3. Dospělost
Má-li být svátost dospělosti pravdivým činem, je třeba se
dohodnout, co se vlastně rozumí lidskou dospělostí. Není to vůbec samozřejmé. Posloucháte-li rozhovory mladých lidí kolem
sebe, zabývají se dospělostí téměř výlučně jen v souvislosti s výstřelky
puberty. Tak se jeden z kandidátů dospělosti v tramvaji chvástá, že
až bude (jako patnáctiletý) uznán vydáním občanské legitimace za „dospělého,
prý se opije konečně i před rodiči. Jiný říká: klidně si vytáhnu „před nimi"
cigaretu. Jiný slibuje, že přijde domů až ráno...
Nejde teď o morální hodnotu takových výpovědí, jsou to
výpovědi puberty a nebylo by moudré brát je tragicky. Jde nám spíš o to, v čem
tuší tito kandidáti dospělosti lidskou dospělost.
Většinou vidí mladí dospělost v autonomii (budou
konečně svými vlastními pány, sami budou rozhodovat, co se smí a co se nesmí,
co je dobré a co zlé). To ovšem je spíš
karikatura dospělosti než dospělost. Nečekají,
že konečně budou pány sebe sama, ale že nebudou mít pána nad sebou. Proto už
dnes rádi zkoušejí, jaké to bude: drogy, sex jim dají okusit pocit, že na ně
nikdo nemůže.
3.1 Dospělost osobnosti
I ti podle matrik dospělí mohou vyjadřovat prapodivné
názory. Tak si dnes mnozí myslí, že dospělým je ten, kdo si dokáže vynutit na
okolí své domnělé právo na sexuální uspokojení. V přírodě platí dokonce
velice důmyslné mechanismy, kterými se brání, aby tito právě dozrávající
jedinci opanovali jeviště. Partnerku v přírodě získává ne ten, kdo je
schopen ji oplodnit, ale ten, kdo je buď schopen uživit její mláďata, anebo je
schopen ochránit dokonce celé stádo, tj. ten, kdo je nejen dostatečně silný,
ale i zkušený. Takhle to chodí v naší
tisíciletími a statisíciletími poučené přírodě. Proto ta zcela přirozená
měřítka pro člověka nebudou jiná, jen jich lze vzhledem k postavení
člověka v proudu vývoje očekávat trochu víc. Dospělost člověka také závisí na objektivních
faktických schopnostech, nejen na jeho chtění a subjektivním přesvědčení. Ovšem
na schopnostech nejen fyziologických, ale komplexních.
A tak ani člověk není dospělý automaticky tím, že už je
biologicky schopen všech funkcí, které se od dospělého člověka očekávají.
Člověk je, jak věříme, korunou tvorstva, vrcholem božího díla. A měl by jím
přinejmenším zůstat. Proto by neměl tak snadno, jak to dnes dělává, zahazovat
zkušenosti statisíciletého fylogenetického vývoje stránky fyzické i psychické. Zdá se, že člověk je dospělý tehdy, je-li
schopen jednat a je ochoten k všestranně odpovědnému činu.
Co je čin?
Člověk jedná relativně málokdy, většinu svého života se
pouze chová. Chováním se obvykle rozumí nevědomá, podvědomá nebo polovědomá
reakce na podněty okolí; tehdy se vůle rozhodovacího procesu neúčastní, volba
variant proběhne v nevědomí. Naše chování řídí tedy nevědomí, kdežto
lidské jednání řídí vůle za větší či menší účasti rozumu.
Lidský čin je taková aktivita lidského subjektu, při
kterém se člověk angažuje plně; nejen svým nevědomím, ale i svým vědomím.
Co je svoboda?
Mnoho lidí se cítí zaskočeno, když v praxi zjistí, že
svoboda není právem na svévoli, právem dělat si, co se mi zlíbí a nedělat, na
co nemám chuť. Svoboda něco takového nejen neslibuje, ale týká se dokonce
čehosi radikálně jiného. Svoboda je tam,
kde je reálná šance vybírat, zvolit mezi různými variantami nebo nabídkami.
Proto může být i absolutní diktátor naprosto nesvoboden,
protože jeho vlastní pýcha mu nedovolí vybírat, musí totiž vždy být nejlepší,
nej... A lze být svoboden - opravdově a
nezcizitelně svoboden i ve vězení, kde je radikálně omezen nejen pohyb, ale
třeba i komunikace mezi vězni, o komunikaci s ostatním světem nemluvě.
Svévole sice lahodí, ale člověka nečiní ani zralejším, ani
mocnějším. Svoboda otevírá člověka lásce. Láskou bývá osvobozen i ten, kdo sám
svobodu neměl, nebyl jí schopen. A také naopak: nemiluje, kdo není schopen a
ochoten ke svobodě. Láska je totiž v podstatě vyznáním totální otevřenosti
tomu, koho jsme si vyvolili.
Co je čin odpovědný?
Pojem „odpovědnost" je používán a zneužíván tak často, že
se pomalu stává prázdným slovem. Odpovědnost pak téměř nikdo nebere moc vážně.
To je pohroma nejen pro společnost, ale i pro osobnost samu. Slovo samo naznačuje, že k podstatě
odpovědnosti patří odpověď;
odpovědný musí umět (vážně) odpovědět sobě i druhým, proč to či ono dělá nebo dělat
odmítá. Dokáže to totiž jen ten, kdo se už s problémem dostatečně identifikoval
jako s problémem vlastním, proto přirozeně zainteresoval rozum, cit i
vůli, a teprve pak se rozhodl.
Jistý teolog definoval odpovědnost jako umění jednat tak,
aby přítomná skutečnost zůstala vždy otevřená budoucnosti, budoucnost
umožňovala. Každý lidský život je spjat
s minulostí vinou nebo zásluhou; s budoucností je spojen jen nadějí.
Pokud dokáže člověk svou přítomnost vyrovnat s minulostí a navíc vázat
svou přítomnost i s budoucností (to se děje nadějí), pak je řádně vkořeněn
a schopen přispět k dějinám.
Lidský život má být vždycky otevřen budoucnosti. Jakmile
se budoucnosti neodvolatelně uzavře, říkáme, že ten člověk umírá. Jakmile
zítřek už nemá smysl, člověk přestal žít, třebaže jeho fyziologické funkce
možná ještě pokračují.
V tomto smyslu obecně odpovědným činem může být např.
angažmá o přežití přírody, je jím výchova člověka vedená tak, aby člověk obstál
v obtížné a stále obtížnější lidské situaci tváří v tvář populační
explozi, plošně působících hladomorů, chorob, davových psychóz. Odpovědnými
činy jsou proto např. většina vzdělávání i většina charity.
Na druhé straně není odpovědné věnovat své schopnosti
škodolibému úsilí druhého zničit, podvázat, ochromit. Není odpovědné schovávat
člověka do skleníku nebo ghetta, tajit a šetřit své schopnosti, které člověk
dostal koneckonců proto, aby lidstvo došlo dál.
Člověk se však může místo toho kladného i záporného
jednání také jenom chovat, jen reagovat na okamžité podněty, žít přítomností,
vysávat přítomnost a nestarat se o to, co bylo, ani o to, co přijít má. Takový
člověk se opravdu jenom chová, nejedná; pokud přece jen jedná, pak nikoli
odpovědně.
3.2 Vzor dospělosti
Není nijak snadné být opravdu dospělým; všichni se to
musíme učit a neskončíme ani pak, kdy už skončíme se školou. Mnozí dokonce z nedostatku
toho umění hrají jen hysterické divadlo, anebo si obstarávají náhražky ve funkcích
veřejného, politického nebo náboženského života prostě jen proto, že si s vlastním
životem nevědí rady. Dospělým se člověk stává postupně a dlouho, je to totiž
umění, vůbec ne něco automatického. Jsou lidé, kterým puberta neskončila -
soudě podle jejich činů - ani v sedmdesáti. Člověk se učí z velké části
napodobováním; kde zvládne techniku, tam pak pokračuje tvůrčím způsobem.
Velikou roli proto hrají vzory postojů a jejich
osvědčenost; někdo se učí snáze díky positivním vzorům, některé etapy dějin
preferují příklady odstrašující. Je pro
každého zcela zásadně důležité, aby nějaké vzory měl, jinak nestihne sám uzrát.
Životní styl
Dospělost se získává tak, že si zformujeme vlastní, na
vlastní kůži přiléhavý, spolehlivý životní styl. (Velmi zhruba řečeno: životní
styl je soubor stereotypních reakcí na nejčastější životní situace.) Jde o to:
Život poskytuje ohromné množství informací, podnětů, signálů. Komu chybí
životní styl, musí s tím vším znovu a znovu zápasit, anebo na informace
rezignovat. Životní styl umožní informace jaksi automaticky třídit v podvědomí
a uložit do správných souvislostí i bez účasti vědomí - a to se pak může
věnovat skutečnému rozhodování, kdykoli nastane potřeba.
Styl se formuje tak, že vlastní já se postupně vyrovnává a
smiřuje s danostmi:
s vlastním charakterem, energetickým potenciálem své
osoby, s darem svědomí, s danou dobou, s bližními.
Odpoutání od rodičů
Ani rodiče, ani domov není nic samozřejmého, nic, na co
bychom měli a priori nárok. Jsou to dary, které opravdu kriticky docení každý
až mnohem později; někdo je nedocení nikdy, a takoví lidé sami nejsou schopni
vytvořit někomu dalšímu domov či být někomu rodiči. Vytvoří jen domácnost, ne domov;
zplodí děti, ale nestanou se jim otcem nebo matkou. Prvý důležitý krok k dospělosti je
osamostatnění od rodičů a závětří domova.
Není náhodou, že se od jistého času každému z nás zdáli naši
nejbližší najednou problematičtí. Tak to musí být, máme-li později ocenit
jejich skutečné přednosti a sami se vyhnout jejich slabým místům a zbytečně
opakovaným selháním. Ale musí tak být především proto, aby se naše já postavilo
na vlastní nohy a učilo se samostatnosti.
Vzory kladné a záporné
Je nutné mít při formaci životního stylu vzory. Je to
třeba zejména v procesu dospívání, protože při něm se musí každý rozejít
se svým dosavadním vzorem - s rodiči.
Vzor ve vlastních rodičích působí dlouho před tím, než si
potřebu vzoru uvědomujeme. Vzor rodiče
má ovšem nenahraditelnou přednost: sami máme mnoho z povahy svých rodičů,
budeme řešit mnoho podobných problémů jako museli vyřešit oni. Proto také
nemusí rodič fungovat jen a jen jako kladný vzor, nemusí být ani dokonalý, ani
vždycky úspěšný. Musí být pravdivý v dobrém i zlém. Mnohému se přece
naučíme i zkušeností nepříjemnou, negativní.
Další veledůležitý vzor mohou nabídnout přátelé. Opravdoví
přátelé si tak slouží jako vzor navzájem, třebaže si to často ani neuvědomují.
Podaří se to, jestli si navzájem mohou a umějí důvěřovat, a proto si nelžou ani
slovy, ani chováním.
Nejen kladné vzory, ale i záporné potřebuje každý, aby
našel svoje vlastní místo ve společnosti. Díky záporným vzorům porozumíme, co
nechceme, co nepokládáme za správné nebo za únosné.
Právě na vzorech si každý z nás formuje své hypotézy
o životě, o jeho úskalích. Kdo vzory nemá, musí si je vysnít vlastní fantazií.
A vzniknou tak ideály kladné i záporné, např. iluzivní nepřátelé slouží k „zviditelnění"
našich vlastních (možná ovšem také jen domnělých) kvalit.
3.3 Vzor křesťanskosti
Také křesťanskost, zakotvenost ve víře Krista Ježíše,
potřebuje vzory. Dítě sice mělo náboženskou výchovu, ale tu je nutno proměnit v osobní
víru. To není snadný proces a bez vzorů se neobejde. Tak třeba lidská
odpovědnost bude odpovědností křesťanskou, jestliže budoucnosti slouží na způsob Krista Ježíše.
Následování
To se snadno vysloví, ale co to vlastně znamená: přisvojit
si vzor nějaké velké osobnosti? Odjakživa se tomu říká následování. Nejen v křesťanství. V následování Krista Ježíše jde o to
porozumět a vzít za svůj životní postoj, který by pravděpodobně Ježíš zaujal
dnes, kdyby žil náš život. Jeho doba je
shodou okolností charakterem s naší dobou značně podobná jak svými
potřebami, tak i zájmy a nezájmy. Všimněme si tedy nejprve, zač vlastně se -
podle evangelií - cítil zodpovědný Ježíš z Nazareta.
Systém hodnot
Významnou roli pro Ježíše znamenal positivní vztah ke
světu. Svět, jak jej Bůh stvořil a jak se rozvíjí, tedy svět dobrý i špatný,
svět kypící životními energiemi i svět umírající. V evangeliu se dočítáme,
že Bůh miloval svět natolik, že za jeho zdraví, za jeho budoucnost (v biblické
mluvě se pro tyto skutečnosti používá termínu „spása") dal všanc i svého Syna.
Důležité k tomu je svědectví evangelistů, že Ježíš se se svým Otcem
důsledně identifikoval, věc Otcovu považoval za svou. Proto i našemu Pánu na
tomto světě velice záleželo. Ne proto, že by jej chtěl uchvátit pro sebe, ale
aby svět měl budoucnost a uchoval si ji. Toho si všiml už svatý Pavel a
připomíná to Filipanům.
Další významné místo v celku odpovědnosti Kristovy
zaujímají jistě jednotliví lidé, mezi nimi především ti nejpotřebnější.
Pozoruhodné je přitom to, že Ježíš nerozlišoval, zda si ti potřební svými
(často očividně pochybnými) kvalitami Ježíšův zájem zaslouží či ne. Zřetelně
vidíme, že Ježíšovi nešlo o to, co si kdo zaslouží, ale o to, co kdo potřebuje.
Jinak řečeno: Ježíš lidi kolem sebe přijímal ne podle své libosti, ale nezávisle
na tom, čeho se od nich může dočkat.
Ježíšovi byli tito lidé subjekty, ne pouhými objekty,
pouhými předměty, se kterými dějiny posouvají sem a tam. Proto také mohli být
Ježíšovi bližními. Proto také jeho
soucit s chudými, nemocnými, není žádnou morbidní perverzí, libující si v neštěstí.
Je otevřeností vůči největší potřebě, vůči nejžalostnějšímu stavu,
nejakutnějším potřebám proto, aby je buď změnil, anebo aspoň umožnil s nimi
pokojně žít.
S tím pozoruhodně kontrastuje, jak Ježíš málo dbal o
záchranu své duše. Mýlil by se, kdo by
si to vykládal tak, jako by Ježíš byl předem proti všemu pojištěn. Nejednou v Písmu
slyšíme, že podobný postoj považuje Ježíš za přiměřený každé lidské existenci,
nejde o žádnou výjimku pro božího syna. Ostatně
sami slyšíme, s jakým úsilím na kříži odevzdává svou duši do rukou Otcových,
anebo jak zápasí v Getsemanech. Prostě mu záleželo na druhých více než na
něm samém.
Nebylo to ovšem žádné okázalé gesto, předstírající, že by
sám sebe neměl rád; ti druzí prostě byli důležitější než jeho já. Sám nic neměl
proti příjemnostem života, byl dalek asketismu kumránských osadníků i přísnosti
Jana Křtitele. Nicméně stravovala jej přednostně jiná starost: aby všichni
mohli na své životní zkušenosti porozumět, že je Otec má opravdu rád.
3.4 Zdroje růstu osobnosti Ježíše
evangelií
Způsob Ježíšovy víry
Každá odpovědnost, dokonce i sám čin potřebuje svou
motivaci a zdroj energie. Odkud čerpal motivaci a energii Ježíš evangelií?
Především to je způsob Ježíšovy víry a naděje.
Když Ježíš slyšel Janovo hlásání příchodu božího
království v polopoušti kolem Jordánu, uvěřil mu natolik, že se sám
rozhodl změnit totálně svůj dosavadní život. Opustil nejen své řemeslo, ale i
svůj domov. To znamená: opustil své zázemí, své nazaretské přátele, rodinu,
prostě všechny své dosavadní jistoty. A vyšel do nejistot, podobně jako kdysi
Abrahám. Právě jeho víra v otcovství
jeho milého Boha, nikoli ideologické formule pověřených učitelů Zákona, mu
pomohla překonat úskalí volby životní taktiky, jak nám o tom referuje událost
Ježíšova pouštního pokušení. Později mu jeho víra - učící se a zrající víra! -
otevírá oči pro potřeby druhých. A tváří
v tvář bídě těchto svých bližních buduje svou pověstnou neuvěřitelnou důvěru
v nezklamávající zájem Otce o tento svět. Ta důvěra je tak nezkrotná, že
zachraňuje i druhé: podobně to zažili kdysi současníci Isaiáše, Eliáše,
Jeremiáše.
Jestliže Ježíš léčil a uzdravoval, nepovažoval to za svou
zvláštní výsadu či exklusivní moc: „Ještě větší divy budete činit vy, budete-li
věřit", říká. A skutečně: lidé kolem
něho zakoušejí s údivem, že i jejich vlastní malá, teprve se na svět
klubající víra dovede nesmírné divy a zázraky, jakmile se setká s vhodným „prostředím".
Věřit křesťansky znamená tedy věřit tak, aby se mohl
naučit věřit také i můj soused, můj bližní.
Také Ježíš se věřit učil; učí se z omylů, hledá svůj
vlastní směr, tu moudrou míru ideologie. Jeho přátelé ho zbožňují, ale také
opouštějí; jeho vlastní jej nepřijali. Ježíš touží po Jeruzalému a zároveň se
ho bojí. Bojuje s náboženskou vrchností a přitom ji ctí; ctí Jana jako
svého učitele, ale nenásleduje jej. Má přátele mezi farizeji, ale distancuje se
od farizeismu. Ježíšova existence je plná napětí, je to existence hledající a
nalézající, ale celý život hledající dál. Jakoby nějak zevnitř stále puzen
opouští zajištěné a osvědčené tradice Izraele. Ne proto, aby byl něčím
zvláštním, ale aby byl více, pravdivěji Izraelem.
Motivovalo jej tedy snad vše, s čím se střetl. To
proto, že za vším vnímal otcovskou přízeň, milost Stvořitele vůči stvořenému světu.
Energii k novým a novým pokusům bral Ježíš z pozoruhodné důvěry v Hospodina,
kterému - velmi důvěrně - říká „abba". Odvažoval se být vpředu, jít proti
proudu, protože měl pod nohama pocit jisté půdy, jakoby nesen skálou. Ježíšova víra tedy nebyla jen východiskem,
nejen jej otevírala ostatním, ale byla také posledním zdrojem jeho energie,
když se mu zdálo, že posluchači málo rozumějí, že i ti nejbližší jej potichu
opouštějí.
Ježíšova naděje
Ježíš o víře a o umění věřit často mluvil; o umění doufat
a vůbec o naději mluvil jen v několika podobenstvích, a spíš implicite než
explicite. Tak umění naděje tušíme za
podobenstvím o sběrateli perel, který prodá veškeré své bohatství: je na čas
zcela chudý, aby získal větší šanci koupit něco ještě úžasnějšího než to, čeho
se vzdal. Podobně i ten, který vše investuje do koupě pole, protože je
přesvědčen, že je v něm zakopán poklad.
Nebo když hospodyně vezme mouku a očekává, že trochu kvásku prokvasí celé
těsto. Nic z toho očekávaného zatím není, zatím to nijak neexistuje, ale
nadějí se to neexistující stává možným a fungujícím. Co vlastně rozumíme doufáním, nadějí? Je to
přátelská otevřenost, vstřícné očekávání typu: „... to Bůh připravil těm, kteří jej milují".
V Ježíšově naději tušíme ohromné napětí.
Jistoty člověk lačně shání, bez nich se žije velice
obtížně a „draho". Právě proto pěstuje člověk náboženství už od nedohledna.
Kdyby byl o ně připraven, po čase by onemocněl přemírou napětí, cítí se
vykořeněn, ztratí chuť k životu, anebo se naopak propadne do nenasytného
konsumu. Poexilní Izrael si postupně
vypracoval důmyslný náboženský systém záruk proti celonárodním a nakonec i
osobním katastrofám. Ten systém držel v šachu i samotného Hospodina: pokud
chce Hospodin zůstat věrný svým zaslíbením, každý trochu snaživý farizej na
něho vyzraje. Izraelita měl prostě nárok na Boží dávky, pokud zákonu vyhověl.
Ježíš naproti tomu spoléhal na milost, nikoli na jakési
právo, vydobyté některou z náboženských pojistek. Sám na svém osudu
dokazoval, že všechny ty důmyslné pojistky proti katastrofám jsou vposledku
nejen komplikací, ale iluzí, vposledku nic nezachrání. Sám na sobě demonstruje,
co znamená „doufat v Hospodina": je to svobodné, uvolněné od všech
ideologických křečí, magických praktik, pověr, kterým se jinak lidé
praktikující svá náboženství tak obtížně vyhýbají.
Ale není to laciné těšínské jablíčko. Evangelia dokládají,
že i Ježíš musel občas čelit hluboké životní depresi. Tam nepostačí droga. Tak
třeba známý příběh, kdy se Šimon Petr pokouší rozptýlit Mistrovy chmury ohledně
konců neurčitým tvrzením, že budoucnosti se netřeba bát. Ježíš jej za to posílá
pryč velice tvrdými slovy. To, co v té chvíli Ježíš potřebuje, není
útěcha; on potřebuje povzbudit naději. Právě naděje ve smysluplnost božího království
již již přicházejícího umožnila Ježíšovi přežít těžké chvíle v minulosti,
ale nakonec i Getsemany. Byla to zároveň naděje, že on sám nezůstane mimo toto
království, která mu dovolila přežít situaci pro Žida víc než kritickou, kdy je
po soudu ve veleradě proklet, vypuzen z náboženské obce, vypuzen z lidu
zaslíbení, opuštěn všemi a vším.
Ano, naděje je svým způsobem ještě mocnější než samotná
víra: víra činí zázraky, naděje umožňuje přežít. Také důvěra člověka dovede
stabilizovat, ale důvěra člověka žije z jeho dobrých zážitků v minulosti,
z vlastní positivní zkušenosti, kdežto naděje žije jenom z víry.
Zkušenost tu chybí, nikdo ji totiž nemá, neměl k tomu ještě nikdo
příležitost. Jakmile tu zkušenost učiní, nepatří již k tomuto světu.
3.5 K čemu dospělost
Umění člověka vyústí v boholidské dílo
Křesťansky dospělý bude tedy ten, jehož víra je natolik
silná, že může budovat naději. Ten, jehož naděje je natolik silná, že umožní
přežít. Ten, jehož naděje je natolik zdravá a uchvacující, že získá pro umění
doufat i některé ze svých bližních. Není zrovna málo situací, kdy člověk buď
nalezne naději, anebo se definitivně vzdá. Třeba tváří v tvář děsivé
prognóze zdravotní nebo sociální: má vychovávat děti? Pro koho? Pro co? Má se
snažit být dobrý uprostřed zlého? Pro koho? Nač? Má se snažit vzdorovat, když
všichni uhýbají? A proč je lepší být nekonformní, než konformní? Jakým způsobem učil naději své současníky
Ježíš? Především přes důvěru, probuzenou svou solidaritou s nimi, svou
přítomností uvnitř událostí jejich životů. Takový zážitek fungujícího „jsem tu
pro vás" je víc než .jsem tu k službám". Také se snažil, aby za jeho
gesty, za jeho divy, ale i za jeho slovy nebylo poučování, ale sdílení se
jistoty opřené o Boží otcovství. Chtěl naučit lidi počítat jako se
samozřejmostí, že Bůh je živým, jednajícím, přátelsky otevřeným partnerem v událostech
jejich všedních dnů. Přitom Bůh je ten, který dává budoucnosti smysl, přímo ji
garantuje; už se totiž definitivně rozhodl pro nás, to je smysl každé ze
svátostí: nejen my se rozhodujeme ke slávě boží, i on se rozhodl a
neodvolatelně, třebaže to často vypadá neméně bledě než to vypadalo s Ježíšem
na konci jeho života. I kdyby se nakonec budoucnost vybarvila do přítomnosti v jakkoli
nepřijatelné podobě, spolu s Bohem přejně přítomným je i taková budoucnost
jen epizodou, jen průchodem k budoucnosti lepší, přijatelnější.
Důvod pro následování Krista dospělého vidím už v neodvolatelném
nároku vzneseném na každého křtem: jsme povoláni Krista zde zpřítomnit, a to obecně
ve všech jeho rolích. To jsou vesměs úlohy svrchovaně dospělé, není proto divu,
že podstatně souvisejí se svátostí dospělosti.
Dospělý reprezentuje Krista
Dospělost není ani formalita kolem práva volit, ani právo
žít sexuálně. Není to jen formalita a vůbec ne legrace, ovšem není to také
žádný strašák. Pokřtění - každý a každá -
representují,
zpřítomňují Krista zde v tomhle světě. Jsou k tomu oficiálně
povoláni, pověřeni a pomazáni při křtu. Je to representace zcela ideově skrytá,
zcela z hlediska světa „pohřbená" do profánních hodnot, tihle
representanti nenosí historické kostýmy a nemají zvláštní náboženskou hantýrku.
Zato se od nich vyžaduje samostatný duchovní život, správně rozumějící potřebám
světa. Vyžaduje se od nich ovoce ve formě služby.
Být prorokem
Ač si na to Ježíš z Nazareta nepřinesl žádné pověření
od autorit, pomohl mnohým současníkům i mnoha dalším generacím tím, že měl
odvahu vystoupit jako prorok. Podle Pavla je prorockou službou schopnost být
pro své bližní živoucím napomenutím, útěchou a povzbuzením, a to nikoli ze své vlastní
libosti či nelibosti, ale na základě božího pověření. To pověření je důležité;
o leccos z vyjmenovaných služeb (nejraději ovšem o napomínání) se přihlásí
i dost samozvanců. Ježíš všechny tyto dílčí prorocké role opravdu hrál, ne
všechny najednou, ale žádné z nich se také nevyhýbal. Cesta pro člověka je
to tedy schůdná, má na to; pravého proroka však pověřuje pro každou konkrétní
situaci Hospodin. Pověřuje jej různými formami, ne každá zní jako burácení
hromu, nicméně prorok není svévolník, ale pověřený. Kněžství po vzoru Krista Ježíše je
prazvláštní: Ježíš přece nejenže o kněžský stav nikdy neusiloval, ale také sám
se knězem necítil. Kněžství v něm objevuje víra novozákonního autora listu
Židům. List k Židům vysvětluje, jak starozákonní kněžství ztratilo smysl a
jak byl Ježíš rozpoznán jako velekněz díky své poslušnosti, kterou nabídl Otci
jako dostačující uzdravení těžké nemoci Adamovy.
A právě jen k takovému „královskému" kněžství
pověřuje pokřtěného už křest. A Pavel jistě právem připomíná, že mezi
pokřtěnými už není v tom důležitém žádný rozdíl mezi mužem a ženou. Kněz
Nového zákona ovšem obětuje. Ne však už věci, ne kozly či chléb nebo jiné
výtěžky své práce. Služba královským
kněžstvím vyžaduje obětovat svou vlastní svévoli, učí právě zmíněný list Židům.
Vydat boží autoritě (podobně ovšem i jiné legitimní
autoritě) svou vlastní svévoli, tomu se říkávalo dřív poslušnost. Ježíšova
poslušnost ovšem nenutila Ježíše k farizejskému pitvání a rozmnožování
zákonů dalšími vyhláškami. Ježíš dokázal
být poslušen smyslu existence, smyslu stvoření. A to samozřejmě vyžaduje nejen
dospělost, ale dokonce dospělost zralou. Na druhé straně nemůže nikdo být
křesťanem, pokud se nepokusí následovat Ježíše i v jeho prazvláštním
kněžství. Taková poslušnost vnímá nejen ušima a očima, vnímá především srdcem.
Být pastýřem
Na to jsou naštěstí na světě jiní, říkáte si. Nikoli. Jsou
pastýři k tomu zvlášť svátostně pomazaní, řeknete. I každý z vás byl
křtem pomazán svátostně do takové pozice. To je prostě fakt.
Křestní olej vám připomíná, že i vy budete jednou
odpovídat za pár blízkých - možná za své děti jako rodiče, možná za přátele ve
společenství, možná za veřejné věci v politice. Tohle poslání může naplnit
přítel příteli, lékař nemocnému, učitel žákům. Podstatou pastýřské služby
druhým je totiž rozvážná odvaha předstoupit před bližního, vzít na sebe větší
část společných rizik a tím odlehčit těm druhým, přijmout za svou boží zásadu „být
tu pro druhé". To se zajisté mnohokrát děje v rovině přirozené a bez titulů.
Křesťan je k tomu výslovně volán proto, že Kristus touží sloužit tomuto
světu i mimo hranice rituálů, chrámů a mimo hranice církví.
Paraklét
Všichni jste k tomuto náročnému re-prezentování Krista
v dnešním životě pozváni Stvořitelem i Vykupitelem. I pro Ježíše to bylo
kdysi náročné. Proto podle Janova svědectví nabízí Ježíš každému ze svých
vykoupených speciálního průvodce, rádce, posilu, pomocníka, přímluvce. To
všechno v jedné osobě - v osobě Parakléta.
Paraklét je ohromný spojenec člověka. Je třeba si
všimnout, co to vlastně znamená, co se to tu nabízí, když jde o takové
spojenectví s Duchem svatým. Na přirozený charakter člověka se rádo
zapomíná; pak ovšem se přirozenost uplatňuje tím mocněji, čím důkladněji se
zastírá. To může vyústit až v úplné popření původního smyslu svatodušního
obdarování. Tak není bohužel výjimkou, že dojde k manipulaci nevědomí, k fascinacím
jedněch anebo k autoexaltaci druhých, vše pod zbožným nátěrem letničním, ovšem
samozřejmě bez Ducha. Proto o celé té symbióze musí být ještě řeč.