1. Víra
Co vlastně rozumíme vírou? Co svátostí? Bez vyjasnění
těchto pojmů těžko usilovat o porozumění smyslu svátosti dospělosti. Než se
ponoříme do promýšlení smyslu biřmování, nejprve musíme podniknout dva exkursy.
1.1 Dospělá víra
Co chceme vlastně vyjádřit, když říkáme třeba: věřím
tomuto příteli; nevěřím tomuto zpravodajství; nevěřím v nosnost ledu;
nevěřím jízdnímu řádu tramvají? A také: Každý z nás někdy zakusil, že si v tom
nebo onom „nemůže věřit". Sám sobě nemůže věřit třeba v matematice. Anebo
naopak: víme, že v té konkrétní situaci si věřit můžeme.
Zřejmě je za tímto slovem „věřit" celý vějíř osobních
postojů. Od toho nejjednoduššího - totiž postoje prostého přitakání k tomu,
co se nám předkládá - až po ty mnohovrstevé, do kterých zapojujeme nejen svůj
rozum, ale i svou vůli (přinutíme se) a svůj cit (toužíme, aby to a to se
ukázalo pravdou). Věřit tedy znamená cosi složitého; angažujeme pak nejen své vědomí,
ale i své nevědomí.
Víra člověka zahrnuje nejen logický a mravně zavazující
soud o pravdivosti případně nepravdivosti určitého tvrzení, ale vyjadřuje také
celkový existenciální postoj osobnosti ke všem dalším skutečnostem s tím
spojeným, k hodnocení dějin i přítomnosti.
Důvěra
Snad všichni jsme si už někdy uvědomili rozdíl mezi vírou
v něco, co bylo a vírou v něco, co teprve přijde. Jde v obou
případech o cosi svrchovaně lidského, pokaždé však jinak lidského. Víra nějak
souvisí s důvěrou a někdy i s nadějí. Zdá se, že víra důvěru nejen
zakládá, ale že i sama z ní roste.
Princip postoje
Víra je ovšem také východiskem, principem názoru na
skutečnost. Když prohlíží horolezec svou výzbroj a nad svým lanem konstatuje,
že mu nemůže věřit, vůbec tím nechce říci, že by lano přestalo být lanem, anebo
že nemůže dobře posloužit třeba kolegovi. Netvrdí tím nic o objektivní stránce
věci, protože jej zajímá přitom právě to, co se týká jeho vlastní budoucnosti. Zajímá ho tedy něco, co je za předmětem,
pracuje spíše se souvislostmi, které s lanem vystoupí na scénu.
Ještě tajemnější je třeba výrok: „Nevěřím nikomu a ničemu."
Takový člověk nepopírá nic z toho, co druhý tvrdí, ale odmítá se o to zajímat
jako o něco „svého". Odmítá se zajímat o vztahy, o postoje, o východiska, která
s tím souvisejí. Tento člověk je nějakým tajemným způsobem už se vším jakoby
„hotov". Možná dokonce „mrtev". Jako by takový ne-věřící člověk už předem
odmítl změnit své hotové názory na cokoli, odmítl veškerý dialog s takovou
nechtěnou skutečností.
Otevřenost dialogu
Víra je základní bytostná otevřenost jako odpověď na to, co
se mi nabízí.
Ta nabídka se totiž děje tak, že ona skutečnost se mi
vstřícně otevírá. Odpovídám tím, že se
nabídce i já sám otevřu, anebo na takovou komunikaci z nějakých důvodů
nereflektuji. Může jít o otevřenost k druhému, otevřenost vůči světu,
otevřenost vůči myšlence, vůči činu, vůči jeho hodnocení; také otevřenost vůči
budoucnosti bývá často ve hře.
Je tu řeč o otevřenosti zaujaté a zároveň přejné. „I ďábel věří, ale třese se", poznamenává
list Jakubův. Ne každá otevřenost je totiž přejná a vstřícná. Někdy se otevíráme jako válčící obležené
město - k výpadu. Také příteli se otevíráme buď proto, abychom s ním
šli, anebo abychom na něj vykřikli Ne.
Pravdivost víry
Všimněme si: jsme schopni věřit člověku přesto, že jsme ho
už někdy přistihli při drobných, konvenčních nebo společenských lžích; základem
takové víry je důvěra, která se v minulosti už vyplatila. Ale dovedeme
také uvěřit člověku jaksi na dluh, aniž jsme si kdy mohli ověřit jeho
pravdomluvnost; jsme k tomu ochotni často dokonce i tehdy, kdy jsme se jej
ani nepokusili verifikovat. A konečně: někomu prostě nevěříme, i když nevíme
proč. Pravdivost tohoto postoje víry vlastně
bezprostředně ani nezávisí na objektivní pravdivosti věřeného obsahu.
Zatím byla pochopitelně řeč o všelidské víře, nejen o víře
náboženské. To proto, že věřit křesťansky znamená především věřit lidsky.
1.2 Věřit křesťansky
Umění i dar boží
V křesťanské víře je ovšem ve hře ještě více faktorů
než v oblasti přirozeného věření. Říkáme, že křesťan považuje víru nejen
za něco, co sám utváří, do čeho sám investuje. Křesťanské umění věřit je také
boží dar. Říkáme to ovšem s vědomím zásady, vyslovené např. Tomášem
Akvinským: Nadpřirozené následuje přirozené. Chceme tím říci, že na celou
skutečnost, které se jako křesťané vírou otevíráme, je třeba nejprve upnout
docela přirozený zájem rozumu, vůle i citu a pak teprve může člověk doufat, že
ta víra s pomocí boží bude tak mocná, jak to slibuje evangelium. Víra přijímaná jako nadpřirozený dar vyznává,
že při každém dobrém, ať mocném či všedním díle člověka věřícího je naštěstí ve
hře ještě někdo jiný. Někdo, kdo s námi
tvoří náš postoj, s námi se otevírá, s námi se účastní dialogu a tak
nám umožňuje překonávat naše vlastní meze.
Věřit komu nebo v co
Čteme-li tedy v katolickém katechismu Tomáškově, že „věřit
znamená mít za pravdu, co církev svatá k věření předkládá," je to pravda,
ale zdaleka ne celá pravda, ba ani ne ta nejdůležitější část pravdy. Apoštol Pavel se v listu Římanům obírá
postavou Abrahámovou; mimo jiné konstatuje, že Abrahám uhájil smysl svému
životu právě díky své víře. Přitom tento
„otec víry" Abrahám neměl k dispozici ani jeden jediný výrok katechismu,
tím méně ovšem učení církve v jakékoli formě. Neměl k dispozici ani
rabínskou moudrost, neznal nic z Mojžíšova zákona ani z Bible, to všechno
vzniklo až celá staletí nebo tisíciletí po jeho smrti. Abraham neměl k dispozici
vůbec nic, než své vlastní svědomí, svůj vnitřní nepokoj, svoje odhodlání,
svoji lidsky omezenou důvěru a svoji otevřenost budoucnosti. Abraham věřil i bez toho, že by znal cokoli z toho,
„co církev svatá k věření předkládá". Přesto je pro všechny generace
božího lidu z boží vůle vzorem správné a mocné víry.
Věřit jak
Zastavme se proto chvilku u Abrahámovy víry. Snažme se
pochopit, co se to stalo a co nikoli, když Abrahám uvěřil. Abrahám totiž: uvěřil,
aby věřil, nikoli aby rozšířil své poznání o určitý seznam pravd; předmětem jeho
víry bylo živé boží slovo z rozhovorů, které vedl sám ve svém srdci. To
slovo nebylo nijak zachytitelné a někým z jeho okolí ověřitelné. Kdo byl Hospodin, který s Abrahamem
mluvil? Nikdo toho Boha neznal a nikdo se za jeho moc nemohl zaručit. Přitom
semita považuje za pravdu jen to, co se dřív nebo později osvědčí. Pravdu mohl
mít takový neznámý a nevyzkoušený Bůh jen u toho, kdo mu důvěřoval i „na dluh".
A Bůh Abrahamův neměl zatím ani jméno, ani žádnou zemi. Nikdo neznal jeho vítězství
nad živly světa, nad prameny, nad vždy hrozící neúrodou pastvišť např.
Spolehnout na přísliby takového boha bylo riskantní, ba nerozumné. Abrahám nebyl romantik a nebyl snílek, ale
svou víru tomu neznámému Bohu prostě věnoval; se svou vírou nikdy nebyl hotov;
tuto prapodivnou poslušnost neznámému bohu Abrahám nikdy nevypověděl.
Kvalita víry
Hospodin mu sice řekl: „Pojď do země, kterou ti ukáži";
jenže nikde Abrahám nenalezl boží ruku jako neomylný ukazatel směru, přesto šel
a hnal svá stáda i čeleď, mnohokrát překřižoval od shora dolů budoucí Zemi
zaslíbenou. Nikdy své hledání nevzdal, a
nikdy nevolal Boha k odpovědnosti. Boží
výzva v něm nadále žila, proto mohla také zapustit kořeny a přinést nakonec
i ovoce. To ovoce teprve svědčí o kvalitě víry i o její pravdivosti či iluzivnosti.
Abrahám nebyl lehkověrný. Všimněte si, jak se nevěřícně
usmívá, když mu, starci, jeho podivný Bůh slibuje potomstvo. Abrahám přece znal
člověka, jeho schopnosti i jeho meze.
Tato kritičnost neznehodnotila víru, naopak.
Víra podle božího zjevení v Bibli tedy není jenom
racionálním odsouhlasením nějakých pravd, třeba dogmat, jednou pro vždy. Víra
je událostí, která má mnoho jednání, mnoho kostýmů a proměn; přesto musí zůstat
sama sebou a zůstat věrná.
1.3 Světový názor jako fundament
formy víry
Čím se stalo, že formulace našeho katechismu je tak velice
a zásadně vzdálená zážitku Abrahámova života? Souvisí to s tím, čemu se
říká formy myšlení.
Změny forem myšlení
Starověký člověk pokládal za samozřejmé, že každé zemi vládne
nějaké božstvo. Pokud to božstvo přijalo
za své také nějaké obyvatele (tehdy většinou nomády nebo tzv. městské státy),
říkalo se pak těmto vyvolencům „lid" a všem ostatním se - z hlediska onoho
božského suveréna - říkalo „pronárod", ne-lid.
Definice, kterou známe z katechismu, pochází vlastně
až z přelomu středověku a novověku. Středověk byl přesvědčen, že člověk
patří do jakéhosi dokonalého řádu stvoření; povinností člověka - tak to chápali
- bylo odkrýt tento řád, najít v něm správné místo pro každou „věc" včetně
sebe sama a bezkolizně zapadnout do tohoto ohromného stroje božího stvoření. Věřit tehdy znamenalo právě to hladké
zařazení do všeobecného řádu, automaticky božího řádu.
Novověk se otevírá mimo jiné tím, že se už s takovým
ideálním řádem nepočítá, protože prostě nefunguje, nebyl jako takový nikde
zachycen. Všeobecný společenský řád už není tak beze zbytku světu vnucen boží
autoritou, člověk sám může a má leccos měnit, protože víc než tušenému Řádu
důvěřuje lidskému rozumu, analyticky i spekulativně odhalované logice věcí
samých. Současná profánní věda ovšem jde
stále rychleji dál a podle toho se i mění světové názory lidí. Současná věda už
např. nezná žádný přirozený proces, který by s absolutní jistotou musel
proběhnout tak, jak se obvykle děje. Jistotou se tu potom rozumí totéž co
relativně velká pravděpodobnost určitého průběhu procesu. Podobně i umění se
pokouší ne už odhalit objektivně platné definice krásna, ale krásu víc nebo
méně srozumitelně zvěstuje pomocí znamení; někteří dokonce hledají krásno
teprve za znamením, které malíř, hudebník nebo básník vytváří.
Podobně existenciální filosofie už nenabízí systém jistot,
spíše hledá klíče ke schopnosti smysluplně existovat i v existenciální
nejistotě dneška.
Změna forem víry
Tak se stalo, že poněkud naivní důvěru středověku v boží
řád stvořeného světa nahradil novověk jinak naivní představou, že lidský rozum
je odlitek božího rozumu, je proto neklamný, je v podstatě spolehlivý.
Pokud prý se člověk klame, klame se jen proto, že není dost rozumný. A proto se
jim tehdy zdálo, že všechny problémy křesťanské víry je možné zredukovat na problém
jasného, zřetelného, autoritě poslušného přitakání lidského rozumu. Je pak už pochopitelné, že novověk už k víře
nepotřeboval porozumět víře antických biblických postav. Bible ještě nebyla
svědectvím o dějinách spásy a o plodnosti či neplodnosti různých lidských
postojů, ale rozuměli jí jako posvátnému soupisu tajemných božích výroků, které
se dostaly až na zem mezi lidi a mají se pečlivě uchovávat, nikoli vykládat. Je
však neméně pochopitelné, že dnes už člověk uvažuje zase docela jinak, proto se
dá očekávat, že i formy víry se změnily.
Jak víme, musela pak přijít další revoluce ve vědě.
Zproblematizovala autonomní postavení lidského rozumu, jeho jednoznačnou
logiku. Tak se stalo, že i křesťanská západní teologie znovu objevila
normativní charakter abrahámovské víry a biblických postojů vůbec.
Rehabilitovala obraznou řeč, rehabilitovala význam dění vedle výroku. A
rehabilitovala dokonce i význam prožitku božího lidu (nejen kvalifikovaných
autorit, ale prostě božího lidu) vedle autority magisteria.
A tak se zdá, že s koncem dvacátého století stojíme
před zásadním společenským zlomem; možná se starý svět zhroutí, možná jsme na
prahu něčeho úplně nového, nové lidské dospělosti. Člověk objevuje, že opravdu
je schopen autonomně tvořit. Zjišťuje při tom, že odhodí-li kánony starých
(např. ve výtvarném umění, nebo v hudebním světě), přesto tvoří a přesto
je současnou pospolitostí anebo aspoň její částí přijat nebo aspoň přijímán bez
protestu. Zjišťuje tak, že možná má i právo vytvářet nové kánony. A otvírá se
tak před ním nedozírný a opojný svět, který sliboval Had v ráji, svět, který
dokáže postavit babylonské věže, ale dokáže také nově a přece věrně věřit.
Člověk totiž bytostně potřebuje opřít záda o něco jistého. Autonomie člověka
znamená nejen možnost dávat sám sobě zákony podle vlastní libosti; znamená
také, že člověk je odkázán sám na sebe, jen sám na sebe. A z tohoto nového ovoce stromu poznání
právem pramení úzkost, jakou dřívější člověk neznal.
Znamení doby
Jako křesťané máme to velké štěstí, že prastarý
abrahámovský klíč, který je kupodivu vhodným klíčem i k těmto novým
skutečnostem a procesům, můžeme použít i zde a teď. Křesťan totiž zakouší tyto
skutečnosti - znamení této doby - rovněž, a tím spíš začíná oceňovat z docela
jiného úhlu než dosud a mnohem vděčněji, jakým darem je mu církev. Začíná se
blíže zajímat, čím je toto společenství. Znovu se stává církev předmětem víry,
ale ne už jako neomylně učící autorita vlastnící jakýsi poklad zvěcnělých
pravdivých výpovědí, „depositum fidei" coby sklad samých autentisovaných výroků
na přerůzná témata, ale jako Jákobův žebř mezi nebem a zemí, tedy místo, kde se
lze potkat s Bohem, ale jen skrze čin.
Také poslední koncil zachytil ve svých dokumentech tento
zásadní posun v reflexi a teologické reflexi dvacátého století. Církev už
sebe samu neprezentuje jako společnost, která si zajistila vedoucí postavení v lidské
pospolitosti a ční tam jako kámen úrazu pro každého, kdo chce v životě
něčeho nesmrtelného dosáhnout i bez víry zděděné od otců. Už také nemá
zosobňovat onu autoritu, která otcovsky či mateřsky kojí každého bez rozdílu jako
malé dítě pomocí prefabrikovaných soust.
1.4 Víra a církev
Sebeidentifikace
Nejen křesťan, ale i katolík je dnes dospělý. Církev je mu
společenstvím podobně hledajícím jako on sám, podobně upřímně věřící, tedy i v upřímnosti
teprve hledající boží království. Proto se také dovede s církví
identifikovat jinak než dosud s církví výlučně hierarchickou.
Církev je katolíkovi zázemím, je mu domovem, je mu
společenstvím, kde nalézá Krista hledajícího, Krista putujícího po této zemi od
narození k smrti, Krista - pastýře, který hledá cestu, který hledá výraz.
Nečeká od ní, že její autority budou všechno vědět a že jej ochrání před každým
mylným krokem. Čeká od ní, že bude sama žít abrahámovskou víru a abrahámovské putování
tak, aby pokřtěný nezůstal v tomto životně důležitém hledání sám; i kdyby
potom zabloudil, nebude to marné, i tenhle kus cesty totiž projde spolu s Pastýřem
Kristem, pod jeho holí. Také Izrael pouští nesporně bloudil, přesto na ta léta
vzpomínal po staletí s vděčností, nebyla to léta zmarněná.