1. Syndromy a jejich kompenzace
1.1 Osidlo moci
MONARCHIE A KOLEGIALITA
Žijeme v době historických zlomů, kdy krize
jednotlivých společenských útvarů přerostly v krize celých státních celků,
dokonce kontinentů. Dosavadní životní styl jedince i společnosti se rozpadl - a
nejen u nás. Důsledky takové ztráty jsou známé: dalekosáhle destruktivní
bytostná nejistota člověka. Na
existenciální nejistotu reaguje člověk různě; v posledním století se však etablovaly
dva hlavní postoje jako zřejmě nejefektivnější: buď se do všeho společensky
významnějšího rozhodování cílevědomě zapojuje co nejvíce lidí, anebo naopak co
nejméně lidí. Obě cesty jsou odůvodňovány stejně: Lidé jsou chybující.
Kolegialita zdůrazňuje, že pokud ti chybující jsou ochotni
vzájemně si naslouchat, korigují se; vedou spory a za nesprávná rozhodnutí
nesou čitelnou osobní (nikoli kolektivní) odpovědnost, která je nakonec učí
moudrosti a vede ke zralosti jedince i jejich společnost. Historie tohoto
století ovšem předvedla víckrát i jiný model reakce na existenciální nejistotu.
Postupuje se pak právě opačně: rozhodující společenská moc se centralizuje do
stále užších a užších grémií a zároveň se totalizuje, zahrnuje nejen sociální, ale
i osobní sféru. Takovou obrovitou odpovědnost nemůže pochopitelně nikdo unést,
proto se odpovědnost napřed anonymizuje, pak potichu vůbec vyprázdní. Taková
moc bývá účinná, s úspěchem manipuluje intimitou i dějinami, reguluje
city, poznání, vládne pravdě, étosu. Úspěšně manipuluje i se samotnými kořeny
humanity. Je to schůdné proto, že jak zcela zásadní dějinotvorná, tak intimní
rozhodnutí osob se odosobňují a zaštítí se takovou nebo onakou neomylností. V takové
době bytostných nejistot tedy žijeme už několik generací. Agresivita roste
úměrně nejistotám; dali jsme stvořenému světu dvě války totální a mnoho
regionálních. A dotýká se všech struktur, kterých si vážíme nebo aspoň toužíme
vážit. Také naše církev katolická je do té míry, do jaké je viditelnou
společností, ponořena do všeobecné krize současné lidské společnosti. A navíc
vleče s sebou handicap monarchické ideje, sakralizované už hluboko ve
středověku. Také ona léčila a léčí své krize totalizací.
1.2 Zrání osobnosti
Už s nástupem novověku se radikálně změnila role
svobody. Je-li člověk natrvalo zbaven svobody, nemůže se jeho personalita
rozvinout, dozrát. Svoboda ovšem není
žádná prométeovská kořist, je spíš obtížným úkolem, ale ta obtíž se dalekosáhle
vyplatí.
KRIZE SVOBODY
Dnešní průměrný katolík nechce být svobodný, protože
nechce nést odpovědnost za své činy. Neschopnost ke svobodě je přiměřená jen
lidskému mláděti a pokročilému stáří. V dospělosti je taková impotence
tragická nejen pro osobu, ale i pro společnost z takových infantilních
bytostí utvořenou. Důsledky jsou pak
zřejmé: Krize svobody nemůže nebýt krizí lásky.
1.3 Nouze věrohodnosti
Hans Küng kdesi upozorňuje, že je-li hereze polopravdou,
může být i každá vědomá polopravda de facto herezí. To jistě platí i o našich
katolických polopravdách. Ani zde se nepokusím o úplnou analýzu. Naznačím aspoň
dva z aspektů, jejichž hojení můžeme vzít i my za svůj vdovin groš do chrámové
pokladnice.
GARANCE PRAVDIVOSTI
Když Ježíš získával své posluchače, neoháněl se při tom
žádným glejtem, nebylo to třeba, bylo totiž co poslouchat a posluchači přiznávají,
že .jim srdce hořela". Dnešní církev sice ráda trpí, že .lid" ztotožňuje slovo
kazatele nebo jiného oficiála s výrokem božím. Jenže současný svět už
dávno nechápe neomylnost jako přednost, spíš jako důkaz nekritických nároků na
apriorní věrohodnost, jako průvodní znak totalitních mocenských tendencí. Není
pak divu, že ať má či nemá v konkrétním tvrzení autorita pravdu, svět jí
nevěří už ze zásady.
LEX ORANDI, LEX CREDENDI
Byl jsem kdysi obžalován u děkana fakulty, že kazím
studenty bludy. Citoval jsem jim totiž anaforu uvedenou v současném
misále, abych upozornil na podíl Parakléta na eucharistii. Pan děkan se patrně
cítil ve své kněžské moci Paraklétem zkrácen, prý je zázrak eucharistie podle
učení církve jen a jen věcí kněžského slova. Anafora je prý jen modlitba, ale
pro naši víru je prý rozhodující jedině katechismus.
Modlíme se tedy, ale sami svým modlitbám nevěříme; jak by
jim měl věřit svět? Jak jim má věřit Hospodin?
Nemíním tu naříkat. Chci tím naznačit, že až na výjimky se
slova veřejné bohoslužby vyprázdnila podobně, jako se vyprázdnily předlouhé
řeči politiků za totality. A tak mluví-li dnes kazatel, málokdo poslouchá s dychtivostí,
protože málokdy má co říci. Hájí-li celibát, málokdo mu věří, že jej považuje za
svatodušní charizma. Mluví-li nebo píše o spravedlnosti, pak posluchač či
čtenář předpokládá, že se autor cítí poškozen nedokončenou restitucí církevního
majetku. Právě zde, ve fatální ztrátě věrohodnosti, je třeba hledat zdroj
permanentní krize církve, která měla být společnosti světa zvoucím znamením,
dokonce svátostí...
Co můžeme s takovým nadělením udělat?
1.4 Ozdravné procesy
Zkusme tedy aspoň my sami věřit, co se modlíme. Ocituji
jednu z mešních anafor:
.Děkujeme ti, Otče věrný a milosrdný, za Ježíše, tvého
Syna a našeho Pána a bratra. Vždyť jeho láska vždycky patřila chudým a
bezmocným, vyvrženým a hříšníkům, a nikoho v nouzi neponechal bez
povšimnutí. Jeho život a jeho evangelium nás učí, že jsi Bůh, který se člověka
ujímá. Proto tě chválíme a velebíme, proto hlásáme tvou dobrotu a věrnost,
proto zástupy andělů.
. ." Svět zná
důvěrně bohy nemilosrdné: úspěch, peníze, drogy všeho druhu. . . Od nás zná i bohy, kteří navíc žárlí na lidské
potěšení. Co tedy dělat, aby svět mohl uvěřit v takového Boha, který se
člověka ujímá? Musíme předně několik klíčových pojmů rehabilitovat.
1.5 Rehabilitace klíčových pojmů
Ta rehabilitace se ovšem neodbude ani literární činností
intelektuálů, ani kázáním. Musí být rehabilitovány na osudech božího lidu, na
naší existenci. Musí být znovu učiněny prvkem
živoucí tradice, procesu tradování. Proces tradice tu vyžaduje jednak očistit
pojmy, jednak vtisknout jim i to podstatné ze současné zkušenosti křesťanů.
POJEM PRAVDY
Nejen ve světě, ale i v církvích je pravda
nepohodlná. Přesto je nutno rehabilitovat pravdu jako hlavní nástroj osvobození
člověka, faktor jeho humanizace. Pravda
se opět musí na světě nejen mluvit, ale i konat, jinak se stane svět beznadějně
nelidským. Jako by nedůvěřovala Ježíšovu vyznání osvobodivé moci pravdy, naše
církev příliš často kličkuje. Naštěstí i každý z nás je církví neméně než
její autoritativní orgány. Naštěstí i naše pokora před pravdou bude
rehabilitovat pošramocenou věrohodnost církve.
POJEM SLUŽBY
Sekularizovaný svět za doby Nazaretského stejně jako dnes
potřebuje něco docela jiného, než rovnocenného protihráče v církvi. Svět
žije hekticky pro přítomnost, odhání myšlenky na budoucnost znetvořenou a
priori právě naší přítomností. Chová se tak mimo jiné i proto, protože už
ztratil schopnost budovat domovy. Takový svět ovšem zničí přírodu i životní
podmínky lidí, nerozumí smyslu rodiny a plodí zakomplexované a agresivní
jedince. Tenhle svět potřebuje znovu
objevit mezilidskou důvěru, anebo se v úzkostné agresivitě navzájem
vyvraždí; potřebuje zážitek milosti darmo a v hojnosti rozdávané, aby
ochutnal skutečnost lásky a nemusel sahat k drogám a surogátům všeho
druhu.
POJEM EVANGELIZACE
Naši současníci by měli zažít radikálně jinou
evangelizaci, než jim dosud servírujeme. Zdá se mi, že k rehabilitaci
můžeme přispět aspoň dvojím: hlásáním, které bude vždy i osobním vyznáním Vyznání je hluboce
personální akt, je to ochota k obdarování druhých i přiznání vlastní
nedostačivosti zároveň. Tak vyznává člověk člověku lásku.
Tak zahajuje katolík slavnost smíření. Kýč posluchače
dojme, ale neposune jej ke změně smýšlení ani o milimetr. Kýč touží po
posluchačích, po potlesku. Jen ovoce kazatele po čase prozradí: Sami žádnou dobrou zprávu nevyhlížejí,
už mají vše zajištěné. Vyznáním by za takové situace mohli jen ztratit, vědí
dobře.
Hlásáním
zprávy nesporně dobré, žádoucí, chutné
Když kdysi v nazaretské synagoze hlásal Ježíš, že
přichází boží království, nebyl vlastně originální. Přesto se posluchači
shodli, že takto nemluvil
nikdo. To specifické pro Ježíše bylo
právě euangelion, dobrá zpráva. Dokonce i řeč o soudu nad světem, řeč o
hříšnících, o zákonu a o boží spravedlnosti byla v Ježíšově kontextu
dobrou zprávou. Ježíš totiž dovolil svým posluchačům ochutnat (a znameními
doprovodit) vyznávanou realitu a kdekdo mohl porozumět a rozhodnout sám, zda je
to i pro něho dobrá
zpráva. Dnes se hlásáním evangelia rozumí leccos: Kamsi se v těch
novodobých procesech zvěstování euangelion vytratila izaiášovská naděje i pro
vyděděné, tím spíš se vytratily mocné prorocké činy dovolující ochutnat realitu
spasení, přitažlivost pobytu v takovém „nebeském" království. Ze všeho
toho bohatství zbyl jen apel na zbožnost a nabídka rituálních východisek.
Jenže Ježíš rozuměl evangelizaci - poslání „hlásat
radostnou zvěst" - takto:
hle, hluší slyší, slepí vidí, pro chudé a jakkoli jinak
vyděděné nebo marginalizované se našlo řešení.
Jestliže dnešním evangelizátorům nic z té bídy světa
neleží na srdci, ani si nevšimnou, že i slovo Písma se v jejich hlásání
stalo reklamním sloganem, frází. Sekulární svět ovšem v tomhle nemůže
žádnou dobrou zprávu pro sebe zaslechnout; poctivě řečeno, ani věřící,
snášející .tíhu dne i horka". Svět se také musí infantilním reklamám
náboženství smát, sám dokáže přece dnes manipulovat trhem (i trhem idejí)
mnohem úspěšněji než nadšení amatéři. Svět
přitom na evangelizaci čeká. Nemyslím, že nutně nepřátelsky.
POJEM SPÁSY
Je smutným faktem, že naše současná katolická církev vidí
spásu fakticky jinak než ta anafora, kterou jsem citoval. Svou spásu - záchranu
před marností bytí - už přestala hledat v kříži a milostivém vzkříšení;
hledá ji v sebezáchovných manévrech klerikalismu. Sází se na vliv
diplomacie a ekonomických nástrojů. Pěstuje se tužší a tužší centralismus.
Podporuje a odměňuje se výchova infantilní masy slepě poslouchajících a
tabuizuje se moc vůdců. To všechno jistě v každé společnosti s úspěchem
funguje, ale církev by neměla být jen jednou ze společností tohoto světa. To,
co tu církevní diplomacie velká i malá provozuje, to svět ovšem už zná, tyhle
prastaré hry sám hraje, nebude to považovat za spásu. Nijak nepopírám, že církev
zavedená na obvyklý způsob zápasu o společenský vliv, o moc, o ekonomické páky,
je pak institucí přece jen respektovanou i nevěřícím světem. Jenže nemohu uvěřit, že právě pro tohle byl
ochoten Kristus Ježíš žít a riskovat kříž, právě pro tohle že by byl láskou
Otcovou vzkříšen a zůstal mezi námi. Moje církev jako by nevěřila, že
ukřižována dojde vzkříšení. Moje dosavadní víra v evangelium mne nabádá
nalézat znamení spásy jinde než v moci, v podnikání, v zákulisních
taktikách instituce. A musím dosvědčit, že svět se po spáse pídí, ovšem po
spáse reálné, po záchraně smyslu pro jeho existenci. Pídí se po tom, co sám dát nedokáže. Myslím, že by naši současníci měli na našich
miniosudech, na našem soukromém snažení, na našich investicích i na prohrách
zhlédnout nebo aspoň vytušit jinou spásu, tu, kterou Ježíš našich evangelií
opravdu zvěstoval, nabízel a skutečně také poskytoval. Nikoli záchranu
vznešených idejí, ale záchranu smyslu lidské existence, i té marginální
existence.
POJEM SMÍŘENÍ
Svět se naučil diplomaticky jednat, ale umění smíření jako
by se ze světa docela vytratilo. Zdá se mi, že se na tom podílejí dva kořeny a
jedna nesprávná definice: nezvládnutá realita viny Tento svět moc dobře ví, že je mnohonásobně
vinen: je vinen stěhováním národů v Africe, Jižní Americe, ve východní
Evropě, mnichovanstvím nejen kdysi, ale dodnes provozovaným místo odpovědnosti
za budoucnost, mrzačením přírody, postupem pouští na zemi i v duších. Je
vinen, a ta vina je obludná. Proto i ti otrlí čas od času zatouží po odpuštění,
po přijetí marnotratných, po realitě smíření.
absence
pokání a odpuštění
Křesťané sice o smíření hovoří často, ale jejich řeč ty
ostatní k spoluúčasti neláká. Svět nemůže nevidět, že v našem veřejném
náboženském životě chybí vyznání skutečné osobní víry v tyhle zázraky
odpuštění a smíření. Ten provinilý svět přece neméně dobře ví, že i církev je
mnohonásobně vinna, bývá ohavně loajální s neřestnými diktaturami anebo
zotročena horlivě kolaboruje. Bývá už po
staletí neuvěřitelně tolerantní k mocným provinilcům a bezohledná ke svým
vlastním nekonformním. Pokání se církev pod různými záminkami vyhýbá - jako
kdyby sama v moc pokorného přiznání a lítosti vedoucí k odpuštění
nevěřila. A tak se světu právem zdá, že žádnou dobrou zprávu o smíření u zbožných mužů ani
zaslechnout nemůže. Nemohu usilovat o
smíření, jestliže jsem nedokázal odpustit; nemohu usilovat o odpuštění, pokud
si vinu ani sám nechci přiznat. Odpouští-li Bůh na naši vlastní žádost právě tak,
jak odpouštíme my sami, pak hříchy z tohoto světa nemizí, docela úspěšně
je zde zadržujeme.
Nejen své, ale i cizí. A tedy hřích nadále intoxikuje nitro člověka, vesmír
vzdychá pod tíhou těch neošetřených odpadků. Byla by to dobrá zpráva pro mnohé,
pokud by odpuštění a smíření osvědčilo svou účinnost i ve světě tak ohavném,
jak je dnešní.
smíření
je uměním
Možnost smířit se, mířit sjednoceni do společného cíle,
vůbec i jen schopnost jít s někým odlišným kus cesty společně, to by mohlo
být velmi dobrou zprávou pro dnešního ne-zbožného člověka. Bylo by ohromnou
službou světu - tomu světu, který náš nebeský Otec miluje -, kdyby ten svět
směl zakusit něco z naší poctivé zkušenosti smíření. To smíření je jen
tehdy poctivé, je-li lidsky pravdivé, je-li zvoucí svou vlastní přirozenou vůní
(ta nadpřirozená následuje tu přirozenou, učí svatý Tomáš).
2. Máme nějaký program?
Máme nejen obecné myšlenky, máme přece i program, jak být
právi intencím zakladatele. Stačí si poslechnout pokračování oné již citované
anafory:
.Slavíme tedy, Otče přelaskavý, památku našeho smíření a
zvěstujeme dílo tvé lásky: tvůj Syn přešel do nového života svým utrpením a
smrtí a vstal z mrtvých do tvé slávy... Otevři nám oči pro každou potřebu a
nouzi; a když vidíme, že druzí jsou osamělí a ztracení, vlož do našich úst to
pravé slovo; dej nám odvahu k účinné pomoci tam, kde jsou chudí a
utlačení. Učiň církev studnicí pravdy a svobody, spravedlnosti a pokoje, ať
lidé mohou načerpat novou naději..." Nepředstírám,
že uvedená formulace programu je jediná. Mnohými způsoby vzájemně odlišnými lze
následovat téhož Pána doopravdy věrně. Tvrdím však, že žádný z legitimních
programů nesmí postrádat kompatibilitu s autentickou redukcí veškerého zákona
na zákon lásky. Je třeba tu pravdu nejen uznávat, ale i vyznávat; nejen
vyznávat, ale i konat. Máme velké pole
služby v rovinách
přirozených,
protože přítomnost Ducha při takové službě učiní i z umývání nohou
bohoslužbu. Máme další možnosti i v rovině víry a činu víry, jsme pozváni být svátostí
světu. K této svátostné službě naštěstí nepověřuje ani ordinář, ani papež,
ale Kristus, a to křtem.
Máme možnosti pomáhat při teologické formaci laiků vyznáváním své živoucí
víry; jde o vyznávání především postojem, a teprve je-li to nezbytné, také
slovem. Ani zde nenastanou žádné právní komplikace, Kristovu kanonickou misi má
každý pokřtěný vtištěnu do srdce; katolík dokonce věří, že nesmazatelně.
Máme možnost spolupracovat při výchově k ekumenickému křesťanství.
Za jakých předpokladů a čím toho lze v naší situaci dosáhnout? Myslím, že důležitým východiskem
spolurozhodujícím o budoucnosti našeho díla je víra v toho Krista, který nás do těchto
závazků povolal. Víra, že to všechno stojí za nějaké úsilí, za zklamání,
kterými se musíme prokousávat ve své vlastní církvi. Rozhodne víra v eklesiální
smysl našeho mravenčího hemžení. O potřebných znameních spolurozhodne i naše
osobní víra v církev, schopnost vyznat, že nám se církev osvědčila přesto, že se k nám
chová její mocenská struktura nikoli jako matka, ale macešsky. Pravdivě vyzná
ten, kdo už pochopil, že církví jsou naštěstí nejen ti mocní, ale také naši
bližní, ti a ty, kteří a které nás ve všedních dnech našich depresí, strachu a
návalech beznaděje podepírají. I díky jim naše věrnost zasetá kdysi jako pouhé
semeno užuž umírající přece jen roste a sílí.
Vyznáváme tedy o sobě i o druhých zde: Tyto bezbranné, chybující a
selhávající bytosti, jistě mnohonásobně doufající v mezilidskou trpělivost
i solidaritu, přesto však často vposledku odkázané právě jen na pomoc boží, jsou dobrým znamením pro
každého, kdo potřebuje zahlédnout boží zájem o člověka, kdo potřebuje oporu a
vyhlíží svého zachránce a potřebuje takříkajíc vložit prst do hmatatelné
jistoty boží přítomnosti ve svém vlastním životě. Doba Ježíšova vyžadovala vyhánět
zlé duchy, dnešní doba vyžaduje jiná znamení; bude je mít na našich osudech,
aby se je naučila vnímat i na svých vlastních.
Podobně nesporné konečně zůstává, že Kristus vyžaduje od
všech generací božího lidu odvahu k exodu z establishmentu. Takovým exodem se
kdysi boží lid konstituoval. Odvaha k podobným exodům na boží pokyn ručí dodnes
za identitu božího lidu, za jeho povolání a vyvolení, za jeho očištění i
ozdobení do role nevěsty.
Existuje ovšem i církevní establishment. Také církevní
establishment podobně jako kdysi ten v Egyptě obhospodařuje veškeré hrnce
masa. I toho masa, které patří do zdravé výživy a které nám koneckonců podle
práva patří. Ale duchovní význam exodu je víc než zdravá výživa a právo. Díky milostivé plodnosti Ducha jsou i dnes v té
poušti jedné svaté všeobecné církve vedle přerůzných spolků také docela obyčejná společenství. Často bezejmenná,
zato nikoli neplodná, fungující jako ten petrovský živý chrám, ve kterém mohou
utrmácení s jistotou potkat živého Krista, aniž předtím odříkali bezchybně
Krédo, neřku-li antimodernistickou přísahu. Myslím, že takovou vzájemnou
podporu potřebujeme všichni a trvale, protože doba není pro pravé mezilidsky
pravdivé vztahy nejpříhodnější. Ale tou podporou se právě děje společenství
církve, právě tak funguje ten chrám Ducha svatého vystavěný z živých
kamenů. V tom chrámu pak potkáváme živého Boha neméně spolehlivě než v katolických
chrámech. Opravdové společenství je
chrámem, kde každý a každá z nás nalézá potřebná znamení milosti: znamení
odpuštění, smíření, ovšem znamení milosti vtělené.
Shrnu tedy závěrem, čemu jsem v této souvislosti sám
uvěřil a co chci vyznat.
3. Praktické šance angažmá
Myslím, že každému z nás, mladším i starším, ženám i
mužům je i v současné situaci dalekosáhlé církevní krize dostupné aspoň
toto:
(1) Služba těm,
které současná klerikalizace
církve vytěsňuje z plného společenství života s církví. Tento
neblahý trend klerikalizace postihuje kleriky i laiky a mrzačí všechny, včetně
dirigentů těchto ideologií. V klericích
živí věcně a personálně neodůvodněnou sebeúctu a pokouší je tomu odpovídajícími
iluzivními nároky, v ostatních vede k frustraci z křestních rolí,
kterým nezbývá na poli vlastní církve dostatečný prostor. Je třeba uzdravovat svou
vlastní existencí tyto deformované představy o významu rolí, charismat i úřadu
v božím lidu.
(2) Boží lid byl křtem
pozván a slavnostně povolán
ke .královskému" kněžství, ale podobně i .královskému" proroctví a
pastýřství. Takové povolání sice nezakládá práva úřadu. Zato zakládá pozoruhodnou
podobnost s Kristem Ježíšem, podobnost bez ohledu na pohlaví a společenskou
funkci, podobnost nejen zde, ale i na nebi uznávanou, podobnost v díle,
podobnost v moci i bezmoci, podobnost ve slávě i v pohaně Krista
Ježíše. Současní mocní úředníci tenhle slavný lid degradovali na kojence,
vykrmují jej lžičkou a baví jej hračkami. Je třeba v sobě vzbudit odvahu k dospělosti,
aby ji mohli pak vzbudit i ti ostatní povolaní; takové dílo je pak i od nás autentickou
prorockou, kněžskou i pastýřskou službou těm, které Pán miluje jako maličké a
chce pro ně probudit nějaké Boaze, Rut, Davidy nebo Jeremiáše.
(3) Naši bližní
musí zakusit, že církev
nemusí být kojeneckým ústavem, ale je domovem. Domovem rozumím místo, kde
každý smí a může být, čím vskutku je, kde netřeba masek ani kostýmů; kde každý
smí a může oslavit s blízkými změnu svého smýšlení, nalezení pokladu v poli,
dobré zprávy pod tím nebo oním citátem mnohokrát předtím slyšeným. Právě domov
je místo, kde i kámen, dokonce staviteli už ocejchovaný jako kámen k ničemu,
dostane královskou roli kamene završujícího klenbu k radosti i užitku
všech.
(4) Není naší
starostí, zda a kdy
bude užitečná naše ochota sloužit. Ten, kdo nám posílá konkrétní bližní,
ten tím dává také konkrétní požadavky na obrysy naší diakonie. Jak učí koncil,
je taková služba bližnímu jakoby svátostí.
Všichni jsme byli křtěni do kněží, proroků a pastýřů a sám Hospodin se
ujal našeho přetváření v to, čemu jednou nebe i země řekne .nové stvoření". I tehdy, kdy sice nesloužíme mše, ale třeba
umýváme nohy nebo stíráme slzy. V této svátostné diakonii opravdu není
rozdílu mezi mužem a ženou, mezi křtěncem ordinovaným a neordinovaným. Tahle
bohoslužba totiž slaví inkarnaci boží lásky do nás, služebníků a služebnic
neužitečných. Právě proto musíme sebe
navzájem i své bližní znovu ujistit, že ani jejich ani naše věrnost není
bláznovstvím, donkichotstvím, nebo dětinskou hrou. Ta věrnost už se osvědčila; nejen kdysi
rozkvetla, ale nese i plody a chceme, aby je v Duchu svatém nesla i
nadále.