„Nekatolíci vědí o
katolické církvi zpravidla jen to, že zakazuje nový
sňatek po rozvodu, sebeukájení, kontrolu početí
a partnerství homosexuálů, ale většinou nemají
ani tušení, že církev disponuje prorockým
učením o spravedlivém společenském řádu,
které se staví velmi kriticky k praktikám
našeho současného světa. Mnozí katolíci
označují katolickou sociální nauku jako nejlépe
střežené tajemství církve," píše
mimo jiné Gregory Baum ve svém článku o
demokracii v církvi.
Katolická církev si po
mnoha různých zvratech a peripetiích vybudovala
„sociální nauku", politickou teorii společnosti.
Není bez problémů, ale z toho, že ji krajní
levičáci kritizují jako příliš pravicovou a
fundamentalističtí liberálové jako příliš
socialistickou, je vidět, že jde o nauku vcelku umírněnou a
vstřícnou. Na rozdíl od výše zmíněných
sexuálních témat navíc také jde o
teorii, která je slučitelná s běžnými názory
mnoha dnešních lidí bez ohledu na to, zda jsou
věřícími katolíky či ne, a která může
v mnoha ohledech být pro jejich politické uvědomění
obohacením.
Ale - říká profesor
Baum - nejen že tato nauka není církví
dostatečně hlásána a propagována navenek. Ona
především není uplatněna uvnitř samotné
organizace, která ji navenek přijímá jako své
oficiální stanovisko. Katolická církev
požaduje otevřený dialog, spoluúčast všech a
rozhodování na nejnižší možné úrovni
- a dává si dobrý pozor, aby na tento
radikální požadavek sama nemusela přistoupit. Její
vlastní centralizovaná, monarchická hierarchie
má samojediná monopol na vnitrocírkevní
moc, samojediná může mluvit za církev a rozhodovat v
církvi. Baum cituje kritiku byrokratického centralismu
formulovanou zesnulým Janem Pavlem II.: „Místo
vlastní tvůrčí iniciativy nastupuje pasivita,
závislost a podřízenost byrokratickému aparátu,
který jako jediný „výkonný" a
„rozhodující"orgán [...] dostává
všechny lidi do situace téměř naprosté závislosti
[...] To vyvolává pocit frustrace nebo rezignace a vede
k tomu, že se lidé stahují [...] a jsou nuceni
k emigraci nebo k nějaké formě ‚vnitřní‘
emigrace." Proč Jan Pavel ani jeho nástupce v papežském
úřadě nevzali na vědomí, že tento popis důsledků
komunistického režimu v řadě ohledů sedí i na
organizaci, kterou dostali na starost?
Další dlouhý text,
recenze Obrazoborectví očima Alexandra Schmemanna,
kterou napsal Vladimír Kočandrle, mluví o dobách,
kdy se formoval postoj křesťanstva k zobrazování
posvátného, a tedy k zobrazování vůbec.
I když je téma podáno prvotně z perspektivy
pravoslaví, nelze zapomenout, že jde o společnou historii,
která měla významné následky i u nás
na Západě. V článku zmiňovaný druhý
nicejský koncil
je posledním společným a společně uznávaným
církevním sněmem před velkým schizmatem, které
rozdělilo pravoslaví a Řím.
Závěrečný
blok tohoto čísla Getseman sestává z několika
zpráv z nedávno proběhlých ekumenických
akcí, především z Třetího evropského
ekumenického shromáždění konaného loni
4. až 9. září v rumunském Sibiu. Šlo o třetí
pokračování po shromážděních v
Basileji a Štýrském Hradci. Soudě podle zprávy,
prezentovali se pravoslavní hostitelé neschopností
zorganizovat dělnou konferenci s otevřenou diskusí, zatímco
římskokatolická strana se zviditelnila snahou pozměnit
závěrečné usnesení dodatečně poté, co
shromáždění již bylo ukončeno.
Demokracie ano, ale ne pro nás
Demokracie ano, ale ne pro nás
autor