Situace
Komunismus si vytkl cíl ideologicky i administrativně
likvidovat náboženství, především katolickou církev. V době vlády
komunistické strany u nás prakticky neexistovalo vyučování náboženství, počty
křtů, svateb a pohřbů byly stále nižší, stejně tak i počet účastníků
bohoslužeb. Ale cizinci, kteří v té době navštívili Československo, se
shodovali v názoru, že politické poměry a tlak proti církvi nemá jen
negativní vliv. Věřící, kteří „zbyli", se vyznačovali opravdovostí a hloubkou
víry, což se nejzřetelněji projevovalo při bohoslužbách; soustředěnost,
modlitební atmosféra, pozornost při kázání a homiliích, zájem o duchovní
literaturu, atd. byly hlubší než v západních zemích. K tomu
přistupovala i odvaha k tajným setkáváním, rozmnožování duchovních textů, vyhledávání
dobrých kazatelů a živého společenství v kostelích, neorganizované poutě a
pod. Když dnes máme možnost navštívit křesťany v západních zemích,
docházíme přibližně ke stejnému názoru. Křesťané
na západě se nám jeví povrchnější, zaměření jen na činnost, zdají se nám méně
zbožní, než jsme my a hlavně na nich nepozorujeme to, co je podstatou našeho
křesťanství - naprostá, přímo existenční závislost na Bohu. Považujeme jejich náboženské průvody (Boží
Tělo, Vzkříšení, prosebné průvody a pod.) jen za náboženský folklór, aktivity
všeho druhu za povrchní a nepotřebné, spolkový život za zbytečný a dáváme
najevo, že jsme rádi, že komunismus náboženský folklór, vnější aktivity i
spolkové tradice u nás vymýtil.
Svou víru prožíváme spíše v hloubce své duše než
navenek a skoro jsme přijali komunistickou zásadu, že náboženství je soukromou
věcí každého jednotlivce. U nás vydávané náboženské knihy se z valné části
týkají hlubokého duchovního života. Aniž bychom podceňovali nebezpečí duchovní pýchy,
víme, že naše prožívání víry je jiné než v tradičně náboženských krajích.
Jsme ve své víře hluboce utvrzeni a neustále si to ověřujeme nejen konfrontací
se západními sousedy, ale i s některými věřícími z Moravy, ze Slovenska
či z Polska, kteří po přestěhování do Čech po určitou dobu udržují jakýsi
kontakt s církví a farností (navštěvují bohoslužby, trvají na křtu svých
dětí, žádají církevní svatbu, příp. pohřeb pro své příbuzné), ale pozvolna jejich
zájem o náboženský život upadá. Možná že se ještě modlí, ale už jen doma a ne
společně s farností. Přičítáme to tomu, že jejich duchovní život je
povrchní a v „české diaspoře" neumějí žít, protože vyžaduje mnohem více osobní
opravdovosti a hloubky.
Komunismus nás odsoudil k životu uvnitř našeho srdce,
kde svou víru prožíváme velmi intenzivně. Společná i individuální modlitba nám
dávala sílu žít z víry a přežít nenávist a všechny nástrahy a těžkosti,
kterými jsme byli zahrnováni, a také do jisté míry nahrazovala rozumovou
podporu víry. Po celou dobu komunismu jsme neměli možnost si svou víru
utvrzovat četbou teologické literatury, příp. dokumentů koncilu, ale .ducha
víry" a „ducha koncilu" jsme .nacházeli" v modlitbě a v pevném
vnitřním spojení s Bohem. Dokladem,
že nešlo pouze o individuální zájem jednotlivců, je to, že jsou v české
církvi velmi činná církevní hnutí, focolare, charismatici, atd., která staví
nejen na hloubce přesvědčení, ale především na vytrvalé modlitbě. Jsou to hnutí duchovně velmi silná a často i
mezi „normálními" katolíky obávaná právě pro svou vnitřní sílu vyvěrající z modlitby.
Církev u nás je navzdory malému počtu praktikujících katolíků duchovně velmi
silná, přestože podle vatikánského rozhlasu je Česká republika třetím
nejateističtějším státem v Evropě po Albánii a Estonsku.
Duchovní síla církve i jejích jednotlivých členů
pocházející z modlitby pádem komunismu nezanikla. Je stále přítomná a
ateistický svět o ní ví, respektuje ji a skoro se jí obává, protože proti ní
nemá žádnou jinou než materialistickou tj. hmotnou obranu. Proto odmítá
materiální bohatství církve (viz politické spory kolem restituce církevního
majetku), protože pak by se duchovní síla spojila s hmotnou a církev by
byla mnohem mocnější než ateistický stát, ačkoliv počet věřících je z hlediska
státu mizivý. I ateisté žijící kolem nás
jsou ve své ateistické víře utvrzeni. Jejich ateismus není povrchní, jak si
rádi představujeme, ale je v mnoha směrech hluboký. Ateisté nemají důvod o svém přesvědčení
přemýšlet. Nechápou náboženský svět a mají za to, že jde jen o pozůstatky
minulosti, které budou velmi brzy překonány. V mnoha případech se sice
věřícím lidem obdivují, ale jejich obdiv se vzápětí mění v odsudky a
výsměch. Trapné dohadování o vlastnictví katedrály, postoj k církvi u
politiků, kteří na jedné straně žádají církevní sňatek, aby pak v parlamentě
vystoupili proti církvi bojovně a nepřejícně, se nás nepříjemně dotýká a cítíme
se zrazeni. Ve veřejném i v soukromém životě jsou věřící zesměšňováni a
dosud trvají hluboké předsudky proti víře především na školách, takže není
výjimkou, že dětem navštěvujícím vyučování náboženství se ostatní děti
posmívají (ministrantům především). Ateismus
je v našem národě cosi nového a moderního a ateisté se s touto moderností
jen nesnadno vyrovnávají. Mezi věřícími a nevěřícími vznikla hluboká, těžko překlenutelná
propast: dva světy, které si nerozumějí. Nevěřící nás považují za zatvrzelé,
nechápající současný svět, spolek turistů, včelařů či zahrádkářů, stejně jako
je za zatvrzelé považujeme i my. Ke svému překvapení musíme říci, že jsme se
domnívali, že ateismus je jen povrchní záležitost vyvolaná strachem, a že pádem
totality se náboženský život rozvine v plné šíři. Nic takového se nestalo.
Katolictví jako menšina
Katolická církev nebyla v Čechách a na Moravě v posledním
čtvrttisíciletí nikdy menšinou. Ke katolické církvi se v tomto i
předcházejícím století hlásilo nejméně 75 % obyvatelstva. Těžko v té době
hledat obec, kde by byli katolíci v menšině. I když se mnoho mluvilo o
tzv. matrikových, tedy nepraktikujících katolících, většina obyvatel absolvovala
ve školách povinné vyučování katolického náboženství a převážná většina měla
kontakt s církví při křtu, svatbě, pohřbu, na půlnoční, při Vzkříšení a o
Božím Těle aspoň v tom smyslu, že v hrubých obrysech tehdejší
absolventi vyučování náboženství věděli, oč jde. Liturgii mše sv. nebylo třeba
znát ani jí rozumět. Kněz recitoval vše
latinsky a víceméně potichu, přitom se zpívala česká (někdy mešní) píseň.
Rytmus církevního roku s jeho svátky ovlivňoval dění na vesnici i ve městě
až do konce 2. světové války. Důslednou
čtyřicetiletou ateizací se katolická církev stala menšinou. Tuto skutečnost si
uvědomila až po vystřízlivění ze „sametové revoluce". Nejen že na tuto situaci
nebyla připravena, ale nikdy s ní nepočítala a neumí v ní žít. Jen s velkou
námahou teprve hledá své místo. Ve výhodě jsou evangelíci, husité a členové
jiných církví, které jsou v našich zemích v menšině již po několik
století. Katolíci se snaží od evangelíků něčemu přiučit, ale obávají se, že
evangelický model života je příliš defenzivní a uzavřený do sebe. Charakteristikou menšin je princip
výběrovosti. Ne každý se může stát členem menšiny. Ačkoli katolická církev byla
vždy církví lidovou a ne výběrovou, v době pronásledování zapustila tato
metoda v naší církvi hluboké kořeny. A tak se můžeme setkat s faráři,
kteří odmítají křest dětí, když není stoprocentně zaručena náboženská výchova,
přestože nedovedou vysvětlit, co těmi 100 % míní. Často tím myslí pouze
pravidelnou nedělní účast na mši sv. V některých farnostech nevpustí farář
do kostela sbor nevěřících zpěváků vedený nevěřícím ředitelem školy, aby o
vánocích zazpíval nevěřícím lidem koledy.
Při obhajobě nezastupitelnosti církve ve společnosti
argumentujeme minulostí:
kolik nádherných kostelů postavila, kolik z nich je
kulturními památkami, které jezdí obdivovat cizinci, kolik nemocnic a s jakou
obsluhou církev v minulosti vlastnila, jak se zasloužila o vzdělanost
prostřednictvím klášterů a škol atd. A o budoucnosti mluvíme stejně, když
zdůrazňujeme, že církev chce řídit nemocnice, školy, domovy důchodců a
bezdomovců a věnovat se v minulosti osvědčené činnosti.
Problém menšinovosti se netýká jen katolické církve.
Respektovat menšinu je totiž také problém většiny. Je dostatečně známo, jaký
vztah mají Češi k cizincům: na jedné straně až nemístná servilnost a
podlézavost (k Němcům, Američanům) a na druhé straně takřka vzápětí odsudek a
nadávky (Vietnamcům). Ještě větším problémem jsou čeští a slovenští Romové.
Většina se neumí k menšinám chovat a menšiny se neumějí vyrovnat se svým menšinovým
postavením. Menšinu dost často ovládá strach ze zániku, který vede až k panice.
Toho není ušetřena ani církev, není-li opřena o Kristův příslib „neboj se, malé
stádce". Pro život katolické menšiny uprostřed nekatolické většiny má církev
termín diaspora. V naší situaci je to slovo takřka neznámého obsahu.
Z řečeného vyplývá, že církev u nás má pouze okrajový
a nikoli podstatný vliv.
Dialog
Demokracie je založena na dialogu a střetu myšlenek; je
plodem křesťanství a vznikla na půdě křesťanství. Církev je starší než moderní
demokracie, stále se považuje za „matku a učitelku" demokracie, ale samou
podstatou však demokratická není a ani nemůže být, neboť má
hierarchicko-monarchistické zřízení, kde vše závisí na autoritě a rozhodnutí
hierarchie. Z toho důvodu mnoho členů církve demokracii nedůvěřuje.
Především je varuje příklad západních demokracií, kde uvědomění laiků dospělo
až k tomu, že se sami laici pokoušejí hlasováním ovlivnit důležité
instituce církve (celibát a pod.). Tyto „demokratické"
iniciativy se nám jeví jako scestné a raději si přejeme mírnou totalitu než
tyto projevy demokracie. Proto je církev z touhy po totalitě stále
obviňována.
Církvi se v totalitních režimech daří bez ohledu na
jejich postoj k ní, ať jsou církvi nakloněny (Rakousko-Uhersko), nebo ať
proti církvi bojují (komunistická diktatura). Konkordáty se Svatým stolcem v evropských
státech uzavřely většinou diktatury: nejkřiklavějšími příklady posledních
desetiletí jsou Bismarck, Hitler, Mussolini a Franco. V diktaturách církev
roste po stránce kvantitativní, jsou-li církvi nakloněny, a po stránce
kvalitativní, jestliže proti církvi bojují.
Vnitrocírkevní dialog
Pro uvědomění si své situace a ujasnění našeho místa ve
společnosti je nutný vnitrocírkevní dialog. Volání po tomto dialogu se ozývá už
delší dobu, ale ze strany kněží i biskupů je cítit zřetelný strach z dialogu.
(Dověděl bych se věci, které nechci slyšet.) Avšak je také třeba říci, že v církvi
není pro dialog žádný prostor, kde by se mohl legálně konat. Církev nemá „parlament"
pro výměnu názorů, nemá možnost vést dialog v tisku, a pokud je tam dialog
veden, je napadán, že pisatelé tímto způsobem ubližují církvi. Liturgie jako důležité
a základní shromáždění věřících není shromážděním určeným pro dialog. Nazývá-li
se v liturgii něco dialogem, není to dialog, jsou to předepsané aklamace a
odpovědi. Jedinou, a to dosti omezenou možností vést dialog v církvi na
úrovni farnosti je dialog vedený prostřednictvím zástupců ve farní radě.
Církevní právo toto fórum umožňuje a dokonce doporučuje. I tam je však ze strany laiků a i ze strany
kněží strach před dialogem jako před něčím nevyzkoušeným a pro postavení faráře
ve farnosti i nebezpečným. Účastnit se
zasedání farní rady považujeme za ztrátu času, a pokud je ve farnosti nějaký
problém, pak by bylo podle téměř všeobecného názoru mnohem důležitější se
pomodlit růženec (a jistě by se věc vyřešila sama!), než o ní dlouze a (jak se
domníváme) neplodně diskutovat. I když je podle CIC možné v každé farnosti
zřídit farní radu, mnozí kněží tak dosud neudělali, protože se bojí ztráty
prestiže (laici by příliš poroučeli), a jsou přesvědčeni, že jejich rozhodnutí
mají pečeť neomylnosti. Často se poukazuje na negativní zkušenosti s prací
farních rad v západních zemích, aniž by se mluvilo o kladech tohoto
vnitrocírkevního dialogu.
Fórum pro dialog na úrovni diecéze je pastorační a kněžská
rada. I tam záleží pouze a jen na biskupovi, jak a do jaké míry využívá této
možnosti a záleží na odvaze členů jmenovaných grémií, zda jsou schopni a
ochotni s náležitou odvahou říkat své názory. Ale vždy je zde riziko, že
člen pro své názory upadne v nemilost a bude odvolán pro přílišnou
kritičnost, nebo že biskup těchto hlasů nebude dbát, protože odpovědnost za
diecézi podle církevního práva nese pouze a jedině on.
Některé z dalších pokusů o jakýsi dialog s věřícími
se občas objeví při různých setkáních mládeže, případně poutích, kdy biskupové
odpovídají na otázky věřících. Povětšinou však nejde o dialog, ale o monolog,
kdy jsou věřící poučováni nebo jsou opravovány jejich špatné názory vyplývající
z nedostatečné informovanosti. V podobném duchu se nesou i rozhovory biskupů
s novináři, kdy biskup odpovídá na jejich otázky. Je to sice dobrá věc,
ale dialog to není.
Dialog na kněžských dnech a vikariátních konferencích mívá
velmi nízkou úroveň. Tím jsou všechny „legální" možnosti dialogu vyčerpány.
Nelze se tedy divit velkému tápání a bezradnosti. V evangelických církvích
jsou pravidelné synody, které dávají prostor pro demokratickou diskusi, a proto
se tyto církve také jeví jako modernější a ne tak ztuhlé instituce jako
katolická církev. Zasvitla nyní naděje, že by biskupy svolaný „všeobecný sněm" mohl
být fórem pro dialog. Vnitrocírkevní dialog je pro církev u nás jednou z nejpotřebnějších
věcí.
Vnější dialog
Velkou překážkou pro vnější dialog je neznalost situace, v níž
se jako církev nacházíme. To má za následek, že jsme schopni o své víře podávat
svědectví jen z nám vlastních pozic. Věřící v Čechách o své víře
nepřemýšlí a nediskutuje, ale on ji žije. Jeho život je (jak se domnívá)
dostatečným svědectvím víry a diví se, že okolní ateistický svět toto svědectví
nepřijímá. Myslíme si, že věřit je snadné a že stačí jen učinit rozhodný krok.
Je pravda, že nevymizel bojovný ateismus, který používá proti církvi nepravd a
polopravd i lží, ale také platí, že na straně věřících se ukazuje stejně
bojovná obrana, slabá intelektuálně i po stránce vzdělání a nelaskavá,
neschopná porozumět dnešnímu člověku. Ateistický svět nechápeme.
Další překážkou je malá intelektuální výbava. Dlouhým
odloučením od světové církve a jejího intelektuálního vývoje trpíme strachem ze
všeho nového, co k nám přichází. Raději se držet starých (a jak si
myslíme) osvědčených jistot, než se pouštět na tenký led aggiornamenta. Jako
ateismus nabízí jednoduchá řešení pro současné problémy společnosti, podobně
jednoduchá řešení nabízíme i my.
Veřejný prostor
Všechna místa, kde se lidé setkávají na veřejnosti, jsou
veřejným prostorem. Silnice, náměstí,
obchody, supermarkety, divadla, kina, trhy, poutě, hospody, restaurace,
kavárny, hotely, kostely a všechny veřejné prostory, budovy a místnosti, které
slouží veřejnosti, jsou veřejným prostorem.
Stav silnic, náměstí, veřejných budov i postkomunistický (tj. žalostný)
stav kostelů vypovídá o tom, že veřejný prostor byl komunistickým režimem zcela
záměrně ničen. Ani současný stát a obce o veřejný prostor nepečují dostatečně,
takže až dosud vše, co je ve státní správě, stav silnic, úklid náměstí a ulic,
je hrubě zanedbáváno; obecní majetek je spravován poněkud lépe. Co je v soukromém
vlastnictví, je v pořádku, co je veřejné, nezajímá ani starostu, ani
faráře, ani učitele, ani poslance, ani jiné veřejné činitele. Pokud je tomu někde jinak, pak výjimka
potvrzuje pravidlo. Jak jinak na nás
působí pěkné upravené náměstí s opraveným kostelem, než špína, nepořádek a
kostel zpustošený vně i uvnitř. Komunismus veřejný prostor nejen ničil, ale
tam, kde se mu to zcela nepodařilo, vyprázdnil.
Prázdnota vzbuzuje strach. Příklad: po setmění jsou všechna veřejná
prostranství prázdná a procházet se po městě lze jen na vlastní nebezpečí. Výjimkou jsou pouze veřejná prostranství
velkých měst, která jsou ovšem zaplněna cizinci - turisty.
Podobně lze vysvětlit i agresivní chování řidičů (i
západních) na našich silnicích. Zničený a
prázdný veřejný prostor je nebezpečný a pud sebezáchovy velí takový prostor
rychlou jízdou co nejdříve opustit. Odpor k veřejným průvodům a k jiným
akcím na veřejnosti v současné době vyplývá ze strachu z prázdnoty
veřejného prostoru. Pro setkání u vánočního stromu, průvody sportovců, majáles
studentů atd. je těžké získat nejen aktéry, ale i diváky. Pokud se vůbec takové akce konají, proběhnou
za pramalého zájmu ostatních spoluobčanů.
Komunistický režim veřejný prostor nejen vyprázdňoval a
ničil, ale i uměle zaplňoval: organizoval májové a jiné průvody, brigády na
úklid ulic, parků a náměstí (jarní úklid), ale jakákoli jiná než organizovaná
iniciativa byla podezřelá a nežádoucí.
Církev pro svou činnost veřejný prostor potřebuje. Odpor k průvodům
na veřejnosti není dán jen tím, že nám příliš připomínají nařízené komunistické
průvody a že tímto způsobem vyznávat víru nemůžeme, ale jsme v prázdném a
zničeném prostoru sami, a proto se v něm necítíme dobře. Máme snahu buď do
něj vůbec nevstoupit, nebo ho co nejrychleji opustit (viz chování řidičů na
silnicích).
Společenský život
Ateistický režim usiloval navzdory hlásanému kolektivismu
především o atomizaci společnosti: nestarat se o záležitosti společnosti (to
přenechat osvíceným diktátorům), ale starat se jen o sebe, o svou rodinu, o své
zaměstnání, o svou chatu či chalupu. Atomizace společnosti započatá
komunistickým režimem pokračuje dále, tentokrát i jako oficiální ideologie:
každý si musí pomoci sám a nemůže od nikoho nic žádat. Sociálně tržní
hospodářství založené na solidaritě je oficiálně odmítáno. Myšlenka solidarity
je podezřelá; problém zřizování spolků a nadací - tzv. zákon o neziskových
organizacích - stále ještě není uveden ani do teorie, ani do praxe. Společenský život v obcích prakticky
neexistuje. Kromě všedních setkání .u piva" se lidé prakticky na veřejnosti
nescházejí. Výročí narození, sňatku a pod. slaví jen v úzkém rodinném
kruhu, loučení se zemřelým se koná .bez obřadu", předvolební schůze, schůze
obecních zastupitelstev a pod. jsou
velmi málo navštěvovány nebo ignorovány. Kromě sporadických plesů, pořádaných
několika málo spolky či organizacemi, a sjezdů rodáků, pořádaných obcemi, se
taková setkání programově neorganizují pro výrazný nezájem občanů.
Od společenského života obce, pokud vůbec existuje, se
církevní obec i jednotliví věřící zpravidla distancují. Obávají se, jak bylo
již výše řečeno, ztráty duchovního bohatství, které v době totality církev
nashromáždila. To vede k rezignaci na společnou práci pro cokoliv.
Škola má napomáhat tomu, aby se veřejný prostor stal pro
děti zajímavý. Vedení škol se nezajímá,
zda v okolí školy je prostředí pěkné, upravené, čisté, poněvadž i sami
učitelé ve svém bydlišti veřejnému prostoru nevěnují žádnou pozornost. Škola
nemá v obci významné postavení a pokud se o něčem v souvislosti se
školou hovoří, tak pouze o tom, že škola nemá tolik peněz, kolik by potřebovala
a kolik by jí měl stát či obec dát. Školy
neslaví veřejně svá výročí, nevydávají časopisy pro veřejnost nebo jen pro svou
potřebu, nepořádají veřejné akademie, besídky nebo výstavky prací svých žáků.
Pokud se tak děje, je tomu věnována velmi malá publicita. Koncerty, divadla, výstavy a jiné kulturní
podniky, pokud se konají, vzbudí jen malý zájem a obyčejně o nich ani farář
místa ani jednotliví věřící nevědí a nezajímají se o ně.
Katolická církev byla šiřitelkou vzdělanosti a kultury,
ale může v tom pokračovat pouze tam, kde je o tvorbu (nikoli pouze
konzumaci) kulturních hodnot zájem. Církev, s výjimkou velkých měst, nemá
varhaníky, zpěváky, dirigenty, pěvecké soubory, divadelníky - ochotníky,
pracovníky charity nejen proto, že „nejsou lidi", ale i proto, že angažovat se
pro nějakou práci, která je jen trochu nadosobní, vyžaduje vstoupit do
prázdného prostoru. Proto se i katolíci
uzavírají jen do svých vlastních společenství, mezi „své", se kterými si
rozumí, a usedají ke své televizi, aby byli - pokud možno - mimo jakékoliv
veřejné dění.
U věřících i u kněží je výrazná nechuť ke společnému
slavení narozenin, svátků či jiných slavností členů farnosti nebo samotných
farářů kvůli falešnému předsudku, že si farář nebo člen farnosti na sobě příliš
zakládá a předvádí se. (To se týká i biskupů! Ani oni nechtějí být středem
pozornosti při svých životních či kněžských výročích, ovšem ke škodě věci. Oslava
výročí kněžského svěcení je dobrou příležitostí promluvit o kněžství z osobního
pohledu, což není pro věřící nebo případné kandidáty kněžství nezajímavé.) Cokoli
dělat společně není v církvi zvykem. Spoléháme na osvícené vůdce (biskupy,
faráře), kteří za nás všechno zařídí, vymyslí a udělají. Spolky jako výraz společenského života
víceméně živoří. Pokud vůbec jsou, pracují bez podpory státu a obcí, a také
církev je k jejich činnosti velmi skeptická, jak jsme poznamenali výše.
Nenachází v nich nic dobrého, nazývá je spolkařením, a nahrazuje je
nejrůznějšími společenstvími modlitby, rozjímáním nad Písmem sv. a pod. ze
strachu, aby se nerozmělnila velká duchovní síla nastřádaná pomocí modlitby v době
totality. K rozmnožení duchovní síly slouží také všechny druhy duchovních
obnov (dny víry, duchovní obnova, exercicie) a další aktivity. Všechny se snaží
o upevnění, prohloubení a utvrzení víry.
Pokud se nějaký katolický spolek přece jen prosadí
(tradiční Orel), obyčejně živoří na okraji zájmu faráře i hierarchie, nebo se
jeho vzniku přímo kladou do cesty překážky. V edičních plánech katolických
nakladatelství nenajdeme např. návody k aktivitám křesťanů při farních
slavnostech (Pfarrfest), rady, jak pracovat v náboženských spolcích (jak
se zakládají a jak pracují), divadelní hry pro ochotníky s biblickými
tématy a pod. Spolek by však mohl být místem setkání s ateistickým světem,
místem vnějšího dialogu.
Pokus o stanovení úkolů
1) Vnitřní dialog
Má-li církev v dnešní době zaujmout nějaké místo ve
společnosti, musí o tom vést především vnitřní dialog. Pokud nebude „všeobecný
sněm katolické církve v Česku" v tomto směru úspěšný, bude situace na
několik desítek let ztracena a očekávané obnovy se nedosáhne. Desetiletí
duchovní obnovy národa, jak se nyní ukazuje, bylo modlitebním předpokladem
obnovy.
2) Vnější dialog
Vnější dialog je možné vést jen s vědomím znalosti
dnešního ateismu. Dnešní člověk, otupělý každodenními bizarními zprávami z celého
světa, snadno přehlédne důležité sdělení, které mu přináší církev. To se týká
především prostých lidí bez vzdělání.
Není dobré se v evangelizaci zaměřit pouze na tenkou
vrstvu intelektuálů a pořádat pro ně přednášky, aniž by se témata zaměřila na
misii, nebo považovat uzavřená společenství za kvas, když k misijní práci
nejsou členové společenství vůbec vychováváni. (Kněz zanedbává svou farnost,
aby se mohl věnovat několika vybraným jedincům mimo svou farnost tak, jak mu to
více vyhovuje).
3) Menšina
Neuchylovat se do izolace, nepostupovat metodou výběru,
usilovat o církev lidovou ne snad co do počtu, ale co do mentality jsou
důležité prvky, jak se může církevní obec (diecéze, farnost) naučit žít ve
společnosti většiny.
4) Veřejný prostor
Laici i hierarchie (tj.církev) se musí rozhodnout, jaký
postoj k veřejnému prostoru zaujmou.
a) Nevstupovat
Do veřejného prostoru vůbec nevstupovat, ignorovat ho a
ponechat vše na státu či obci, až jej .něčím" naplní, a pak teprve bojovat o
obsazená místa. Nepořádat ani ty nejméně
náboženské průvody ani před kostelem, ani okolo kostela (např. průvod o Květné
neděli). Zanedbávat obchod s náboženskými předměty a ponechat ho „kýčařům"
všeho druhu.
b) Opatrně vstoupit
Pokusit se do něho opatrně vstupovat s vědomím, že
vstup do prázdného prostoru vyžaduje úsilí překonat strach z posměchu,
který vzbudí.
5) Společenský život
a) Školy
Vyučování náboženství na školách naráží nejen na těžkosti
administrativního rázu, ale i na nemožnost soustředit několik dětí pohromadě
vinou roztříštěného volného času, případně i nezájmu ze strany rodičů. (Děti by
měly zájem, ale rodiče tomu nepřejí.) Církev má pramalou možnost mít na aktivity
školy vliv.
b) Spolky
Církev si uvědomila, že její povinností je vytvářet
společenství, a tak nabízí různé příležitosti k setkávání např. v plzeňské
diecézi při Dnech víry, charismatickou konferenci v Českých Budějovicích a
pod. Kromě již shora uvedené zmínky o vytváření modlitebního pokladu se jedná
také o společenskou záležitost neboli příležitost k setkání a poznávání
věřících navzájem. Spolkovou činnost
nahrazují v církvi „spolky" typu focolare, charismatická obnova,
neokatechumenát aj., které jsou povětšinou uzavřenou společností, neschopnou
navázat jiný kontakt s nevěřícími než ten, že se dotyčný zcela přizpůsobí
dané spiritualitě. Jiný „dialog" není možný. Jiný zájem než ten, který je
takovému společenství vlastní, není dovolen, protože se jedná o společenství s výrazně
duchovním obsahem. Pro setkávání na „světské" úrovni jsou tato společenství
nepoužitelná. Pro spolky s účastí ostatních polověřících (správně:
nepraktikujících katolíků) či nevěřících je třeba zásadního rozhodnutí:
1) ano
- překonat strach z toho, že spolkovou činností
církev ztratí duchovní kapitál, - mít naději, že spolek je také jedna z možností,
jak kulturně pozvednout obec (nebo jen sousedy), - spolky zakládat a vyvíjet v nich
angažovanou činnost (nikoliv jen pasivně se účastnit a čekat, až s nápadem
přijde někdo druhý). Protože v tomto oboru nemáme žádné zkušenosti, musíme
se naučit, jak spolky zakládat, jak je řídit a jakou jim dát náplň.
2) ne
- nacházet nové, i když nevyzkoušené způsoby kontaktu s povrchně
věřícími nebo nevěřícími.
Pro svou činnost církev veřejný prostor potřebuje,
pohybuje se v něm a byla z něho komunistickým režimem násilím
vytlačena. Jen těžko se do něho vrací, protože musí vstoupit do nelehké
situace.
Starší generace (šedesátiletí a starší) rádi vzpomínají na
bohatý spolkový a veřejný život vůbec (Orel, SKM, Mariánské družiny, Živý
růženec, církevní průvody atd.). Generace mladší šedesáti let mají k veřejnému
prostoru neujasněný postoj: od naprostého odmítání přes touhu po spolkovém
životě až k velké angažovanosti. Mladší generace (30-50 let) „nemá čas".
Veřejný prostor je v době po koncilu ve světě a po komunismu u nás
především prostorem laiků.
Závěr
Vnášet evangelium do dnešní společnosti je možné za předpokladu, že
církev (laici i hierarchie) budou ochotni učit se žít v demokracii, učit
se žít jako menšina, učit se vést dialog, učit se unést prázdný prostor.