Bernhard Häring trávil po řadu let své akademické prázdniny v Africe -
přednášel, diskutoval, učil se znát život a zvláštnosti africké církve. Jeho
poslední kniha shrnuje vzpomínky na tyto návštěvy a úvahy o africké situaci,
specifikách tamní kultury a možnostech inkulturace, a především o naději.
O naději, jakou živá a silná africká církev představuje pro nás všechny. Pan
profesor nám knihu zaslal s osobním věnováním, a proto jsme se rozhodli
alespoň ukázku z ní zprostředkovat celé čtenářské obci Getseman.
Typický problém
Sestry také nevynechaly žádnou příležitost objasnit mi palčivé a částečně
nevyřešené pastorační problémy. Ještě si přesně vzpomínám na návštěvu u
jedné vdovy, kterou sestry zařídily. Šlo o levirátní manželství, známé po celé
Africe, ale hluboce zakořeněné obzvláště u kmenů národa Bantu. Ve Starém
zákoně bylo jasně chápáno jako svatá povinnost, jejíž odmítnutí platilo
za hrdelní zločin. To je výrazně vyjádřeno ve 38. kapitole knihy Genezis.
Zatímco encyklika Casti connubii se ještě domnívala, že jde o trest smrti
za přerušovaný manželský pohlavní styk ("onanismus"), jsou dnes všichni
biblisté zajedno v tom, že hrdelním přečinem nebylo nic jiného než odmítání
levirátní manželské povinnosti.
Co je to levirátní manželství? Zemřel-li v Izraeli muž bez dědice, musel
se vdovy ujmout některý (třeba již ženatý) bratr nebo blízký příbuzný a
jménem zesnulého bratra jí zplodit děti jako jeho dědice a pokračovatele
rodu. Považovalo se to za prubířský kámen solidarity až za smrt a současně
šlo o zaopatření vdovy. Mezi odborníky také není sporu o tom, že ještě za
Ježíšových dob platilo v Izraeli levirátní manželství za přísnou povinnost.
V bibli proti němu nenajdeme ani slůvko.
Ale již k příběhu ženy, která mě navštívila: za bouře se zřítila jejich chatrč
a pohřbila pod troskami jejího muže a jedno z dětí. Podle kmenové tradice
je uzavření levirátního manželství přísnou povinností obou stran. Rodina
jejího zesnulého muže byla ochotna tuto povinnost splnit. K tomu náleží,
že vybraný příbuzný večer vstoupí před svědky do (jím vybudované) ženiny
chatrče a stráví se ženou noc. Ale (bělošský) farář ženě řekl, že by to byl
těžký hřích, pro který by jí byl zakázán přístup ke svátostem. Příbuzenstvo
jí však pohrozilo, že bude zcela vyloučena, pokud se levirátní povinnosti
nepodrobí. V takové situaci by byla vydána prostituci.
Řeholnice ženě zatím poskytly přístřeší a stravu. S udivující samozřejmostí
však ode mne očekávaly, že uznám africké svědomí této ženy a příbuzenstva
z obou stran. Také ona si to výslovně přála. Řekl jsem jí nejdříve, že Bůh
ji bude soudit podle jejího svědomí, a nikoli podle norem, které jsou pro ni
a pro její příbuzenstvo jednoduše nesrozumitelné.
Skutečně jsem byl informován, znovu od řeholnic, na mnoha místech, v různých
zemích Afriky, že za daných poměrů propadají mnohé ženy pro tvrdé
odmítání levirátního manželství prostituci. Setkání s touto vdovou v její
tragické situaci na mne zapůsobilo jako blesk. Dalo mi však také náznak
mnoha vážných otázek, které budou tížit morálního teologa, přicházejícího
jako potulný misionář do Afriky.
Africká ochota
Jako v ostatních zemích Afriky ani v Tanzánii není cestování pouze potěšení.
Stále znovu mě misionář, můj řidič, varoval: "Watch your head! - Dávej
si pozor na hlavu!" když jsme projížděli po hrbolatých úsecích cesty. Ale
během cestování jsem udělal i řadu cenných zkušeností.
Jednou jsme se ocitli sami na velké louce, kde jsme se při objíždění poškozeného
úseku cesty dostali do močálu. Auto klesalo hlouběji a hlouběji.
Hodiny ubíhaly, aniž by po "silnici" projel jiný automobil. "Tady budeme
čekat na pomoc ještě zítra," řekl jsem svému průvodci. "Tak špatné to zdaleka
není, neboj se," opáčil. A netrvalo dlouho a kdosi se objevil. Zdálo se,
že Afričan přijde až k nám, rychle se však obrátil, když poznal naši situaci.
Brzy nato husím pochodem přišla skupina silných mužů a bez otálení začala
náš Volkswagen vytahovat z bahna. Následovaly zářící obličeje. Mužové
nebyli méně šťastní než my. "To je Afrika," řekl misionář. "Rozmnožení chlebů"
Celá východní Afrika je osídlena kmeny Bantu. Brzy mi bylo nápadné, že
tito lidé jsou zčásti velice malí; potom však, sotva hodinu cesty daleko,
zase velice urostlí a silní. Obzvlášť je to patrné v okolí Viktoriina jezera.
Vysvětlení: v blízkosti jezer a řek se lidé z velké části živí rybami, zatímco
jinak převládá rostlinná strava. Když jsme se blížili k Viktoriinu jezeru,
udivily mě náhle krásně vystavěné vsi před námi. Na svoji otázku jsem se
dozvěděl, že to souvisí s pomocnou akcí Misereor, zasílající výnos postních
sbírek německých křesťanů na podporu rozvojových zemí. Některé vsi tak
dostaly lepší vybavení k rybolovu a zařízení konzervárny s úkolem předat co
nejdříve dosažený výnos sousední vsi, aby i tam byl umožněn stejný pokrok:
opravdové rozmnožení chlebů.
Podobnou zkušenost jsem udělal i v různých jiných zemích. To, co mi obzvláště
utkvělo v paměti, se netýká Afriky, osvětluje však podstatu věci:
vedl jsem kurs v Tiručirapali v jižní Indii. Jeden misionář, můj krajan ze
Švábska, mě pozval do semináře na večeři. Jeli jsme absolutně lysou pouští.
Krajan mě vybídl, abych se dobře díval, protože tak pustý a prázdný býval
i kraj, kde nyní stojí seminář. Tam jsem se setkal s opravdovým rájem: plno
šťavnaté zeleně, banánů a jiných ovocných stromů, dobře živený dobytek.
Ale nejen to: v širokém okolí semináře existovala řada kvetoucích potravinářských
závodů. Také zde platil stejný princip jako u Viktoriina jezera:
kdo obdržel studnu a zavlažovanou zemi, pomohl náhradou jiné rodině, aby
si také vyhloubila studnu a zúrodnila kus země.
Postupný sňatek
Neotesané euroamerické myšlení mluví o "manželství na zkoušku". Jak se
odlišují jednotlivé formy a kroky afrického postupného sňatku (mariage en
étappes), tak zásadně odlišné jsou i oba pojmy. Ve všech kmenech, které
jsem z literatury či s pomocí svých studentů anebo afrických katechetů studoval,
je postupnému sňatku společné jedno: cesta k manželství, které má
nakonec být nerozlučné, má mnoho kroků. Ty však jsou všechny určeny
tradicí. Vše se děje pod kontrolou dotyčných rodin a starších i veřejného
mínění. Cena nevěsty, dar její původní rodině, je u patriarchálních a patrilineárních
kmenů poměrně vysoká, především proto, že očekávané děti náležejí
neodvolatelně rodině manžela. Cena nevěsty je rovněž výrazem vděku
a odměny za nevěstino dobré vychování a cenné vlastnosti. Zda a kdy může
před rozhodujícím krokem nebo definitivním uzavřením manželského svazku
dojít k manželskému styku, je odlišné kmen od kmene: podle pravého
afrického mravu však nejde o svévolné rozhodnutí mladých partnerů.
Fakta, která mi byla předložena, byla obecně následující: velká část mladých
párů se brání uzavření kanonického manželství, má-li být vynechána africká
forma postupného sňatku. Manželství, uzavřená bez těchto tradičních kroků,
bývají přinejmenším v mnoha oblastech ta nejkřehčí. Jsou-li páry, žijící
spolu bez kanonického sňatku, vylučovány z účasti na svátostech, odcizují
se tím mladé rodiny církvi.
Můj návrh řešení, který jsem podrobně a písemně předložil, byl: církev
má nejen trpět, ale normálně a výslovně dovolovat dodržování afrických,
kmenovou tradicí stanovených kroků. Mladé páry mají tuto fázi chápat jako
manželský katechumenát a účastnit se v té době přípravy na křesťanský
manželský a rodinný život.
Ve většině kmenů, které jsme studovali, je manželství chápáno jako neodvolatelné
(tedy "nerozlučné") předáním poslední části ceny nevěsty, což
bývá obvykle po narození prvního dítěte, v některých kmenech po narození
prvního chlapce (což již působí větší těžkosti).
Po všem studiu a mnoha diskuzích jsem došel k závěru, že přinejmenším u
kmenů Bantu (dobrých 50 procent černých Afričanů) je manželství považováno
za nerozlučné teprve po narození dítěte - i když přísahají, že jako
křesťané jsou jiného přesvědčení a chtějí žít jinak. Je to u nich takříkajíc
dědičné. Nadlouho se v tomto bodě asi mnoho nezmění. Bohužel.
V Zambii nebo Malawi jsem slyšel o páru, který přes všechen tlak zůstal
pohromadě 19 let, a pak ke všeobecnému překvapení ještě přišlo dítě. Udělal
jsem poměrně dlouhou cestu, abych ostentativně tento pár poctil. Je to
jediná cesta, jak mohu přispět k budoucí změně. Byl jsem srdečně přijat.
Tři "porodní báby", lze-li je tak nazvat, se solidárně staraly o dítě a jeho
matku: "Toto dítě nesmí zemřít."
Můj návrh tedy v podstatě zní: ne příkazy a vnucování evropsky raženého
církevního manželského práva, ale opravdová inkulturace v křesťanském
duchu.
Africká regulace porodnosti
Když jsem byl krátce po uveřejnění encykliky Humanae vitae v Zambii, byla
mi jedním z vůdčích laiků položena otázka, co by papež řekl k jejich metodě
regulace odstupů mezi těhotenstvími. Představil se jako otec šesti dětí. "Každé dítě pro nás je," zdůraznil, "nedocenitelný dar Boží". Africká matka
normálně nemůže kojit jedno dítě a současně vyživovat svou krví nový
začínající život. Především u kmenů Bantu se považuje za vážné selhání,
jestliže otěhotní žena, která dosud kojí dítě. Tradičně neexistuje žádná jiná
potrava pro kojence.
Každá matka vyučuje svou dceru před manželstvím, nejpozději však po
narození prvního dítěte, jak může svému manželovi pomoci, aby měl úplný
požitek z manželského styku, ale bez následku nového těhotenství. Dostatečné
odstupy mezi těhotenstvími se dosahují pomocí pravidelného krmení
dítěte u matčina prsu, které trvá většinou až do dvou let, a pomocí včasného
přerušení pohlavního aktu. Jedná se o to, čemu se mylně říkalo manželský
onanismus a co se na základě nesprávného výkladu Písma považovalo za
přečin; tak ještě encyklika Casti connubii (sr. Gn 38,1-26). Ve skutečnosti
šlo o hřích proti levirátní povinnosti, o kterém zde již byla řeč.
S pomocí svých afrických studentů, Bílých Otců a za účasti katechetů jsme
došli k poznání, že tato metoda je společnou tradicí kmenů Bantu, zcela
vážným závazkem ve svědomí v rámci morálky života a odpovědného předávání
života. To, co mi o tom řekl již uvedený vedoucí laik jedné africké
diecéze, s tím bylo v naprostém souladu. Byl jsem velmi dojat vážností, s
jakou tento muž usiloval o smíření svého afrického svědomí s věrností k nauce
církve a zvláště papeže, a čestně jsem mu řekl svůj názor: papež Pavel
VI. vaši tradici nezná. Jeho encyklika také nebyla pokusem odpovědět na
vaše problémy. Jsem přesvědčen, že kdyby mu Afričané popsali situaci tak,
jak mně, by jejich svědomí vyšel vstříc.
Během dalších let mi různí katecheté z jiných afrických zemí položili stejnou
otázku. Pokud mohu ze svých zkušeností soudit, většina kněží, misionářů
a Afričanů, především misijních lékařek, soudí podobně jako já. Byla by to
katastrofa, kdybychom na Afričany, věrné své tradici v této pro ně životně
důležité otázce, zaútočili s našimi evropskými "odpověďmi".
Plakat s malomocnými
Jeden z mých kurzů se konal ve farnosti, kde leží velká kolonie malomocných
a bývalých malomocných. První, kdo mne oslovil, byl farář, mladý africký
kněz, který se stará o tyto lidi. Vyprávěl mi, že tito bývalí malomocní si
sami postavili velký kostel. Ale k přijímání mohou jít jen jejich děti a několik
málo privilegovaných, kterým zemřel první manželský druh. Sotvakdo
z uzdravených se může vrátit ke své rodině, poněvadž v Zambii je to jako ve
starém Izraeli: malomocný platí pro rodinu za mrtvého, a jeho manželství
je tím skončeno. Proto bývalí malomocní uzavírají sňatky spolu navzájem
a zůstávají v kolonii, s velkou příchylností k církvi pro lásku, kterou jim
katolické řeholnice prokázaly. Se zjevnou účastí mi vyprávěl, že k němu tito
lidé často přicházejí a pláčou, protože nejsou připouštěni k eucharistii.
Zeptal jsem se, jak jim odpovídá. Odpověděl: "Pláču s nimi a neřeknu ani
slovo."
Samozřejmě jsem se během kurzu pro duchovní příslušné diecéze o tomto
problému zmínil a výslovně jsem požadoval připouštění těchto zkoušených
lidí ke svátostem. Připomněl jsem přitom, jak Ježíš pro malomocné překračoval
tabu a zákony, dotýkal se jich s láskou, a připomněl jsem i to, že tito
lidé se hříchem rozvodu neprovinili. To tradice a panující mravy prohlásily
jejich manželství za mrtvé. Jeden holandský misionář mi živě oponoval: "Zákon je zákon. I tito lidé musí dodržovat zákon, pokud jejich právoplatný
druh ještě žije!" Mnoho přítomných zůstalo beze slov. Africký biskup a duchovní
oné stanice společně odpověděli: minuty plakali tak, jako se v Africe
oplakávají mrtví. Ještě vzlykaje se biskup holandského misionáře zeptal: "Dodržujete ještě velký zákon lásky?" Toto otázkou byl pláč výmluvně,
správně interpretován. Nakonec byli všichni zajedno, že jistě neodpovídá
Kristovu duchu a záměru vylučovat z přijímáni tyto utrpením vyzkoušené
lidi.
Je mi velkou útěchou, že se v několika koloniích pro malomocné lidé denně
modlí za mne a můj apoštolát, a sice nejen proto, že tam plynuly peníze
mých dobrodinců, nýbrž i proto, že neúnavně zastávám jejich připouštění
ke svátostem.
Kdo je padlý na hlavu?
Jeden z kurzů se samozřejmě konal i v hustě osídleném městě Cupperbelt.
Žijí a pracují tam tisíce rodin, které si vydělávají na živobytí v měděných
dolech. Je tam dost kostelů, takže mohou všichni navštěvovat nedělní bohoslužby.
Přišla ke mně skupina mužů a žen z kmene Bemba a ptala se mne: "Kdo je padlý na hlavu? My, anebo náš zdejší farář? V zemi Bembů k nám
kněz chodil nejvýš dvakrát třikrát do roka. Ale ujišťoval nás, že můžeme
přijít do nebe. A teď nám zdejší farář řekl, že riskujeme přijít do pekla,
když nenavštívíme šedesát mší ročně." "Mé dvě matky"
Závěr kurzu v Lomé tvořila nádherná slavnost. Při ní se rozvázaly jazyky
kněží z kmene Evve, sedících se mnou u stolu. Jeden začal dojemně vyprávět
o svých dvou matkách; jsou těmi nejlepšími přítelkyněmi, jaké je
možno si myslet, a nedělají žádné rozdíly mezi obojími dětmi. Pak jsem
se ptal ostatních kněží. Všichni měli dvě nebo tři matky, což znamená, že
jejich otec měl dvě nebo tři ženy, a každá byla ode všech dětí oslovována
jako matka. Můj zájem postupně narůstal, a nakonec jsem se dozvěděl, že
všichni přítomní kněží bez výjimky pocházejí z polygamních rodin. Na můj
dotaz, proč je tomu tak, přišla jednoznačná odpověď: misionáři nás vybrali,
protože pocházíme z dobrých rodin. Mužové, kteří mají jen jednu ženu, jsou
monogamní pouze proto, že buď příliš málo pracují anebo příliš mnoho pijí,
a tak nejsou s to uživit dvě ženy.
Od té chvíle jsem se všude v Africe o tuto otázku zajímal. Tak například
v Zimbabwe jsem před velkým shromážděním kněží z kmene Šona vyprávěl,
co jsem slyšel v Togu. Všichni se smáli. Když jsem se ptal proč, dostal jsem
odpověď: "U nás je to právě tak. Neexistuje kněz z našeho kmene, který by
měl jen jednu matku." I důvod, který mi udali, byl právě týž. Rodiče uvěřili,
kvůli polygamnímu manželství ale zůstali katechumeny, ovšem v nejlepším
smyslu slova. Ke křtu byli připuštěni, zemřela-li druhá žena anebo byli-li
v nebezpečí smrti. Hovořil jsem o tomto problému s otevřenými biskupy
různých zemí. Byli všichni zajedno v tom, že se tu cosi musí změnit. "Nejlepší šaty"
Jedné neděle mě jistý farář vzal s sebou na mši do odlehlé vsi. V hustě
zaplněném kostele jsme byli jen dva, kdo měli na těle víc než jen Adamovo
roucho. Jinde v Africe mi vyprávěli, že misijní farář vyzval své věřící, aby
přišli na Velikonoce do kostela v nejlepších šatech. Všichni však přišli nazí
a řekli, že toto je oděv, který Bůh člověku dal v den stvoření. Misionář mě
ujistil, že pohlavní morálce v této oblasti není co vytknout. Kdyby se však
cizinec díval na domácího vyzývavě, ten by se přikryl.
Smíření
Prožil jsem v Africe mnoho náběhů ve směru k uzdravující a smiřující církvi,
nejen u vylučujících se "Healing churches", nýbrž i v katolické církvi. Rád
bych především uvedl "Školy modlitby", kde jde v první řadě o spojení víry
a života, modlitby a životního stylu. Viděl jsem mnohoslibné charismatické
skupiny, které konají chvály v síle Ducha Svatého a niternou modlitbu o
uzdravující důvěru v Boha. To jsou počátky. Všichni se máme mnoho co
učit. Můj střízlivý názor je, že k tomuto procesu jsou Afričané lépe nadaní,
ve všem všudy kompetentnější než my.
To, co jsem na těchto stránkách napsal, nemá být poučováním Evropana,
Němce, pro Afričany, ale je to výběr z toho, co jsem se v Africe s námahou
naučil, a povzbuzující slovo nejen pro Afričany, ale pro nás všechny,
abychom každý na svém místě přemýšleli o životodárné syntéze mezi uzdravující
vírou a celostnou praxí uzdravení.
Jsem přesvědčen, že námi Evropany v Africe zavedené zdravotnictví potřebuje
ještě zcela zásadní inkulturaci a přitom zásadní proměnu a zlidštění.
Celý nemocný člověk chce být uzdraven. Čím více se uzdravovací praxe
přiblíží nejlepší africké kultuře a čím více půjde o celostnou, antropologicky
správně nasměrovanou úzdravnou praxi, tím více se mohou navzájem
plodně setkávat oba proudy, uzravující jednání a uzdravující, osvobozující
praxe víry.
Vybral a z německého originálu Ich habe mit offenen Augen gelernt vydaného
roku 1992 nakladatelstvím Herder přeložil JaS