Promluva Jana Sokola na ekumenickém shromáždění v Černošicích dne 24.
2. 1991
Blahoslavenství - to je takový blok v evangeliu, jakýsi vrchol evangelia,
vrchol té Horské řeči a v jistém smyslu kvintesence toho, co Ježíš chce
lidem sdělit.
Ježíš z Nazareta, Kristus, jistě nepřišel na svět jenom proto, aby něco říkal.
Především něco udělal. Především nás vykoupil a spasil. Ale o tom dnes
nemluvíme. Kromě toho nám - svým posluchačům a pozdějším čtenářům - chtěl něco říci, jak si to představuje, co si myslí, co od nás chce. A to říká
většinou v příbězích, v podobenstvích, na konkrétních obrazech, jako jsou
ty, které jsme slyšeli v tomto čtení a mnoho a mnoho jiných.
Ta Blahoslavenství v tom mají zvláštní místo. Je to vlastně jediný úsek,
kde Ježíš mluví v takové shrnuté podobě a dejme tomu trochu abstraktně.
Kdybychom chtěli, tak by se dalo říci, že je to jakýsi program. Samozřejmě
to neznamená, že by člověk měl mít blahoslavenství napsaná doma na
zdi a každý den si odškrtával jedno, druhé, třetí, kolik už jich splnil. Ten
program je vyjádřen extrémně a jsou to vesměs požadavky krajní, hrdinské.
Ale ukazují jako na tabuli (německý filosof říká "desku hodnot"), o co
v království božím jde, co jsou - viděno božíma očima - skutečné hodnoty.
Když si vezmete k ruce paralelu Lukášova evangelia v 6. kapitole, tak tam
jsou i ta oposita, protiklady, to, co platí v království božím jako špatné. Ty
hodnoty jsou již samy o sobě zvláštní. Nejsou to hodnoty síly, bohatství,
moci - jak by je tak člověk normálně očekával, ale nejsou to ani hodnoty - dejme tomu - ideální: krása, dobro. Ty hodnoty jsou velice paradoxní,
jsou vlastně řečeny velice provokativně a od dob Kristových si jimi všichni
křesťané lámali hlavu. Když tedy máme takový úsek, jako jsou ta blahoslavenství,
a když se mne přátelé ptali, o kterém bych chtěl mluvit, tak jsem
si samozřejmě zvolil to první, které považuji za základní a nejobtížnější. Na
něm totiž všechna ostatní v jistém smyslu stojí.
Ve starém překladu, kde se říkalo "Blahoslavení chudí duchem", se to stalo
ironickým příslovím. Říká se "ten je chudý duchem" a myslí se tím, že je to
jakási chvála lidí nahlouplých. Těžko je možno říci něco, co je tomu vzdálenější,
co je vzdálenější Ježíšově myšlence a představě. A to Blahoslavenství
má vlastně - v Matoušově znění - dvě části. V novém překladu to je : Blaze
chudým v duchu, protože jejich je království nebeské. Je to pár slov, a co
slovo, to problém. Zvlášť když si k tomu ještě vezmeme to znění Lukášovo,
které zní zhruba takto: Blažení, blaze chudým, protože vaše je Království
boží - a k němu je ten opak, protiklad, verš 24: Běda vám, bohatým, protože
už jste měli své potěšení (už jste si užili svého potěšení). Tak toto je
ten dnešní problém.
Začal bych tím prvním slovem a to je slovo "blaze" nebo "blahoslavení".
To slovo, které je tam použito - makarioi - může být pozdrav. Tak jako
Němci říkají Heil. Je to pozdrav, jaký v češtině nemáme. Pozdrav, který
tomu člověku říká něco jako "Sláva mu" nebo "Ať se mu daří". Nejblíž by
tomu bylo české Nazdar. Ale slovo samo znamená blaženost, štěstí. Připovídá
se mu blaženost, štěstí. V souvislosti Nového zákona blaženost zřetelně
znamená spojení s Bohem. To slovo se v řecké církvi používá ve stejném
významu, jako my říkáme "svatý". Svatý ten a ten označuje osobu, která
je nějak zvlášť blízká Bohu, je spojena s Bohem, je Bohu milá. A ten
překlad, který je zde, je samozřejmě takový pokus to nějak přeložit, ale
žádný překlad nemůže být dokonalý. Z toho řeckého významu, který přece
jen je v tom evangeliu vlastně v popředí, to vyjadřuje jen kousek "blaze".
To "blahoslavení" je dnes trochu zastaralé, ale je tomu významu asi blíž.
Kdybychom si chtěli přiblížit, co to slovo asi znamená, tak se podíváme do
textu Lukášova, kde proti těm blahoslavenstvím stojí prokletí a proti slovu
makarioi - blahoslavení - blažení, stojí slovo uvai. Uvai je slovo, které se
nemusí vůbec překládat, protože je to doslova a do písmene totéž, co české
ouvej. To jsou tytéž hlásky, tentýž původ, je to prostě slovo, které se překládá "běda", ale je to onomatopoické (zvukomalebné) slovo, prostě takové
zasténání. Skutečně jsou to tytéž hlásky. Z toho řeckého uvai je latinské vae
a do češtiny se to vokalizovalo jinak a je z toho ouvej. Takže to blahoslavenství
je opak toho ouvej. Znamená to tedy v každém případě svatý, Bohu
milý, Bohu blízký.
A teď je tam slovo, které se překládá jako chudý. Jenže chudý u nás dneska
znamená člověka, který má jedny kalhoty, nemá chatu a nejezdí na dovolenou.
Původem toho slova chudý je "kdo není tlustý", kdo je hubený. Chudý
člověk, to se ještě říká v některých krajích na Moravě, je člověk hubený. A
to české slovo má tuto souvislost. Chudý neměl čas nebo příležitost ztloustnout.
Ale to řecké slovo, které tím překládáme, má úplně jiný původ a je
daleko ostřejší, ptóchos znamená žebrák. Vzniklo z nějakého slovesa, které
znamená zkroušenost, se kterou člověk žebrá; ptóssein může znamenat "utíkat". Když se člověk lekne a uteče nebo když ho někdo seřve a on se
nějak schoulí do sebe, má strach, prosí o smilování, prosí o almužnu. Takže
ptóchos je ten chudý. To není jenom ten, který toho nemá moc. To je
člověk, který nemá z čeho být živ. Člověk, který nemá na živobytí, který
je odkázán na almužnu a je to tedy prosebník, žebrák, člověk zkroušený,
závislý na někom jiném. A tedy v každé normální společnosti je to ten poslední,
o kom by se dalo říci, že je šťastný, blažený, že je Bohu blízký.
Žádná
lidská společnost nikdy nepomyslela, že by žebrák byl ten, kdo je na tom
zvlášť dobře. A v Lukášově evangeliu to tak skutečně stojí, žádný dodatek
k tomu slovu není. Je tam: "Blažení (nebo šťastní) chudí, protože jim bude
patřit nebeské království." A ten protiklad: "Běda vám, bohatí." Bohatým,
tj. lidem sebevědomým, kteří mají své živobytí, kteří nezávisí na nikom,
nemusí se nikoho o nic prosit, jak zní česká fráze.
Než se dostaneme k tomu slovu "v duchu nebo duchem", tak nejdřív: Proč
jsou žebráci šťastní? Proč je Ježíš velebí, proč si Ježíš na první místo svých
hodnot, svých favoritů vybere právě žebráky? Tady by člověk mohl snadno
sklouznout do různých zkratek. Ti žebráci tady nejsou vybráni dopředu
jako ti první, kteří přijdou a kteří patří do nebeského království proto, že
mají hlad. Ale proto, že jsou vůči Bohu v tom podřízeném postavení, a tím
jsou ve světě zvláštním způsobem svobodní. Ten důvod, proč jsou právě
žebráci postaveni dopředu, je v tom, že chudý člověk je člověk který má
bídu, je ve světě v jistém smyslu svobodný. Ale k tomu se ještě dostaneme
dál. Není správné tohle blahoslavenství vykládat jenom v přeneseném slova
smyslu. Říkat: Tam nejde o chudé, jde o chudé duchem, o chudé v duchu,
chudé podle ducha. Lukášovo znění, které tam nic takového nemá, nás upozorňuje
na to, že základní význam toho člověka, který nemá na živobytí,
tam skutečně je míněn a nemůžeme se mu nijak vyhnout. Jenže jak to tak
bývá u těch velmi důležitých zpráv evangelia: Vždycky je máme ve dvou,
ve třech podobách, které se od sebe trošku liší. Je sice taková teorie (nebo
někteří se to tak snaží vyložit), že Ježíš to říkal několikrát a po každé to říkal
trochu jinak. A když si vezmete evangelia, jak vznikala, to nejsou žádné
stenogramy. Horská řeč jistě není stenogram toho galilejského kázání, ale
je to něco, co vzniklo po pár letech, bylo sepsáno, mezi tím se vypravovalo,
takže je spíš pravděpodobné, že ty dvě formy ukazují, jak tomu učedníci
rozuměli, a někde kolem nebo mezi tím je asi to původní znění. Také obě
dvě znění je potřeba brát velice vážně, chceme{li rozumět, co má Ježíš na
mysli.
A teď, co tam dělá ten přídavek "v duchu", "podle ducha", "duchem". Je to
zase spojení zcela nepřeložitelné, které právě odkazuje na hebrejskou předlohu
nebo hebrejský původ, na některou z těch univerzálních hebrejských
předložek, které mohou znamenat cokoli, nebo téměř cokoli. (Jsou dvě a
těmi si hebrejština vystačí.) Ta předložka může znamenat jakýkoliv vztah.
Z toho se nedá moc usoudit. Jediný takový náznak v Novém zákoně, a to
v listu Jakubově v 2. kapitole 5.verši: Ti, kdo jsou chudí podle světa - tó
kosmó, tú kosmú. To je stejná vazba a to dodatečné slovo tam znamená a "v očích světa". Ti, kdo jsou chudí v očích světa. Pokud bychom se odvážili
tuto paralelu vztáhnout na ten verš Matoušův, tak by byl zcela legitimní
výklad toho verše tento: blahoslavení, šťastní, blažení ti, kdo jsou chudí,
žebráci v očích ducha, podle ducha, tak, jak to vidí duch. Rozumí se duch
Boží. Jiná možnost je, vidět v tom spojení žebráky ducha. Ty, kteří vědí, že
jsou odkázáni na Božího ducha, že o něho musí prosit se vší zkroušeností,
jak se sluší a patří na hříšného člověka. V každém případě ten Matoušův
text tu větu vykládá blíž a myslím, že ji hodně zpřesňuje. Naznačuje právě
to, co jsem již říkal, že totiž ta chudoba, ta nouze, bída, ve které ten člověk
žije, není jaksi sama o sobě (nebo v každé podobě), mechanicky už zárukou
Boží blízkosti. Bohu blízký je jenom člověk, který je - dejme tomu - se svým
žebráctvím jaksi smířen, který je žebrákem před Bohem, který to o sobě ví.
Jinak by si někdo, kdo by chtěl to evangelium uvést do života radikálně,
mohl říci, že je potřeba všem lidem všechno sebrat a všichni budou blažení.
To v žádném případě. I když z těchto myšlenek vychází i líčení na začátku
Skutků apoštolských o tom, jak první křesťané nic neměli, respektive
všechno měli společné atd. Všechny tyto myšlenky se na toto odvolávají
a mají v tom takové zrníčko pravdy.
Skutečně, chudoba v očích Božích je
jakousi výhodou. Ale je stejnou výhodou, jako je výhodou dětství.
Když Kristus říká: "Kdo nebude jako malé dítě, nevejde do nebeského království,"
tak tím zase nemyslí tolik, že bychom se měli chovat jako malé
děti, že bychom nikdy neměli dospět, že bychom měli zůstat dětinští. Ale
myslí právě tu svobodu, tu otevřenost malých dětí, které nemají za sebou
žádné zklamání, jsou důvěřivé a jsou schopné poslouchat, vidět to, co my
už dávno nevidíme, nadchnout se tím, co nám připadá dávno omšelé, třeba
i naletět, ale jaksi vidět, mít radost z něčeho, nad čím dospělý člověk často
jenom mávne rukou a řekne: To bude stejně nějaký švindl - nebo něco takového.
Tato zvláštní svoboda malých dětí, ta je v tom verši, který jsme si
četli, ta je tam na prvním místě.
A totéž je postoj toho žebráka, toho člověka, který nemá na živobytí, který
nemá z čeho být živ a prosí o to, který má radost ze všeho, co vidí kolem
sebe, nic pro něho není samozřejmost nebo dokonce jeho lidské právo, ví
o tom, že je zcela závislý na Bohu a jeho přízni. Tato myšlenka je zvlášť
u sv. Lukáše velmi častá, je tam to slavné podobenství o boháči, který si
řekne, že teď má všeho dost a může si na dva roky udělat jaksi dovolenou,
a to podobenství ukazuje, jak je to klamné, jak ten člověk vůbec neví,
v čem žije, jaká je jeho lidská situace. Proč vlastně jsou ti žebráci vybráni
jako blahoslavení, jako ti nejlepší, jako ti, kteří mají největší šance, aby jim
patřilo Boží království? V Lukášově textu je to naznačeno tím, že se říká,
že se alespoň v některých větách rozlišuje mezi "teď" a "potom". Říká se:
Ti, kteří teď pláčete - a můžeme si doplnit tak, jak je to v tom slavném
podobenství o boháči a Lazarovi: Blažení, kdo jsou žebráci teď, protože jim
bude patřit Boží království. Je tam ten rozdíl mezi "teď" a "potom", mezi
tímto světem a tím světem Božím, mezi Božím královstvím, které se může
chápat časově, a nemusí, ale prostě jsou to dva světy, jeden, ve kterém žijeme
teď, a druhý, o kterém doufáme, že nás do něho jednou Ježíš přijme.
Je tam tedy ten rozdíl mezi jedním světem, v němž jsou žebráci a ti, kteří
jsou v tomto světě žebráci: kdo jsou v tomto světě jako malé děti, kdo mají
největší naději, že budou majiteli Božího království, že budou v tom království
božím. Ale text sv. Matouše toto rozlišení nemá - mezi tím teď a
potom - a i když se tam také mluví o tom, že žebráci podle ducha, žebráci
v duchu, že jejich bude nebeské království, tak přece jenom oni jsou blažení,
blahoslavení, šťastní už teď. A šťastní jsou právě tím, že jsou svobodní.
V tom, myslím, že je právě ten přídavek v duchu, podle ducha, že zdůrazňuje
tuto stránku vnitřní, nebo, chcete{li, subjektivní stránku té chudoby,
toho žebráctví, a vlastně říká, že tu výhodu, tu přednost, kterou tedy Ježíš
na prvním místě v blahoslavenství vyzvedává, kterou staví před oči na
prvním místě, že tuhle výhodu mají lidé, kteří jsou na tom velmi špatně,
jenom tehdy, když je tato jejich bída nezotročí. Když je osvobodí, když se
nedostanou do nějaké jiné závislosti. Samozřejmě tou nejčastější nebo nejpřirozenější
je závist. Chudý člověk, který se nepostaví do toho žebráckého
postoje a který se nechá ovládnout závistí, ten právě tuto přednost nemá.
A snad - dá-li se tak rozumět tomu známému výroku o velbloudu a uchu
jehly: "snáz velbloud projde uchem jehly, než bohatý do nebeského království",
tam se říká "snáz" - tak snad to není úplně vyloučeno. Co lidem je
nemožné, to je Bohu možné.
Snad tedy i nám, kteří všichni bez výjimky jsme z hlediska evangelia bohatí,
tj. nemáme strach o své dnešní živobytí, ale máme strach o to, jestli
nepřijdeme o zaměstnání nebo jestli nebude 50 procentní inflace nebo něco
takového, tak my všichni jsme v očích evangelia bohatí, ale snad, snad, pokud
se nám povede zachovat si tuto svobodu, tuto otevřenost, tuto určitou
oddanost člověka odkázaného na milost, tak by se mohlo stát, že by nám
Bůh dal, abychom tím uchem jehly prolezli.