2. O svátostech
Svátosti jsou viditelná znamení neviditelné
skutečnosti, reality setkání člověka s Bohem. Ne každé setkání je nutno
doprovodit takovým verifikujícím znamením. Katolík však pokládá za milost,
smí-li věřit, že při zvlášť kritických rozhodnutích své lidské existence není
sám, ale s bližními v církvi a s Kristem v Duchu svatém.
Smíme doufat ve zvláštní příslib Boží spoluúčasti. Proto také účinnost svátostí nezávisí na
přesnosti a dokonalosti rituálního aktu, ale na poctivosti víry toho, kdo
svátost přijímá, na poctivosti a zralosti jeho úmyslu.
Kvalifikované svědectví
Svátost není nic magického. Prostě dosvědčí a stvrdí s plnou
odpovědností (nebo učiní skutečností směrodatnou pro „nebe i zem"), že ta a ta
skutečnost je nadále skutečností dějin spásy.
Pro pravdivý akt je výhodné mít takové kvalifikované
svědectví o realitě. Na druhé straně se
takový čin obrátí možná i proti tomu, kdo přijímá svátost lehkomyslně, bez přípravy,
bez toho, že by nějaké rozhodnutí vůbec udělal. Jsou lidé, kteří jdou k biřmování
jenom proto, že tak v určitém věku přicházel jejich dědeček a strýcové a
neslušelo by se vybočovat z řady. Sami
tou svátostí nemají co říci ani sobě, ani církvi, ani Kristu. Svátost totiž stvrzuje
před tváří Boží, že to, oč tímto svátostným znamením žádáme nebo prosíme, je
Pánem dějin vskutku s vážností přijato a „učiněno tělem". Kdo v této
souvislosti nežádá nic, je pouze nesen rituálem, sám jen tupě přináší svou vnitřní
prázdnotu, ten se vrací domů pochopitelně zase prázdný. Druhou stranou téže mince je i událost právě
opačného smyslu: Někdo např. touží být dospělým a odpovědným křesťanem, ale zdá
se mu (spíše právem), že na to nemá dost sil. Díky svátosti se taková odvážná
tužba už začala realizovat. Nikoli kouzlem, nikoli bleskem z nebe, ale
jako skutečnost eschatologická.
Sedm svátostí
Neměli bychom si myslet (ani se tak tvářit), že by se
Bůh nemohl s člověkem setkávat, jednat, proměňovat, oživovat jinak, než
právě jen těmi sedmi svátostnými formami, o kterých učí tridentský sněm jako o
právě sedmi: křtem, biřmováním, smířením, pomazáním nemocných, ordinací,
manželstvím a svátostí těla a krve Páně. I katolická věrouka zná víc
autentizovaných legitimních způsobů komunikace mezi člověkem a Bohem a jejich vzájemného
sdílení se než právě těchto sedm svátostí. Nicméně živá tradice, probíhající
staletími a tisíciletími, vyústila na západě nakonec právě do těchto sedmi
znamení fundamentálních rozhodnutí, zásadně modifikujících křesťanovu
existenci.
Jsou to také naše znamení druhým lidem. Znamení, že
člověk se ve víře rozhodl a chce jednat, že chce právě v těch konkrétních
vážných rozhodnutích s Bohem úzce spolupracovat. Že člověk do tohoto úsilí
o překonání dává vše, co má, s nadějí být Bohem ještě umocněn.
Milost
Jsou to viditelná znamení něčeho neviditelného, ale
velmi žádaného, velmi touženého: tvůrčí boží lásky. Tou láskou se nerozumí
jakési citové nebo dokonce kašírované výlevy, ale právě to, co je podstatou
každé skutečné lásky: proexistence,
milostné bytí pro druhého. Že jedna bytost - ta milující - tu není pro
sebe samu, ale pro tu druhou bytost, pro tu milovanou; a že oba póly tohoto
láskyplného vztahu jsou současně pólem aktivním i pasivním, darujícím i
obdarovávaným.
2.1 Smysl svátostného
aktu
Znamení a jejich rozpoznání
Proč vlastně používá církev znamení? Je to jistě dáno
historickými kořeny křesťanských tradic: Izrael jako člen velké semitské rodiny
totiž chápal čas jakožto zrání směrem k plnosti bytí, nikoliv jakožto sled
stejně dlouhých okamžiků - vteřin, minut nebo jakkoli jmenovaných časových
jednotek. Čas pro Semitu znamená prostor pro zrání, lineárně nebo i zlomově se
odvíjející dění od „početí" po „smrt". Jednotlivé události, které sloužily jako
časové kóty, vyznačovaly zároveň stupeň zrání. Měly proto vzájemně různý,
nestejný význam. Znamení pak nejen připomínalo danou věc, ale naznačovalo i
stupeň dozrání.
Víte, že bible zná a velice často používá rčení: „když
se naplnil čas". Právě když uzrála doba, řekli bychom my, nebo když už uzrála
určitá situace, pak „nábí" rozpoznal v určitém seskupení událostí nějaké
znamení. To neznamená, že takové seskupení bylo nutně nadpřirozeného původu,
zdaleka ne všechna důležitá znamení byla zázračná. Důležitá je právě ta správně
rozpoznaná zralost.
Proroku je dáno správně rozpoznat takové znamení
(např. znamení doby), odhaluje mu stupeň zralosti doby pro určité rozhodnutí,
pro určitý čin, aby se mohlo na základě toho také rozpoznat, kam věc směřuje.
Není při tom rozhodující, zda takový prorok bystře extrapoloval přítomné a
minulé a byl tedy jakýmsi geniálním prognostikem, anebo mu jeho poselství bylo „zjeveno"
jakkoli jinak. Rozhodující bylo, že boží lid mohl pak správně zareagovat -
správně směrem ke svému zachránění nebo naplnění, „ke spáse". V tomto hlubším
smyslu je rozpoznaným znamením i svátost.
Vyjadřuje vůli člověka i boží
Svátost je vždycky božím darem, od nás nijak
nezaslouženým, není to vysvědčení, že jsme už dobří. Na druhé straně přijímá
svátost člověk, který ke stavu, který je svátostí naznačován, nějakým způsobem
dozrál, anebo aspoň touží, aby se v té věci už vhodně zralým stal. A aby
jeho rozhodnutí bylo bráno naprosto vážně jeho vlastním já i jeho bližními.
Eschatologické „už - ještě ne"
Svátost jako boholidské dění je vždy také znamením
neviditelné milosti. Milost je svou podstatou nejen zážitkem, ale také
příslibem, a proto je výzvou k trpělivosti. Právě ty pro budoucnost
nejdůležitější boží dary jsou vesměs skutečnostmi eschatologickými. O
eschatologické skutečnosti říkáme vždycky právem ono: „zcela jistě už, přesto
ještě ne zcela". Takové skutečnosti mají svůj vlastní čas, nezávislý na tomto
světě. Do našich dějin se svými důsledky „prolamují" podobně, jako to zažili
svědkové setkání se vzkříšeným Pánem: nevypočitatelně, nemanipulovatelně. Také
oni prožili cosi, co jiným zůstalo nepřístupné, co zpřítomní právě jen
fungující víra. Proto svět neschopný
víry docela bezelstně tvrdí, že taková skutečnost ani nenastala. Tak třeba
Mariin chvalozpěv Magnifikat oslavuje Hospodina za něco, co v historii
jejího života ovšem nastalo i nenastalo: vyvýšení pokorných ani potrestání
pyšných nemohla zaznamenat historie, Maria umřela jaksi mnohem dřív, než se
takový vesmírně významný div mohl prosadit i do dějin světa. A přece to bylo
skutečností už tenkrát, už od prvního okamžiku jejího souhlasu.
Eschaton znamená už nesporné naplnění v konečné
fázi, ale toto naplnění je v naší současnosti zachytitelné jen vírou a
nadějí. Maria „slyší" mluvit Boha. „Vidí"‚ Boha. Podobně se my „setkáváme s Kristem"
v eucharistii, „smiřujeme se" s Bohem a s církví, jsme „spolehlivou"
(věrnou) oporou svému manželskému partneru, ačkoliv je společná historie těch
dvou teprve na začátku, ačkoliv se teprve otevírá tato kniha velkého dramatu
dvou lásek sotva narozených.
Podobně jsme také dospěle odpovědní za církev i za
svět: už neodvolatelně, ale s tou skutečností nás nespojuje zatím žádná
jiná jistota než tenké vlákno jistoty víry a naděje. Díky tomu vlásku se pak
jednou stane slovo tělem a zůstane přebývat mezi námi.
A tak říkáme-li, že ve svátosti jde o znamení
neviditelné milosti, rozumějme tomu jako výzvě k trpělivosti. A jako
povzbuzení k víře, která přenese strom i s kořeny, která vytrhne
moruši, jak se to říká v evangeliu a zasadí ji úspěšně jinde.
Takovou a právě odvážnou, ale nikoli lehkověrnou
vírou se přibližuje eschaton na dosah naší ruky. Skrze tuto víru se království
boží vlamuje do našeho času, do našeho letopočtu, do naší všední současnosti.
Znamení účinná
Svátosti jsou znamení a účinná znamení. Nejen naznačují, ale
už se také po svém uplatňují. Je zde totiž při díle vše, co vytváří svět: Bůh i
člověk, příroda i milost, tvůrčí fantazie, vůle i hmota. Jakoby tisíce drobných
úsilí, tendencí a sil našlo konečně společné ohnisko a v tomto ohnisku
dozraje v čin. Je to čin boží i lidský, lidský i boží; je to čin pravdivý
a mocný, jak o něm prorokuje Janův Ježíš.
Ovoce víry
I svátost, kterou chcete přijmout vy, záleží nemálo
na tom, co od ní očekáváte. Samozřejmě,
že člověk nikdy na začátku není dost moudrý, aby si uměl přát nebo toužit vše,
co se milostí Boží nabízí. Bůh naštěstí není malicherný, aby to, co ještě
neumíme doufat, nám později upřel. Vzpomeňme si, jaká slova uznání měl náš Pán
pro ubohý šesták, který vhazovala vdova do chrámové pokladnice.
Ex opere operato Christi
Možná je vám už trochu divné, že se tu pořád
zdůrazňuje jen vliv víry toho, kdo svátost přijímá. Na udělujícím (biskupovi,
knězi, manželském partnerovi nebo křtiteli) snad efekt svátosti nezáleží? Historie církve zná přece nesčetné případy
nehodnosti rozdělovatelů svátostí. Každému
je jistě známý středověk, např. doba Husova; ale nejen středověk, i starověk a
novověk má svou galerii ostudných církevních činitelů. V každé době se proto také našli
radikálové namítající, že ten, kdo mne zpovídá, nebo kdo přijímá slib mé
manželské věrnosti, nebo kdo mne uvádí do církve Kristovy křtem, neměl by sám
být horší než já, který o svátost prosím. Jistě že by ten, kdo reprezentuje
církev, neměl být horší než kdokoli jiný, tedy i ten, kdo o přijetí svátosti
prosí. Jenže samotná podstata věci přece vůbec nezávisí na tom člověku, který
zde funguje jako znamení přítomnosti Krista a svátost tedy uděluje.
Kristus je de facto i de iure tím, kdo svátostné
milosti uděluje. Kristus je ten, jehož osobní kvalita rozhodne o míře i formě
konkrétního obdarování skrze událost svátosti.
Kněz nebo biskup při svátosti representují vlastně
církev, jsou totiž ordinováni k tomu, aby zastupovali boží lid jako celek
při podobných vrcholně důležitých situacích jednotlivých křesťanů. Jinak
řečeno: je sice ostudou církve, má-li nehodné reprezentanty, které si k reprezentaci
sama vyvolila. Naštěstí však tím netrpí
věc sama, trpí jen hodnověrnost, image takové církve. Reprezentující člověk v těchto
případech nerozděluje sebe, nedává křtěnému ze své milosti.
Kněz nebo biskup zde reprezentuje a přisluhuje. Je
jistě milé, je-li takový člověk i mravně bezúhonný; ale mohli bychom se také
spolu se svatým Basilem ptát, jestli takový v přísném smyslu slova „hodný"
člověk vůbec existuje: před hořícím keřem se musel zout i sám Mojžíš... Církev je nejen
hlasatelkou, je i vyznávající, a to nejen slovem, ale i příkladem jednotlivců i
celými svými dějinami. Ráda třeba připomíná výrok: „Kdo vás slyší, ... kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá". Toto
logion zakládá nejen právo na úctu, ale také odpovědnost za reprezentaci. Buďme
však korektní: Církev je nejen zastupována hierarchií, církev je tam také
přítomna přímo v přijímajícím. Církev je tedy nejen taková, jací jsou její
kněží a biskupové, ale také taková, jací jsme my svátost přijímající. Proto
Tridentský koncil tyto spekulativní spory o vliv osobních kvalit udělujícího
ukončil učením, že svátost čerpá svou účinnost ex opere operato, ze skutku,
činu samého (ovšem Kristem učiněného), nikoli z kvality udělujícího
asistenta.
Magie
Učení má ovšem i svůj neméně sympatický rub: svátost
není magií. Žádný člověk, ani kněz, ani biskup včetně biskupa římského (papeže)
nemůže svou mocí nějaké znamení (např. omytí vodou) změnit v milostivou
událost (křtu). Spásu ani milost nelze na Bohu žádnou magií vymámit, uděluje ji
jen svrchovaně svobodná boží láska.
2.2 Smysl jednotlivých
svátostí
Rozhodnutí: pro životní styl
Jestliže se člověk rozhodne, že nepůjde životem sám
za sebou, ale ani za modloslužebnými hvězdami moci, síly, peněz, sexu, drog,
náhody, že chce následovat raději ty, kteří se už svou zralou lidskostí
osvědčili; když se navíc rozhodne, že nepůjde za svou budoucností ani s Mohamedem
ani s Buddhou, se zasvěcenci Tao ani s gnostiky New Age, ale právě s tím
Kristem, o jehož životním stylu svědčí Nový zákon, stává se potenciálním křesťanem.
Vnějším i hluboce vnitřním znamením tohoto rozhodnutí být křesťanem, tedy vzít
za svůj životní styl právě evangelium Krista Ježíše, je křest.
Pro dospělost
Dnes ovšem přijímá většina křesťanů toto znamení už
jako malé děti. Víru křtěnce, jeho rozhodování pak zastupují jejich rodiče a
kmotři. Tím spíš se proto musí každý jednou ve své dospělosti svobodně a
plnoprávně vyrovnat s touto realitou, přijmout ji či odmítnout. Snad právě
to hrálo svou roli při oddělení ritu biřmování od křestního ritu.
Západní křesťanství - ať katolické nebo evangelické -
vidí v události biřmování resp. konfirmace slavnost křesťanské dospělosti.
Je to znamením sobě i druhým, že přijímáme roli dospělých, tedy žít v odpovědnosti
a tvořivosti nejen ve vlastním zájmu, ale také v zájmu těch druhých. Vnějším znamením bývá v katolictví svátost dospělosti,
v evangelictví slavnost konfirmace.
Pro typ služby
Všichni, kdo se dospěle rozhodli přijmout své
křesťanství vážně, museli dříve nebo později řešit další dilema: Ježíš totiž o
sobě se vší vážností tvrdí, že „Nepřišel jsem, aby mi bylo slouženo, ale abych
sloužil." Dilema křesťana není v tom, zda smí nesloužit ten, kdo se kdysi
rozhodl následovat Krista. Nelze
následovat Krista a nepřijmout přitom i jeho služebný postoj, jeho kenosis.
Problém je v tom, jak radikálně a jak totálně se taková služba bude
realisovat. A tak jsou mezi křesťany tací, kteří věří, že smyslem jejich konkrétního
života je právě jen služba společenství církve; takový křesťan nabídne Pánově
obci své služby. Přijme-li církev takovou nabídku, vyjádří to pro obě strany
důležitým aktem - svátostí kněžského svěcení. Podobně chce-li
člověk sloužit společenství ve tvaru rodiny a Kristu jakoby vtělenému v jednom
konkrétním, časově vymezeném člověku, svém budoucím, celoživotním partnerovi,
přichází k téže církvi; v tomto společenství, možná i společenství
plném Krista, zveřejní své rozhodnutí a zahájí toto společenství s jedním
jediným člověkem; této svátosti říkáme manželství.
Pro změnu smýšlení
Je jenom důsledkem postupného dozrávání, že někdy
křesťan konečně porozumí, že je potřeba opravdu změnit smýšlení. Jakoby
najednou „ožila" slova evangelia, která tolikrát Ježíš opakoval: změňte se.
Jako by se konečně stala Božím slovem (které je živé, vyzývá, naléhá, slibuje).
Jindy k tomu dojde tak, že se boží království stane jakoby konkrétnějším,
jako by zablesklo, jako kdyby se na chvilku otevřelo i na naší osobní „hoře
proměnění". Takové rozhodnutí radikálně
se změnit zakládá podstatu svátosti smíření. Jejím smyslem je
vyjádřit vůli znovu zamířit svůj život, své úsilí k témuž cíli, ke kterému
míří moji věřící přátelé, církev, vzkříšený Kristus - opět přímo k Bohu.
Toto míření společně, míření do společného úběžníku za přímé asistence Krista
je právě s-míření.
Proexistence na Ježíšovu památku
Krista Ježíše chtěl už kdysi potkat leckdo, od
zvědavců po zapřisáhlé odpůrce. Jsou
ovšem i ti, kteří s ním prostě chtějí být, co možná nejdéle, co možná
nejčastěji. Tak je člověk přítomen jen svým bližním jako bližním. Mnozí také Krista dovedou chválit a dovedou
lecos hezkého pro jeho oslavu vynalézat. Přesto jsou i tací, kteří vzali vážně,
co si přál sám Ježíš, aby se na jeho památku v tom smyslu dělo: tenkrát
při posledním stolování s nejbližšími si přál, aby se jeho památka děla ve
společenství bratří vzájemnou službou.
Ne každý dokáže pochopit, oč tam Ježíšovi šlo, jinak
by nestavěli chrámy a církevní paláce. Kdo však pochopit může, pochop: Takový
učedník Krista evangelií vzdává své osobní díky Bohu zásadně skrze Krista, s ním
a v něm, a to skrze Krista přítomného podle jeho slibu uprostřed
společenství víry, naděje a lásky.
Tomuto díkůvzdání skrze ostatní a pro ostatní říkáme
eucharistie. Je to svátost Těla a Krve Páně, protože obojí hraje při sjednocování společenství a
díkuvzdání Otci podstatnou roli: připomíná moc Ježíšovy bezmoci, Ježíšovo
slavné sebevydání až k ukřižování, a připomíná i radost z faktu, že
právě takový Ježíš byl Otcem přijat a proměněn ve Vzkříšeného. Je to tedy nejen svátost lidské velikosti a
lidského zmaru, ale také svátost vtělení a zároveň vrcholné tajemství
křesťanského soužití. Je to svátost všestranného přijímání: slaví se zde ,jsem
přijat‚ i ,přijímám tě‚, zní tu dík i touha, slaví se milost učiněná tělem,
slaví se prolomení mezilidského odcizení i překonání bariér mezi božím a
lidským.
Všechny tyto skutečnosti jsou skutečnostmi
eschatologickými: Už neodvolatelně platí, už působí, ale zároveň teprve zrají.
Svatý Pavel to vysvětluje na obraze dědice, který je zatím nedospělý: než
dospěje, nijak se navenek neliší od otroka, třebaže jeho práva jsou radikálně
jiná; je trestán, je vychováván, jako by prvorozenství ani nebylo. Až dozraje,
stane se rozdíl i zjevným. Ovšemže tím
zde nebylo řečeno o svátostech všechno, ba ani ne všechno to podstatné. Spíš to
vytvořilo zarámování svátosti dospělosti, nad kterou uvažovat je naším vlastním
úkolem.
2.3 Smysl křtu a
biřmování
Stávat se Kristovým
Svátost křtu veřejně stvrzuje a dosvědčuje uprostřed
církve, ale také ,na nebi i na zemi‚, že tento křtěnec se už definitivně
rozhodl pro Krista. Tento křtěnec téměř jistě ještě nerozumí přesně a dobře, co
to znamená; spíš tuší, než rozumí. Ale chce, celou bytostí chce být Kristův se
vším všudy. Věříme, že Bůh člověka bere za slovo a díky boží moci se v Duchu
svatém „slovo se (opět) stává tělem", realitou tohoto světa.
Boží lid
Křtem ovšem vstupuje křesťan do řady nových vztahů a
stává se účastníkem mnoha nových procesů, tvořících dohromady „dějiny spásy".
Tyto vztahy i procesy mají své tradice, míří svými kořeny zpět do minulosti a
zpřítomňují tak z minulosti to, co je hodno přežití. Právem se proto
křtěnci i celé shromážděné obci při křtu připomíná, že jejich (duchovní)
předkové zakusili záchranu pomocí Rudého moře, okusili prameny živé vody v poušti,
zažili zmrtvýchvstání celé pospolitosti pohřbené v Babylóně a řadu jiných
událostí z počátečních dějin spásy. Ty dějiny nejsou jen minulost jisté
etnické pospolitosti, nejsou jen ságou národa. Jsou to dějiny zachraňování,
které lid přetvořilo, uhnětlo v lid boží.
V církvi
Katolíci věřili vždy, že akt křtu může vykonat
spolehlivě každý, kdo chce na křesťanský způsob křtít a použije k tomu
stejných znamení. Církev je nezastupitelná v životě křesťana jinak: Také
záchrana každého z pokřtěných se děje sice personálně, ale především skrze
vykoupení celého
lidu Kristem. Kristovým lidem je
církev. Je jím a stává se jím. Taková událost má svůj bohatý scénář: Ježíš si
jako by zakoupil na tržišti dějin pro sebe práva na otrocky svázaný ne-lid. Tím
získal i právo otevřít (ve své vlastní režii, na svůj způsob) těmto otrokům
svobodnou existenci v lidu zaslíbení, v jeho „královském kněžstvu".
Jako řádný Pán určuje i budoucí statut svého otroka i
role, kterými bude ten otrok práv svému statutu dědice království. Na každém
křesťanu pak je, aby z tohoto změněného společenského statutu odvodil
milostivé důsledky. Je to ovšem dílo ohromné a vůbec ne otázkou chvíle. Přesto
lze nahlédnout, že od jistého stupně personální zralosti se takové rozhodnutí
stává čímsi naléhavým.
Dospělost
Může nám při tom podstatně pomoci událost, popsaná v evangeliích
jako příběh Ježíšova křtu.
Ježíš se tehdy asi zrovna rozhodl pro změnu svého
dosavadního života; opouští řemeslo, kterým živil matku i sebe. Vnější výraz
tomu dává tím, že putuje přes celou zemi k Jordánu dole v Judeji, aby
přijal Janův křest. Až potud je to akce,
kterou se on sám nabízí Hospodinu a očekává s nadějí, že bude Hospodinem
Izraele přijata. Hospodin reaguje dokonce hřejivě:
„Toto je můj milý syn", slyšíme. Jako by Bůh řekl: „takto to
chci, takto jsem si to představoval, tím jsi mne potěšil, synu člověka."
V Duchu
Janovo evangelium nenechává na pochybách, že takové
láskyplné stvrzení je záležitostí Ducha svatého. Proto tomu dává výslovně i v popisu
události vnější výraz - zmiňuje znamení přítomnosti Ducha - holubici. V této významně dvojlomné události
můžeme právem vidět autentický a legitimní model vztahu člověka k Bohu: člověk
se Bohu nabízí a vydává - toto je smysl křtu; člověk je Bohem výslovně a jaksi
jmenovitě přijat - to je druhá strana téže mince, ale slaví se biřmováním.
Obojí je událostí velmi významnou pro celou budoucnost. Je
odpradávna zvykem, že významné chvíle se registrují i tím, že jsou spojeny s novým
jménem. Jméno přijímáme při křtu, při biřmování, při manželství. Ale také třeba
při přijetí do řehole.
Trojí pověření a Paraklét
Křest nás kdysi pozval do trojího poslání (služby); v dospělosti
je třeba se tohoto pozvání skutečně ujmout a cílevědomě s ním naložit. Jde
o služby „prorockou", „kněžskou" a „pastýřskou". Biřmování dává Bohu, církvi,
světu i vlastnímu já veřejně na srozuměnou, že se těchto závazků uváženě a s rozmyslem
ujímáme; Hospodin na to zase daruje před nebem i světem a církví, ale i před
biřmovancovým já veřejně stvrzení v Duchu svatém. Anebo řečeno jinak:
Každý Kristův zažije to, co zažil Ježíš tam u Jordánu: že je mu darován k tomu
odvážnému rozhodnutí Paraklét. Bude-li církev věrná svému společenskému poslání
být božím lidem, být rodinným prostředím, které boží lid vychovává, pak zachytí
i nabídku nastupující generace citlivě a včas. Podle toho pak někdo z vás
bude k užitku ostatních prorokem, někdo může být pozván stát se učitelem,
schopným vykládat a zprůhledňovat pravdu, někdo může celek lidu reprezentovat
před boží tváří jako ten, který je obětován, někdo bude pověřen pastýřskou
službou, která má ostatní ochraňovat, ale také je má přimět k plodnosti
jejich života. To je všechno podmíněno určitou zralostí času: A jaksi samo se
to stane očividným, jakmile se naplní čas, podobně jako se stává očividnou i
milost, která to všechno nese.