Následující dva příspěvky jsme vybrali z materiálu,
který nám poskytla křesťanská obec La Porte Etroite (Těsná brána) z Marseille,
jejíž spiritualita je Marcelem Legautem ovlivněna. Přeložil Pavel Kouba.
Výňatek z rozhovoru Marcela Legauta pro časopis "Le Jour du Seignem" z r. 1986
Marcel Legaut hovoří o nepřipravenosti křesťanů na
vytváření církve. Nepřipravenost
křesťanů skutečně existuje. Můžeme pozorovat určitý druh infantility, která se
projevuje tím, že jejich život není určován vírou, ale spíš určitým, rádoby
křesťanským životním stylem. Z obojího.
Mají strach ze světa i strach z obrácení, ten je jiného druhu. Kladou-li si křesťané opravdu základní
otázky, které si musí klást každý, kdo chce alespoň částečně pochopit novou
situaci, musí to nemálo otřást jeho jistotami a zárukami, které má, kterých se
přidržuje a které mu přinášely až dosud útěchu a klid svědomí. V tomto
církevním nepřipraveném prostředí žije ale mnoho křesťanů inteligentních,
vzdělaných a žijících z víry. Ti
jsou ovšem určitým způsobem skryti v davu, z kterého se budou postupně
stále více vynořovat, neboť se tento dav jako celek bude zmenšovat. Jsme odsouzeni být církví diaspory a její
živé prvky se budou stávat čím dál viditelnější.
Myslíte si, že tito křesťané oživují církev?
Myslím, že ano. "Dole" je tvůrčí potenciál - tam, kde nás
trápí rozpor mezi tím, co by mohli uskutečnit křesťané shromáždění v církvi
a co dělají ve skutečnosti.
Ale co mají tito křesťané tedy dělat?
Jsou to Ježíšovi učedníci. Přesněji řečeno, základním
východiskem je Ježíšův život; Ježíš je plod celé tradice, a jaké tradice!
Tradice Izraele, kterou přijal a se kterou se přel. Tak se zrodil nový způsob
božího života, čerpající z minulosti a zároveň ji překračující.
Ale není možné žít svou víru osaměle nebo ji sám
objevovat. . . Budoucnost církve záleží
na vytvoření malých společenství věřících, která zůstanou autonomní a jejichž
členové budou odpovědní. Nebudou se izolovat a nebudou stát jen na okraji,
budou se účastnit života místní církve. Vnesou
do farností to, co jim nemůže dát žádná jiná organizace. "Jsou-li dva nebo tři
shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich," řekl Ježíš.
Domníváte se tedy, že církev budoucnosti bude církví
malých společenství? Ano, malých
společenství, která budou vyzařovat a umožňovat mnohým lidem stát se sebou
samými - rovnými lidmi a věřícími křesťany.
Marcel Legaut - Večeře Páně
(Výňatek z knihy Trpělivost a utrpení věřícího, 1977)
Myslíte si, že je rozdíl mezi eucharistií slavenou několika katolíky s předsedajícím
knězem, který vystupuje jako jeden z nich, a shromážděním malého protestantského
společenství slavícího Večeři Páně?
To
je správná otázka! Všechno záleží na duchu, v jakém jedni i druzí večeři Páně
slouží. Podstatné je, aby ji konali ve stejném duchu, kterého poznali učedníci,
když byli shromážděni ve večeřadle, aby s Ježíšem naposledy povečeřeli. Je
podstatné, aby slavili Večeři nejen proto, aby jejich víra přetrvala v materialistickém
a ateistickém útlaku prostředí, v němž mají žít, ale aby jejich víra
rostla s pochopením, že Ježíš žil touto slavnostní chvílí, do níž se celý
jeho život soustředil a naplnil.
Myslím si, že v dobách, kdy se protestanté scházeli,
aby slavili večeři Páně, zatímco za to byli pronásledováni světskou mocí
podnícenou katolickou církví, tedy státní církví, byli blíže Ježíšovu duchu než
ti, kteří je utlačovali ve jménu pravověrnosti. Pan Portal mi jednou řekl s důvěrou,
kterou jsme k sobě měli na konci jeho života, že dokázala-li si místní
církev v některé zemi zachovat živou památku na Ježíše a víru v Krista
po několik století a přes všechna pronásledování, patří ke všeobecné církvi.
Nenaznačoval to samé i Y. Congar, když tvrdil, ač velmi diskrétně, že
apoštolská posloupnost spočívá spíše v Duchu oživujícím církev, než v nepřerušené
posloupnosti vkládání rukou při biskupském svěcení?
Ale řekněte mi, co je to skutečná přítomnost? Já si sám o
sobě myslím, že když byli učedníci poslední večer shromážděni okolo Ježíše,
vůbec neuvažovali o "skutečné přítomnosti v chlebu a vínu". Měli bychom si
z toho vzít příklad. Mše není operace ustanovená k výrobě svátosti.
Eucharistie nesmí být oddělována od večeře Páně a večeře Páně nesmí být
oddělována od Ježíšova života, který ji připravil a umožnil, od jeho smrti, ode
všeho, co se odehrálo po ní a co se stalo jejím jedinečným potvrzením. Je to živoucí jednota složená ze všech těchto
částí, aniž bychom je oddělovali, aby bylo možné proniknout do každého jejího
prvku zvlášť: Přítomnost Ježíše v každém věřícím v důvěře, přítomnost
Ježíše, je-li shromážděno několik křesťanů v jeho jménu, přítomnost Ježíše
v eucharistickém chlebu, v křesťanském společenství sjednoceném se
všeobecnou církví a soustředěném na památku událostí při poslední Ježíšově večeři
ve večeřadle: tyto tři přítomnosti se slévají do jediné. Proč ještě navíc
zpřesňovat to, co zůstává základem příkazů víry: že je člověk zasažen, neboť
uvěřil v Ježíše poté, co trochu pronikl do jeho života a existence? Co lze
říci navíc, je rovněž málo důležité, stejně jako způsob, v němž si mnozí
lidé libují, když mluví o Ježíšově oslaveném těle. Proč vám to vlastně všechno
říkám? Nejsem teolog a nepřísluší mi vyjadřovat se doktrinálně. Ale tvrdím vám
něco takového? Obávám se, že o tomto
problému říkají teologové víc, než jsou schopni reálně prožít a rozpracovávají
celé téma - zvláště skutečnou přítomnost v hostii tak, že se více věnují
systematizaci a polemikám než duchovním potřebám a životu víry.
Není paradoxní, ba dokonce i skandální, a v jiném aspektu
příznačné pro naši hlubokou nevěru Ježíšovu Duchu, který je i průvodcem večeře
Páně, že se stala nejviditelnějším projevem oddělení a protikladnosti církví?
Znamení jednoty Ježíšových učedníků se později stalo znamením daru, který jim
Ježíš přinášel v sobě samém po celou dobu svého života. Dnes je kamenem
úrazu, na kterém se láme veškerá snaha o jednotu.
Večeře Páně není jen ovocem jednoty křesťanů, je rovněž i
jejich pojítkem. Sloužit ji v sektářském
duchu znamená se proti ní rouhat. Tento sektářský duch se projevuje tisíci
způsoby. Je stále neumdlévající, ospravedlňován různými ideologiemi,
vynořujícími se s úmyslem zamlčet pravdu. Není přítomen jen uvnitř církve,
nýbrž i vně při spolčování vyvolaném příslušností k národu, společenské
vrstvě, politickému postoji, civilizaci, barvě pleti... Jako pojítko jednoty mezi učedníky a zdroj
jejich duchovního růstu je eucharistická slavnost nezbytná pro přetrvávání a
působení víry křesťanského společenství. To pochopily první křesťanské generace
- a dříve, než se začalo vytvářet teologickou doktrínu ustanovení mše, určovat
její platné formy, činit zadost její existenci - se křesťané živili přijímáním,
jako se Ježíš živil vůlí svého Otce. To by měl být záměr křesťanů, scházejících
se v Ježíšově jménu, kteří si přejí být v jednotě s celou
církví.
V situaci, kdy se církev dostává do diaspory, neboť
ji opouští velké množství jejích členů, by bylo vhodné umožnit toto slavení
tam, kde někteří věřící vytrvávají poté, co mnozí svou víru opustili. Jak jim
bude zapotřebí prohlubovat svou lidskost a mít odvahu, aby vytrvali ve víře!
Eucharistická slavnost by jim ji měla poskytnout. Je však nutné, aby jim církev
tuto možnost dala bez náznaků, že vynaložená iniciativa je považována za projev
nedisciplinovanosti nebo vydělování se.
Díky duchovní vitalitě některých křesťanů se utvořily
skupiny věřících, jejichž iniciativa byla odpovědí na nebezpečí ze ztráty
křesťanské identity, jejíž absenci lze již částečně vycítit. Neříkám, že to v určitých
případech nemůže vést k tzv. "divokým mším". Vůbec si nemyslím, že by byly
svatokrádežné. Jsem přesvědčen, že se
mohou stát příležitostí k obrácení, jako jsou rovněž i charismatická hnutí
a některé sekty, jejichž počet se dnes množí. Říkám ale často takovým skupinám: "Respektujte církev. Pomozte jí v jejím obrácení tak, že se podřídíte její
disciplíně, i kdyby vám to přinášelo utrpení. Církev zde není pro vaše pohodlí,
ani pro vaše uspokojení, ale vy, vy jste zde, aby žila. Myslíte, že bez ní by
se vzpomínka a víra v Ježíše mohla tak dlouho uchovat? Připravte se, že na
vás bude vyžadovat, abyste večeři Páně sloužili; alespoň dříve to bezpodmínečně
vyžadovala. Už před dlouhými staletími přijala tuto zvyklost v době, kdy
měla politickou a finanční moc. Buďte klidní, postupně tuto svou tvář ztrácí, a
rychle. . ." A naše farní obce, které zůstanou farnostmi v přelidněných
velkoměstech, budou moci večeři Páně slavit podle své vlastní dohody jednou za
čas, zatímco v kostelích se budou shromažďovat malá společenství založená
na mezilidských vztazích, která budou na území farnosti, každé za sebe ve
všední dny ve vlastní iniciativě a podle možnosti, jakou jim církev dá, sloužit
svou eucharistickou slavnost. Existovala by tedy určitá obdoba slavnostního kultu
jeruzalémského chrámu a místních synagogálních společenství, existujících v každé
vesnici izraelské země. Tak bude možné v jednoduchosti a skromnosti
sloužit večeři Páně v malých společenstvích víry, jak tomu bylo poslední
večer Ježíšova života. Díky působivějším výrazovým prostředkům a určité
posvátnosti spočívající na jiném základě než úzkostlivém dodržování rubrik,
bude možné dát eucharistické slavnosti všeobecný charakter v čase a
prostoru, kterým musí být církev zasažena.
Ano - eucharistie se musí výrazně odlišovat od toho, co se v našich
kostelích odehrává v současnosti. Když mi mé děti nebo mládež říkají, že
se při mši nudí, že jim nic nepřináší, co jim můžu odpovědět? Mně osobně se při
ní stýská; ba více, stávám se nemocným. Způsobují mi ty mše bolest, protože
nevypovídají o svém původu - který nebyl tak oslnivý, ale onoho jedinečného
večera v něm byla přítomna smrt a šok po měsících naděje, utrpení, ale i
víra, která později začne přetvářet svět. Trpím, když vidím tolik dobrých
křesťanů smířených se setrvalým stavem, chránících se před vnitřními výzvami,
které nenalézají vstup do prostředí církevního zákonictví. Výzvami, které by jim mohly odkrýt, zda jsou
věrní duchovnímu životu v Ježíši, životu naplněnému něčím jiným než
nábožností anebo disciplínou. Nikdy jsme
nebyli blíž obnově církve. Poznají ji mladí lidé a budou i jejími hlavními
tvůrci. Kéž u nich autorita nemá roli, jakou si dříve osvojoval velekněz!