4.4 Duch dává sedmero
darů
K čemu obdarování
Nemůže být sporu o tom, že znamení milostivého obdarování
člověka Bohem bychom mohli vypočíst víc než jen klasických sedmero. Ohraničený počet
„sedmero darů" není vůbec důležitý. Hodnější pozoru je spíš to, co společného
vykazují všechna podobná obdarování z Ducha pocházející. Jsou tu proto, aby plodila nové, nikoli jenom
aby prostě zdokonalovala nositele, tedy vlastního obdarovaného. Plodnost je
ovšem znakem zralosti. Tyto dary tedy
sice směřují vposledku k dobru celku, vydatně však prospějí i jedincům.
Jde o dary nenápadné, projevující se nikoli jako blesk
nebo zázrak, ale jako růst ve skrytu, nicméně růst požehnaný Pánem dějin (i
dějin spásy). Ovoce těchto darů není nápadné, ale zdravé a lidsky zralé.
Konečně stojí snad za zmínku, že každá pomoc Parakléta
nějak souvisí s hledáním božího království, má proto i tato specifická
pomoc rysy charakteristické pro eschata: Vedle neodvolatelnosti obsahují v sobě
i zrání, mají svůj počátek jako hořčičné semeno, mají dobu skrytého růstu a
také kairos. Časová měřítka fází se mohou měnit případ od případu.
Moudrost a chytrost
Možná máte známého, který má fenomenální paměť. Pro co vy
musíte sahat do knih, hledat v příručkách (kde vlastně jsem to četl?
kdybych já si trochu vzpomněl), to on sype z rukávu div ne s číslem
stránky. Zná data, umí se dívat, má postřeh; rádi uznáváte, že ten člověk nemá
hlavu jenom k tomu, aby měl kam odložit klobouk.
Jenže
stojíte-li před nějakým vážným osobním rozhodnutím, vyhledáte raději někoho
jiného. Mezi chytrostí, rozumností, inteligencí na jedné, a moudrostí na
druhé straně jsou totiž velevýznamné rozdíly.
Chytrost potřebují ti, kteří musí v tomhle světě za
každou cenu obstát. K tomu mohou
stejně dobře využít inteligence, drzosti, rozumnosti nebo bezcharakternosti,
ale musí se volit právě to situačně přiléhavé. Moudrost hledá člověk v nouzi.
Moudrost se získává zkušeností s činem - dobrým i
zlým. Může se stát moudrým člověk, který sice nemá školy, zato žil s ohledem
na druhé, nebo dokonce žil pro druhé. Ten první - chytrý, rozumný nebo i
inteligentní - je podoben obdivuhodnému a užitečnému stroji; ten moudrý je
navýsost lidský, je darem pro každého; může být úplnou záchranou tomu, kdo se s ním
v pravý čas potká.
Svatodušní moudrost je daleko více uměním než věděním. Je
to především umění porozumět, nejen rozpoznat. Také rozumný člověk brilantně
poznává, rozlišuje věci, události, dovede je správně řadit do kontextů; jenže
jejich vnitřní, lidská dimenze, bytostné souvislosti nepatří do jeho zorného
pole. Docela jinak zachází s danými
fakty ten, kdo je moudrý: nejen tuší souvislosti, ale je sám do jejich středu
vtažen natolik, že neodmítá angažovat se personálně.
Náš zastánce, přímluvce, utěšitel nejenže musí chápat, ale
takříkajíc .namočit se". Je-li kdo mezi lidmi moudrý, je moudrý Duchem, ať to
ví nebo neví, ať to popírá, anebo za to vděčně děkuje. Moudrost se totiž nedědí
a neučí na školách. Tu lze jedině dostat darem. A Duch rozdává, protože už od
dob Nazaretského se milost stává tělem, jinak by byla pro příliš mnohé nedosažitelná.
Rozumnost a chytráctví
Každý ví, že lidé dokáží být rozumní všelijak, ne každá
rozumnost je i boží oslavou a tudíž ne každá je svatodušním darem. Říkává se
třeba, že „rozumné je do ničeho se nemíchat", jindy se jménem rozumnosti
blahořečí vypočítavosti, neupřímnosti, sobectví. To bude mít se svatým Duchem
pramálo společného.
Ve skutečnosti je to všechno velmi prosté: Rozum je
organizovaná paměť spolu s analytickým aparátem, který ze své paměti
vybírá argumentaci, jež by mohla podepřít zamýšlený záměr a mobilizovat tak
energie k akci. Zdaleka ne vždy se
rozum řídí především logikou, anebo dokonce, jak naivně předpokládal středověk,
dokonce pravdou. Rozum pracuje „na zakázku", a koho chléb jí, toho píseň zpívá.
A záleží neméně na tom, jaké záznamy v paměti má tento pořádající rozum k „dispozici";
některé věci náš rozum jakoby nechce znát, přestože v paměti jsou uloženy.
Rozum bude spolehlivým kompasem, pokud pracuje v příznivém
prostředí.
Pak není problém, aby zlý strom plodil zlé ovoce a strom
dobrý ovoce dobré. A je tu ještě další
předpoklad, který se obvykle nezmiňuje: Dobrý strom musí být z původního
pláněte vyšlechtěn, nerodí se automaticky. Nejen ten štěp, ale i to vhodné
prostředí jsou právě doménou Parakléta. Můžeme
totiž být také rozumní způsobem, který doporučoval kdysi dávno náš Pán Ježíš
Kristus: nedokážete-li už být přímo chudí, shromažďujte si aspoň poklady
takového druhu, na který jsou krátcí zloději i moli; neumíte-li řešit své spory
mírumilovně a raději jdete do války, spočítejte si předem, zda na ten přepych
vůbec máte dost prostředků.
Tedy umění kompromisů? Snad také. Ale nemají-li kompromisy
člověka zahubit, měl by se v jejich houštinách orientovat s tím, že
bude důsledně následovat Nazaretského: ten těmi houštinami úspěšně prošel až do
cíle. Nu, a Paraklét přece "z Ježíšova
umění vezme a dá vám".
Rada a "umět v tom chodit"
Jistě jste již v životě také takového člověka
potkali; nezmar, takového život nikdy a ničím nezaskočí. Ví si vždycky rady.
Ví, kdy má zalhat, kdy se má schovat, kdy uhnout, kdy se přihrbit, kdy se
bránit drzým čelem; kdy k jedné ráně pěstí třeba přidat další, má-li být
závěr setkání úspěšný. Ví, kdy a kde smí něco ukradnout a kde má být neústupný
a neúprosný. Zkrátka takový člověk se takzvaně „vyzná". Jeho životní úspěch je
podmanivý. Možná, že se přistihnete při
tom, že mu tak trochu závidíte. Ten
člověk je dnes v módě, má úspěchy. Jenže příliš krátkodeché: až tenhle člověk
zemře nebo zahyne, nebude postrádán, nikomu nebude chybět, snadno jej nahradí
jiný stroj. Takový člověk je v pravém slova smyslu zbytečný, snadno ho
nahradí strojek na peníze, nebo kybernetická myš, která se perfektně vyzná na
lidských křižovatkách. Je dnes ještě fascinující, ale znám něco nesporně
lepšího.
I vy znáte naštěstí jistě také v něčem podobný, ale v něčem
podstatně jiný typ člověka. Ten nevyčnívá svou úspěšností, všimnete si ho možná
až ve chvíli, kdy je vám samotným zle, až do té doby jste jej ani nevnímali. Jste v nějaké těžké životní depresi, a
proto se vám zdá, že situace je zcela bezvýhledná, aspoň pro vás. Máte pocit,
že uděláte-li cokoliv, bude to nejen zcela zbytečné, ale rovnou určitě špatné;
snad lépe nežít. Mít v takové
situaci přítele nebo přítelkyni, mít člověka Duchem obdarovaného darem „rady",
pak se určitě vyplatí za ním v této situaci vyrazit. Možná neposype chytré věty z rukávu.
Možná, že s vámi promlčí večer, možná, že budete spolu mlčet do rána. Ale
bude s vámi, solidární, soucítící. Navenek
se zdá, že se nestalo vůbec nic, ale ve vás se děje v tichosti zázrak uzdravení.
Až se konečně odhodláte zase odejít domů, odcházíte lepší, otevřenější, schopnější
čelit ataku své vlastní bezvýznamnosti, bezútěšnosti, nesmyslnosti; jako byste
zahlédli na obzoru malé, ale přesto skutečné světélko. Váš přítel vám „poradil" - možná, že zcela mlčky, možná, že
jenom tím, že doopravdy sdílí vaši bezradnost, nicméně vy teď jste schopnější
čelit zlé situaci.
Taková „rada" - ať beze slov či se slovem příhodným -
otevřela další východisko, otevřela tím ubožákovi budoucnost.
To je znamením, že zde byl vedle lásky člověka i Duch, byl
zde a pracoval, jak se na Parakléta sluší. Díky přítomnosti Ducha se stalo i v řádu
přirozeném cosi pozoruhodného: mezilidská láska mezi přáteli se stala
substrátem, na kterém se událo nebo děje se uzdravení. Tak se děje rada, svatodušní rada.
A je zřejmé, že takové umění být tu pro druhé tímto způsobem je velkým darem;
křesťané v tom vidí dar Kristem slíbeného Zastánce, Pomocníka, svatodušní
dar.
Síla a siláctví
Známe takové siláky, kteří mají lokty, jimiž se proderou,
kamkoli se jim zamane, ale jakmile narazí na silnějšího, než jsou oni, hroutí
se. Známe však také takové bezmocné, jejichž bezmocnost úspěšně vzdoruje i
náporu přesily. A konečně známe i takové, že dokáží čelit všem trumfům v rukou
nepřátel, ale sami postaveni proti vlastnímu já žalostně selhávají. Z dějin
víme, že někteří mučedníci prokázali obdivuhodnou odvahu, vytrvalost, věrnost.
Ale víme z dějin také, že některé mučedníky podpírala spíš pýcha než
milostivá síla Ducha.
Lze bezpečně identifikovat sílu z Ducha svatého,
rozlišit ji od síly nesené ze zdrojů přirozených anebo dokonce nečistých?
Tenhle problém znali už v době Ježíšově - i Ježíše podezřívali, že jeho
síla se opírá o Satana. Rozlišování bylo častou úlohou misijně působícího
Pavla, jak dokazují jeho epištoly. Od
Pavla také máme náznaky kritérií, které rozliší sílu Ducha od sil jiných. Měla by to být síla podpírající, schopná
šířit kolem sebe vůni pokoje a tím umožnit i naději.
Ne všechny síly jsou pokojné, ne všechny mocnosti vedou k sjednocování.
Vám teď nejde ani tak o umění autoritativně rozlišovat původ síly druhých - to
je naštěstí úkolem představených obce. Vám jde o odvahu prosit o dar té plodné,
zachraňující síly pro sebe nebo pro bližního v nouzi. Jde o pomoc k víře,
že existuje moc bezmocných. To vše není fata morgana, ale zkušenost slabých.
Umění vydělat a umění žít
Existuje umění plné pyšné provokace a umění jiné, které
voní skromností. Je umění, které jen
improvizuje variacemi, je hrou pro sebe sama a ještě si k tomu nárokuje
ocenění publika. A pak je jistě i umění, jehož smyslem je být drogou, a také
tak působí. Je umění, které stimuluje agresivitu, bičuje bytost jako markýz de
Sade, anebo slouží iluzím.
Ale i jiné umění, které tvoří a tím hladí duši a rozdává
radost těm, kteří přijdou vyčerpaní nebo smutní. Umění, které je záštitou a
útočištěm zcela bezmocných, dává jim odvahu, prolamuje jejich osamělost,
včleňuje je do náruče. Je umění, které tryská ze srdce a srdce další oslovuje
řečí, jež významně přesahuje komunikační schopnost jazyka a jazykové bariéry. Ty rozdíly nejsou vůbec náhodné. Umění je
mocné, nabízí klíče k hlubinám lidské bytosti, odkrývá tajené,
zpřístupňuje nové světy. To všechno může být pro člověka požehnáním, ale může
to být i jeho osudným prožitkem, branou k faustovskému prokletí. To platí
pochopitelně nejen o umění výtvarném, slovesném a jiných podobných dílech
lidské bytosti. Platí to i o umění zapřáhnout do lidských záměrů energie hmoty.
Platí to i o umění oslovit člověka, otevřít hroby, prameny slz lítosti, umění
naslouchat, solidarizovat se, vydat se za druhé. Člověk se v takovém umění
angažuje vždy, boží Duch jen někdy.
Zbožnost a bigotnost
Zřejmě není zbožnost jako zbožnost. Jsou lidé, kteří se
modlí a chodí do kostela prostě proto, že Bůh je ten silnější. Jen hlupák by si
poštval na sebe silnějšího; silnější si samozřejmě diktuje podmínky a oni za
žádnou cenu nechtějí být zatraceni. Proto trpělivě odevzdávají Bohu svou
přítomnost na bohoslužbách jako jakési výpalné.
Jiní zase chodí do kostela proto, že prostě nedovedou
vybočit z řady svých předků; všichni jejich předkové chodili do kostela,
bude se tedy chodit dál i v téhle generaci; babička se modlívala růženec,
bude se tedy modlit i vnouče, ať rádo nebo nerado, prostě se to sluší a patří.
Jinou představu o zbožnosti mají lidé, kteří chtějí být
zbožní zásadně vždy jen mimo kultovní prostory. Do kostela nechodí, protože prý
si stačí s Pánem Bohem sami, církev by je prý při tom vyrušovala, proto
popřemýšlejí někde v tichu přírody.
Všechny tyhle typy zbožnosti si člověk zkonstruoval jaksi
na míru svých představ o božském. Lze ovšem přijmout docela jiný princip vztahu
k Bohu. Ježíš to demonstroval.
Těm, kteří mají odvahu následovat Ježíše i v jeho
způsobu zbožnosti, těm se stalo vědomí boží přítomnosti už neodmyslitelnou
položkou jejich lidské existence. S Bohem hovoří při práci, baví se s Ním
o všem, co prožívají; někdy slovy, někdy beze slov, podobně jako dva dobře
srostlí přátelé. K takové zbožnosti
pochopitelně nepotřebují kostel, ale přesto na společné bohoslužby přicházejí i
do kostela. Vědí totiž, že Bůh se zjevuje křesťanu na mnoho způsobů a oni rádi
použijí různých nabídek, aby se se svým Pánem setkávali. Jestliže se s Kristem
lze setkat právě v bližních, přicházejí mezi své modlící se bližní. A
jednají tak koneckonců i proto, že si tohle Ježíš toužebně přál: sejdeme-li se
takto (takzvaně „v jeho jménu"), bude On živý mezi námi.
Tito lidé jsou plní Boha, anebo po setkání s Bohem
naopak živě touží, a proto přicházejí. Jejich Bůh je tam, kde se děje
setkávání, už starý Izrael to věděl. Přicházejí být při dobré věci prostě
spolu: spolu objevovat nové, spolu zakoušet ten div, kdy se ze čteného slova
bible stává boží slovo, něco živého a mocného, něco, co oplodňuje; chtějí
zakoušet ten div, kdy Duch, Pán a dárce života je při práci a lidi přetváří,
učí je skutečné zbožnosti a svobodě v této zbožnosti. Učí je svobodě od
všednosti; dává jim zakusit tvořivost, novost, neopakovatelnost setkání s živým
Bohem. Taková zbožnost nemůže nebýt svatodušní.
Díky Duchu a jeho daru zbožnosti jsou v našich
kostelích i lidé, kteří vidí za postavou u oltáře navzdory podivnému kostýmu
připomínku celku živé struktury, v které je náš Pán Ježíš Kristus doma,
mezi svým lidem, protože z něho chce učinit bližní. Taková zbožnost je
nesporně znamením, že člověk se pohybuje v božím prostředí, v prostředí,
ve kterém je Duch činný. Tvoří v něm a svému dílu dává zrát.
Bázeň před Bohem a strach ze silnějšího
A je kupodivu také dvojí bázeň z božského. Jedna,
která se bojí narazit, dráždit nevyzpytatelného Boha, protože Bůh je mocný a
umí se mstít, jak říká Písmo. A pak je tu bázeň, o které svědčí Jeremiáš,
Eliášův příběh, kniha Job: tito velcí lidé se s Hospodinem přeli, až divoce,
až rouhavě přeli, ale přeli se jenom proto, že Hospodina brali nesmírně vážně.
Byl jim autoritou, ne modlou, ani tím, kdo má všechny trumfy v ruce.
Jejich rozhořčení je jen důsledkem jejich dávno fungující oddanosti.
Možná, že až budou milovat Hospodina zraleji, nebudou mu
už muset vyčítat; ale dnes jej milují, a pokud mu zároveň někdy nerozumějí,
bolí to, musí křičet. Musí se tedy přít. Bůh není samolibý samovládce. Považuje
i odůvodněnou výčitku za rozhovor, za dialog. Tak o tom svědčí všem věkům příběh
ukřižování našeho Pána Ježíše Krista.
Ty dvě bázně se neliší slovníkem ani mírou emocí, ale
ovocem. Ta požehnaná, z Ducha čerpaná bázeň Boží je tvůrčím přínosem Ducha
svatého k lidskému životu. Nesmí se zapomenout, že právě poslušnost
udělala z Nazaretského velekněze, schopného vykupitelské role. Dnes, kdy
se autority bortí ve velkém, by se snadno mohlo stát, že z našeho Pána
zbude cosi jako monarcha anglického střihu: kdekdo před královnou smekne, ale
nikdo se jí neptá ani na radu, ani na její přání.
Je Božím darem, jestliže se podaří vytvářet nosný systém,
který současníkům umožní opět rehabilitovat obě role autority: tu moudře
usměrňující a evokující poslušnost, i tu pastýřskou, podpůrnou, spásnou v dobách
zlých.
5. Závěr
Jak neztratit start
Před vámi leží velká boží nabídka. Nabízí se vám, že
bližní, vaše církev, váš Bůh vás bude pokládat za dospělé. Možná to někteří z bližních
odmítnou, možná že církev nebude nijak vzrušena touhle vaší šancí. Zcela jistě
však ji bere se vší vážností váš Bůh. Na to se můžete spolehnout. Je to nabídka být přijat jakožto dospělý a
nabídka pomoci, abyste se dospělými opravdu dokázali stávat.
Je možno reagovat jaksi „šimonovsky": Petr se do všeho
s vehemencí hnal, byl si jist, nikdy prý nezradí. Pokud jej Pán zavolá,
prý půjde i přes vlny jezera...
Je také možno reagovat jako ten sympatický, příkladně
zbožný, ale příliš bohatý mládenec, který přichází za Ježíšem a velice dobře
ví, co všechno je ve hře; je zřejmé, že by rád byl Ježíšem přijat do úzkého
kruhu důvěrníků. Ale když se na sebe a
na svou situaci kriticky podívá, musí nakonec odejít.
A je nakonec možné i to nejprostší řešení, které
vidíme při povolání apoštolů;
Ježíš jde po břehu jezera a říká: Pojďte, něco z vás
udělám. A oni prostě šli a dovolili mu, aby z nich něco kloudného udělal.
Jistěže tenkrát dost dobře nevěděli, čemu se nabízí, k čemu
to vlastně dávají souhlas, jistěže netušili konce, jinak by se báli, jinak by
namítali, anebo by docela realisticky řekli, že rybářské řemeslo ovládají
docela obstojně a rybáře lidí že nikdo nepotřebuje. Přesto se tato třetí pozice
- pozice důvěry - prokázala v dějinách spásy jako moudrá.
Nebylo to dětinské. Ti tvrdí hoši tušili, že
odcházejí-li ze svých živností do neznáma, že končí legrace. Věděli, že
odcházejí za podivným člověkem Ježíšem. Věděli málo, ale přece jen dost.
Rozhodli se, že půjdou, ať to stojí, co to stojí. S těmito lidmi Ježíš
udělal zázraky, tyto lidi postupně přetvořil pro své dílo. Ano, Duch svatý v nich
uzrál, jak vidíme v dějinách první církve.
Z těchto tří příběhů je třeba odvodit základní
ponaučení. Je třeba:
Vyhnout se přílišné bezstarostnosti
Podobně jako u Petra vede bezstarostnost snadno k nečekané
zradě. Setkání s Duchem je opravdu silná událost i pro ty, kteří o tom nic
nechtějí vědět, anebo ty, kteří tomu vůbec nerozumějí.
Odmítnout přílišnou starostlivost,
která by podobně jako u bohatého mládence nebezpečně
dramatizovala odvážná rozhodnutí. Má-li najít onu úzkou branku do božího
království, nesmí se člověk předem moc bát. Ježíš přece říká zřetelně:
Hledejte nejprve boží království a to všechno ostatní vám
bude přidáno.
Připravit cestu Pánu
Přichází-li dospělý křesťan požádat o svátost, měl by to být
výraz jeho poctivého hledání božího království. Jeho ochoty dát se k dispozici
tomuto božímu království, o němž stěží tušíme víc, než jsme právě mlhavě
nastínili. Taková životní startovní
pozice zdá se ideálně připravuje Duchu svatému cestu.
Není připraven ten, kdo sice ví, že svátost biřmování musí
přijmout tak zvaně ve stavu milosti, to jest bez těžkého hříchu, zato neví nic
o dramatech víry, protože ještě v životě nezakusil svou pochybnost víry, a
proto také nikdy ještě nezakusil chuť rozhodnutí navzdory pochybnosti, ono
Petrovo rozpačité: „Pane, kam bychom šli..." Nevím, je-li připraven ten, kdo se
ještě nemusel prát s beznadějí, kdo se nikdy nebál, a proto nikdy nemusel
extrapolovat do zcela neprůhledné nevábné budoucnosti. Ten, který nikdy nestál
tváří v tvář současnosti zcela bezmocný, a proto mu zbyla právě jen ta
budoucnost s velikým B. Takoví lidé ještě neocení Paraklétovu pomoc, zatím
si stačili sami... Málo, možná vůbec nepřipraven je také
ten, koho umění milovat dosud nic vážného nestálo, kdo měl vždycky jen radost,
štěstí, kolem něhož lidi vždycky jenom chodili s úsměvem.
Prazvláštní milování
Boží láska není jen hřejivá, ta také pálí. Duch, který se
setkává s člověkem, nejen svítí, ale někdy oslňuje: Pavel před Damaškem z něho
dokonce načas oslepl. To všechno je užitečné vědět, ale není to rozhodující.
Rozhodující je, že jakákoli bolest vyplývající nebo vznikající z tohoto
kontaktu s láskyplným Duchem má budoucnost. Je zdrojem života, je zdrojem
růstu podobně jako bolest porodu.
Kdo není ochoten k tomuto riziku, je na tom jako onen
bohatý mládenec; v takové situaci je nejmoudřejší raději včas ze scény
odejít, ani Ježíš si takového netroufal k sobě připoutat. Jsou totiž
situace, a není jich v životě člověka málo, kdy se musí rozhodnout v podmínkách
totální nejistoty. Jsou chvíle, kdy má člověk pocit, že už nevěří, že si zoufá,
že to, co považoval za lásku, byl omyl. Má pocit, že v tom, co zbylo, nemá
už Bůh místo. Že on sám, ta troska, není čistá a nemůže být božím příbytkem.
Tyto chvíle jsou sice také pravdivé, ale dívají se na situaci nebezpečně
jednostranně, té pravdy je tam hrozivě málo. Jsou to chvíle, kdy je přítomnost
Parakléta ničím k nezaplacení.
Už - a ještě ne
Nejsme-li takoví dnes, ale chceme, aby nás Pán svými
učinil, pak to není překážkou přijetí svátosti, právě naopak. Je pak věcí boží,
věc jeho kalendáře, věc jeho časomíry, kdy k té nebo oné dílčí zralosti
dojde. Avšak ani láskyplná boží dobrota za nás nemůže udělat ono rozhodnutí,
ono vydání se, ono přiznání si dospělosti nejen lidské, ale i křesťanské, ono
přivítání této dospělosti. Poučný je v tomto smyslu příběh Samuela, který
se odevzdává Hospodinu jako chlapec, se zkušenostmi chlapce. S rozhledem
chlapce, ale také s totalitou chlapce. Nenechává si pro sebe vůbec nic.
Tohoto chlapce si Hospodin vychová v jednoho z největších proroků
Izraele.
Známe své meze?
Přesto je užitečné přemýšlet i o tom, jak právě já budu
realizovat nadále svou dospělost. Nebo jinak řečeno: jak budu já dospělým
křesťanem i tak, aby z toho měli prospěch ti druzí. Je to užitečné proto,
že člověk se tímto způsobem učí reálněji dívat. Každý z nás má totiž své
specifické meze, něco, co nesnáší, a proto snadno selhává, kde sebemenší
zatížení způsobí pád, rozpad. A na druhé straně má každý z nás jisté dary,
umění některé situace zvládat s přehledem, s mnohem jistější rukou
než ti druzí. Člověk má znát své meze pozitivní i negativní. A právě z tohoto
hlediska, aby mohl být oporou jiným a také jim nebyl kamenem úrazu.
Umění se s tím v pravdě vyrovnat s úsměvem
anebo aspoň s klidem je věc křesťanské moudrosti, rady, síly, prostě věc
dobré součinnosti s Duchem svatým.
Svátost biřmování je setkáním se žhavým Duchem. Jsi
vlastně ochoten k tomuto setkání se žhavými charismaty? Už víš, že
budeš-li obdarován, budou z toho mít prospěch ti druzí, ty sám vlastně
zchudneš. Chceš tedy na takovou matematiku svobodně a uváženě přistoupit?
Jestliže ano, je to dostatečné znamení, že jsi už nazrál a jsi tedy na svátost
připraven.