Dne 18. prosince 1979 vydala Posvátná kongregace pro nauku víry "Deklaraci
o některých hlavních bodech prof. Hanse Künga". Deklarace obvinila
prof. Künga, že se ve svých dílech vzdálil od "integrální pravdy katolické
víry", a prohlásila, že "ho již nelze více považovat za katolického teologa
a nemůže více jako takový ani vyučovat". Küng byl jmenovitě obviněn "z pohrdání učitelským úřadem církve" v otázce (mezi jiným) neomylnosti
papeže, jak to nejnověji vyjádřil v knize Kirche - gehalten in der Wahrheit?
(Církev - setrvávající v pravdě?). To, co následuje, je odpověď profesora
Künga.
Není lehké odpovědět na tuto otázku uprostřed kontraverze, která okrádá
o čas a energii, kdy se stává téměř neúnosným vůbec psát. Po nespravedlivé
a nečestné proceduře ze strany nejvyšších církevních autorit jsem byl
zbaven dekretem titulu "katolický teolog" a byly podniknuty kroky, abych
byl propuštěn z fakulty katolické teologie, po dvaceti letech mé pedagogické
činnosti na této fakultě, a abych byl bez přílišných skrupulí v metodách
odstrčen na periferii katolické církve, krátce poté, kdy jsem dovršil 25 roků
kněžství a oslavil toto své jubileum. Je možné tváří tvář šikanování a hrozbám
vyjádřit prohlášení loyality anebo učinit vyznání víry?
Proč zůstávám za těchto okolností katolíkem? S toutéž depresivní otázkou
se setkáváme v tisících dopisů, telegramů, telefonických hovorů. Je vyjádřena
různým způsobem - ve smutku, hněvu i zoufalství - nespočetným
množstvím katolíků z celého světa. Mnozí vyjadřují obavy, aby se kolo dějin
v naší katolické církvi nevrátito zpět do doby před Janem XXIII. a před
II. vat. koncilem. Má snad nová otevřenost mysli, připravenost k dialogu,
duch humanismu a křesťanství opět ustoupit před triumfalismem na koncilu
zavrženým? Mají římské autority opět potlačovat svobodu teologie,
zastrašovat kritické teology, má se jim opět dovolit, aby u těchto teologů
vynucovali disciplínu použitím duchovní moci? Mají být biskupové pouhými
přijímateli příkazů, jejichž povinností je prosadit římská stanoviska
u těch, jež mají na starosti? Má se církevní instituce se svými pěknými
ekumenickými slovy a gesty při svých neekumenických postojích a činech
stát znova nepřátelskou, nehostinnou a neplodnou "pevností" v této naší
moderní společnosti?
Tento nejnovější vývoj už fakticky dohnal některé k formálnímu rozchodu
s církví a velmi mnohé k definitivní vnitřní emigraci. Právě v tom spočívá
nejtragičtější příznak současné církevní politiky: Pokračovat bude tichý
odchod mas z církve. Zejména tedy ti, kteří jako faráři, kaplani a katecheté
musejí rozdávat to, co pro ně namíchali hiearchové - to je ti, kteří bezmocně
očekávají argumenty, kterými by tváří tvář kritickým poznámkám lidí
vysvětlili římská nařízení - ti budou chtít znát odpověď na otázku "proč
zůstávám katolíkem".
Osobní otázka
Není to záliba v teoretických problémech, která mě nutí položit si tuto
otázku, nýbrž nevyhnutelnost obrany. Protože pochybnosti o mé katolicitě
nejsou moje, byly vysloveny jistými autoritami a hierarchy.
Proč tedy zůstávám
katolíkem? Stejně tak jako pro mnohé, tak i pro mě musí být na
prvém místě odpověď, že nikomu nedovolím, aby mě zbavil toho, co bylo
pro mě hodnotné a drahé po celý život. Narodil jsem se do této katolické
církve. Je pravda, že jsem byl pokřtěný do mnohem většího společenství
všech těch, kdo věří v Ježíše Krista - nicméně jsem se narodil současně
do katolické rodiny, která je mi drahá, do švýcarské katolické farnosti, do
které se vždy rád vracím. Krátce řečeno, do katolické vlasti, kterou nechci
ztratit, kterou nechci opustit. Všechno toto prožívám právě jako teolog.
Velmi brzy jsem se seznámil i s Římem a papežstvím a navzdory všem pomluvám
nemám žádné "protiřímské cítění". Jak často opakuji slovem i písmem,
že nejsem proti papežství, že nejsem ani proti současnému papeži, ale
že jsem vždy bojoval v církvi i mimo ni za Petrovu službu - skutečně očištěnou
od absolutistických projevů a na biblických základech. Soustavně jsem
se vyslovoval za opravdový pastorační primát ve smyslu duchovní odpovědnosti,
vnitřního vedení a aktivní péče o blaho celé církve. Za primát, který
by se tak mohl stát všeobecně uznávanou autoritou pro zprostředkování,
jednání a pro smíření v celém ekumenickém světě. Byl by to pochopitelně
primát ne panování, ale nezištné služby, vykonávané v odpovědnosti před
Pánem církve a prožívané v nevyvyšujícím se bratrství. Byl by to primát
ne v duchu římského imperialismu s náboženskými příkrasami, tak jak jsem
ho poznal celkem zblízka za Pia XII. po dobu sedmiletého studia v Římě,
ale primát v duchu Ježíše Krista, jak nám ho představili Řehoř Veliký a Jan
XXIII. (jako teolog II. vat. koncilu jsem měl možnost ho pozorovat celkem
zblízka). Byli to papežové, kteří neočekávali servilní podřízenost, nekritickou
oddanost a sentimentální obdiv, ale loyální spolupráci, konstruktivní
kritiku a neustálou modlitbu za ně; byli spolutvůrci naší radosti, ne pány
naší víry, pokud mohu parafrázovat slova sv. Pavla.
Velmi záhy jsem poznal i katolickou církev objímající celý svět a v ní jsem
byl schopen přijmout a naučit se ohromně mnoho od nesčetného množství
lidí a všude mezi nimi od mnoha přátel. Od té doby jsem si stále jasněji uvědomoval,
že katolickou církev nelze prostě zaměnit za katolickou hiearchii,
a tím méně za římskou byrokracii.
Ale nade všechno zde byl Tübingen, protestantský Tübingen se svou katolickou
fakultou. Zde jsem se od roku 1960 stále více stával jako profesor
součástí této fakulty, která měla od svého založení velkou historii, nejen
úspěchů, ale i konfliktů. Kolik katolických teologů z Tübingenu, včetně několika
ještě žijících a přednášejících, bylo napomínáno, zařazeno na Index,
šikanováno a disciplinárně stíháno! Nic nového pod tübingenským sluncem.
Z této katolické univerzity v Tübingenu, ve svobodném ovzduší Tübingenu
vyšly moje knihy a knihy mých kolegů: Bez něho by sotva vyšly anebo by
vyšly v úplně jiné podobě. V nepřetržité diskuzi s kolegy a studenty se tu
vynořila katolická teologie, která - na rozdíl od předchozí teologie polemické - má pravý ekumenický charakter a snaží se sloučit dvě věci: věrnost
ke katolickému dědictví a otevřenost vůči křesťanství, ba vlastně vůči celému
ekumenickému světu. Diskuze, zejména s protestantskými kolegy, měly
rozhodující význam, ne pro znevažování katolické reality, a ještě méně k jejímu
potlačení, ale proto, že se na ni mohlo v ekumenickém duchu vrhnout
nové světlo evangelia a dosáhnout jejího hlubšího chápání. Tento úkol jsem
považoval za svoji povinnost, a proto jsem r. 1963 přešel v rámci katolické
teologické fakulty na nově zřízenou katedru dogmatické a ekumenické teologie.
Tato funkce byla spojená s vedením Institutu pro ekumenická bádání,
jehož náplní byla systematická práce na konverzi divergentních teologií,
bez snahy se vyhnout otázkám považovaným až dosud za tabu. Je možné
za těchto okolností obviňovat teologa za to, že se za pomoci všech legitimních
prostředků brání proti tlaku odstranit ho z vlastní fakulty? Proč tedy
zůstávám katolíkem?
Nejen pro můj katolický původ, ale i pro můj životní úkol, který chápu
jako velikou příležitost a který jako katolický teolog mohu přiměřeně splnit
jen v rámci tübingenské fakulty katolické teologie. Nyní je však třeba položit
otázku: Co je vlastně tou katolickou realitou, pro kterou chci zůstat
katolickým teologem?
Kdo je katolický teolog?
Podle původního významu slova a staré tradice se za katolického teologa
může považovat každý, kdo si je vědom, že ve své teologii musí být þkatolický\,
tj. že musí patřit k þcelku\ k þvšeobecné, všechno zahrnující, celé\
církvi. Tato katolicita má dva rozměry: časový a prostorový.
Getsemany číslo 11 - 7. strana
Za prvé katolicita v čase: Teolog je katolický, je{li si vědom své jednoty
s celou církví, tj. s církví všech dob. Nebude proto už dopředu označovat
určitá století za "nekřesťanská" nebo "neevangelijní". Je si jist, že v každém
století existovala společenství věřících, kteří slyšeli radostnou zvěst Ježíše
Krista a snažili se nějakým způsobem, pokud je to lidským bytostem při
jejich slabosti a omylnosti vůbec možné, žít podle jeho vzoru.
Protestantský radikalismus (netřeba zaměňovat s evangelijní radikálností)
je na druhé straně vždy v nebezpečí, že bude chtít nehistoricky vycházet
od nuly, přejít od Ježíše k Pavlovi, od Pavla k Augustinovi, a potom se
přesunout velkým skokem přes středověk až k Lutherovi a Kalvínovi a od
tohoto bodu kráčet svou vlastní þortodoxní\ tradicí k novějším církevním
otcům, lépe snad řečeno k zakladatelům škol.
Katolický teolog na rozdíl od toho vždy vychází z faktu, že Kristovo evangelium
nebylo nikdy ponecháno bez svědectví a snaží se učit od církve
minulosti. Trvá sice na nevyhnutelnosti kritického zkoumání, nikdy však
nezapomíná na meze a na signály nebezpečí, které církev v minulosti - při
svém zájmu a boji o jedinou a pravou víru, často v období velkých rozporů
a nebezpečí - postavila ve formě vyznání víry a definicí, aby rozlišila mezi
správnou a špatnou interpretací zvěsti. Nikdy nezanedbá kladné ani záporné
zkušenosti svých otců a bratrů v teologii, těch učitelů, kteří jsou jeho
staršími a zkušenějšími žáky ve škole Písma sv. Právě z tohoto kritického
zkoumání vyplývá, že katolický teolog bude mít zájem na kontinuitě, která
se zachovává navzdory všem rozkolům.
Za druhé katolicita v prostoru: teolog je katolický, pokud si uvědomuje
svoji jednotu s církví všech národů a kontinentů. Nesmí se proto orientovat
jen na církev své země nebo na národní církev a nebude se izolovat od církve
jako celku. Je si jist, že ve všech národech a na všech kontinentech existují
společenství věřících, která nakonec nechtějí nic jiného než jejich vlastní
církev, společenství, která nejsou o nic méně vedena evangeliem než jejich
lokální církev, která mají stejně co říci této lokální církvi a její teologii.
Protestantský partikularismus (není třeba jej zaměňovat s evangelickým
kongregačním sdružováním) bude na druhé straně vždy náchylný orientovat
se na lokálně vymezenou církev, na její víru, její život a spokojit se s
teologickým (občas intelektuálně vysoce kultivovaným) provincialismem.
Katolický teolog bude vždy vycházet z faktu, že Kristovo evangelium nebylo
ponecháno bez svědectví v žádném národě, v žádné třídě nebo rase,
a bude se snažit o to, aby se poučil od jiných církví. Ať je jakkoli hluboce
připoutaný k určité lokální církvi, nebude svoji teologii vázat na určitý
národ, kulturu, rasu, třídu, formu společnosti, ideologii nebo školu.
Právě pro svoji zvláštní loyálnost bude mít katolický teolog zájem na univerzalitě
křesťanské víry, zahrnující všechny skupiny.
Právě v tomto dvojím smyslu chci být a zůstat katolickým teologem, bránit
pravdu křesťanské víry v křesťanské hloubce a šířce. A není pochyb,
že mnozí, kteří se označují za protestanty či evangelíky, mohou být a ve
skutečnosti jsou v tomto smyslu katolíky, jmenovitě v Tübingenu. Je třeba
se z toho radovat i na straně institucionální církve.
Kritérium toho, co je katolické
Znamená uvedené vysvětlení toho, co je katolické v čase a prostoru, v hloubce
a šířce, že je třeba akceptovat víceméně všechno, co se oficiálně učilo,
nařizovalo a zachovávalo po 20 století? Je takovou totální identifikací to,
co mají na mysli vatikánská Kongregace pro učení víry a Německá biskupská
konference, když hovoří o "celistvé", "úplné", "neporušené" pravdě
katolické víry? Co se zde má na mysli, jistě nemůže být takováto totalitní
koncepce pravdy. Neboť i na straně institucionální církve se dnes už sotva
pochybuje o tom, že se v historii katolického učení a praxe vyskytly závažné,
a dokonce teologicky "zdůvodněné" chyby, které byly později (v co
největší tichosti) až do puntíku korigovány, dokonce samými papeži. Jejich
seznam je obrovský a zahrnuje exkomunikaci cařihradského ekumenického
patriarchy a řecké církve, zákaz liturgie v řeči lidu, odsouzení Galileiho a
moderního vědeckého pohledu na svět, odsouzení čínské a indické formy
bohoslužby a Božích jmen, udržování středověké světské moci papeže až
do I. vat. koncilu pomocí všech světských a duchovních prostředků exkomunikace,
popírání lidských práv a osobní svobody svědomí a náboženství
stejně jako diskriminace židovského národa, a konečně v tomto století početná
odsouzení moderní historicko-kritické exegeze (v otázkách autenticity
knih Písma, kritiky pramenů, historičnosti a literárních druhů) a odsouzení
v oblasti dogmatiky, zvláště ve spojitosti s "modernismem" (teorie evoluce,
chápání vývoje dogmatu), a celkem v nedávné době očišťovací opatření Pia
XII. (podobně dogmaticky zdůvodňovaná), která vedla k propouštění nejlepších
teologů předkoncilního období, takových jako M. D. Chenu, Yves
Congar, Henri de Lubac, Pierre Teilhard de Chardin, ze kterých se téměř
všichni stali za Jana XXIII. katolickými teology.
Není snad zřejmé, že právě z toho důvodu je nutné rozlišovat, co je skutečně
katolické? Není katolické všechno, co se oficiálně učilo a praktikovalo
v katolické církvi. Není pravda, že se katolicita zvrátí na "katolicismus",
pokud se bez podrobení určitému kritériu akceptuje prostě všechno, co "se
stalo katolickou realitou" (slova kardinála Josefa Ratzingera z Mnichova).
A ani pro křesťana katolíka nemůže být takovým kritériem nic jiného než
křesťanské poselství, radostná zvěst v její konečné konkrétní formě, sám
Ježíš Kristus, který pro církev a - navzdory všem tvrzením o opaku - i pro
mne je Synem a Slovem Božím. On je a zůstává normou, v jejímž světle - a o tom nelze diskutovat - je nutné posoudit každou církevní autoritu:
normou, podle které je třeba hodnotit teologa a v jejímž světle i on sám se
musí neustále kontrolovat v duchu sebekritiky a pravé pokory.
Všechno toto znamená, že být katolíkem v žádném případě nevyžaduje falešnou
pokoru, která poslušně přijímá všechno a všemu se podřídí kvůli zachování
domnělé "plnosti", "integrity", "celistvosti", "neporušenosti". Byla
by to osudná směs protiřečení, zatemnění rozlišování toho, co je pravdivé a
mylné.
Protestantismu se právem často vyčítalo, že akceptoval příliš málo, že činil
jednostranný výběr z celku. Na druhé straně se však nedá zabránit výčitkám
vůči katolicismu, že přebíral příliš mnoho - synkretickou akumulací
různorodých, pokřivených a občas nekřesťanských, pohanských prvků. Co
je horší: hřích z nedostatku nebo hřích z nadbytku?
V každém případě je nutno katolicitu chápat kriticky - kriticky podle Kristova
evangelia. Společně s katolickým "a" se musí brát v úvahu neustále
potřebné ono "jedině", bez kterého ono "a" nemůže mít nikdy plný smysl.
Reformy { praxe i učení { musí zůstat možnými. Pro teologa to neznamená
nic jiného než skutečnost, že katolický teolog v opravdovém smyslu se musí
orientovat evangelně, a naopak, že evangelický teolog se musí v pravém
smyslu orientovat na katolicitu. Zajisté se v důsledku toho stávají teologická
rozhraní objektivně i pojmově složitějšími, než se mohou zdát ve světle
oficiálních doktrinálních dokumentů, které jsou často strašně jednoduché a
prokazují málo katolické hloubky a šířky. Proč tedy zůstávám katolíkem?
Právě proto, že jako takový mohu hájit "evangelijní katolicitu" orientovanou
na Kristovu radostnou zvěst a organizovanou ve světle této zvěsti, což
není nic jiného, než pravý ekumenismus. Být katolíkem potom znamená
být ekumenickým v nejširším smyslu.
Ale co s římským faktorem? "Římský katolík" je pozdní a zavádějící neologismus. Znovu
opakuji: nemám
nic proti Římu. Domnívám se, že přesně z toho důvodu, že jsem chtěl
být katolickým teologem, jsem nemohl svoji katolickou víru a katolickou
teologii prostě vázat na zavedené římské absolutistické nároky ze středověku
i pozdějších dob. Jistě musí existovat vývoj nauky a praxe, ale jen
evolutio secundum evangelium, "vývoj v souladu s evangeliem". Evolutio
praeter evangelium t.j. vývoj mimo evangelium, lze tolerovat. Ale evolutio
contra evangelium, "vývoj v rozporu s evangeliem", se musí odmítat. Ve
vztahu k papežství to znamená, že jsem vždy uznával a bránil pastorační
primát římských biskupů, spojených s Petrem a velkou římskou tradicí, jako
prvek katolické tradice, který se opírá o Kristovo evangelium. Ale římský
legalismus, centralismus a triumfalismus v otázkách víry, mravů a církevní
disciplíny, který převládá jmenovitě od 11. stol., i když byl připravován
mnohem dříve, nemá oporu ani v dřívější katolické tradici, ani - a to ještě
méně - v samotném Písmu: odmítnutý byl i II. vat. koncilem. Právě naopak:
tyto záležitosti byly hlavní příčinou schizmatu s Východem a s reformovanými
církvemi.
Reprezentují ten "katolicismus", proti kterému je ve jménu
katolicity katolické církve namířen tento spor.
Nejsou však někteří naši kardinálové a biskupové takoví, že nechtějí vidět,
že v jednotlivých otázkách teorie a praxe je jejich smýšlení víc římské
než katolické? Můj protestantský kolega Walter von Löwennich - autorita
v problematice Luthera a moderního katolicismu - to správně postřehl (ve
sporu o neomylnost), když píše: Základní otázka případu Küng není vhodně
formulována jako "Je Küng ještě katolíkem?". Měla by znít: "Propracuje
se katolicismus ze své dogmatické uzavřenosti k pravé katolicitě?"
Katolicita je dar i úkol, indikativ i imperativ, začátek i budoucnost. A
v rámci tohoto napětí chci pokračovat v teologickém bádání: se stejnou
rozhodností jako doposud chci učinit poselství Ježíše Krista srozumitelným
pro lidi dnešní doby, připravený přitom učit se být korigován, kdykoli je
to otázkou diskuze mezi rovnými partnery v bratrském duchu. Proti všem
tvrzení německých biskupů o opaku musím zdůraznit, že jsem takovouto
diskuzi nikdy neodmítl ani římským autoritám a že jsem tento druh diskuze
často vedl s představiteli německé biskupské konference, jakož i s místním
biskupem. Ale z důvodu obrany lidských a křesťanských práv a z důvodu
svobody teologické vědy jsem musel v průběhu všech těch kroků odmítnout
výslechy před inkvizicí, která si všechna práva vyhradila pro sebe a prakticky
žádné právo neposkytla obviněné osobě. Je to moje povinnost i vůči
těm, kteří už trpěli - a jak se zdá, budou i v budoucnosti trpět při těchto
nelidských a nekřesťanských procedurách.
Katolická církev ano - římská inkvizice ne.
Vím, že nejsem v této kontraverzi o pravou katolicitu sám. Budu bojovat
proti každému porobování, společně s těmi mnohými, kteří mě dosud
podporovali. Musíme pokračovat ve společné práci za skutečně katolickou
církev, spojenou s evangeliem.
Pro tento cíl stojí za to zůstat katolíkem.