Osobní situace, kterou autor popisuje ve svém článku, už
byla - doufejme - vyřešena. Kněz, jehož hlavní vinou byla přílišná zásadovost a
nezdolná aktivita, se konečně dočkal milosti i od vlastní církve. Jeho myšlenky
o neposlušnosti tím neztratily na aktualitě, protože i dnes je v církvích
i mimo ně mnoho lidí, kteří ještě milost svých nadřízených neobdrželi.
1. Dobrodružství chudáka křesťana
Koncem roku 1981 jsem pod tímto titulem naklepal na stroji
knihu. Hnutí Bokor (Křoví) rozmnožilo pomocí průklepového papíru tuto knihu
36krát. Několik kopií se dostalo do
rukou státních orgánů. Přiměřenými prostředky knihu rozmnožili a bez nároku na
odměnu rozeslali poštou. Všichni naši
biskupové jí byli obdarováni a jako odměnu za tuto pozornost mi v průběhu
několika měsíců byla naším maďarským episkopátem zakázána jakákoli veřejná
kněžská činnost. Neskutečně skvělou kariéru mého rukopisu nemohly zadržet ani
hranice Maďarska. Ještě téhož roku ji kardinál Lekai postoupil kardinálovi
Ratzingerovi. Prefekt Posvátné kongregace pro učení víry mě nechal speciálním
nunciem vyslechnout, jak chápu některá tvrzení své knihy. Osobně se mě prefekt
ptát nemohl. Nebylo to kvůli tomu, že jsem toho času neměl už víc než 40 let
pas. Státostrana by mi jistě byla zajistila nejen cestu do Říma, ale jistě i
zaručila možnost návratu. Nejen já, ale
i svatá stolice tušila, že tato garance by nebyla příliš jistá.
Nemusel jsem tedy riskovat návštěvu Posvátné kongregace v Římě. Po mnohaletém zkoumání ponechala Posvátná
kongregace pro učení víry rozsudek maďarského episkopátu o mé knize beze změny.
Přes to, že se mezitím zhroutila vláda v SSSR, trvá posudek o mé knize
skálopevně v nezměněném stavu až do dnešního dne.
Z toho plyne, že když hodlám veřejně sloužit mši
svatou nebo když chci veřejně kázat, musím cestovat do Vídně nebo do Drážďan. Jak vidíte, udělal jsem to, abych vám také
sdělil své pochybnosti o tom, zda je poslušnost skutečně ctností. Jednu věc
bych měl ještě říci: před pěti lety konečně vydali moji knihu po devíti letech
od jejího prvého vydání - ve švýcarském Luzernu - maďarsky. Je už léta
vyprodaná, přestože její prodej byl doma v katolických knihkupectvích
přísně zakázán. Proč? Proto - jak jsme
byli upozorněni - že bez poslušnosti nelze vybudovat jednotu. Kde? V kasárnách?
Správně! Mezi sv. Trojicí? Toto už je háklivá otázka. Věříme, že svatá Trojice
je společenství lásky a zároveň pravzor všech jiných společenství lásky, jako
například i samotné církve, manželství, každého Ježíšova společenství či bázové
skupiny.
Je tedy poslušnost také zárukou jednoty i ve
společenstvích lásky? U sv. Trojice:
poslouchá Otec Syna, nebo naopak? Duch sv. Otce a Syna,
nebo je to naopak? A v manželství žena muže, nebo naopak?
Svatou Trojici jsem nemohl navštívit i přes to, že mi byl
po padesáti letech vrácen cestovní pas. Doufám však, že to brzo budu moci
uskutečnit. Též o manželství nemohu vydat osobní svědectví. Jedno ale mohu
potvrdit, že ve skupinách našeho hnutí Bokor se jednota poslušností nevytváří,
ba dokonce, pokud by někdo experimentoval a chtěl nechat jiné poslouchat, musel
by se brzo přesvědčit, že se jeho skupina rozpadla. Láska - myslím si - nic
takového nestrpí.
2. Teze a definice
To je ale jen osobní zkušenost. Musím tedy svou tezi
formulovat, její pojmy definovat a nakonec dokázat.
Moje teze tedy zní:
Jednota
společenství lásky se nedá uskutečnit poslušností. Ježíš založil církev, aby se vytvořilo
společenství lásky. Z toho vyplývá, že se nedá jednota církve, za kterou
se Ježíš modlil, uskutečnit poslušností.
Dokonce když Bůh je láska, a člověka, jako svůj věrný obraz, stvořil pro
lásku, se jednota celého lidstva nedá dosáhnout poslušností.
Důsledek:
poslušnost je třeba odstranit z našeho lidského světa, chceme-li být
spolupracovníky Božího plánu a obyvateli Božího království. Takto by měla znít moje
teze.
Měli bychom si na začátek nejdřív ujasnit pojem
poslušnosti. Když mi nařizuješ něco, co
považuji za správné, v tomto případě - dělám-li, co jsi mi rozkázal - tě
neposlouchám. Dělám to ze svého vlastního přesvědčení. Když ale považuji to, co jsi mi nařídil, za
nesprávné, a přesto to udělám, v tomto případě tě poslouchám. Tato
poslušnost není důstojná člověka. Máme
dělat jen to, co pokládáme za správné. Dělat něco proti našemu vlastnímu
přesvědčení je hřích, jak to Pavel napsal Římanům: .. . .všechno, co nepochází z přesvědčení,
je hřích." (Ř 14,23) Na základě tohoto pojmu poslušnosti není poslušnost
ctností, ale hříchem. Tato poslušnost je pro mě též v každém případě
hříchem, i když to, co jsi mi nařídil, je objektivně správné. Objektivně dobrý
čin je morálně špatný pro každého člověka, který tento skutek považuje za
špatný. Dvě malé poznámky:
1. Toto vše se vztahuje
na plnoleté svéprávné lidi, z toho vyplývá, že se nyní nebudu dotýkat
problémů výchovy dětí.
2. Také Ježíš nám dal
příkazy. Nemáme poslouchat ani jeho? Odpověď:
Ježíš nám nařídil, abychom milovali bližní. Toto je
zákon blízký životu božímu, ke kterému jsme byli stvořeni; je to tedy zákon
života lidstva. Z toho vyplývá, že každý člověk stvořený milujícím Bohem
ve svém nejhlubším nitru s jistotou ví, že má být dobrý, že nesmí jiným
dělat to, co si sám nepřeje. Z toho vyplývá, že když uskutečňujeme to, co
nám Ježíš nařídil, následujeme své nejhlubší přesvědčení. Potom tedy
neposloucháme žádnou jinou osobu, ale náš vlastní nejvnitřnější zákon. V různých
odborných otázkách můžeme přirozeně také často i slepě poslouchat odborníky,
např. jak si opravit vodovodní kohoutek, a takový postoj také nebude nikdy
definován jako poslušnost. V otázkách své věčné spásy jsem ale Bohem od
přirozenosti dostatečně vyzbrojen. (Pokud si to teologové tak přejí nazývat,
pak prvotním zjevením.) Byli jsme stvořeni pro autonomní etiku. Tato etika je zároveň
heteronomní, nebo přesněji formulováno theonomní, protože k nám přichází
od Boha. Můžeme ji nazvat též pneumatomní, protože je inspirována Duchem božím,
který v nás přebývá.
3. Kognitivní a votivní
poslušnost
A nyní se pokusme vysvětlit pojem poslušnost.
Rozkazující člověk očekává poslušnost od svého bližního ve dvojím směru:
kognitivně (od lat. cognosco - poznávat, poznat) a votivně (od lat. volo - chtít).
Nejdřív budu vyprávět o druhé z nich. Existence
historických i dnešních společností se zakládá na skoro všeobecné povinnosti
zničit člověka - zabít. To proto, že
žijeme ve formě států, které jsou orgány moci. Bez povinnosti vraždy by sotva
mohl stát vzniknout a sotva by se mohl udržet při existenci. Kdo není ochoten na rozkaz státu usmrtit
svého bližního, tomu se ještě v současné době nadává do nepřátel národa
(lidu), do zrádců státu, a za vojenského stavu může být za to i popraven. Víte
dobře, že Gaudium et Spes nám povoluje též vojenskou službu. Bez tohoto
kompromisu by byly konkordáty nemožné a církev by byla státy principiálně
pronásledována. Církev ale nechce být
pronásledována, přestože Ježíš řekl: .. . „také vy budete pronásledováni" (J 15,20).
Hekatomby mrtvých, kteří byli usmrceni poslušností státních a církevních občanů
- to je výsledek světových dějin. Na
základě toho může být moje teze formulována jinak: Neposlouchej! O to víc poslouchej
nejvnitřnější hlas své přirozenosti, své svědomí. Naslouchej hlasu v tobě
přebývajícího Boha.
Ještě větším zlem je kognitivní poslušnost. Bez této
kognitivní poslušnosti můžeme státu a alianci utvořené z církve a státu
říci NE! Přijímám-li ale kognitivní poslušnost, nechrání mne nic před tím,
abych se stal též zločincem. Ten, kdo
nařizuje kognitivně, říká: Mám zjevení, případně dostal jsem úlohu neomylně
vysvětlovat zjevení. Na základě toho mne musíš poslouchat, pokud chceš být
blažený. Votivní poslušnost říká pouze toto: Máš dělat to, co ti přikazuji. Kognitivní
poslušnost si osobuje říci více: Ty máš přemýšlet o tom, o čem ti my přikážeme,
abys přemýšlel. Marx se ptal, zda může existovat ještě větší zlo, než je
vykořisťování člověka člověkem. Ptám se
ho, zda by nebylo našim největším zlem nechat lidstvo poslouchat nějaké vůdce.
Za těchto okolností je kognitivní poslušnost vrchol, protože umožňuje stát se
zločincem s dobrým svědomím. Ba dokonce se pokoušíme vraždou sloužit svému
Bohu - jak jsme to často v dějinách církve dělali.
4. Počátky církevní tradice
Co k tomu všemu říká církevní tradice? Především
bychom měli vzít na vědomí list Židům, kde se praví, že Ježíš se z toho,
co přetrpěl jako syn, naučil, co je poslušnost (Žd 5,8; podst. jm.). A Pavel
píše Filipanům, že Ježíš byl poslušný až k smrti na kříži (příd. jm., Fp
2,8). Když byl Kristus poslušný, o co
víc bychom měli být poslušnými my. To je to, co se nám dává na vědomí. To, že
Ježíš na základě shora uvedeného citátu poslouchal samotného Boha, se připomíná
už méně, a tak se jednoduše stanoví, že jsme povinni poslouchat státní a ještě
více církevní úřady. Ještě méně se mluví
o tom, že v evangelijní tradici slyšíme z Ježíšových úst jenom jednou
něco ze slovní rodiny slova poslušnost. Podstatné jméno nezazní ani jednou,
přídavné jméno rovněž neuslyšíme ani jednou, jenom sloveso: poslouchat. Kdo
koho poslouchá? Ježíš Otce? Učedníci svého mistra? Člověk svého Boha? Člověk
jiného člověka? Ani jedno z uvedeného. Kdo tedy? Ježíš říká učedníkům: „Kdybyste
měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ,Vyrvi se i s kořeny
a přesaď se do moře‚, a poslechla by vás." (L 17,6) Kdo je adresátem
poslušnosti v Ježíšově ústním podání? Moruše. A kdo je původcem příkazu?
Ježíšovi učedníci. A komu smí a mohou
učedníci něco rozkazovat? Moruši!! V Ježíšově
koncepci člověk neposlouchá. Co potom dělá? Stojí celkem sám, odkázán jen sám
na sebe? Jak se projevuje kognitivní a votivní pochopení svého Boha a svých
bližních? K označení tohoto vztahu Ježíš používá v řeckém textu jiné
slovo, a jím označuje též svůj vlastní vztah k svému Bohu a Otci: .Kdo
přichází z nebe, svědčí o tom, co viděl a slyšel," a „co jsem od Něho (Boha) slyšel,
říkám světu," a „ohlašoval jsem pravdu, kterou jsem slyšel od Otce," a nakonec
.oznámil jsem vám všechno, co jsem slyšel od svého Otce" (J 3,32; 8,26.40;
15,15). Nejen Ježíš volí tuto cestu poslouchání. Též Duch Svatý: „On nebude
mluvit sám za sebe, ale bude mluvit to, co uslyší" (J 16,13) - říká Ježíš. Jaký
je rozdíl mezi poslouchat a naslouchat? Jazykově pouze maličký. Slovesná
předpona: naslouchám, poslouchám!. Jiný překlad zní: Já slyším a já poslouchám. A jaký je obsahový rozdíl? Když někomu
naslouchám - když slyším, dávám pozor, co říká - potom uvažuji, a následující
čin bude již výsledkem této mé úvahy. Když poslouchám, nepotřebuji žádné
uvažování. Naproti tomu je Bůh a Trojjedinost světem svobody a lásky, tj.
světem svobodně zváženého konání, protože láska, která nepochází z mé
svobodné vůle, mohla by být naprogramováním či instinktem. Ale žádnou láskou. Ježíš nemluvil ani o své vlastní, ani o naší poslušnosti. Nemáme
poslouchat ani Boha, ani Ježíše (tím méně), ba už vůbec ne jiné lidi. Naproti
tomu máme slyšet, naslouchat. Bez předpony, která znamená pod, pod tím, pod
něčím. Ježíš nám na sobě ukázal vzorový obraz toho, jak se máme chovat: „Dal
jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já." (J 13,15) I co se
týče této tematiky máme s ní zacházet tak jako on: „Kdo slyší moje slovo a
věří tomu, který mne poslal, má v sobě život věčný," a „Každý, kdo slyšel
Otce a dal se poučit, přichází ke mně." (J 5,24; 6,45) Je převeliký omyl
zaměnit akt víry s poslušností, s chováním se. Věřit znamená - alespoň co se týká
Ježíšovy koncepce - nic méně než to, že svůj celý život odevzdáme Ježíšovi a
jeho Bohu, a sice s plným rizikem následování Ježíšova života. Považovat
něco za pravdivé, protože o těchto nepochopitelných věcech učí mé náboženství,
a přitom se nezavázat k žádné zvláštní oběti, tak to je fideismus, se
kterým nemá Ježíšův pojem víry vůbec nic společného a z něhož může mít Bůh
radost jen velmi těžko. Nejsem vůbec bohem, jsem pouze člověk, a nemám žádnou radost
z toho, když mi někdo věří, tzn. když mě bez uvažování o mých slovech
zbožňuje. Jako Ježíš poslouchá svého Otce, posloucháme i my Ježíše a svého Boha
Otce - ve svém nejhlubším nitru, a následujíce hlasu svého svědomí, věříme
tomu, co jsme slyšeli, a jdeme za Ježíšem, abychom se stali jeho učedníky a
spolupracovníky božího království. Poslouchat je dětská věc. Abychom
poslouchali, k tomu nepotřebujeme žádnou odpovědnost. Poslouchat je jen podrobením se, to je
skutkové jednání poddaného, o kterém Heinrich Mann napsal svůj román a o kterém
se u nás v hnutí Bokor říká: Své svědomí nemohu mít odložené v tašce
někoho jiného! V žádné cizí tašce.
A co se týče témat náboženství a církve už vůbec ne. Zde se přece jedná o naši spásu. S tím
si nelze zahrávat. Bůh chce z nás mít dospělé lidi. Jak budu moci říci na
soudu svému Bohu: Kněží mi řekli, že jako kolonizátor smím klidně vykořisťovat
třetí svět. Oni byli dokonce osobně při tom, aby křtili ty, které jsme my
nepozabíjeli; nebo: Proč bych se měl vyhýbat vojenské službě, když dokonce
Gaudium et spes píše, že tím chráním svobodu?
5. Pokračování stejné
tradice
Vraťme se k naší tradici. Učedníci poznali, že
Ježíš neposlouchal ani Piláta, ani Heroda, ani Annáše, ani Kaifáše. Tato
zkušenost určila i jejich způsob jednání. Na zákaz hlásání od svých velekněží
odpovídají odvážně a s plným vědomím: „Posuďte sami, zda je před Bohem
správné, abychom poslouchali více vás, než jeho." (Sk 4,19) O poslušnosti není v tomto
textu ani slovo. Ježíšovi učedníci
neposlouchají své velekněze, stejně tak, jak to nedělal ani jejich učitel.
Pouze naslouchají. O hodně víc ale naslouchají tomu, co jim říká Bůh, než tomu,
co říkají jejich velekněží. O to víc, protože velekněží nemluví s laiky.
Ani v minulosti s Ježíšem, a ani v současnosti. Také kardinál Ratzinger
mi ve svém listě sdělil, že věroučná kongregace se se mnou nebude o nic vědecky
přít, protože její poslání je jiné: sdělit mi pravdu. Také tehdejší velekněží
se s učedníky nepřeli, ale „nechali je zbičovat a zakázali jim mluvit ve
jménu Ježíše" (Sk 5,40). Kdyby byli s učedníky diskutovali, mohli se jich zeptat,
jakým způsobem jsou schopni naslouchat Bohu. Učedníci by se pak odvolali na
svoje svědomí.
V průběhu 2000 let staré historie týkající se
otázky poslušnosti se příliš často zdůrazňovalo, jak křehké, chybné a mylné
může být naše lidské svědomí. Místo
svědomí nám byla doporučována královská a jistá cesta poslušnosti, poslušnosti
autoritám všeobecně a zvlášť poslušnosti církevní autority. Z těchto doporučení se zrodila „evangelijní"
rada poslušnosti, přestože se v evangeliích o tom všem téměř skoro nic
neříká. Též texty posledního koncilu jsou plné této evangelijní (?) chvály
poslušnosti. Nechtěl bych je nyní citovat. Chtěl bych ocitovat něco jiného. Co?
Chválu svědomí. Slyš Izraeli! Nyní
přečtu koncilové texty, a sice k vyhlášení dekretu o náboženské svobodě: .Přikázání
Božího zákona poznává člověk prostřednictvím svého svědomí. . . Jemu musí být
věrný, aby došel k Bohu. Člověk nesmí být tedy nucen jednat proti svému
svědomí (DH č. 3) .
. .a je vázán poslouchat jen a jen vlastní svědomí (DH č. 11)". Prosím o
promyšlení a zvážení: na jedné straně uklidňující myšlenky, a na druhé straně
rozpor ve stylu, který je zjevný: Nemohu poslouchat sám sebe. Když následuji
své svědomí, dělám to ze svého vlastního přesvědčení. V textu stojí:
obediere - poslouchat.
6. Nauka posledního
koncilu
Co z toho pro nás plyne? Jen tolik, že II.
vatikánský koncil tvrdí, že poslední instance, nejvyšší fórum našeho etického
jednání, je naše svědomí. Dal mi II.
vatikánský koncil za pravdu, když jsem se ptal, zda je poslušnost dobrou
vlastností? V žádném případě, protože něco jiného se nachází i v koncilních
dokumentech. V průběhu mého případu s věroučnou kongregací mi byl
předán zvláštním nunciem text, který obsahoval 12 větších citátů II.
vatikánského koncilu. Dovolte mi z dvou posledních bodů něco citovat: „Poslušnost
vyžaduje ze své podstaty, aby kněží byli vždycky připraveni podřídit se
rozhodnutí těch, kteří vykonávají nějaký vedoucí úřad ve vedení boží církve (PO
15)." Takto zněl 11. bod. A poslední: .Je všeobecně známo, že politické společenství
a veřejná autorita pocházejí z lidské přirozenosti. . . k uskutečnění všeobecného
blaha. . . potom
jsou ale také občané státu zavázáni ve svědomí k poslušnosti." (GS 74)
Takovéto body jsem měl podepsat, to bylo přání kongregace. Tři dny jsem dostal
od nuncia, abych o tom popřemýšlel. Já jsem k tomu ale potřeboval více
času. Tři dny a tři noci jsem
promeditoval, aby mi bylo jasné, co mám dělat.
Moje zkušenosti z komunistického státu, který mne (a stovky
Ježíšových učedníků) kvůli mé činnosti odsoudil na doživotí pro život v malých
společenstvích, a zkušenosti s manipulovatelnými biskupy se s citovanými
slovy vůbec neshodovaly. . . jak bych mohl potom tyto body potvrdit svým podpisem? A jak bych mohl na druhé straně sdělit
kongregaci pro učení víry, že neakceptuji koncil? Musel jsem si uklidnit své
svědomí. Jakým způsobem? Napsal jsem 12
bodů s pokornou prosbou o doplnění této stati, kterou kongregace pro mě
sestavila. Prosil jsem, abych ji směl doplnit ještě 13. bodem. Tento bod jsme měli možnost právě číst: Byla
to citovaná slova o svědomí z dekretu o náboženské svobodě, tzn.
Dignitatis Humanae. Výsledek mé prosby? Bylo mi dáno na vědomí, že koncil mylně
vysvětluji, třebaže jsem koncil nevysvětloval, ale citoval.
Po pádu komunistického režimu se můj řeholní
představený pokusil vyřešit můj případ s hierarchií. Věroučná kongregace
již byla připravena vše zapomenout, když 12 bodů, které jsem již podepsal,
podepíši znovu, ale bez toho, aby se dopsal i 13. bod. Protože jsem k tomuto
kroku nedostal žádné časové ohraničení, odpověděl jsem po dvouletém přemítání a
po poradách se společenstvím Bokor prefektovi kardinálu Ratzingerovi
následovně: .Vaše eminence nechť ví, že jsem připraven podepsat přijetí celého
koncilu. Když se však nabídne pouze antologie, pak ji musím doplnit. . . Pokud bych
nebyl akceptován po doplnění dalšího koncilního textu, mohl by si každý
domyslet, že já nejsem ten, kdo koncil nepřijímá." Kongregace o tom
nediskutuje. Ratzinger nechal můj list
bez odpovědi. Congar, známý francouzský teolog, který se zabýval dějinami
ekumenických koncilů, zjistil, že přijetí koncilu ze strany pokoncilové církve
vůbec nepostupuje rychle, zejména pak ze strany nejvyšší hierarchie.
7. Co od nás očekává
tato hodina
Hierarchie tvoří nanejvýš tisícinu církve a převážná
část církve má úplně jinou povinnost než čekat, až hierarchie konečně objeví,
že i laici jsou také lidé a na základě toho musí v každém - a nejen v civilním,
ale i v církevním - společenství, ke kterému patří, nést plnou
zodpovědnost. Tato zodpovědnost nemůže a nesmí být žádným dárečkem hierarchie
pro ně. Zodpovědnost patří k lidské přirozenosti, k našemu věrnému
obrazu božímu. Takzvaní „synové světa" o tom vědí už z dob osvícenství. Je
jejich zásluhou, že ani my nemáme v duchovní společnosti žádné poddané ani
panovníky, kteří by byli na trůně z boží milosti, ale jen občany vybavené
právy a povinnostmi. V církvi,
která by měla být světlem světa a solí země, byl stupeň svědomí, který je
fundamentem lidské zodpovědnosti, deklarován s víc než dvousetletým zpožděním.
A nyní se zeptám, ne ve jménu poslušnosti, ale ve
jménu Ježíšem formovaného svědomí a na půdě církve (zdola), co Ježíš a jeho Bůh
od nás v této světově historické době očekává. Pokusím se dát odpověď: nic
menšího než jednotu
lidstva. Když pracuje církev proti této jednotě nebo když pracuje pro
nižší cíl, není hodna se nazývat Ježíšovou církví. Proč? Protože Ježíšovo dědictví nám nabízí
základ, který nám byl dán pro tento cíl. Toto dědictví je zapsáno do lidské
přirozenosti. Abych to dokázal, položím tři otázky.
1. Chceš, aby se nad
tebou panovalo?
2. Chceš, aby tě nechali
hladovět?
3. Chceš, aby tě
zotročili a zabili?
Žádný člověk na tyto otázky nedá kladnou odpověď. Z toho
plyne, že máme principiální možnost postavit lidstvo na společný jmenovatel.
Ježíšovo dědictví není nic jiného, než tento společný jmenovatel, a ten se dá
formulovat aktivně nebo pasivně.
Aktivně: Máš sloužit, dávat a odpouštět.
Pasivně: Šťastný je, kdo je malý, ubohý a pronásledovaný. Když nechceme přijmout tento aktivní a
pasivní Ježíšův „společný jmenovatel", to znamená, když nechceme na sebe vzít
Ježíšův kříž, nepotřebuje lidstvo nás, ani naši církev. Doposud jsme byli
absolutními světovými šampióny ve vykořisťování, v panování a zabíjení
lidí. V tomto směru nás jednou nekřesťanské kultury doženou, ba i snad
předběhnou. Měli bychom jim ale nabídnout něco jiného! Co? Právě zmíněné
Ježíšovo dědictví, bez jakéhokoli jiného panování a bez vedení dalších válek.
To znamená rozdělit to, o co jsme je v minulých stoletích oloupili. To je
to, co od nás svět potřebuje. Tedy jen
to, o čem Ježíš ve svém životě a svém učení svědčil a dával nám příklad. A nic
víc.
To znamená: Lidstvo od nás neočekává společného čitatele.
Do čitatele píše každý to, co chce. Do čitatele patří dogmata a ideologie
různého druhu. Nemohu svým bližním
předepsat, co si oni mají či mohou myslet o nedokazatelných věcech. Mohu a smím
jim sdělit své myšlenky a svou víru. A
člověk dostal úkol od svého Boha o tom přemýšlet a rozhodnout se. Nesouhlasíš-li s tím, co já ti
přikazuji, potom jsi hoden hranice a budeš trpět po celou věčnost v pekle -
to by byla cesta poslušnosti, a tímto myšlením jsme už úplně prožraní, ať už
zevnitř nebo z vnějšku církve. Pokud
chceme být jednou městem na kopci, tak se musíme s konečnou platností
rozloučit s poslušností a slyšet jedině hlas Ježíšův a hlas Boha v našem
nitru.
Naslouchat, ale ne poslouchat.
přeložil
Konrád Vaščák