Autor popisuje, jak v posledních letech pokročilo
hledání jednotné teorie, lépe objasňující vztahy mezi Bohem, námi a naším
chápáním světa.
Již po staletí je patrný rozpor mezi
teologickým myšlením a teoriemi na jedné straně a vědeckým myšlením s jeho
teoriemi na straně druhé. Koperníkovy teorie a Newtonova fyzika přinesly
dramatické změny našeho chápání světa, od světa, který měl jasný účel,
inteligenci a byl řízen boží láskou pro dobro člověka, ke světu, který je
pouhým obřím hodinovým strojem. Jinými
slovy, klasická fyzika nabízela neměnný a určitý vesmír, kde se lidské bytosti
s jejich denními starostmi staly nepodstatnými v nezměrném mechanickém
vesmíru. Samozřejmě, že newtonovský pohled na vesmír, i když s ním někteří
polemizovali, například Bede Griffiths v roce 1982 a Danah Zohar v roce
1990, přinesl pocit odcizení od přírody a hluboké odcizení od našeho
bezprostředního okolí. Z jistého hlediska nás mechanistický pohled na to
jak vesmír „funguje" uspal a učinil nadbytečným lidské svědomí. Velice reálně byly zatlačovány do pozadí
spirituální rozměry lidské existence a života. Kreativita a snaha tvořit byly
potlačovány a emoce, záliby, vnímavost, spolu s celou řadou vhledů
vlastních člověku byly brány v pochybnost.
Hledání smyslu
Ve čtyřech dílech Johna Banvilleho - Dr. Copernicus
(1976), Kepler (1981), The Newton Letter (1982) a Mefisto (1986) se zasvěceně
píše o vědecké představivosti. .Vnější svět" rozpínajícího se vesmíru je
konfrontován s „vnitřním světem" mysli a představivosti. Samozřejmě je v těchto
knihách podchycen tvůrčí zápas Koperníka, Keplera a Newtona s definicí a vysvětlováním
jak vesmír pracuje. Tito fiktivní hrdinové, protějšci vlivných vědců minulosti,
ukazují obtíže tvořivého přístupu ke spletitosti lidské existence. Například, jak zjistí Dr. Copernicus, jeho
pokus o vysvětlení vesmíru je mnohem problematičtější, než zprvu předpokládal,
protože:
Byl
tam roztančený vesmír planet, on tam byl také a mezi těmito sférami pouhá slova
a obrazce nic nezprostředkují (str. 93).
Dále Kepler zjišťuje, že se nechal zmást, když nadutě
předpokládal, že hledá „geometrický, dokonalý, uzavřený vesmír. Obyčejný
hodinový strojek by byl ničím ve srovnání se skutečností" (str. 182). Ve všech
čtyřech románech je patrné hledání smyslu, pravdy a „zářivé skutečnosti".
Hledání, které tito vědci podstupují, má duchovní rozměr tím, jak se sami
stávají součástí tvořivého procesu. Dr. Koperníkovi nezáleželo ani tak na
problémech samotných, jako na „jejich kombinování: tvůrčí akt" (str. 85). A
Joseph McMinn (1991) ukazuje, že tyto romány nejsou jen literárně zpracované životopisy
vědců, ale „výpovědí o nadřazenosti všech forem představivosti nad myšlením".
To bezesporu zahrnuje jak literární, tak i vědecké a teologické úvahy. Vše
zahrnující přirozenost mysli, která se intuitivně vzpouzí složitému světu, je
jádro kvantové teorie.
Nová vize
Danah Zohar ve své knize Kvantové Já (1990), poukazuje, že v naší
západní civilizaci jsme „odpojeni od vnějškového potvrzení vnitřního života, což
vede k nihilismu a bez potvrzení svých myšlenek se dostáváme k relativismu
a subjektivismu" (str. 217). Součástí myšlení klasické filozofie vědy bylo, že
pokud je vesmír uspořádaný, mechanický systém s předem určenými pohyby a
jejich následky, pak jednotlivci zůstávají bezmocni cokoli ovlivnit nebo
změnit. Svobodná vůle je bezvýznamná, protože lidstvo má svoji dráhu „předurčenu",
podobně jako planety sluneční soustavy obíhají po přesně určených eliptických
dráhách kolem slunce. Avšak, jak si ukážeme, „nová fyzika", jak byla široce
diskutována autory jako Bohm, Capra, Davies, Hawkins, Sheldrake a Zohar,
abychom vyjmenovali alespoň některé, nabízí jiný pohled na realitu. Opět se
snaží spojit duchovní i vědecké myšlenky a hodnoty. Znovu obhajuje význam
vědomí a ujišťuje nás, jak důležitý je jedinec, každý z nás v tomto
pulsujícím, stále se měnícím a dynamickém světě. Jak uvádí Fritjof Capra
(1975):
moderní
fyzikou je vesmír zakoušen jako dynamický, nedělitelný celek, který vždy a
podstatným způsobem zahrnuje i pozorovatele.
Současné teologické myšlení uznává vcelku zřetelně význam každého
jednotlivce, ne jenom jako pozorovatele, ale také jako nezbytného
spoluúčastníka v božském díle stvoření.
Thomas Matus, křesťanský mnich se širokými znalostmi
světových náboženství uvádí v Náležící vesmíru (1991), že klasická definice teologie je
porozumění víře nebo .víře v hledání pochopení", fides quaerens
intellectum (str. 23). Navrhuje, že teologické pochopení potvrzuje podobnost
mezi Bohem a tím, co známe prostřednictvím svých smyslů a rozumu, a přitom zároveň
nás ujišťuje o „božské nekonečné odlišnosti". Dále uvádí:
účelem vědy není naplnit
lidské duchovní potřeby, ale získávat poznatky o vesmíru a budovat rozsáhlou
základnu našich empirických vědomostí (str.
39).
Tedy raději než vnímání vědy a teologie jako konfliktních
interpretací života a světa, ve kterém žijeme, Matus navrhuje, že teologie a
věda jdou tak zvaně „ruku v ruce". Tento pohled v jisté míře
podporuje Einsteinův pronikavý postřeh, že „Náboženství bez vědy je slepé. Věda
bez náboženství je nepřesvědčivá." Duchovní a fyzická dimenze reality jsou
uznány jako stejně důležité k porozumění nás samotných a světa kolem.
Tímto způsobem jsou teologie i věda cesty k porozumění reality světa, ve
kterém žijeme. Obě jsou podstatně
založeny na lidských zkušenostech a zahrnují pozorné a přemýšlivé pozorování a
analýzu.
Změny v myšlení
Mnoho teologů a vědců argumentuje, že v posledních
desetiletích nastal v teologickém a vědeckém myšlení zřetelný posun. Mluví
o paradigmatickém posunu myšlení. „Staré" mechanistické pojetí vědy navrhované
mimo jinými Galileem, Koperníkem, Newtonem a Baconem a patriarchální systém hodnot
v teologii byl nyní nahrazen novým paradigmem, které nabízí holistickou interpretaci
reality. Celek je zdůrazňován více než části. Je vskutku z literatury
jasné, že současné vědecké myšlení usiluje o znovuspojení duchovních hodnot a
chce postihnout „podstatnou spojitost a vzájemnou provázanost všech jevů a také
podstatnou dynamičnost jako přirozenost reality" jak se zdůrazňuje (Capra,
1988). Byl zde jasně definován posun od účelů ke vztahům a pokračuje hledání
úplné teorie sjednocení, o které někteří vědci, včetně špičkového fyzika
Stephena Hawkinga, uvádějí, že bude brzy nalezena. Přesto však Hawking v Krátké historii času (1988)
ihned píše:
Úplná, konzistentní sjednocující teorie je pouze první
krůček: náš cíl je úplné porozumění událostem kolem nás a naší vlastní
existenci (str. 169).
Tato perspektiva vrací
lidstvo do ústřední pozice v celkové „rovnici" a Bůh zůstává ohniskem a
centrální částí v každé úplné teorii vesmíru. Jak Hawking končí, jestliže
najdeme odpověď na otázku proč my a vesmír existujeme:
byl by to konečný
triumf rozumu - protože tehdy bychom znali boží mysl (str. 175).
Je jasné, že „noví fyzikové" podobně jako teologie, touží
ukázat spojitosti všech věcí. Bede Griffiths v knihách Sňatek Východu se Západem (1982)
a Nová představa
reality (1989) zdůrazňuje potřebu „sňatku" mezi intuitivním, mystickým a
imaginativním uvažováním a takovým, které je asociováno s logickou,
racionalitou s experimentálním přístupem. Pro Griffina ztotožňuje východní
mysticismus ženský princip nenásilí, pevně spojený s intuicí a sympatií.
Zahrnuje v sobě duchovní spojení s Bohem, naprostou realitou. Griffiths
mluví o důležitosti imaginace, která je, jak uvádí, „jazyk srdce". Tvrdí, že
moderní člověk se rozešel „se zdroji života v imaginaci" (str. 48).
Namísto toho si vytvořil svět vědy a rozumu. To druhé je v podstatě
produktem západní civilizace, a jak Griffiths argumentuje, ta je v základě
maskulinní, a také racionální, agresivní a dominantní. Zastiňuje potřebu
meditace a spirituální reflexi. Mnoho autorů uvádí, že moderní fyzika se snaží
napravit tuto nevyrovnanost.
David Bohm v knize Celost a implicitní pořádek (1980) a Fritjof
Capra v práci Tao
fyziky (1975), spolu s dalšími moderními fyziky, se snažili
zdůraznit spirituální dimenzi reality. Namítají, podobně jako Hawking a Zohar, že
kvantová teorie nás podněcuje vidět svět ne jako sbírku fyzických objektů, ale
spíše jako spletitou síť vztahů mezi různými částmi sjednoceného celku. Danah
Zohar v Kvantovém
Já navrhuje, že dynamické vztahy jsou část a součást kvantového pohledu
na svět. Uvádí, že:
náš
svět se udává přes vzájemně tvořivý dialog mezi myslí a tělem (vnitřním a
vnějším, subjektem a objektem), mezi jednotlivcem a jeho osobním a materiálním
kontextem a mezi lidskou kulturou a přírodním světem (str. 220).
Vzájemná propojení
Moderní fyzika a teologie v zásadě uznávají, že
všechny jevy jsou podstatně spojeny. A také představy spojené s touto
novou interpretací reality jsou podobné v některých důležitých bodech.
Například, slova .ekologický" a .ekumenický" jsou odvozena z toto stejného
řeckého slova, které znamená dům, totiž oikos. Náš „pozemský příbytek" se stane
bezprostředním ohniskem vědeckého a nábožensky-filozofického myšlení. V jistém
významu můžeme uvažovat, že tento „nový" způsob uvažování povzbudil moderní
fyziky k novému znovu objevení duchovních hodnot, zatímco církevní kruhy se
odvážily komentovat společenské, ekologické a náboženské otázky. Smíření mezi
vědeckým a náboženským myšlením nás povzbuzuje k pečlivějšímu pohledu na
každé hledisko našeho bytí, včetně fyzických, psychologických, společenských,
emocionálních, ekologických a duchovních aspektů. Je to právě tento celkový „pohled",
který nám umožňuje vyvážený, obsažný a informativní přehled komplexní sítě naší
reality. Bůh ale stále jednoznačně zůstává součástí této dynamické sítě vztahů,
tvořících naši realitu. Chceme-li popsat tuto komplexnost, musíme však mluvit
velice přesným jazykem. Teologové a
vědci tedy často používají analogie, metafory a modely, aby nastolili pojmové
rámce pro naše myšlení.
Samozřejmě že teologie a věda často vysvětluje a ujasňuje
koncepty a myšlenky pomocí modelů. Například v teologii se jazyk rozsáhle
používá k popisu různých kvalit Boha. Kupříkladu je Bůh srovnáván s otcem,
matkou, milencem, soudcem, vinařem a pastýřem. Je spojen s jemnou, ale
mocnou silou větru. Je srovnáván s hřejícím, stravujícím ohněm, se zářivým
světlem a s čistou, jemnou holubicí. Toto vše jsou „moderní" pojetí Boha, která
se nacházejí v Novém zákoně a která jsou integrální částí moderního křesťanského
učení. V těchto příkladech je Bůh prezentován ve své jednotě s lidstvím,
jako součást přírody, jako existující a bezprostředně přítomný. Je to milující Bůh, který je snadno přístupný
pomocí modlitby a meditace.
Z těchto
popisů nebo modelů se nám neukazuje Bůh jako umělec, jak je vyobrazen hrdinou
Stephenem Delalusem v knize Jamese Joyce Portrét umělce jako mladého muže (1916). V této
novele „Bůh stvoření zůstává uprostřed nebo za nebo nad prací jeho rukou,
neviditelný, vytříbený mimo existenci, indiferentní, povrch jeho nehtů" (str.
215). Na druhé straně existuje vůbec Bůh mimo čas a prostor? Je Bůh skutečně „nad"
a „za" přírodou, jak nabízí Joyce? Na základě toho, že Bůh stvořil svět, sv.
Augustin ukazuje, že „svět byl stvořen ne v čase, ale společně s časem"
(.Na počátku času" v Městě božím, přeložil M. Dods; Hafner, 1948, 354-430). Bůh v tomto
smyslu stvořil čas. Sv. Anselm dále rozvíjí tuto myšlenku těmito slovy, „Ty
[Bože] jsi ne včera, dnes či zítra, ty jsi mimo všechen čas" (Proslogion,
kapitola XIX). Někteří však budou
argumentovat, že Boží pozice v rámci času je podstatná k porozumění a
přijetí myšlenek, že Bůh je jako otec, jako pastýř, jako vítr nebo jako světlo
v temnotách.
Jsou to právě tyto analogie, které vytváří působivé slovní
obrazy, které zdůrazňují bezprostřednost a lásku, s kterou je Bůh přítomen
ve světě a v našich životech. V tomto smyslu se Bůh neprojevuje „mimo
čas". Proto také Karl Barth navrhuje že „Bez úplné boží světskosti je obsah
křesťanské zvěsti beztvarý" (Církevní dogmatika II, str. 620).
Barthův návrh je v pořádku v rámci našeho
limitovaného poznání prostoru a času. Nyní jsme stále ještě neschopni
postihnout „formu" nebo „místo" dalších rozměrů. Stále se snažíme porozumět tak
zvané teorii velkého třesku a myšlence expandujícího vesmíru. Probíhají pokusy
vyjádřit matematicky vesmír, který má zakřivený prostor. Tato vědecká analýza
může potvrdit, že vesmír je menší, než jsme dříve počítali, a že vesmír je také
mladší, než jsme původně očekávali. Přesto obtíže spojené s vysvětlováním
tak zjevně složitého jevu naznačují potřebu kombinovaného přístupu, který užije
vědecké, teologické a literární interpretace našeho světa.
Jak věda objasňuje
Věda také používá modely k objasnění abstraktních
konceptů. Jednoduchý vědecký model je „model planetárního nebo solárního
systému" pro atomy. O elektronech se
uvažuje, jak rotují kolem centrálního jádra jako planety kolem slunce. Věda
umožňuje porozumění a předvídání událostí ve fyzikálním světě. Věda však neumí
změřit krásu západu slunce, emocionální hoře způsobené ztrátou v rodině
nebo radost zakoušenou při narození dítěte či úspěchu milované bytosti. Omezení
vědy není ani tak v tom, co vyšetřuje, protože jakýkoli fyzický objekt
nebo událost jsou v principu přístupné vědeckému zkoumání, jako spíše v metodách,
které věda používá, v otázkách, které věda umí zodpovědět, a v druzích
vysvětlení, které věda nabízí. Z tohoto hlediska nám tedy věda nedokáže
říct, zda konkrétní průběh činnosti je správný nebo špatný. Věda však může
předpovídat na základě předchozích experimentů, jaké mohou být možné výsledky a
následky konkrétních činností. Současné vědecké uvažování uznává, že vědecké
teorie a modely jsou pouhé aproximace skutečného průběhu věcí. Werner
Heisenberg ve své Fyzice
a filozofii (1963) uvádí, že .každé slovo nebo jasný koncept. . . má pouze
limitovaný okruh užití". Nynější vědecké myšlení pochopilo, že vědecká metoda
založená na systematickém pozorování, experimentování a přísné analýze nabízí
pouze limitovanou interpretaci reality. Vskutku uznává, že se vlastně zabýváme
sítí vztahů - „dynamická síť vzájemně souvisejících událostí" - a že my sami
jsme nedílnou součástí tohoto dynamického vztahu (Capra, 1988, str. 52). Paul
Davies v knize Bůh
a nová fyzika (1983) rozšiřuje argument o boží roli ve vesmíru.
Argumentuje tím, že věda nabízí jistější cestu k Bohu než náboženství.
Avšak jeho poznání, že naše porozumění světa zahrnuje celé pole úvah a
přístupů, vlastně podporuje myšlenku, že Bůh musí zůstat bezprostředním
ohniskem našeho hledání. Naše porozumění prostoru, času a hmotě mohlo být
změněno novou fyzikou, ale naše úsilí o porozumění Bohu a nám samým musí dále
pokračovat a používat reflektující, zvažující a kritickou analýzu. Tohoto, jak
si troufám tvrdit, lze dosáhnout, pouze pokud budeme otevřeni bohatosti a
rozdílnosti duchovního, vědeckého a literárního myšlení. Protože:
pouze porozuměním světu ve
všech jeho různostech - redukcionistických a holistických, matematických a
poetických, přes síly, pole a částice a také pomocí dobra a zla - pochopíme
sami sebe a smysl skrytý v tomto světě, našem domově (Davies, 1983, str.
229).
Konečný cíl
Pouze malý počet lidí by nesouhlasil s názorem, že „běh"
vesmíru a činnost lidské mysli jsou neobyčejně komplexní jevy. Každý pokus o
vysvětlení, definování nebo objasnění takových složitostí čistě vědeckými
prostředky bude zřetelně neadekvátní. Stejně tak není smyslem teologie mít
všechny vhodné odpovědi. Matus uvádí „Teologie nikdy nemůže nabídnout kompletní
a definitivní porozumění božským tajemstvím" (str. 145). Přesto je zřetelné, že
duchovní dimenze vědeckého a literárního myšlení se stává stále důležitější při
hledání jednotné teorie všeho. Naše omezené avšak rostoucí porozumění kvantové
teorii nás povzbudilo ke svobodnějšímu přemýšlení o našem jedinečném spojení s realitou.
Jak Danah Zohar zřetelně uvádí:
Kreativní dialog mezi „myslí" a „hmotou" je fyzický základ
veškeré kreativity ve vesmíru a také základ lidské kreativity (str. 219).
Hledání sjednocující teorie, která bude plněji objasňovat vztahy mezi
Bohem, námi a vesmírem je konečným cílem jak pro teology, tak i pro vědce, protože
právě pak, jak uvádí Stephen Hawking, budeme znát boží myšlení.
Liam F. Heaney učil po více než 20 roků. Publikoval v mnoha
časopisech, včetně Contemporary Review, Gifted education International a
Studies. V současnosti je poradce
pro výchovu a také lektoruje na částečný úvazek v Open University.
Z časopisu Month 11/97 přeložil Petr Ferdus.