, protože i vy jste
ta církev. Ale ovšem nejen vy.
Jedinečná událost
Ani nejbližší přátelé, ani rodiče vám nemohou svou radou něco zajistit.
Člověk není stroj, abychom věděli o něm všechno a uměli promyšleně předcházet
všem jeho haváriím. Jeho vědomé chování je navíc jen špičkou ledovce: mnohem
více se toho odehrává v jeho nevědomí (říká se, že více než 80 procent), a tedy
bez možnosti vhledu a regulace i pro člověka samotného. A zbývající už hodně
tenkou slupku vědomého rozhodování víc nebo méně ovlivňují biologické i
psychologické mechanismy dalekosáhle podmíněné dědičně, prostředím, výchovou.
Navíc bude váš život jen originálem, který nemá a nikdy nebude mít kopie -
podobně jako je nemají naše životy. Ten originál se teprve bude tvořit, bude
společným dílem vás obou. A tak, budeme-li spolu hovořit o manželství, bude to
řeč často o abstraktním manželství, o něčem zobecněném (a tím ovšem
zjednodušeném oproti skutečnosti, do které vstupujete právě vy). Tu a tam ovšem
zazní i něco osvětlujícího problém z mé osobní zkušenosti, protože společně
doufáme, že něco takového může osvětlit smysl vašich zážitků, jak se budou ve
vás postupně ukládat v budoucích létech společného života. To všechno limituje
váhu rad a poučení, které vám mohou bližní nebo autority poskytnout. Přesto má
smysl hovořit o tomto tajemství s někým druhým, potvrzuje to přece běžná
zkušenost; zážitek někoho třetího může umožnit nebo aspoň usnadnit porozumění
sobě samému anebo získat pravou úctu k osobnosti partnera. Díky přátelské
komunikaci mezi lidmi lze dokonce porozumět i něčemu, co slovy nedovedeme ani
popsat, natož adekvátně vyložit.
Brýle zamilovanosti
Doba zamilovanosti, kterou právě prožíváte, není pro sbírání zkušeností
zrovna nejvhodnější, mnoho věcí vás dnes rozptyluje a na mnohé další prostě
nemáte pomyšlení. Jenže vhodnější čas než tenhle málo vhodný prostě nenajdeme.
A tak se musíme všichni spokojit s vědomím, že vaše zamilovanost vám účinně
filtruje vše, co by jinak mohlo oslovit vaše vědomí: zamilovaný vidí svět kolem
sebe jinak než ostatní - a dokonce jinak než on sám předtím a potom. To nemusí
být jen nevýhoda, jak uvidíme později.
Změny životního stylu
A budeme doufat, že .originál" našich rozhovorů se prozatím uloží někde v
hlubinách vašich bytostí, kde bude zrát; pokud se to podaří, někdy později se
nepozorovaně spojí s vašimi osobními zkušenostmi jako amalgam, který pak
spoluvytváří zrcadlo vaší duše, vaše svědomí. Tak to probíhá s mnohým, co
člověk slyší či jinak vnímá: je-li takové komunikaci aspoň v zásadě otevřen,
anebo dokonce vstřícně naladěn, pak ji z větší či menší části také přijme. Ale
tím také - aniž si to uvědomuje - mění svůj vlastní vnitřní svět: jeho fantazie
disponuje novými impulsy, mění se hranice odvahy, hranice světel a stínů a pochopitelně
i vědomostí.
Poučení o člověku
Předpokládám, že jste se už sami hleděli dozvědět něco odborného o tom,
co se děje nejen s vašimi těly, ale s celými bytostmi. Názory lékařů je třeba
znát a brát je vážně (což není totéž jako brát je se vším všudy či doslova).
Sexualita je příliš důležitá v životě člověka, aby si mohl dovolit posuzovat ji
diletantsky anebo čekat jen na své vlastní zkušenosti. Manželství je ovšem víc
než jen správný a přiměřený rozvoj sexuality. Proto by nebylo zodpovědné
nepřečíst i speciálně manželskou literaturu. O čtené literatuře ovšem platí
podobně jako o rozhovoru: jednou přečíst neznamená všemu dostatečně porozumět.
Snad pochopit, ale porozumění chce čas. (Proto se ke každé dobré knize přece po
čase vracíme!). Nemělo by ovšem smysl tady některou z těch knih spolu takzvaně
probírat, jsou psány tak, aby je mohl studovat každý individuálně a v rytmu
sobě přiměřeném. Spíš se pokusím uspořádat několik postřehů a rad podle své
vlastní dosavadní zkušenosti dobré i zlé.
Poučení o právu
Manželství není jen soukromou věcí, je také záležitostí veřejnou: určuje
třeba kvalitu společnosti, jejího etického a právního povědomí. A jako takové
se řídí nějakým právem. Právo umožňuje komunikovat i tam, kde se lidé přechodně
nebo trvale odcizili a k obvyklým formám soužití a komunikace nemají ani chuť a
často ani schopnost. Právo tedy může být užitečné, a proto se vyplatí
porozumět, oč manželskému a kanonickému právu jde. Právo se ovšem může stát
také modlou - a pak taková modloslužba plodí ovoce hodné právě modloslužby.
(Bible třeba mluví o modloslužbě s vypjatým odporem, proroci užívali pro to
slovního spojení .smilnit s modlou" i tam, kde evidentně nepřicházela v úvahu
žádná sexuální aktivita.)
Přirozené a nadpřirozené
Nejde mi o indoktrinaci, nejde o nedělní školu. Jde nám o manželství
křesťanů. Žádné manželství není křesťanské, není-li zároveň vpravdě lidské; co
není lidské, určitě není ani křesťanské. Proto si napřed všimneme čistě
přirozených stránek manželství a pak teprve svátostných aspektů: „Nadpřirozené
následuje přirozenost," nikoli naopak.
1. Svět člověka
Rozhodnout se pro manželství je akt dalekosáhle lidský i náboženský (to
platí nejen pro věřící). A může být také aktem víry, něčím, co má sílu přenést
horu, jak říká Ježíš
1.1 Naše já
Skutečnost věci a ideje
Bylo by jistě chybou zúžit svět lidí na svět věcí a vztahů mezi nimi,
tedy na „objektivní" svět, svět existující bez člověka stejně jako dohromady s
ním. Dva mladí lidé, kteří se mají rádi, jsou zajisté jinou dvojicí než náhodně
určený muž a náhodně určená žena. Ti dva chtějí vytvořit MY. To jejich my ovšem
ještě čeká na uskutečnění, ale už zraje. Podobně to platí o účincích trápení:
někdo se třeba bojí, že dostane rakovinu. Třebaže ji nemá, už tím hyne. Ta
obava není méně významná, než reálné nebezpečí. Podobně by bylo nepřípustným
zúžením lidského světa, kdybychom považovali za skutečnost jen ty události,
které můžeme identifikovat smysly nebo přístroji. Člověk přece může aktivně
zasahovat do souvislostí, vytvářet vědomě situace, může zodpovědně měnit průběh
procesů, dát jim nový smysl. Člověk tedy nejen reaguje na podněty, ale také
jedná, angažuje svou vůli, fantasii, tvoří nové, co tu ještě nebylo.
Otevřenost
To, co všeobecně lidstvo považuje za lidsky významné, to je mnohem
obsáhlejší než exaktně prokazatelný svět vědců. Dětský svět má zajisté jiný
obsah než svět dospělého, rozvojem společnosti se mění zorný úhel i
individuální svět jednotlivce. A konečně už jsme se shodli, že svět každého z
nás je z určitého hlediska světem originálním, jedinečným světem bez replik.
Ani svět mého budoucího partnera není tak docela shodný se světem mně vlastním.
To ovšem neznamená, že neexistují žádné regulační faktory zavazující obecně.
Chci jen připomenout, že k pochopení smyslu svého jednání (které má dopad i do
světů bližních), k porozumění své i partnerově odpovědnosti musí každý jedinec
bdít nad otevřeností sebe sama vůči světům všech ostatních, s nimiž komunikuje.
Smyslu „obecných" zásad lze porozumět právě až ve světle zkušeností - dobrých i
zlých zkušeností. Proto jim také ve skutečnosti nerozumíme naprosto shodně.
Rozdíly jsou v běžném životě zanedbatelné, ale ve stresových situacích mohou
velice narůstat.
Přirozené a lidské
Často slyšíme argumentovat: „Vždyť je to přirozené". Nic vpravdě lidského
nesmí být protipřirozené. I člověk je v podstatě vázán přirozenými zákony
vzniku, vývoje a rozvoje. Avšak ne vše přirozené je i lidské. Zvíře nejedná,
zvíře se chová, jak mu velí instinkty. Člověk se chová i jedná. A ne každé
chování v přírodě zjistitelné je chováním lidským. Kudlanka nábožná, jak známo,
svého partnera ihned po kopulaci slupne k obědu. Dospělá jepice se jen a jen
rozmnožuje - nemá ani ústa a v den svého narození zároveň umírá. Nikoho z lidí
nenapadne brát toto chování jako míru správnosti pro chování člověka, přestože
se tato zvířátka chovají přirozeně. Lidský svět je širší než svět ostatních
tvorů. Zvíře neodpovídá ani za přítomnost, tím méně za budoucnost (budoucnost
má jen druh, nikoli jedinec). Jen člověk může jednat a může být svoboden. Proto
zásadní rozdíl mezi „věcí" a .bytostí" není ve schopnosti žít, ale ve
schopnosti jednat. Tím jsou vztahy mezi člověkem a jeho světem vždy osobní,
personální.
1.2 Osoba a osobnost
Zákon a individuum
Jakékoli pravidlo lidského života je pravidlem „lidí"; jenže „člověk" je
abstrakcí, existují přece jen jednotliví lidé s jejich malými nebo většími
odlišnostmi. Je třeba vědět, že je to i výhoda i slabost lidské moudrosti. Díky
abstrakci můžeme uvažovat například o smyslu mezilidských vztahů. Jenže druhou
stranou mince je, že naše reflexe zpracovávají už jen modely, víc či méně
přiléhavé obrazy skutečnosti, tedy něco jednoduššího než skutečnost sama.
Rozum a intelekt
Ještě středověk byl přesvědčen, že to specificky lidské, co člověka radikálně
odlišuje od všeho ostatního světa, je lidský rozum (a byli tehdy přesvědčeni,
že právě rozumem participují na božské moudrosti). Prudký rozvoj konstrukce
počítačů ukazuje, že racionalitu lze sdílet se strojem: počítač dokáže dnes
logicky třídit a rozhodovat, pamatovat si selektivně i globálně, asociovat atd.
lépe, tedy rychleji a přesněji než člověk. Zato lidský intelekt - onu schopnost
zmocnit se smyslu věci či události i bez analýz, bez porovnávání se zdroji
zkušenosti, porozumět třeba naráz i její časové podmíněnosti - tedy intuice, „cit
pro smysl", to máme prozkoumáno tak nedostatečně, že to nedokážeme komunikovat
s chytrými stroji. V racionálních pochodech (činnosti čistě rozumové) počítač
již běžně předstihuje své lidské konstruktéry nejen rychlostí, ale i přesností,
bystrostí, schopností poučit se jednou provždy z předchozích chyb. Díky
intelektu však překračuje člověk sám sebe, svou omezenost, svou biologickou
determinovanost i podmíněnost prostředím. Lidskému se teprve během života
učíme, moudrým (a mravným) se člověk nerodí, ale stává. To by jej měl učit
skromnosti a ochotě změnit své smýšlení, kdykoli (ať rozumem nebo intelektem)
zjistí omyl.
Ideologie
Praktický život staví člověka před řadu rozhodnutí. Chce-li zodpovědně
jednat, měl by před každým rozhodnutím posoudit všechny známé okolnosti i
důsledky toho kterého rozhodnutí. Je zřejmé, že by to bylo neschůdné, kdyby
pokaždé musel každý začínat „od Adama". Proto máme v zásobě předem připravené „myšlenkové
prefabrikáty", které konkrétní situaci zatřídí do některého z větších
myšlenkových komplexů (modelů situací). Takový komplex už nabídne jeden nebo
několik málo návrhů na výsledek procesu. Naše vědomí se pak může soustředit už
na volbu varianty. Ideologie je právě ten prefabrikát, ale může jí být i mnohem
složitější celek. Ideologie má proto každý z nás, i když jich používáme
většinou nevědomky. Vedle výhod má ideologizace i nevýhody. Disponuje-li člověk
ideologiemi jednostrannými, příliš primitivními nebo věcně nesprávnými, může se
takový člověk zachovat neuvěřitelně krutě, aniž by si to vůbec uvědomil. Anebo
jedná překvapivě hloupě. Ideologie nesmí člověku vládnout, musí zůstat věcí
služebnou. Nesmí nahrazovat svědomí, ale má mu naopak uvolnit prostor. Má-li
zůstat naše jednání plně odpovědným, musíme své ideologie rozvíjet, kritizovat
ve světle vlastních zkušeností a tím je šlechtit.
Étos
Je láska mezi lidmi cosi, co je třeba tolerovat, anebo je to akt
oprávněný i pro věřící? Otázka není řečnická: V katolicky myslícím prostoru se
považuje za spirituální myšlení mnišské. A to se dívá na manželství často jen s
útrpností jen chatrně zastíranou. Lidé skutečně nadprůměrní přece mají volit
dráhu duchovní, kněžskou nebo řeholní, cítíme v nevysloveném podtextu mnohých
kázání. Je proto nutno říci nahlas hned na počátku: Manželství neděkuje za svou
vysokou spirituální hodnotu jen svátostnému aktu. Spíš je to naopak. Manželství
je pokládáno za svátost právě pro svou mimořádnou přirozenou
důstojnost.
Patří k humanitě nezastupitelně jako jeden ze způsobů seberealizace a zároveň i
zodpovědnosti vůči budoucnosti. Jestliže je to tak, pak i její přirozené formy
(včetně sexuality) musí být eticky nejen přípustné, ale kvalifikovaně dobré. Je
však tím také řečeno, že je správná i ta nebo ona forma sexuality? Sexualita je
správná (a Bohu-libá) do té míry, do jaké je a zůstane vpravdě lidskou. Pokud
se děje proti přirozenosti člověka, stává se tím i eticky
nepřípustnou.
Kritérium přirozeného
Co však je vlastně kritériem proto, aby něco bylo či nebylo lidsky správné?
Důvěryhodných kritérií je mnoho. My se zaměříme jen na ta kritéria, která
bezprostředně souvisejí s naším tématem: Vše, co je programově neodpovědné,
principiálně nesvobodné, anebo jinak poškozuje budoucnost člověka, ničí
důstojnost lidské osobnosti. Nic takového nemůže být tedy lidsky správné, i
kdyby chování samo o sobě bylo přirozené.
Etický řád
Soustavě takových kritérií se říká etický řád. Je to velice užitečná a
důležitá ideologie. Vymezuje správné a nesprávné na zobecnělém (a tedy
abstraktním!) modelu člověka. Konkrétní člověk se v detailech víc nebo méně
významných od takové abstrakce „lidského průměru" pochopitelně liší. Proto je v
každém individuálním světě konkrétního člověka posledním, rozhodujícím soudcem
etické správnosti konkrétních postojů právě jen osobní svědomí.
Svědomí
Svědomí je „hlasem" nitra (jádra) bytosti, nesoucího genetickou zátěž
pozitivní i negativní, jádra formovaného vědomostmi i osobními zkušenostmi,
shromažďovanými vědomě i podvědomě. Je vždy v něčem společné s druhými, v něčem
zůstává jedinečné právě proto, že je osobní. Ve srovnání s etickým řádem je
tedy svědomí čímsi křehkým, zranitelným a omezeným, nicméně je tím, co právem
hledáme v souvislosti se zjevováním boží vůle konkrétní osobnosti. Tento křehký
nástroj naší lidské individuace je ve svém soudním nálezu absolutně
nezastupitelný. Svědomí se může mýlit (a nemá-li dost zkušeností, pak se mýlí
často), přesto však zůstává posledním soudcem naší lidskosti - aspoň před
Bohem jistě.
1.3 Muž a žena
Rovnost
Rovnost všech lidí neznamená, že muž a žena jsou totožní co do svých
bytostných založení. V povinnostech se muži a ženy navzájem podstatně liší,
proto se také liší svým přirozeným vybavením. Žena a muž si jsou si rovni v
důstojnosti osoby a v nezastupitelnosti svého typického přínosu k tomu, co
myslíme lidstvím. Měli by si být rovni také svými právy. Ale tam dosud ještě
rovnost bohužel nedosáhla. Psychologové se shodují v přesvědčení, že v každém
konkrétním člověku je směs vlastností typicky ženských a typicky mužských. „Typicky
mužské" a „typicky ženské" je ovšem jen abstraktum, model dost zjednodušený,
nic takového neexistuje a možná by ani nebylo schopno života. Proto lze těchto
modelů využít s užitkem jen při snaze porozumět sám sobě i druhému, ale nikoli
už k posouzení jeho úrovně, k uctívání či pohrdání.
Přirozené vybavení
Ženství se formuje dřív než mužství. Průběh ženského zrání je značně
povlovnější. Podobný průběh má i ženská afektivní činnost; cit se
probouzí pokojně, dlouho neznatelně, pomalu stoupá a pomalu opadává. Citový
život hraje u ženy důležitější roli než u muže, a proto má žena mnohem větší
smysl pro význam přítomné chvíle, pro význam detailu. Žena zpracuje
skutečnost spíš intelektem než rozumem, proto vnímá citlivěji „atmosféru"
společnosti, racionálně nedefinovatelné nebezpečí atd. Snad proto je také jen
ženě dáno vytvořit skutečný domov. Mužství tvoří k tomu úplný
protiklad; muž hodnotí spíš racionálně, je proto zaujat abstraktními
koncepcemi, odpovědností za budoucnost, plánováním, konstrukcí. Mužské city
rychle vzplanou a intenzitou převyšují úroveň obvyklou u ženy, zato stejně
prudce opadají a mizí. Muž si citů neváží tolik jako žena, spíš je podceňuje. S
tím souvisí i častý rozpor mezi manžely: smysl pro odpovědnost za domov muži
často uniká, muž chápe domov spíš prakticky než jako lidskou hodnotu (třebaže
ji i on v těžké chvíli postrádá).
Komplementarita
Žena a muž jsou mnohonásobně protikladné bytosti, ale jejich vlastnosti
se podivuhodně doplňují na ideál člověka. Ryzímu muži ani ryzí ženě by nebyla
lidskost dostupná. Taková živoucí polarita nejen přitahuje; také vytváří při
soužití mezi partnery napětí. Pokud se takové nevyužije napětí jako zdroj
energie k něčemu pozitivnímu, vede to k frustraci a odcizení. Ženě je vlastní
(a přirozená!) koketérie a smysl pro erotiku, kdežto mužovi snaha druhého
ovládat a smysl pro sex; žena často není schopna opravdu v hlubinách srdce beze
zbytku odpustit, muž se snáze smiřuje.
Mesiášský a vykupitelský komplex
Extrémem ženskosti je tzv. vykupitelský komplex: protože
žena silně rezonuje svým soucitem, lze ji zneužitím jejího soucitu spolehlivě
zmanipulovat. Tak se žena dostane i do situace, kterou odsuzuje jako mravně
nepřípustnou, nicméně má neodbytný pocit, že se musí obětovat. Tak je ochotna „platit
cizí hříchy" nejen konkrétního jedince, k němuž se cítí citově vázána (dítě,
milenec), ale i jinde. Mužským extrémem je komplex tzv. mesiášský. Muž je
náchylný investovat do záchrany lidstva, ideje atd. i tehdy, kdy rozum velí nic
nepodnikat. Tak lze muže relativně snadno přesvědčit o potřebě práce pro
kolektiv nebo instituci v širších společenských souvislostech, aniž si všimne,
že třeba ve vlastní rodině katastrofálně chybí. Je to tím, že potřebuje mít
pocit užitečnosti, kdežto žena touží být jedinečnou a žádoucí.
Reformace partnera
Víme-li o této faktické polaritě přirozenosti muže a ženy, nebudou nás
vzájemné konflikty méně bolet, zato můžeme pochopit, že partner není nutně
nepoctivý, jedná-li jinak, než vyhovuje právě mé (mužské nebo ženské)
osobní představě o poctivých úmyslech. Takové pochopení jinakosti je pro
vzájemnou důvěru důležitější než nedostatek konfliktů. A nebudeme
se pokoušet svého partnera převychovávat ke svému vlastnímu obrazu; pokud by se
to povedlo, byl by s ním život nesnesitelně fádní, zmizela by z něj energie a
tím i dynamika. Pokud se takové snahy díky Bohu nedaří, bývá takový pedagog
(obvykle je to ona, ale postiženi bývají i muži) zcela zbytečně nešťastný.
Přirozenost je božím darem a zároveň i výzvou Stvořitele člověku; netřeba ji
násilím přetvářet, je třeba ji kultivovat.
1.4 Lidská láska a její formy
Je jistě pozoruhodné, s kolika definicemi lásky se můžeme setkat mezi
lidmi i v literatuře. Nejčastěji se zaměňuje se silným prožitkem zamilovanosti
přesto, že zamilovanost má s láskou velmi málo společného: protihráčem v lásce
je Ty, kdežto v zamilovanosti nás okouzluje naše vlastní představa, promítaná
na bližního jako na projekční plátno. Každopádně jde v lidském milování o
proces s několika vrstvami. Záleží pak na ideologii autora, zdůrazní-li
některou z vrstev a jinou přehlíží či aspoň zpochybňuje. Také členění procesu
lásky do vrstev uvádějí různí autoři různě, někdy i pro některou z vrstev
používají různých označení. Přidržíme se čtyřvrstvového modelu, kde platí jako
kritérium míra personální zralosti a tím i šíře zorného pole člověka v té které
vrstvě. Na druhé straně nejde jen o členění umělé nebo metodické. Každá z
vrstev zahajuje a buduje se svým vlastním rytmem relativně svébytně. Jen jejich
soulad pak umožní zdravý rozvoj lidského umění milovat.
Sexualita reflexní (sex)
Vrstva biologická, „pudová", někdy nazývaná i „vlastní sexualitou" nebo
prostě „sexualitou", reaguje na sexuální odlišnost; nereaguje na konkrétní
osobnost, ani na jedinečnost té které osoby, ale právě jen na opačnost pohlaví.
Probouzí ji druhé pohlaví nezávisle na vědomí člověka, vůči všemu ostatnímu (až
na výjimky, např. na druhové rozdíly a genetickou příbuznost) je tato vrstva
slepá nebo aspoň tupá. Jejím smyslem je odpovědnost za přežití druhu. Přesto se
lidská sexualita významně liší od zvířecí: nejen komplexnějším zacílením, ale
také tím, že funguje trvale (u zvířat jen v určitých pevně daných periodách), a
že ji lze úspěšně vůlí regulovat: tlumit, potlačit, povzbudit, transformovat.
Pudový charakter této vrstvy svedl mnohé k jejímu zásadnímu odmítání; pod
různými záminkami, např. jménem pseudoduchovních ideologií gnostických nebo
manichejských vyžadují od sebe nebo od druhých její radikální potlačení. Dnes
se všeobecně uznává, že takový záporný postoj je zcela bezdůvodný, neodpovědný
a protilidský. Tento pud není o nic méně čistý než pud po potravě - a konec
konců jakýkoli pud - pud sám nemá žádné morální kvality. Právě vrstva sexuality
dodává energii každé další vrstvě lidské lásky, ale také tvůrčí činnosti a
dokonce i samotnému mravnímu nebo náboženskému úsilí. Jejím radikálním
vyloučením (fyzickou či psychickou kastrací) se osobnost člověka nenapravitelně
deformuje. Kterákoli jiná vrstva lásky se o ni opírá natolik, že bez ní jsou
všechny další dřív či později lidsky neúnosné a tragické, ne-li zvrácené,
protože nikdy nedozrají. Nemůže-li se sexualita realizovat tou nejobvyklejší
formou - v rodinném společenství, je třeba, aby sexualita sublimovala do jiné
polohy. Kdo to neudělá, nejenže si připraví mnoho zbytečných obtíží, ale
paradoxně dosáhne podobné degradace osobnosti jako ten, kdo sexualitu naopak
preferuje nebo vůbec odmítá regulovat.
Sexualita personální (eros)
Vrstva erotická využívá energie z napětí sexuální polarity k hledání
osobnosti. Eros hledá personální hodnoty, a proto právě eros objevuje pro
člověka personální svět, svět mezilidských vztahů. Cesta k nalezení je ovšem
dlouhá a přirozeně prorostlá s motivací sexuální; proto se často mylně považuje
za pouhou předehru sexuálního aktu. Takové zploštění významu této vrstvy je z
hlediska zdravého rozvoje osobnosti podobně nebezpečné jako sexuální deprivace.
Potlačením personálního aspektu erotu nedosáhne erotický projev svého
přirozeného cíle. Zřetelně se eros začíná projevovat s pubertou, protože
puberta jako proces mířící k obtížnému osamostatnění se, opuštění dosavadního
zázemí v rodině a matce, hledá nové opory pro existenci. Ty opory už nestačí na
rovině psychosomatické, ale musí se hledat i v rovině personální. Přesto je
moudrá výchova erotického umění velice významnou pomocí pro budoucí lásku, ať
už vyjadřovanou také tělesně, anebo doživotně sublimovanou. Eros posiluje
duchovní stránku vztahu, který se začal formovat. Jde ovšem o to, aby eros
zůstal erotem, aby se nekanalizoval do pouhých sexuálních her, ale provokoval k
hledání a vzájemné výměně personálních hodnot zúčastněných. Ty hodnoty pak
poslouží jako motivace pro věrnost vztahu v dobách, kdy se jiné podpůrné
motivace přechodně ztrácí. I tuto vyšší vrstvu sexuality lze transformovat a
regulovat. Právě umění erotu stojí např. v základech čistých „chlapských"
přátelství, které s homosexualitou nijak nesouvisejí. Kdo vyžaduje „být nad
eros povznesen", ten nechápe, oč Stvořiteli člověka vlastně šlo; sám lidsky
nedozrálý brání i jiným v osobnost dozrát. Ze zralejšího pohledu se ovšem tato
vrstva jeví právem ještě jako hodně sebestředná. Je však užitečná nejen
objevováním personálního světa, ale úspěšně kanalizuje reflexní sexualitu:
místo aby ji frustroval, učí se ji reformovat. Učí se také přímo na vlastní
zkušenosti, že pud ovládnout lze, a že jej lze pozitivně využít. Zorné pole
člověka se erotem rozšiřuje o základní zážitek lidské hodnoty a lidského ideálu.
Vztah interpersonální (zralá láska)
Vrstva erotická vnesla do procesu duchovní rozměr, ale stále ještě v něm
hraje příliš velkou roli vlastní já. Další vrstva začíná vlastně deziluzí:
zjišťuje, že „milovaný" člověk se ve skutečnosti nekryje s tím obrazem, který
jej dosud ve vědomí zamilovaného zastupoval. Jako kdyby se ten druhý „změnil".
Ve skutečnosti tato iluze bližního ustoupila realitě bližního, kdosi „můj" se
konečně uchází o statut mezilidského „ty". Jestliže se na takové .ty" váží
dobré zážitky (např. dosavadní přitažlivost), stojí za to nalézt mezi já a ty novou dynamickou
rovnováhu, zvanou jednota. Tady už kandidát lásky narazí na problém svobody.
Dosud totiž pro něho musela „svoboda" znamenat totéž co nezávislost na jakékoli
cizí vůli. S postupným zážitkem autonomní a objektivní krásy onoho „Ty" začne
mít smysl ponechat tomu Ty i jeho autonomii i v ostatním. Tím se může zjistit,
že respekt před takovou autonomií otevírá další dimenze lidské osobnosti cizí i
vlastní. Jestliže eros nabízí svou (domnělou) jedinečnost a touží vlastnit to
jedinečné Ty povýšené na ideál, pak lidská láska musí učinit z tohoto ráje
podstatný krok ven. Teprve ta pravda vně erotického vztahu učí (podobně jako
biblického „Adama a Evu" na zmizelém ráji) veledůležitou zkušenost, že
je dokonce krásnější vzdát se dirigence nad bližním a nechat milovaného
takového, jaký je, než jej přetvářet ke svému obrazu. Zjišťuje se, že člověk je
láskyhodný nejen pro své přitažlivé stránky, ale i navzdory těm horším
stránkám; že konečně je člověk láskyhodný prostě tím, že je, nikoli tím, jaký
je. A tak se k předcházejícím uměním využít napětí, objevovat hodnoty,
přiřazuje něco radikálně nového: umění být svoboden, umění nechat svobodu i
milovanému. Ty už není idolem, ale láskyhodnou bytostí vzácnou nejen tím, co
nabízí, ale také tím, že ode mne něco s vděčností přijímá. Ten v pravém a plném
smyslu slova bližní smí pak být nadále takový, jaký vskutku je. Partner už pak
není objektem mojí lásky, je skutečně partnerem, je subjektem, tedy někým, kdo
má svůj svět odlišný od mého a smí jej mít. A tím objeví (po kolikáté už?)
další, opět dospělejší vrstvu přátelství: přítel druhého neznásilňuje - ve zlém
ani v dobrém - neterorizuje jej, nevydírá: Přítel stojí o přítele takového,
jaký je. A proto přítel už nemusí být neomylný ani dokonalý, ani nemusí milovat
mne na oplátku či „ne méně než já jeho". S přátelstvím lze objevit i význam
jednoty a odstupu. Zatímco zamilovaný touží splynout, přítel nechce druhého
integrovat do svého světa, ale má zájem na jednotě, na s-míření, a to nejen
kvůli sobě a nejen kvůli jeho zdokonalení. I když ví, že ono „ty" nezná až do
úplných hlubin, plně mu důvěřuje. Nemylte se: váš manželský partner zůstane
partnerem i po všech krizích jen tehdy, bude-li vaše jednota nejen podložena
psychosomatickým srozuměním, úctou živenou úspěšným erotem hledajícím a
nalézajícím v tom druhém skutečné hodnoty, ale také podložena opravdovým
přátelstvím.
Vydanost společenství (karitas, agape, komunio)
Zdálo by se, že zralostí interpersonální lásky dosáhl člověk meze svých
přirozených schopností a možností. A přece lidská zkušenost zná něco ještě
účinnějšího a dalekosáhlejšího, než vzájemnou vydanost a vzájemné přijetí mezi
.Já" - .Ty". Místo jedinému a výlučnému .Ty" se mohu vydat také společenství,
což je nejen mnohokrát .Ty", ale také .Vy" a .My". Přijmout společenství
znamená pro osobnost vzdát se něčeho velice důležitého: pocitu sebezajištění.
Opravdové společenství má svou přirozenou zákonitost, platí v něm leccos navíc,
co v interpersonálním vztahu lze ještě obcházet. Zato nabízí společenství
účastníkovi další způsob personálního seberozvinutí jinak nedosažitelný. Také
manželství nemusí být jen institucí, může a má se stát společenstvím, a to
přinejmenším společenstvím trojím: společenstvím díla, života i majetku. Tahle
zkušenost se pak velmi hodí i v manželství. Jistěže i toto vidění vrstev lidské
lásky je schematické a abstraktní. Přesto je užitečné a poučné. Ukazuje, že
schopnost člověka milovat je víceznačná, láska může být odpovědí hned na
několik výzev. A že láska je procesem, má dějiny, není prostě vrozená, a proto
všemu pro ni podstatnému se musí člověk trpělivě učit. Protože každá z vrstev
vyšších vyrůstá z úspěšně zvládnutého umění vrstvy „nižší" (spíš fylogeneticky
starší), nevede úspěšná cesta nikdy potlačením, ale zvládnutím. Pro vrcholy
lidské angažovanosti jsou pak všechny vrstvy dobré, úctyhodné a potřebné. Kdo
se ovšem zastaví a spokojí se se sexem občas okořeněným eroticky, zůstal mezi
začátečníky. I kdyby své vrstvy zvládl mistrně, zůstal na samém prahu lidství.
Teprve s interpersonální vrstvou je spojen rozvoj pravé lidskosti, teprve tento
krok učí opravdovému smyslu pro transcendenci a úctě ke svobodě. Skutečných
vrcholů dosáhne člověk až svou spoluúčastí na společenství. V životě se vrstvy
časově prolínají, nová vrstva se otevírá i dříve, než nižší je zvládnuta či
dokonce rozvinuta.
1.5 Úskalí lidské lásky
Z podstaty lidské lásky jako přirozeného procesu sjednocování protikladů
do personálně zralého společenství vyplývají dvě skupiny problémů, se kterými
se musí člověk vyrovnávat. A nikdy s nimi nebude beze zbytku hotov, protože
taková rovnováha je nikoli statická, ale dynamická. Umění se člověk musí učit;
a proces učení zahrnuje i krize.
Krize vztahu
Krizí vztahu rozumíme takový střet dvou osobností, který zpochybňuje
zásadním způsobem dosud chápaný smysl vzájemného vztahu, tedy buď směr úsilí o
jeho realizaci, nebo jeho cíl, případně ztrátu víry v hodnotu vztahu. Taková
krize znamená vždy zásadní otřes a ohrožení. Na druhé straně vývoj všeho
přirozeného probíhá krizově; krize tedy není důsledkem nějakého defektu vědomí
či vůle, ale přirozeným důsledkem zrání. Zrání se děje tak, že něco nadále
nepotřebného či brzdícího odumírá a rodí se nebo reformují podle okolností
potřebné formy vztahu. Tak přirozený vývoj motýla od vajíčka přes larvu, kuklu k
dospělému hmyzu zahrnuje hned několik nebezpečných, ale jednoznačně užitečných
krizí. Podobně i nutný vývoj člověka od prenatální fáze přes kojenectví,
dětskost, dospívání až po dospělou zralost v sobě zahrnuje řadu existenciálních
krizí. Člověk v krizi si uvědomuje, že ztrácí pevnou půdu pod nohama, že se
rozpadá to, co zakusil jako správné a plodné, zatímco budoucnost je nejistá a
neznámá. Tak partner už nemá jen jako dosud „roztomilé chybičky", ale najednou
je vidět, že v některé oblasti je opravdu nadměrně chudý. Anebo zjišťujeme, že
dohody dosud beze všeho spolehlivě zachovávané najednou svou spolehlivost
ztrácí. Nejistota pudí některé k agresivitě, jiné vrhne do deprese. Obojí vnímá
partner jako radikální proměnu vztahu a mění své taktiky i strategie. Tím ovšem
posiluje pocit nejistoty a krize nabaluje další a další vrstvy.
Potlačení a ignorance
Je-li krize přirozenou a nezastupitelnou fází každého vývojového procesu,
nesmí se ani potlačovat ani obcházet. Potlačená krize se musí každému
člověku mstít, protože se tím popírá lidská přirozenost. Kdo nastávající krizi
v sobě nebo v partnerovi ignoruje, podstupuje značné riziko - asi jako bychom
si nevšímali příznaků porodu. Smyslem krize není jakkoli ji přežít. Krize je
výzvou k překonání sebe sama, pozvánkou stát se zralejší přemožením něčeho, co
dosud sloužilo, ale stává se v celkovém kontextu už překážkou rozvoje.
Vítězství v krizi je vždycky i porážkou nějaké hodnoty. Je třeba, aby i zánik
hodnoty byl vcelku přece jen ziskem budoucnosti.
Zásady řešení krizí
Krizi manželství lze pozitivně pomáhat jen tím, že se zbytečně
nekomplikuje. K tomu je užitečné včas (to znamená v dobách míru a pohody)
přijmout za své několik skutečností: Krize je šancí dozrát; bylo by chybou
odepřít důvěru vztahu a tím i víru v jeho budoucnost. Návraty kamsi zpět
nepomohou, spíš by celý proces zbytečně zkomplikovaly. V těžké situaci nemá
smysl vyžadovat, aby se změnil partner; krize nepovstala tím, že on by se chtěl
měnit k horšímu (např. být nevěrný). Jde-li o skutečnou krizi, je partner
neméně přetěžován situací než já. Bylo by neodpovědné v takové situaci chtít na
něm ještě něco nad to. Je-li změna nutná, smím ji požadovat jedině na sobě,
nikoli na něm, v žádném případě na tom druhém. Svoboda je uměním ponechat
druhého sebou samým; svoboda je pro lidství něčím nepostradatelným, láska bez
svobody ztratí smysl. Bere druhému svobodu ten, kdo se rozhodne místo něho,
anebo kdo mu jinak v rozhodování brání. Možná tím krizi pozastaví, jistě však
ji ani nezastaví, ani neléčí. Spíš bude pravdou, že tak k probíhající krizi
probudí ještě další. Zralé lásky je hodný jen skutečný člověk, nikoli ideál
nebo ideologie; člověk je víc než ideál nebo produkt vlastní fantazie. Vztah k
ideálu je teprve zamilovaností, sentimentalitou, sebestředností.
Sobectví ve dvou
Může se přihodit, že partneři zvládli vzájemný vztah, naučili se všemu
potřebnému, jeden s druhým to „umí", jsou jedno tělo a jedna duše, vyhovují si
nejen maximálně, ale i totálně, stačí si prostě sami. Jejich svět je sice
přirozeným souladem sexu a erotiky, přesto není ještě zralým lidským světem.
Svět uzavřené dvojice je světem vychovávajícím egoisty, protože je jen
dvourozměrný. Lidský svět je mnohorozměrný. Pro křesťana platí ještě další
skutečnosti navíc: Kristus Ježíš se s mým partnerem solidarizoval, miluje jej
právě takového, jaký je. Pokud i já sám chci věřit právě témuž Kristu
Ježíši, musím brát vážně jeho lásky a sympatie k druhým, nejen k sobě samému.
Je třeba nepřestat důvěřovat ani Kristu v pašijním zubožení; můj partner se mi
teď zrovna - ať právem či neprávem - jeví podobně nevábně, jako se jevil
apoštolům Ježíš vlečený na popravu. I chudý Ježíš je Kristem mé lásky. Ostatně
právě tento nevábně znetvořený Ježíš bude vzkříšen, jak věříme. Krize není
zkouškou, ale darem Stvořitele; darem ne menším než psychosomatická výbava,
kterou mám a kterou má vést tento proces ke zralosti. Není příležitostí k
nářkům a zasmušilosti, ale je čímsi vděčnosti hodným.
1.6 Proces učení se
Je zcela normální, trvá-li vzájemné učení normálnímu pohlavnímu životu
dvojice měsíce, v některých případech i roky, protože neexistuje žádný obecně
platný vzor, s jistotou vhodný právě pro tuto konkrétní dvojici. Sexualita
každého člověka je zcela jedinečná. Je třeba trpělivosti se sebou samým i s
partnerem ve všech vrstvách lidské lásky: lásku objevují jedině spolu a vůbec
ne mimochodem, náhodou, ale jen jako cílevědomou cestu. Dokonce platí, že také
zde vyvstává už z povahy věci řada obtíží, ale jen tehdy, kdy se nesnažíme o
řešení podle svého svědomí. Čím komplexnější je forma života, tím méně si
přináší na svět „hotových" vrozených modelů chování. Člověk se učí dokonce i
přijímat potravu; chodit se učí měsíce, mluvit léta, myslet desetiletí a
milovat celý život. Je hodně naivní myslet si, že se sexuálnímu chování nebo
dokonce lásce nemusí někdo učit, že je mu vrozené. Vrozené máme větší nebo
menší vlohy, nikoli umění. Ani milovat člověka neumíme automaticky od přírody;
ženě prý musí sexuální život objevit dobrá vůle muže, podobně muži musí
zprostředkovat eros dobrá vůle ženy. To nejpodstatnější z umění vzájemné lásky
se učíme právě úspěšně zvládnutými krizemi. Výsledkem učení má být zralý muž a zralá žena, nikoli
bezpohlavní šeď. Zralostí ovšem roste nejen schopnost se vzájemně doplnit
(komplementarita), roste i polarita partnerů a tím i napětí mezi nimi. Bylo by
hrubou chybou, kdyby se kdokoli z partnerů chtěl pod jakoukoli záminkou učit
vztahu někde jinde. Učí-li se dvojice zásadně spolu, na společných zážitcích i
nezdarech, značně to posílí jejich sounáležitost a vzájemnou důvěru. Znamená to
ovšem trpělivě sám sobě připomínat přirozené rozdíly průběhu vnímání muže a
ženy a chce to i ochotu přizpůsobit se druhému všude tam, kde je to jen možné a
únosné: leckterá pravdivá skutečnost je totiž vůbec slovy nesdělitelná. Je
sdělitelná jedině vcítěním. Partner pozitivně ocení takovou empatii.
Zvěcnění
Umění milovat je umění procesu. Kdo se pokouší nahradit živý proces a
jeho dynamiku hotovými danostmi, statickými hodnotami, proces umrtví, z bytostí
udělá věci: „Vždyť se přece máme rádi", zdůvodňují mnozí svou nechuť k
ukázněnosti vzájemného chování, anebo naopak frází „už mne nemiluje" hledíme
uniknout odpovědnosti za zmarnění vztahu, který možná je, možná už jen byl
čímsi nadějným. Zdánlivá hotovost takových zvěcnělých vztahů je velmi zrádná,
protože živoucí vztah má jiná pravidla vývoje než vztahy mechanizované, vztahy věcí.
Role pravdivosti
K podstatě pravého umění patří i pravda činu. Žádné učení nevyústí v
umění, neotevřeme-li se pravdě, tj. věci, jak je. Pro člověka bývá obtížné a
přímo bolestné udržovat „otevřené hledí". Proto je jen pochopitelné, že se
odpovědnosti učení hledíme nějak uhnout - nejčastěji ideologizací nebo
zvěcněním.
Ideologizace problému
Ideologizací nahrazuje mnoho kandidátů mužství odvahu k odpovědnosti.
Ačkoli ženskost se může rozvíjet optimálně jen v atmosféře bezpečí a relativní
jistotě spolehlivosti partnera, mnoho mladých volí k překonání zábran běžná
povrchní zaklínadla typu „to se přece smí", „to je přirozené, podívej se na
zvířata", nebo .chci přece jen tvoje dobro, štěstí, prospěch. . ." Žít z
proklamací a idejí vypadá elegantně, je tam však příliš málo pravdy. Ideály
hrají roli úběžníků lidského snažení, musí zůstávat před námi, pokud
možno hodně vpředu. Pravda naproti tomu se děje a má dít už zde a teď.
Iluze spravedlnosti
Kdykoli dojde k deziluzi, postižená strana nastolí nahlas nebo aspoň v
duchu problém spravedlivých vztahů: tolikrát jsem ustoupil, tolikrát jsem se
exponovala, zatímco druhý prostě sbíral ovoce. . . Také spravedlnost
je proces, děje se, nelze ji v každém okamžiku zvážit nebo změřit, protože má
své kořeny v předchozí velkomyslnosti a cíl v lásce. Láska nesmí být svévolná;
chce-li však být objektivně spravedlivá, nikdy nedozraje v lidskou lásku. Láska
je opravdu víc než přikázání; skutečná láska matky k dětem přece není ani
trochu spravedlivá (děti jsou zejména zpočátku vyhraněně sobecké!). Také láska
Boží, modelovaná na mnoha Ježíšových podobenstvích má ke spravedlnosti hodně
daleko: nespravedlivý je otec marnotratného syna, hospodář vyplácející denár
mzdy za práci celodenní i za pouhou hodinu, pastýř cenící si jedné ovce víc než
dalších devadesáti devíti.
1.7 Shrnutí principů lidského milování
Učit se lásce je učit se tvořivému umění. To jistě vede i ke štěstí - a
zaslouženě. Tahle cesta však vůbec není jednoduchá a ani nemůže být. Vyplatí se
pamatovat (a občas si to znovu připomenout): Člověk nikdy nemůže dozrát bez
úsilí otevřít se pravdě o sobě samém, partnerovi i situaci; bez úsilí otevírat
se jí znovu a znovu zůstane před prahem lidství. Čínské přísloví tvrdí, že
vinen je v hádce vždy ten moudřejší. Přesto si myslím, že hádky mezi partnery
vznikat musí. Je třeba vědět, že smyslem hádky není objevit nebo dokonce
obhájit pravdu, ale akutní potřeba odreagovat se. Nelze jim zabránit, proto je
třeba aspoň obrátit je v cosi užitečného, např. v umění s-mířit se. V hádce
nelze nic vysvětlit, tím méně druhého poučit. Hádka pochopitelně bolí - naráží
tu dva egoismy na sebe. Hádky bolí - a bolí oba partnery. Je to zvláštní, ale
právě společné utrpení hádavých (společné navzdory „jednostrannému" zavinění)
může pomoci budovat most mezi nimi. Učení dvou milujících se musí probíhat
společně, třebaže dozrávají každý v jiném okamžiku a s jinou gradací. Žádný z
nich není autoritativním učitelem. Učit se nedává právo druhého znásilňovat či
citově vydírat, a to ani tehdy, kdy má shodou okolností zcela jistě pravdu. I
pravda se přece děje. A smyslem učení je společná láska, ne vítězství ideje
pravdy. Jedině všudypřítomná trpělivost - s partnerem i se sebou samým -
zabrání, aby bolesti růstu a zrání proběhly naplano, bez ovoce v trvalých
kvalitách lidské lásky - v úctě, důvěře, vědomí záchrany, zázraku s-mířeného
úsilí. Pokud dojde trpělivost, nesmí utrpět i věrnost. Věrnost je uměním nových
začátků, je to základ té jistoty, kterou nutno znovu objevit, mají-li se rány
zajizvit a vcelku uzdravit.
2. Svazek lásky a věrnosti
Manželstvím se rozumí trvalý svazek (společenství) lásky muže a ženy,
vyjádřený i navenek veřejným předáním a převzetím specifických práv a
povinností. Připomeňme si: jde-li někde o lásku, pak jde o proces, nikoli o
jednou provždy i personálně zajištěný stav; Jde-li o lidskou lásku, pak musí
zůstat přirozená a interpersonální. Jde-li o trvalý svazek lidí, pak musí být
taková událost jak veřejnou (právní) událostí, tak i niterným společenstvím
budovaným na vzájemné věrnosti.
2.1 Trvalý svazek Sladké jho
Chtěná trvalost má své výhody i nároky. Významnou výhodou trvalých svazků
je, že proces zrání má dostatečný prostor, může se rozvíjet přirozeně a v
proporcích přiměřených individualitě každého z partnerů; nikdy není příliš
pozdě na učení ani na nový začátek, nikdy není nutno lámat něco přes koleno.
Žádná investice energie, trpělivosti, shovívavosti nemusí přijít nazmar,
třebaže se to v některých chvílích zdá. K nárokům takového užitečného vztahu
patří, že musí být cílevědomě založen a moudře pěstován. Bylo by zřejmým a
neomluvitelným hazardem nechat tomuto procesu náhodný průběh. K moudrému
pěstování patří ovšem trpělivá vytrvalost. Právě proto, že před vámi leží celý
život (ať krátký nebo dlouhý, vždy celý), je velmi riskantní hodnotit zdar nebo
dokonce i smysl výsledku jen podle chvilkových nepřízní nebo i selhání. Spíš
opak je třeba: každý se musí naučit vnímat krásy positivně prožitých chvil, aby
mu nechyběla motivace k trpělivosti ani v dobách nepříznivých.
Předpoklady
Trvalý svazek dvou polárně odlišných osobností je nejen velkým dobrodružstvím,
ale i dobro-družstvím. Slušnou šanci na úspěch má dvojice, která je ochotna k
odpovědnosti sobě i partnerovi. Před manželstvím se ovšem odpovědnost za svazek
a za partnera těžko odhaduje, lze na ni usuzovat jen nepřímo. Tak platí aspoň
to, že: Jeden o druhém i o sobě samém musí věřit, že takového svazku je schopen
a že se pro něj rozhodl. Taková důvěra nesmí stát jen na iluzích a tužbách, ale
na společném zážitku lásky, zážitku ochoty k lásce. Z povahy věci vyplývá, že
tento zážitek musí argumentovat nikoli sexem nebo erotem, ale schopností vůle.
Je-li tedy v této souvislosti řeč o zážitku lásky, musí to být láska
demonstrující sebevydanost dobru toho druhého v jiných vrstvách lidské bytosti
než je sex a erotické hledání.
Zkouška sexuální kompatibility
Překvapivě mnoho mladých lidí si myslí, že ověřit schopnost a ochotu k
lásce může předmanželský sexuální styk. Z čistě přirozeného hlediska jde o
mnohonásobný omyl, v důsledcích krutý. Rozum musí proti takovému
předmanželskému sexuálnímu styku namítat, že sexuální zážitek není ještě
zážitkem lásky. Proběhne-li takový styk „úspěšně", ověřil jen mužovu potenci,
resp. biologický mechanismus, nikoli lidský sex. Přitom rizika takového postupu
jsou značná, neúměrně vysoká tomuto možnému hubenému úspěchu. Především je
iluzí testovat cílevědomě něco, co ještě neznáme. Je to podobně iracionální,
jako kdyby chtěl člověk „testovat" účinnost neznámého léku, od kterého chybí
odborný popis. Ať takoví lidé zjistí cokoli, nemohou říci, zda pokus byl nebo
nebyl úspěšný. Nejsou partneři dost zkušení. Důsledně hledající člověk by se na
základě prvých zážitků spíš rozešel než přimkl k partnerovi - a udělal by
chybu. Přirozený intuitivní postoj ženy v takové situaci je stud, obavy, pocit
jakési viny. To je nutno lidsky kompenzovat vědomím vzájemného a definitivního,
trvalého odevzdání se, což je možné jen v právně uzavřeném manželství. Pro
budoucí manželství je velmi důležité, aby žena mohla důvěřivě čelit všem těm
přirozeným psychickým zábranám, které ji chrání a chrání také její přirozenou
jemnost. Stud ovšem není jen ženskou výbavou. Chránit potřebuje i muž, tím
spíš, že jeho zralost se oproti celkové zralosti ženy kalendářně stejně staré
opožďuje. A tak nezbývá než při těch domnělých .testech" vhodnosti partnera před
manželstvím přemoci stud násilím, citovým vydíráním (.kdybys mě měla opravdu
ráda. . ."), demagogií (.dělají to všichni, nebuď husa"), bolavým výsměchem
(.hele, určitě je/není panna"), nejčastěji ovšem alkoholem. Vesměs jsou to
postoje pro ženu v hloubce nepřijatelné, postoje, které ji pustoší a vzdalují
všem kvalitám specificky ženským, muže pak vedou k cynismu a náruživosti
dobývat. Takový dobyvatel nepotřebuje lásku, ale vítězství, vyhledává nové a
nové póly sexu, aniž se něco naučí z toho bohatství erotu, kterým disponuje
žena. To pak ústí v slepotě vůči skutečným kvalitám ženské bytosti.
Panenství a schopnost zdrženlivosti
Panenství samo o sobě kvalitou není, může však být velice výmluvným
znamením skutečných personálních kvalit. Tak může svědčit o schopnosti k
odpovědnosti, o odolnosti vůči názorům davu, o vnitřní kázni. Může spolu s
dalšími rysy svědčit, že dívka není naivka důvěřující líbivým slibům. Panictví
svědčí o podobném; naznačuje také ženě, že muž nevymáhá svou vůli násilím, sám
se ovládá, je ohleduplný, lze se na něho spolehnout. Getsemany číslo 86 - 38.
strana Schopnost zdrženlivosti je jedním ze svědectví ochoty k odpovědné a
trvalé lásce. Jeho hodnotou není fyziologická neporušenost, ale její
existenciální kontext: psychosomatická rovnováha touhy a umění čekat na správný
čas, zodpovědnosti za sebe (i budoucí dítě) a úcty k hodnotám druhého.
Hodnověrnost něčeho takového nemůže ovšem odhalit lékař tím, že při prohlídce
konstatuje, že k defloraci nedošlo (nejen proto, že hymen může zůstat neporušen
i po pohlavním styku a u muže nedojde vůbec k trvale zřejmým fyziologickým
změnám), ale prostě proto, že o takové kvalitě svědčí jen ovoce. Navzdory
nesporným přednostem by se panenství (panictví) nemělo stát fetišem ani modlou.
Skutečná cena panenství se odhaluje jedině ve vzájemné láskyplné důvěře na
jedné a v upřímnosti na druhé straně. První ovoce přinese novomanželům už v
uvolňujícím vědomí, že se nemusí jeden před druhým stydět za svou nezkušenost
či počáteční nezdary, což významně podpoří pocit vzájemnosti a sounáležitosti a
oslabuje komplex méněcennosti. Nešťastná minulost - a tím spíš zcela ojedinělá
nerozvážnost - nemusí být nutně překážkou čisté a pravdivé interpersonální
lásky, umí-li se aspoň později od takové události člověk vpravdě (pokorně)
distancovat. Není to ovšem nikdy lehké - pro žádného z obou partnerů. Úplná
upřímnost v těchto věcech je jen prvým z obtížných kroků. I důvěra je totiž
proces; tento proces je zranitelný minulostí i mnohem později.
Akt nebo chování
Dalším faktorem schopným negativně poznamenat (někdy i dlouhodobě)
láskyplné ovzduší manželství jsou nepříjemné zážitky nevhodných okolností
předmanželského styku. Při náhodné chvíli samoty, o víkendu v chatě anebo
dokonce v přítomnosti party nelze probudit sexualitu ženy citlivě a s
porozuměním a ohleduplným respektem k její psychické odlišnosti. Žena je mnohem
vnímavější než muž, proto její prožitek může podstatně ovlivnit světlo či tma,
možnost odhalení, možnost těhotenství, dokonce estetická stránka prostředí.
Její oddání se v situaci, se kterou třeba jen v podvědomí nesouhlasí, z ní činí
spíš věc, objekt zájmu, ne eroticky bohatou bytost, jakou chce být. To ji
uráží, anebo aspoň vrhne do zmatku a bere svobodu.
Průběh manželství předurčují povahové rysy
To všechno jsou signály pro mladou dvojici velmi důležité a jsou neméně
významné i po svatbě. Ne vždy vítají sexuální styk oba manželé současně; hraje
zde roli mnoho faktorů. Proto je nutné dokázat sám sebe ukáznit tak, aby
partner nebyl do ničeho nucen. Jen tak lze skutkem dokazovat, že partneři
milují v druhém jeho celou bytost, nejen příležitost k pohlavně nesenému
potěšení. Ve všech oblastech pro manželství důležitých je „otevřené hledí" -
vzájemná upřímnost - něčím zcela nezastupitelným. Nesprávná minulost nepřestane
působit tím, že ji úspěšně zakryjeme. To platí jak o předmanželských stycích
stejně jako o zdravotním stavu. Hřích není kosmetickou vadou, ale nemocí
vztahů.
Pravda o zdravotním stavu
Společné dítě ponese nejen příjemné znaky obou rodičů, ale i případné
chorobné dispozice. A nejen vlastních rodičů, ale i prarodičů, případně rodu.
To neznamená, že v případě takových rodinných dispozic je nutno se rozejít. Je
třeba společně je zvážit a cílevědomě snižovat jejich riziko. Jakákoli hraná „velkorysost"
vzhledem k zdravotní situaci snoubence je velkorysostí na cizí účet - svědčí
vlastně o neschopnosti překonat vlastní pubertu.
Kontraindikace soužití
Důsledně otevřené hledí už v době známosti může ovšem způsobit, že jeden
z partnerů začíná pochybovat o smysluplnosti jejich vzájemné lásky. Jsou totiž
skutečnosti, které činí každé manželství předem ztraceným (anebo aspoň
nadprůměrně riskantním). Nebylo by moudré takové skutečnosti zatajit. Rozchod
zamilovaných je vždycky velice bolestný, ale rozpad manželství je větší
tragédií. Právě v zájmu partnera je přerušení takové známosti jediným
odpovědným projevem vzájemné lásky. Jsou lidé, kteří jsou manželství bytostně
neschopni; sice bez vlastní viny, ale tím i neopravitelně. Vyřazuje je např.
chorobný soucit, chorobná prudérie, zcela chybějící erotika, existenciální
nuda, nepřekonatelná neshoda v „nejsvětějších" přesvědčeních a cílech (smysl a
cíl života, lásky, způsob seberealizace, funkce manželství, rodiny,
náboženství, politiky). Člověk chorobně soucitný je schopen mučednictví, není
však schopen věrného trvalého svazku (o tom viz řadu pozoruhodných románů G.
Greena). Považuje-li někdo pohlavní styk s manželem vždy jen za trapnou
povinnost či dokonce kříž, nevybuduje ani lidskou lásku, ani k ní nemůže
vychovat své děti.
Domov znamením vytrvalosti
Trvalost svazku je třeba nejen založit, ale i pěstovat. Znamením tohoto
úsilí je domov. Domov není totéž, co zařízený byt, domov je kvalita fyzická,
psychická i duchovní. Je to místo, kde je plně člověk svoboden, kde smí být
právě tím, čím je, kde může rozdávat sám sebe bez hranic, protože v něm nachází
bezpečí. Proto se tam také rád vrací. To všechno zároveň potřebuje i jeho
partner. Domov je velkým darem; je-li vybudován s ohledem na milované Ty, je
domov výrazem jejich životní jednoty, vzájemné podpory i snahy o trvalost
vztahů. Domov zakládá žena, ale tvoří jej oba dva společně duší i tělem.
Nepatří-li si manželé bez výhrad, např. hrají-li u některého z nich stále ještě
rozhodující roli jeho rodiče, přátelé, zaměstnání, trpí tím i podstata domova.
To vede k praktickým napětím. Máme svou zodpovědnost k rodičům, případně i jiné
vážné závazky. Takové napětí se musí kompenzovat, nikoli přehlížet. Z křehké
lidské spravedlnosti se však žít nedá - tím méně plodně žít. Také dobrý domov
lze nemoudrou taktikou ztratit: postaví-li se na oltář jako modla. Zpočátku tak
milá klícka se stane klecí pro dva sobce. Domov vytvoří jen takové dvě
osobnosti, které uznávají, že nejen každá z nich sama o sobě, ale i jejich
trvalý svazek je tu otevřen pro další, že i tímto svazkem přijímají
zodpovědnost za ty, kteří k nim jako k dvojici nebo rodině přicházejí.
2.2 Věrnost svazku
Věrným přítelem rozumíme každý toho, kdo nám dává přiměřeně spolehlivou
oporu nebo pomoc pro situace, které sám zvládám jen obtížně nebo vůbec. Takový
druh dá lidské existenci potřebnou jistotu a umožňuje tvořivé experimenty,
léčení krizí a ran. Znám jeho přednosti i jeho slabiny, vím tedy, v čem se mohu
spolehnout a co od něho žádat nemohu, ale vím, že neodmítne spoluúčast, pokud
to jen trochu lze. Věrnost manželů je celoživotní služba věrohodnosti takové
spolehlivé vzájemnosti. Je věrností přátel, tedy zahrnuje solidaritu s osobou i
jejím dílem a odpovědností (např. domovem, rodinou, rodinou partnera), ale
věrností přece jen trochu specifickou v kvalitě i kvantitě: bývá často méně
vřelá, méně citově uspokojivá než věrnost přítele, zato důvěra z ní rostoucí
jde až do hlubin bytosti. I věrnost se děje, není tu jen nastolena jednou
provždy upřímně vysloveným slibem. Právě proto, že zahrnuje i budoucnost, může
plodit z důvěry opřené jen o minulost a přítomnost. Náročnost tohoto slibu
roste s rozvojem a zráním osobností i manželství jako takového. Důvěru partnera
získáme obvykle v situaci „oslnění" (to je případ zamilovaných). Oslnění ovšem
pomine a důvěra prochází krizí, aby buď obstála, anebo padla jako nedůvodná.
Trvalost důvěry lze budovat jen sebezprůhledněním. Proto je na pováženou každý
čin, při kterém bych měl nerad za svědka svého partnera (anebo sám sebe nerad
viděl v roli svědka při stejném činu partnerově). Jak ukazují film, divadla,
literatura, ale i běžná všední skutečnost, není věrnost (tím méně pravá
věrnost) nijak běžným zjevem: Není úsilí o ni v dnešním světě luxusem? Je to
opravdu i dnes hodnota? Věrnost implicitně (nevysloveně) slibuje i vzájemnou
ochranu. Proto každá negativní zkušenost (např. bezohlednost, egocentrismus,
sobectví) poškozuje smysl věrnosti. Nesmíme totiž zapomínat, že důvěra není jen
výsledkem racionální úvahy. Citová stránka zde hraje roli často významnější,
než logika objektivních dat. Přirozený význam věrnosti v moderní době ještě
vzrostl. Dříve kompenzovaly riziko osobního odevzdání se v trvalém svazku
příznivé vnější okolnosti (např. jednotný a uznávaný mravní řád společnosti,
společenská struktura, hospodářská závislost jedince na prosperitě rodiny a
klanu). Dnešní stadium rozvoje společnosti svými pravidly soužití spíš zvyšuje
přirozené napětí manželských vztahů. Dřívější stabilizátory už nepůsobí, zato
jsou tu nové nepříznivé faktory: pluralita systému hodnot, široké uplatnění
jednotlivce životě společnosti, vyšší autonomie jednotlivce. To vše činí
trvalost a plodnost svazku dvou dospělých lidí mnohem křehčí.
2.3 Čistota svazku
Biblický smysl .čistého" znamenal spíš cosi .pravého", ryzího. Zlato je
čisté, když nemá příměsi, kdy je právě tím, zač je pokládáno. Bývá řeč o pravé
lásce, o pravé věrnosti. Co tím chceme naznačit? Říkáme, že věc je pravá,
jestliže ta skutečnost podle našeho přesvědčení odpovídá ve všem podstatném
tomu, co od ní očekáváme. Manželská láska nebude čistá (pravá), pokud je v
nějakém směru lidská, nepřirozená. Věrnost nebude pravá, pokud neposkytuje
bezpečné zázemí anebo budí nedůvěru, třebaže objektivně k ničemu nelegitimnímu
nedochází. Nepravá láska, věrnost, oddanost je břemenem, které sice nesmíme
odhodit, zato trpíme navíc jeho nesmyslností a neplodností. Stane-li se, že
manželé stojí před zřejmými troskami své věrnosti, měli by se pokusit začít
docela znovu. Je to reálné. Přesto vzkříšení věrnosti může zažít jen ten, kdo v
ně vůbec věří a touží po něm. Není to o nic snazší, než víra ve vzkříšení ve
chvílích smrtelné nemoci.
2.4 Defekty svazku
Cizoložství
Nevěra bývá často důsledkem cizoložství. Cizoložný styk je pohlavní styk
s osobou, kterou váže věrnost v jiném svazku. Cizoložná láska bývá láskou
skutečnou (na rozdíl od lásky smilné), ale láskou vážně defektní, protože
poškozuje někoho třetího, děje se vlastně na cizí účet. Někdy dokonce splňuje
personální předpoklady zralé lásky dvou dospělých lidí dokonaleji než legitimní
vztah jednoho nebo i obou aktérů cizoložství, to ovšem nemůže cizoložství
ospravedlnit. Cizoložství bývá zhoubným i na přirozeně lidské rovině, protože
významně ohrožuje pravdivost mezilidských vztahů k partnerovi legitimnímu, ale
často i k partnerovi tajenému. Je zřejmé, že zveřejnění skutečnosti cizoložství
je pro manželského partnera zprávou velmi zlou. Zhoubně však může působit i
nelegitimní vztah naprosto utajený, protože postupně rozkládá oporu, kterou měl
partner v dosavadní věrnosti svého vlastního partnera a na kterou právem
spoléhá. Cizoložný partner bývá stále méně schopen pravdivě milovat i svého
původního partnera, a proto pravděpodobně selže v prvé budoucí krizi vlastního
manželství a zničí tak schopnost čelit krizím - i krizím růstu.
Smilstvo
Flagrantním znamením nevěry je ovšem smilstvo. Smilstvem se rozumí takový
pohlavní akt, který nezahrnuje osobu partnera (ať už manželského nebo
mimomanželského, náhodného), ale jen jeho pohlaví, anebo dokonce i jen pohlaví
svého vlastního, drážděného stimulátory. Smilstvo degraduje partnera (je-li
vůbec jaký) na věc a lidský sex na pouhou pudovou záležitost. Taková věc se
může přihodit jak s partnerem nijak právně nezavázaným, tak spolu s
cizoložstvím a dokonce i v rámci legitimního manželství mezi manželi. Podstatou
smilstva je degradace personálního vztahu na fysiologickou hru a náhražka lásky
pouhým pohlavním vzrušováním. Taková iluze lásky devastuje
člověka podobně jako droga.
Existenciální lež
Nevěra ovšem nezáleží v nelegitimní realizaci pohlavního styku. Jak
smilstvo, tak cizoložství jsou spíš znamením, že takový člověk už je nevěrný, nevěrnost
takovým aktům předchází. Stejně skutečnou nevěru vidíme právem v každém
jednání, které manželskému partnerovi cílevědomě brání v plné spoluúčasti na
jednotě. Ta jednota byla totiž původně slíbena bez výhrad a pozdějšími
opatřeními je vlastně partner podváděn ve vztahu, který je pro jeho zralost
nebo růst existenciálně důležitý. Tak lze být vpravdě nevěrný i s věcí (např.
sběratelská vášeň může degradovat partnera na úroveň pasivního diváka, anebo ještě níž;
podobně třeba láska ke psu zcela vytěsní ohled na důležité zájmy manžela
natolik, že ztratí důvěru v jeho oporu), s povoláním, se starými rodiči nebo
přáteli, dokonce i díky nezralému vztahu k vlastnímu dítěti. Manželství
nevyžaduje vzdát se všech třeba i velmi vážných zájmů mimo domov. Ani nás
nezbavuje odpovědnosti za rodiče či přátelství. Věrnost nás ale zavazuje k
vytváření vědomí bezpečnosti u partnera. Partner musí cítit, že přes různorodost
našich závazků je spolehlivě právě on na předním a rozhodujícím místě. Kolem
toho, co je a co není „rozhodujícím" místem, panuje ovšem mnoho iluzí.
Rozhodující místo neznamená totéž, co místo jediné; ani partnerovi negarantuje,
že bude ve všem vždy prvý, ale že bude brán se vší vážností, pokud se vyskytnou
ve hře i zájmy lidí dalších nebo dokonce spravedlivější nárok někoho nebo
něčeho mimo manželství; „rozhodující" nedává nikomu právo žárlit. Rozhodujícím
nárokem je tak, že při kolizi několika stejně závažných nebo podobně naléhavých
požadavků má přednost. Náladový požadavek partnera má mít přednost před všemi
náladovými požadavky jiných, zdraví partnera má přednost před službou zdraví
ostatních atd. Ale zdraví těch ostatních má přednost před náladovostí partnera.
Nebývá snadné jednoznačně kvalifikovat praktické požadavky, málokdy přirozeně a
zřetelně roztříděné podle váhy své věci. Také se snadno zapomíná, že v
přirozenosti muže a ženy jsou zakódovány odlišné podvědomé hodnotové systémy -
žena přikládá větší význam citovému hodnocení, kdežto muž spíš hodnotí
analyticky. Není proto třeba zlé vůle k tomu, aby se to nebo ono zatřídilo k
nelibosti partnera na jiné než prvé místo. Všichni jsme v jádru aspoň trochu
sobečtí, jsme nakloněni vydávat za „objektivní" reálný pohled právě ten svůj. A
uražený cit nelze získat rozumovými argumenty či uražený rozum citovou scénou.
Žárlivost
Žárlivost nejen ničí důvěru, ale aktivně podporuje sobectví obou partnerů;
často je vrací na sám začátek umění žít v lásce. Nezřídka tento marný souboj „spravedlivých
nároků" vyčerpá oba partnery natolik, že rezignují, nedožene-li se k něčemu
horšímu. Žárlivý je vždycky ten, kdo nemiluje dost, nebo miluje sice naplno,
ale nezrale - příliš sobecky nebo ideologicky. Proto se odvolává (v duchu nebo
nahlas) na svá práva, ať domnělá či skutečná. Láska se
děje až tam, kde spravedlnost není třeba, kde bližního hájí nikoli právo, ale
láska. Kdo se cítí ohrožován přesto, že je milován, určitě sám nedokáže milovat
dost. Žárlivost je pohromou, je těžkou nemocí každého typu společenství včetně
manželského. Trpělivost druhého partnera je v takové situaci nutná, ale
nepostačí sama k vyléčení. Pokud se nepodaří odzbrojit žárlivého ani zážitky
přemíry lásky a velkomyslnosti, došli manželé k mezím svých přirozených sil;
pokud jde o manželství odkázané právě jen na své přirozené zázemí pak
neodvratně umírá - ať vnější svazek trvá či ne. Křesťan má sice k dispozici
ještě další šance, ale i pro něho je takový stav stavem vážného ohrožení.
Prevence defektů
To všechno ukazuje, že v praxi je věrnost čímsi před námi. Nemáme ji ve
své moci, spíš jí musíme sloužit, a to společně. Jedině společná stupnice
hodnot a společné vědomí mezí věrnosti dávají šanci, že dobrá vůle přinese
plody v důvěře a vzájemné bytostné opoře. K takovému bytostnému společenství
hodnot i mezí nelze dojít jinak než trpělivým poučováním sebe sama z
dosavadních omylů, nezdarů i křivd. A není rozumné tento obtížný proces začínat
jinak než maximálně otevřeným sdílením svých představ partnerovi již před
manželstvím. V manželství je něco takového úspěšné jedině ve chvílích maximální
bytostné pohody.
3. Rodičovství
K lásce patří z její přirozenosti, že vyžaduje plodnost. A pro křesťana
je plodnost jako atribut jeho milování přímo mravní povinností.
3.1 Plodnost lásky
Zvlášť významně pozitivním svědectvím smysluplnosti křesťanského pojetí
manželství by měla být odpovědně založená i rozvíjená rodina. Ale i bezdětná
manželství mohou být plodná, jsou-li pravým společenstvím lásky. Různé formy
plodnosti Každá skutečná, neiluzívní láska totiž násobí možnosti jedinců.
Svědectvím je pak činorodost, trpělivé překonávání krizí včetně těch
nejtěžších, kdy byla zničena věrnost. Ne každé upřímně a správně míněné úsilí
člověka přinese i viditelné plody. Řada manželství nese plody
jen neviditelné. Takové manželství nemá sice děti, ale manželé se angažovali v
rozvoji osobností vzájemnou láskou, pracují sjednoceni pro společnost,
vytvářejí domovy jiným atd. Zkušenost však učí, že zdaleka ne každý manželský
pár se dokáže vyrovnat i s tím, že jeho plod je .pouze neviditelný". Děti tedy
zřejmě patří k manželství a jeho plnosti už od přírody.
3.2 Odpovědnost rodičů
Pramen odpovědnosti
Dnešní rodina je k dítěti zaměřena víc než dříve; to zřejmě koresponduje
se skutečností, že dnešní dítě je navzdory společenskému komfortu také víc než
dříve odkázáno na vzory rodičů, jmenovitě na jejich lásku. Žít a otevírat se
společenství je musí naučit právě rodiče, a milovat by je měli naučit vzájemně
se milující rodiče. Odpovědnost za děti zahrnuje především správnou přípravu na
vpravdě lidský život. Taková příprava musí dětem zprostředkovat zážitky
přitažlivosti lásky, umění dávat a přijímat, úcty mezi manžely, úcty k
sexualitě. To však jim mohou nejlépe zpřístupnit (nebo na celý život
znepřístupnit) právě rodiče. Totéž platí o zpřístupnění vnitřního světa víry;
zážitky společné a pravdivé modlitby, vděčnosti Stvořiteli, vědomí církevního
společenství atd. Děti nepřijaté rodiči s láskou, děti z rodin zevnitř
ztroskotaných, děti vychované prudérně a v atmosféře tabu, děti se zážitkem
otřesných scén nelásky mezi manžely bez zážitku zázraku jejich smíření, mají
při svém pozdějším úsilí založit svůj opravdový domov těžký handicap. Takoví
lidé nezažili ani bližního, ani domov, znají jen touhu po něm (a často ani
nevědí, jak tu touhu vlastně správně pojmenovat) a iluze. Proto se právem od
manželů požaduje rodičovství odpovědné. Odpovídají tím Stvořiteli, sobě, svému
partnerovi, svým dětem, ale také dětem svých dětí a všem, se kterými později
přijdou tyto účastníci a svědkové jejich víry, naděje a lásky do styku.
Dělba odpovědnosti
Manželé mají vždycky vědět, že dítě je skutečně nejkrásnějším plodem
jejich zralé lásky. (Někteří manželé to vědí, ale nerozumějí; proto také z
faktu dovedou udělat tak odlišné závěry, jak to vidíme v nekončících diskusích
o údajném právu utratit plod v prenatálním věku.) Rodiče mají však také vždy
vědět, že za budoucnost dítěte nesou zodpovědnost především právě oni. To
znamená: medicína dnes dovede stanovit, kdy pravděpodobnost těžkého údělu
dítěte je natolik velká, že jeho početí by bylo za daných okolností
nezodpovědné; sociolog umí poradit, zda dítě v určité společenské konstelaci
bude či nebude obtížným problémem. Není žádná hanba radit se s odborníky v manželských
poradnách, případně v poradnách rodičovských. Naopak, odvaha k poradě
naznačuje, že rodiče si chtějí počínat co nejsvědomitěji. Ale jen sami rodiče
musí posoudit, zda jsou vůbec schopni a ochotni v daných okolnostech dítě
porodit a vychovat tak, aby nebylo nespravedlivě diskvalifikováno.
Křesťanská odpovědnost za plodnost
Každá přirozeně lidská zodpovědnost je i zodpovědností křesťana. Křesťan
však odpovídá i za víc, než se všeobecně přijímá v lidské společnosti. Křesťan
např. odpovídá nejen za lásku jako takovou, ale i za plodnost lásky v těch
dimenzích, kterým na základě evangelia uvěřil. Tak jsou manželé zodpovědni i za
to, zda společnost může přijmout pojetí jejich vzájemné lásky jako eu-angelion,
jako svědectví o vykoupení člověka a jeho vztahů, jako předchuť konečné spásy.
Koncil učí, že máme být světu svátostí. Pak tedy jsou i manželé odpovědni světu
na jedné a Kristu na druhé straně za svátostnost (účinnou znakovost) svého
svazku. Tím spíš jsou ovšem za to odpovědni vzhledem k vlastnímu partnerovi a
dětem. V tomto smyslu by nebyla plodným svědectvím rodina, která vykazuje
zřetelné nebo dokonce programové ochuzení (mravní, erotické, sexuální) anebo má
psychopatické rysy (bigotnost, prudérie, fanatická tvrdost). Plodnost pro
křesťana souvisí s přítomností Ducha svatého, je tedy důsledkem přemíry lásky.
3.3 Odpovědné rodičovství
Faktory
Dítě může existenciálně diskvalifikovat zcela nedostatečné hospodářském
zajištění, závažné geneticky významné defekty zdraví, specificky kritické
situace společnosti, morální nedostatečnost rodičů (citová tupost, asociálnost,
morální zvrhlost). Ohrožením se takové faktory stanou až tehdy, jestliže se
rodiče takovému stavu nedokáží nebo nechtějí bránit, a proto není dostatečně
kompenzován. Žádná společenská ani mravní autorita nemůže s konečnou platností
rozhodnout místo rodičů, zda odhadovaná rizika přijmou, anebo před nimi raději
uhnou. Na druhé straně není vůbec pravda, že přijetí nebo nepřijetí dítěte je
jen záležitost otce a matky, anebo dokonce jen matky. Dítě není věcí ani po
porodu, ani před porodem. Jde o člověka, a lidská existence má vždy také
sociální rozměr, proto i odpovědnost vpravdě lidská není a nemůže být jen
soukromou odpovědností svému já.
Plánování rodiny
Odpovědnost takového společného rozhodnutí vyžaduje od obou rodičů
společně reflektovat objektivní i subjektivní faktory budoucí rodiny. Výsledkem
jejich úvah a rozvah je potom plánované rodičovství. Program
odpovědného rodičovství má větší naději na úspěch, přijímají-li rodiče svou
zodpovědnost již od samého počátku, tj. regulací početí.
Odpovědnost ovšem zde zdaleka nekončí. Právě upřímná snaha plně vyhovět všem
spravedlivým nárokům vede odpovědné manžely v praktických situacích k napjatým
kompromisům mezi autentickým cílem manželské lásky a přiměřeností metod
omezujících důsledky v určité osobní nebo sociální situaci manželů nežádoucí.
Mělo by se přitom respektovat vzestupné pořadí hodnot od odpovědného předání
života přes uchování a upevňování manželské lásky až k vrcholu manželské svátosti
- rozvoji manželské lásky podle vzoru totální jednoty mezi Kristem a církví. Je
ovšem zásadní rozdíl mezi pouhou racionální kalkulací větší či menší
pravděpodobnosti a lidsky odpovědným postojem vědomě přijímajícím i určité
riziko. Láska - pokud je skutečnou láskou - uskutečnila v běžné lidské
zkušenosti mnohé, co by se rozumu zdálo zázrakem. Úzkostlivý je ten, kdo buď
lásku nezakusil, anebo sám nemiluje. A tak vyhýbat se „pro jistotu"
odpovědnosti je stejně málo lidské jako odpovědnost prostě ignorovat a nechat
věcem náhodný průběh.
Regulace početí
Nezodpovědnost demonstrují rodiče, kteří z pouhých sobeckých důvodů
připravili svého jedináčka o rozvoj jeho osobnosti tím, že mu odepřeli
sourozence. Neméně nezodpovědné by však bylo přijímat vývoj přírůstků rodiny
jen pasivně, anebo s nepodloženým optimismem typu „však to nějak dopadne".
Právě rodiče a nikdo jiný mají zvážit, kolik dětí a v jakých intervalech chtějí
přivést na svět za jejich konkrétních okolností. Při řešení tohoto problému jde
především o svědomím obou rodičů podepřené rozhodnutí o počtu dětí a časových
horizontech jejich početí. Metoda, jak takový plán realizovat, je při tom
druhotná. Regulace počtu dětí musí být dílem společným, protože odpovědnost za
rodinu je nedílná. Rozhodujícím hlediskem při hodnocení etiky
prostředků realizujících společenství lásky je důstojnost osoby. Způsob regulace je
druhotný, ne však zcela libovolný: žádná metoda bránící početí se nesmí příčit
vzájemné úctě partnerů, jejich studu a jejich úctě k životu. (Touto formulací
přenesl koncil vědomě důraz z dosavadní nedotknutelnosti tzv. „přirozeného"
biologického pochodu na podporu humanity, personality a sociability lidské
lásky.) Morálka manželství musí být personální se silným sociálním důrazem.
Vztahy mezi rodinou a společností nedovolují aplikovat abstraktní morálku
příkazů a zákazů, ale vyžadují odpovědné zvážení ideálu a reálných možností
jeho uskutečnění v daných podmínkách. Je při tom nutno dbát způsobu, jak se
starají o celkové dobro jedince ostatní zodpovědní lidé (včetně nevěřících).
Křesťan je povinen spoluvytvářet (i svou moudrou morálkou!) veřejné mínění,
které je rodině příznivě nakloněné. Proto jsou evidentně nezvládnuté početné
rodiny jen těžko svědectvím k boží slávě.
Umělý potrat je zpravidla morálně nepřípustný, kdežto zábrana
početí za určitých okolností je nejen dovolená, ale dokonce žádoucí. Usmrcení
člověka (plodu) není legitimní regulací porodnosti o nic víc než jiné formy
vraždy či zabití.
Církevní disciplína
Postoje Učitelského úřadu katolické církve k metodám regulace shrnuje
encyklika Pavla VI. Humanae vitae (1968). Encyklika prohlašuje za nesporně
přijatelnou jedině metodu občasné zdrženlivosti v době tzv. plodných dnů
(Knaus-Ogino a metody z ní odvozené, např. bazální teploty). Většinu dalších
metod odmítá s odůvodněním, že jde prý o metody „nepřirozené". Každý výrok
magistéria je třeba brát vážně. Nevážností by bylo, kdyby katolík odmítal své
církvi právo se vyslovit, ale neméně nevážnosti magistériu prokazují ti, kteří
berou takové vyjádření primitivně či fundamentalisticky, bez hermeneuticky
podložené průpravy; takoví nehledají smysl takového výroku, ale literu. Tak
ovšem zároveň odmítají přijmout za svou církev spoluodpovědnost a rizika
hledání pravdy. Právě jen jako s vážností přijatý dokument vyvolala encyklika
kritický postoj nejen mezi odborníky laiky, ale i u některých evropských
biskupských konferencí jako celku. Z toho plyne, že otázka není a nemůže být
ještě definitivně uzavřena. Ti katoličtí moralisté, kteří s argumentací encykliky
nesouhlasí (odmítají nejen praktické vyústění proti
antikoncepci, ale především poukazují na nepřesvědčivé zdůvodnění tak
rigorózního odmítavého postoje), shodují se přesto s Pavlem VI. v názoru, že
metody encyklikou zavržené nejsou dobré. V určitých okolnostech
konkrétního manželství může však být jejich použití přesto ještě mravně
správnější, než postupem podle encykliky vážně ohrozit větší dobro manželů či
dětí. Antikoncepce se opravdu nezdá dobrou, tj. vždy a bez dalšího uvažování a
rozhodování jednoznačně vhodnou metodou plánování odpovědnosti za rodinu. Spíš
patří antikoncepce - jako ostatně mnoho dalších problémů, které mají velké
důsledky v životě lidí - mezi problémy vlastního svědomí prostě proto, že
obecné rozhodnutí ani nelze dost odpovědně za někoho dopředu udělat. Jen naivní
fundamentalista má svět věcí a vztahů předem definitivně
rozseknut na svět dobra a svět zla. Faktický svět staví člověka před nutnost
kompromisů a mnohokrát musí vybírat z variant zlých tu relativně nejméně zlou
prostě proto, že žádná dobrá varianta v dané chvíli není dosažitelná. Jak učí
morálka odjakživa, mohou se díky okolnostem stát vztahy .objektivně" správné
skutečným hříchem (např. láska je .objektivně" dobrá, ale za určitých okolností
už nejen není dobrem, ale stane se nástrojem zla. . .) a také
činy objektivně autentickou autoritou zakázané (např. těžká práce ve sváteční
den) za konkrétních okolností jsou vzorným projevem následování Krista.
Odmítáme-li pro antikoncepci nálepku „a priori dobrá", nijak netvrdíme, že je
tedy .zlá". Tvrdíme, že se zlou může stát okolnostmi. Všechny
metody regulace (tedy včetně těch, které encyklika připouští jako dovolené)
mají totiž své stinné, ne-dobré stránky. Tak např. metoda Knaus- Ogino vykazuje
relativně značnou nespolehlivost, tedy i relativně značnou pravděpodobnost
nežádoucího početí; pokud se podle této metody odpovědná regulace početí
nezdaří, přijde na svět dítě nechtěné. To má vždy důsledky v jeho další
psychosomatické a mravní formaci - dokonce i tehdy, kdy rodiče .ukázněně"
potlačují projevy svého zklamání. Potenciální nedobré se stalo aktuálním zlem,
dítě je nespravedlivě handicapováno, může jej to předurčit mezi asociály.
Metoda měřením bazálních teplot je prý „bezpečnější", zato náročnější na
inteligenci, přesnost a kázeň ženy, a proto zase vnáší do rozhodování jiná
nežádoucí rizika. Ani co do „přirozenosti" nejsou na tom tyto metody lépe
oproti jiným. Žádná metoda antikoncepce (včetně těch schválených!) nebude
mravně přípustná, nerozhodnou-li se pro ni oba manželé společně. Odpovědné
rodičovství nelze přesunout na jednoho z nich, protože všechna dobra se
podstatně týkají obou. Co v daném manželství je a co není vážným ohrožením
hodnot, to musí naučit manžele zkušenost. Než ji získají, mají právo vycházet z
doporučení věrohodné autority (např. jiných zodpovědných dvojic). Každá dvojice
ale má mít dost pokory k uznání, že slabiny právě jejich situace nemusí
odpovídat běžnému lidskému průměru.
4. Některé aspekty specificky křesťanského manželství
Teologie nabízí někdy zvláštní úhly pohledu, dost odlišné od obvyklých
představ, ale myslím přece jen vposledku manželství obohacující, třebaže
některé tradované pověry při tom vezmou za své.
4.1 Elementy
Posvátnost svazku
Posvátnosti je třeba rozumět tak, jak tomu rozuměli bibličtí proroci. Těm
bylo posvátné to, co se dělo jako vyčleněné pro Hospodina, a novozákonní autor
dodává, že se to děje .v duchu a v pravdě". Posvátná je pak i láska, ať už je
řeč o lásce k bližnímu nebo úctě k člověku jako člověku. Posvátnost se tedy týká
zásadně lidských vztahů; mimo lidské vztahy neexistuje. Vnější
okolnosti (obřady, místo, asistence kněze, „posvátný kodex kanonického práva")
k posvátnosti nemohou nic přidat ani ubrat. Ale ani samotná svátost, ať to zní
sebedivněji, nepřidá či absencí neubere posvátnosti. Svátost totiž obdaruje
lidi, ne svazek. Posvátnost dodává manželskému svazku úcta k osobnosti manžela
jakožto božího stvoření a bližního, jejich vzájemná láska, věrnost a
zodpovědnost. Právě tím jsou muž a žena božím obrazem, stvořením, které sám
Tvůrce uznal za dobré. Manželská láska sice daleko přesahuje manželské lože,
ale také je právem zahrnuje: Není a nemá být jen přátelstvím „duší", ale celou
svou strukturou dodávat vztahu i úkonům zvláštní lidskou integritu. Každá
skutečná posvátnost je také Božím darem, úchvalou a výzvou člověku. Tento dar
však není vyhrazen jen pro křesťanská manželství. Čistota Mravní
čistotou se rozumí pravost, ryzost činu i slova. Janovská tradice v Novém
zákoně takovému postoji a aktu říká „žít ve světle". Manželskou čistotou se
rozumí ta bdělost, která hájí pravdivost, ryzost, sílu, trvalost manželské
lásky. Jestliže přirozená mravnost vylučuje z možných postojů každý
protipřirozený a nelidský, čistota vylučuje z mravně správných vztahů všechno
jen iluzívní, pouze zdánlivé, anebo kýčovité. Tím spíš i usiluje eliminovat
všechno lživé. Tak smilstvo je nečisté tím, že imituje lidskou interpersonální
lásku sebeláskou nebo modlářstvím. Nečisté jsou ovšem i opačné napodobeniny,
třebaže se programově štítí sexuality (jako např. manichejství přežívající v
různých rádoby .duchovních" postojích), anebo některou z integrálních vrstev
lásky ve jménu ideologie zavrhují, nebo připouštějí jen jako nutné zlo. Čistota
tedy nezačíná a nekončí v sexuálně erotické oblasti, ale je na místě všude tam,
kde jde o pravdivost, bezelstnost, transparenci, pravost. Už sv. Pavel odvážně
razil jiné pojetí, než tehdejší zbožní zákoníci i farizeové. Vyznává bez
rozpaků, že: „Pevně jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečistého samo
sebou. Jen pro toho, kdo pokládá něco za nečisté, je to nečisté." A jindy učí: „Vše
je mi dovoleno, ne vše mi prospívá; vše je mi dovoleno, ale ne všechno
vzdělává. Nikdo nehledej prospěch svůj, nýbrž bližního." Ještě sv. Tomáš o
dvanáct století později učil, že manželský styk není něčím podružným, ale právě
tím specificky lidským, co dělá abstraktní ideál lidským ideálem. Poslední
století už posunula katolickou tradici hodně směrem k manichejství a jeho
nepravé spiritualitě. K čistotě člověk dozrává, učí se jí. Výchova k pravé
lásce je zároveň výchovou k čistotě v křesťanském smyslu. Proto také může být
ideálu čistoty blíž pokorný hříšník než mladá, nezkušená, zato hrdá „nevinná
duše". Právě úplností všech vrstev (nemusí být samozřejmě všechny stejně
explicitně vyjádřeny, ale nesmí být z reality vytěsňovány) zasazených do
všestranné a velkomyslné pravdy komplexního činu, deklaruje se oboustranně
pozitivní úloha sexu, erotiky a aktivity ve prospěch bližního, tedy partnera,
ale díky tomu i někoho třetího či lidské společnosti. A takový sex či eros
nemůže nebýt čistý.
Hřích
Hříchem se rozumí takové vědomé a dobrovolné jednání (nikoli chování!) nebo
vnitřní postoj, které závažně nebo trvale poškozuje člověka a jeho vnitřní svět. Ježíš
říká, že zlé vznikne v srdci, ve vidění učí Petra sám Pán nebes vyzout se z dětských střevíčků
zděděných představ o čistém a nečistém a Petr skutečně podle toho dokáže i
jednat, opravdu se nebojí vstoupit do domu setníka, .nečistého" podle tradice
hned několika způsoby: byl to voják okupační armády, gój, neznalý zákona a
nikdy se neočišťující. . . Hřích je tedy událost personální,
hřích se děje v lidském srdci. Proto nelze sestavit seznam hříchů proti
manželství: Hřích není totéž, co „se nesmí" nebo .se nemá". Konkrétní
jednání může a nemusí být hříchem - podle okolností a hlavně podle
personálních kontextů. Jsou ovšem skutky a postoje, které snad vždy působí na
mezilidské vztahy nebo na rozvoj osobnosti destruktivně, např. lež, nevěra,
pýcha, cizoložství, smilstvo, sobectví, tvrdost srdce. Hřích však je
skutečností v důsledku jedinečnosti každé osobnosti diferencovanější. Pak např.
není hříchem to, co rozvíjí pravou lidskou lásku nebo je jejím projevem,
protože pravá (čistá) láska je přece znamením tvořivé přítomnosti svatodušní.
Pravá lidská láska však nikdy není nespravedlivá k někomu třetímu, láska
nerozděluje, ale sjednocuje; proto křivda cizoložství se hříchem stává.
Soud nad činem
Kritéria prospěšnosti či škodlivosti znamení a projevů lásky nám radí
psychologové, sociologové i moralisté. Radí, nikoli poroučejí. Posledním
rozhodčím přisuzujícím jednotlivým akcentům určitou váhu v konkrétním světě
osoby je však naše svědomí. To svědomí se ovšem občas mýlí, vždyť zkušeností
dobrou i zlou zraje. A proto i ten, kdo poslouchá svědomí věrně, může zbloudit.
Je-li co neodpustitelné (tedy tzv. hřích proti Duchu svatému), pak je to právě
programové rozhodnutí podvázat proměňující moc lidské lásky, svazovat ono
tvořivé božské prostředí, kterému říkáme Duch nebo láska. Není to bohužel
situace vykonstruovaná, dokonce není ani řídká. Ideologie svádí i křesťany - ať
už ve jménu „opatrnosti", anebo z „vyšších zájmů". Napomenutím těm prvým i
druhým by mělo být konstatování evangelisty Jana, že Bůh (zajisté správně a
čistě milující) miloval svět tak, že to jeho syna stálo život. Není snad větší
neopatrnosti než zakopat tuto hřivnu jen proto, aby snad neutrpěla nějakou
úhonu od zlých mocností. Láska člověka se jistě nemusí projevovat také všemi
formami, ale všechny v každé lidské lásce musejí participovat buď přímo, anebo
sublimovaně.
4.2 Manželství jako svátost
Církev
Katolík (a nejen katolík) věří, že společenství pokřtěných je cosi víc,
než objektivní soubor jedinců. Věří, že církev je institucí i událostí, je subjektem. Církev je
událostí spásy, a zároveň milostivým a účinným znamením, tedy svátostí
spásy: Už církevní otcové starověku v ní viděli cosi jako archu, kde se může
zachránit vlastně každý, kdo o záchranu má zájem - pokud si totiž sám dost
uvědomuje, že jako jednotlivec je nedostačivý. Církev ve světě hraje trvale
protikladné role: je zároveň Kristovou nevěstou bez poskvrny a vrásky, ale bývá
i nevěstkou sebe samu prznící a zneuctívající. Konečně je církev znamením
eschatonu, už se tu a tam bleskne budoucnost vystavěná na zakoušené realitě toho
přepůvabného: „jsem milován a mohu milovat," která snad je podstatou nebe, ale
neméně pravdivě se teprve k umění milovat a lásce se bezelstně otevřít teprve
učí. To vše pozoruhodně odpovídá tajemství soužití dvou manželů. Církev má
nejen historii, má i své dějiny, protože nejen trvá, ale žije. Učí se, mýlí,
činí pokání, zraje. Totéž ovšem patří k manželství, rozhodně k manželství
křesťanů. I o něm platí, že se vytváří za pochodu, že postupně objevuje, co se
ještě musí naučit. A že trpělivost se sebou samým i s druhým je základní
předpoklad každého takového dobro-družství. Ne bezdůvodně vidí už svatý Pavel
mezi manželstvím a církevní existencí tak významné paralely, že jedním
fenoménem lze osvětlovat druhý, tam i zpět.
Svátost
Katolík chce určité významné životní události prožívat nejen podle svého
nejlepšího svědomí, ve shodě s evangeliem (to by mohl i zcela soukromě), ale ve
skutečné přítomnosti živého Krista. Věří totiž, že Kristus je nejen vrcholem,
ale i úběžníkem všeho vpravdě lidského, že je počátkem i koncem lidskosti všech
dob, prvorozeným z lidí, říká o něm Pavel. Takovému viditelnému, veřejnému
setkání člověka odpovědně se ve specifické záležitosti rozhodujícího, setkání s
Kristem jako Pánem našich osob i naší církve říkáme svátost. Svátost, která je
vždy účinným znamením boží milosti vůči tomu, co je podstatou onoho
specifického rozhodnutí, je proto dvojím darem. Člověk daruje své vážné
rozhodnutí, které veřejně stvrzuje před církví a v církvi. Kristus takový dar
přijímá, stvrzuje a daruje mu platnost na nebi i na zemi.
Jinak řečeno: Věříme, že tahle svátostná spoluúčast Krista na lidsky významném
činu vykupuje člověka z jeho přirozené bezmocnosti. Svátost se tak může stát
mocí víry skutečnou dějinotvornou událostí v životě člověka i jeho církve.
Naděje
Na druhé straně není ani Kristova skutečná přítomnost kouzelnou mocí,
která by za člověka jeho problémy vyřešila; vykoupení z bezmoci neznamená
získat magickou moc nad lidským údělem, ale garanci proti nesmyslnosti lidského
snažení. Tak třeba svátost manželství neučiní člověka věrným. Umožní mu, aby
jeho veskrze lidské úsilí stát se věrným a zůstat věrným nebylo jen pouhou
iluzí, ale dílem, opřeným o boží příslib, dílem neseným solidaritou člověka a
Boha. Svátostí se nestává člověk rozumnějším, ani mravnějším. Za Ježíšova
života jej přece potkávali mnozí nemocní, ne všichni z jeho blízkosti odcházeli
uzdraveni. Nejde o žádný duchovní automat; zdráv odcházel jen ten, kdo své
uzdravení v Ježíšovi viděl, kdo věřil, že to má smysl. Ale ani ti uzdravení se
nestali zázrakem nesmrtelnými. Ježíš byl živoucím a prostě pochopitelným
svědectvím, že Hospodin je věrný, tj. hodný víry, důvěry. Ješua, Jehošua -
Hospodin je spása - vyhlašuje jeho osobní jméno. Kdo na něho spolehl,
předchutnal spásu. Svátost tedy nepracuje místo nás, ani nás nezajišťuje proti
dalším omylům nebo zlé vůli. Svátost plodí naději. Zjevnost účinnosti našich
svátostí není ani větší ani menší, než byla účinnost Ježíšových velikonoc.
Svátostí je vyslovena věta, jejíž prvé slovo vyslovujeme v čase ještě tak málo
budícím důvěru v úspěšný konec, kdežto slovo poslední má Hospodin „jednou",
možná dokonce až v konci času. Dnes nám Pán pouze zaslibuje: „Hle, učiním
všechno nové." Dává tedy šanci. Otevírá bránu. Vykupuje z bezmoci, kterou tak
důvěrně známe. A my víme, že On sám dokázal na své životní prohře, že člověku
může být umožněno překročit své vlastní meze. Paralely mezi podstatou svátosti
a manželstvím jdou ještě dál: Ježíš našich evangelií tu chtěl být nikoli pro
sebe, ale pro druhé. Chtěl toho dosáhnout formou sice obyčejné, ale pravé
lidské lásky. Tato vůle vedla zcela zákonitě přes krize vztahu s nejbližšími,
rodinou, přáteli, přes deziluze ke konečné konfrontaci s každým a se vším, i se
sebou samým. Jenže navzdory těmto trpkým mezím všeho lidského nekončil tento
vztah deziluzí, ale vzkříšením lásky, trvající a plodné, jak věříme, dodnes.
Manželství následováním
Nejde o maličkost; vydat se partnerovi, který za to nemůže poskytnout
spravedlivou, neřkuli ekvivalentní náhradu, v trpělivosti úsilí učit zdánlivě
nepoučitelného, v ochotě začínat znovu, a sedm a sedmdesátkrát. I v tom jsou
evangelia radostnou zvěstí, když svědčí o trvalosti svazku Ježíše s božím
lidem, lidem nadšeným i vzpurným, věrným i zrazujícím nerozumějícím i svědčícím
až za hrob. Tahle věrnost v dobách dobrých i zlých stála Ježíše nejen všechna
léta moudrého a zralého stáří, ale i přijatelný způsob smrti. A hle - nebyla
marná. Ježíšův životní styl, jak jej tušíme za zprávami a úvahami novozákonních
autorů, je pro křesťanské manželství dobrou zprávou.
4.3 Manželství podle koncilu
Aggiornamento
Papežovi Janovi XXIII. vytýkali, že obětoval nedotknutelné tradice jakési
pošetilé snaze zalíbit se světu. Prý je třeba hlásat včas i nevhod, pravda prý
má vládnout neústupně a neúprosně, říkali a dodnes říkají fundamentalisté.
Stejně tvrdošíjně odmítají změnit smýšlení pod tlakem jinakosti dnešního světa
v interpretaci zděděné morálky. Možná by se zdálo, že kdyby bylo učení církve
podmíněné dobou, nemělo by potřebnou autoritu. Jenže opak je pravdou. Časová
podmíněnost v morálce není nedokonalostí, spíš předností. Je to zřejmé,
uvědomíme-li si, jak radikálně se změnil pohled starozákonní etiky s příchodem
křesťanství, anebo jak se změnil náhled na státní moc v důsledku Konstantinova
Dekretu milánského: běda církvi, která by na znamení změněné doby nedbala!
Poselství koncilu o manželství
Bernhard Häring patřil do úzkého kruhu autorů, pověřených vypracovat a
propracovat schéma pastorální konstituce Radost a naděje. Interpretuje učení
koncilu o manželství ve stručnosti takto: Manželství je svědectvím našeho
přesvědčení, že Bůh je láska a evangelium je zvěstí radostnou, pramenící
v Kristově duchu mírnosti a laskavosti. Toto svědectví je určeno všem, nemá být
proto abstraktní, ale účinné ve svém okolí tím, že ryzostí
svého vystupování manželé své okolí zlidšťují. Ústřední funkcí
manželství je společenství lásky, založené na společném souhlasu (tedy ani
smlouva, ani rodina, ale sám vztah kvalifikovaný jako společenství!). Řád lásky
vyžaduje, aby člověk pravou tvář lásky odpovědně hledal. To
vylučuje jakoukoli libovůli, která by jménem ideologie poškozovala důstojnost
člověka (manželů, dětí, třetích osob). Posvátné je každé manželství
(i manželství mezi nevěřícími a manželství uzavřené jen civilně), pokud
vykazuje lásku, věrnost a zodpovědnost. Specifickým na křesťanském
manželství je jeho obdoba svazku mezi Kristem a církví. Zviditelnění jednoty je
svátostným znamením. Vzájemným souhlasem snoubenců se společná cesta životem
stává společnou cestou spásy. Snoubenci se tak sami odevzdávají výzvě
společnými silami značit jednotu Krista s církví. Cílem Kristovy přítomnosti
v manželství (cílem svátosti) je vykoupení manželů ze sobectví k
pravé lásce. Toto vykoupení není magické, ale děje se na základě vlastního
smysluplného úsilí manželů rozvinout personalitu a sociabilitu.
5. Právní a liturgický rámec
5.1 Právní stránka
Ten název napovídá, že práva a povinnosti manželů i právní náležitosti
uzavření sňatku lze vymezit z několika hledisek. Jistě každého napadne, že
rodinné a manželské právo definuje stát. Je to dobře, protože pro stát má
rodina a její bonita velký význam, moudrý stát se tedy zákonodárstvím stará o
optimalizaci podmínek rozvoje instituce manželství a rodiny. Docela analogicky
je zainteresována i církev, protože i církev je společností, má svou strukturu
a své legitimní zájmy i v oblasti rodiny. Navíc pro katolíka je tu ještě jedna
důležitá okolnost, která legitimuje účast církevního zákonodárce v této
oblasti: manželství je jednou ze svátostí. Každá svátost je nejen mystérium,
ale vždy také společenská událost, rozhodně aspoň svým duchovním dosahem. A tak
se církevní zákonodárce angažuje v manželském právu ve dvou směrech: upravuje
liturgickou formu a formu církevně právní, takzvaně kanonickou. Je třeba zde
připomenout, že římští katolíci jsou díky svým kořenům v antickém římském státu
a v germánském středověku Evropy už „geneticky" nakloněni právní stránku hodně
zdůrazňovat, někdy se dokonce považuje za stránku vůbec nejdůležitější. Rozsah
a obsah předepsané přípravy: V předstihu by měl každý ze snoubenců absolvovat
předmanželské poučení s náboženským minimem; bývá ve farnostech organizováno
hromadně jako poučení mládeže, ale ne vždy a ne vždy v potřebné míře tak, aby
šlo opravdu o poučení do života v manželském a rodinném společenství zralém
občansky i církevně. Pro úspěch manželství má takové poučování velký význam,
protože nejen vysvětluje a informuje, ale také formuje budoucí osobnost. Pokud
chybí, nelze jej náležitě suplovat v několika sezeních před manželstvím, kdy už
mají oba snoubenci plnou hlavu jiných starostí. Lze ovšem s úspěchem navázat na
něco, co v podobném smyslu proběhlo před časem např. v rámci přípravy ke
svátosti dospělosti nebo při jiné církevní příležitosti. V každém případě musí
snoubenci dostat poučení o právním charakteru aktu manželské smlouvy a smyslu
svátosti, kterou si mají vzájemně udělit. To se děje v několika krocích:
Snoubence je třeba seznámit s povinnostmi přípravného období (sehnat potřebné
doklady snoubenců, vysvětlit role snoubenců, faráře, asistenta, svědků a
jednotlivých dokumentů, např. snubního protokolu) a prostudovat v dialogu s
nimi případné překážky a způsob jejich odstranění. Je třeba vyložit jim, co se
rozumí platností a dovoleností právního resp. svátostného aktu, a to i se
zřetelem k náležitostem, rozhodným podle kanonického práva v případných sporech
později (např. při snaze získat církevní soud pro výrok o neplatnosti
manželství). Příprava vyžaduje běžně tři měsíce; její délku reguluje předpisem
biskupská konference pro své území.
Klíčové pojmy
Souhlas musí být svobodným projevem vůle osoby schopné právních úkonů a mít
kanonickou formu. Manželský souhlas vyjadřuje svobodnou a neodvolatelnou vůli
subjektů vytvořit zákonem předepsanou formou smluvně legitimní
manželské a rodinné společenství. Takový souhlas předpokládá, že
subjekt je schopný právního úkonu a správně poučený. Souhlas zakládá personální
důvěru umožňující nerozlučnost a věrnost. Je však také základním předpokladem
pro harmonické soužití dvou dospělých osobností, kterým nesmí brát nutnou
svobodu a zároveň poskytovat příležitost k dozrávání osobnosti v lásce a
odpovědnosti.
Smlouva
Smlouva musí vymezit jednoznačně a prokazatelně partnery a jejich vůli
(svědecky, obvykle i písemným prohlášením). Kanonická forma smlouvy vyžaduje
souhlas s pojetím manželství závazným v té církvi, ve které se svátostně slaví.
Kanonická forma
Řádnou kanonicky předepsanou formou se rozumí manželský souhlas vyslovený
před dvěma svědky a tzv. úředním svědkem církve, tedy příslušným farářem nebo
ordinářem, případně před osobami jimi delegovanými. Mimořádně za okolností v
kodexu vymezených nemusí slavnosti předsedat farář či ordinář, ale tzv.
asistent, který položí předepsané otázky a přijme odpovědi snoubenců jménem
církve. Kanonickou formu uzavřené smlouvy potvrzují podpisy svědků a faráře
resp. církevní asistence. Farář příslušný jednomu ze snoubenců (zpravidla
nevěstě) zajistí záznam o všech rozhodných okolnostech do matrik.
Věcný obsah smluvního závazku ve smyslu kanonického práva
Manželství se uzavírá s cílem rozvoje vzájemné lásky. Láska katolicky
křesťanských manželů musí: být principiálně ochotna k plodnosti
(děti v principu přijímané a přiměřeně vychovávané) k jedinečnosti svazku
(právě jediného partnera) k celoživotní nerozlučnosti svazku (až do smrti
jednoho z partnerů) Principiální ochota znamená, že sice nemůže nikdo
stoprocentně zajistit, že všechny tři požadavky náležitě splní, že však je
považuje za správné východisko (princip) manželské lásky a že bude o ně upřímně
usilovat po celou dobu trvání svazku. poskytnout průchod právu na společný
život na společný stůl na společné lože. Právo znamená, že strana, která někdy
v budoucnu podle okolností nemůže delší dobu splnit požadavky partnera, má povinnost
své důvody sdělit ordináři. Je pochopitelné, že smyslem tohoto kanonického
opatření je pomoci manželům v případě krize jejich svazku lásky.
Náležitosti smluvního svazku a vlastnosti slibu
Náležitosti nutno brát velmi vážně; jejich ignorování může způsobit i
neplatnost celého aktu. Je třeba vyloučit omyl obou subjektů anebo podvod
(podvod je úmyslné podvržení nesprávných dokladů nebo podkladů rozhodných pro
některou povinnou náležitost právního aktu). Podvod smlouvu zneplatňuje, omyl
ji může zneplatnit. Jde tu o jistotu identity osobní i náboženské, včetně
výslovně definovaných a verifikovatelných smluvních vlastností subjektu
existujících v minulosti nebo přítomnosti (nikoli do budoucnosti, např. že
nevěsta bude dobrou matkou dětem), o jistotu ohledně předchozích závazků,
zdravotního stavu, postoje k víře partnera, pojetí manželství, výchově dětí.
Zakládá se tak rozsah jistot manželského a rodinného společenství, a tím i
pevnost nebo vratkost základů budoucího soužití. Z požadovaných dokumentů přicházejí
v úvahu doklady o křtu, o svobodném stavu, o předmanželském poučení, výjimečně
i doklady o zvláštních podmínkách kladených na smluvní strany. Rozhodnutí obou
snoubenců musí být plně vědomé a svobodné. Oba subjekty uzavírající manželství
musí být dostatečně poučeny o církevním učení o podstatě manželské smlouvy a
jejích cílech jako smlouvy o společenství lásky zaměřeném k plodnosti,
jedinosti a nerozlučnosti, i o povinnostech manželů k rodině. Teprve za
takových podmínek má smysl mluvit o projevu svobodné vůle k právě katolicky
rozuměnému manželství, tedy k manželství působícímu jako svátost i jako právně
závazná smlouva. Zakládá se tím potřebný konsens pro řádnou výchovu dětí, ale
také prostor pro ohleduplnou svobodu nutnou k personálnímu rozvoji obou manželů
a jejich společného díla. Právním podkladem pro to zůstane zápis ve snubním
protokolu. Smlouva mezi manžely musí mít náležitou formu kanonickou a
liturgickou. Požaduje se přípravné šetření, 2 svědkové aktu, legální asistent
zastupující církev, zápis do protokolu a úkony podle platného rituálu svátosti
manželství.
Překážky
Katolický křesťan stejně jako občan sekulárního státu mají právo svobodně
založit manželství. Přesto je manželství a rodina dalekosáhle i zájmem
společnosti. Instituce proto preventivně vymezují okolnosti, za kterých nemá či
nesmí jednotlivec práva na manželství využít, protože by se s větší
pravděpodobností nedosáhlo jejich legitimních cílů. Kanonické právo v té
souvislosti hovoří o překážkách. Z historických důvodů se právní
aktivita kanonistů věnovala především okolnostem rozhodujícím ve sporech nad
manželstvím, které se rozpadá anebo je už rozvráceno. Postupně vznikl seznam
takzvaných překážek platnosti či dovolenosti konkrétního manželství. Současné
kanonické právo chápe překážku jako dostatečný důvod k nulitě manželské
smlouvy. Pokud uzavře manželství subjekt, na jehož straně trvá překážka, je
jeho právní úkon neplatný. Rozumí se tomu tak, že osoba je za těchto okolností
neschopná uzavřít manželství po celou dobu, po kterou překážka trvá, resp. trvá
bez dispenze. Některé překážky nelze odstranit za žádných okolností a nikým,
některé smí dispenzovat autorita vymezená Kodexem kanonického práva. Autorita
ovšem nemusí žádné ze žádostí o dispens vyhovět. Mezi překážky nepřipouštějící
žádnou dispens patří: impotence, existující manželství, příbuzenství v přímé linii. Dispenzovat
lze (aspoň teoreticky): nezletilost, různost náboženství (křesťan -
nekřesťan), svěcení, platné řeholní závazky, únos, zločin (rozumí se spoluúčast
na smrti manželského partnera jedné ze stran za účelem nového sňatku),
příbuzenství (až k prarodičům a v boční linii po praneteřprastrýc),
švagrovství, újma mravopočestnosti (veřejný konkubinát nebo neplatné
manželství), příbuznost ze zákona v přímé linii. Dispenzovat smí ordinář, někdy
i jím nebo kanonickým právem delegovaný zástupce, např. farář, zpovědník, někdy
jen Svatý Stolec, pokud si takové právo vyhradil pro sebe. Ordinář
místa může v jednotlivých případech zakázat uzavřít manželství svým podřízeným,
ale jen dočasně a z vážných důvodů. Zákaz obvykle netvoří překážku rušící
platnost.
5.2 Stránka rituální
Svátost si udílejí snoubenci; pokud je kněz nebo jáhen přítomen, je tam v
roli kvalifikovaného svědka správy církve. (Běžní svědkové také zastupují
církev, pokud jsou ovšem pokřtěni; jejich asistence je nutná, asistence správy
církve není nezbytná.) Obřad svátosti je zasazen do bohoslužby slova na
obvyklém místě, kdy se uděluje většina katolických svátostí (tedy po homilii).
Perikopy si mohou z širšího výběru podle vlastního uvážení zvolit snoubenci.
Pokud jsou oba snoubenci pokřtění, může po bohoslužbě slova pokračovat
bohoslužba eucharistická. Rozhodující prvky jsou prohlášení snoubenců o
katolicitě jejich pojetí manželství a vlastní manželská přísaha (veřejný slib
dovolávající se Boží spoluúčasti).
Slovo na cestu těm, kteří právě začínají velké dobro-družství
Vykoupení z bezmoci sobectví
Manželství je darem Stvořitele. Je výzvou ke spolupráci na tvoření, je
ale také šancí zakusit, co je to překonat sám sebe, co je vykoupení ze sobectví
a co je spása, záchrana přicházející zvenčí. Nejen proto, ale i proto je
manželství počátkem specifických dějin - dějin vašich - a zároveň událostí
dějin širších - dějin spásy. Vaše manželství ještě nikdo neprožil, nikdo vás nemůže
přes jeho úskalí převést s jistotou a bezbolestně. Úspěch a zralost vaší lásky
záleží především na vás samých, na trpělivosti učit se i začínat znovu jinak,
na pokoře při hodnocení vaší skutečné situace „dnes a zde", na velkomyslnosti
při smiřování, na společné i osobní modlitbě a mnoha jiných okolnostech, které
poznáte až vy sami. Je-li vaší odpovědnost, je vaší i sláva a koruna lásky
zralé ve všech vrstvách.
Iluze
Nenechte se mýlit svou vlastní zamilovanou ješitností, která ráda
našeptává romantické iluse typu „právě jen ty jsi stvořen pro mne a právě jen
já pro tebe." Všichni lidé jsou jedineční, ale do jedinečnosti manželského
vztahu musí každá dvojice uzrát - to znamená často i protrpět láskou a
věrností. Jedinost partnera každý z vás teprve buduje společným životem: Pravda
lásky se děje. Pro křesťana se děje v Kristu, skrze něho a s ním jakožto
zdrojem i cílem všeho přirozeného i lidského.
Odvaha, rozvaha, pokora
Je přitom možné napřed zkoumat všechna možná zla této neznámé
budoucnosti. Tak se to obvykle doporučuje (a je to překvapivě pesimistické
hodnocení pokřtěného božího stvoření). Je však také možné uvítat v přicházející
budoucnosti výzvu k zážitku spasení a vydat se přicházející budoucnosti jakožto
budoucnosti darované milostivým Bohem s odvahou, rozvahou a pokorou učících se
i tvořících současně.
Domov
Pevným bodem, základnou všech našich vztahů bude váš domov. Budujte jej
bez otálení a moudře: bez domova těžko může člověk uzrát k agapé, k širší
mezilidské lásce. Ale nedovolte, aby se domov stal jediným vaším štěstím,
jediným cílem. „.Spíš projde velbloud uchem jehly, než boháč do nebeského
království." I domov se může stát modlou nebo aspoň bohatstvím bohatého
mládence. Kde je ta moudrá hranice mezi mít a být bohatí, mezi nezávislostí a
svobodou? Měli pravdu učedníci, když nad tímto Ježíšovým varováním kroutili
hlavou. Jenže Ježíš neodvolal, ještě je utvrzoval, že hlavolam je hlavolamem: „U
lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné". Jediným garantem pravé
smysluplnosti vašeho domova je tedy jen Bůh, který tam bude stejně doma jako
vy. Bude tam však jen tehdy, kdy jej tam pozvete a kdy jej tam strpíte
natrvalo. Chtěl být jedním z nás.
Homilie v den svatby
Milá Marianno, milý Martine, přicházíte, abyste si uprostřed vaší církve
i přátel vzájemně udělili svátost. A chcete, aby tento velmi významný akt
patřil neoddělitelně do rámce eucharistie. To mne potěšilo, je to výborné
nasměrování. A také mne potěšilo, že jste si sami vybrali pro liturgii ty
úryvky v Písmu, které manifestují jednotu v lásce a z lásky. Tím jste vlastně s
plným rozmyslem stanovili program svého začínajícího manželství. Každá svátost,
i svátost manželství se děje. Má svůj počátek, teď jej slavíme. Má své
zrání a žně kdesi v nedohlednu. Nejen dnes v katedrále, i zítra v Širokém a pak
v Košicích se děje nejen manželství, ale i samotná svátost. Tak dlouho, dokud
bude pravdou, že chcete být zajedno podle svého veřejného slibu, a to na způsob
eucharistie. Křesťan, přijímající od svého věřícího partnera svátost, přijímá od
něho dospělé, uvážené a zodpovědné rozhodnutí, že jejich vzájemný vztah bude
nadále určován vztahem snoubenecké dvojice Kristus - církev. Nepřehlédněte, že
je to nejen sláva, ale také velmi náročná výzva: po vzoru Krista a církve
znamená vždy znovu usilovat o plamen, vždy znovu usilovat o vzkříšení toho
plamene, pokud se ztratil. Eucharistein znamená společnou chválu. Společnou, a
chválu, nikoli jen výdrž, nikoli jen schopnost vydržet doživotní „řetězy".
Vztah Krista a církve je v dějinách značně diferencovaný. Dnes se vám patrně
zdá, že vy dva spolu budete vycházet lépe než to dokáže církev se svým milým
Kristem. Je to dobře. Mladá církev také milovala Krista věrněji a vášnivěji,
než církev vyzrálá věky. Ale obojí patří k lidské dokonalosti: ta spontaneita
sebevydanosti vstříc někomu, koho milujeme, i ta věrnost, která neustoupí ani
ve vlastním zájmu, protože zájem toho druhého má nakonec přece jen přednost.
Láska je opravdu víc než přikázání - nejen co do efektu, ale i co do nároků.
Pamatujte tedy: Dnes se společně vzdáváte nároku, aby mezi vámi rozhodovala
spravedlnost či jiná lidská znalost či ctnost. Ne ten, kdo bude mít moudřejší a
pohotovější názor (a už vůbec ne ten, kdo bude mazanější či nějak silnější), ne
ten bude vládnout. Nepokoušejte se jeden druhého ovládnout. Je to nejen
nevděčné úsilí, ale je marné, nemůže mít konečný úspěch a navíc zničí mnohou
krásnou chvíli mezi vámi. Rozhodovat o všech věcech vážných i nepříliš vážných
by mělo právě úsilí o sjednocení muže i ženy. Bylo by zcestné přít se, kdo je
lepší šéf rodiny, zda muž či žena. Oba potřebují k dokonalosti svého lidství
doplněk v tom druhém, oba získávají na osobní zralosti a spolehlivosti právě
díky jednotě s tím druhým. Tak je to v řádu stvoření, smíme-li věřit Prvé knize
Mojžíšově. O lásce se ovšem snadno plácá a vtipkuje, ale nesnadno mluví. Je to
úžasné tajemství a nezapomeňte děkovat, že vás milý Pán pozval k takovému
dobrodružství právě ve své přítomnosti, v atmosféře svatého Ducha (tak se totiž
děje každá svátost). Nedokážeme-li o lásce věrně mluvit, tím pozorněji si
všímejme, co o ní říkají dějiny vzájemného vztahu církve a Krista. Kéž jsou a
zůstanou pro vás oba inspirací jak v tom úspěšném, tak v těch slepých uličkách,
kterým se sice pokusíte vyhnout, ale o mluvit úspěchu by teď jistě bylo
předčasné. Nenechte se, prosím, mýlit, v životě koncem dvacátého století budete
oba, jak nevěsta, tak ženich hrát obě role, jak roli Krista, tak roli církve.
Jak kdy. Kdykoli vztah těchto dvou vzorových „snoubenců", Krista a církve,
onemocněl, pak tím, že chyběla věrnost právě církvi, nikoli Kristu. Kdyby v
takové krizi rezignoval její Kristus, měl by sice pravdu, ale jen svou. Pro
vzájemnou jednotu Krista a církve by to byla katastrofa. A tak chcete-li každý
z vás předejít katastrofě, nezkoušejte vyřešit vzájemnou krizi tím, že budete
vyžadovat změnu smýšlení (metanoia) toho druhého. Příčinou neúspěchu
mezilidských vztahů je totiž vždycky sobectví (a samozřejmě také moje vlastní
sobectví); protože však o každém jiném sobectví toho vím příliš málo, je třeba
začít u toho vlastního. Změnu nesmím žádat na partnerovi, ale prosadit ji musím
u sebe sama. Teprve pak mohu doufat, že se možná změní i partner (ale je také
možné, že budu nakonec rád, když zůstane právě jen takový, jaký býval!).
Všimněme si, co vždy podmiňovalo opětné s-míření této dvojice: Ježíš nikdy
netrucoval, jeho láska byla vždy připravena, aby se na ní mohla zachytit i ta
křehká a pomíjivá snaha církve změnit se. Tohle je dobré odkoukat: Včas budeš
milovat, budeš-li milovat vždycky, budeš-li vždycky a za všech okolností stát o
živoucí jednotu s tím druhým. A konečně si všimněte, že láska dvou tak
rozdílných bytostí musí být svobodná. Ježíš si nekladl žádné předběžné podmínky
pro ty, kterým se vydával; nežádal od Petra, aby napřed potlačil svou zbrklost
a vychloubačnost. Ani od Jidáše, aby nebyl tak přeopatrný či nedočkavý. Ježíš
uměl a dodnes dokáže nechat svou milou církev takovou, jaká je. Církvi se
taková svoboda lásky nedařila zdaleka tak často. Občas se jí zachtělo, aby její
Kristus byl jen ten vzkříšený, anebo ten zázračný lékař či Davidův syn
vjíždějící v čele davů do svatého města, ale nikoli už ten zostuzený
odsouzenec. Občas odmítala Krista mravně poníženého a fyzicky i psychicky
zničeného. Vždycky pak došlo k vleklé a tragické krizi církevních dějin: místo
do Krista Ježíše se zamilovala jeho nevěsta do své moci, do svých úspěchů.
Chcete-li tedy opravdu milovat, učte se svobodě. Svoboda není jen kořením
lásky, je podmínkou. Bez svobody lze prožít vášnivé chvíle (vášeň je vždy rezignací
na svobodu), ale láska před nesvobodou prchá, utekla by i vám. Svobodu vám
nikdo nemůže dát ani vzít; tu se musí každý naučit na zážitcích dobrých i
zlých. Posadili jste dnešního dne svým touhám laťku hodně vysoko a právem vám
patří náš obdiv. Nebojte se však, ta laťka není nereálně vysoko: vztah zralé
lásky mezi Kristem a církví se nevyčerpal ani nepropadl únavě do dnešního dne -
je živen zkušeností nás všech. Přitom jednoho z partnerů tohoto obdivuhodného
svazku přece důvěrně znáte - jsme to my všichni, jste to také vy. A jde to i s
těmi charakterovými vlastnostmi, které máte právě vy! Kristus vám přináší k
tomu svůj svatební dar: dnes vás vykupuje z bezmoci proti vlastnímu vašemu
sobectví. Držte se té víry, a ztratí-li se, držte se aspoň naděje v nesobeckou
lásku, která přijde. A kéž nezapomenete: vedle svátostné milosti, vedle vašich
předsevzetí je tu ještě pomoc, třebaže vratká ne méně než jsme vratcí právě my,
vaši přátelé. Vaše dnešní událost sjednocení osudů i budoucnosti není jen vaší
soukromou záležitostí, ani jen věcí mezi vámi a Kristem. Svátostí se stala
neodvolatelně i věcí nás všech, naší církve, která vám dnes fandí.